S přicházejícím podzimem se většinou ve veterinárních ordinacích objeví více psů a koček s kožními problémy. Může za to roztoč, který je znám pod celou řadou jmen od Trombicula autumnalis, přes sametku zarděnkovitou a sametku podzimní až po spíše lidový název sviluška.
Trombikulóza, jak se onemocnění vyvolané sametkami nazývá, se objevuje koncem léta, přetrvává do prvních chladnějších dní a postihuje nejen zvířata, ale i člověka. Sametka je půdní roztoč a nepatří mezi klasické parazity. Potíže vyvolává jedno z jejích vývojových stádií – larva.
Sametka podzimní (Trombicula autumnalis), životní cyklus
Dospělí jedinci sametky žijí v horních vrstvách půdy. Samička na podzim naklade velké množství vajíček. Z nich se vylíhnou larvy, které ke svému dalšímu vývoji potřebují teplokrevného živočicha. Nejvíce jí vyhovují obratlovci, jako jsou myši, krtci, kočky nebo psi. Nepohrdne ani člověkem a „chutnají“ jí i ptáci, mezi kterými si údajně nejraději vybírá kosy.
Šestinohá larva sametky je velká cca 0,2 mm. Po vylíhnutí se snaží dostat na vrchol travin a keřů odkud snadno napadne svého dočasného hostitele. Larva má tři páry končetin a poměrně velká kusadla. Těmi se zakousne do kůže zvířete nebo člověka a zároveň začne do vzniklé ranky vypouštět sliny. Ty obsahují řadu enzymů schopných rozkládat buňky tkání. Larva se pak živí tekutinou, která z těchto rozložených buněk vzniká. Nesaje krev, jak si někdo občas myslí.
U svých hostitelů vyhledávají larvy sametky měkká a tedy dobře napadnutelná místa. U psů se nejčastěji jedná o meziprstí, mezinoží nebo oblast břicha. Ráda vyhledává kožní řasy, v kterých jí vyhovuje teplota i to, že je tam dobře chráněna. Sametku ale můžeme najít i na mordě, okolo očí, uší atd. a je jí úplně jedno, zda se jedná o psa krátkosrstého, dlouhosrstého nebo naháče.
Postižená místa psa svědí, líže si je a drbe a tím většinou pokožku ještě více poraní a otevírá tak cestu pro případné další bakteriální nebo kvasinkové infekce. K dalšímu vývoji postačí larvě sametky, aby setrvala na svém hostiteli tři dny. Negativní vliv na kůži ale přetrvává mnohem déle.
Pokud uvedené příznaky na konci léta a začátku podzimu pes vykazuje, je vhodné se podívat, zda někde na jeho těle sametku neuvidíme. Nemusí být úplně jednoduché ji najít. Vzhledem k velikosti larev jednotlivce asi nenajdeme. Sametka ale má tendenci vyskytovat se ve shlucích. V takovém případě může majitel psa vidět oranžové nebo narůžovělé chumáče larev, které lze snadno seškrábnout.
Otevírá se otázka, jak problémům předcházet a jak jimi způsobené onemocnění kůže léčit. Je možné využít antiparazitika, která se používají jako prevence před blechami, klíšťaty a jinými zevními parazity. Jejich účinnost ale nemusí být tak výrazná, jak bychom si přáli. Moc nepomáhá ani nastříkání končetin psa nějakým repelentem. Sametkám vyhovuje tráva a vlhkost a v takovém prostředí se většina přípravků rychle smyje. Rozumné je se v zátěžovém období vyhýbat vlhkým místům se starou trávou. Takový postup ale nelze používat u pracovních a hlavně loveckých plemen.
Whipet a jezevčík – foto Jan Tichý
Počítat je třeba s tím, že sametku si náš pes může přinést nejen z volné přírody, ale že můžeme mít semeniště oranžových larviček i na vlastní zahradě. Existují sice postřiky, které by mohly pomoci, znamenalo by to ale udržovat nejen vlastní zahradu, ale i celé okolí a to bývá v praxi obtížně proveditelné.
Pokud už je pes larvami sametek napaden, je třeba je mechanicky odstranit a postižené místo běžnými přípravky dezinfikovat. Dojde-li k následnému zánětu kůže, je vhodné navštívit veterináře. Zvláště složitá může být situace u alergických psů. V jejich případě nebude domácí ošetření postačovat.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Kdo se trochu zabývá historií psích plemen a chovu psů obecně zjistí, že se psi stávali poměrně brzy objektem různých zákonů a předpisů.
Ve Velké Británii a později i ve Francii se ze psů platily daně. Osvobozeni z nich byli psi pracovní, zejména pak psi pastevečtí. Aby se odlišili od ostatních psů, byly jim kráceny ocasy. Podle úřadů to byl jasný důkaz pracovního psa. Pravdou ale je, že toho majitelé psů zneužívali a že o ocas kvůli penězům leckdy přišel jedinec, který s pasením neměl nic společného.
Pes z pohledu zákonů dříve a nyní – foto Jan Tichý
Poplatky ze psů nejsou žádnou novinkou ani u nás. V roce 1922 byla v Československu zákonnou normou povolena nejvyšší dávka za jednoho psa ve výši 200 Kč ročně, což byla částka odpovídající cca průměrnému měsíčnímu platu. Za každého dalšího psa bylo možné dávku zvýšit o 50% základní sazby. Slevu měli psi hlídací, za které se mělo maximálně platit 50 Kč.
V Praze se platilo za prvního psa 150 Kč. Pes, ze kterého byly řádně zaplaceny dávky, dostal známku. Dnes od známek celá řada měst a obcí upouští a to z důvodů finančních nákladů a také proto, že se ke slovu dostává čipování, které identitu psa přesněji potvrdí.
V devatenáctém století stejně jako dnes byly tématem nekorektně se chovající zvířata psů nevyjímaje. Podle ministerského nařízení z roku 1854 pak bylo požadováno aby „Psi kousaví a zlostní tam, kde jich je třeba na řetězu byli uvázáni a vůbec tak zaopatřeni, aby nikomu neublížili.“ V pozdější době dokonce existoval v Trestním zákoníku §391 s názvem „Trest za zanedbání opatření zlých zvířat domácích.“
Na přelomu 19. a 20.století existovaly zákony vztahující se k nebezpečným ze zvířat na člověka přenosným nákazám. Velmi důležitou roli v nich hrál tak zvaný „pohodný“. Odchytával toulavé psy a na příkaz policie nebo státního veterináře je utrácel. Bohužel se mohlo jednat o úplně zdravého a hodného psa, který nikoho neohrožoval.
Asi se ale nelze moc divit tomu, že se lidé i úřady toulavých psů báli. Nebo přesněji řečeno že se báli vztekliny. A že to nebyly obavy zbytečné dokazují informace, které si lze přečíst na webu Státní veterinární správy (www.svscr.cz). Uvádí se v nich že „v období let 1919-1937 zemřelo na vzteklinu v Československu celkem 132 lidí a téměř 25 000 jich bylo léčebně očkováno v Pasteurově ústavu v Praze.“
V boji se vzteklinou významně pomohlo nařízení, které s platností od 1. 1. 1953 zavedlo povinnou vakcinaci všech psů proti vzteklině a to vakcinaci prováděnou zdarma. Velkou roli hrála i orální vakcinace lišek, která v ČR probíhala v letech 1989 -2002.
I dnes je stanovena zákonem nejvyšší možná sazba poplatku ze psů. Nemáme pohodné, ale odchytovou službu nebo odborně proškolenou městskou či státní policii. Toulaví psi se neutrácejí, ale dávají do útulku. Vakcinace proti vzteklině je povinná stejně, jako je povinné identifikační označení psů čipem. Na rozdíl od dřívějška ale není vakcinace hrazená státem.
Staffordšírský bulterier, welsh terier – foto Jan Tichý
Vzteklina se už u nás nevyskytuje ani u lišek a jsme označování za stát vztekliny prostý. Určitě je ale rozumné si občas připomenout, jak to dříve se vzteklinou bylo a že povinná vakcinace našich psů není naprostou zbytečností. Uvědomit si je také třeba nebezpečí, které hrozí od toulavých psů a koček, které jistě v dobrém úmyslu zachrání lidé na dovolené a přivezou si je ze států, kde vzteklina stále je, domů.
Na zákony a vyhlášky nadáváme a velmi často je naše nespokojenost oprávněná. Jsou ale případy, kdy jsou zcela na místě. Opatření týkající se vztekliny patří mezi ně.
Podle typu srsti se dají plemena psů dělit do různých skupin. Různá pak je i péče o jejich srst, a pokud se plemeno upravuje, tak také způsob úpravy. Lidé věci neznalí si často myslí, že se jedná o leckdy nesmyslné zkrášlování psů a uniká jim, že přístup k péči o srst obecně a k její úpravě zvlášť, může mít dopad nejen na vzhled psa, ale i na jeho zdravotní stav.
Srst a kůže patří mezi důležité exteriérové znaky jednotlivých plemen. Občas je vnímáme jen z estetického pohledu a uniká nám, že mají v organizmu psa velmi důležité postavení a také že stav kůže a srsti jsou ukazatelem hovořícím o celkové kondici a zdravotním stavu psa. Uniká nám také, že špatnou péčí o srst můžeme položit základy k nepříjemnému a dlouhodobému onemocnění kůže. To je problém, který někdy bývá obtížně řešitelný a přesto, že se nejedná o smrtelné onemocnění, značně znepříjemňuje život psovi i jeho majitelům.
Určitě neuškodí, pokud si okrajově zopakujeme anatomii.
Kůže a srst tvoří přechod mezi vnitřním a vnějším prostředím těla a mají řadu funkcí. Patří mezi ně ochrana organizmu, termoregulace a vnímání impulzů ze zevního prostředí. Kůže se skládá ze tří vrstev. Nejspodnější je podkoží, které chrání svaly, obsahuje velké množství vazivové tkáně a také tukových buněk. Ty nejsou vždy tak škodlivé, jak si někdy myslíme. Slouží jako zásobárna energie a v tuku se rozpouští některé důležité vitamíny např. A, D, E a K.
Druhou, nejpevnější a nejsilnější vrstvu kůže, tvoří škára. I ona obsahuje velké množství vazivových vláken, je propletená krevními a mízními cévami. Jsou v ní zakončena nervová vlákna, obsahuje mazové žlázy a také chlupové váčky. Poslední vrstvou kůže je třemi až pěti vrstvami buněk tvořená pokožka. Je pevně přirostlá ke škáře a protože sama neobsahuje žádné krevní cévky, bere si výživu ze škáry. Nejspodnější vrstva buněk pokožky se neustále obnovuje a vytlačuje nad ní ležící staré buňky.
Srst je typickým znakem savců a skládá se z různého množství chlupů. Uváděno bývá, že jich je až několik milionů. Chlup je v podstatě zrohovatělé ohebné vlákno. Vyrůstá z chlupového váčku (folikulu) a má k dispozici pomocné orgány, např. sval vzpřimovač, který je schopný chlup napřímit nebo mazový váček. Vzpřimovač má velký význam při termoregulaci a také při vyjádření emocí. Stačí si připomenout rozzlobeného psa s „naježenou srstí“. Podle délky, síly a také funkce se u psa uvádějí tři druhy chlupů.
Pesíky neboli krycí chlupy jsou nejčetnější a tvoří základní osrstění. Najdeme mezi nimi i malý počet tak zvaných chlupů vůdčích.
Podsada, dříve se používal půvabný název „vlnovlas“, je tvořená jemnějšími a kratšími chlupy. Jejím úkolem je tepelná izolace. U některých plemen psů chybí, u jiných se vyskytuje jen v zimním období a u dalších ji najdeme celoročně.
Hmatové chlupy jsou poměrně dlouhé, tuhé a jsou lokalizovány na hlavě, zejména pak na okrajích očních víček a nad koutkem mordy. Uvádí se, že jsou důležitou částí hmatu psa. V současné době se u některých plemen považují za estetickou vadu (pudl) a odstraňují se. Bývá to podkladem pro spory na zahraničních výstavách v zemích, kde platí přísné zákony na ochranu zvířat. Odstranění hmatového chlupu se považuje za týrání a kontrola při vstupu psa z výstavy vyloučí.
Kerry blue teriér, welsh teriér – foto Jan Tichý
Jednotlivá plemena se v síle kůže a hlavně pak typu srsti velmi liší. Existují plemena krátkosrstá, dlouhosrstá, se středně dlouhou srstí a také plemena bezsrstá, jako jsou např. peruánští nebo mexičtí naháči. Velmi široká je i paleta typů srsti a používá se celá řada termínů pro její popis od srsti jemné, měkké přes hedvábnou, pevnou až po hrubou nebo drátovitou.
Péče o srst je nedílnou součástí péče o psa. To, jakou pozornost je třeba této oblasti věnovat, se odvíjí od typu srsti. U všech ale platí, že časté koupání v teplé vodě a šamponování srsti nesvědčí. U krátkosrstých plemen stačí kartáčování, u plemen s dlouhou srstí je třeba pravidelně sahat po kartáči a hřebenu a existují plemena, jejichž srst je třeba upravovat. Řada z nich se stříhá buď po celém těle, nebo jen na některých partiích.
U hrubosrstých plemen se používá technika úpravy označovaná jako trimování. Pokud si někdo dá do překladače slovo trimming, je mu nabídnut český výraz seřezávání. Není to ale přesné vyjádření. Zkušenější chovatelé a majitelé hrubosrstých plemen vědí, že se nejedná o zkracování srsti oříznutím nebo ostřiháním, ale že se jednotlivé chlupy i s kořínky vytrhávají. Lidé věci neznalí se často ptají, proč má někdo snahu trápit psa a škubat ho jako pomyslnou husu. Pokud se ale na problém podíváme trochu hlouběji, zjistíme, že takový přístup k úpravě některých plemen má praktický a také historický podklad.
Border teriér se správně upravovanou srstí, ostříhaný border teriér – foto Jan Tichý
Uvádí se, že většina plemen líná na jaře a na podzim. Není to úplně pravda, protože k uvolňování srsti dochází, jak zvláště majitelé v bytě držených psů vědí, v průběhu celého roku. K celkové výměně srsti z letní na zimní a naopak ale ve většině případů opravdu dochází v podzimních a jarních měsících. U některých plemen je to tak intenzivní proces samovolného vypadávání chlupů, že pes zůstává skoro holý, v jiných případech je třeba odumřelou srst vyčesávat a tím línání ku prospěchu psa, kvality jeho srsti a zdraví urychlit.
Složitější je situace u hrubosrstých teriérů. Jako příklad poslouží welsh teriér, border teriér, foxteriér, lakeland teriér a řada dalších plemen. Z historie víme, že se jedná o plemena, která vznikla na území Velké Británie a vesměs byla vyšlechtěna jako plemena lovecká se specializací na práci pod zemí. Bez ohledu na to, zda hrubosrstí teriéři mají jako zemi původu uvedenu Anglii, Irsko nebo Skotsko, vždy se jednalo o oblasti s velmi náročným počasím. Zima, déšť, někdy sníh, mokré křoviny a vítr vyžadovaly chov odolných psů. To se vztahovalo nejen na konstituci psa, ale i na jeho srsti.
Nebylo žádoucí, aby takový čtyřnohý pomocník na jaře a na podzim úplně vylínal a takřka tak obnažil kůži. Ideální byl pes, který měl přibližně stejnou srst v průběhu celého roku a pokud docházelo k výměně zimní srsti za letní a naopak, nebylo to tak výrazné, jako u jiných plemen. Srst měla být hrubá, protože se na ní nečistoty od bláta, větviček a travin až po sníh přichytávají daleko hůře než na srst měkkou.
To vše dávalo podklad pro vznik plemen, u kterých dochází k výměně srsti v průběhu celého roku a jejichž srst někdy vypadává sama, většinou k tomu ale potřebuje mechanickou pomoc. Tu mohly poskytovat stěny nory nebo husté křoviny v revíru a také ruce majitele. Jednotlivé chlupy byly vytrženy i s kořínkem a umožnily tak růst nové srsti. Ta byla opět hrubá, dobře odolná a také, což asi dávné chovatele moc nezajímalo, dobře pigmentovaná.
Dnešní hrubosrstí teriéři často nemají příležitost získat přírodní podporu při výměně srsti a musí se tedy upravovat, správně řečeno trimovat nebo škubat. Používají se na to speciální trimovací nože, které srst nepřetrhnou ani nepřeříznou, jen umožní upravovateli jednotlivé chlupy dobře o nůž opřít a následně vtrhnout. Srst se trimuje po směru růstu, jinak by mohlo dojít k poranění chlupových folikul. Dříve speciální trimovací nože nebyly k dispozici a trimovali jsme pomocí starých pilek na železo, tupých nožů a ti nejšikovnější používali jen vlastní prsty.
Trimování není úplně jednoduché a dobře otrimovat psa je časově náročnější, než vzít strojek a ostříhat jej. Jednodušší je i použití nůžek nebo seřezávacích nožů. To vše hrubé teriérské srsti škodí. Vhodné také není psa protrimovat a zbytek srsti ostříhat. Bohužel podobným způsobem velmi často upravují psí salóny. Výsledek pak majitele nepříjemně překvapí. U některých plemen, např. u lakeland teriéra, je dopad nekorektní úpravy vidět hned u některých se dostaví až po několika úpravách. Srst ztrácí hrubost, měkne, je řídká a často kudrnatá, nemá podsadu a ztrácí lesk a sílu pigmentace. To, co bylo dříve mahagonové je světle béžové a bílá srst je našedlá.
Trimovací nože, trimování – foto Jan Tichý
Teď si asi někdo říká, že mu je jedno, jestli jeho pes má srst tvrdou nebo měkkou a rozhodující pro něj není ani zbarvení. Přece má pracovního psa a to, že srst úplně neodpovídá standardu plemene a nedostane na výstavě slušnou známku, ho nijak netrápí. Nekorektní přístup k úpravě ale má i jiné než estetické dopady. Srst ztrácí svojí původní ochrannou schopnost. Snadno se na ni chytají nečistoty všeho druhu. Hrubá srst takřka nepromokne, úpravou poničená srst se promáčí velmi rychle.
Velkým problémem je i to, že špatný přístup k úpravě srsti může mít za následek onemocnění. Kořínky chlupů, které by se trimováním uvolnili z kůže, v ní zůstávají. Psa to svědí, drbe se a tím si poraní pokožku a otevře tak vstup pro bakterie a kvasinky. Nastupuje antibiotická léčba, hovoří se o nekvalitním chovu a alergiích a vina přitom je ve špatném přístupu k úpravě.
Pravdou je, že řada majitelů netrimuje psa celého, ale citlivější části, např. hrdlo, slecha a okolí konečníku, stříhá. Pravdou také je, že u starších psů, kde už výměna srsti probíhá pomaleji a pes je vzhledem k věku citlivější, někdo přechází na stříhání. Takový člověk ale asi ví, jak moc bude se starým psem chodit do revíru a také jak se s nepříjemnými následky typu svědění vyrovnávat. Pravdou také je, že existuje celá řada plemen s měkkou srstí, která se stříhají a k nepříjemným dopadům od řídnutí srsti až po její onemocnění nedochází. Jako příklad poslouží kerry blue teriér. Ten ale má úplně jiný typ srsti, která skoro nelíná, po stříhání neřídne a má takovou strukturu, že odolává vodě. Odpovídá to tomu, že kerry blue byl plemenem určeným pro lov vyder a také tomu, že naši předkové to se šlechtěním plemen uměli. S úpravou srsti trimováním by se mělo citlivě s respektem ke štěněti začínat v době, kdy mění štěněčí srst za dospělou, tedy zhruba okolo tří měsíců věku. Ostříhá-li někdo hrubosrstého teriéra v tomto období, udělá z něj obratem plemeno s měkkou srstí.
Kvalitu srsti ovlivňuje celá řada faktorů. Patří mezi ně vloha zděděná po předcích, celkový zdravotní stav psa, jeho výživa a kondice. Správná péče včetně korektní úpravy může hodně pomoci, ale také hodně ublížit. S tím by měl počítat každý, kdo hrubosrstého teriéra má nebo kdo si ho chce pořídit.
