Takovou otázku můžeme občas slýchat na výstavách psů nebo i na ulici, když laik potká nějaké plemeno, o kterém toho moc neví a diví se, jak vypadá. Čemu vlastně odpovídá exteriér (vzhled) jednotlivých plemen? Je to opravdu jen nesmyslný lidský záměr nebo lze hledat i nějaké praktické důvody? Následující povídání by mohlo něco objasnit.
Možná si neuvědomujeme, že v dobách, kdy vznikala většina současných plemen, zněl základní požadavek: “Potřebujeme psa, který bude použitelný pro nějakou práci a té práci musí odpovídat jeho povaha i vzhled.“ Ten požadavek platil pro psy lovecké, pracovní, strážní i společenské.
Jako příklad jsem si vybrala několik plemen. Patří mezi ně určitě pudlové a jejich úprava srsti. Potkat můžeme psy a fenky v různém střihu. Někoho překvapí takzvaný střih klasický někdy také nazývaný lví. Takto upravený pes má části těla vyholené nakrátko, ale v některých partiích je naopak ponechána delší srst. Uvedený typ úpravy patří mezi historické postupy.
Pudl
Pudl byl původně loveckým psem využívaným pro práci ve vodě. Úprava srsti byla koncipována tak, aby byly maximálně odlehčené některé tělní partie, hlavně druhá polovina těla a psovi byl tak usnadněn pohyb ve vodě. Naopak na jiných částech těla byla srst ponechávána v původní délce ve snaze ochránit důležité a citlivé orgány. Delší srst byla na hlavě, kde chránila mozek. Důležitá byla délka srsti na hrudníku, která tvořila jakousi vestu chránící plíce a srdce. Na končetinách byla srst ve tvaru manžety chránící citlivé klouby a to zejména klouby zápěstní a hlezenní. Většinou byla ponechána delší srst také v oblasti kyčelního kloubu a ocasu.
Dnes už má pudl v nomenklatuře FCI trochu jiné zařazení než v době svého vzniku. Patří mezi plemena společenská, ale někteří chovatelé stále historický střih používají a nelze jim to vytýkat. Podobně se postupuje i u portugalských vodních psů. V jejich případě je odlehčena tedy ostříhána zadní půlka těla a nakrátko se upraví i morda a ocas. Na hlavě zůstává typická chocholka a přední část těla, hlavně hrudník, je chráněna delší srstí. V obou případech platí, že jsou jasně stanoveny požadavky na kvalitu srsti. Před zimou a vodou nechrání jen střih, ale hlavně struktura srsti.
Dalším společenským plemenem, jehož stavba těla a osrstění mají historické opodstatnění, je pekinéz. Toto krásné a bohužel nepříliš časté plemeno pochází z Číny, kde se chovalo v sídle čínských císařů v Zakázaném městě. Podlahy tam byly mramorové a byl zastáván názor, že klapot drápků psích končetin by rušil rozjímání učenců. Proto má pekinéz hrudník utvářený tak, aby se dobře nosil na ruce a osrstěné meziprstí, aby pokud už musí jít po svých, chodil jako v měkkých nehlučných „bačkůrkách.“
Nač ty dlouhé uši?
Zajímavé jsou požadavky na exteriér některých honičů. Např. basset má mít uši tak dlouhé, aby dosahovaly až před špičku čenichu. Určitě to plemeni sluší, ale není to ten podstatný důvod, proč délku uší standard popisuje. Basset je honič, který pracuje s nízkým nosem, tedy se skloněnou hlavou. Uši dosahující až k zemi fungují jako vějíř. Pohybují se podle hlavy a nahánějí psovi pachy přímo pod nosní houbu a tak mu umožňují snadněji sledovat stopu zvěře.
U basseta a také třeba u bloodhounda je požadována volná a elastická kůže a to zvláště na hrdle. Psi pracovali v houštinách a často se dostali do kontaktu s ostrou větví. Kdyby kůže byla tenká a napnutá, snadno by došlo k úrazu s fatálními následky. Do elastické a volné kůže se ostrý předmět obtížně zapíchne. Kůže povolí a uhne.
Standard půvabného beagla říká, že špička vesele neseného ocasu má být bílá. I tady lze najít pro požadavek praktické vysvětlení. Beagle je honič. Pracoval v různých houštinách a lovci se snadno mohl ztratit z dohledu. Jeho vztyčený prut (ocas) s bílou špičkou fungoval jak signalizační vlajka říkající: “Pane, tady jsem!“
Chrtí oblouk
Původní a velmi často i současné využití psů mívá dopad na celkovou stavbu těla. Jako příklad lze použít plemena chrtů a jejich klenutou horní linii. Oblouk, který tvoří linie od kohoutku po nasazení ocasu, by byl u celé řady plemen považován za hrubou vadu. V případě chrtů např. vipeta nebo italského chrtíka ale má úzkou souvislost s jejich pohybem. Umožňuje psovi podsunout pánevní končetiny hluboko dopředu, silný odraz a tedy vysokou rychlost.
Celou řadu lidí může překvapit norský lundehund. Požadováno u něj je, aby měl na hrudních i pánevních končetinách nejméně 6 prstů a od ostatních psů se liší i dalšími schopnostmi vyplývajícími ze stavby těla. Plemeno se používalo při lovu papuchalků a někdy bývá nazýváno norský papuchalk pes.
Nejlépe stavbu těla vysvětluje standard plemene, v kterém se říká že: “Lundehund byl velmi důležitý pro obyvatele pobřeží Norska. Jedinečná anatomie psa s nadpočetnými funkčními prsty, krkem, který se při ohnutí dotýká hřbetu, ušními boltci, které se mohou uzavřít a ultraflexibilními předními končetinami, které umožňují šplhání po téměř vertikálních útesech a vstup do hnízdních dutin papuchalků, umožňovala přinášení živých ptáků.“
V popisu exteriéru odpovídajícímu původnímu využití plemen by se dalo pokračovat dlouhou dobu. Patří sem mohutnost bulmastifa, jehož vzhled měl odradit problematické lidi, kožní spojení prstů novofundlandského psa, které by se dalo přirovnat k plovacím blánám nebo nízkozvedané tlapky při pohybu border kolie.
Vzhled našich plemen v návaznosti na důvod, proč byla vyšlechtěna, je určitě zajímavý. Daleko podstatnější ale je, že původnímu využití odpovídá i povaha psů. Nad tou by se každý, kdo si pořizuje psa měl zamyslet. Bude vědět nebo alespoň může odhadnout, jaký jeho pes bude a zda takové plemeno chce, zda dokáže vyhovět jeho potřebám a zda dokáže zvládnout jeho povahu.
Čtěte také: Co mi dnes oblečou? Sukýnku, overal nebo svetr?
