Odběry vzorků na vyšetření na dědičně podmíněné choroby psů

Na zdraví psů je stále více zaměřována pozornost chovatelů a majitelů jednotlivých plemen a také kynologických organizací od klubů přes Českomoravskou kynologickou unii až po FCI. Psy trápí běžná onemocnění, trápí je ale i choroby, které zdědili po rodičích, tedy choroby dědičně podmíněné.

Genetika psů

Celá řada klubů zařazuje do podmínek pro zařazení do chovu požadavek na vyšetření zaměřená na uvedený typ problémů. Někoho to těší, někomu to vadí a možná stojí za to něco si osvětlit okolo odběru vzorků a upozornit na problémy, s kterými je třeba počítat.

Vyšetření zaměřená na průkaz dědičně podmíněných onemocnění se dělí do dvou kategorií. V prvním případě se jedná o vyšetření, při kterém se hledají příznaky daného onemocnění nebo přesněji zda se jedná o psa, u kterého se choroba projevila. V odborné terminologii se pak používá označení klinické vyšetření.

Některé kluby mají přímo smlouvy s veterináři oprávněnými pro jejich plemena klinická vyšetření provádět. Na stránkách komory veterinárních lékařů lze najít seznam veterinářů oprávněných posuzovat např. oční vady, dysplazii kyčelního nebo loketního kloubu nebo pately.

Tibetský teriér, velšteriéři – foto Jan Tichý

V druhé kategorii jsou zahrnuta genetická vyšetření, při kterých se ze vzorku krve, stěru ze sliznice mordy nebo ze srsti stanoví, jak je z pohledu určité choroby pes založen. Vyšetření provádějí specializované laboratoře. I v jejich případě může mít klub s některou laboratoří uzavřenu smlouvu a požadovat vyšetření jen od ní, v jiných případech je ponechán výběr na majiteli psa.

V obou uvedených případech rozumný chovatelský klub požaduje nejen výsledky určitého vyšetření, ale také doklad o tom, že bylo uděláno opravdu u psa, u kterého je uvedeno. Kynologie je úžasný koníček, ale stejně, jako v jiných oblastech se i tady občas objeví vykukové nebo přesněji řečeno podvodníci.

Je přece lákavé odebrat si vzorek určený pro genetickou laboratoř sám a po zjištění, že je výsledek clear nebo N/N , tedy že pes je zdravý klinicky i geneticky, daného jedince odebírat pod různými jmény a čísly zápisů a výsledek uvádět u celé svojí smečky.

genetika psů

Veterinární laboratoř LABVET genetická vyšetření neprovádí. Zajišťujeme ale zájemcům odběry vzorků a jejich dodání do příslušné laboratoře. Nejčastěji se jedná o Genomii, Laboklin nebo Tilii. Při odběru kontrolujeme a potvrzujeme identitu psa, kterému byly vzorky odebírány. Vzhledem ke kontrole identity a předání vzorků příslušné laboratoři tak nemůže vzniknout podezření, že došlo k nějaké manipulaci se vzorkem.

Na majitele psů ale máme velkou prosbu. Ověřte si u svého klubu, na které onemocnění je genetické vyšetření požadováno. U jednotlivých plemen se jich dělá celá řada a ne všechna klub požaduje. Ověřte si také, zda klub má smlouvu s některou z laboratoří nebo zda má ve svých pravidlech, v které laboratoři se má vyšetření provádět.

Jack Russel teriér

Historie některých plemen je zajímavá a o jejich vzniku v podstatě rozhodla náhoda. Platí to i o plemeni na obrázku.

I u nás známe tak zvané „věčné studenty,“ většinou pány, kteří si období studií prodlužovali, jak to jen šlo, a místo moudrým knihám se věnovali radostem studentského života. Možná je trochu překvapující, že mezi ně patřil i mladý muž, který studoval teologii.

Narodil se v roce 1795, studoval v Oxfordu, alkohol mu nebyl cizí a byl vášnivým myslivcem, rybářem a příznivcem vodních sportů. V literatuře můžete najít povídání o tom, jak místo na zkoušku, na kterou nebyl připraven, se vydal na procházku do vesnice Marston a cestou potkal mlékaře se zajímavou malou fenkou. Fenka jménem Trump oslovila studenta jak vzhledem, tak povahou a na místě ji koupil.

Reverend John „Jack“ Russell (21. prosince 1795 – 28. dubna 1883) a nejznámější obrázek jeho plemene.

Připomenout je asi třeba, že toto vše se odehrávalo v XIX. století, tedy v době, kdy chovatelé psů ve Velké Británii začali věnovat větší pozornost exteriéru psů než jejich povaze, což postihlo i celou řadu teriérů včetně foxteriéra.

Trump byla údajně kříženka foxteriéra a původního black and tan teriéra. Od foxteriéra se lišila delším formátem těla, nižšími končetinami a hlavně silnější hlavou v lebeční partii a kratší mordou.

„Věčný student“ nakonec přece jen dostudoval a začal působit na faře ve Swimbridge, vesnici, která se nachází v Devonu v Anglii. Myslivosti a psům se věnoval nadále a údajně právě pro světské zájmy a pochopení, které měl pro své farníky, byl velmi oblíbený.

Fenka Trump se stala zakladatelkou nového plemene. Její potomstvo vykazovalo znaky a vlastnosti, které byly z pohledu tehdejšího lovu potřebné. Plemeno bylo tak malé, aby se vešlo do nory a tak velké a rychlé, aby mohlo pracovat ve smečkách s honiči. Bylo inteligentní, nenapadalo ostatní psy a jeho povaha by se dala označit jako radostná.

Parson Russel teriér a Jack Russel teriér – foto Jan Tichý

Vikář ze Swimbridge se jmenoval John Russell a plemeno bylo na jeho počest pojmenováno Parson Jack Russell teriér, tedy teriér faráře (parsona) Jack Russella. Parson Jack Russell teriér patřil v XIX. století mezi nejoblíbenější plemena ve Velké Británii, ale oficiálního uznání se dočkal až ve XX. století.

Postupně se v rámci plemene začaly ukazovat dva výrazné plemenné typy. Lišily se hlavně výškou a také délkou těla. V roce 2000 se plemeno rozdělilo na menší Jack Russell teriéry a větší Parson Russell teriéry. Na obrázku, který možná vypadá, že jsou na něm dva krvežízniví psi, jsou, jak většina z vás správně určila, hrající si zástupci plemene Jack Russell teriér.

Plemeno je to příjemné a radostné a také slavné z různých pohledů. Jack Russell teriérka Bothi doprovázela v osmdesátých letech XX. století polárníky manžele Fiennesovi při expedicích na severní a jižní pól. Jack Russell teriér i jeho bratranec Parson Russell teriér jsou prostě psi do nepohody, psi nenároční a také psi schopní přinést svému majiteli do života radost. Podmínkou ale je, aby majitel nezapomněl, že se jedná o psy a dokázal jim dát jasná pravidla platná pro pso-lidskou smečku.

Toxoplazmóza u psů a koček

Z laboratoře: „Přinesla jsem trus našeho psa na vyšetření na toxoplazmózu. Snacha čeká miminko, a protože bydlíme v jednom domě chce, abychom Argouška dali pryč, protože má strach, že od něj dostane toxoplazmózu. My ho máme strašně rádi, ale miminku bychom s manželem ublížit nechtěli. Hodně by nám pomohlo, kdyby bylo to vyšetření negativní.“

Trus psa jsme převzali a vyšetřili, aby paní věděla, zda jej nějaký parazit trápí či ne a zda musí nebo nemusí odčervovat. Zároveň jsme jí vysvětlili, že se nemusí nakažení toxoplazmózou od psa ona ani její snacha bát a dali povídání o tom, jak to vlastně s toxoplazmózou opravdu je.

Toxoplazmóza je onemocnění způsobené prvokem Toxoplasma gondii, které se vyskytuje u lidí i u zvířat. V poslední době se o ní hodně píše. Údajně umí ovlivnit povahu napadeného jedince a to tak, že je méně pozorný a dá se snadněji ulovit. Např. myš se nebojí kočky a objevuje se i informace, že člověk napadený toxoplazmózou má větší sklony k dopravním nehodám. Taková změna povahy a chování má svůj důvod. Prvok Toxoplazma gondii se snaží zajistit co největší množství hostitelů a svoje další rozšíření.

Onemocnění často probíhá bez vnějších příznaků a hovoří se o tak zvané „skryté infekci“. Přesto toxoplazmóza představuje nebezpečí pro lidský organizmus, protože postihuje jeho citlivé oblasti. Jedná se např. o mízní aparát, tkáně oka nebo ústřední nervstvo. Nejznámější, jak i z výše uvedeného dotazu vyplývá, jsou problémy gynekologického rázu. Toxoplazmóza může být příčinou potratů nebo narození defektních dětí.

Jak to ale s nákazou toxoplazmózy opravdu je? Okolo roku 1970 bylo prokázáno, že pohlavní vývoj toxoplazmózy probíhá u kočkovitých šelem ve střevní sliznici. S trusem pak odcházejí vývojová stádia toxoplazmózy nazývaná oocysty do zevního prostředí. Oocysty jsou velmi odolné a schopné nakazit člověk či jiná zvířata dlouhou dobu po té, co opustily střevo svého hostitele. Ostatní zvířata a člověk jsou z pohledu toxoplazmózy považováni za mezihostitele.
Z hlediska zvířat v zájmovém chovu je z pohledu probíraného onemocnění nejdůležitější kočka. Ta se nakazí masem divokých nebo hospodářských zvířat, tedy např. tím, že uloví a sežere myš nebo ze syrového masa, pokud jím majitel krmí a následně oocysty toxoplazmózy vylučuje.

Neznamená to ale, že by se měli majitelé koček vyděsit a začít se svých čtyřnohých kamarádek zbavovat. Vylučování oocyst u kočky probíhá jen při jejím prvním nakažení a to asi po dobu 2-3 týdnů. Následně si kočka vytvoří odolnost a při dalším nakažení již oocysty nevylučuje. Bývá uváděno, že největší nebezpečí hrozí od koťat do věku 7-8 měsíců a to zvláště od koťat divokých.

Jako nejčastější zdroj toxoplazmózy v případě člověka nebývá uváděna kočka, ale nedostatečně tepelně opracované maso domácích i divoce žijících zvířat. Nemusí se zrovna jednat o tatarský biftek. Ono stačí míchat maso na sekanou a ochutnávat, zda je dobře osolené a okořeněné. Dobře mýt a případně dezinfikovat bychom měli např. prkénko, na kterém krájíme maso. Naše babičky měly pro přípravu masa speciálně určené pomůcky a asi dobře věděly, proč to dělají.

Určité nebezpečí kočičí trus přece jen představuje. Volně žijící kočky mohou trusem potřísnit půdu a v ní pěstovanou zeleninu. Pozor je třeba dávat na dětská pískoviště a rozumně postupuje ten, kdo pískoviště v době, kdy si na něm děti nehrají, zakrývá. On písek a hlína jsou pro zvířata ideálním prostředím pro kálení, protože se trus dá v sypkém prostředí dobře zahrabat.

V případě domácích koček je třeba hygienicky zacházet s kočičími záchodky. Kočkolit by se měl pravidelně měnit a kálecí misky vypařovat horkou vodou. Nastávající maminka by určitě uvedenou činnost neměla vykonávat. Žere-li naše kočka syrové maso, je rozumné je nakrájet na kostičky o hraně 1-2 cm a nechat je cca týden promrazit. Pokud kočka žere maso vařené, není důvod k obavám, Toxoplazmu gondii var ničí.

Welššpringeršpaněl, kavalír King Charles španěl – foto Jan Tichý

Pokud se týká psů, příliš velké nebezpečí nehrozí. U zvlášť urputných klientů přesvědčených o tom, že pes určitě toxoplazmózu přenáší někdy nezbývá než poněkud nechutně říci: „Ano, toxoplazmózu od psa můžete získat, pokud jej pozřete nedostatečně tepelně zpracovaného.“ Tento argument většinou zabere.

Pravdou je, že i v případě psů určité nebezpečí hrozí. Zdrojem infekce pak ale není pes sám. Určitě všichni známe psy, pro které je největší lahůdkou nějaký páchnoucí exkrement a také psy, kteří považují smrduté věci za Chanel č. 5 a s oblibou se v nich válí. Pokud se pes potěší trusem kočky a majitel takového „navoněného psa“ koupe a neumyje si potom ruce, teoretická možnost nákazy existuje.

Chcete-li vědět, zda vaše kočka oocysty toxoplazmózy vylučuje, stačí přinést vzorek trusu a dozvíte se, jak na tom kočka je. Takové vyšetření je rozumné dělat zvláště v případě mladých a ven chodících koček.

Jestli vás úvodní dotaz překvapil, máte štěstí na příbuzné. Je to smutné, ale někdy veterinář neřeší jen zvíře, ale i rodinné vztahy.

Co je to za psa?

Belgický grifonek . foto Jan Tichý

Plemeno, které jste měli uhádnout, pochází z Belgie. Jeho předci se zde chovali již okolo XIV. a XV. století. Důkazem je slavný obraz Jana van Eycka, který vznikl v roce 1434 a jmenuje se Manželé Arnolfiniovi, na kterém je předek plemene vyobrazen.

Plemeno patří do FCI sk.IX. a má číslo standardu 81. Má dva velmi blízké příbuzné, kteří mají č. standardu 80 a 82. Zajímavé je, že se všichni mohou narodit v jednom vrhu a teprve podle typu a zbarvení srsti se určí, ke kterému plemeni určitý sourozenec patří.

Manželé Arnolfini – Jan van Eyck (* kolem 1385 v Maaseiku – 9. července 1441 v Bruggách)

Původním účelem plemene bylo hubení nepříjemných hlodavců ve stájích. Často psi doprovázeli svého pána a jeho koňské spřežení, ale vzhledem k tomu, že se jedná o malé psy, seděli s kočím na kozlíku. Odtud možná plyne záliba příslušníků plemene v místech, z kterých mají rozhled.

Původně mělo plemeno o něco delší čenichovou partii než má v současnosti. V XIX. století byli k původním zástupcům plemene přikříženi mopsové a king Charles španělé v barvě ruby. Plemeno se zmenšilo a jeho hlava dostala takřka lidský výraz. Srst je černá nebo černá s pálením a je hrubá. Němci tvrdí, že přikřížen byl i opičí pinč a ten, kdo zmiňoval v určování plemene i tuto možnost, nebyl daleko od pravdy.

Plemeno je temperamentní, radostné, laskavé, bez sklonů ke rvavosti. Je ale také hrdé a velmi inteligentní. Přes poměrně krátkou čenichovou partii je netrápí problémy brachycefalických plemen. Příjemné je nejen plemeno samo, ale i lidé okolo něj. Asi platí, jaký pán, takový pes. Teď už asi všichni ví, že se jedná o belgického grifonka (Griffon Belge, č. standardu 81) a že jeho příbuzní jsou bruselský grifonek (Griffon Bruxellois č. standardu 80) a brabantík (Petit Brabançon č. standardu 82).


Proč a kdy provádět alergické testy psů

Alergie neboli přecitlivělost spojená s nadměrnou reakcí těla na nejrůznější látky z okolního prostředí není jen výsadou člověka. S projevy alergie u psa či kočky se bohužel stále častěji potkává i veterinární medicína.

Atopická dermatitida

Atopická dermatitida je tzv. klinická diagnóza. To znamená, že se stanoví vylučovací metodou až po eliminaci jiných příčin svědivosti jako jsou paraziti, bakterie, kvasinky a potravní alergie. Teprve když je toto vše vyloučeno, můžeme hovořit o atopii a přistoupit k alergickým testům, které slouží k vyhledání alergenů podílejících se na potížích.

Zlatým standardem jsou kožní testy, kdy se do kůže vpravuje malé množství alergenu a po určité době se měří reakce. Musí však být splněny některé podmínky, jako například včasné vysazení kortikoidů a antihistaminik, věk nebo reprodukční stav zvířete. V poslední době ale u nás převažují vyšetření z krve. Máme zkušenost, že jsou podobně přesné jako intradermální testy.

Identifikace alergenů nám umožní (je-li to možné) vyhýbat se jim nebo léčit pejska pomocí desenzibilizace, tedy získání určité „odolnosti“ vůči nim. Je třeba mít na paměti, že atopie je celoživotní problém, který může být držen pod kontrolou, ale ne vyléčen.

Ani výše zmíněná desenzibilizace potíže nevyřeší stoprocentně, ale 50% až 80% pacientů zaznamená zlepšení příznaků minimálně o 50%. Nevýhodou je časová náročnost a vyšší cena. Terapii je zapotřebí „ušít“ každému jednotlivci na míru. Zahrnuje to použití protisvědivých léků, výživu kůže zvenčí i zevnitř, kontrolu parazitů a druhotné bakteriální či kvasinkové infekce.

Nejnověji je k dispozici i biologická léčba pomocí monoklonální protilátky. Chytré knihy uvádějí, že při dodržení všech uvedených opatření mohou být příznaky atopie u více než 90% psů uspokojivě tlumeny.

Čtěte také: Alergologické vyšetření psa