Do náplně činnosti naší laboratoře patří určení optimálního dne krytí. Krytím feny ale náš zájem o fenku a její potomstvo nekončí. Rádi poradíme jak na parazity u matky i štěňat a nabízíme zvýhodněné očkování „našich“ vrhů a také identifikační označení štěňat nebo přesněji řečeno, jejich čipování.
Toto krmivo je velmi vhodné pro štěňata středních plemen. SPECIFIC™ CPD-M Puppy Medium Breed je možné podávat od doby odstavu (5.-6. týden života) do dosažení 80 % tělesné hmotnosti dospělého jedince.
Připomenout je asi třeba, že podle Zákona o veterinární péči je čipování psů zákonnou povinností. Chovatel je povinen zajistit označení štěněte elektronickým čipem před jeho předáním novému majiteli, nejpozději však do 3 měsíců věku psa. Chovatel psa je dále povinen zajistit, aby identifikační číslo psa bylo zaznamenáno v dokladu o očkování psa. Identifikačním číslem psa se rozumí alfanumerický kód zobrazený elektronickým čipem, který umožňuje zjistit totožnost konkrétního psa. Identifikační označení štěňat je samozřejmě také podmínkou pro vystavení průkazů původu. Z výše uvedeného vyplývá, že i u několika málo plemen, kde stále ještě tetují, je čipování povinné.
Chovatelé zvláště malých plemen se často ptají, zda je čipování pro štěně bolestivé? Jehla, kterou se čip vpravuje pod kůži označovaného psa, je o něco málo silnější, než jehla používaná při očkování. Místo, kam se čip aplikuje, je jasně určeno. Jedná se o levou stranu krku. To je místo, kam by se zakousl při útoku soupeř a také místo, které je z tohoto důvodu méně citlivé. Některé štěně při čipování zapláče, jiné zůstává úplně klidné. Velmi záleží na plemeni a na povaze samotného štěněte. Z praxe mohu potvrdit, že čipování je pro štěně méně náročné než tetování.
Dotazy bývají směrovány na typ čipů, které máme. Používáme mikročipy jejichž průměr je 1,41 mm (± 0,16 mm) a délka 9,2 mm (± 0,6 mm). Čipy mají antimigrační systém, který zabraňuje putování v těle psa.
V jakém věku lze štěňata čipovat?
Tak zní další otázka ze strany chovatelů. Odpověď zní, že zvíře lze v podstatě identifikačně označit hned po narození. V případě štěňat, která mají mít průkazy původu, je ale třeba napřed mít plemennou knihou vystavená tak zvaná čísla zápisu. Mimo to předpis Českomoravské kynologické unie říká, žečipování psů je povoleno od stáří 4 týdnů, a to celý vrh najednou na základě vydaných čísel zápisu. Čipováním je jednoznačně ověřen počet a pohlaví zapisovaných štěňat. Označení potvrdí provádějící oprávněná osoba na příslušném formuláři.
Na zmíněném formuláři jsou uvedena jména štěňat a jejich čísla zápisu. U každého štěně se vlepí samolepka s číslem čipu, který byl štěněti aplikován, další samolepka se použije pro pas nebo očkovací průkaz a zbylé samolepky obdrží chovatel.
Formuláře se mohou u jednotlivých plemen lišit a někdy se na nich potvrzuje veterinářem provedená kontrola vrhu. Při ní se kontroluje např. typ skusu, u některých plemen výskyt fontanel, tříselné nebo pupeční kýly a také to, zda mají psi samci sestouplá obě varlátka. Podobnou kontrolu uděláme rádi i v případě, že není klubem požadována. Zároveň je možné provést i odběr na genetické vyšetření nebo pro stanovení DNA.
Pokud to chovatel požaduje, štěňata očkujeme a vystavíme jim očkovací průkaz nebo pas. Pokud chce chovatel předejít případným problémům s nastávajícími majiteli, je možné vystavit i potvrzení o zdravotním stavu vrhu. Zamluvit termín pro čipování, očkování a vystavení pasů si můžete v našem rezervačním kalendáři.
Práce se štěňaty je práce příjemná. Rozumné ale je pokud se chovatel předem objedná. U nás nehrozí nebezpečí infekcí od ostatních pacientů. Přece ale jen jsme rádi, pokud štěňata nečekají v čekárně a na takovou smečku je také třeba mít dostatek času.
„Vy si myslíte, že s ní mám chodit ven? To tedy ne. Chovatelka nám řekla, že dokud jí nebude šest měsíců a nebude očkovaná proti vzteklině, může se chodit větrat jen na balkón.“ z veterinární ordinace
Raná socializace- důležité období v životě štěněte
Stejně jako u výchovy dětí si i v případě psů začátečníci často myslí, že nepotřebují o chování psa nic vědět, a že jeho výchova přece není problém. Často jsou také přesvědčeni, že pes má na případné zlozvyky právo a mimo to je přece při nich tak roztomilý! Krásně štěká, je přece pes, a kdyby byl operní pěvkyně, zpíval by. Na tom záhonu před panelákem se výborně a rychle vyvenčí a kytičkám přece neublíží, jen je zalívá a hnojí. A že si vybral k venčení dětské hřiště? Buďme rádi. Imunologové přeci říkají, že přílišná čistota dětem škodí.
Mají-li se majitelé psů vyhnout problémům s ostatními lidmi, musí svého psa přece jen trochu vychovávat a platí to nejen pro plemena velká, ale i pro ta nejmenší. Počítat je třeba s tím, že jeden problematický majitel s nevychovaným psem vrhá negativní pohled i na ostatní pískaře a jejich čtyřnohé kamarády.
O tom, jaký pes bude, tedy jaké bude jeho chování, rozhodují dva důležité faktory. Tím prvním je dědictví po rodičích a tím druhým oblast, do které spadají získané informace, výchova a případný výcvik. Do uvedeného „dědictví“ patří např. zaměření plemene (pastevecké, lovecké, společenské), patří sem i individuální vlohy, které svým potomkům předávají chovní psi a chovné feny. O tom, jakým způsobem a zda vůbec se zděděné vlohy projeví, velmi rozhoduje prostředí, v kterém pes žije a také to, kolik informací a zkušeností může získat.
Irský soft coated wheaten terier. Foto Jan Tichý
Život psa by se dal rozdělit na celou řadu období od novorozeneckého, přes dospívání, dospělost až po období seniorské. Velmi důležitou částí psího života je období tak zvané rané socializace. Probíhá zhruba od 5-12 týdne věku, tedy z části u chovatele a z části u nového majitele a je časem, v kterém pes získává základní informace. To, co se promešká v tomto časovém úseku, se velmi těžko a někdy dokonce vůbec nedá nahradit. V období rané socializace se pes učí:
a) postavení ve smečce
Pes je zvíře, pro které je základním sociálním útvarem smečka. Schéma hierarchie smečky nebo srozumitelně řečeno postavení jejích členů bývá popisováno písmeny řecké abecedy. Vůdcem je osobnost „alfa“. Tu by měli všichni členové smečky poslouchat. Ona za to uznává jejich potřeby a tam, kde je to třeba, je chrání. Pes se s hierarchií smečky setkává celý život a dalo by se říci, že se také celý život snaží v ní vybojovat co nejvyšší postavení.
Jeho první smečkou jsou matka a sourozenci. Vůdcem smečky je samozřejmě matka. Štěně se jí učí poslouchat, učí se uznávat její autoritu a začíná si uvědomovat, že toho, kdo nerespektuje rozhodnutí vůdce smečky, čeká trest. Právě v tomto okamžiku se začínají stavět základy budoucí poslušnosti či neposlušnosti psa a chybuje chovatel, který matce do výchovy zasahuje.
Přechod štěněte od chovatele k majiteli je velmi náročným obdobím z mnoha pohledů. Mimo jiné si štěně hledá své místo v nové smečce, kterou tvoří nový majitel a jeho rodina. Pes je ve své podstatě zvíře, kterému podřízenost příliš nevadí nebo spíše mu vyhovuje. Přesto se většina štěňat i dospělých psů snaží dostat v hierarchii smečky co nejvýše.
Řadu lidí baví sledovat, jak se malé štěně prosazuje. Pokud ale nezasáhnou a nedají štěněti jasně najevo, kdo je pán a kdo pes, budou mít v budoucnu potíže. Vrčení malého štěněte, které nás vyhání z oblíbeného křesla nebo od misky se žrádlem je směšné. Pokud ale nezasáhneme, může se stát, že nás v dospělosti pes do zmíněného křesla vůbec nepustí a že pokouše každého, kdo se k jeho žrádlu jen vzdáleně přiblíží.
b) schopnost ovládnout kousnutí
Štěně má snahu kousat do všeho, co vidí. Musí si uvědomit, že hrát si, neznamená ubližovat. Učí ho tomu již fena matka, která dokáže dát rychle a jasně najevo, když se štěně zakousne víc, než jí vyhovuje. Pokračovat v její výchově by měl majitel štěněte. Občas je možné potkat členy rodiny s podrápanýma rukama, nohama a někdy i obličejem. S úsměvem říkají: „To víte, my máme malé štěně! „ Určitě se nemají čím chlubit a nebezpečí, že ze štěněte vyroste nepříjemný a obtížně zvladatelný pes, je velké.
c) získávání informací
Má-li ze štěněte vyrůst vyrovnaný pes, potřebuje v období rané socializace získat co nejvíce informací. Potřebuje se dostat do kontaktu s různým prostředím, s jinými psy, s jinými zvířaty a s rozličnými dopravními prostředky. Rozumný majitel bere malé štěně ven, přivyká ho na auto, seznamuje ho s domácími zvířaty a jde-li to, i s ostatními psy. Seznamuje psa s dětmi a na škodu není ani návštěva tak zátěžového prostředí, jako je restaurace.
Jack Russell terier, novofundlandský pes. Foto Jan Tichý
Vše je ale třeba přizpůsobit možnostem psa. Seznámení s lidskou omladinou určitě neznamená, že si děti se psem mohou dělat, co chtějí. Špatná zkušenost v tomto období může znamenat v dospělosti agresivitu vůči dětem.
Velmi důležitý je způsob, jakým člověk reaguje na okolí a na chování psa. Asi se každé malé štěně lekne, když před ním např. spadne popelnice. Pokud člověk psa klidně pochválí a jinak se tváří, že se přece nic nestalo a že padající popelnice a rámus, který působí je běžná záležitost, bude to normální štěně brát stejně. Pokud se majitel vyděsí, začne psa litovat a hladit a z hlasu je mu znát strach, co že to se štěnětem udělá, je základ pro budoucí nedůvěřivé až bázlivé reakce položen.
Štěně potřebuje informace a potřebuje si také leccos ozkoušet. Příležitost mu k tomu mohou poskytnout různé hračky. Tím nejsou myšleny leckdy dost finančně náročné, ale snadno rozkousatelné a tedy z pohledu štěněte nebezpečné míčky, kosti nebo zvířátka. Hračka by měla být bezpečná, měla by být tak velká, aby ji štěně eventuálně uneslo a měla by poskytovat možnost ověřit si ostrost zubů.
Majitelé psů si většinou uvědomují, jak jsou informace získané v období rané socializace pro jejich psa důležité. Hledají ale odpověď na otázku, zda ukazovat svět štěněti, které ještě za sebou nemá všechna potřebná očkování. Řešení není určitě jednoduché. V době, kdy je štěně schopné si vytvořit dostatečnou imunitu, období rané socializace končí. Nezbývá nic jiného, než hledat kompromisní řešení. Štěněti informace poskytnout, ale hledat na to prostředí, kde je riziko kontaktu s nemocným psem vyloučeno.
d) schopnost komunikace
V období rané socializace se štěně učí komunikovat se svým okolím. Takové dorozumívání se může odehrávat v mnoha rovinách např. opět ve vztahu k matce feně, sourozencům a případně dalším psům. Do této oblasti ale patří i komunikace s člověkem. Pes si zvyká na lidský hlas a význam rozdílné intonace, zvyká si i na lidský dotyk. Ten může být příjemný – pohlazení, poplácání, méně příjemný – kontrola zubů, očí, uší a také nepříjemný – mírný trest, nepříjemná manipulace. Vše má z hlediska budoucího chování psa velký význam. Pokud si pes v období rané socializace uvědomí rozdíl mezi pochvalou a výrazem nespokojenosti, je šance že z našeho okolí zmizí majitelé nešťastně pokřikující na nereagujícího psa.
Jsou lidé, kteří si myslí, že není nutné se psovi ve věku pod čtyři měsíce příliš věnovat. Na klasický výcvik je ještě brzy a zaobírat se potřebami a zájmy malého štěněte je z jejich pohledu ztráta času. Je ale třeba si uvědomit, že přemýšlet je třeba nejen nad výcvikem, ale i nad výchovou. Obecně by se dalo říci, že výchova jsou základy slušného chování a výcvik příprava na specifický výkon postavený na vlohách psa a potřebách jeho majitele. Důležité při tom je, že správná základní výchova je velkou výhodou při náročnějším výcviku.
Často slyšíme, že kříženci jsou inteligentnější než psi s průkazem původu. Leckomu možná uniká, že kříženci nebývají příliš opečovávaní a že informace o tom, co život obnáší, získávají od miminkovského věku. Psi s průkazem původu a to zvláště v případě, že byli pořízeni za slušnou finanční částku, jsou často chráněni tak, že jim následně chybí potřebné kontakty a informace.
Připomenout je asi třeba, že část období rané socializace prožívá štěně ještě u chovatele. To, jaké impulsy se snaží chovatel štěňatům zajistit, je jednou z velmi důležitých informací. Zájemce o štěně by se měl zajímat o to, zda štěňata mají možnost výběhu nebo jsou zavřená v nějaké kleci, zda mají k dispozici hračky, zda je s nimi matka v kontaktu a může je vychovávat.
Dnešní majitelé psů mají velkou výhodu v tom, že existuje celá řada „školiček“ pro psy, v kterých je právě na ranou socializaci při zachování dostatečné ochrany štěněte dáván velký důraz. Ten, kdo si sám neví rady, určitě neudělá chybu, když se do některé školičky přihlásí.
Pes má ve svém životě mnoho úkolů. Tím nejdůležitějším je dělat svému člověku radost. Na nás lidech je, abychom mu to umožnili.
Předpokládalo se, že koronaviróza a s ní související nouzový stav budou mít velmi negativní dopad na zájem o štěňata. Zatím se zdá, že skutečnost je zcela opačná. Možná tedy stojí za to se trochu věnovat těm, kdo si chtějí psa pořídit.
Foto: Jan Tichý
Dále uvedené povídání se samozřejmě vztahuje na zájemce o štěně. Do určité míry se ale vztahuje i na chovatele. Ono asi není rozumné dát štěně každému, kdo se o něj přihlásí. Výše uvedené motto je určitě pravdivé a to i v požadavku, abychom psovi jeho nejdůležitější úkol umožnili. Právě rozumné zvážení našich možností před pořízením psa je z tohoto pohledu důležité.
Pokud si někdo kupuje pračku nebo ledničku, věnuje většinou výběru domácího spotřebiče velkou pozornost. Odpovědi na otázky: „Jak to funguje?“ Co to umí?“ „ Kolik stojí provoz?“ „Jak je to s každodenní údržbou?“ a „Kdo to umí opravit?“ hledá nejen v reklamě, ale i u lidí, kteří podobnou „mašinku“ doma mají. Pokud si kupujeme psa, často nepřemýšlíme vůbec nad ničím. Výsledkem pak mohou být problémy, které trápí nás, našeho psa a v nejhorším případě i okolí. Koupě psa je prostě záležitostí, kterou je třeba důkladně zvážit. Následujících deset otázek může sloužit jako podklad pro zamyšlení. Pravdivé odpovědi mohou při rozhodování zda si psa pořídit a také jakého hodně pomoci.
1. Proč vlastně psa chci?
Na první pohled se může tato otázka zdát být zcela zbytečná. Chci psa, tak si ho koupím a proč bych měl či měla sám před sebou toto přání zdůvodňovat. Určitě nikomu neuškodí, když se nad svými důvody trochu zamyslí. Pokud někdo hledá ve psovi ochránce, přítele nebo jej potřebuje k výkonu svého povolání či nějaké další činnosti, určitě není důvod, proč mu koupi psa rozmlouvat. Velkým problémem se může (ale nemusí) stát i pes, který byl možná dobře míněným, ale nedomyšleným dárkem. Daleko horší je to tam, kde je pes tou poslední kapkou, která má doplnit náš image. Máme krásný dobře zařízený dům nebo byt, pěkné auto, chatu ale ještě by to něco chtělo. Což takhle nějaké právě módní plemeno? Přesně to nám k dokonalosti chybí. Pokud zájemce o psa uvažuje tímto způsobem, najde na našem trhu celkem pestrou nabídku, z které si může vybrat. K dostání je mnoho typů psů sádrových, velcí i malí psi plyšoví a občas se najde i krásná bronzová soška. Rozhodně pro něj ale není vhodný pes, který žere, štěká, chce chodit ven a chce mít člověka, který ho bude mít rád a kterého může mít rád on.
2. Nemáme v rodině alergika?
Stále stoupá počet lidí a zvláště pak dětí trpících různými alergiemi. Máme-li dítě, které se při kontaktu se sousedovým psem osype nebo dostane astmatický záchvat, určitě nebude koupě psa tím nejlepším nápadem.
Foto: Jan Tichý
3. Souhlasí s pořízením psa všichni členové rodiny?
Pes může být společnou rodinnou radostí, může ale také být zdrojem problémů. Pořizovat si psa gigantického plemene a bydlet při tom v bytě 1+1u tchýně, která se bojí i jezevčíka, určitě není příliš rozumné.
4. Dokážu ho vychovávat?
Veterináři, výcvikáři, rozhodčí pro posuzování exteriéru psů, ale i řadoví občané mohou potvrdit, že počet nevychovaných psů roste. Tím nejsou v žádném případě myšleni psi agresivní, o kterých lze říci, že byli, jsou a určitě i budou spíše výjimkami, ale psi, kteří díky špatné výchovné péči majitele jsou obtížní pro celé okolí a s velkou pravděpodobností i pro svého pána. Do této kategorie patří štěkálci, psi skákající na všechny lidi, rváči, psi loudící, psi honící kola i běžce atd.
Z hlediska budoucí výchovy psa hraje velkou roli volba plemene. Je velmi rozumné si zjistit, za jakým účelem bylo plemeno, které se nám líbí, vyšlechtěno. Uvažujeme-li např. o krásně zbarveném výmarském ohaři, měli bychom si také uvědomit, že to je pes lovecký a pes, od kterého se očekávala určitá „tvrdost“. Je to tedy pes, který potřebuje hodně pohybu a pes, který potřebuje laskavé, ale nekompromisní vedení.
Pro neprůraznou, velmi zaměstnanou a v malé garsonce bydlící slečnu tedy asi nebude tím nejlepším plemenem. Nemusí být, stejně jako řada dalších loveckých plemen ani tím pravým ořechovým pro Hanspaulku. Ať se nám to líbí či ne, je Šárecké údolí revír, je v něm zvěř a nezvládnutý pes znamená problém.
5. Budu na něj mít čas?
Pes není televize, kterou lze vypnout, ani koloběžka, kterou lze odložit do sklepa. Pořídím-li si psa, pořizuji si jej na deset a více let a po celou tuto dobu musím počítat s jeho nároky na můj čas. Určitě není rozumné si pořizovat psa v době, kdy se chystáme na roční stáž do Anglie.
6. Kdo s ním bude chodit ven?
To, že je psa nutné pravidelně vyvenčovat asi nikoho nepřekvapí. Loužičky či hromádky jsme schopni tolerovat u malých štěňat, dospělý pes by se měl vykonávat a také většinou vykonává potřebu jinde než v bytě svého majitele.
Řadě lidí ale uniká to, že většina plemen potřebuje i dostatek pohybu. Je třeba tedy zvážit, zda máme dostatek času i energie na to, abychom psovi v této oblasti vyhověli. Každodenní procházka se psem přestává být radostnou záležitostí v okamžiku, kdy je dvacet stupňů pod nulou a nám právě vytrhli zub moudrosti.
Řada lidí si myslí, že pes patří do vilové čtvrti k domům se zahradou a že se s ním pak nemusí chodit na procházky. Hluboce se mýlí. Zahrada potřebný prostor pro pohyb psovi neposkytuje. Znám hodně spokojených psů bydlících v panelácích, s kterými jejich majitelé chodí pravidelně a na dostatečně dlouhou dobu ven. Znám i smutné a leckdy zanedbané psy sedící za plotem, které nikdo mimo zahradu nevezme.
7. Jak jsme na tom, vzhledem k držení psa, s bydlením?
Je třeba rozhodnout, zda pes bude v bytě či kotci. Pokud zvolíme kotec, je třeba přemýšlet nad jeho umístěním a také se domlouvat se sousedy. Takový celý den vyjící nebo štěkající psí nešťastník je problémem pro celé okolí.
8. Kam s ním?
Dovolená je část roku, na kterou se všichni určitě těší. Jsou místa, kam nás pes může doprovázet, jsou místa, která jsou pro psy nevhodná nebo kam psi prostě nesmí. Je tedy třeba zvážit, zda dovolenou budeme přizpůsobovat potřebám psa, či zda jsme po nezbytně nutnou dobu schopni zajistit péči o něj jiným způsobem. Podobné problémy mohou čekat i ty z nás, pro které je pes jediným životním společníkem. Péči o něj musíme zajistit v době, kdy nás chřipka drží v posteli a nakonec i v případě, že jsme nuceni strávit nějaký čas v nemocnici.
9. Mám na to?
Pomíjet
nelze ani otázku finanční. Lidé většinou počítají s tím, že
se štěně kupuje, že tedy za něj určitou částku zaplatí.
Trochu jim ale uniká, že tím výdaje spojené s držením psa
zdaleka nekončí. Je třeba počítat s náklady na krmení, něco
stojí veterinární péče (pravidelné očkování a záležitost
nadmíru smutná – nemocný pes) a samozřejmě tolik diskutované
poplatky ze psů.
10.
Budu schopen či schopna nechat psa být psem?
Jako
jeden z největších problémů řady majitelů by se dalo označit
polidšťování psů. Tendence přisuzovat psům lidské pohnutky i
lidské vzorce chování jsou častější, než by se na první
pohled zdálo. Ten kdo se chce vyhnout potížím, kdo chce být
spokojen se svým psem a kdo chce, aby spokojený byl i jeho pes, si
musí uvědomit, že i když se ten tvor na nás krásně dívá,
vypadá, že za chvíli promluví, je moudrý a laskavý, stále je
to pes a tedy zvíře sice inteligentní, ale přesto zvíře,
kterému nemůžeme vnucovat lidské chování.
Jak již bylo řečeno, by si výše uvedené otázky měl klást ten, kdo si pořizuje psa. Stejné otázky by v rámci možností zájemci o štěně ale měl klást i chovatel prodávající štěně a asi také zaměstnanec útulku hledající pro opuštěné zvíře nového majitele. Jak ukazují zkušenosti naše i v jiných státech, řada problémů vzniká tam, kde nový přírůstek v rodině nesplňuje to, co od něj bylo očekáváno nebo spíše má na své majitele nároky, které nikdo nečekal.
