Reprodukce schopnost vyplývající mimo jiné i z normálně vyvinutých pohlavních orgánů jsou záležitostí, kterým by se v chovu psů měla věnovat prvořadá pozornost.
Skutečnost bývá trochu jiná a pro celou řadu chovatelů jsou důležitější výstavní úspěchy než to, zda je pes schopen normálně krýt a zda fenka normálně zabřezává, rodí a stará se o své potomstvo. Vše velmi úzce souvisí s chovatelskou etikou. Klub může pomoci chovných podmínek zabránit tomu, aby se do chovu nedostal jedinec s absencí řezáku. Nemůže už ale zakázat chovateli, aby kryl fenku, které má tendence zadávit štěňata, která se o ně nestará a která zabřezne jen s pomocí hormonální léčby.
V případě pánů psů se nejčastěji vyskytují problémy, které známe pod názvem kryptorchismus nebo monorchismus. Požadavky na reprodukční orgány samců jsou zakotveny ve standardech jednotlivých plemen, kde většinou poslední odstavec jasně říká že „pes musí mít dvě normálně vyvinutá a do šourku sestouplá varlata“. Požadavek je to pochopitelný a velmi rozumný, ale může okolo něj být řada problémů, které lze rozdělit do několika oblastí.
Ta první by se dala nazvat oblastí chovatelskou, tedy oblastí, která hledá odpovědi na otázky kde, proč a jak se tato vada v chovu vzala. Zajímavý je samozřejmě problém z pohledu chovatele a nabyvatele štěněte, tedy z pohledu prodávajícího a nakupujícího a určitě je třeba přemýšlet i nad zdravím postiženého psa, protože na něj často má absence varlete dopad.
Určitě je třeba vysvětlit některé v této souvislosti používané pojmy. Chovatelé běžně hovoří o tom, že pes je kryptorchid. Název je odvozený od řeckého krypto znamenajícího skrytý. V praxi to tedy znamená, že jedno nebo obě varlata jsou skrytá, nejčastěji v dutině břišní, tříselném kanále nebo v podkoží v oblasti před šourkem. Druhý v této oblasti používaný termín – monorchid, má význam trochu odlišný. Mono znamená jedno. Monorchid je tedy pes, který má vyvinuté pouze jedno varle.
Pouhým pohledem nebo pohmatem je obtížné rozhodnout, o co se vlastně jedná. Jedno nebo obě varlata nejsou v šourku hmatná a bez odborného, například sonografického vyšetření (a někdy i s ním) je velmi těžké říci, zda jsou varlata skrytá či nevyvinutá. Z hlediska chovatelského není rozhodující, zda se jedná o krypto či monorchida. V obou případech je to závažná odchylka pohlavních orgánů psa, odchylka, která může mít velmi negativní dopad na jeho plodnost a tedy odchylka z hlediska možných potomků velmi nežádoucí.
Varlata (testis) jsou orgány tvořené mimo jiné semenoplodnými kanálky, v kterých se tvoří spermie. Ty pak putují do nadvarlat, kde dozrávají a pokud dojde k páření, dostávají se prostřednictvím pyje (penisu) do pohlavních orgánů feny. Pokud k páření nedojde, jsou postupně uvolňovány a odcházejí z těla například s močí.
Kvalitu spermií ovlivňuje řada faktorů. Patří mezi ně i teplota, při které probíhá jejich vývoj. Ta nesmí být příliš vysoká a proto jsou varlata uložena mimo tělo nebo spíše mimo dutinu břišní psa. Nejsou tam ale od samého začátku jeho života. V době embryonálního vývoje jsou varlata uložena na vnější straně pobřišnice budoucího psa samce. Jak se pes postupně vyvíjí, varlata cestují, většinou se používá termín sestupují, a zhruba v šesti až sedmi týdnech věku štěněte by měla být v šourku. Věk, v kterém sestup dokončí, se řídí plemenem, zdravotním stavem psa a samozřejmě dochází k různým individuálním odchylkám.
Chovatelé to, zda varlata sestoupila či ne, pozorně sledují. Je ale třeba si uvědomit, že zvláště u malých plemen nemusí být pro laika jednoduché rozhodnout, zda jsou varlata tam, kde mají být, tedy v šourku a pokud tam jsou, určitě není možné na 100 % tvrdit, že tam i zůstanou.
Z praxe jsou známy případy, kdy štěně ve věku šesti až sedmi týdnů obě varlata mělo prokazatelně v šourku a s odstupem dvou nebo tří měsíců bylo hmatné varle pouze jedno nebo žádné. Příčiny podobného jevu mohou být různé. Nejčastěji je uváděno, že odpovídajícím způsobem nerostou vazy, které varle drží a to je vlastně zatahováno zpět do oblasti před šourkem nebo, nedojde-li k uzavření tříselného kanálu, i do dutiny břišní. Známy jsou i případy, kdy k podobné poruše dojde následkem úrazu.
Z hlediska chovatele i nabyvatele štěněte jsou oba uváděné případy záležitostí velmi složitou. Chovatel je přesvědčen, že prodával plnohodnotné štěně a nový majitel se cítí podveden a velmi často žádá zpět peníze. Dá se říci, že k takovému „zpět vtaženému“ varleti se přistupuje podobně, jako k případům, kdy se po výměně chrupu projeví absence zubů nebo nekorektní skus. Rozumný chovatel se snaží problémům předejít, nabyvateli štěněte psa ukáže, že vše je tam, kde má být. Chybu určitě nedělá ten, kdo si nechá veterinářem štěňata prohlédnout a potvrdit jejich zdravotní stav, typ skusu i probíranou oblast.
Z chovatelského hlediska jsou samčí orgány psa velmi důležité. Smutné je pravidlo schválnosti, podle kterého většinou pes, který varlata nemá na svém místě, bývá po exteriérové stránce překrásný. Má-li pes některou z výše uvedených vad, je vyloučen z chovu, ale neznamená to, že je automaticky neplodný a nebo že ztrácí zájem o opačné pohlaví. Pořídí-li si tedy někdo takto postiženého psa s tím, že jej bez nebezpečí potomstva může ponechat s fenou nebo že se nemusí obávat toho, že by pes za háravými fenkami utíkal, mýlí se.
Je známo, že obě uvedené vady (kryptorchismus u psa, monorchismus) jsou dědičné. Například MVDr. Jan Koller uvádí, že jde o záležitost recesivní a polyvalentní, což v praxi znamená, že se uplatňuje více genů, že nepříjemnou vlohu musí získat pes od obou rodičů a že z hlediska genetického je to záležitost velmi složitá.
Leckoho asi překvapí, že nositelem čistě samčího problému je i matka fena. To je z hlediska vedení chovu velmi důležitá informace. Pokud se tedy někomu ve vrhu narodí kryptorchid, měl by z toho pro následné využití matky feny v chovu a také sester psa, vyvodit správné důsledky. Určitě by neměl opakovat stejné spojení. A přemýšlí-li o korektním chovu, neměl by si z vrhu, kde se kryptorchid vyskytl, ponechávat fenku pro další chov. Pokud to udělá, může očekávat, že se mu psi s nepříjemnou vadou objeví i v dalších vrzích.
Z pohledu chovu je monorchismus nebo kryptorchismus u psa věcí důležitou. Neméně důležitý ale je dopad, který nesestouplé varle může mít pro samotného psa. Ten kdo má takto postiženého jedince by na to měl, pokud se vyskytnou zdravotní problémy, upozornit ošetřujícího veterináře. Organismus psa je jako jemný hodinový strojek. Každé skřípající kolečko se může projevit. Zvláště to platí v oblasti zvýšené či snížené hladiny různých hormonů a ten, kdo zdravotní problém řeší, by měl vědět, že podobné nebezpečí hrozí.
U určitého procenta psů s nesestouplým varletem dochází ve vyšším věku k velmi nepříjemné komplikaci. Varle se začne zvětšovat, působí v dutině břišní jako nežádoucí těleso a ojedinělé nejsou ani případy, kdy se celá záležitost zvrhne v zhoubné bujení. Proto řada veterinářů doporučuje skryté varle operativně vyjmout v době, kdy ještě žádné zdravotní potíže nejsou.
Pokud se na to, že varle nesestupuje správným způsobem nebo je zatahováno zpět, přijde včas, je možné se pokusit problém ovlivnit léky. Z hlediska zdraví psa to může být určité řešení. Každý, kdo má podobně ovlivňovaného psa, by se ale měl na celou záležitost dívat z hlediska celého chovu, nikoliv jen z hlediska daného jedince. Měl by prostě být schopen říci: „Můj pes by bez ovlivnění léky nebyl v oblasti reprodukce v pořádku, a proto nemůže být využíván v chovu.“
Řešením určitě není operativně vložené umělé varle. Rozhodčí na výstavě nebo bonitaci asi pozná, že varle má jiný tvar a jinou konzistenci. Obtížně ale bude prokazovat, oč se jedná. Někteří majitelé psů pro výstavní úspěch sáhnou po lecčems. Z hlediska chovu plemene i samotného psa je to přehnaně řečeno barbarství. I v případě krypto nebo monorchismu, stejně jako v celém chovu psů, prostě nesmírně záleží na osobnosti majitele psa a na jeho seriózním přístupu.
RPVET Plzeň: Máte doma kryptorchida?
