Měsíc: Červen 2022

Na loveckých plemenech je asi nejlépe vidět, jak se měnilo využití psů v návaznosti na historii nebo spíše vývoj lidské společnosti. Začalo to u původních honičů (brakýřů), kteří zvěř štvali tak dlouho, až se unavila a lovec ji mohl ulovit. Pak přišli na řadu psi, kteří pomáhali při lovu ptáků do sítí. Velmi oblíbená byla plemena používaná sokolníky, tedy plemena spolupracující při lovu s dravými ptáky.

S nástupem palných zbraní vznikala plemena pracující tak zvaně „pod flintou“, tedy ve vzdálenosti dostřelu. Speciální kategorii tvoří stavěcí psi (u nás nazývaní ohaři), kteří zvěř vystavili (označili) a teprve až byl lovec připraven k výstřelu, jí zvedli.

Honiči pracující na stopě živé zvěře se zvláště v lesních honitbách stále používali. Typická pro ně byla vytrvalost, výborný nos a také to, že hlasitě dávali najevo, že stopu sledují. Zajímavé a pro lovce důležité bylo i to, že podle intonace hlášení (štěkání) se dalo a dodnes dá poznat, stopu jaké zvěře pes sleduje.

S nástupem palných zbraní se objevil problém postřelené zvěře, kterou bylo třeba najít a to jak v zájmu zvěře samotné, tak i z pohledu ekonomického. Dosledovaná zvěř se zbytečně netrápila a také nepřišlo nazmar to, kvůli čemu byla lovena, tedy její maso. Vytvořila se skupina psů, kteří byli schopni sledovat poraněnou zvěř podle kapiček krve, které za sebou nechávala. Krvi říkají myslivci barva a stopa s kapičkami krve je označovaná jako pobarvená stopa nebo barva.

Pracovat na pobarvené stopě umí snad všechna lovecká plemena od jezevčíků, přes teriéry, slídiče až po ohaře. Pokud ale narazí na živou zvěř nebo na její stopu, je pro ně velmi těžké ji nesledovat.

Existují ale plemena, která dají pobarvené stopě přednost před stopou živé zvěře. Původně byli označováni jako „zkažení psi“. Postupně se ale přišlo na to, že právě takový pes je ideální pro dosled poraněné zvěře a tak vznikla specializovaná plemena nazvaná barváři.

V Evropě byl asi jedním z prvních hannoverský barvář. Vyšlechtěn byl na přelomu 18. a 19. století. Jedná se o klidného a mohutného psa s výbornými pachovými schopnostmi. Barváři se používali při dosledu spárkaté a hlavně pak jelení zvěře a to leckdy v náročných horských a podhorských revírech. Hannoverský barvář se leckomu jevil pro takový terén příliš těžkopádný.

Problém se snažil vyřešit v druhé polovině 19. století baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu. Spojil hannoverského barváře s původními lehčími plemeny horských honičů a položil tak základ chovu plemene, které je velmi oblíbeno i v současnosti.

Jedná se o středně velkého lehčího psa, který se výborně pohybuje i v složitém terénu. Právě pohyblivost, vytrvalost a samozřejmě výborný nos jsou základními vlastnostmi plemene. Kohoutková výška psů se pohybuje okolo 50 cm, fenky jsou o něco menší. Plemeno má obdélníkový rámec těla, končetiny nejsou výrazně dlouhé. Pohybuje se s vodorovně nesenou nebo lehce zvednutou hlavou. I na nesení hlavy je vidět, že to je plemeno určené k práci na stopě.

Srst musí psa chránit před nepřízní počasí. Je uzavřená, středně hrubá a nemá být příliš lesklá. Barvu srsti přesně popisuje standard a je to zajímavé čtení. Zbarvení je tmavě červené, v barvě jelení červeně, červenohnědé, červenožluté, také plavě žluté až žemlové; červeno-šedé jako zimní srst jelení zvěře, také s pálením nebo tmavou příměsí. Čenich a uši jsou tmavé. Přípustná je tak zvaná „brakýřská hvězda“ tedy malý bílý znak na hrudi.

Správný představitel plemene je klidný, výborně ovladatelný, vůči své lidské rodině přátelská ale k cizím lidem je nedůvěřivý. Ten, kdo označil psa na obrázku, jako barváře moc nechyboval. Přesný název ale je bavorský barvář. O jeho oblibě v České republice svědčí i to, že byl vyobrazen na poštovní známce.

Plemeno, které jste měli tentokrát určit, bylo docela těžké. Pravdou ale je, že jsme je zmiňovali v březnu u jeho blízkého příbuzného. Jedná se o poměrně staré plemeno, které bylo chováno již ve středověku. Jeho domovinou je Irsko a uvádí se, že se jedná o potomka starých ptačích psů.

Původně bylo plemeno používáno sokolníky. V literatuře jej někdy najdeme pod názvem Falconer Dog, což by se dalo přeložit jako sokolnický pes. Na povahu svých předků nezapomnělo a našlo uplatnění i při lovu ptáků. Dobře vycvičený pes zvěř našel a zalehnutím označil. Lovec pak přišel se sítí a přehodil ji jak přes psa, tak přes zvěř.

S nástupem palných zbraní lovci využívali schopnosti plemene zvěř označit a nevypíchnout. Dnes hovoříme o tom, že pes zvěř vystavuje a víme, že se může jednat o různé formy vystavování od strnulého postoje se zdviženou tlapkou, přes usednutí až po uvedené zalehnutí.

Lovce přitahovalo i červeno-bílé zbarvení srsti. Takový ve vysoké trávě ležící jednobarevný pes se snadno spletl se zvěří a neopatrný lovec by po něm mohl střelit. Červenobílá barva se u divoké zvěře nevyskytuje a zastřelení psa tak nehrozilo. Zbarvení dalo plemeni jméno, které se používá dodnes- irský červenobílý setr.

Plemeno bylo v Irsku velmi oblíbené. V XIX. století se ale kynologové začali více zajímat o exteriér než o výkon psa. Nastupovala éra psích výstav a naše dnešní plemeno pomalu zatlačoval jeho kolega nebo spíše potomek, který měl krásnou jednotnou mahagonovou barvu- irský setr. Došlo to tak daleko, že červenobílí setři skoro zanikli.

Ve XX. století se ale našli příznivci plemene a začali je pomalu regenerovat. Údajně k tomu mělo dojít okolo roku 1940. Pak chov ovlivnila 2. světová válka a až o třicet let později se plemeni začali irští chovatelé více věnovat. Byl založen chovatelský klub také speciální výbor, který měl vést chov. V roce 1987 plemeno uznal Kennel klub a dnes se údajně v Irsku do plemenné knihy zapisuje cca 200 štěňat. V ČR je to trochu horší. Plemeno sice své příznivce má a je velmi úspěšné na speciálních akcích z výkonu známých jako Field Trials. Do naší plemenné knihy se ročně zapisuje cca 30 jedinců.

Teď se možná někdo ptá, jak že se liší irský a irský červenobílý setr. Základní rozdíl je v barvě. Další rozdíly vidí asi jen odborník na britské ohaře. Irský červenobílý setr má o něco výše nasazené ušní boltce, je celkově kratší a kratší, nikoliv však krátká, je jeho srst.

Po povahové stránce je naše dnešní plemeno klidnější než jeho mahagonový příbuzný. Je dobře cvičitelné, nepere se a leckdo jej má jako společensko-sportovního psa. Je to ale trochu škoda. Irský červenobílý setr je každou buňkou svého těla lovecký pes a být domácí fifinkou mu moc nesvědčí.

Skotsko je krásná země, plná jezer, starých hradů a rozsáhlých vřesovišť. Najdete jej v severní části Velké Británie a přilehlých ostrovech. Zdejší klima ovlivňuje Golfský proud. Nejsou tu velká horka, ani kruté zimy, ale lidem i zvířatům znepříjemňuje život rychlé střídání počasí. O Skotsku se píše, že během jedné hodiny se vystřídá sluníčko s deštěm, sněhem a kroupami.

Hodně lidí se zde v dřívějších dobách živilo chovem ovcí a skotská vlna měla po celém světě tu nejlepší pověst. Velký význam měl také rybolov zaměřený na mořské ale i říční ryby. Vznikla zde celá řada plemen psů a to převážně plemen pasteveckých a také loveckých. Stáda ovcí bylo třeba pást a bylo, je také třeba bránit před zvěří a rybáři potřebovali čtyřnohé pomocníky k ochraně říčních revírů.

Mezi zdejší plemena patří i i naše dnešní plemeno. Chová se zde od XVII. století a patří mezi plemena, která se za tři sta let chovu moc nezměnila. Na starých obrazech vypadá skoro stejně, jako na fotografiích z poslední doby. Na výstavách psů se malý teriér poprvé objevil okolo roku 1909 a o rok později byl ve Skotsku založen první chovatelský klub. K nám se plemeno dostalo poměrně brzy. Chovalo se již na začátku XX. století a v roce 1924 bylo jedním z prvních plemen v Československu založeném Klubu chovatelů hrubosrstých teriérů. Dnes se do naší plemenné knihy ročně zapisuje střídavě 20-40 štěňat.

Temperamentní teriér není žádný nafintěný krasavec. Vypadá rozcuchaně a je na něm vidět, že je plemenem do nepohody. Je spíše malý, kohoutková výška se pohybuje v rozmezí od 28-31 cm. Unese ho i dítě, protože váží okolo 7 kg. Má menší hlavu s jasně vyznačeným stopem a silnými čelistmi. Jeho zuby jsou v poměru k tělu velké a schopné se poprat i s větším nepřítelem. Široko posazené oči jsou tmavé a mírně je zakrývá husté obočí. To v noře chrání oči před nečistotami. Stojící uši jsou malé, špičaté a pes s nimi dokáže vyjádřit, jakou má náladu.

Přesto, že se jedná o malého psa, nelze jej označit jako nízkonohé plemeno. Jeho končetiny jsou středně dlouhé a hrudník se určitě neotírá o zem. Svaly nejsou hrubé, ale výborně vyvinuté. Je to spíš atlet než zápasník těžké váhy. Pes se lehce pohybuje, umí vyvinout velkou rychlost a je vytrvalý.

Srst je tvrdá a má krátkou a velmi hustou podsadu. Musí prostě být taková, aby psa chránila před vlhkostí a zimou a přitom se na ní nedržela nečistota. Zbarvení je krémové, pšeničné, červené, šedé nebo skoro černé a všechny barvy mohou být žíhané. Zvláště u světle zbarvených jedinců bývá líbivé tmavší zbarvení na uších a mordě. Pes vypadá jako by strčil hlavu do komína a umazal se od sazí. Srst se upravuje trimováním.

Vzhled našeho dnešního plemene je určitě zajímavý, daleko důležitější ale je jeho povaha. Je to inteligentní velmi bystrý pes se zájmem o vše živé. Je nebojácný a dokáže stejně dobře ulovit malého hlodavce jako velkou lišku. Nebojí se vody a ve Skotsku byl soupeřem vyder. Není v něm žádná zloba vůči lidem a vzhledem k tomu, že se původně používal k lovu ve smečkách, nemá sklony ke rvačkám. Děti má rád, zdá se, že si myslí, že je s nimi větší zábava než s dospělými.

Je temperamentní a radostný. Někdy se zdá, že je těžké jeho temperament zkrotit. Majitelé ale říkají, že se v dospělosti zklidní a stává se z něj poslušný pes. Při správném přístupu je schopný se naučit snad všechno. Právě proto asi byl vybrán jako partner pro chytrou kočku v roztomilém filmu Zatracená kočka.

Ve Skotsku je možné na vřesovištích vidět kamenné mohyly. Někdo si myslí, že byly postaveny na počest dávných válečníků, jiní říkají, že vyznačovaly hranice pozemků. Nazývají se cairny. Podle jejich zbarvení získal jméno malý a radostný teriér, o kterém je dnešní povídání. Jedná se o cairn teriéra, kterého můžete najít i pod počeštělým názvem kern teriér.