Měsíc: Květen 2022

Jsou plemena, která byla dlouhou dobu cíleně šlechtěna a naopak jsou plemena, která vznikla spíše náhodou. Do druhé kategorie patří plemeno, které jste správně určovali. Přesto, že má jako zemi původu uvedenu Velkou Británii, jeho historie začíná ve Francii.

Naše dnešní plemeno patří mezi tak zvaná plemena krátkonohá. Jedná se o psy, u kterých dochází k předčasné osifikaci růstových plotének v dlouhých kostech, což v praxi znamená, že kost přestane růst do délky. Pes se jinak normálně vyvíjí, jen ty končetiny prostě zůstanou krátké.

Právě takto „postižené“ štěně se ve Francii narodilo ve vrhu vysokonohých honičů. Chovatel tenkrát mohl říci, že se mu krátkonohý pes nehodí a dál se o něj nezajímat. Opak byl ale skutečností. Zajímavé štěně mělo všechny ideální vlastnosti honiče a k tomu výhodu nepříliš rychlého pohybu. Využít jej mohl i pěší lovec.

Chovatelé začali nízkonohé psy vyhledávat a cíleně chovat. Ve francouzštině se nízký řekne bas a z toho je možné odvodit název nízkonohého honiče – baset. Basetů je celá řada, nás ale dnes zajímá ten z nich, jehož další vývoj se z Francie přesunul do Velké Británie. Údajně se tak stalo v roce 1866. Anglický chovatel sir Everet Millais si plemeno velmi oblíbil, ale rozhodl se, že trochu upraví jeho vzhled a také povahu a v chovu využil bloodhounda. Ten předal svým potomkům mohutnost a také větší množství volné kůže.

Z dnešního pohledu se volná kůže může zdát být velkým zdravotním handicapem. Není-li přehnaná, je naopak velkým kladem pro pracovní psy. Pokud takový pes narazí v houštině na ostrou větev, kůže se natáhne a větev po ní sklouzne. Hladkosrsté plemeno s pevně přilehlou kůží by se při takovém kontaktu poranilo a jsou případy, kdy to končí i smrtí psa.

Plemeni dali ve Velké Británii název basset hound a často bývá označováno také jako anglický baset. Je to zdánlivě těžký a nepohyblivý pes, ale skutečnost je trochu jiná. Baset není vhodný k tomu, aby doprovázel svého pána na kole. Rychlostí, kterou si sám zvolí, ale dokáže urazit docela velkou vzdálenost.

Možná se někomu může zdát, že to je plemeno, které se už dávno při výkonu práva myslivosti nepoužívá. Baset má ale vynikající lovecké vlohy. Pracuje s nízkým nosem a jeho velké a dlouhé ucho (myslivci by řekli slecho) funguje jako vějíř, který nahání pachy přímo pod nosní houbu. Zvěř sleduje s nadšením a kontakt s ní svému pánovi ohlašuje nádherně znějícím štěkotem. O basetovi se říká, že má „znělý“ hlas.

Baset má vynikající povahu. Dalo by se říci, že je to důstojný a moudrý pes. Píše se o něm, že má smutný a zádumčivý pohled. Umí si ale hrát a své lidi velmi miluje. K cizím je mírně odtažitý, nikoliv agresivní. Učí se dobře, ale velmi zvažuje, co opravdu musí udělat a čemu se vyhne, protože to považuje za zbytečné.

Na výstavách nebývají počty basetů nijak omračující. Přesto se jedná o oblíbené plemeno a ročně se do naší plemenné knihy zapisuje okolo sta jedinců. Pokud by se chtěl někdo potěšit tím, co basset hound všechno umí, mohl by se jít podívat do kina na film Srdce na dlani. Hrají tam dva úžasní psi s uměleckými jmény Váleček a Šalina. Ve skutečnosti se jedná o šlechtice v plemeni – psa jménem Why Not Lady Barnett´s a fenku Alohomora Lady Barnett´s. Příznivce psů film určitě pobaví a potěší.

Krásné a povahově vynikající plemeno patří údajně mezi nejstarší španěly. V letech 880-948 žil dodnes známý velšský král Hywel Dda. Mimo jiné zpracoval zákoník, v kterém se zmínil i o našem dnešním plemeni. Napsal o něm, že „španěl králův má cenu libry.“ V XVI. Století se plemeno dostalo do Anglie a brzy se stalo velmi oblíbené. Používali je lovci všech kategorií od šlechty až po sedláky.

Podobně jako řada dalších plemen se napřed zajímavý červenobílý pes využíval při lovu ptáků do sítí. S nástupem střelných zbraní se jeho práce trochu změnila. Jedná se o plemeno, pro které je typická takzvaná „práce pod flintou.“ V praxi to znamená, že se pes při lovu od svého pána moc nevzdaluje. Pečlivě prohledává prostory před lovcem, ale vždy jen do takové dálky, aby ještě bylo možné zvednutou zvěř střelit. Pes jí pak aportuje.

V průběhu staletí lidé plemeni dávali různé názvy např. velšský kokršpaněl nebo velšský špringer španěl. Asi nejvíce se povaze a pracovnímu využití plemene přibližuje velšský název Targfi, který by v doslovném překladu z velštiny zněl „rozháněcí pes.“

Své dnešní pojmenování velššpringeršpaněl nebo chcete-li podle nomenklatury FCI Welsh Springer Spaniel plemeno získalo v XIX. století. Tvoří je složenina tří slov vypovídajících o zemi původu plemene a o tom, že se jedná o španěla. O vzniku prostředního slova springer, se vedou občas spory. Někdo říká, že je odvozeno od povahy temperamentního a pružného plemene ochotného kdykoliv vyrazit a jiný podle reakce zvěře, kterou pes vypíchne a která před lovcem vyskočí.

Anglický Kennel club plemeno uznal už na konci XIX. století a hned po svém založení je uznala i FCI. U nás se chová od roku 1963, kdy pan František Limml přivezl prvního zástupce plemene z Hamburku. Velššpringeršpanělé si rychle získávali oblibu a dnes se ročně do naší plemenné knihy zapisuje okolo 100 jedinců.

Pokud by někdo hledal odpověď na otázku proč je velššpringeršpaněl oblíbený, našel by hned celou řadu důvodů. Pro české myslivce to je ideální plemeno. Najde uplatnění v polních i lesních honitbám a cizí mu není ani práce ve vodě. Je to výborný aportér a velkou výhodou je i dobrá cvičitelnost plemene. Není velký, je skladný a je nenáročný. Trochu péče ale zaslouží jeho srst.

Lovecké vlohy má velššpringeršpaněl velké. Zajímavé a pro život v lidské společnosti jsou důležité i jeho další povahové vlastnosti. Nepere se, má rád lidskou společnost, je velmi aktivní a také velmi vytrvalý. Agresivita je mu cizí. Je to prostě plemeno, na kterém je vidět, že je staré, a že chovatelé věnovali jeho povaze po celou dobu chovu velkou pozornost. Je to také plemeno elegantní. Kombinace bílé a červené srsti je velmi působivá.

Pokud by velššpringeršpaněla někdo srovnával s jeho příbuznými anglickým kokršpanělem a anglickým špringršpanělem zjistil by, že plemeno z Walesu je velikostí někde mezi nimi. Má trochu jiný typ hlavy a menší ušní boltec a celkově působí velmi vyváženým dojmem.

Plemeno zastřešuje Klub chovatelů loveckých slídičů a společnost lidí okolo červenobílého elegána je velmi příjemná. Pokud si někdo velššpringeršpaněla pořídí, získá výborného čtyřnohého kamaráda a k tomu ještě řadu přátel dvounohých.

O tom, jak plemeno, které jste měli určit vzniklo, se moc neví. Legenda vypráví, že se jeho předek jako jediný zachránil z lodi, která ztroskotala v irské zátoce Tralee. Ta se nachází na jihozápadě Irska v hrabství Kerry. Tento předek měl předat svým potomkům statečnost, vytrvalost, výbornou orientaci ve vodě a vzhledem k tomu, že se jednalo o lodního psa, i nenávist vůči krysám a schopnost je dávit.

Přesto, že se jedná o krásné plemeno, není popisováno, že by žilo na šlechtických dvorech. Naopak bylo typickým selským psem, který byl považován za víceúčelového pomocníka lidí. Chránil majetek svého pána před čtyř i dvounohými škůdci a byl také využívaným loveckým psem. Nejvíce byl používán při lovu vyder. Ty byly velkými nepřáteli všech ryb a nejvíce pak lososů. Dokázaly způsobit velké škody v rybářských revírech a pes, který se nebál ani vydry ani studené vody, byl velmi žádaný.

Na výstavách se plemeno ukázalo až na počátku XX. století. V roce 1920 vznikl v Dublinu chovatelský klub a plemeno velmi rychle získalo své příznivce. Irové je považovali a dodnes považují za národní pýchu a za jednoho z nejkrásnějších psů vůbec. Netrvalo dlouho a z Irska se plemeno rychle rozšířilo do celého světa včetně Československa. V třicátých letech minulého století u nás působila řada chovatelů a naše odchovy byly po celém světě velmi ceněné.

Možná se ptáte, proč si plemeno tak rychle získalo oblibu lidí. On je to totiž moc krásný pes. Je středně veliký, kohoutková výška se pohybuje okolo 48 cm. Má výraznou hlavu, kterou kryje mohutný vous. Větší množství srsti má plemeno i nad očima. Dnes mu z ní, aby prý pes dobře viděl, pletou lidé copánky. Ona ale ta srst není jen ozdobou. Měla chránit oči psa před nečistotami z vodních ploch. Plemeno nemuselo dobře vidět, řídilo se sluchem a čichem a nadbytek srsti mu nevadil a ani teď moc nevadí.

O příslušnících plemene se říká, že jsou hrdí. Ten dojem vyvolává jejich nesení hlavy a krásný pohyb. Hlavu nesou vztyčenou a v revíru pracují s vysokým nosem. Hřbet mají rovný a prut (ocas) se dříve kupíroval. Dnes se ponechává v přirozené délce. Je to dobře, protože při práci ve vodě funguje jak kormidlo. Plemeno se pohybuje lehce a vytrvale a dalo by se říci, že má velkou sílu.

Asi největší ozdobou našeho dnešního plemene je jeho srst. Je bohatá, zvlněná, nemá podsadu a nepropouští vodu. Štěňata se rodí černá a v průběhu života se srst přebarvuje do světlejších odstínů. Samotní Irové považují za ideál barvu půlnoční modři. Někteří psi jsou v dospělosti až světle šedí a velmi líbivé je přetrvávání tmavé srsti na hlavě a končetinách.

Srst je chloubou, ale také trápením plemene. Je jemná a snadno se do ní zachytávají nečistoty, klacíčky, suchá tráva, bláto a v zimě sníh. Upravuje se stříháním, a pokud někdo chce psa používat při výkonu práva myslivosti nebo s ním běhat po polích a v lese, asi mu nezbude nic jiného, než mu ostříhat srst na končetinách nakrátko. Jinak ho čeká po návratu domů vyčesávání srsti, které nebude krátkou dobu.

Za oblibu plemene nemůže jen jeho elegance. On to je povahově velmi zajímavý pes. Není úplně jednoduché jej zvládnout, pokud se to ale majiteli povede, získá vynikajícího pomocníka. Pes bude hlídat majetek, bude majitele všude doprovázet a chovat se při tom jako šlechtic. Většinou to ale není smečkový pes. Zvláště psi samci rádi prokazují svojí nadvládu. Naše dnešní plemeno se prostě rádo pere. Ono také patří mezi teriéry a jejich příslovečný temperament mu nechybí.

Jak praví legenda, předek plemene se měl poprvé objevit v hrabství Kerry, které dalo plemeni první část jména. Druhou získalo podle svého zbarvení, které bývá označováno jako modré. Hádat jste měli plemeno, kterému se někdy říká modrý teriér z hrabství Kerry, tedy Kerry blue teriér.

Historie plemene, které jste měli určit, není úplně jasná. Situaci komplikuje to, že existují dvě skoro stejná plemena, která se liší jen tím, že jedno má ušní boltec postavený a druhé klopený. Zdá se, že první zmínky o plemeni pochází ze XVII. století, kdy byl chován hlavně v zemědělských usedlostech a byl považován za víceúčelového psa, jehož hlavním úkolem byla likvidace nepříjemných hlodavců ve stájích.

Větší popularitu získalo plemeno na konci XIX. století. Postarali se o to studenti z Cambridge, kterým malý temperamentní a skladný pes vyhovoval. Nebyl náročný na výživu, všude se vešel a brzy objevili, že se dá použít nejen při likvidaci krys, ale také jako norník. Dokonce byla snaha plemeno nazvat Cantab teriér, ale název se neujal.

Jeden z těchto psů se na začátku XX. století dostal do města Norwich. Jmenoval se Rags, měl pískovou barvu, dožil se vysokého věku a zanechal za sebou velké množství potomků. Ti byli kříženi s dalšími plemeny teriérů. Vzali si od nich ostrost a schopnost pracovat v noře. Z pohledu tehdejších lovů měli ještě jednu důležitou vlastnost, chyběla jim (a stále chybí) vzájemná nesnášenlivost a mohli tedy pracovat ve smečkách.

Anglický Kennel club plemeno uznal v roce 1932. A to ve dvou variantách. Jedna měla ucho vztyčené a druhá svěšené. Brzy se malý a radostný pes dostal do ostatních evropských států a také do USA. Stále se ale v chovu vyskytovali jedinci s dvojím nesením ucha. K rozdělení na dvě plemena došlo až v roce 1964. Dnes se obě plemena chovají po celém světě a samozřejmě i v České republice. Ten se vtyčeným uchem byl k nám dovezen l v roce 1997. Jeho popularita pomalu ale jistě stoupá, v roce 2021 bylo do naší plemenné knihy zapsáno 39 jedinců.

Jedná se o malé plemeno, kohoutková výška se pohybuje okolo 25 cm. Správný představitel plemene musí být kompaktní. Není to žádný chudinka, ale sportovní pes s rozumnou sílou kostry. Typický vzhled charakterizuje hlava se vztyčenýma ušima a nepříliš velké jiskrné a radostí zářící oko.

Na hlavě a uších je srst krátká. Případné jizvy z čestných bojů jsou dobře viditelné a standard plemene doslova říká, že “nemají být příliš penalizovány.“

Na zbytku těla má plemeno hrubou drátovitou srst, s hustou podsadou. O něco delší srst vytváří okolo krku límec. Není to samoúčelná ozdoba. Vrstva srsti měla chránit měkké hrdlo. Srst se upravuje trimováním. Z hlediska majitelů to je výhoda i nevýhoda. Když pes začne línat otrimuje se a po bytě je jen minimum chlupů. Srst se vykytuje v barvě pšeničné, červené, černé s pálením anebo šedé s pálením.

Trimování není úplně jednoduchá činnost a musí se umět. Je to práce časově náročná a leckterá úpravna si škubáním srsti nechce zdržovat. Vezmou tedy seřezávající nůž nebo mašinku a nůžky. Jednotlivé chlupy tak přetrhnou a jejich kořínky zůstávají v kůži. Efektem je změklá srst, což by majitelům, kteří nejezdí po výstavách nemuselo vadit. Daleko horší je, že zbytky srsti v kůži vyvolávají svědění a bývají často podkladem pro nepříjemné a těžko léčitelné dermatitidy.

Malý temperamentní teriér se ve většině států už dávno nepoužívá při výkonu práva myslivosti. Lovecké vlohy mu ale přesto nechybí a zvěř jej nadmíru zajímá. Jinak je to příjemný radostný pes patřící do kategorie „závisláků.“ Má rád děti, ale pokud mu některé z nich byť nechtěně ublíží, dlouho si to pamatuje. Nestane se ale agresivním psem, jen se určité věkové kategorii lidí opatrně vyhýbá.

Teď už asi většina z vás ví, že jsme si povídali o Norwich teriérovi, a že jeho kolega se svislým uchem se jmenuje Norfolk teriér. Připomenout je možná třeba, že na obrázku bylo štěně a jedná se o jednoho ze zakladatelů chovu plemene v ČR.