Měsíc: Březen 2022

Některá plemena jsou překvapivě stará. Patří mezi ně i němečtí špicové. Údaje o jejich původu se trochu rozcházejí. Jako předek bývá uváděn pes rašelinný. Pokud narazíte na termín pes bažinný, tak to je jen různé označení pro stejného psa. Většina plemen byla šlechtěna ve snaze získat psa pro určitý druh práce. O plemeni německý špic se píše, že to byli vždy psi společenští.

Plemeno jako takové se chová v celé řadě velikostních a barevných rázů. Standard plemene uvádí dle velikosti vlčího špice – keeshonda, velkého špice, středního špice, malého špice a trpasličího špice – pomeraniana.

Pestré jsou velikostní rázy plemene, neméně pestré jsou i barvy, v kterých se může vyskytovat. U nejmenšího rázu jsou uvedeny následující barvy srsti: bílý, černý, hnědý, oranžový, vlkošedý a jinak zbarvený. Do kategorie jinak zbarvený pak spadá dalších pět barev:creme, creme-sable, orange-sable, black-and-tan a strakoš.

Trochu vysvětlení zaslouží dvojí název toho největšího a také nejmenšího ze špiců, tedy špice vlčího – keeshonda a toho nejmenšího trpasličí ho špice – pomeraniana.

U vlčího špice ovlivnilo vznik dvou názvů místo, kde se plemeno chovalo, tedy pomezí Německa a Holandska. Němečtí chovatelé jej podle zbarvení nazývali Wolfsspitz a jejich holandští kolegové dali příjemnému psovi jméno po politikovi, který se jmenoval Cornelius „Kees“ de Gyzelaar a jednoho ze psů vlastnil. Rozdíl mezi keeshondem a vlčím špicem není velký a spočívá nejvíce v popisu zbarvení.

Trochu složitější to je u nejmenší variety plemene u trpasličího špice – pomeraniana. Podle našich předpisů se jedná o stejné plemeno, v řadě států tuto varietu považují za plemena dvě a pro každé mají vlastní standard. Trpasličí špic odpovídá stavbou těla svým větším kolegům. Pomeranian je kompaktnější a má silnější kostru. Hlava je kulatější a stop výraznější a možná by se dalo říci, že je líbivější.

V literatuře můžeme pomeraniana najít také jako pomořanského špice. Označení získal podle Pomořanska, což je historické území u Baltského moře na pomezí mezi Polskem a Německem. Odtud se plemeno v 18. století vyvezlo do Anglie. Jednalo se tenkrát o psy úplně jiné, než je dnešní pomeranian. Údajně vážili až 14 kg a velikostí odpovídali spíše dnešním středním špicům. Současný název je odvozen právě od slova Pomořanský. Oblíbené plemeno můžeme najít na obrazech známého anglického malíře Thomase Gainsborougha. Na přiloženém obraze je špic v barvě bílé, která byla tenkrát nejoblíbenější.

Postupně se plemeno zmenšovalo, až se dostalo na současnou váhu cca 2 kg. Malého temperamentního psa milovala šlechta a to hlavně její něžnější část. Černého pomořanského špice vlastnila pověstná královna Viktorie. Pes se jmenoval Turi a doprovázel svojí paní i na smrtelném loži.

Na konci 19. století se pomořanský špic dostal do USA. Okamžitě zaznamenal řadu příznivců a tamní chovatelský klub uspořádal už v roce 1911 první velkou výstavu plemene.

Zájemce o plemeno německý špic s číslem standardu 97 asi bude zajímat výška jednotlivých velikostních rázů. Najdou ji ve standardu plemene na webu Českomoravské kynologické unie. Nás dnes zajímá plemeno na obrázku a u toho je uváděna kohoutková výška 21 cm s povolenou odchylkou +/- 3 cm.

To, co mu chybí na velikosti, nahrazuje úžasnou povahou. Malý, nesmírně inteligentní a přátelský pes má rád lidi všeho věku. Je to pes, který snese označení radostný a který přinese svému majiteli do života pohodu. Jedná se o oblíbené malé společenské plemeno a jeho název v textu několikrát zazněl. Správně hádali ti, kdo napsali, že na obrázku je POMERANIAN.

Irsko je zemí původu velmi zajímavých plemen. Patří mezi ně i krásně zbarvený elegantní zástupce setrů. Údajně vznikl křížením irského červenobílého setra a červeně zbarveného psa neznámého původu.

Původně bylo plemeno šlechtěno jako lovecký pes spolupracující s loveckými dravci. Byl tedy jedním z plemen, používaných sokolníky. Později byl využíván jako pes pomáhající při lovu ptáků do sítí a své definitivní uplatnění našel po té, co lovci začali používat střelné zbraně.

Vzhledem k tomu, nestaré střelné zbraně byly časově náročné na přípravu před výstřelem, potřebovali lovci nový typ čtyřnohých pomocníků. Už nechtěli, aby pes našel zvěř a hnal ji tak dlouho, až se unavila a bylo snadné ji šípem nebo oštěpem ulovit. Hledali se psi, kteří zvěř našli, ukázali lovci kde je a teprve až byl připraven k výstřelu zvěř na povel zvedli. Dnes tomu označení nalezené zvěře říkáme vystavování a je to typická vlastnost FCI sk.VII. – ohařů.

Není ale vystavování jako vystavování. Ze starých obrázků i ze soudobé praxe víme, že většina plemen při vystavování strne v postoji, přičemž má pokrčeně zvednutou přední končetinu. Správně bychom měli v myslivecké terminologii používat označení běh. U většiny psů tvoří linie mezi špičkou čenichu přes hřbet až po konec prutu (ocasu) přímku. Existuje ale skupina plemen, která označují nalezení zvěře tím, že si sedne. Dokonce se říká, že podle toho dostali i název – setři.

Kynologická nomenklatura zná čtyři plemena setrů: anglického, irského červeno-bílého, irského a gordon setra. Jsou to na pohled krásní a elegantní psi s vynikajícími loveckými vlohami. Jsou považováni za specialisty pro lov drobné zvláště pak pernaté zvěře. Pravdou je, že v České republice dokáží najít využití i jako všestranní lovečtí psi a také jako psi společenští.

Plemeno, o kterém si povídáme, se chová cca od XVIII. století. V XIX. století je, stejně jako jiná plemena, trochu postihla snaha šlechtit psy krásné a lehce se zapomínalo na jejich povahu. Pro zvýšení elegance byl údajně použit barzoj. Původní chovatelé plemene se ale úspěšně bránili a plemeno se vrátilo ke svému původnímu využití.

Chovatelský klub plemene byl založen ve Velké Británii v roce 1882 a o čtyři roky později byl zveřejněn závazný standard. To, že i dnes chovatelé dbají na udržení loveckých vloh dokazuje v roce 1998 klubem ze země původu zveřejněný pracovní standard. Ten mnoho plemen nemá a je to možná škoda, protože je v něm zakotveno, jak by měl ideální představil plemene pracovat.

Plemeno má slušnou oblibu i u nás. Dokazuje to 251 jedinců zapsaných do naší plemenné knihy v roce 2020. Není na tom nic divného, protože se jedná nejen o pracovitého, ale hlavně na pohled krásného psa. Leckdy si jej právě pro krásu a eleganci pořizují lidé, kteří moc nevědí, jaké nároky pes má.

Irský setr, o kterém si povídáme a kterého jste správně tipovaly, totiž potřebuje fyzickou i psychickou zátěž. Pokud si někdo představuje, že mu bude stačit procházka okolo paneláku na vyvenčení, velmi se mýlí. Nemůže se pak divit, že jeho pes je krásný, ale obtížně zvladatelný. Možná díky tomu občas někdo označuje irského setra jako problematické plemeno. Problematický není on, ale lidé, kteří si jej pořizují. Stále platí, že než si pořídíme psa, měli bychom hledat informace o nárocích plemene, které jsme si vybrali.

Dnešní plemeno pochází z hornatého poloostrova na středozápadě Velké Británie. Jméno této oblasti je odvozováno od germánského slova Walha, které označuje cizince. Zajímavé je, že podobný původ je uváděn i u našeho Valašska. Oblast, o které hovoříme, obývají Keltové.

Názory na historii jednotlivých plemen se často rozcházejí. Platí to i o malém psovi, o kterém literatura říká, že je jedním z nejstarších příslušníků velké rodiny teriérů. Dokonce bývá uváděno, že je nástupcem původního Old English Black and Tan teriéra a tedy jakýmsi praprapředkem současných teriérských plemen.

Pravdou je, že někteří autoři mají na stáří plemene trochu jiný názor. Myslí si, že je příbuzným nebo spíše potomkem erdelteriéra, od kterého se liší hlavně velikostí. Ke zmenšení plemene prý došlo vlivem náročného prostředí hornaté krajiny a také výběrem psů a fen pro chov zaměřený hlavně na produkci norníků.

Pravděpodobnější je asi první teorie. Dokazuje to Sbírka zákonů, kterou v 10. století sepsal král Howell Dobrý a v které hovořil i o psech. Jednoho z nich nazýval House Cur. V keltštině Cur znamená něco jako darebák, lotr, kujón nebo podvraťák a je to označení, které až na poslední slovo dost vypovídá o povaze psa, o kterém hovoříme.

Opravdové písemné zmínky o plemeni lze vystopovat do XVIII. století. Středně vysoký teriér se tenkrát používal hlavně jako norník k lovu lišek, jezevců, vyder a kun. Vzhledem ke své velikosti vyhovoval také jako doplněk smeček foxhoundů, kterým bez problémů stačil.

Větší zájem exteriéru plemene věnovali chovatelé až v XIX. století. Samostatný chovatelský klub byl založen ve Velké Británii v roce 1885. V Československu se plemeno chovalo již za první republiky a velký rozmach zaznamenalo po 2. světové válce. Patřilo tehdy k nejpočetnějším plemenům využívaným při výkonu práva myslivosti.

Možná už dnes nikdo neví, že pes a fenka plemene byli čestným darem, který při státní návštěvě v Československu obdržel etiopský císař Hale Selassie nebo že příslušníka plemene vlastnil známý fotograf Erich Tylínek. Za připomenutí určitě stojí, že krásného pracovitého psa jménem Aero Vostok měl Ing. Václav Růžička.

Tento úžasný pán hovořící několika jazyky byl ředitelem Vojenských lesů a také po nějakou dobu presidentem FCI. Právě on se postaral o to, že FCI uznalo českého teriéra a českého fouska. Aero Vostok byl velšteriér a tedy zástupce plemene, které jste měli uhodnout a které většina z vás také správně uvedla.

Plemeno z minulé hádanky je poměrně staré. Nejedná se přímo o plemeno, ale o jeho varietu. První zmínky o ní jsou z XII. a XIII. století. Byl to oblíbený pes šlechticů a králů. Zdánlivě malý drobný psík ale nebyl jen mazlíčkem, skrývalo se v něm a stále skrývá statečné psí srdíčko.

Např. o fence Lilene, kterou vlastnil Jindřich III., se píše, že odhalila nebezpečí, které jejímu pánovi hrozilo. Se svým pánem se zúčastňovala různých jednání. Jednou krále přišel navštívit mnich a Lilene k němu okamžitě pocítila nedůvěru, začala vztekle štěkat a král nechal psa vyvést. Měl si pamatovat, co mu fenka naznačovala, protože jej stejný mnich později zavraždil.

Zajímavé je, že Lilene vypadala skoro stejně jako dnešní příslušníci plemene a to Jindřich III. žil v XVI. století. Plemeno bylo oblíbeno i u jiných historických osobností. Měla je ráda Marie Terezie a madam Pompadour. Jako doplněk lidí se objevuje na obrazech Rubense nebo Goyi.

Uvádí se, že po dobu více než 200 let bylo plemeno nejoblíbenějším společenským psem. Dnes jej trochu do pozadí zatlačuje blízký příbuzný nebo chcete-li bratr. Obě plemena mají stejný standard a liší se jen nesením ucha. Jedno z plemen je má vztyčené a druhé klopené.

Plemeno se jako celek nazývá malý kontinentální španěl a jako země původu je uváděna Francie. Varieta se vztyčeným uchem nese označení Papillon. Do češtiny přeloženo to znamená motýlek a podkladem pro jméno jsou velké a široké ušní boltce, které připomínají tvarem i nesením motýlí křídla.

Na obrázku je druhá varieta označovaná jako Phalene, což by se dalo přeložit jako mol nebo přesněji můra. Možná někdo nemá můry rád. V případě dnešního plemene by se ale hodně mýlil. Papillon i Phalene jsou úžasní psi. Přátelští, mazliví, inteligentní, ovladatelní, krásní na pohled a těší je pohyb úměrný jejich velikosti a schopnostem. Mít malého kontinentálního španěla a je jedno, zda motýlka nebo můru, znamená mít v životě zdroj radosti.

Plemeno, jehož název jste měli uhodnout a většinou jste je hádali správně, pochází z Velké Británie. V literatuře se můžeme dočíst, že vzniklo cca v XIV. století a za jeho předky jsou považováni staroangličtí honiči a harrierové.

Plemeno bylo vyšlechtěno ve snaze získat malého honiče specializovaného zvláště na lov zajíců a později králíků. Základním požadavkem byla inteligence, rychlost, schopnost pracovat ve smečce a taková velikost, aby psa nebo smečku psů mohl sledovat pěší lovec.

Zdálo by se, že se tedy jednalo o psa vyhledávaného chudými lidmi, kteří neměli peníze na koně. Skutečnost je trochu jiná a plemeno bylo chováno na dvorech anglických králů a královen, např. Jindřicha VIII., Alžběty I., Viléma Oranžského nebo Jiřího IV.

V České republice je plemeno oblíbené. Ročně se do naší plemenné knihy zapisuje 200-300 jedinců. Přístup k využití plemene je trochu skvrnou v historii české kynologii. V osmdesátých letech XX. století patřilo pro svoji nekomplikovanou povahu, malou velikost a výhodným fyziologickým vlastnostem k oblíbeným laboratorním zvířatům.

V poslední době se z plemene stal spíše společensko-sportovní pes, ale vlohy pro práci při výkonu práva myslivosti mu nechybí. S tím by měl počítat každý nabyvatel štěněte. Jinak se bude divit, když mu pes na procházce v přírodě bude dokazovat, že patří do skupiny honičů a uteče za zvěří.

Kde svého psa má může pak majitel zjistit podle krásně znělého „hlasu“ (štěkání), kterým se pes projevuje při kontaktu se zvěří a o kterém majitelé plemene říkají, že je nejkrásnější ze všech psů. Poznat, kde právě pes je je do určité míry možné i podle bílé špičky ocásku (prutu). Ten pes nese vztyčený a ta bílá špička funguje jako signální praporek.

Na začátku chovu se moc nedbalo na kohoutkovou výšku, základní požadavek byl, aby byla malá. V určitém období byli oblíbení jedinci, jejichž velikost byla taková, že se vešli do kapsy kabátu lovce. Později se kohoutková výška ustálila na současných 33-40 cm.

Plemeno mělo několik jmen. Úsměvný asi je název Jelly Dogs, což prý doslova přeloženo znamená džemoví psi. Odvozeno to je od brusinek nebo spíše brusinkového džemu, který byl nedílnou součástí pokrmů připravovaných ze zaječího masa.

Současný název je odvozován od označení pro malého tvora, které v keltštině zní beag a ve starofrancouzštině beigh. Hovoříme o příjemném a půvabném plemeni, jehož oficiální jméno je beagle, zkráceně bígl.