Přišla zima, přišly deště

Letošní léto bylo dlouhé a horké, ale přechod do mírnějšího podzimu se zatím nekonal. Naopak, o víkendu 17.-18. září došlo k prudkému ochlazení, které doprovázel studený déšť. Právě v tomto termínu se konala mezinárodní výstava psů všech plemen v Klatovech a zdálo se, že většina lidí a některá plemena psů, nesou změnu počasí velmi těžko.

Výstava to byla venkovní a leckterý vystavovaný pes se nechtěl předvádět a zdálo se, že má úplně jasnou představu o tom, že chce jít domů do teplého pelíšku a nějaká výstava nebo tituly ho příliš nezajímají. Naopak byla v Klatovech řada psů, kterým chladné počasí vyhovovalo a vypadali velmi spokojeně. Platí to i o vítězném kerry blue teriérovi na obrázku.

Stejné pocity jako ti vystavovaní v Klatovech měli i někteří psi, s kterými majitelé šli na víkendovou delší přestávku nebo na celodenní výlet. Otevírá se tak otázka: „Jak bychom se měli při tak náhlém ochlazení k našim psům chovat?“ Asi nelze určit pro všechny psy stejná pravidla. Hodně záleží na plemeni psa, jeho věku, temperamentu, kondici a samozřejmě na zdravotním stavu. Lovecká plemena, ovčáčtí psi, hrubosrstí teriéři nebo sportovně naladění psi ve výborné kondici se s náhlou změnou počasí vyrovnají snadno. I u nich by ale majitelé měli dodržovat určité přístupy. Řada krátkosrstých plemen a malá plemena společenská v dešti a větru moc spokojená nebudou a je třeba přemýšlet nad tím, jak je ochránit a co s nimi ještě lze podnikat a co ne.

U všech psů je někdy větší a někdy menším problémem to, že změna venkovní teploty je prudká a oni nemají čas se aklimatizovat a otužovat. Nejde ani tak o zimu, té se pohybem většina psů může vyhnout. Větším nebezpečím je studené vlhko. V podzimním nebo jarním aprílovém počasí psi snadno provlhnou až na kůži a následně prochladnou. Většinou netrpí jako my rýmou nebo kašlem, ale stoupá počet onemocnění plic a velmi se zvýrazňují problémy pohybového aparátu. I nás lidi ve vlhku a zimě přece víc trápí bolavé klouby, než v jiném ročním období.

Leckdo pořizuje svým čtyřnohým přátelům nějaké oblečení. Ke slovu přichází např. pláštěnka. Není to úplně ideální řešení. Možná trochu ochrání před vlhkem, se zimou je to složitější. Oblíbené jsou různé kabátky nebo svetříky, ty se ale snadno nasáknou vodou a pro psa je to daleko horší, než když žádné oblečení nemá. Pokud už chceme psy trochu ochránit, je vhodnější, než overal pokrývající celé tělo psa, dečka z kombinovaného materiálu, která je nahoře nepromokavá a ve spodní části mírně hřející. Končetiny psa zůstávají volné a pes se může pohybovat přesně tak, jak potřebuje. Uvedená dečka dobře poslouží u starších psů s bolavými zády nebo se sklony k onemocnění ledvin.

V poslední době jsou velmi oblíbené psí kočárky. Pokud se používají pro rychlý přesun psa z jednoho místa na místo druhé, asi proti nim nelze nic namítat. Mýlí se ale majitel, který si myslí, že provezení v kočárku nahradí procházku se psem. Ona taková procházka v rozumné délce má kladný vliv na fyzickou i psychickou kondici psa. Svaly se potřebují protáhnout a z kočárku jeden vzkazy zanechané čtyřnohými kolegy a kolegyněmi opravdu nepřečte.

Specifický přístup si zaslouží staří psi, nemocmní psi a také malá štěňata. V jejich případě než delší procházka je vhodnější jen krátký pobyt venku, tedy čas nezbytně nutný pro vyvenčení. Určitě není vhodné u zdravých psů omezovat pobyt venku. Rozumný majitel se ale snaží, aby se pes na procházce hýbal a v žádném případě jej nenechá čekat přivázaného před krámem nebo hospodou. Po návratu domů je třeba psa důkladně vysušit. Nemusí se zrovna jednat o fénování, stačí důkladně vytřít srst dobře sající tkaninou. Platí to i o psech ubytovaných v kotcích. Zavřít promoklého psa do kotce určitě jeho zdraví neprospívá.

Začíná období honů a tak je třeba u psů loveckých nebo dalších plemen vystavených větší fyzické námaze přemýšlet nad úpravou krmné dávky. V chladu pes vynakládá trochu více energie a není od věci mu krmnou dávku lehce zvednout. Vhodné je krmit potravou vytemperovanou na pokojovou teplotu. Nabídnout psovi prochladlému z pobytu venku kus masa z ledničky není rozumné. Výsledkem mohou být nepříjemné průjmy a určitě netěší žádného majitele běhat se svým průjmujícím psem půlku noci v mlze, dešti a větru venku a uklízet po něm řídké exkrementy.

Jak již bylo řečeno, nelze stanovit přesná pravidla, jak se v sychravém počasí chovat ke všem psům. Je třeba zapojit zdravý selský rozum a přemýšlet nad tím, na co náš pes fyzicky a psychicky má, co ho těší a také co zvládneme my majitelé.

Čtěte také: Co mi dnes oblečou?

rezervace vyšetření

Krevní skupiny koček a neonatální isoerytrolýza

Nejčastější příčinou úhynu koťat v prvních týdnech po narození bývá neonatální isoerytrolýza. Jedná se o stav, kdy se rozpadají červené krvinky kotěte vinou protilátek obsažených v mlezivu kočičí matky. Placenta koček je pro protilátky nepropustná a proto v prenatálním stadiu života ještě k rozpadu krvinek koťat dojít nemůže. Jejich vstřebávání z mleziva trvá asi 16 hodin, potom se sliznice střeva uzavře a protilátky už neprostoupí do krevního oběhu.

Jak silné budou příznaky závisí na jejich přijatém množství. Mohou se projevit již během prvních hodin života, kdy dojde k náhlému úhynu koťat, nebo až po několika dnech. Koťata jsou slabá, nepijí, mohou mít bledé nebo žluté sliznice. Rovněž jejich moč může být tmavě zabarvená. U málo postižených koťat, která přežijí, může být jediným příznakem nekróza špičky ocásku způsobená ucpáním kapilárek aglutinovanými erytrocyty.

Diagnóza se potvrdí otestováním krevních skupin kočky a koťat. U těch je možné použít i pupečníkovou krev při porodu.

A jak je to tedy s krevními skupinami koček zodpovědnými za tyto fatální potíže? Existují skupiny A, B a AB (někdy zvaná C, protože se nejedná o kombinaci alel, ale o třetí alelu). I když je stejné značení jako u lidských, nemají s nimi nic společného. Kočky si tvoří přirozené protilátky proti jiné skupině aniž by se předtím musely setkat s jejich krví, např. při transfuzi. Rozdíl je jen v tom, že kočky skupiny B mají velké množství protilátek proti skupině A, kdežto kočky skupiny A mají nevýznamné množství protilátek proti skupině B, a tedy isoerytrolýzu nezpůsobí. Problém je tak u koťat skupiny A nebo AB od matky, která má skupinu B.

Naštěstí je skupina A nejčastější, podle různých studií 73 – 99,7%. Skupina B se vyskytuje u 0,3 – 30% koček a nejvzácnější je skupina AB, kterou má 0,2 – 20% koček. Ty velké rozdíly u jednotlivých skupin jsou dány rozdíly mezi plemeny a také zeměpisnou oblastí. Nejvyšší zastoupení skupiny B je např. u plemen britská krátkosrstá, habešská, somálská, birma, devon rex, himalájská, perská, sphynx, turecká a skotská klapouchá. U plemene ragdoll je oproti jiným plemenům nejvíc skupiny AB (18%). Naopak 100% skupiny A se zdá být u plemen orientální krátkosrstá, siamská, americká krátkosrstá, barmská a tonkinská.

Nejlepší prevencí těchto potíží je nezařazovat do chovu kočky s krevní skupinou B. Pokud se tak stane, je nutné zabránit příjmu kolostra od matky prvních 24 hodin. Aby koťata dostala svůj příděl protilátek, doporučuje se mít připravené zamrazené mlezivo od kočky skupiny A.

Naše laboratoř provádí určení krevních skupin koček testy francouzské firmy Alvedia. Jedná se o imunochromatografickou metodu, kdy na membráně jsou navázané protilátky proti jednotlivým skupinám a ty zachytí tomu odpovídající červené krvinky. K vyšetření stačí trocha krve odebrané do zkumavky s činidlem EDTA nebo citrátem.

Čtěte také: Cukrovka kočky

rezervace vyšetření

Co je to za psa24

Jsou plemena, jejichž historie není příliš známá. Patří mezi ně i naše dnešní plemeno. Pochází z Velké Británie a jeho předky byli údajně angličtí vodní psi, které dnes asi nepotkáme, neb se uvádí, že již vyhynuli.

Některé prameny uvádějí, že se plemeno chová víc než 300 let, více se o něm začalo mluvit na přelomu 18. a 19. století. Používalo se při lovu vodních ptáků a mimo požadavků na povahu, byl velmi důležitý typ srsti. Ta musela chránit psa před vodou i ostrými travinami a křovím okolo jezer a vodních toků. Uvádí se, že k původnímu anglickému vodnímu psovi byl přikřížen irský vodní španěl a kvůli srsti i velký pudl.

Plemeno patří mezi retrievery a je uváděno, že bylo prvním retrieverem, který byl v Anglii Kennel clubem uznán. Jako samostatné plemeno bylo ve Velké Británii k vidění na výstavách již od roku 1859. Na začátku 20. století obliba v zemi původu klesala. Nahradili jej temperamentnější a možná trochu ovladatelnější flat coated retrieveři. Plemeno ale našlo své příznivce i mimo velkou Británii a dnes se chová po celém světě včetně České republiky.

K nám bylo plemeno dovezeno v roce 1992 a ročně se zapisuje od 7 do 22 štěňat. Ostatní plemena retrieverů jsou mu velkou konkurencí. Možná je to pro trochu uzavřenější povahu nebo zvláštní vzhled.

Jedná se spíše o větší silnější plemeno. Kohoutková výška psů se pohybuje okolo 69 cm, u fen cca 64 cm. Zajímavý výraz hlavy ovlivňují lehce šikmo položené oči a na rozdíl od většiny těla hladká srst. Krk je střední délky, výborně osvalený a jasně vyjadřuje, že pes je stvořen k tomu, aby aportoval.

Curly Coated retriever

Typickým znakem plemene je srst. Převážně je tvořená silnou vrstvou kudrlinek. Jsou pevně stočené, těsně přiléhají ke kůži a takřka brání tomu, aby se při plavání kůže namočila. Kudrlinky pokrývají tělo psa od týlu až po špičku ocasu. Na hlavě a končetinách je takřka hladká srst. Nejčastější zbarvení je černé nebo játrové. Právě na srsti je vidět, jaká plemena byla při šlechtění tohoto retrievera použita.

Když se na plemeno dívají děti, mívají dojem, že je osrstěním hlavy podobné ovečkám. Leckdo si pak myslí, že se jedná o plemeno pastevecké. Pravda je jiné. Jedná se o retrievera, tedy přinašeče, který byl vyšlechtěn jako pomocník při lovu vodního ptactva. Od ostatních retrieverů se trochu liší povahou.

Typický představitel našeho dnešního plemene je inteligentní, vyrovnaný, nebojácný a spolehlivý. Svoji rodinu miluje, vůči cizím lidem ale může být na rozdíl od svých příbuzných trochu rezervovaný. Jeho výchova musí být důsledná, ale nenásilná.

Jméno dala plemeni srst. Pokud byste jej zadali do překladače na webu zjistili byste, že otrocký překlad zní kudrnatě potažený přinašeč. Jak jste správně typovali, jedná se o Curly – Coated retrievera. V češtině jej můžete najít jako kudrnatého retrievera, ve španělštině cobrador de pelo rizado a ve francouzštině retriever a poil boucle.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.

10 otázek kolem alergie u psů

Alergie u psa má řešení

1. Co je to imunoterapie?

Jedná se o injekční aplikaci alergenů, na které měl pejsek v testech pozitivní reakci. Je tedy nejdříve zapotřebí provést alergologické vyšetření k jejich identifikaci. Terapie je potom „ušitá na míru“ každému pacientovi. Imunoterapie je považovaná za zlatý standard v terapii alergie u psa.

2. Jaký je její princip?

Jedná se o jakýsi imunologický trénink. Tělo si k alergenům vytvoří toleranci a přestane na ně přehnaně reagovat. Tato terapie je zatím jediná, která je schopna tuto toleranci navodit.

3. Jak to probíhá?

Pod kůži se tenkou inzulinovou stříkačkou aplikuje směs alergenů, začíná se na nízkých dávkách v intervalu dvou týdnů. Postupně se dávky zvyšují a interval prodlužuje až se skončí na dávce 1ml jednou měsíčně. Majitelé mohou provádět aplikaci sami, ale je potřeba být v kontaktu s veterinářem pro případnou adjustaci terapie. Pokud se například svědivost přechodně zvýší po aplikaci, je nutné následující dávku snížit. Když se svědivost vrátí ještě před další injekcí, je zase nutné intervaly zkrátit.

4. Jaká je účinnost?

Účinnost terapie se udává 75%. Z toho asi čtvrtina zareaguje excelentně, takže žádná další medikamentózní terapie není zapotřebí. U zbylých pacientů se významně sníží použití léčiv ke snížení svědivosti.

5. Za jak dlouho se účinky projeví?

Jen málokdy se zlepšení projeví už první měsíc, většinou je to za 4 – 6 měsíců, ale není výjimečný ani rok trvání imunoterapie. Proto by se ti, kteří se pro ni rozhodnou, měli vyzbrojit trpělivostí a neházet předčasně flintu do žita.

odkaz do podcastu

6. Kdy by se s ní mělo začít?

Ideální je doba, kdy jsou kožní projevy pod kontrolou a imunitní systém se připraví na další nástup alergenů. Dříve se uvádělo, že imunoterapie není nutná pro ty pacienty, u kterých jsou potíže méně než 3 měsíce v roce. Na základě zkušeností veterinárních dermatologů i studií u lidí se tento postoj přehodnotil. Imunoterapie totiž působí i preventivně. Zjistilo se, že běhen života alergika se potíže zhoršují – postupně se přidávají další alergeny a ze sezónní alergie se časem stane alergie celoroční. A tomu je možné imunoterapií předejít.

7. Jak dlouho vydrží jedna lahvička vakcíny?

Jedna lahvička vystačí na 10 měsíců terapie.

8. Je možné po vymizení příznaků léčbu ukončit?

Protože je atopie chronické, celoživotní onemocnění, nedoporučuje se léčbu ukončit, ale na nastavené udržovací terapii setrvat. Imunitní systém je u alergiků prostě potřeba stále trénovat.

9. Je imunoterapie bezpečná?

Bezpečnostní profil imunoterapie je dobrý, pouze u vysoce senzitivních jedinců se může objevit anafylaktický šok. Takové případy jsou však velmi vzácné. Je ale proto dobré aplikovat vakcínu v čase, kdy má vaše veterinární ordinace otevřeno, a mít pejska dvě hodiny na očích.

10. Jaká je cena imunoterapie?

Imunoterapie od firmy Nextmune, kterou používáme, vychází na 600 – 700 Kč měsíčně. Je to méně, než na kolik vyjde měsíční léčba Apoquelem, Cytopointem nebo cyklosporinem. Levnější jsou pouze kortikoidy, ale těm se, co by dlouhodobé terapii, snažíme vyhnout. Jen je zapotřebí si uvědomit, že lahvička obsahuje dávky na deset měsíců, takže jednorázová investice je vyšší.

Čtěte také: Proč a kdy provádět alergické testy psů

rezervace vyšetření

Co je to za psa 23

Na loveckých plemenech je asi nejlépe vidět, jak se měnilo využití psů v návaznosti na historii nebo spíše vývoj lidské společnosti. Začalo to u původních honičů (brakýřů), kteří zvěř štvali tak dlouho, až se unavila a lovec ji mohl ulovit. Pak přišli na řadu psi, kteří pomáhali při lovu ptáků do sítí. Velmi oblíbená byla plemena používaná sokolníky, tedy plemena spolupracující při lovu s dravými ptáky.

S nástupem palných zbraní vznikala plemena pracující tak zvaně „pod flintou“, tedy ve vzdálenosti dostřelu. Speciální kategorii tvoří stavěcí psi (u nás nazývaní ohaři), kteří zvěř vystavili (označili) a teprve až byl lovec připraven k výstřelu, jí zvedli.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image.png.

Honiči pracující na stopě živé zvěře se zvláště v lesních honitbách stále používali. Typická pro ně byla vytrvalost, výborný nos a také to, že hlasitě dávali najevo, že stopu sledují. Zajímavé a pro lovce důležité bylo i to, že podle intonace hlášení (štěkání) se dalo a dodnes dá poznat, stopu jaké zvěře pes sleduje.

S nástupem palných zbraní se objevil problém postřelené zvěře, kterou bylo třeba najít a to jak v zájmu zvěře samotné, tak i z pohledu ekonomického. Dosledovaná zvěř se zbytečně netrápila a také nepřišlo nazmar to, kvůli čemu byla lovena, tedy její maso. Vytvořila se skupina psů, kteří byli schopni sledovat poraněnou zvěř podle kapiček krve, které za sebou nechávala. Krvi říkají myslivci barva a stopa s kapičkami krve je označovaná jako pobarvená stopa nebo barva.

Pracovat na pobarvené stopě umí snad všechna lovecká plemena od jezevčíků, přes teriéry, slídiče až po ohaře. Pokud ale narazí na živou zvěř nebo na její stopu, je pro ně velmi těžké ji nesledovat.

Existují ale plemena, která dají pobarvené stopě přednost před stopou živé zvěře. Původně byli označováni jako „zkažení psi“. Postupně se ale přišlo na to, že právě takový pes je ideální pro dosled poraněné zvěře a tak vznikla specializovaná plemena nazvaná barváři.

V Evropě byl asi jedním z prvních hannoverský barvář. Vyšlechtěn byl na přelomu 18. a 19. století. Jedná se o klidného a mohutného psa s výbornými pachovými schopnostmi. Barváři se používali při dosledu spárkaté a hlavně pak jelení zvěře a to leckdy v náročných horských a podhorských revírech. Hannoverský barvář se leckomu jevil pro takový terén příliš těžkopádný.

Problém se snažil vyřešit v druhé polovině 19. století baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu. Spojil hannoverského barváře s původními lehčími plemeny horských honičů a položil tak základ chovu plemene, které je velmi oblíbeno i v současnosti.

Jedná se o středně velkého lehčího psa, který se výborně pohybuje i v složitém terénu. Právě pohyblivost, vytrvalost a samozřejmě výborný nos jsou základními vlastnostmi plemene. Kohoutková výška psů se pohybuje okolo 50 cm, fenky jsou o něco menší. Plemeno má obdélníkový rámec těla, končetiny nejsou výrazně dlouhé. Pohybuje se s vodorovně nesenou nebo lehce zvednutou hlavou. I na nesení hlavy je vidět, že to je plemeno určené k práci na stopě.

Srst musí psa chránit před nepřízní počasí. Je uzavřená, středně hrubá a nemá být příliš lesklá. Barvu srsti přesně popisuje standard a je to zajímavé čtení. Zbarvení je tmavě červené, v barvě jelení červeně, červenohnědé, červenožluté, také plavě žluté až žemlové; červeno-šedé jako zimní srst jelení zvěře, také s pálením nebo tmavou příměsí. Čenich a uši jsou tmavé. Přípustná je tak zvaná „brakýřská hvězda“ tedy malý bílý znak na hrudi.

Správný představitel plemene je klidný, výborně ovladatelný, vůči své lidské rodině přátelská ale k cizím lidem je nedůvěřivý. Ten, kdo označil psa na obrázku, jako barváře moc nechyboval. Přesný název ale je bavorský barvář. O jeho oblibě v České republice svědčí i to, že byl vyobrazen na poštovní známce.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standart plemene na eCanis

Co je to za psa 22

Plemeno, které jste měli tentokrát určit, bylo docela těžké. Pravdou ale je, že jsme je zmiňovali v březnu u jeho blízkého příbuzného. Jedná se o poměrně staré plemeno, které bylo chováno již ve středověku. Jeho domovinou je Irsko a uvádí se, že se jedná o potomka starých ptačích psů.

Původně bylo plemeno používáno sokolníky. V literatuře jej někdy najdeme pod názvem Falconer Dog, což by se dalo přeložit jako sokolnický pes. Na povahu svých předků nezapomnělo a našlo uplatnění i při lovu ptáků. Dobře vycvičený pes zvěř našel a zalehnutím označil. Lovec pak přišel se sítí a přehodil ji jak přes psa, tak přes zvěř.

S nástupem palných zbraní lovci využívali schopnosti plemene zvěř označit a nevypíchnout. Dnes hovoříme o tom, že pes zvěř vystavuje a víme, že se může jednat o různé formy vystavování od strnulého postoje se zdviženou tlapkou, přes usednutí až po uvedené zalehnutí.

Lovce přitahovalo i červeno-bílé zbarvení srsti. Takový ve vysoké trávě ležící jednobarevný pes se snadno spletl se zvěří a neopatrný lovec by po něm mohl střelit. Červenobílá barva se u divoké zvěře nevyskytuje a zastřelení psa tak nehrozilo. Zbarvení dalo plemeni jméno, které se používá dodnes- irský červenobílý setr.

Plemeno bylo v Irsku velmi oblíbené. V XIX. století se ale kynologové začali více zajímat o exteriér než o výkon psa. Nastupovala éra psích výstav a naše dnešní plemeno pomalu zatlačoval jeho kolega nebo spíše potomek, který měl krásnou jednotnou mahagonovou barvu- irský setr. Došlo to tak daleko, že červenobílí setři skoro zanikli.

Ve XX. století se ale našli příznivci plemene a začali je pomalu regenerovat. Údajně k tomu mělo dojít okolo roku 1940. Pak chov ovlivnila 2. světová válka a až o třicet let později se plemeni začali irští chovatelé více věnovat. Byl založen chovatelský klub také speciální výbor, který měl vést chov. V roce 1987 plemeno uznal Kennel klub a dnes se údajně v Irsku do plemenné knihy zapisuje cca 200 štěňat. V ČR je to trochu horší. Plemeno sice své příznivce má a je velmi úspěšné na speciálních akcích z výkonu známých jako Field Trials. Do naší plemenné knihy se ročně zapisuje cca 30 jedinců.

Teď se možná někdo ptá, jak že se liší irský a irský červenobílý setr. Základní rozdíl je v barvě. Další rozdíly vidí asi jen odborník na britské ohaře. Irský červenobílý setr má o něco výše nasazené ušní boltce, je celkově kratší a kratší, nikoliv však krátká, je jeho srst.

Po povahové stránce je naše dnešní plemeno klidnější než jeho mahagonový příbuzný. Je dobře cvičitelné, nepere se a leckdo jej má jako společensko-sportovního psa. Je to ale trochu škoda. Irský červenobílý setr je každou buňkou svého těla lovecký pes a být domácí fifinkou mu moc nesvědčí.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standart plemene na eCanis

Co je to za psa 21

Skotsko je krásná země, plná jezer, starých hradů a rozsáhlých vřesovišť. Najdete jej v severní části Velké Británie a přilehlých ostrovech. Zdejší klima ovlivňuje Golfský proud. Nejsou tu velká horka, ani kruté zimy, ale lidem i zvířatům znepříjemňuje život rychlé střídání počasí. O Skotsku se píše, že během jedné hodiny se vystřídá sluníčko s deštěm, sněhem a kroupami.

Hodně lidí se zde v dřívějších dobách živilo chovem ovcí a skotská vlna měla po celém světě tu nejlepší pověst. Velký význam měl také rybolov zaměřený na mořské ale i říční ryby. Vznikla zde celá řada plemen psů a to převážně plemen pasteveckých a také loveckých. Stáda ovcí bylo třeba pást a bylo, je také třeba bránit před zvěří a rybáři potřebovali čtyřnohé pomocníky k ochraně říčních revírů.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie-220-800-465-2.jpg.

Mezi zdejší plemena patří i i naše dnešní plemeno. Chová se zde od XVII. století a patří mezi plemena, která se za tři sta let chovu moc nezměnila. Na starých obrazech vypadá skoro stejně, jako na fotografiích z poslední doby. Na výstavách psů se malý teriér poprvé objevil okolo roku 1909 a o rok později byl ve Skotsku založen první chovatelský klub. K nám se plemeno dostalo poměrně brzy. Chovalo se již na začátku XX. století a v roce 1924 bylo jedním z prvních plemen v Československu založeném Klubu chovatelů hrubosrstých teriérů. Dnes se do naší plemenné knihy ročně zapisuje střídavě 20-40 štěňat.

Temperamentní teriér není žádný nafintěný krasavec. Vypadá rozcuchaně a je na něm vidět, že je plemenem do nepohody. Je spíše malý, kohoutková výška se pohybuje v rozmezí od 28-31 cm. Unese ho i dítě, protože váží okolo 7 kg. Má menší hlavu s jasně vyznačeným stopem a silnými čelistmi. Jeho zuby jsou v poměru k tělu velké a schopné se poprat i s větším nepřítelem. Široko posazené oči jsou tmavé a mírně je zakrývá husté obočí. To v noře chrání oči před nečistotami. Stojící uši jsou malé, špičaté a pes s nimi dokáže vyjádřit, jakou má náladu.

Jméno plemene je odvozeno od skotských mohyl

Přesto, že se jedná o malého psa, nelze jej označit jako nízkonohé plemeno. Jeho končetiny jsou středně dlouhé a hrudník se určitě neotírá o zem. Svaly nejsou hrubé, ale výborně vyvinuté. Je to spíš atlet než zápasník těžké váhy. Pes se lehce pohybuje, umí vyvinout velkou rychlost a je vytrvalý.

Srst je tvrdá a má krátkou a velmi hustou podsadu. Musí prostě být taková, aby psa chránila před vlhkostí a zimou a přitom se na ní nedržela nečistota. Zbarvení je krémové, pšeničné, červené, šedé nebo skoro černé a všechny barvy mohou být žíhané. Zvláště u světle zbarvených jedinců bývá líbivé tmavší zbarvení na uších a mordě. Pes vypadá jako by strčil hlavu do komína a umazal se od sazí. Srst se upravuje trimováním.

Shirley Temple získala za roli ve filmu Zářící oči (1934) zvláštní cenu Americké filmové akademie, později byla velvyslankyní USA v Československu, vpravo anglický buldok, irský teriér a …

Vzhled našeho dnešního plemene je určitě zajímavý, daleko důležitější ale je jeho povaha. Je to inteligentní velmi bystrý pes se zájmem o vše živé. Je nebojácný a dokáže stejně dobře ulovit malého hlodavce jako velkou lišku. Nebojí se vody a ve Skotsku byl soupeřem vyder. Není v něm žádná zloba vůči lidem a vzhledem k tomu, že se původně používal k lovu ve smečkách, nemá sklony ke rvačkám. Děti má rád, zdá se, že si myslí, že je s nimi větší zábava než s dospělými.

Je temperamentní a radostný. Někdy se zdá, že je těžké jeho temperament zkrotit. Majitelé ale říkají, že se v dospělosti zklidní a stává se z něj poslušný pes. Při správném přístupu je schopný se naučit snad všechno. Právě proto asi byl vybrán jako partner pro chytrou kočku v roztomilém filmu Zatracená kočka.

Ve Skotsku je možné na vřesovištích vidět kamenné mohyly. Někdo si myslí, že byly postaveny na počest dávných válečníků, jiní říkají, že vyznačovaly hranice pozemků. Nazývají se cairny. Podle jejich zbarvení získal jméno malý a radostný teriér, o kterém je dnešní povídání. Jedná se o cairn teriéra, kterého můžete najít i pod počeštělým názvem kern teriér.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standard plemene na eCanis

Co je to za psa 20

Jsou plemena, která byla dlouhou dobu cíleně šlechtěna a naopak jsou plemena, která vznikla spíše náhodou. Do druhé kategorie patří plemeno, které jste správně určovali. Přesto, že má jako zemi původu uvedenu Velkou Británii, jeho historie začíná ve Francii.

Naše dnešní plemeno patří mezi tak zvaná plemena krátkonohá. Jedná se o psy, u kterých dochází k předčasné osifikaci růstových plotének v dlouhých kostech, což v praxi znamená, že kost přestane růst do délky. Pes se jinak normálně vyvíjí, jen ty končetiny prostě zůstanou krátké.

Právě takto „postižené“ štěně se ve Francii narodilo ve vrhu vysokonohých honičů. Chovatel tenkrát mohl říci, že se mu krátkonohý pes nehodí a dál se o něj nezajímat. Opak byl ale skutečností. Zajímavé štěně mělo všechny ideální vlastnosti honiče a k tomu výhodu nepříliš rychlého pohybu. Využít jej mohl i pěší lovec.

Chovatelé začali nízkonohé psy vyhledávat a cíleně chovat. Ve francouzštině se nízký řekne bas a z toho je možné odvodit název nízkonohého honiče – baset. Basetů je celá řada, nás ale dnes zajímá ten z nich, jehož další vývoj se z Francie přesunul do Velké Británie. Údajně se tak stalo v roce 1866. Anglický chovatel sir Everet Millais si plemeno velmi oblíbil, ale rozhodl se, že trochu upraví jeho vzhled a také povahu a v chovu využil bloodhounda. Ten předal svým potomkům mohutnost a také větší množství volné kůže.

Z dnešního pohledu se volná kůže může zdát být velkým zdravotním handicapem. Není-li přehnaná, je naopak velkým kladem pro pracovní psy. Pokud takový pes narazí v houštině na ostrou větev, kůže se natáhne a větev po ní sklouzne. Hladkosrsté plemeno s pevně přilehlou kůží by se při takovém kontaktu poranilo a jsou případy, kdy to končí i smrtí psa.

Plemeni dali ve Velké Británii název basset hound a často bývá označováno také jako anglický baset. Je to zdánlivě těžký a nepohyblivý pes, ale skutečnost je trochu jiná. Baset není vhodný k tomu, aby doprovázel svého pána na kole. Rychlostí, kterou si sám zvolí, ale dokáže urazit docela velkou vzdálenost.

Poručí Colombo a jeho pes mají sochu v Budapesti, pohled na město

Možná se někomu může zdát, že to je plemeno, které se už dávno při výkonu práva myslivosti nepoužívá. Baset má ale vynikající lovecké vlohy. Pracuje s nízkým nosem a jeho velké a dlouhé ucho (myslivci by řekli slecho) funguje jako vějíř, který nahání pachy přímo pod nosní houbu. Zvěř sleduje s nadšením a kontakt s ní svému pánovi ohlašuje nádherně znějícím štěkotem. O basetovi se říká, že má „znělý“ hlas.

Baset má vynikající povahu. Dalo by se říci, že je to důstojný a moudrý pes. Píše se o něm, že má smutný a zádumčivý pohled. Umí si ale hrát a své lidi velmi miluje. K cizím je mírně odtažitý, nikoliv agresivní. Učí se dobře, ale velmi zvažuje, co opravdu musí udělat a čemu se vyhne, protože to považuje za zbytečné.

Baset, foto Jan Tichý

Na výstavách nebývají počty basetů nijak omračující. Přesto se jedná o oblíbené plemeno a ročně se do naší plemenné knihy zapisuje okolo sta jedinců. Pokud by se chtěl někdo potěšit tím, co basset hound všechno umí, mohl by se jít podívat do kina na film Srdce na dlani. Hrají tam dva úžasní psi s uměleckými jmény Váleček a Šalina. Ve skutečnosti se jedná o šlechtice v plemeni – psa jménem Why Not Lady Barnett´s a fenku Alohomora Lady Barnett´s. Příznivce psů film určitě pobaví a potěší.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standard plemene na eCanis

Onemocnění štítné žlázy u psa

Řekne-li se před běžným chovatelem slovo žláza, představí si jako první asi žlázu mléčnou. Faktem je, že v těle psa a samozřejmě i dalších savců funguje celá řada dalších žláz, bez kterých by se správná funkce jednotlivých orgánů a nakonec i celého organismu, neobešla. Obecně se dělí na žlázy s vnitřním vylučováním (endokrinní sekrecí) a vnějším vylučováním (exokrinní sekrecí).

Do první kategorie patří žlázy, které vylučují hormony, které se v nich vytvářejí, přímo do krve. Typickým příkladem žlázy s vnitřní sekrecí je slinivka břišní, v které vzniká inzulin. Žlázy s vnější sekrecí vylučují své produkty na povrch těla nebo do tělních dutin a většinou mají místní účinek. Mezi žlázy s vnější sekrecí patří např. slzné žlázy nebo žlázy slinné.

Produkce důležitých hormonů

Štítná žláza (glandula thyroidea) bývá označována za největší žlázu s vnitřní sekrecí v organizmu. U psa je uložena v přední části krku nad hrtanem a v blízkosti průdušnice. Je složena ze dvou laloků a u normálního zdravého psa ji asi nenahmatáme. Produkuje několik hormonů, z nichž nejznámější a nejdůležitější asi je Tetraidothyronine (tyroxin), který je označován zkratkou T4. Tento hormon cirkuluje v krvi ve formě vázané na bílkoviny. Existuje ale i ve formě na bílkoviny nevázané a označován pak je jako volný neboli free tyroxin a používá se pro něj zkratka fT4.

Štítná žláza ovlivňuje celou řadu v těle psa probíhajících dějů. Podílí se např. na metabolizmu, ovlivňuje růst psa, tvorbu červených krvinek, hospodaření s kyslíkem, vliv má na reprodukční systém, udržování tělesné teploty, na nervový systém a na kvalitu osrstění. O funkci i anatomické stavbě štítné žlázy by se toho dalo napsat mnohem víc. Výše uvedený text snad ale pro základní vysvětlení postačuje.

Organizmus má svůj vlastní regulační mechanizmus, který se stará o to, aby potřebné množství tyroxinu bylo stále k dispozici. Přitom platí, že problémy nastávají v případě, kdy je funkce štítné žlázy nedostatečná stejně jako tam, kde je nadbytečná. Hovoří se pak o hypotyreóze (málo hormonů) a hypertyreóze(nadbytek hormonů). U psů se nejčastěji vyskytuje hypotyreóza.

Krysí ocas u border teriéra, foto Jan Tichý

Příčin může být víc

Příčiny onemocnění jsou různé. Může se jednat o vrozenou poruchu tvorby hormonů, o následek zánětlivého onemocnění nebo o onemocnění nádorové. Velmi často bývá uváděn autoimunitní problém, tedy případ, při kterém buňky štítné žlázy poškozuje vlastní imunitní systém psa. V ojedinělých případech se jedná o tak zvané druhotné nebo sekundární onemocnění.

Příznaků hypotyreózy je celá řada. U některých pacientů se ukáže jen jeden z nich, u jiných je jasněji hodnotitelná kombinace a existují i psi, u kterých zvláště v počátku onemocnění jsou klinické příznaky tak nevýrazné, že je majitel snadno přehlédne. Různí se i věk, v kterém se onemocnění projeví. Nejčastěji bývá uváděno stáří 5-7 let, výjimkou nejsou psi daleko mladší, ani psi z kategorie seniorů.

otazníky kolem reprodukce psů

Mezi příznaky hypotyreózy např. patří:

– změna kvality srsti. Srst bývá nezvykle tvrdá a naježená a často dochází ke ztrátě podsady

– lysivost. Lysá místa se nejčastěji vyskytují na prutu psa. Jako příznak onemocnění bývá výstižně uváděn tzv. krysí ocas a jak vypadá ocas krysy asi každý ví. Lysivost se může projevovat v různých formách. Řídnutím až úplnou ztrátou srsti bývají postiženy hřbetní partie, boky a pánevní končetiny. Změny nebývají svědivé, ale může dojít k ukládání tmavého pigmentu v postižených místech. V úvahu je třeba brát to, že příčin lysivosti může být daleko víc a že ne každý pes s tímto problémem je pes s nemocnou štítnou žlázou.

– seboreická dermatitida – neinfekční onemocnění kůže, pro které jsou typická mastná, šupinatá a někdy zánětlivá ložiska

– přibývání na váze. Ale pozor, ne každý obézní pes je pes s hypotyreózou.

– horší fyzická kondice spojená s únavou

– horší psychická kondice. Pes pomaleji reaguje, nezajímá jej okolí, zvěř či jiní psi. Působí smutným dojmem a dokonce se uvádí, že typickým příznakem hypotyreózy je „tragický výraz psa“

– zácpa, zimomřivost, chudokrevnost (anemie), opakované záněty zevního zvukovodu

– poruchy plodnosti, např. feny nehárají, hůře zabřezávají a u psů se vyskytuje nekvalitní ejakulát

Cairn teriér, ; foto Jan Tichý curly coared retriever, foto Jan Tichý

Jedno vyšetření nestačí

Důležitá je odpověď na otázku: „Jak se pozná, že zrovna náš pes má problém se štítnou žlázou?“ Prvním ukazatelem je samozřejmě zdravotní stav psa, který může leccos napovědět. Konečný verdikt je ale možné říci až na základě laboratorního vyšetření. Doporučuje se alespoň základní biochemické vyšetření krve, v kterém by měla být zahrnuta např. hladina cholesterolu a ukazatele týkající se jater a ledvin. Orgánová onemocnění mohou totiž ovlivnit hladiny hormonů a s tím je třeba v případě onemocnění štítné žlázy počítat. Vzhledem k často se vyskytující anemii je třeba udělat krevní obraz a nezastupitelné je vyšetření hormonů štítné žlázy, zejména T4 , eventuálně fT4 a doporučováno je i stanovení výše uvedeného TSH.

Upozornit je třeba na to, že jedno vyšetření nemusí být směrodatné, a že je třeba alespoň vyšetření hormonů v případě negativního výsledku opakovat. Upozornit je třeba i na to, že je rozumné nechávat dělat vyšetření ve veterinárních laboratořích nebo přesněji řečeno v laboratořích, kde mají testy a reagencie určené pro psy. Ona se hodnota hladiny T4 dělané prostřednictvím reagencií určených pro lidi od té skutečné velmi liší.

Pokud se hypotyreóza prokáže, není léčba nijak náročná. Spočívá v dodávání (substituci) chybějících hormonů a zdravotní stav psa se, až na výjimky např. u nádorových onemocnění, celkem rychle upravuje. V průběhu léčby by měly probíhat pravidelné kontroly. Hladinu dodávaných hormonů je třeba sledovat, protože, jak bylo výše uvedeno, je špatné, když jich je málo a je špatné, i když jich je moc. Majitel nemocného psa musí počítat s tím, že s největší pravděpodobností bude pes „na práškách“ do konce života. Ten život ale může být jinak plnohodnotný jak z pohledu psa, tak z pohledu jeho využití. Pes se správně vedenou léčbou může být využíván při výkonu. Trochu jiné to je z pohledu chovatelského.

Bývá to dědičné

Onemocnění štítné žlázy může být záležitostí určitého jedince, bohužel má velmi často dědičný podklad. V praxi to znamená, že se pes s vlohou pro zdravotní problém narodí. Pak nastupuje zjednodušeně řečeno známé členění psů a fen do tří kategorií. Jedinci z pohledu hypotyreózy zdraví klinicky i geneticky, tedy takoví, kteří neonemocní ani vlohu pro chorobu nepředávají svým potomkům.

Druhou kategorii tvoří jedinci zdraví klinicky, ale z genetického hlediska přenašeči. Neonemocní, ale vlohu pro chorobu dávají dál. Poslední kategorii tvoří psi nemocní, kteří mají nejen klinické příznaky, ale vždy dávají vlohu pro stejný problém potomkům.

Pokud je mně známo, zatím neexistují genetická vyšetření prokazující, že u nemocného jedince se jedná o dědičný problém nebo že pes je přenašečem vlohy pro ně. Vše tedy je na bázi chovatelské etiky. Dokáže ale každý chovatel říci: „Máš nemocnou štítnou žlázu, léčba je sice úspěšná, ale v zájmu tvých synů a dcer tě v chovu využívat nebudu?“

Čtěte také: Určení dne krytí feny

rezervace vyšetření

Co je to za psa 19

Krásné a povahově vynikající plemeno patří údajně mezi nejstarší španěly. V letech 880-948 žil dodnes známý velšský král Hywel Dda. Mimo jiné zpracoval zákoník, v kterém se zmínil i o našem dnešním plemeni. Napsal o něm, že „španěl králův má cenu libry.“ V XVI. Století se plemeno dostalo do Anglie a brzy se stalo velmi oblíbené. Používali je lovci všech kategorií od šlechty až po sedláky.

Podobně jako řada dalších plemen se napřed zajímavý červenobílý pes využíval při lovu ptáků do sítí. S nástupem střelných zbraní se jeho práce trochu změnila. Jedná se o plemeno, pro které je typická takzvaná „práce pod flintou.“ V praxi to znamená, že se pes při lovu od svého pána moc nevzdaluje. Pečlivě prohledává prostory před lovcem, ale vždy jen do takové dálky, aby ještě bylo možné zvednutou zvěř střelit. Pes jí pak aportuje.

otazníky kolem reprodukce psů

V průběhu staletí lidé plemeni dávali různé názvy např. velšský kokršpaněl nebo velšský špringer španěl. Asi nejvíce se povaze a pracovnímu využití plemene přibližuje velšský název Targfi, který by v doslovném překladu z velštiny zněl „rozháněcí pes.“

Své dnešní pojmenování velššpringeršpaněl nebo chcete-li podle nomenklatury FCI Welsh Springer Spaniel plemeno získalo v XIX. století. Tvoří je složenina tří slov vypovídajících o zemi původu plemene a o tom, že se jedná o španěla. O vzniku prostředního slova springer, se vedou občas spory. Někdo říká, že je odvozeno od povahy temperamentního a pružného plemene ochotného kdykoliv vyrazit a jiný podle reakce zvěře, kterou pes vypíchne a která před lovcem vyskočí.

Anglický Kennel club plemeno uznal už na konci XIX. století a hned po svém založení je uznala i FCI. U nás se chová od roku 1963, kdy pan František Limml přivezl prvního zástupce plemene z Hamburku. Velššpringeršpanělé si rychle získávali oblibu a dnes se ročně do naší plemenné knihy zapisuje okolo 100 jedinců.

Velšský král Hywel Dda, 880-948

Pokud by někdo hledal odpověď na otázku proč je velššpringeršpaněl oblíbený, našel by hned celou řadu důvodů. Pro české myslivce to je ideální plemeno. Najde uplatnění v polních i lesních honitbám a cizí mu není ani práce ve vodě. Je to výborný aportér a velkou výhodou je i dobrá cvičitelnost plemene. Není velký, je skladný a je nenáročný. Trochu péče ale zaslouží jeho srst.

Lovecké vlohy má velššpringeršpaněl velké. Zajímavé a pro život v lidské společnosti jsou důležité i jeho další povahové vlastnosti. Nepere se, má rád lidskou společnost, je velmi aktivní a také velmi vytrvalý. Agresivita je mu cizí. Je to prostě plemeno, na kterém je vidět, že je staré, a že chovatelé věnovali jeho povaze po celou dobu chovu velkou pozornost. Je to také plemeno elegantní. Kombinace bílé a červené srsti je velmi působivá.

Foto Jan Tichý

Pokud by velššpringeršpaněla někdo srovnával s jeho příbuznými anglickým kokršpanělem a anglickým špringršpanělem zjistil by, že plemeno z Walesu je velikostí někde mezi nimi. Má trochu jiný typ hlavy a menší ušní boltec a celkově působí velmi vyváženým dojmem.

Plemeno zastřešuje Klub chovatelů loveckých slídičů a společnost lidí okolo červenobílého elegána je velmi příjemná. Pokud si někdo velššpringeršpaněla pořídí, získá výborného čtyřnohého kamaráda a k tomu ještě řadu přátel dvounohých.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.