Co je to za psa 16

Tentokrát nebylo poznání plemene, soudě podle typů těch, kdo nás sledují, úplně jednoduché. Není na tom nic divného, nehádali jste plemeno, které bychom běžně potkávali na ulici nebo které by se v závratných počtech ukazovalo na výstavách.

Historie probíraného plemene je velmi dlouhá, někteří autoři uvádějí, že až 500 let. O první popis plemene se v roce 1591 postaral pan Schonebol. Zajímaví a zvláštní lovečtí psi pocházejí z pobřeží severního Norska. Důležitou součástí stravy zdejších obyvatel byly mořské ryby a na pobřeží žijící vodní ptactvo. To se dalo využít nejen jako potrava, ale velmi žádané byly krásně hřející pokrývky naplněné jeho jemným prachovým peřím.

objednávka vyšetření trusu

Právě při lovu ptáků se malý pes se zvláštní stavbou těla nejvíce uplatňoval. Jeho nejčastější kořistí byli papuchalkové. V češtině se občas říká „ta papuchalka“. Správný název prý zní „ten papuchalk.“ Snad se na mě nebudou ornitologové zlobit, ale mně tenhle krásný pták připadá jako kříženec kachny a papouška. V nomenklatuře je řazen mezi alkovité a oplývá celou řadou zajímavých vlastností.

Dokáže se v moři ponořit až 70 m hluboko a údajně vydrží bez kyslíku i 5 minut. Hnízdí ve skalách a vyhovují mu skalnaté komíny severských mořských břehů. Nepatří mezi žádné obry, dorůstá délky pod 30 cm. K velikosti těla má poměrně silný trojúhelníkový dlouhý zobák, který, jak praví Wikipedie, má v době hnízdění jasnou oranžovou, modrou a žlutou barvu.

Papuchalkové s oblibou využívají ledovci vytvořené fjordy. Hnízda ukrývají v skalních rozsedlinách nebo v dírách v zemi. Své potomstvo pečlivě chrání a jejich výše zmíněný silný zobák je velmi účinnou zbraní. V krátkém období před vylétnutím z hnízda ale rodiče přestávají své potomstvo bránit. Jedná se o časově krátké období, v kterém se papuchalkové lovili. Psi vyhledávali mladé a zatím nelítající papuchalky a živé je nosili lovcům.

Papuchalk bělobradý

Úzké komíny ve fjordech, strmé skalnaté srázy zasahující až pod mořskou hladinu a velká hloubka, to vše vyžadovalo úplně jiného psa, než lov na polích a v lesích zbytků Evropy. Pes schopný přinést svému pánovi malé papuchalky musel být schopný se vejít do úzkých prostor, musel být velmi mrštný a musel za svou kořistí jít až pod hladinu moře.

Všechny tyto požadavky naše dnešní plemeno splňuje. Okolo 35 cm vysoký pes má stavbu těla, která se vymyká stavbě těla šelem psovitých, mezi které psi patří. Snadno jej poznáte podle nadpočetných prstů na hrudních i pánevních končetinách. Mělo by jich být na každé končetině nejméně šest a umožňují psovi opírat se o kolmé stěny a šplhat v úzkých komínech.

Stejný význam má i flexibilita hrudní končetiny. Pes dokáže rozpažit tak, že jsou levá i pravá hrudní končetina v jedné přímce. Stejně překvapující je schopnost ohnout hlavu tak, že temenem leží na hřbetě nebo to, že pes dokáže neprodyšně uzavřít ušní boltce a při potápění ochránit zevní zvukovod před vniknutím vody.

Dnes patří papuchalkové mezi chráněné druhy zvířat a jejich lov je zakázán. Starobylé norské plemeno tak přišlo o své původní zaměstnání, stále ale je pýchou země, z které pochází. Teď už asi víte, že se jedná o norského lundehunda. Název plemene vznikl úplně jednoduše. Lunde se v Norsku říkalo papuchalkům a hunde je pes. Proto také někde můžete najít název norský papuchalčí pes nebo norský ptačí pes.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standard plemene na eCanis