Kdo si tohle vymyslel?

Takovou otázku můžeme občas slýchat na výstavách psů nebo i na ulici, když laik potká nějaké plemeno, o kterém toho moc neví a diví se, jak vypadá. Čemu vlastně odpovídá exteriér (vzhled) jednotlivých plemen? Je to opravdu jen nesmyslný lidský záměr nebo lze hledat i nějaké praktické důvody? Následující povídání by mohlo něco objasnit.

Možná si neuvědomujeme, že v dobách, kdy vznikala většina současných plemen, zněl základní požadavek: “Potřebujeme psa, který bude použitelný pro nějakou práci a té práci musí odpovídat jeho povaha i vzhled.“ Ten požadavek platil pro psy lovecké, pracovní, strážní i společenské.

Jako příklad jsem si vybrala několik plemen. Patří mezi ně určitě pudlové a jejich úprava srsti. Potkat můžeme psy a fenky v různém střihu. Někoho překvapí takzvaný střih klasický někdy také nazývaný lví. Takto upravený pes má části těla vyholené nakrátko, ale v některých partiích je naopak ponechána delší srst. Uvedený typ úpravy patří mezi historické postupy.

Pudl

Pudl byl původně loveckým psem využívaným pro práci ve vodě. Úprava srsti byla koncipována tak, aby byly maximálně odlehčené některé tělní partie, hlavně druhá polovina těla a psovi byl tak usnadněn pohyb ve vodě. Naopak na jiných částech těla byla srst ponechávána v původní délce ve snaze ochránit důležité a citlivé orgány. Delší srst byla na hlavě, kde chránila mozek. Důležitá byla délka srsti na hrudníku, která tvořila jakousi vestu chránící plíce a srdce. Na končetinách byla srst ve tvaru manžety chránící citlivé klouby a to zejména klouby zápěstní a hlezenní. Většinou byla ponechána delší srst také v oblasti kyčelního kloubu a ocasu.

Královský pudl, pekinéz

Dnes už má pudl v nomenklatuře FCI trochu jiné zařazení než v době svého vzniku. Patří mezi plemena společenská, ale někteří chovatelé stále historický střih používají a nelze jim to vytýkat. Podobně se postupuje i u portugalských vodních psů. V jejich případě je odlehčena tedy ostříhána zadní půlka těla a nakrátko se upraví i morda a ocas. Na hlavě zůstává typická chocholka a přední část těla, hlavně hrudník, je chráněna delší srstí. V obou případech platí, že jsou jasně stanoveny požadavky na kvalitu srsti. Před zimou a vodou nechrání jen střih, ale hlavně struktura srsti.

Dalším společenským plemenem, jehož stavba těla a osrstění mají historické opodstatnění, je pekinéz. Toto krásné a bohužel nepříliš časté plemeno pochází z Číny, kde se chovalo v sídle čínských císařů v Zakázaném městě. Podlahy tam byly mramorové a byl zastáván názor, že klapot drápků psích končetin by rušil rozjímání učenců. Proto má pekinéz hrudník utvářený tak, aby se dobře nosil na ruce a osrstěné meziprstí, aby pokud už musí jít po svých, chodil jako v měkkých nehlučných „bačkůrkách.“

Nač ty dlouhé uši?

Zajímavé jsou požadavky na exteriér některých honičů. Např. basset má mít uši tak dlouhé, aby dosahovaly až před špičku čenichu. Určitě to plemeni sluší, ale není to ten podstatný důvod, proč délku uší standard popisuje. Basset je honič, který pracuje s nízkým nosem, tedy se skloněnou hlavou. Uši dosahující až k zemi fungují jako vějíř. Pohybují se podle hlavy a nahánějí psovi pachy přímo pod nosní houbu a tak mu umožňují snadněji sledovat stopu zvěře.

Portugalský vodní pes, basset, beagle – foto Jan Tichý

U basseta a také třeba u bloodhounda je požadována volná a elastická kůže a to zvláště na hrdle. Psi pracovali v houštinách a často se dostali do kontaktu s ostrou větví. Kdyby kůže byla tenká a napnutá, snadno by došlo k úrazu s fatálními následky. Do elastické a volné kůže se ostrý předmět obtížně zapíchne. Kůže povolí a uhne.

Standard půvabného beagla říká, že špička vesele neseného ocasu má být bílá. I tady lze najít pro požadavek praktické vysvětlení. Beagle je honič. Pracoval v různých houštinách a lovci se snadno mohl ztratit z dohledu. Jeho vztyčený prut (ocas) s bílou špičkou fungoval jak signalizační vlajka říkající: “Pane, tady jsem!“

Chrtí oblouk

Původní a velmi často i současné využití psů mívá dopad na celkovou stavbu těla. Jako příklad lze použít plemena chrtů a jejich klenutou horní linii. Oblouk, který tvoří linie od kohoutku po nasazení ocasu, by byl u celé řady plemen považován za hrubou vadu. V případě chrtů např. vipeta nebo italského chrtíka ale má úzkou souvislost s jejich pohybem. Umožňuje psovi podsunout pánevní končetiny hluboko dopředu, silný odraz a tedy vysokou rychlost.

Italský chrtík, dlouhosrstý vipet – foto Jan Tichý

Celou řadu lidí může překvapit norský lundehund. Požadováno u něj je, aby měl na hrudních i pánevních končetinách nejméně 6 prstů a od ostatních psů se liší i dalšími schopnostmi vyplývajícími ze stavby těla. Plemeno se používalo při lovu papuchalků a někdy bývá nazýváno norský papuchalk pes.

Nejlépe stavbu těla vysvětluje standard plemene, v kterém se říká že: “Lundehund byl velmi důležitý pro obyvatele pobřeží Norska. Jedinečná anatomie psa s nadpočetnými funkčními prsty, krkem, který se při ohnutí dotýká hřbetu, ušními boltci, které se mohou uzavřít a ultraflexibilními předními končetinami, které umožňují šplhání po téměř vertikálních útesech a vstup do hnízdních dutin papuchalků, umožňovala přinášení živých ptáků.“

Norský lundehund, jeho tlapka s funkčním pátým prstem – foto Jan Tichý

V popisu exteriéru odpovídajícímu původnímu využití plemen by se dalo pokračovat dlouhou dobu. Patří sem mohutnost bulmastifa, jehož vzhled měl odradit problematické lidi, kožní spojení prstů novofundlandského psa, které by se dalo přirovnat k plovacím blánám nebo nízkozvedané tlapky při pohybu border kolie.

Vzhled našich plemen v návaznosti na důvod, proč byla vyšlechtěna, je určitě zajímavý. Daleko podstatnější ale je, že původnímu využití odpovídá i povaha psů. Nad tou by se každý, kdo si pořizuje psa měl zamyslet. Bude vědět nebo alespoň může odhadnout, jaký jeho pes bude a zda takové plemeno chce, zda dokáže vyhovět jeho potřebám a zda dokáže zvládnout jeho povahu.

Čtěte také: Co mi dnes oblečou? Sukýnku, overal nebo svetr?

Dědičné potíže border teriérů

Geneticky podmíněná onemocnění ztěžují chov celé řady plemen. Dříve jsme se podobnými věcmi moc nezabývali. Možná jsme je brali jako běžný průvodní jev chovu psů a v řadě případů si mysleli, že se jedná o následky jiného onemocnění, např. různých viróz nebo otrav. Pravdou je, že se dnes snad u každého plemene nějaký dědičně podmíněný zdravotní problém vyskytuje. O tom, jak moc je závažný, pak rozhoduje jeho dopad na život a pracovní využití psů a také četnost, v jaké se v populaci plemene vyskytuje.

Svou „Achillovu patu“ má i plemeno, které si získává stále více příznivců a kterým je malý výborně ovladatelný a pracovitý border teriér. Onemocnění se nazývá Canine Epileptoid Cramping Syndrome, najít jej lze také pod zkratkou CECS a mezi chovateli bývá označováno jako křeče border teriérů. Charakter onemocnění asi nejlépe vystihuje slovo cramping. Je odvozeno od slova cramp, které pochází z angličtiny a má celou řadu významů. Mezi ně např. patří svěrák, ale také ochromení nebo postižení křečí.

Canine Epileptoid Cramping Syndrome je onemocnění, které je považováno za metabolickou, nervovou a svalovou poruchu. Občas je zaměňováno s epilepsii, ale epilepsií v pravém slova smyslu není. Nedochází při něm k pravidelným záškubům, ale spíše ke ztuhnutí svalů. V poslední době se objevily zprávy hledající příčinu probíraného onemocnění v negativní reakci na lepek.

Čtrnáctiletá fenka, CECS ji trápí od dvou let. Vpravo trojice zdravých psů, foto Jan Tichý

CECS je onemocnění, které má tak zvaný záchvatovitý charakter. V praxi to znamená, že se střídají období, v kterých je pes zcela bez problémů s krátkým obdobím křečí. Ty se mohou vyskytovat v různé formě. Nejčastěji se onemocnění projevuje křečovitým strnutím končetin. Hrudní končetiny se napínají před a pánevní za tělo. Pes trochu vypadá, jako by se protahoval. Končetiny jsou ztuhlé a nelze je ohnout. Při silnějším záchvatu pes upadá na bok a v křeči zůstává několik vteřin až minut. Po odeznění křeče bývá lehce dezorientován, ale poměrně rychle se vrací do normálního stavu.

U celé řady nervových onemocnění lze vypozorovat vyvolávací impuls. U CECS to nefunguje. Křeče se dostavují u psů v afektu, u psů v naprostém klidu a poměrně často u psů po větší zátěži, např. po návratu z lesa nebo z delší procházky.

U všech onemocnění je důležité odpovědět na čtyři otázky. Co je způsobuje, jak je prokázat, jak je léčit a jak jim předcházet. V případě křečí border teriérů se zatím moc neví, co onemocnění vlastně způsobuje. Jediná známá skutečnost je to, že se jedná o problém dědičný a že významnou roli hraje metabolismus psa.

Stejně problematické to je s průkazem onemocnění. Nezbývá nic jiného než postupovat metodou vylučovací, tedy zjišťovat, zda se nejedná o jinou chorobu. Požadováno bývá široké laboratorní vyšetření zaměřené na funkci vnitřních orgánů. Zejména bývá doporučováno stanovení žlučových kyselin, které může rozhodnout, zda se nejedná o tak zvaný jaterní shunt (vrozená cévní anomálie jater) a doporučovaná jsou i vyšetření zaměřená na onemocnění slinivky břišní (pankreatopatie). V obou případech mohou být křeče jedním z průvodních příznaků.

Doporučováno bývá i vyšetření neurologické. Velmi důležitá je anamnéza, tedy informace podávané chovatelem a zcela ideální je, pokud majitel natočí psa v záchvatu na video. V dnešní době mobilních telefonů s velkou výbavou to není velký problém a video nebo alespoň fotografie dokáží ve správné diagnóze výrazně pomoci. Ono se těžko určuje onemocnění, které veterinární lékař zná jen z popisu a v ordinaci pes většinou záchvat nedostane. V Evropě zatím, alespoň pokud je mně známo, žádná genetická laboratoř průkaz CECS nenabízí.

Vzhledem k tomu, že Canine Epileptoid Cramping Syndrome je onemocnění dědičné, úplné vyléčení psa není možné. Léčba se tedy zaměřuje na tlumení příznaků. Léky podávané u jedinců postižených epilepsií v případě CECS většinou nefungují. Výrazně úspěšná ale bývají dietní opatření.

Border teriér, foto Jan Tichý

Vhodné je sáhnout po některé komerční dietě. Občas pomáhají diety zaměřené na onemocnění ledvin, v kterých bývá nižší obsah bílkovin, a někteří veterináři doporučují bezlepkovou dietu.

Velmi složitá je otázka prevence. Canine Epileptoid Cramping Syndrome patří mezi geneticky podmíněná onemocnění. Jedná se o autozomální recesivní typ dědičnosti. V praxi to znamená, že vlohu pro onemocnění musel postižený jedinec získat jak od otce, tak od matky. Vzhledem k tomu, že genetické vyšetření není dostupné, nemá chovatelský klub možnost věc ošetřit v podmínkách pro zařazení do chovu.

Řešení problému je nejvíce v rukou chovatele. Není přece rozhodující, kdo mně nebo spíše mému psovi co prokázal. Rozhodující je to, co o něm vím, co vím o jeho zdravotním stavu a také to, zda jsem schopen či schopna říci: „Jsi pracovitý a výstavně úspěšný pes nebo fena, ale do chovu nepatříš!“ Je to i o ochotě majitelů psů a fen oznámit poradci chovu, že právě u jeho zvířete se něco podobného ukázalo. Pak jde udělat sice omezená, ale přece jen nějaká opatření v rámci chovu plemene jako celku.

Velký problém spočívá v tom, že se Canine Epileptoid Cramping Syndrome se neobjevuje u štěňat, ale většinou u jedinců ve věku 2-6 roků. V praxi to znamená, že leckterý postižený pes nebo fenka do chovu zasáhli dřív, než i ten nejslušnější chovatel věděl, že se jedná o nemocné jedince.

Je třeba si uvědomit, že pokud z našeho chovu vyjde štěně, kterému chybí zub nebo má ucho jinak nesené než požaduje standard, je to smutné, ale nebrání to psovi, aby prožil plnohodnotný psí život, dělal svému pánovi radost a odvedl požadovanou práci v praxi. Pokud odchováme štěně, které se bude s nějakou chorobou a Canine Epileptoid Cramping Syndrome do této oblasti určitě patří, potýkat celý život, připravujeme jemu i jeho majiteli řadu let trápení a problémů. A to by cílem chovu psů v žádném případě být nemělo.


Čtěte také: Otazníky kolem genetických vyšetření


Labvet.cz – odběry na genetická vyšetření

rezervace online

Covidový pes

Při hodnocení psů na výstavách, na procházkách mezi pejskaři i ve veterinární ordinaci se objeví název „covidový pes.“ Občas zazvoní telefon nebo přijde e-mail z některé redakce a novinář použije stejný název a ptá se, co to znamená.

Už se u nás psalo o tom, jaký vliv měla covidová pandemie na chov psů a to nikoliv z pohledu onemocnění psa, ale z pohledu stoupajícího zájmu o čtyřnohé přátele. Pravdou je, že na rozdíl od jiných států se v České republice snažili lidé mnohem častěji zpříjemnit život vlastní i život rodiny jako celku pořízením psa. Pravdou je i to, že to leckdy pomáhalo.

Vím o dívence, která si nedovedla představit výuku on line bez účasti své fenky Amálky. Amálka je border teriérka. Je to již dáma v letech neb za měsíc oslaví čtrnácté narozeniny. Se svojí mladou paničkou ochotně absolvovala u počítače pátou třídu základní školy. Bez čtyřnohé kamarádky by asi sledování výuky bylo daleko složitější. Malý praktický příklad jen dokazuje, jak velkou roli hraje pes v rodinách s dětmi.

Není to ale ještě vysvětlení termínu covidový pes. Nepochybuji o tom, že noví i zkušenější majitelé psů si nového čtyřnohého člena rodiny pořizovali se záměrem mu věnovat veškerou potřebnou péči. Ta péče ale byla někdy přehnaná a neméně často nedostatečná.

Štěně pointera, dlouhosrstá kolie – foto Jan Tichý

Do kategorie zahrnující přehnanou péči určitě patří to, že se lidé snažili neustále být ve společnosti svého psa a nenavykali jej na to, že nastane období, kdy bude muset zůstat i několik hodin sám. Výsledkem jsou častější projevy separační úzkosti, což je problém o kterém jsme již psali. Separační úzkost, která by se dala vysvětlit jako truchlení o samotě ponechaného psa, může mít celou řadu projevů. Od tichého naříkání až po výrazné vytí, štěkání, znečisťování bytu nebo ničení jeho zařízení. Většinou se hovoří o problémech, které pak vznikají ve vztazích se sousedy. V úvahu je ale třeba brát to, že pes, viditelně a slyšitelně trpí a stres, který prožívá, může ovlivnit jeho chování i zdraví po delší dobu.

Je otázkou, zda použít v probíraném problému termín nedostatečná péče. Takový covidový pes dostane určitě to nejlepší krmení. Jeho majitel pečuje o prevenci, tedy očkování, odčervení či ošetření proti zevním parazitům. Určitě se svému psovi věnuje, hraje si s ním a vychovává jej. Chybí ale část z pohledu budoucího chování psa důležitého období. To období se nazývá ranou socializací a psi jím procházejí zhruba ve věku 5-16 týdnů.

Součástí rané socializace je získávání pro život psa důležitých informací. Učí se dodržovat hierarchii smečky a respektování jejího vůdce, učí se zastavit kousnutí a seznamuje se s lidmi rozličného věku. To všechno pravděpodobně covidový pes prožívá tak jak má.

Trochu horší to je z pohledu seznamování se s různým prostředím. A tato část v rané socializaci i průběhu další výchovy covidovým psům chybí. Lidé sice mohli se psem na procházku, složitější už to ale bylo s místy s větším množstvím lidí, s hromadnou dopravou, restauracemi a také výstavami psů.

Dospělý nebo skoro dospělý pes, který byl držen doma, na dvorku nebo zahradě a maximálně se dostal na procházku v  klidném prostředí, to má dnes složité. Najednou je vystaven impulsům, které nezná. Reaguje na hluk, větší množství lidí, psů nebo jiných zvířat a ty reakce jsou různé od projevu strachu, přes určitou nezvladatelnost, po hlasité projevy až po nevýraznou nervozitu. O řadě psů se dá říci, že se chovají jako utržení z řetězu.

Člověk chování a mentality psů neznalý určitě začne hovořit o nevychovanosti psa a o tom, kdo si jej měl pořídit a kdo by jej měl mít zavřeného v kotci. Ten, kdo psí duši trochu rozumí, ví, že se jedná o covidového psa, že za problém nemůže čtyřnohý člen rodiny, ale jeho majitel a hlavně doba, která celou řadu věcí omezovala.

Samozřejmě se otevírá otázka, jak covidovému psovi pomoci. Nezbývá nic jiného, než se pokusit nedostatek informací ve štěněčím věku doplnit později. Rozumný majitel vyhledává se svým psem právě to prostředí, z kterého je pes nervózní a snaží se jej na ně postupně navykat. Namístě určitě nejsou fyzické tresty ani uklidňující tabletky, ale odpoutávání pozornosti, pochvala a pamlsky. Je také možné vyhledat odbornou pomoc. Leckterý cvičák nebo psí školka jsou ideálním prostředím pro odbourávání problémů

Lze si jen přát, aby nedošlo k dalším lockdownům a aby termín covidový pes vymizel z našeho slovníku.

Čtěte také: Ohrožuje Covid-19 naše psy?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Osina u psa

Psali jsme tu na stejné téma už loni. Osina u psa je ale problém, který se každý rok vrací a právě jsme v období, kdy je vhodné připomenout si, oč jde.

Wikipedie praví že: „Osina (arista) je vláskovitý nebo štětinovitý výrůstek, často dosti dlouhý, drsný a tuhý, dlouhý i přes 1 cm. Vyskytuje se v jednoduchém květenství klásku, např. u čeledi lipnicovité (Poaceae) nebo šáchorovité (Cyperaceae). Osinou je zakončena pleva nebo častěji plucha, což jsou ochranné obaly semene, které ho chrání při dozrání proti poškození. Osiny u některých rostlin také slouží podpoře rozmnožování. Např. u kakostů je osina vývrtkovitě stočena a u posledního závitu pravoúhle kolénkovitě ohnutá. Navlhčením rosou nebo deštěm se osina narovná a ostře zašpičatělou částí se zavrtává se semenem do země. Podobně funguje dlouhá osina na pluchách kavylůovsůovsířů a jiných druhů trav. U některých rostlin umožňuje osina navlháním a vysušováním i posunout semeno do místa s měkčí půdou. Osiny pro svůj ostrý hrot způsobují i nepříjemné problémy mnoha savcům např. psům, kterým se zapichují (v lepším případě) do tlapek a způsobují záněty.“

Vypadá to romanticky, dokud vám do toho nevběhne americký kokršpaněl… Foto vpravo Jan Tichý

Wikipedie má v tomto případě naprostou pravdu. V letních a podzimních měsících se na veterinární pracoviště obracejí majitelé psů s problémy způsobenými právě osinami, které podobně jako jehla snadno vnikají do psí kůže, která nejen osinu propustí, ale většinou se za ní uzavře. Osina se tak dostává do podkoží, které mechanicky zraňuje a vzhledem k tomu, že do těla psa přišla z nepříliš čistého venkovního prostředí i infikuje. Výsledkem pak je bolestivý zánět.

Postižené mohou být různé části těla. Ošetřovali jsme psa s osinou v oblasti krku, čas od času se objeví pacient, kterému zapadla do zevního zvukovodu nebo do spojivkového vaku. Nejčastěji jsou postiženy končetiny v meziprstí.

Pes kulhá, většinou si velmi intenzivně líže postižené místo a ve zvláště těžkých případech se objeví teplota a nechutenství. Kůže mezi některými prsty je červená a horká a celá oblast je na dotek bolestivá. Po krátké době se v meziprstí objeví podhnisaná bulka, která časem praskne a z uzavřeného hnisavého procesu se stává proces otevřený. Psovi se většinou výrazně uleví, to ale neznamená, že je celá záležitost vyřešena.

Osina u psa má nejen schopnost snadno proniknout kůží, ale i nepříjemné sklony k dalšímu pohybu psím tělem. Často se stane, že v místě, kde do kůže vnikla, se časem utvoří hnisavé ložisko, ale osina putuje dál a vyvolává další zánět např. na spodní straně tlapky nebo v okolí zápěstních kůstek. Léčba není úplně jednoduchá.

Většinou bývá uváděno, že se postižené místo rozřízne a osina vyjme. Vzhledem k její velikosti a cestovatelským vlohám ale nemusí být úplně jednoduché ji najít. V každém případě patří léčba do rukou veterináře. Pokud právě není k dosažení, je možné použít tak zvanou „černou mast“ (ichtoxyl ung.). Nejrozumnější je vymačkat odpovídající množství na kus gázy, tu přiložit na postižené místo a tlapku zavázat. „Černá mast“ má dezinfekční účinky, působí protizánětlivě a někdy doslova osinu z psího těla vytáhne.

Německý krátkosrstý ohař a basenji při činnostech, kde je s osinami třeba počítat. Foto Jan Tichý

Určitě není možné tvrdit, že každý zánět, který se objeví v meziprstí, je vyvolán osinou. Při léčbě uvedených problémů ale je vždy třeba s její možností počítat.

Psím tlapkám většina majitelů věnuje pozornost. Ta pozornost ale bývá vyvolána spíše zájmem o pořádek v bytě, než o psa samotného. Nikoho určitě netěší, když pes přinese na opečovávané podlahy, křesla nebo majitelovu postel písek, bahno nebo větvičky z venkovní procházky.

Bohužel časté mytí tlapek psí kůži mezi polštářky a v meziprstí příliš nesvědčí. Výsledkem totiž bývá vlhké a teplé prostředí, které se nadmíru líbí kvasinkám a bakteriím a pes i jeho majitelé se začnou potýkat s dlouhodobým a obtížně řešitelným zánětem kůže. Daleko vhodnější než oplachování tlapek po každé procházce je nechat psa oschnout např. v předsíni a pak mu nečistoty z tlapek vyčesat a vykartáčovat. Tento postup se ale některým hospodyňkám velmi obtížně vysvětluje.

Možná se může zdát, že výše uvedené informace nemají s problémem zvaným osina nic společného. Opak je ale pravdou. Psi, kteří mají kůži v meziprstí narušenou zánětem hůře odolávají ostrému cizímu tělesu.

Stejně jako u jiných zdravotních potíží i u osin je rozumné přemýšlet nad prevencí. Je ale třeba přiznat, že to v tomto případě není nijak jednoduché. Mohli bychom se s naším psem vyhýbat místům, kde je suchá odkvetlá tráva. To by ale nešlo např. používat lovecké psy nebo brát sebou psy na výlet do přírody. S osinou se může potkat pes i ve městě. Při stavu „psích plácků“ a jiných míst, kde je psům volný pohyb povolen, by to ale mohlo znamenat, že pes bude odkázán na vodítko a ulici a to by mu určitě nebylo ani příjemné ani prospěšné.

Rozumné je po návratu z procházky, výcviku nebo sportování v rizikovém prostředí prohlédnout ohrožené části psího těla. Osina většinou zůstává po nějakou dobu zabodnutá v kůži a je tedy šance ji najít. Velmi důležitá je péče o srst na tlapách u dlouhosrstých plemen. Osiny se totiž dokáží v srsti zachytit a teprve v následující době pokračují dál do kůže. Tady je asi možné hledat důvod pro stříhání tlapek pudlů nebo prostříhávání meziprstí u kokršpanělů, které leckdo považuje za nesmyslnou módu, která se ale z hlediska probíraného problému jeví jako velmi rozumné.

Problémy s osinami bývají označovány jako záležitost sezónní a většinou je uváděno, že se vyskytují v době, kdy dozrávají semena trav. Pravdou ale je, že suchá travní semena nebo jejich obaly je možné na zemi najít po celý rok.


PESWEB – První pomoc: cizí tělesa v kůži a srsti

Péče o psí oči

Byla jsem tu před týdnem a napsal jste Grácii framykoinovou mastičku. Už jsme ji do oka dali dvakrát, ale nějak to nezabírá, Nemáte něco silnějšího?“ z veterinární ordinace

Pro péči o oči psa je velmi podstatné prostředí, v kterém žije. Jinak působí prašné ovzduší města a jinak čistý horský vzduch. Zvláštní pozornost je třeba věnovat psům pohybujícím se v okolí stavby. Takový poprašek nehašeného vápna, který se dostane do psího oka a tam vlivem vlhkosti vyhasí, dokáže způsobit nenapravitelnou škodu.

Vše velmi úzce souvisí s ročním obdobím. Pro lovecké psy nebo psy pohybující se venku a volně, je z pohledu očí náročné jaro. Pyl uvolňující se z květů dokáže udělat ve spojivkovém vaku psa žluté závěje. Oko samozřejmě reaguje výtokem a nedojde-li k ošetření, tedy i zánětem.

Ještě složitější bývá období, kdy dozrávají např. travní semena. I ta se dokáží v nečekaném množství dostat do spojivkového vaku a způsobit velké potíže. Majitel, jehož pes se pohybuje po louce nebo poli, by měl po návratu domů oči psa důkladně prohlédnout a má-li podezření, že se do oka něco dostalo, vypláchnout je.

Je smutné konstatování, že ve spojivkovém vaku psa lze najít nejen pyl nebo travní semínka, ale u některých plemen, kde je na výstavách běžné pudrování a bělení srsti, i použitý přípravek. Rozhodčí hodný toho jména požaduje okamžitou nápravu a to i za cenu toho, že pes nebude hodnocen.

Jak o psí oči pečovat

O důvodech působících oční potíže by se dalo psát dlouhou dobu a stejně by se všechny možnosti nevyčerpaly. Majitele psa ale zajímá, jak má prakticky o oči svého psa pečovat a kdy má vyhledat pomoc veterináře.

Podstatné je, že oko psa je neustále vlhčeno. Část této tekutiny odchází slzným kanálkem do dutiny nosní, část vytéká vnitřním očním koutkem, kde se v podobě hustší hlenovité a někdy zabarvené hmoty usazuje. Hovoří se o ospalcích a je třeba si uvědomit, že v určité míře jsou normálním projevem samočisticí schopnosti oka.

Ospalky ale dokáží srst v okolí oka slepit, a pokud nejsou odstraněny, mohou se stát živnou půdou pro řadu infekcí. Je tedy třeba oční koutky zvířete kontrolovat a případné usazeniny odstranit. Sekret vytékající z oka má jiné pH než kůže a to způsobuje u bílých plemen nepříjemně vypadající žloutnutí nebo hnědnutí srsti. U běžného psa není, mimo kontroly a případného odstranění ospalků, důvod k další péči.

https://www.labvet.cz/blog/labvet-podcast/

V případě, že máme pocit, že výtok z oka je příliš silný či v okamžiku, kdy je podezření, že ve spojivkovém vaku zůstalo něco, co tam nepatří (semena, pyl, zbytky ostříhaných chlupů nebo prach) může majitel spojivkový vak psa vypláchnout. Pokud pes oko bolestivě mhouří a výtok z oka je hnisavý, je třeba navštívit veterináře.

Bez ohledu na to, zda se jedná o domácí ošetření, první pomoc nebo cílenou léčbu, je třeba odpovědět na dvě otázky: „Co použít a jak to použít?“

Co? – přípravky používané do očí se zhruba dají rozdělit do dvou kategorií – na tekutiny (výplachy, kapky) a různé typy mastí. Platí zásada, že na ošetření očí používáme pouze přípravky k tomu určené. Nejvhodnější jsou ty zakoupené v lékárně nebo u veterináře a pak na nich bývá místo určení (oko) uvedeno.

Možné je využít i domácích zdrojů. Vhodný je např. slabý odvar heřmánku (musí být scezený, určitě nelze psovi do oka lít i okvětní lístky) a v případě nutnosti lze sáhnout i po převařené vodě.

Obecně by se dalo říci, že majitel psa používá preventivní přípravky (borová voda, světlíkové kapky atd) určené spíše k výplachu a kosmetickému ošetření oka. O použití věcí silnějšího kalibru (např. antibiotické masti) by měl rozhodovat veterinář. Přístup: „Dneska má to očíčko začervenalé, dám mu tam trochu ophtalmo-framykoinu,“ je poměrně častý, ale zcela nesmyslný. U antibiotických přípravků je třeba dodržet mimo jiné i délku doby podávání.

Jak? – vždy platí, že vše, co se do oka dává, musí být čisté a s odpovídající expirační dobou. Používané pomůcky nesmí být ostré a je třeba se vyhnout tříštivým a lámavým materiálům.

Pokud je třeba něco otírat nebo vytírat, je rozumné použít gázu nebo přežehlený kapesník. Z obvazové nebo buničité vaty se může jejich část uvolnit a místo čistého oka máme oko s cizím tělesem a to tělesem bobtnajícím a velmi nepříjemným.

Techniku ošetření oka lze rozdělit na ošetření okolí oka a aplikaci léků či odpovídajících přípravků do oka.

Ošetření okolí oka – spočívá v odstranění ospalků, v případě větších problémů např. i hnisavého sekretu. Usazeniny okolo oka je možné setřít kouskem čisté gázy. Jsou – li zaschlé, je třeba je napřed navlhčit (převařenou vodou, borovou vodou, heřmánkem, světlíkovými kapkami) a pak odstranit.

Někdy se stane, že je výtok z oka tak silný nebo ospalky jsou tak dlouho nalepeny, že dojde i k porušení kůže. V takovém případě je třeba se poradit s veterinářem, jak problém ošetřit. Hrozí totiž nebezpečí, že špatně zvolený postup podráždí i samotné oko.

Zvláštní péči vyžadují lymfatická plemena s volnými víčky jako jsou třeba bloodhoundi. Foto Jan Tichý

Aplikace léků

Aplikace léků – není vždy úplně jednoduchou záležitostí. Jsou psi, kteří si nechají líbit úplně všechno, většina psů ale považuje oční kapky a mastičky za záležitost, které je nutné se bránit. Je třeba si uvědomit, že se manipuluje v těsné blízkosti oka, a že podávání léku má pomoci, nikoliv ublížit. Platí několik zásad:

  • fixace psa – srozumitelně řečeno je psa nutno do určité míry znehybnit. Rozumné je, pokud se na zásahu mohou podílet dvě osoby. Jedna psa drží, druhá aplikuje lék
  • trochu složitější je situace, kdy neklidného pacienta ošetřuje jeden člověk. V praxi to vypadá tak, že člověk tiskne předloktím krk psa ke svému tělu a palcem a dlaní přidržuje jeho mordu. Druhou rukou pak dává lék. Pes má omezený pohyb, ale mast nebo kapky už asi není možné aplikovat v doporučovaném směru.
  • je třeba počítat s tím, že pes může prudce trhnout hlavou. Je tedy nutné postupovat tak, aby člověk mohl snadno ucuknout. Více prostoru pro manipulaci a také přímočařejší pohyb umožňuje upažení než předpažení. Ten, kdo aplikuje lék pravou rukou, začíná vlevo a naopak ten, kdo používá ruku levou vpravo.
  • doporučuje se k oku přibližovat zezadu. Pes tak nevidí např. kapátko či mast a má tedy i menší tendenci se bránit.
  • podávání léku směřujeme šikmo. Kónus oční mastičky nebo kapátko nemůže být kolmo k oku. Pokud by pes škubl hlavou, přehnaně řečeno „se mu zapíchneme přímo do oka.“ Při šikmém postavení se kapátko nebo mastička spíše odsune nebo alespoň po povrchu oka sklouzne.
  • v rámci možnosti aplikujeme kapky nebo mast do spodního spojivkového vaku. Je prostorný a není velký problém lehce odhrnout spodní víčko a spojivkový vak tak zpřístupnit. Příslušný přípravek pak jemným promnutím očních víček rozetřeme po celé ploše oka
  • do oka patří jen čisté věci. Při opakovaném použití přípravku se může stát, že část materiálu, která přišla při posledním ošetření do kontaktu s okem psa, zůstane v kónus masti nebo v očním kapátku. Proto je rozumné před ale i po použití přípravku několik kapek odkápnout či vytlačit několik milimetrů masti, přebytečný materiál otřít a do oka pak aplikovat to, co s vnějším prostředím pravděpodobně zatím do kontaktu nepřišlo.
  • po ošetření je třeba psa chvilku hlídat. Řada jedinců se snaží mast či kapky z oka odstranit. Třou hlavu o koberec či trávu nebo si oči otírají tlapkami a hrozí tedy nebezpečí, že dojde k dalšímu podráždění oka
  • pokud je třeba oči psa ošetřovat pravidelně, je rozumné po zásahu odměnit psa nějakým pamlskem. Takový „žravý“ pacient často sedí v určenou hodinu před místem, kde je lék uložený a velmi výmluvně upozorňuje majitele, že je čas na jeho ošetřování.
Aplikace masti a kapek. Foto Jan Tichý

Majitelé psů se často ošetřování očí svého čtyřnohého přítele bojí. Je ale třeba se k problému postavit čelem. Rozumnější je občasná domácí péče než z malého, ale zanedbaného problému vznikající dlouhodobé onemocnění vyžadující náročnou péči. Pokud už je třeba psovi do očí dávat mast nebo kapky, je určitě lepší, pokud se opravdu do oka dostanou a nezůstávají díky neschopnosti majitele na srsti čtyřnohého pacienta.

I tady platí, že velmi důležité je, co s naším psem děláme, když je malým štěnětem, tedy v době rané socializace. Právě tehdy je možné psa navyknout na to, že s ním různým způsobem manipulujeme, že mu saháme do mordy, na uši i do očí. Většina psů pravděpodobně „dětský trénink“ v dospělosti nevyužije. Stále ale platí, že lepší je být připraven. Těch několik centimetrů ovzduší nad zemí, v kterých se naši psi pohybují, čistotou neoplývá a očních problémů k malé radosti všech zúčastněných přibývá.

Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?


Dovolená se psem

Blíží se léto a mnozí z nás se chystají se psem k moři. Začíná tak nabývat na aktuálnosti otázka: „Co tam můj pes může chytit a jak ho před tím ochránit?“

Z vážnějších infekcí to je dirofilarióza neboli srdeční čevivost a leishmanióza. Z méně závažných se nově objevila thelazióza, neboli oční červivost.

Srdeční červi

Dirofilaria immitis neboli vlasovec psí je už mezi chovateli poměrně dobře známý díky screeningovým testům na krevní parazity, jejichž je nedílnou součástí, a díky některým ektoparazitikům, která ho mají v indikaci. Larvičky těchto červů přenášejí komáři čeledi Culicidae, kam patří i komáři žijící u nás. Při nedostatečné prevenci tak není vyloučeno, že by se tento zoonotický červ (zoonóza může infikovat i člověka a způsobit u něj plicní dirofilariózu) mohl zabydlet i v našich zeměpisných šířkách.

Infekce může probíhat různě, od zcela bez příznakových, přes hubnutí, slabost, dušnost a chronický kašel až po srdeční selhání. Závisí to na imunitním stavu zvířete a množství larev, které dosáhnou dospělosti a osídlí plicní cévy psa, popř. pravou část srdce. Ač léčba je velmi obtížná, prevence je naštěstí poměrně jednoduchá. Jejím principem je likvidace larviček kolujících v krevním řečišti, dříve než se usídlí v plicních cévách a dospějí. Protože to trvá několik měsíců, je poměrně dost času na včasný zásah. Doporučuje se podat vhodný preparát nejpozději za 30 dní po příjezdu do oblasti výskytu, potom během pobytu aplikaci opakovat každých 30 dní a poslední dávku dát nejpozději 30 dní po návratu.

Antiparazitika s tzv. larvicidním účinkem jsou makrocyklické laktony (ivermectin, moxidectin, selamectin a milbemycin oxim). Pro zdvojení ochrany se doporučuje použít ještě navíc prostředky s repelentním účinkem proti komárům. Screeningové vyšetření na dirofilárie z krve se doporučuje jednou ročně, a to před nasazením příslušného antiparazitika.

Ničivka

Leishmanióza, česky příznačně nazvaná ničivka, je onemocnění způsobené prvoky. Jejich přenos zajišťují komárci rodu Phlebotomus (flebotomy), kteří se u nás naštěstí nevyskytují. Najdeme je ve středomořský státech, jižní Francii a na Balkáně. Podobně jako u dirofilariózy jsou příznaky onemocnění velmi široké, od bezpříznakové infekce přes kožní, trávicí, oční, cévní a kloubní potíže až po fatální selhání ledvin. Prvním příznakem, často podceněným, je kožní změna v místě bodnutí komárem. Může se jednat o jeden nebo více pupínků až vřídků, které spontánně vymizí.

Nejčastější lokalizací jsou ušní boltce, nos a břicho. Profylaxe jako u dirofilariózy neexistuje, jedinou možností je prevence napadení komáry, tedy použití repelentů se syntetickými pyrethroidy (permethrin, deltamethrin) ve formě pipet nebo obojků. A nezapomeňte chránit před flebotomy také sebe, protože leishmanióza postihuje i lidi.

kožní forma leishmaniózy

Orientální červ

Thelazióza je onemocnění, které se v Evropě objevilo relativně nedávno. Jeho označení “orientální červ” poukazuje na původní místa výskytu, kterými byla východní Asie a bývalý Sovětský svaz. Od konce 20.století se začíná rozšiřovat i po Evropě. Zachycen byl v zemích jižní Evropy, ale i v Německu, Belgii, Rakousku a na Slovensku. Dva tzv. autochtonní (tedy původní, nedovezené) případy byly už zaznamenány i u nás. Mezihostitelem je několik milimetrů velká tzv. ovocná muška Amiota (Phortica) variegata.

Dospělci i larvy se živí slzami a očním sekretem různých druhů živočichů, včetně člověka. Najdeme je pod víčky, včetně třetího, a ve spojivkovém vaku. Dráždění oka vede k zánětu spojivek, který je doprovázen zvýšeným slzením až hnisavým výtokem. Později může dojít i k otoku a zánětu rohovky, který může vyústit v rohovkový vřed. Léčba spočívá v odstranění červů v lokální anestezii a použití výše zmíněných larvicidních preparátů.

Srdeční červ, oční červ

Pokud se tedy v této době chystáte i se svým psem někam k moři, měli byste se mít na pozoru nejen před „indickou variantou.“ I váš čtyřnohý miláček si z pěkného výletu za sluncem a vodou může přivézt nepříjemný suvenýr.

Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Státní veterinární správaJaká jsou pravidla pro cestování se zvířaty do zahraničí?

Veterina SkalkaSrdeční červivost

Hypoplazie zubní skloviny

Hypoplazie je termín, který se používá v souvislosti s nedokonalým nebo spíše neúplným vývinem některého orgánu. Humánní i veterinární medicína zná hypoplazii ledvin, srdeční komory, očního nervu, plic atd.

Existují i hypoplazie, které se na první pohled zdají být jen estetickým problémem. Do této kategorie patří i hypoplazie zubní skloviny. Úsměv, který není zářivě bílý, asi nesluší lidem ani psům. Daleko důležitější ale je to, že porucha zubní skloviny má velký dopad na výživu a v případě psů také na možnost jejich pracovní využití. K poruchám tvorby zubní skloviny může docházet z mnoha příčin, v některých případech se jedná i o problém dědičný. Chovatelé psů by tedy o existenci hypoplazie zubní skloviny měli vědět a její případný výskyt by neměli podceňovat.

Chceme-li vysvětlit, oč se v případě hypoplazie zubní skloviny jedná, je asi rozumné se napřed vrátit do školních lavic a zopakovat si něco o chrupu psa. Řeč ale nebude o řezácích, špičácích, premolárech a stoličkách, ani o zubním vzorci psa.

Z hlediska probíraného problému je důležitá stavba zubů. Na každém z nich můžeme zhruba rozeznat tři části. Ta část, která vyčnívá z dásně se nazývá korunka, část skrytá v dásni kořen a přechod mezi kořenem a korunkou je označován jako krček .

Zub psa je složen ze tří vrstev – zuboviny, tmeloviny a skloviny. Zubovina je velmi tvrdá hmota nažloutlé barvy. Chová v sobě dutinu, v které je měkká zubní dřeň bohatá na nervy a cévy. Dřeň se stará o výživu zubu a nervy v ní uložené dávají organizmu informace o tom, co se se zubem děje a také např. jaké zátěži či tlaku je momentálně vystaven.

Foto Jan Tichý

Žlutavá tmelovina povléká zubovinu kořene a krčku. Korunka je obalena sklovinou. Její barva je bílá a u mladého psa mívá až modravý nádech. S přibývajícím věkem psa může dojít k lehké změně barvy skloviny, která se stává matnější a u psů nad deset let může být nažloutlá.

Barva skloviny se odvíjí od její síly nebo přesněji řečeno tloušťky a také od chemického složení. U psů odpadají vlivy, jako je kouření, pití silných čajů, kávy atd., které u lidí poměrně často vzhled zubů negativně ovlivňují.

Sklovina se latinsky nazývá enamelum a z cca z 95 – 98 % je tvořena anorganickými látkami. Mezi nimi je nejvíce zastoupen vápník, fosfor a hořčík a jen nepatrná část patří do kategorie látek organických. Odborná literatura uvádí, že sklovina je nejtvrdší tkání v těle obratlovců a dosahuje 5. stupně tvrdosti dle Mohsovy stupnice. Pan Mohs byl německý mineralog a svoji stupnici vymyslel v polovině XIX. století. Je postavena na schopnosti jednoho materiálu udělat vryp do materiálu druhého. Má celkem deset stupňů. Na nejnižším místě stojí mastek a na nejvyšším diamant. Zubní sklovině je přiřčeno místo v samém středu stupnice a v praxi to znamená, že zub si poradí s většinou běžných látek. To, že nestačí na křemen, topaz nebo diamant asi nikoho nepřekvapí.

Funkčnost skloviny a tedy do určité míry i funkčnost celého zubu se odvíjí od její tvrdosti, tloušťky a také celistvosti. Jakýkoli nedostatek v této oblasti znamená problém. Zub není schopen vykonávat to, co má a v případě většího poškození se stává citlivý na teplo, chlad a také na tlak. Poruchy skloviny lze rozdělit do dvou částí.

V prvním případě se jedná o mechanické nebo chemické poškození normálně vyvinuté skloviny. Tomuto typu problému je možné předejít kvalitní péčí o psa, a pokud již k nějakému poškození dojde (např. ulomený zub), dokáže stomatolog věc napravit.

Trochu složitější to je v případě druhém, kdy je narušen vývoj skloviny, tedy k probírané hypoplazii. I ta může mít několik příčin. K poruše může dojít u štěňat, jejichž matka v průběhu březosti prodělala nějaké onemocnění. Vývoj mohou narušit i nežádoucí toxické vlivy ve výživě matky v březosti nebo při kojení a také tam, kde podobné věci ovlivnily výživu již odstaveného štěněte.

Nejčastěji se hypoplazie zubní skloviny objevuje v případě, kdy štěně před výměnou nebo v průběhu výměny chrupu prodělalo horečnaté onemocnění. Starší chovatelé si určitě pamatují na termín „psinkový chrup.“ Právě u štěňat, která v době výměny zubů prodělala psinku, se na trvalých zubech ukazovaly poruchy skloviny. Postiženy nemusely být úplně všechny zuby. Hypoplazie se ukazovala hlavně na špičácích a řezácích a projevovala se zažloutlou barvou celého zubu a hnědavými mapami na něm. Časté byly různě velké plochy, na kterých byla sklovina tak narušená, že docházelo nejen ke změně barvy, ale i k narušení celistvosti a síly a výše uvedená mapa vypadala jako mapa plastická. Při větším narušení byla jasně viditelná zubovina. S psinkou se naštěstí v chovu psů nepotýkáme tak často, jako dřív. Existují ale i jiná horečnatá onemocnění, která mohou mít v případě skloviny stejný dopad, jako psinka.

Výše uvedené příčiny nejsou příliš časté a týkají se jednotlivých psů a fen, nikoliv plemene jako celku. Větším problémem je zvyšující se výskyt dědičně podmíněné hypoplazie skloviny. Štěně si prostě vlohu pro onemocnění přinese do života jako nežádoucí dárek od svých předků. Někdy se porucha ukáže již v mléčném chrupu, většinou se ale projeví až u chrupu trvalého.

Majitelé štěňat sledují, kolik zubů jejich budoucímu šampionovi narostlo a jaký má typ skusu. Většinou jim ale uniká, že zuby mají jinou barvu a že místo krásné namodralé bílé jsou žluté, matné a často s různými skvrnami. Ve zvláště těžkých případech tvrdý potah zubu skoro neexistuje a do kontaktu s potravou, hračkami, aportem atd. nepřichází sklovina, ale zubovina. Ta je samozřejmě daleko citlivější, snáze se poraní a obtížně odolává chemickým látkám přítomným v běžné potravě.

Léčba je složitá a hlavně neúspěšná. Postiženým jedincům se většinou dodávají minerály (vápník, fosfor, fluor) a doporučuje se zvýšená péče o hygienu mordy. To všechno jsou ale jen pokusy o usnadnění situace. Nepříjemné je to, že porucha skloviny neskončí jejím nedokonalým vývojem a nepříliš estetickým vzhledem, ale stav se bude zhoršovat.

To, co původně bylo dědičně podmíněným problémem určitého rozsahu, budou dál negativně rozvíjet přirozené životní situace. Do této kategorie patří především potrava a v ní obsažené agresivnější látky. Negativně působí zvýšený tlak na zuby vyvolaný např. aportem, kontaktem se zvěří, tvrdou potravou nebo přetahováním o hračku. Roli budou hrát i v mordě přítomné bakterie, zubní plak a následný zubní kámen.

Zub s narušenou sklovinou se snadno kazí a snadno se láme. Psi s celkovou hypoplazií skloviny do dvou nebo tří let skončí bez zubů a vytrpí si při tom své. Budou schopni přijímat jen kašovitou potravu a o pracovním využití se skoro nedá hovořit.

Dědičně podmíněná hypoplazie zubní skloviny většinou postihuje menší plemena např. parson russell teriéry, border teriéry, jagdteriéry, jezevčíky nebo anglické a americké kokršpaněly. Nevyhne se ale ani plemenům větším. Některé chovatelské kluby se problémem zabývají, některé ani nevědí, že existuje. Vady by si měli všimnout rozhodčí pro posuzování exteriéru psů a měli by ji patřičně penalizovat. Vadu by ale hlavně měli vnímat chovatelé a měli by být schopni říci:“Na takovém psovi nebo fence chovat nebudu!“. Bohužel praxe učí, že lidé v současné době podobná rozhodnutí přijímají velmi těžko. Hledají různé výmluvy, obstarávají si potvrzení od veterinářů o úrazech, otravách a jiných příčinách problému. Brání se i tím, že standardy většiny plemen o kvalitě skloviny nehovoří. To ale ještě neznamená, že by se jí v případě hodnocení exteriéru neměla věnovat pozornost a že bychom měli „množit“ psy s problémem, který je z hlediska psa i jeho majitele velmi závažný.

Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

JAK podávat psovi léky

Já mu ty tabletky nedokážu dát. Co kdybych každý den přišla a sestřička by mu je dala. Od ní si to nechá líbit.“ z veterinární ordinace

Většina z nás si pod termínem lék představuje klasickou tabletku. Škála různých přípravků je ale daleko širší a dobře se dá rozdělit podle způsobu jejich použití, tedy na léky určené k vnitřnímu použití a léky určené k vnějšímu použit.

Léky určené k vnitřnímu použití

Tato kategorie je poměrně rozsáhlá a pro lepší přehled se dá ještě rozdělit podle způsobu podávání (aplikace).

Injekční aplikace

Tato kategorie spadá do rukou odborného veterinárního personálu. A i když si leckdo z chovatelů a majitelů psů myslí, že píchnout injekci není žádný problém, je skutečnost trochu jiná. Opravdu je třeba vědět, co, kolik, kam a jak dát. Do špatného místa nebo špatně píchnutá injekce nemusí mít očekávaný léčebný efekt, protože se lék vstřebává jiným způsobem, než je třeba. Špatně nebo na špatné místo píchnutá injekce může mít i velmi nepříjemné následky. Typickým příkladem je nekróza (odumírání tkáně), ke které někdy dochází po špatné aplikaci vápníku, typickým příkladem jsou i abscesy zaviněné nečistou prací.

Aplikace per rektum

Do češtiny převedeno to znamená přes konečník. Tímto způsobem se mohou podávat různé nálevy, pěny, gely a některé léky ve formě tobolek. Nejčastěji se ale jedná o z hlediska pacientů dvou i čtyřnohých tak málo oblíbené čípky. Práce s nimi se zdá být jednoduchá, ale přece jen je třeba dodržovat určité zásady.

  • čípky jsou většinou baleny do různých fólií. Jejich úkolem je udržet kuželovitý tvar čípku a chránit jej před znečištěním i mechanickým poškozením. Určitě není rozumné čípky, které nejsou určeny k okamžitému použití, rozbalovat a prohlížet.
  • čípky je třeba mít uloženy spíše v chladnu, neměly by ale zmrznout. Někdy si majitelé psů myslí, že je třeba čípky před použitím trochu nahřát – „aby nestudily“. S takovým tepelně ošetřeným čípkem se ale obtížně manipuluje, protože výše uvedené „vehiculum“ je uzpůsobeno k tomu, aby se v teplém střevě rozpustilo. Předehřátý čípek měkne a obtížně se pak do psího konečníku zasouvá
  • samotná aplikace není složitá, ale většinou všem zúčastněným nepříjemná. Čípek se vyjme z ochranné folie a svou zašpičatělou částí vsune do konečníku psa. Je třeba jej ale zasunout poněkud hlouběji, jinak hrozí nebezpečí, že pes čípek okamžitě vytlačí. V praxi to znamená, že s čípkem do konečníku psa vsouváme i svůj prst. Proto je lepší pracovat v gumových rukavicích nebo alespoň s gumovým návlekem na jeden prst. Důvodů je hned několik. Prst obalený psím trusem je záležitost nehygienická a neestetická. Ne každý z nás má do hladka opilované nehty a trochu ostřejší hrana dokáží psí konečník poranit. Z tohoto pohledu je rozumné prst, kterým čípek zasouváme, navlhčit nebo natřít vazelínou, mastí nebo čistým vepřovým sádlem. Manipulace je pak jednodušší a z pohledu psa příjemnější.

Aplikace per os

Přes ústa (tlamu) je asi nejčastějším způsobem podávání léků. Může se jednat o léky ve formě tekuté nebo pevné. Do první kategorie patří různé kapky, čaje nebo nálevy, do druhé tablety, tobolky, prášky atd. Všichni z nás určitě na své kůži zažili, že polykání uvedených léků je často nutné, ale také nepříjemné.

Člověk si dokáže vysvětlit, proč to dělá. Psovi můžete vyprávět kolem dokola, že když bude polykat tabletky, bude zase s námi chodit na procházky. Možná se nechá umluvit, ale stejně nebude vědět, proč mu něco tak odporného nutíte, a na lék v našich rukou bude hledět s nedůvěrou. Celou situaci ještě někdy zhoršuje to, že majitelé psů nevědí, jak do svého čtyřnohého přítele lék vpravit.

Léky v tekuté formě

Jejich podávání má jednu nevýhodu. Ne vždy je totiž snadné ověřit, zda pes opravdu vše pozřel. Výhodné naopak je, že manipulace s tekutými léčivy není příliš náročná. V podstatě existují dva způsoby, jak je psovi podat:

  • pomocí pamlsku – jedná-li se např. o kapky a nebrání tomu typ onemocnění psa, je úplně nejjednodušší nakapat potřebné množství na kostku cukru nebo piškot. Většina psů to pak bere jako odměnu a s pochoutkou pozře i lék. Méně vhodné je nakapat lék na maso. To má nevsakující strukturu a lék po něm snadno steče.
  • aplikace přímo do dutiny ústní – touto formou se většinou podává psovi větší množství tekutiny. Může to být např. léčebný čaj nebo výživa, může se ale jednat i o v tekutině rozpuštěný jiný lék (tabletu, kapky, sypký prášek). Tento typ podávání léku je z hlediska manipulace se psem trochu složitější. Pokud bychom psovi tekutinu nalili přímo do tlamy je pravděpodobné, že ji vyplivne a zároveň hrozí nebezpečí, že se tekutina dostane jinam, než chceme a že se pes začne dusit. Rozumnější je aplikovat tuto formu léku do koutku mordy, přesněji řečeno do oblasti mezi dásní a pyskem. Postup je následovný: psovi se lehce zvedne hlava, odtáhne se spodní pysk. Do utvořené řasy se pomocí lžičky nebo injekční stříkačky (bez jehly) vlije potřebné množství tekutiny. Pak se psovi přidrží morda tak, aby ji nemohl otevřít, a hlava se lehce zakloní. Tekutina vtéká samospádem psovi do hrdla a on je přinucen polykat.

Léky v pevné formě

Je jich celá řada. Do této kategorie např. patří:

  • pilulky – kulaté prášky velikosti hrášku
  • tablety – většinou ploché lisované prášky
  • Dražé – potažené prášky trochu připomínající bonbóny. Jejich obal zabraňuje předčasnému rozpuštění
  • tobolky (kapsule) – v tomto případě obal tobolky tvoří pouzdro, do kterého je lék nasypán. Dříve býval obal tobolky z oplatky, v současné době se většinou jedná o želatinu. Obal tobolky je upraven tak, aby se rozpustil až v určitém úseku zažívacího traktu a tím se dosáhne toho, že lék začíná působit opravdu v místě svého určení. Chybu dělá ten, kdo tobolku rozlomí, její obsah vysype a zamíchá např. do potravy, protože tím snižuje nebo úplně omezuje účinek léku.
  • sypká forma – do této kategorie patří např. zažívací soda

Zkušenost řady majitelů psů učí, že bez ohledu na to, zda se jedná o malou pilulku nebo větší tobolku, nemusí být vůbec snadné lék do psa dostat. Zkušenost také učí, že po té, co celá rodina svede se psem boj, a všichni jsou přesvědčeni, že se dílo podařilo, pes zamele jazykem a lék je opět v rodinném kruhu. Řada psů s výrazem „to jsem hodný, že jsem to tak krásně spolkl“ dokáže i několik minut schovávat tabletu pod jazykem či na patře a v nestřeženém okamžiku ji pak vyplivne pod stůl.

Způsobů jak přinutit psa, aby lék pozřel, je celá řada. Ty dále uvedené patří mezi nejčastěji používané:

  • nejjednodušší je psa trochu podvést a jde-li to, podat lék ve formě pamlsku. Jako trojský kůň pro lék dobře poslouží plněná čokoláda, kousek masa, paštika nebo máslem spojený dětský piškotek. Malou pilulku je možné do pamlsku skrýt celou, větší prášek je možné rozdrtit. Je ale třeba dodržovat výše naznačené požadavky na podávání léku a také typ choroby psa. Není tedy možné rozdrtit tobolku a není také možné pravidelně podávat léky v čokoládě psovi s cukrovkou (pokud ovšem nepoužijeme čokoládu pro diabetiky). Pravdou je, že řada psů se chová jako příslovečná Popelka. Takový šikula dokáže oddělit prášek od pamlsku jako popel od hrachu. Hodně psů také náš podvod odhalí a pamlsek, který jindy považuje za pochoutku, odmítá nebo s odporem plive
  • máme také možnost se nezabývat tím, co pes chce či nechce a prášek mu prostě vnutíme. Psovi otevřeme mordu a prášek položíme až na kořen jazyka. Platí, že čím dál, tím lépe. Pak mordu zavřeme a stiskneme mu čelisti. Tím zabráníme psovi nejen otevřít mordu, ale zároveň mu omezujeme možnost hýbat jazykem do stran a prášek tak někam vysunout či zasunout. Psí hlavu lehce zakloníme a prsty mu hladíme hrdlo. Požadovaný směr hlazení je shora dolů. Tím zvenku podráždíme celou oblast a byl-li prášek umístěn dostatečně dozadu, pes jej spolkne. Celá akce připomíná doby nedávno minulé, kdy hospodyně v čase předvánočním vykrmovaly husy pomocí speciálních kvalitní potravou tvořených šišek. Pokud máme pocit, že pes polykal, otevřeme mu mordu a podíváme se, zda prášek nezůstal někde viset. Je třeba zkontrolovat nejen patro, kam se léky rády lepí, ale i postranní části mordy. Psi jsou prostě ve skrývání nepozřených léků praví kouzelníci a je třeba ověřit, kdo zvítězil, zda pán nebo pes.
  • existuje i možnost lék rozdrtit, rozpustit jej v malém množství tekutiny a podat jako výše uvedené léčivo v tekuté formě. I tady je ale třeba brát v úvahu typ léku a také to, že většina rozdrcených léků bývá hořká a to psi velmi špatně snáší.
  • někdo používá pro umístění tabletky pinzetu nebo speciální podavač. Osobně se trochu obávám, že v případě neklidného nebo bránícího se psa může dojít k poranění patra.

Podávání léků je určitou zkouškou výchovy psa. Jedinec, který je zvyklý na to, že s ním pán manipuluje, léky užívá s menšími problémy než zvíře, které vládne celé rodině. O tom, jak bude probíhat případná léčba našeho psa rozhodujeme v době, kdy je ještě malým štěnětem. Je-li naše výchova správná, problémy nebudou.

Čtěte také: Nemocný pes a léky


VETHOPE – Jak psovi podávat léky v tabletách?

MŮJ PES – Aplikace léků

Prevence a laboratoř

Co může ukázat preventivní vyšetření aneb stručný průvodce laboratorními výsledky pro chovatele

Odhalení onemocnění dříve než se začne projevovat klinicky zvyšuje šanci na uzdravení nebo aspoň významné prodloužení života. Co je tedy možné testovat a co z toho poznáme? Co může ukázat hematologické vyšetření?

Biochemické vyšetření krve hodnotí funkci ledvin, jater, slinivky a hladinu glukózy a minerálů. Ledviny psa nebo kočky zodpovídají za vylučování odpadních produktů metabolismu, nadbytku sodíku a vody z krevního řečiště. Testy odhalí jejich onemocnění a selhávání.

Játra jsou orgánem s celou řadou funkcí. Zbavují organismus škodlivin a zároveň zpracovávají živiny a syntetizují látky důležité pro fungování organismu. Vyšetření jater psa, kočky nebo dalších zvířat nepoukazuje jenom na jejich vlastní onemocnění, ale též může pomoci odhalit onemocnění nadledvinek (Cushingův syndrom), infekci, leukémii, krvácivé stavy, stres a neschopnost organismu bojovat s infekcí. Také nám dokáže říci, jestli pacient není dehydratovaný.

Slinivka je další životně důležitý orgán, který vylučuje některé trávící enzymy a hormony pomáhající regulovat metabolismus. Vyšetřením krve můžeme poznat její zánět, nedostatečnou funkci nebo cukrovku. Glukóza je základní živina nutná pro fungování organismu. Její změny mohou indikovat cukrovku i jiné orgánové abnormality. Minerály jsou též kriticky důležité pro fungování těla, jejich hladiny v krvi jsou přísně udržovány v poměrně těsných hranicích. Nejčastější příčinou jejich imbalance bývá dehydratace organismu.

Hematologické vyšetření psa nebo kočky měří počty a zastoupení jednotlivých typů krvinek. Také si všímá změn v jejich vzhledu, které mohou signalizovat určitá onemocnění. Červené krvinky jsou nejpočetnější a nejdéle žijící krevní buňky. Na speciální bílkovinu vážou kyslík, který potom transportují z plic do celého těla. Bílých krvinek je několik typů a každý má svou specifickou funkci. Obecně jsou zodpovědné za boj s infekcemi. Krevní destičky mají na starost srážení krve. Z hematologického vyšetření tedy můžeme rozpoznat anémii, zánět, infekci, stres, leukémii, krvácivé poruchy, neschopnost bojovat s infekcí a stav zavodnění organismu.

Nezbytným doplněním k vyšetření ledvin a jater psa a kočky je i vyšetření moči. Kromě toho nejlépe ukáže zánět vývodných močových cest a tvorbu krystalků v moči.

U starších zvířat se doporučuje ještě vyhodnocení funkce štítné žlázy vyšetřením jejích hormonů. Ty jsou důležité pro správně fungující metabolismus. U starších psů se setkáváme se sníženou funkcí, zatímco u starších koček se zvýšenou funkcí štítné žlázy.

Ze dvou zkumavek krve tak můžeme získat spoustu užitečných informací o zdravotním stavu vašeho mazlíčka.

Čtěte také: Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření

Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Nemocný pes a léky

nemocný pes

Byli jsme tady před týdnem a to očíčko se mu za tu dobu vůbec nezlepšilo. A dávala jste mu do oka tu mast, co jsem Vám předepsal? Ne pane doktore, my ji ještě nekoupili.“ z veterinární ordinace

Úspěšná léčba nemocného psa je závislá na řadě faktorů. Patří sem včasné rozeznání příznaků, pravdivé informace pro ošetřujícího veterináře, správné určení příčiny a samozřejmě léčba neboli opatření, která jsou přijata.

O tom, co a jak se bude dělat, rozhoduje veterinář. Na majiteli zvířete pak je, aby jeho doporučení uvedl v praxi. Hovoří se o takzvané „domácí péči“. Ta se může týkat řady oblastí. Patří sem výživa psa (diety, četnost krmení atd.), omezení či zvýšení jeho fyzické zátěže, úprava prostředí, v kterém se nachází ( např. umístění nemocného kotcového psa v domě) a také podávání léků.

Na první pohled se zdá, vše výše uvedené jako naprostá samozřejmost. Zkušenost učí, že to až tak jednoduché nebývá, že pro řadu lidí je nemocný pes velmi složitým problémem, a že zvláště podávání léků dělá lidem a jejich psům potíže.

Léčiva obecně bývají označována jako farmaka a vědní obor, který se jimi zabývá se nazývá farmakologie. Vše co se týká přípravy, kvality, zkoušení, označování, skladování a vydávání léčiv, je obsaženo v tak zvaném lékopise, který je jakousi přesné postupy a přístupy stanovující normou.

Celá oblast je velmi složitá a studium lékárnictví je právem považováno za jeden z nejtěžších oborů. Můžeme být jen rádi, že na nás běžných smrtelnících není požadováno, abychom byli v této oblasti odborně vzdělaní.

I když nejsme lékárníci, je asi dobře připomenout, že lék většinou není v koncentrované formě, ale že se skládá z několika složek, mezi které např. patří:

  • základní složka – účinná látka
  • korigující složka – látka, která upravuje některé vlastnosti léku, jako je např. chuť
  • vehiculum – látka, v které je účinná složka léku rozpuštěna nebo rozmělněna, tedy jakýsi lidově řečeno „nosič“

Je třeba si také uvědomit, že v případě léků platí některé zásady. Mezi ně např. patří:

  • psovi dáváme jen to, co předepsal veterinární lékař. Parkovou univerzitu a v ní působící dámy a pány doporučující pilulku, která jejich psovi pomohla, a proto je zázračná, je lepší neposlouchat.
  • používané léky musí být správně skladované. Asi není rozumné dát skleničku s kapkami na okno, kam svítí sluníčko s tím, že ji dobře vidíme a nezapomeneme kapky dát
  • nesmí se používat léky prošlé. Cena léků není zanedbatelná. To ale neznamená, že si máme brát léky s prošlou exspirací, které nám někdo za menší cenu či zadarmo nabídne. V lepším případě nemusí mít požadovanou účinnost, v horším případě mohou i uškodit.
  • používané léky musí být dávány v množství a v čase doporučeném veterinárním lékařem. Představa, že se nic neděje, když v neděli posunu dávku antibiotik o pět či šest hodin (byli jsme na oslavě a chceme se vyspat) je zavádějící stejně jako názor, že dvojnásobná dávka léku bude mít dvojnásobný účinek. Často se stává, že příznaky onemocnění odeznějí, pes se jeví zdravý, ale podle pokynů veterináře má lék užívat ještě několik dní. Určitě se v takovém případě vyplatí léky podle původního předpisu dobrat a léčbu nepřerušit.
  • je třeba dodržovat pokyny týkající se samotného podávání léků. Něco se dává před a něco po krmení a jsou i léky, které se např. nesnášejí s určitým typem potravy. Doporučení v této oblasti nejsou zbytečným otravováním pacientů a jejich majitelů, ale snahou zabezpečit co nejlepší účinnost léku.

Někdy je třeba přemýšlet i nad množstvím léku, které máme psovi podat. Základní množství určí veterinář, který např. stanoví, že pes bude brát čtvrtinu nebo polovinu tablety a nás čeká problém, jak to malé, kulaté nic rozdělit. Jsou prášky, které se dělí snadno, jsou prášky, u kterých to může být problém.

Sicilský chrt, norwich teriér – foto Jan Tichý

Lepší, než lámat malou pilulku nebo velkou tabletu mezi prsty, je použít ostrý nůž a tabletku přeseknout. Může se stát, že budeme muset i něco odměřit. Nelze očekávat, že běžný člověk doma má analytické váhy nebo odměrné válce. Existuje termín „domácí měření“, pod kterým se skrývá nikoliv přesná míra, ale velmi přesný odhad s použitím dostupných „měřidel“.

Např. po okraj naplněná kávová lžička má obsah 5 ml, polévková lžíce 15 ml a jedna kapka z běžného kapátka 0,2 ml. Je ale třeba vědět, co, čím a komu odměřujeme. Určitě není rozumné stanovovat pomocí polévkové lžíce potřebný objem projímadla a pak si s ní, aniž bychom ji umyli, nabírat polévku.

Výše uvedená pravidla určitě není problém dodržet. Daleko horší už ale může být zvláště lék předepsaný pro vnitřní užití, do psa dostat. O tom, ale bude příští povídání.


Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?