Paraziti v močovém měchýři

Někdy při práci v laboratoři narazíme na opravdový unikát. Nedávno jsme v moči ruského toy teriéra našli kapilárie.

Capillaria plica (syn. Pearsonema plica) je světově rozšířená hlístice močového traktu psovitých i kočkovitých šelem. V České republice má kapilarióza sporadický výskyt. Zvíře se může nakazit, pokud pozře žížalu.

Capillaria plica, nález vajíček v moči psa

Žížala kapiláriím slouží jako mezihostitel, dochází v ní k vývoji vajíčka v infekční larvu. Pravděpodobný je i přenos přes transportního hostitele, např. hlodavce nebo ptáky. Skrze střevo a krevní oběh larvy pronikají do močového traktu, kde se vyvinou v dospělce. U zvířat dospělci parazitují v močovém měchýři, ale mohou i v ledvinné pánvičce a močovodech. Onemocnění se projevuje přítomností krve v moči, destrukcí parenchymu ledvin a bolestivým močením. V moči také zjišťujeme přítomnost bílkovin, červených krvinek a hemoglobinu. Slabší infekce bývají většinou bez příznaků. V močovém sedimentu jsou přítomna silnostěnná, soudečkovitá vajíčka.

Kapilarióza má dobrou prognózu. V rámci léčby podáváme fenbendazol po dobu 3 dnů, případně lze podat ivermectin.  Prevence je jednoduchá – majitelé by měli zabránit svému mazlíčkovi v pozření žížal nebo jiné drobné kořisti.

rezervace vyšetření

Onemocnění štítné žlázy u psa

Řekne-li se před běžným chovatelem slovo žláza, představí si jako první asi žlázu mléčnou. Faktem je, že v těle psa a samozřejmě i dalších savců funguje celá řada dalších žláz, bez kterých by se správná funkce jednotlivých orgánů a nakonec i celého organismu, neobešla. Obecně se dělí na žlázy s vnitřním vylučováním (endokrinní sekrecí) a vnějším vylučováním (exokrinní sekrecí).

Do první kategorie patří žlázy, které vylučují hormony, které se v nich vytvářejí, přímo do krve. Typickým příkladem žlázy s vnitřní sekrecí je slinivka břišní, v které vzniká inzulin. Žlázy s vnější sekrecí vylučují své produkty na povrch těla nebo do tělních dutin a většinou mají místní účinek. Mezi žlázy s vnější sekrecí patří např. slzné žlázy nebo žlázy slinné.

Produkce důležitých hormonů

Štítná žláza (glandula thyroidea) bývá označována za největší žlázu s vnitřní sekrecí v organizmu. U psa je uložena v přední části krku nad hrtanem a v blízkosti průdušnice. Je složena ze dvou laloků a u normálního zdravého psa ji asi nenahmatáme. Produkuje několik hormonů, z nichž nejznámější a nejdůležitější asi je Tetraidothyronine (tyroxin), který je označován zkratkou T4. Tento hormon cirkuluje v krvi ve formě vázané na bílkoviny. Existuje ale i ve formě na bílkoviny nevázané a označován pak je jako volný neboli free tyroxin a používá se pro něj zkratka fT4.

Štítná žláza ovlivňuje celou řadu v těle psa probíhajících dějů. Podílí se např. na metabolizmu, ovlivňuje růst psa, tvorbu červených krvinek, hospodaření s kyslíkem, vliv má na reprodukční systém, udržování tělesné teploty, na nervový systém a na kvalitu osrstění. O funkci i anatomické stavbě štítné žlázy by se toho dalo napsat mnohem víc. Výše uvedený text snad ale pro základní vysvětlení postačuje.

Organizmus má svůj vlastní regulační mechanizmus, který se stará o to, aby potřebné množství tyroxinu bylo stále k dispozici. Přitom platí, že problémy nastávají v případě, kdy je funkce štítné žlázy nedostatečná stejně jako tam, kde je nadbytečná. Hovoří se pak o hypotyreóze (málo hormonů) a hypertyreóze(nadbytek hormonů). U psů se nejčastěji vyskytuje hypotyreóza.

Krysí ocas u border teriéra, foto Jan Tichý

Příčin může být víc

Příčiny onemocnění jsou různé. Může se jednat o vrozenou poruchu tvorby hormonů, o následek zánětlivého onemocnění nebo o onemocnění nádorové. Velmi často bývá uváděn autoimunitní problém, tedy případ, při kterém buňky štítné žlázy poškozuje vlastní imunitní systém psa. V ojedinělých případech se jedná o tak zvané druhotné nebo sekundární onemocnění.

Příznaků hypotyreózy je celá řada. U některých pacientů se ukáže jen jeden z nich, u jiných je jasněji hodnotitelná kombinace a existují i psi, u kterých zvláště v počátku onemocnění jsou klinické příznaky tak nevýrazné, že je majitel snadno přehlédne. Různí se i věk, v kterém se onemocnění projeví. Nejčastěji bývá uváděno stáří 5-7 let, výjimkou nejsou psi daleko mladší, ani psi z kategorie seniorů.

otazníky kolem reprodukce psů

Mezi příznaky hypotyreózy např. patří:

– změna kvality srsti. Srst bývá nezvykle tvrdá a naježená a často dochází ke ztrátě podsady

– lysivost. Lysá místa se nejčastěji vyskytují na prutu psa. Jako příznak onemocnění bývá výstižně uváděn tzv. krysí ocas a jak vypadá ocas krysy asi každý ví. Lysivost se může projevovat v různých formách. Řídnutím až úplnou ztrátou srsti bývají postiženy hřbetní partie, boky a pánevní končetiny. Změny nebývají svědivé, ale může dojít k ukládání tmavého pigmentu v postižených místech. V úvahu je třeba brát to, že příčin lysivosti může být daleko víc a že ne každý pes s tímto problémem je pes s nemocnou štítnou žlázou.

– seboreická dermatitida – neinfekční onemocnění kůže, pro které jsou typická mastná, šupinatá a někdy zánětlivá ložiska

– přibývání na váze. Ale pozor, ne každý obézní pes je pes s hypotyreózou.

– horší fyzická kondice spojená s únavou

– horší psychická kondice. Pes pomaleji reaguje, nezajímá jej okolí, zvěř či jiní psi. Působí smutným dojmem a dokonce se uvádí, že typickým příznakem hypotyreózy je „tragický výraz psa“

– zácpa, zimomřivost, chudokrevnost (anemie), opakované záněty zevního zvukovodu

– poruchy plodnosti, např. feny nehárají, hůře zabřezávají a u psů se vyskytuje nekvalitní ejakulát

Cairn teriér, ; foto Jan Tichý curly coared retriever, foto Jan Tichý

Jedno vyšetření nestačí

Důležitá je odpověď na otázku: „Jak se pozná, že zrovna náš pes má problém se štítnou žlázou?“ Prvním ukazatelem je samozřejmě zdravotní stav psa, který může leccos napovědět. Konečný verdikt je ale možné říci až na základě laboratorního vyšetření. Doporučuje se alespoň základní biochemické vyšetření krve, v kterém by měla být zahrnuta např. hladina cholesterolu a ukazatele týkající se jater a ledvin. Orgánová onemocnění mohou totiž ovlivnit hladiny hormonů a s tím je třeba v případě onemocnění štítné žlázy počítat. Vzhledem k často se vyskytující anemii je třeba udělat krevní obraz a nezastupitelné je vyšetření hormonů štítné žlázy, zejména T4 , eventuálně fT4 a doporučováno je i stanovení výše uvedeného TSH.

Upozornit je třeba na to, že jedno vyšetření nemusí být směrodatné, a že je třeba alespoň vyšetření hormonů v případě negativního výsledku opakovat. Upozornit je třeba i na to, že je rozumné nechávat dělat vyšetření ve veterinárních laboratořích nebo přesněji řečeno v laboratořích, kde mají testy a reagencie určené pro psy. Ona se hodnota hladiny T4 dělané prostřednictvím reagencií určených pro lidi od té skutečné velmi liší.

Pokud se hypotyreóza prokáže, není léčba nijak náročná. Spočívá v dodávání (substituci) chybějících hormonů a zdravotní stav psa se, až na výjimky např. u nádorových onemocnění, celkem rychle upravuje. V průběhu léčby by měly probíhat pravidelné kontroly. Hladinu dodávaných hormonů je třeba sledovat, protože, jak bylo výše uvedeno, je špatné, když jich je málo a je špatné, i když jich je moc. Majitel nemocného psa musí počítat s tím, že s největší pravděpodobností bude pes „na práškách“ do konce života. Ten život ale může být jinak plnohodnotný jak z pohledu psa, tak z pohledu jeho využití. Pes se správně vedenou léčbou může být využíván při výkonu. Trochu jiné to je z pohledu chovatelského.

Bývá to dědičné

Onemocnění štítné žlázy může být záležitostí určitého jedince, bohužel má velmi často dědičný podklad. V praxi to znamená, že se pes s vlohou pro zdravotní problém narodí. Pak nastupuje zjednodušeně řečeno známé členění psů a fen do tří kategorií. Jedinci z pohledu hypotyreózy zdraví klinicky i geneticky, tedy takoví, kteří neonemocní ani vlohu pro chorobu nepředávají svým potomkům.

Druhou kategorii tvoří jedinci zdraví klinicky, ale z genetického hlediska přenašeči. Neonemocní, ale vlohu pro chorobu dávají dál. Poslední kategorii tvoří psi nemocní, kteří mají nejen klinické příznaky, ale vždy dávají vlohu pro stejný problém potomkům.

Pokud je mně známo, zatím neexistují genetická vyšetření prokazující, že u nemocného jedince se jedná o dědičný problém nebo že pes je přenašečem vlohy pro ně. Vše tedy je na bázi chovatelské etiky. Dokáže ale každý chovatel říci: „Máš nemocnou štítnou žlázu, léčba je sice úspěšná, ale v zájmu tvých synů a dcer tě v chovu využívat nebudu?“

Čtěte také: Určení dne krytí feny

rezervace vyšetření

Psincový kašel

Pod tímto jednoduchým lidovým názvem se skrývá infekce dýchacích cest způsobená celou řadou virů a bakterií v jejich různých kombinacích. Odborný název je CIRDC – Canine Infectious Respiratory Disease Complex, tedy komplex psího infekčního respiračního onemocnění. Dříve se též nazýval infekční tracheobronchitida.

Tradičně se za hlavní původce považovala bakterie Bordetella bronchiseptica a viry – adenovirus typ 2, virus psinky, herpesvirus a virus parainfluenzy. Nově se k nim ještě přidaly virus psí chřipky, psí respirační koronavirus, psí pneumovirus a bakterie Mycoplasma cynos a Streptococcus equi.

Toto onemocnění se vyskytuje po celém světě a na jeho propuknutí má velký vliv prostředí a celkový zdravotní stav psa.

otazníky kolem reprodukce psů

Vysoká nakažlivost

Vyznačuje se vysokou nakažlivostí a prudkým nástupem. Nejčastějším příznakem je suchý záchvatovitý kašel, ke kterému se může, ale nemusí, přidat i vykašlávání hlenu a výtok z nosu a očí. Většinou nebývá narušen celkový zdravotní stav, takže pejsek žere, pije a chová se naprosto normálně. To trvá několik dní až týdnů. U štěňat nebo psů s nedostatečným imunitním systémem či nějakým dalším onemocněním může dojít k rozvoji bronchopneumonie. Její příznaky zahrnují dýchací potíže, horečku, nechutenství a ztrátu hmotnosti. To může skončit až fatálně.

Poitevin, německý drátosrstý ohař, foto Jan Tichý

Samotná infekce postihuje psy všech věkových kategorií a může proběhnout jen jako ojedinělé případy nebo naopak jako „epidemie.“ Nejlépe se samozřejmě šíří tam, kde je pohromadě hodně psů, ať už se jedná o uzavřené prostory jako útulky a kotce nebo venkovní prostory při výstavách a na cvičácích. Nákaza se přenáší kapénkami a svou roli mohou hrát i bezpříznakoví nosiči. Předpokládá se, že infekci nejdříve začínají viry, které poškodí epitel horních cest dýchacích. To umožní sekundární bakteriální infekci, která dále zesílí zánět a poškození tkání. U zdravého imunitního systému dojde k jeho aktivaci, je zabráněno přestupu infekce do dolních cest dýchacích a dojde k eliminaci infekce. Za určitých okolností však toto nenastane a dojde ke vzniku pneumonie nebo chronickému respiračnímu onemocnění.

K diagnostice CIRCD většinou stačí anamnéza a klinické příznaky. Ke zjištění původců se používá bakteriologické a PCR vyšetření, ale má smysl jen u vážných nebo výrazně se zhoršujících případů, dále pokud onemocnění trvá déle jak 7 – 10 dní nebo v případě nákazy v útulcích nebo jiných zařízení, kde je pohromadě velké množství psů.

Léčba a prevence

Při lehkém průběhu onemocnění se žádná specifická léčba nedoporučuje. Mohou se podávat léky na tlumení kašle, je-li kašel dráždivý, suchý, bez výhozu. Při vykašlávání hlenu se dávají přípravky na jeho ztekucení a snadnější vykašlání. Z volně dostupných přípravků na tlumení kašle je to dextromethorphan hydrobromid (Robitussin) v dávce 2mg/kg váhy. Pro usnadnění vykašlávávní můžete podávat acetylcycstein (např. ACC) v dávce 70 – 140 mg/kg nebo ambroxol a bromhexin v dávce 1 – 2mg/kg váhy. Váš pejsek může užívat i jitrocelový sirup, při dávkování se řiďte doporučením pro děti, u malých psů dejte jen polovic. Vše dvakrát denně. Až u případů, které trvají déle jak týden nebo vykazují známky pneumonie jako je horečka, nechutenství, apatie, se nasazují antibiotika.

Jako prevence je možné dát pejska naočkovat. Existuje vakcína, která se aplikuje injekčně. Ta zajistí protilátky v krvi, které zamezují těžšímu průběhu a přestupu do dolních cest dýchacích. K dispozici je i vakcína aplikovaná na nosní sliznici, která vyvolá tvorbu slizničních protilátek a chrání tak před vstupem infekce do oragnismu. Vakcíny jsou ale pouze proti viru parainfluenzy a bakterii Bordetella bronchiseptica. Proti ostatním původcům k dispozici nejsou. Jedna složka psincového kašle, virus parainfluenzy, je i součástí každoročně aplikované základní vakcíny.

rezervace vyšetření

Veterinární klinika Průhonice: PSINCOVÝ KAŠEL

Toxoplazmóza u psů a koček

Z laboratoře: „Přinesla jsem trus našeho psa na vyšetření na toxoplazmózu. Snacha čeká miminko, a protože bydlíme v jednom domě chce, abychom Argouška dali pryč, protože má strach, že od něj dostane toxoplazmózu. My ho máme strašně rádi, ale miminku bychom s manželem ublížit nechtěli. Hodně by nám pomohlo, kdyby bylo to vyšetření negativní.“

Trus psa jsme převzali a vyšetřili, aby paní věděla, zda jej nějaký parazit trápí či ne a zda musí nebo nemusí odčervovat. Zároveň jsme jí vysvětlili, že se nemusí nakažení toxoplazmózou od psa ona ani její snacha bát a dali povídání o tom, jak to vlastně s toxoplazmózou opravdu je.

Toxoplazmóza je onemocnění způsobené prvokem Toxoplasma gondii, které se vyskytuje u lidí i u zvířat. V poslední době se o ní hodně píše. Údajně umí ovlivnit povahu napadeného jedince a to tak, že je méně pozorný a dá se snadněji ulovit. Např. myš se nebojí kočky a objevuje se i informace, že člověk napadený toxoplazmózou má větší sklony k dopravním nehodám. Taková změna povahy a chování má svůj důvod. Prvok Toxoplazma gondii se snaží zajistit co největší množství hostitelů a svoje další rozšíření.

Onemocnění často probíhá bez vnějších příznaků a hovoří se o tak zvané „skryté infekci“. Přesto toxoplazmóza představuje nebezpečí pro lidský organizmus, protože postihuje jeho citlivé oblasti. Jedná se např. o mízní aparát, tkáně oka nebo ústřední nervstvo. Nejznámější, jak i z výše uvedeného dotazu vyplývá, jsou problémy gynekologického rázu. Toxoplazmóza může být příčinou potratů nebo narození defektních dětí.

Jak to ale s nákazou toxoplazmózy opravdu je? Okolo roku 1970 bylo prokázáno, že pohlavní vývoj toxoplazmózy probíhá u kočkovitých šelem ve střevní sliznici. S trusem pak odcházejí vývojová stádia toxoplazmózy nazývaná oocysty do zevního prostředí. Oocysty jsou velmi odolné a schopné nakazit člověk či jiná zvířata dlouhou dobu po té, co opustily střevo svého hostitele. Ostatní zvířata a člověk jsou z pohledu toxoplazmózy považováni za mezihostitele.
Z hlediska zvířat v zájmovém chovu je z pohledu probíraného onemocnění nejdůležitější kočka. Ta se nakazí masem divokých nebo hospodářských zvířat, tedy např. tím, že uloví a sežere myš nebo ze syrového masa, pokud jím majitel krmí a následně oocysty toxoplazmózy vylučuje.

Neznamená to ale, že by se měli majitelé koček vyděsit a začít se svých čtyřnohých kamarádek zbavovat. Vylučování oocyst u kočky probíhá jen při jejím prvním nakažení a to asi po dobu 2-3 týdnů. Následně si kočka vytvoří odolnost a při dalším nakažení již oocysty nevylučuje. Bývá uváděno, že největší nebezpečí hrozí od koťat do věku 7-8 měsíců a to zvláště od koťat divokých.

Jako nejčastější zdroj toxoplazmózy v případě člověka nebývá uváděna kočka, ale nedostatečně tepelně opracované maso domácích i divoce žijících zvířat. Nemusí se zrovna jednat o tatarský biftek. Ono stačí míchat maso na sekanou a ochutnávat, zda je dobře osolené a okořeněné. Dobře mýt a případně dezinfikovat bychom měli např. prkénko, na kterém krájíme maso. Naše babičky měly pro přípravu masa speciálně určené pomůcky a asi dobře věděly, proč to dělají.

Určité nebezpečí kočičí trus přece jen představuje. Volně žijící kočky mohou trusem potřísnit půdu a v ní pěstovanou zeleninu. Pozor je třeba dávat na dětská pískoviště a rozumně postupuje ten, kdo pískoviště v době, kdy si na něm děti nehrají, zakrývá. On písek a hlína jsou pro zvířata ideálním prostředím pro kálení, protože se trus dá v sypkém prostředí dobře zahrabat.

V případě domácích koček je třeba hygienicky zacházet s kočičími záchodky. Kočkolit by se měl pravidelně měnit a kálecí misky vypařovat horkou vodou. Nastávající maminka by určitě uvedenou činnost neměla vykonávat. Žere-li naše kočka syrové maso, je rozumné je nakrájet na kostičky o hraně 1-2 cm a nechat je cca týden promrazit. Pokud kočka žere maso vařené, není důvod k obavám, Toxoplazmu gondii var ničí.

Welššpringeršpaněl, kavalír King Charles španěl – foto Jan Tichý

Pokud se týká psů, příliš velké nebezpečí nehrozí. U zvlášť urputných klientů přesvědčených o tom, že pes určitě toxoplazmózu přenáší někdy nezbývá než poněkud nechutně říci: „Ano, toxoplazmózu od psa můžete získat, pokud jej pozřete nedostatečně tepelně zpracovaného.“ Tento argument většinou zabere.

Pravdou je, že i v případě psů určité nebezpečí hrozí. Zdrojem infekce pak ale není pes sám. Určitě všichni známe psy, pro které je největší lahůdkou nějaký páchnoucí exkrement a také psy, kteří považují smrduté věci za Chanel č. 5 a s oblibou se v nich válí. Pokud se pes potěší trusem kočky a majitel takového „navoněného psa“ koupe a neumyje si potom ruce, teoretická možnost nákazy existuje.

Chcete-li vědět, zda vaše kočka oocysty toxoplazmózy vylučuje, stačí přinést vzorek trusu a dozvíte se, jak na tom kočka je. Takové vyšetření je rozumné dělat zvláště v případě mladých a ven chodících koček.

Jestli vás úvodní dotaz překvapil, máte štěstí na příbuzné. Je to smutné, ale někdy veterinář neřeší jen zvíře, ale i rodinné vztahy.

Kdo si tohle vymyslel?

Takovou otázku můžeme občas slýchat na výstavách psů nebo i na ulici, když laik potká nějaké plemeno, o kterém toho moc neví a diví se, jak vypadá. Čemu vlastně odpovídá exteriér (vzhled) jednotlivých plemen? Je to opravdu jen nesmyslný lidský záměr nebo lze hledat i nějaké praktické důvody? Následující povídání by mohlo něco objasnit.

Možná si neuvědomujeme, že v dobách, kdy vznikala většina současných plemen, zněl základní požadavek: “Potřebujeme psa, který bude použitelný pro nějakou práci a té práci musí odpovídat jeho povaha i vzhled.“ Ten požadavek platil pro psy lovecké, pracovní, strážní i společenské.

Jako příklad jsem si vybrala několik plemen. Patří mezi ně určitě pudlové a jejich úprava srsti. Potkat můžeme psy a fenky v různém střihu. Někoho překvapí takzvaný střih klasický někdy také nazývaný lví. Takto upravený pes má části těla vyholené nakrátko, ale v některých partiích je naopak ponechána delší srst. Uvedený typ úpravy patří mezi historické postupy.

Pudl

Pudl byl původně loveckým psem využívaným pro práci ve vodě. Úprava srsti byla koncipována tak, aby byly maximálně odlehčené některé tělní partie, hlavně druhá polovina těla a psovi byl tak usnadněn pohyb ve vodě. Naopak na jiných částech těla byla srst ponechávána v původní délce ve snaze ochránit důležité a citlivé orgány. Delší srst byla na hlavě, kde chránila mozek. Důležitá byla délka srsti na hrudníku, která tvořila jakousi vestu chránící plíce a srdce. Na končetinách byla srst ve tvaru manžety chránící citlivé klouby a to zejména klouby zápěstní a hlezenní. Většinou byla ponechána delší srst také v oblasti kyčelního kloubu a ocasu.

Královský pudl, pekinéz

Dnes už má pudl v nomenklatuře FCI trochu jiné zařazení než v době svého vzniku. Patří mezi plemena společenská, ale někteří chovatelé stále historický střih používají a nelze jim to vytýkat. Podobně se postupuje i u portugalských vodních psů. V jejich případě je odlehčena tedy ostříhána zadní půlka těla a nakrátko se upraví i morda a ocas. Na hlavě zůstává typická chocholka a přední část těla, hlavně hrudník, je chráněna delší srstí. V obou případech platí, že jsou jasně stanoveny požadavky na kvalitu srsti. Před zimou a vodou nechrání jen střih, ale hlavně struktura srsti.

Dalším společenským plemenem, jehož stavba těla a osrstění mají historické opodstatnění, je pekinéz. Toto krásné a bohužel nepříliš časté plemeno pochází z Číny, kde se chovalo v sídle čínských císařů v Zakázaném městě. Podlahy tam byly mramorové a byl zastáván názor, že klapot drápků psích končetin by rušil rozjímání učenců. Proto má pekinéz hrudník utvářený tak, aby se dobře nosil na ruce a osrstěné meziprstí, aby pokud už musí jít po svých, chodil jako v měkkých nehlučných „bačkůrkách.“

Nač ty dlouhé uši?

Zajímavé jsou požadavky na exteriér některých honičů. Např. basset má mít uši tak dlouhé, aby dosahovaly až před špičku čenichu. Určitě to plemeni sluší, ale není to ten podstatný důvod, proč délku uší standard popisuje. Basset je honič, který pracuje s nízkým nosem, tedy se skloněnou hlavou. Uši dosahující až k zemi fungují jako vějíř. Pohybují se podle hlavy a nahánějí psovi pachy přímo pod nosní houbu a tak mu umožňují snadněji sledovat stopu zvěře.

Portugalský vodní pes, basset, beagle – foto Jan Tichý

U basseta a také třeba u bloodhounda je požadována volná a elastická kůže a to zvláště na hrdle. Psi pracovali v houštinách a často se dostali do kontaktu s ostrou větví. Kdyby kůže byla tenká a napnutá, snadno by došlo k úrazu s fatálními následky. Do elastické a volné kůže se ostrý předmět obtížně zapíchne. Kůže povolí a uhne.

Standard půvabného beagla říká, že špička vesele neseného ocasu má být bílá. I tady lze najít pro požadavek praktické vysvětlení. Beagle je honič. Pracoval v různých houštinách a lovci se snadno mohl ztratit z dohledu. Jeho vztyčený prut (ocas) s bílou špičkou fungoval jak signalizační vlajka říkající: “Pane, tady jsem!“

Chrtí oblouk

Původní a velmi často i současné využití psů mívá dopad na celkovou stavbu těla. Jako příklad lze použít plemena chrtů a jejich klenutou horní linii. Oblouk, který tvoří linie od kohoutku po nasazení ocasu, by byl u celé řady plemen považován za hrubou vadu. V případě chrtů např. vipeta nebo italského chrtíka ale má úzkou souvislost s jejich pohybem. Umožňuje psovi podsunout pánevní končetiny hluboko dopředu, silný odraz a tedy vysokou rychlost.

Italský chrtík, dlouhosrstý vipet – foto Jan Tichý

Celou řadu lidí může překvapit norský lundehund. Požadováno u něj je, aby měl na hrudních i pánevních končetinách nejméně 6 prstů a od ostatních psů se liší i dalšími schopnostmi vyplývajícími ze stavby těla. Plemeno se používalo při lovu papuchalků a někdy bývá nazýváno norský papuchalk pes.

Nejlépe stavbu těla vysvětluje standard plemene, v kterém se říká že: “Lundehund byl velmi důležitý pro obyvatele pobřeží Norska. Jedinečná anatomie psa s nadpočetnými funkčními prsty, krkem, který se při ohnutí dotýká hřbetu, ušními boltci, které se mohou uzavřít a ultraflexibilními předními končetinami, které umožňují šplhání po téměř vertikálních útesech a vstup do hnízdních dutin papuchalků, umožňovala přinášení živých ptáků.“

Norský lundehund, jeho tlapka s funkčním pátým prstem – foto Jan Tichý

V popisu exteriéru odpovídajícímu původnímu využití plemen by se dalo pokračovat dlouhou dobu. Patří sem mohutnost bulmastifa, jehož vzhled měl odradit problematické lidi, kožní spojení prstů novofundlandského psa, které by se dalo přirovnat k plovacím blánám nebo nízkozvedané tlapky při pohybu border kolie.

Vzhled našich plemen v návaznosti na důvod, proč byla vyšlechtěna, je určitě zajímavý. Daleko podstatnější ale je, že původnímu využití odpovídá i povaha psů. Nad tou by se každý, kdo si pořizuje psa měl zamyslet. Bude vědět nebo alespoň může odhadnout, jaký jeho pes bude a zda takové plemeno chce, zda dokáže vyhovět jeho potřebám a zda dokáže zvládnout jeho povahu.

Čtěte také: Co mi dnes oblečou? Sukýnku, overal nebo svetr?

Dědičné potíže border teriérů

Geneticky podmíněná onemocnění ztěžují chov celé řady plemen. Dříve jsme se podobnými věcmi moc nezabývali. Možná jsme je brali jako běžný průvodní jev chovu psů a v řadě případů si mysleli, že se jedná o následky jiného onemocnění, např. různých viróz nebo otrav. Pravdou je, že se dnes snad u každého plemene nějaký dědičně podmíněný zdravotní problém vyskytuje. O tom, jak moc je závažný, pak rozhoduje jeho dopad na život a pracovní využití psů a také četnost, v jaké se v populaci plemene vyskytuje.

Svou „Achillovu patu“ má i plemeno, které si získává stále více příznivců a kterým je malý výborně ovladatelný a pracovitý border teriér. Onemocnění se nazývá Canine Epileptoid Cramping Syndrome, najít jej lze také pod zkratkou CECS a mezi chovateli bývá označováno jako křeče border teriérů. Charakter onemocnění asi nejlépe vystihuje slovo cramping. Je odvozeno od slova cramp, které pochází z angličtiny a má celou řadu významů. Mezi ně např. patří svěrák, ale také ochromení nebo postižení křečí.

Canine Epileptoid Cramping Syndrome je onemocnění, které je považováno za metabolickou, nervovou a svalovou poruchu. Občas je zaměňováno s epilepsii, ale epilepsií v pravém slova smyslu není. Nedochází při něm k pravidelným záškubům, ale spíše ke ztuhnutí svalů. V poslední době se objevily zprávy hledající příčinu probíraného onemocnění v negativní reakci na lepek.

Čtrnáctiletá fenka, CECS ji trápí od dvou let. Vpravo trojice zdravých psů, foto Jan Tichý

CECS je onemocnění, které má tak zvaný záchvatovitý charakter. V praxi to znamená, že se střídají období, v kterých je pes zcela bez problémů s krátkým obdobím křečí. Ty se mohou vyskytovat v různé formě. Nejčastěji se onemocnění projevuje křečovitým strnutím končetin. Hrudní končetiny se napínají před a pánevní za tělo. Pes trochu vypadá, jako by se protahoval. Končetiny jsou ztuhlé a nelze je ohnout. Při silnějším záchvatu pes upadá na bok a v křeči zůstává několik vteřin až minut. Po odeznění křeče bývá lehce dezorientován, ale poměrně rychle se vrací do normálního stavu.

U celé řady nervových onemocnění lze vypozorovat vyvolávací impuls. U CECS to nefunguje. Křeče se dostavují u psů v afektu, u psů v naprostém klidu a poměrně často u psů po větší zátěži, např. po návratu z lesa nebo z delší procházky.

U všech onemocnění je důležité odpovědět na čtyři otázky. Co je způsobuje, jak je prokázat, jak je léčit a jak jim předcházet. V případě křečí border teriérů se zatím moc neví, co onemocnění vlastně způsobuje. Jediná známá skutečnost je to, že se jedná o problém dědičný a že významnou roli hraje metabolismus psa.

Stejně problematické to je s průkazem onemocnění. Nezbývá nic jiného než postupovat metodou vylučovací, tedy zjišťovat, zda se nejedná o jinou chorobu. Požadováno bývá široké laboratorní vyšetření zaměřené na funkci vnitřních orgánů. Zejména bývá doporučováno stanovení žlučových kyselin, které může rozhodnout, zda se nejedná o tak zvaný jaterní shunt (vrozená cévní anomálie jater) a doporučovaná jsou i vyšetření zaměřená na onemocnění slinivky břišní (pankreatopatie). V obou případech mohou být křeče jedním z průvodních příznaků.

Doporučováno bývá i vyšetření neurologické. Velmi důležitá je anamnéza, tedy informace podávané chovatelem a zcela ideální je, pokud majitel natočí psa v záchvatu na video. V dnešní době mobilních telefonů s velkou výbavou to není velký problém a video nebo alespoň fotografie dokáží ve správné diagnóze výrazně pomoci. Ono se těžko určuje onemocnění, které veterinární lékař zná jen z popisu a v ordinaci pes většinou záchvat nedostane. V Evropě zatím, alespoň pokud je mně známo, žádná genetická laboratoř průkaz CECS nenabízí.

Vzhledem k tomu, že Canine Epileptoid Cramping Syndrome je onemocnění dědičné, úplné vyléčení psa není možné. Léčba se tedy zaměřuje na tlumení příznaků. Léky podávané u jedinců postižených epilepsií v případě CECS většinou nefungují. Výrazně úspěšná ale bývají dietní opatření.

Border teriér, foto Jan Tichý

Vhodné je sáhnout po některé komerční dietě. Občas pomáhají diety zaměřené na onemocnění ledvin, v kterých bývá nižší obsah bílkovin, a někteří veterináři doporučují bezlepkovou dietu.

Velmi složitá je otázka prevence. Canine Epileptoid Cramping Syndrome patří mezi geneticky podmíněná onemocnění. Jedná se o autozomální recesivní typ dědičnosti. V praxi to znamená, že vlohu pro onemocnění musel postižený jedinec získat jak od otce, tak od matky. Vzhledem k tomu, že genetické vyšetření není dostupné, nemá chovatelský klub možnost věc ošetřit v podmínkách pro zařazení do chovu.

Řešení problému je nejvíce v rukou chovatele. Není přece rozhodující, kdo mně nebo spíše mému psovi co prokázal. Rozhodující je to, co o něm vím, co vím o jeho zdravotním stavu a také to, zda jsem schopen či schopna říci: „Jsi pracovitý a výstavně úspěšný pes nebo fena, ale do chovu nepatříš!“ Je to i o ochotě majitelů psů a fen oznámit poradci chovu, že právě u jeho zvířete se něco podobného ukázalo. Pak jde udělat sice omezená, ale přece jen nějaká opatření v rámci chovu plemene jako celku.

Velký problém spočívá v tom, že se Canine Epileptoid Cramping Syndrome se neobjevuje u štěňat, ale většinou u jedinců ve věku 2-6 roků. V praxi to znamená, že leckterý postižený pes nebo fenka do chovu zasáhli dřív, než i ten nejslušnější chovatel věděl, že se jedná o nemocné jedince.

Je třeba si uvědomit, že pokud z našeho chovu vyjde štěně, kterému chybí zub nebo má ucho jinak nesené než požaduje standard, je to smutné, ale nebrání to psovi, aby prožil plnohodnotný psí život, dělal svému pánovi radost a odvedl požadovanou práci v praxi. Pokud odchováme štěně, které se bude s nějakou chorobou a Canine Epileptoid Cramping Syndrome do této oblasti určitě patří, potýkat celý život, připravujeme jemu i jeho majiteli řadu let trápení a problémů. A to by cílem chovu psů v žádném případě být nemělo.


Čtěte také: Otazníky kolem genetických vyšetření


Labvet.cz – odběry na genetická vyšetření

rezervace online

Covidový pes

Při hodnocení psů na výstavách, na procházkách mezi pejskaři i ve veterinární ordinaci se objeví název „covidový pes.“ Občas zazvoní telefon nebo přijde e-mail z některé redakce a novinář použije stejný název a ptá se, co to znamená.

Už se u nás psalo o tom, jaký vliv měla covidová pandemie na chov psů a to nikoliv z pohledu onemocnění psa, ale z pohledu stoupajícího zájmu o čtyřnohé přátele. Pravdou je, že na rozdíl od jiných států se v České republice snažili lidé mnohem častěji zpříjemnit život vlastní i život rodiny jako celku pořízením psa. Pravdou je i to, že to leckdy pomáhalo.

Vím o dívence, která si nedovedla představit výuku on line bez účasti své fenky Amálky. Amálka je border teriérka. Je to již dáma v letech neb za měsíc oslaví čtrnácté narozeniny. Se svojí mladou paničkou ochotně absolvovala u počítače pátou třídu základní školy. Bez čtyřnohé kamarádky by asi sledování výuky bylo daleko složitější. Malý praktický příklad jen dokazuje, jak velkou roli hraje pes v rodinách s dětmi.

Není to ale ještě vysvětlení termínu covidový pes. Nepochybuji o tom, že noví i zkušenější majitelé psů si nového čtyřnohého člena rodiny pořizovali se záměrem mu věnovat veškerou potřebnou péči. Ta péče ale byla někdy přehnaná a neméně často nedostatečná.

Štěně pointera, dlouhosrstá kolie – foto Jan Tichý

Do kategorie zahrnující přehnanou péči určitě patří to, že se lidé snažili neustále být ve společnosti svého psa a nenavykali jej na to, že nastane období, kdy bude muset zůstat i několik hodin sám. Výsledkem jsou častější projevy separační úzkosti, což je problém o kterém jsme již psali. Separační úzkost, která by se dala vysvětlit jako truchlení o samotě ponechaného psa, může mít celou řadu projevů. Od tichého naříkání až po výrazné vytí, štěkání, znečisťování bytu nebo ničení jeho zařízení. Většinou se hovoří o problémech, které pak vznikají ve vztazích se sousedy. V úvahu je ale třeba brát to, že pes, viditelně a slyšitelně trpí a stres, který prožívá, může ovlivnit jeho chování i zdraví po delší dobu.

Je otázkou, zda použít v probíraném problému termín nedostatečná péče. Takový covidový pes dostane určitě to nejlepší krmení. Jeho majitel pečuje o prevenci, tedy očkování, odčervení či ošetření proti zevním parazitům. Určitě se svému psovi věnuje, hraje si s ním a vychovává jej. Chybí ale část z pohledu budoucího chování psa důležitého období. To období se nazývá ranou socializací a psi jím procházejí zhruba ve věku 5-16 týdnů.

Součástí rané socializace je získávání pro život psa důležitých informací. Učí se dodržovat hierarchii smečky a respektování jejího vůdce, učí se zastavit kousnutí a seznamuje se s lidmi rozličného věku. To všechno pravděpodobně covidový pes prožívá tak jak má.

Trochu horší to je z pohledu seznamování se s různým prostředím. A tato část v rané socializaci i průběhu další výchovy covidovým psům chybí. Lidé sice mohli se psem na procházku, složitější už to ale bylo s místy s větším množstvím lidí, s hromadnou dopravou, restauracemi a také výstavami psů.

Dospělý nebo skoro dospělý pes, který byl držen doma, na dvorku nebo zahradě a maximálně se dostal na procházku v  klidném prostředí, to má dnes složité. Najednou je vystaven impulsům, které nezná. Reaguje na hluk, větší množství lidí, psů nebo jiných zvířat a ty reakce jsou různé od projevu strachu, přes určitou nezvladatelnost, po hlasité projevy až po nevýraznou nervozitu. O řadě psů se dá říci, že se chovají jako utržení z řetězu.

Člověk chování a mentality psů neznalý určitě začne hovořit o nevychovanosti psa a o tom, kdo si jej měl pořídit a kdo by jej měl mít zavřeného v kotci. Ten, kdo psí duši trochu rozumí, ví, že se jedná o covidového psa, že za problém nemůže čtyřnohý člen rodiny, ale jeho majitel a hlavně doba, která celou řadu věcí omezovala.

Samozřejmě se otevírá otázka, jak covidovému psovi pomoci. Nezbývá nic jiného, než se pokusit nedostatek informací ve štěněčím věku doplnit později. Rozumný majitel vyhledává se svým psem právě to prostředí, z kterého je pes nervózní a snaží se jej na ně postupně navykat. Namístě určitě nejsou fyzické tresty ani uklidňující tabletky, ale odpoutávání pozornosti, pochvala a pamlsky. Je také možné vyhledat odbornou pomoc. Leckterý cvičák nebo psí školka jsou ideálním prostředím pro odbourávání problémů

Lze si jen přát, aby nedošlo k dalším lockdownům a aby termín covidový pes vymizel z našeho slovníku.

Čtěte také: Ohrožuje Covid-19 naše psy?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Osina u psa

Psali jsme tu na stejné téma už loni. Osina u psa je ale problém, který se každý rok vrací a právě jsme v období, kdy je vhodné připomenout si, oč jde.

Wikipedie praví že: „Osina (arista) je vláskovitý nebo štětinovitý výrůstek, často dosti dlouhý, drsný a tuhý, dlouhý i přes 1 cm. Vyskytuje se v jednoduchém květenství klásku, např. u čeledi lipnicovité (Poaceae) nebo šáchorovité (Cyperaceae). Osinou je zakončena pleva nebo častěji plucha, což jsou ochranné obaly semene, které ho chrání při dozrání proti poškození. Osiny u některých rostlin také slouží podpoře rozmnožování. Např. u kakostů je osina vývrtkovitě stočena a u posledního závitu pravoúhle kolénkovitě ohnutá. Navlhčením rosou nebo deštěm se osina narovná a ostře zašpičatělou částí se zavrtává se semenem do země. Podobně funguje dlouhá osina na pluchách kavylůovsůovsířů a jiných druhů trav. U některých rostlin umožňuje osina navlháním a vysušováním i posunout semeno do místa s měkčí půdou. Osiny pro svůj ostrý hrot způsobují i nepříjemné problémy mnoha savcům např. psům, kterým se zapichují (v lepším případě) do tlapek a způsobují záněty.“

Vypadá to romanticky, dokud vám do toho nevběhne americký kokršpaněl… Foto vpravo Jan Tichý

Wikipedie má v tomto případě naprostou pravdu. V letních a podzimních měsících se na veterinární pracoviště obracejí majitelé psů s problémy způsobenými právě osinami, které podobně jako jehla snadno vnikají do psí kůže, která nejen osinu propustí, ale většinou se za ní uzavře. Osina se tak dostává do podkoží, které mechanicky zraňuje a vzhledem k tomu, že do těla psa přišla z nepříliš čistého venkovního prostředí i infikuje. Výsledkem pak je bolestivý zánět.

Postižené mohou být různé části těla. Ošetřovali jsme psa s osinou v oblasti krku, čas od času se objeví pacient, kterému zapadla do zevního zvukovodu nebo do spojivkového vaku. Nejčastěji jsou postiženy končetiny v meziprstí.

Pes kulhá, většinou si velmi intenzivně líže postižené místo a ve zvláště těžkých případech se objeví teplota a nechutenství. Kůže mezi některými prsty je červená a horká a celá oblast je na dotek bolestivá. Po krátké době se v meziprstí objeví podhnisaná bulka, která časem praskne a z uzavřeného hnisavého procesu se stává proces otevřený. Psovi se většinou výrazně uleví, to ale neznamená, že je celá záležitost vyřešena.

Osina u psa má nejen schopnost snadno proniknout kůží, ale i nepříjemné sklony k dalšímu pohybu psím tělem. Často se stane, že v místě, kde do kůže vnikla, se časem utvoří hnisavé ložisko, ale osina putuje dál a vyvolává další zánět např. na spodní straně tlapky nebo v okolí zápěstních kůstek. Léčba není úplně jednoduchá.

Většinou bývá uváděno, že se postižené místo rozřízne a osina vyjme. Vzhledem k její velikosti a cestovatelským vlohám ale nemusí být úplně jednoduché ji najít. V každém případě patří léčba do rukou veterináře. Pokud právě není k dosažení, je možné použít tak zvanou „černou mast“ (ichtoxyl ung.). Nejrozumnější je vymačkat odpovídající množství na kus gázy, tu přiložit na postižené místo a tlapku zavázat. „Černá mast“ má dezinfekční účinky, působí protizánětlivě a někdy doslova osinu z psího těla vytáhne.

Německý krátkosrstý ohař a basenji při činnostech, kde je s osinami třeba počítat. Foto Jan Tichý

Určitě není možné tvrdit, že každý zánět, který se objeví v meziprstí, je vyvolán osinou. Při léčbě uvedených problémů ale je vždy třeba s její možností počítat.

Psím tlapkám většina majitelů věnuje pozornost. Ta pozornost ale bývá vyvolána spíše zájmem o pořádek v bytě, než o psa samotného. Nikoho určitě netěší, když pes přinese na opečovávané podlahy, křesla nebo majitelovu postel písek, bahno nebo větvičky z venkovní procházky.

Bohužel časté mytí tlapek psí kůži mezi polštářky a v meziprstí příliš nesvědčí. Výsledkem totiž bývá vlhké a teplé prostředí, které se nadmíru líbí kvasinkám a bakteriím a pes i jeho majitelé se začnou potýkat s dlouhodobým a obtížně řešitelným zánětem kůže. Daleko vhodnější než oplachování tlapek po každé procházce je nechat psa oschnout např. v předsíni a pak mu nečistoty z tlapek vyčesat a vykartáčovat. Tento postup se ale některým hospodyňkám velmi obtížně vysvětluje.

Možná se může zdát, že výše uvedené informace nemají s problémem zvaným osina nic společného. Opak je ale pravdou. Psi, kteří mají kůži v meziprstí narušenou zánětem hůře odolávají ostrému cizímu tělesu.

Stejně jako u jiných zdravotních potíží i u osin je rozumné přemýšlet nad prevencí. Je ale třeba přiznat, že to v tomto případě není nijak jednoduché. Mohli bychom se s naším psem vyhýbat místům, kde je suchá odkvetlá tráva. To by ale nešlo např. používat lovecké psy nebo brát sebou psy na výlet do přírody. S osinou se může potkat pes i ve městě. Při stavu „psích plácků“ a jiných míst, kde je psům volný pohyb povolen, by to ale mohlo znamenat, že pes bude odkázán na vodítko a ulici a to by mu určitě nebylo ani příjemné ani prospěšné.

Rozumné je po návratu z procházky, výcviku nebo sportování v rizikovém prostředí prohlédnout ohrožené části psího těla. Osina většinou zůstává po nějakou dobu zabodnutá v kůži a je tedy šance ji najít. Velmi důležitá je péče o srst na tlapách u dlouhosrstých plemen. Osiny se totiž dokáží v srsti zachytit a teprve v následující době pokračují dál do kůže. Tady je asi možné hledat důvod pro stříhání tlapek pudlů nebo prostříhávání meziprstí u kokršpanělů, které leckdo považuje za nesmyslnou módu, která se ale z hlediska probíraného problému jeví jako velmi rozumné.

Problémy s osinami bývají označovány jako záležitost sezónní a většinou je uváděno, že se vyskytují v době, kdy dozrávají semena trav. Pravdou ale je, že suchá travní semena nebo jejich obaly je možné na zemi najít po celý rok.


PESWEB – První pomoc: cizí tělesa v kůži a srsti

Péče o psí oči

Byla jsem tu před týdnem a napsal jste Grácii framykoinovou mastičku. Už jsme ji do oka dali dvakrát, ale nějak to nezabírá, Nemáte něco silnějšího?“ z veterinární ordinace

Pro péči o oči psa je velmi podstatné prostředí, v kterém žije. Jinak působí prašné ovzduší města a jinak čistý horský vzduch. Zvláštní pozornost je třeba věnovat psům pohybujícím se v okolí stavby. Takový poprašek nehašeného vápna, který se dostane do psího oka a tam vlivem vlhkosti vyhasí, dokáže způsobit nenapravitelnou škodu.

Vše velmi úzce souvisí s ročním obdobím. Pro lovecké psy nebo psy pohybující se venku a volně, je z pohledu očí náročné jaro. Pyl uvolňující se z květů dokáže udělat ve spojivkovém vaku psa žluté závěje. Oko samozřejmě reaguje výtokem a nedojde-li k ošetření, tedy i zánětem.

Ještě složitější bývá období, kdy dozrávají např. travní semena. I ta se dokáží v nečekaném množství dostat do spojivkového vaku a způsobit velké potíže. Majitel, jehož pes se pohybuje po louce nebo poli, by měl po návratu domů oči psa důkladně prohlédnout a má-li podezření, že se do oka něco dostalo, vypláchnout je.

Je smutné konstatování, že ve spojivkovém vaku psa lze najít nejen pyl nebo travní semínka, ale u některých plemen, kde je na výstavách běžné pudrování a bělení srsti, i použitý přípravek. Rozhodčí hodný toho jména požaduje okamžitou nápravu a to i za cenu toho, že pes nebude hodnocen.

Jak o psí oči pečovat

O důvodech působících oční potíže by se dalo psát dlouhou dobu a stejně by se všechny možnosti nevyčerpaly. Majitele psa ale zajímá, jak má prakticky o oči svého psa pečovat a kdy má vyhledat pomoc veterináře.

Podstatné je, že oko psa je neustále vlhčeno. Část této tekutiny odchází slzným kanálkem do dutiny nosní, část vytéká vnitřním očním koutkem, kde se v podobě hustší hlenovité a někdy zabarvené hmoty usazuje. Hovoří se o ospalcích a je třeba si uvědomit, že v určité míře jsou normálním projevem samočisticí schopnosti oka.

Ospalky ale dokáží srst v okolí oka slepit, a pokud nejsou odstraněny, mohou se stát živnou půdou pro řadu infekcí. Je tedy třeba oční koutky zvířete kontrolovat a případné usazeniny odstranit. Sekret vytékající z oka má jiné pH než kůže a to způsobuje u bílých plemen nepříjemně vypadající žloutnutí nebo hnědnutí srsti. U běžného psa není, mimo kontroly a případného odstranění ospalků, důvod k další péči.

https://www.labvet.cz/blog/labvet-podcast/

V případě, že máme pocit, že výtok z oka je příliš silný či v okamžiku, kdy je podezření, že ve spojivkovém vaku zůstalo něco, co tam nepatří (semena, pyl, zbytky ostříhaných chlupů nebo prach) může majitel spojivkový vak psa vypláchnout. Pokud pes oko bolestivě mhouří a výtok z oka je hnisavý, je třeba navštívit veterináře.

Bez ohledu na to, zda se jedná o domácí ošetření, první pomoc nebo cílenou léčbu, je třeba odpovědět na dvě otázky: „Co použít a jak to použít?“

Co? – přípravky používané do očí se zhruba dají rozdělit do dvou kategorií – na tekutiny (výplachy, kapky) a různé typy mastí. Platí zásada, že na ošetření očí používáme pouze přípravky k tomu určené. Nejvhodnější jsou ty zakoupené v lékárně nebo u veterináře a pak na nich bývá místo určení (oko) uvedeno.

Možné je využít i domácích zdrojů. Vhodný je např. slabý odvar heřmánku (musí být scezený, určitě nelze psovi do oka lít i okvětní lístky) a v případě nutnosti lze sáhnout i po převařené vodě.

Obecně by se dalo říci, že majitel psa používá preventivní přípravky (borová voda, světlíkové kapky atd) určené spíše k výplachu a kosmetickému ošetření oka. O použití věcí silnějšího kalibru (např. antibiotické masti) by měl rozhodovat veterinář. Přístup: „Dneska má to očíčko začervenalé, dám mu tam trochu ophtalmo-framykoinu,“ je poměrně častý, ale zcela nesmyslný. U antibiotických přípravků je třeba dodržet mimo jiné i délku doby podávání.

Jak? – vždy platí, že vše, co se do oka dává, musí být čisté a s odpovídající expirační dobou. Používané pomůcky nesmí být ostré a je třeba se vyhnout tříštivým a lámavým materiálům.

Pokud je třeba něco otírat nebo vytírat, je rozumné použít gázu nebo přežehlený kapesník. Z obvazové nebo buničité vaty se může jejich část uvolnit a místo čistého oka máme oko s cizím tělesem a to tělesem bobtnajícím a velmi nepříjemným.

Techniku ošetření oka lze rozdělit na ošetření okolí oka a aplikaci léků či odpovídajících přípravků do oka.

Ošetření okolí oka – spočívá v odstranění ospalků, v případě větších problémů např. i hnisavého sekretu. Usazeniny okolo oka je možné setřít kouskem čisté gázy. Jsou – li zaschlé, je třeba je napřed navlhčit (převařenou vodou, borovou vodou, heřmánkem, světlíkovými kapkami) a pak odstranit.

Někdy se stane, že je výtok z oka tak silný nebo ospalky jsou tak dlouho nalepeny, že dojde i k porušení kůže. V takovém případě je třeba se poradit s veterinářem, jak problém ošetřit. Hrozí totiž nebezpečí, že špatně zvolený postup podráždí i samotné oko.

Zvláštní péči vyžadují lymfatická plemena s volnými víčky jako jsou třeba bloodhoundi. Foto Jan Tichý

Aplikace léků

Aplikace léků – není vždy úplně jednoduchou záležitostí. Jsou psi, kteří si nechají líbit úplně všechno, většina psů ale považuje oční kapky a mastičky za záležitost, které je nutné se bránit. Je třeba si uvědomit, že se manipuluje v těsné blízkosti oka, a že podávání léku má pomoci, nikoliv ublížit. Platí několik zásad:

  • fixace psa – srozumitelně řečeno je psa nutno do určité míry znehybnit. Rozumné je, pokud se na zásahu mohou podílet dvě osoby. Jedna psa drží, druhá aplikuje lék
  • trochu složitější je situace, kdy neklidného pacienta ošetřuje jeden člověk. V praxi to vypadá tak, že člověk tiskne předloktím krk psa ke svému tělu a palcem a dlaní přidržuje jeho mordu. Druhou rukou pak dává lék. Pes má omezený pohyb, ale mast nebo kapky už asi není možné aplikovat v doporučovaném směru.
  • je třeba počítat s tím, že pes může prudce trhnout hlavou. Je tedy nutné postupovat tak, aby člověk mohl snadno ucuknout. Více prostoru pro manipulaci a také přímočařejší pohyb umožňuje upažení než předpažení. Ten, kdo aplikuje lék pravou rukou, začíná vlevo a naopak ten, kdo používá ruku levou vpravo.
  • doporučuje se k oku přibližovat zezadu. Pes tak nevidí např. kapátko či mast a má tedy i menší tendenci se bránit.
  • podávání léku směřujeme šikmo. Kónus oční mastičky nebo kapátko nemůže být kolmo k oku. Pokud by pes škubl hlavou, přehnaně řečeno „se mu zapíchneme přímo do oka.“ Při šikmém postavení se kapátko nebo mastička spíše odsune nebo alespoň po povrchu oka sklouzne.
  • v rámci možnosti aplikujeme kapky nebo mast do spodního spojivkového vaku. Je prostorný a není velký problém lehce odhrnout spodní víčko a spojivkový vak tak zpřístupnit. Příslušný přípravek pak jemným promnutím očních víček rozetřeme po celé ploše oka
  • do oka patří jen čisté věci. Při opakovaném použití přípravku se může stát, že část materiálu, která přišla při posledním ošetření do kontaktu s okem psa, zůstane v kónus masti nebo v očním kapátku. Proto je rozumné před ale i po použití přípravku několik kapek odkápnout či vytlačit několik milimetrů masti, přebytečný materiál otřít a do oka pak aplikovat to, co s vnějším prostředím pravděpodobně zatím do kontaktu nepřišlo.
  • po ošetření je třeba psa chvilku hlídat. Řada jedinců se snaží mast či kapky z oka odstranit. Třou hlavu o koberec či trávu nebo si oči otírají tlapkami a hrozí tedy nebezpečí, že dojde k dalšímu podráždění oka
  • pokud je třeba oči psa ošetřovat pravidelně, je rozumné po zásahu odměnit psa nějakým pamlskem. Takový „žravý“ pacient často sedí v určenou hodinu před místem, kde je lék uložený a velmi výmluvně upozorňuje majitele, že je čas na jeho ošetřování.
Aplikace masti a kapek. Foto Jan Tichý

Majitelé psů se často ošetřování očí svého čtyřnohého přítele bojí. Je ale třeba se k problému postavit čelem. Rozumnější je občasná domácí péče než z malého, ale zanedbaného problému vznikající dlouhodobé onemocnění vyžadující náročnou péči. Pokud už je třeba psovi do očí dávat mast nebo kapky, je určitě lepší, pokud se opravdu do oka dostanou a nezůstávají díky neschopnosti majitele na srsti čtyřnohého pacienta.

I tady platí, že velmi důležité je, co s naším psem děláme, když je malým štěnětem, tedy v době rané socializace. Právě tehdy je možné psa navyknout na to, že s ním různým způsobem manipulujeme, že mu saháme do mordy, na uši i do očí. Většina psů pravděpodobně „dětský trénink“ v dospělosti nevyužije. Stále ale platí, že lepší je být připraven. Těch několik centimetrů ovzduší nad zemí, v kterých se naši psi pohybují, čistotou neoplývá a očních problémů k malé radosti všech zúčastněných přibývá.

Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?


Dovolená se psem

Blíží se léto a mnozí z nás se chystají se psem k moři. Začíná tak nabývat na aktuálnosti otázka: „Co tam můj pes může chytit a jak ho před tím ochránit?“

Z vážnějších infekcí to je dirofilarióza neboli srdeční čevivost a leishmanióza. Z méně závažných se nově objevila thelazióza, neboli oční červivost.

Srdeční červi

Dirofilaria immitis neboli vlasovec psí je už mezi chovateli poměrně dobře známý díky screeningovým testům na krevní parazity, jejichž je nedílnou součástí, a díky některým ektoparazitikům, která ho mají v indikaci. Larvičky těchto červů přenášejí komáři čeledi Culicidae, kam patří i komáři žijící u nás. Při nedostatečné prevenci tak není vyloučeno, že by se tento zoonotický červ (zoonóza může infikovat i člověka a způsobit u něj plicní dirofilariózu) mohl zabydlet i v našich zeměpisných šířkách.

Infekce může probíhat různě, od zcela bez příznakových, přes hubnutí, slabost, dušnost a chronický kašel až po srdeční selhání. Závisí to na imunitním stavu zvířete a množství larev, které dosáhnou dospělosti a osídlí plicní cévy psa, popř. pravou část srdce. Ač léčba je velmi obtížná, prevence je naštěstí poměrně jednoduchá. Jejím principem je likvidace larviček kolujících v krevním řečišti, dříve než se usídlí v plicních cévách a dospějí. Protože to trvá několik měsíců, je poměrně dost času na včasný zásah. Doporučuje se podat vhodný preparát nejpozději za 30 dní po příjezdu do oblasti výskytu, potom během pobytu aplikaci opakovat každých 30 dní a poslední dávku dát nejpozději 30 dní po návratu.

Antiparazitika s tzv. larvicidním účinkem jsou makrocyklické laktony (ivermectin, moxidectin, selamectin a milbemycin oxim). Pro zdvojení ochrany se doporučuje použít ještě navíc prostředky s repelentním účinkem proti komárům. Screeningové vyšetření na dirofilárie z krve se doporučuje jednou ročně, a to před nasazením příslušného antiparazitika.

Ničivka

Leishmanióza, česky příznačně nazvaná ničivka, je onemocnění způsobené prvoky. Jejich přenos zajišťují komárci rodu Phlebotomus (flebotomy), kteří se u nás naštěstí nevyskytují. Najdeme je ve středomořský státech, jižní Francii a na Balkáně. Podobně jako u dirofilariózy jsou příznaky onemocnění velmi široké, od bezpříznakové infekce přes kožní, trávicí, oční, cévní a kloubní potíže až po fatální selhání ledvin. Prvním příznakem, často podceněným, je kožní změna v místě bodnutí komárem. Může se jednat o jeden nebo více pupínků až vřídků, které spontánně vymizí.

Nejčastější lokalizací jsou ušní boltce, nos a břicho. Profylaxe jako u dirofilariózy neexistuje, jedinou možností je prevence napadení komáry, tedy použití repelentů se syntetickými pyrethroidy (permethrin, deltamethrin) ve formě pipet nebo obojků. A nezapomeňte chránit před flebotomy také sebe, protože leishmanióza postihuje i lidi.

kožní forma leishmaniózy

Orientální červ

Thelazióza je onemocnění, které se v Evropě objevilo relativně nedávno. Jeho označení “orientální červ” poukazuje na původní místa výskytu, kterými byla východní Asie a bývalý Sovětský svaz. Od konce 20.století se začíná rozšiřovat i po Evropě. Zachycen byl v zemích jižní Evropy, ale i v Německu, Belgii, Rakousku a na Slovensku. Dva tzv. autochtonní (tedy původní, nedovezené) případy byly už zaznamenány i u nás. Mezihostitelem je několik milimetrů velká tzv. ovocná muška Amiota (Phortica) variegata.

Dospělci i larvy se živí slzami a očním sekretem různých druhů živočichů, včetně člověka. Najdeme je pod víčky, včetně třetího, a ve spojivkovém vaku. Dráždění oka vede k zánětu spojivek, který je doprovázen zvýšeným slzením až hnisavým výtokem. Později může dojít i k otoku a zánětu rohovky, který může vyústit v rohovkový vřed. Léčba spočívá v odstranění červů v lokální anestezii a použití výše zmíněných larvicidních preparátů.

Srdeční červ, oční červ

Pokud se tedy v této době chystáte i se svým psem někam k moři, měli byste se mít na pozoru nejen před „indickou variantou.“ I váš čtyřnohý miláček si z pěkného výletu za sluncem a vodou může přivézt nepříjemný suvenýr.

Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Státní veterinární správaJaká jsou pravidla pro cestování se zvířaty do zahraničí?

Veterina SkalkaSrdeční červivost