Rubrika: Co je to za psa

Možná se to někomu nebude zdát možné, ale plemeno, které jste tentokrát hádali, bylo původně vyšlechtěno k lovu vlků. Jedná se o velmi starobylé plemeno, které pochází ze západní Francie z oblasti okolo města Poitiers. Za jeho předky jsou považována tři zaniklá plemena, jejichž jména Larye, Mnontemboeufův honič a céris najdeme jen literatuře zabývající se historií chovu psů.

V XVII. století se rozhodl markýz de Larye vyšlechtit z výše uvedených plemen dokonalého loveckého psa. Celkem se mu to dařilo, ale v roce 1793 jeho život, a tedy i chovatelskou činnost přerušila gilotina. Velká francouzská revoluce ovlivnila i chov psů.

Psi markýze de Larye úplně nezanikli. O další chov se snažila rodina Montmorillonů. Ani ta ale nebyla úplně úspěšná. Epidemie vztekliny, která postihla Francii v XIX. století slibný chov zajímavých psů skoro zlikvidovala. Chovná základna byla tak malá, že by se plemeno nemohlo udržet. A tak se sáhlo po foxhoundech. Údajně se tak stalo v roce 1844. Ten z vás, kdo napsal, že by se mohlo jednat o foxhounda, nebyl se svým tipem až tak moc daleko.

Foxhoundi byli v chovu plemene použiti ještě jednou a to po 2. světové válce. I ta se na chov celé řady plemen velmi negativně podepsala. Přes problémy, s kterými se chov potýkal, vzniklo velmi zajímavé plemeno. Literatura, konkrétně pan Desmond Morris , o něm píše jako o nesmírně majestátním zvířeti nebo o mistrovském díle chovu.

Původní lovec vlků se dnes používá při lovu drobné zvěře a také jako pes společenský. Je zařazen do FCI sk. VI mezi honiče. Jeho eleganci podtrhuje krásná protáhlá ušlechtilá hlava. Patří mezi větší plemena, jeho kohoutková výška se pohybuje okolo 60-70 cm. Má krásnou krátkou lesklou srst, která se vyskytuje většinou v kombinaci bílo-červeno-černé. Prý existují i bílo-oranžoví jedinci. Je to asi jediné plemeno, u kterého se standard zabývá barvou varlat a píše, že může být různorodá.

Pohybem plemeno odpovídá všem požadavkům na honiče. Je rychlý, výborně cválá a standard říká, že je „ dobře skákající a snadno pronikající podrostem“.

Do České republiky byl probíraný zástupce vysokonohých honičů dovezen v roce 2014 a moc zápisů v naší plemenné knize zatím nemá. Je to určitě škoda, protože se jedná o velmi příjemné plemeno. Jeho povaha by se dala označit jako lehce odtažitá, ale vůči svým lidem milá.

Plemeno mělo celou řadu názvů. Známo bylo, jako chien du Haut-Poitou nebo poitouský honič. Na seznamu FCI skupiny či VI. jej najdete jako poitevina. Pan de Larye by asi měl radost. Položil základy pro chov velmi krásného a zajímavého plemene.

Jsou plemena stará a plemena, která vznikala nedávno. Plemeno, které jste měli určit, patří do kategorie těch nejnovějších. Jeho standard byl schválen v roce 1986.

Předci plemene pochází z Anglie. Bývali označováni za dostihové koně chudých. V XIX. století byly ve Velké Británii velmi oblíbené různé závody od klasických koňských dostihů až po dostihy psí. Velmi oblíbený byl tehdy greyhound. Přece jen se ale jedná o větší plemeno a z hlediska finančních nákladů byl pro některé chudší skupiny lidí příliš nákladný. A tak vznikla menší, někdo říká, že miniaturní, verze greyhounda.

Novému plemeni dali starý název whappet, který v podstatě znamená malý pes, který ňafá a z kterého se vyvinul název současný – whippet. Ten kdo současné whippety zná, ví, že to není úplně malý pes a určitě to není žádný ňafálek. Pravdou také není to, co se o nich někdy říká, tedy že jsou hloupí. Naopak. Současný whippet je středně velký, inteligentní a přátelský pes s velkým sportovním talentem.

Whippeti nebo chcete-li po česku vipeti jsou nadmíru elegantní psi, pro které je typická jemná, krátká a uzavřená srst. Vyskytovat se může v různých barevných kombinacích i v jednobarevné formě.

V Massachusetts působil chovatel Walter Wheeler. Jeho chovatelská stanice s názvem Windsprite je rodištěm plemene, o kterém si povídáme. Na to, jak to s jeho vznikem opravdu bylo, panují rozdílné názory. Samotný pan Wheeler říká, že využil toho, že v jeho chovu byli jedinci s vlohou pro dlouhou srst. Jeho odpůrci trochu zlomyslně namítají, že využil výskytu hrubé vady a postavil na tom chov nového plemene.

Bez ohledu na to, zda má pravdu pan Wheeler nebo jeho oponenti, vzniklo nové plemeno, které získává stále více příznivců. Nese název Silk Windsprite a dávno se už nechová jen v USA, ale své příznivce má po celém světě.

Do České republiky bylo nové plemeno dovezeno v roce 2003. Počty zápisů kolísají. Nejvíce jedinců (33) bylo do plemenné knihy zapsáno v roce 2018, naopak v roce 2021 nepřibyl žádný zápis.

Plemeno je mladé, ale zatím se nezdá, že by bylo zatíženo zdravotními problémy. To platí i o klasických vipetech, u kterých je uváděno jen minimum dědičně podmíněných chorob. Zatím se jedná o plemeno FCI neuznané. V seznamu plemen je najdete pod názvem dlouhosrstý vipet.

Od klasického vipeta se liší jen délkou srsti, která má být dlouhá, hedvábná a jemná, ale nemá být příliš objemná. U typu srsti i u jejího zbarvení standard doporučuje, aby se pozornost věnovala tomu, že má zvyšovat eleganci psa. Ve stavbě těla, utváření hlavy a typického klenuté horní linie je vidět, že to je chrt každým coulem.

Mimochodem, ta klenutá horní linie není žádným samoúčelným exteriérovým a lidmi zbytečně vymyšleným znakem. Takové utváření hřbetu a beder umožňuje psovi při běhu daleko dopředu podsunout pánevní končetiny, získat tak silný odraz a na něj navazující rychlost.

V tipování plemene někdo napsal, že se jedná o hubeného psa. Není to pravda. Je to prostě chrt a ten má být osvalený a má mít výrazně vtažené břicho. A to je něco jiného než hubenost. V každém případě je dlouhosrstý vipet sice plemeno mladé, ale plemeno velmi příjemné bez sklonů k agresivitě nebo rvačkám a tomu, kdo si je pořídí, bude dělat jen radost.

Některá plemena jsou překvapivě stará. Patří mezi ně i němečtí špicové. Údaje o jejich původu se trochu rozcházejí. Jako předek bývá uváděn pes rašelinný. Pokud narazíte na termín pes bažinný, tak to je jen různé označení pro stejného psa. Většina plemen byla šlechtěna ve snaze získat psa pro určitý druh práce. O plemeni německý špic se píše, že to byli vždy psi společenští.

Plemeno jako takové se chová v celé řadě velikostních a barevných rázů. Standard plemene uvádí dle velikosti vlčího špice – keeshonda, velkého špice, středního špice, malého špice a trpasličího špice – pomeraniana.

Pestré jsou velikostní rázy plemene, neméně pestré jsou i barvy, v kterých se může vyskytovat. U nejmenšího rázu jsou uvedeny následující barvy srsti: bílý, černý, hnědý, oranžový, vlkošedý a jinak zbarvený. Do kategorie jinak zbarvený pak spadá dalších pět barev:creme, creme-sable, orange-sable, black-and-tan a strakoš.

Trochu vysvětlení zaslouží dvojí název toho největšího a také nejmenšího ze špiců, tedy špice vlčího – keeshonda a toho nejmenšího trpasličí ho špice – pomeraniana.

U vlčího špice ovlivnilo vznik dvou názvů místo, kde se plemeno chovalo, tedy pomezí Německa a Holandska. Němečtí chovatelé jej podle zbarvení nazývali Wolfsspitz a jejich holandští kolegové dali příjemnému psovi jméno po politikovi, který se jmenoval Cornelius „Kees“ de Gyzelaar a jednoho ze psů vlastnil. Rozdíl mezi keeshondem a vlčím špicem není velký a spočívá nejvíce v popisu zbarvení.

Trochu složitější to je u nejmenší variety plemene u trpasličího špice – pomeraniana. Podle našich předpisů se jedná o stejné plemeno, v řadě států tuto varietu považují za plemena dvě a pro každé mají vlastní standard. Trpasličí špic odpovídá stavbou těla svým větším kolegům. Pomeranian je kompaktnější a má silnější kostru. Hlava je kulatější a stop výraznější a možná by se dalo říci, že je líbivější.

V literatuře můžeme pomeraniana najít také jako pomořanského špice. Označení získal podle Pomořanska, což je historické území u Baltského moře na pomezí mezi Polskem a Německem. Odtud se plemeno v 18. století vyvezlo do Anglie. Jednalo se tenkrát o psy úplně jiné, než je dnešní pomeranian. Údajně vážili až 14 kg a velikostí odpovídali spíše dnešním středním špicům. Současný název je odvozen právě od slova Pomořanský. Oblíbené plemeno můžeme najít na obrazech známého anglického malíře Thomase Gainsborougha. Na přiloženém obraze je špic v barvě bílé, která byla tenkrát nejoblíbenější.

Postupně se plemeno zmenšovalo, až se dostalo na současnou váhu cca 2 kg. Malého temperamentního psa milovala šlechta a to hlavně její něžnější část. Černého pomořanského špice vlastnila pověstná královna Viktorie. Pes se jmenoval Turi a doprovázel svojí paní i na smrtelném loži.

Na konci 19. století se pomořanský špic dostal do USA. Okamžitě zaznamenal řadu příznivců a tamní chovatelský klub uspořádal už v roce 1911 první velkou výstavu plemene.

Zájemce o plemeno německý špic s číslem standardu 97 asi bude zajímat výška jednotlivých velikostních rázů. Najdou ji ve standardu plemene na webu Českomoravské kynologické unie. Nás dnes zajímá plemeno na obrázku a u toho je uváděna kohoutková výška 21 cm s povolenou odchylkou +/- 3 cm.

To, co mu chybí na velikosti, nahrazuje úžasnou povahou. Malý, nesmírně inteligentní a přátelský pes má rád lidi všeho věku. Je to pes, který snese označení radostný a který přinese svému majiteli do života pohodu. Jedná se o oblíbené malé společenské plemeno a jeho název v textu několikrát zazněl. Správně hádali ti, kdo napsali, že na obrázku je POMERANIAN.

Irsko je zemí původu velmi zajímavých plemen. Patří mezi ně i krásně zbarvený elegantní zástupce setrů. Údajně vznikl křížením irského červenobílého setra a červeně zbarveného psa neznámého původu.

Původně bylo plemeno šlechtěno jako lovecký pes spolupracující s loveckými dravci. Byl tedy jedním z plemen, používaných sokolníky. Později byl využíván jako pes pomáhající při lovu ptáků do sítí a své definitivní uplatnění našel po té, co lovci začali používat střelné zbraně.

Vzhledem k tomu, nestaré střelné zbraně byly časově náročné na přípravu před výstřelem, potřebovali lovci nový typ čtyřnohých pomocníků. Už nechtěli, aby pes našel zvěř a hnal ji tak dlouho, až se unavila a bylo snadné ji šípem nebo oštěpem ulovit. Hledali se psi, kteří zvěř našli, ukázali lovci kde je a teprve až byl připraven k výstřelu zvěř na povel zvedli. Dnes tomu označení nalezené zvěře říkáme vystavování a je to typická vlastnost FCI sk.VII. – ohařů.

Není ale vystavování jako vystavování. Ze starých obrázků i ze soudobé praxe víme, že většina plemen při vystavování strne v postoji, přičemž má pokrčeně zvednutou přední končetinu. Správně bychom měli v myslivecké terminologii používat označení běh. U většiny psů tvoří linie mezi špičkou čenichu přes hřbet až po konec prutu (ocasu) přímku. Existuje ale skupina plemen, která označují nalezení zvěře tím, že si sedne. Dokonce se říká, že podle toho dostali i název – setři.

Kynologická nomenklatura zná čtyři plemena setrů: anglického, irského červeno-bílého, irského a gordon setra. Jsou to na pohled krásní a elegantní psi s vynikajícími loveckými vlohami. Jsou považováni za specialisty pro lov drobné zvláště pak pernaté zvěře. Pravdou je, že v České republice dokáží najít využití i jako všestranní lovečtí psi a také jako psi společenští.

Plemeno, o kterém si povídáme, se chová cca od XVIII. století. V XIX. století je, stejně jako jiná plemena, trochu postihla snaha šlechtit psy krásné a lehce se zapomínalo na jejich povahu. Pro zvýšení elegance byl údajně použit barzoj. Původní chovatelé plemene se ale úspěšně bránili a plemeno se vrátilo ke svému původnímu využití.

Chovatelský klub plemene byl založen ve Velké Británii v roce 1882 a o čtyři roky později byl zveřejněn závazný standard. To, že i dnes chovatelé dbají na udržení loveckých vloh dokazuje v roce 1998 klubem ze země původu zveřejněný pracovní standard. Ten mnoho plemen nemá a je to možná škoda, protože je v něm zakotveno, jak by měl ideální představil plemene pracovat.

Plemeno má slušnou oblibu i u nás. Dokazuje to 251 jedinců zapsaných do naší plemenné knihy v roce 2020. Není na tom nic divného, protože se jedná nejen o pracovitého, ale hlavně na pohled krásného psa. Leckdy si jej právě pro krásu a eleganci pořizují lidé, kteří moc nevědí, jaké nároky pes má.

Irský setr, o kterém si povídáme a kterého jste správně tipovaly, totiž potřebuje fyzickou i psychickou zátěž. Pokud si někdo představuje, že mu bude stačit procházka okolo paneláku na vyvenčení, velmi se mýlí. Nemůže se pak divit, že jeho pes je krásný, ale obtížně zvladatelný. Možná díky tomu občas někdo označuje irského setra jako problematické plemeno. Problematický není on, ale lidé, kteří si jej pořizují. Stále platí, že než si pořídíme psa, měli bychom hledat informace o nárocích plemene, které jsme si vybrali.

Dnešní plemeno pochází z hornatého poloostrova na středozápadě Velké Británie. Jméno této oblasti je odvozováno od germánského slova Walha, které označuje cizince. Zajímavé je, že podobný původ je uváděn i u našeho Valašska. Oblast, o které hovoříme, obývají Keltové.

Názory na historii jednotlivých plemen se často rozcházejí. Platí to i o malém psovi, o kterém literatura říká, že je jedním z nejstarších příslušníků velké rodiny teriérů. Dokonce bývá uváděno, že je nástupcem původního Old English Black and Tan teriéra a tedy jakýmsi praprapředkem současných teriérských plemen.

Pravdou je, že někteří autoři mají na stáří plemene trochu jiný názor. Myslí si, že je příbuzným nebo spíše potomkem erdelteriéra, od kterého se liší hlavně velikostí. Ke zmenšení plemene prý došlo vlivem náročného prostředí hornaté krajiny a také výběrem psů a fen pro chov zaměřený hlavně na produkci norníků.

Pravděpodobnější je asi první teorie. Dokazuje to Sbírka zákonů, kterou v 10. století sepsal král Howell Dobrý a v které hovořil i o psech. Jednoho z nich nazýval House Cur. V keltštině Cur znamená něco jako darebák, lotr, kujón nebo podvraťák a je to označení, které až na poslední slovo dost vypovídá o povaze psa, o kterém hovoříme.

Opravdové písemné zmínky o plemeni lze vystopovat do XVIII. století. Středně vysoký teriér se tenkrát používal hlavně jako norník k lovu lišek, jezevců, vyder a kun. Vzhledem ke své velikosti vyhovoval také jako doplněk smeček foxhoundů, kterým bez problémů stačil.

Větší zájem exteriéru plemene věnovali chovatelé až v XIX. století. Samostatný chovatelský klub byl založen ve Velké Británii v roce 1885. V Československu se plemeno chovalo již za první republiky a velký rozmach zaznamenalo po 2. světové válce. Patřilo tehdy k nejpočetnějším plemenům využívaným při výkonu práva myslivosti.

Možná už dnes nikdo neví, že pes a fenka plemene byli čestným darem, který při státní návštěvě v Československu obdržel etiopský císař Hale Selassie nebo že příslušníka plemene vlastnil známý fotograf Erich Tylínek. Za připomenutí určitě stojí, že krásného pracovitého psa jménem Aero Vostok měl Ing. Václav Růžička.

Tento úžasný pán hovořící několika jazyky byl ředitelem Vojenských lesů a také po nějakou dobu presidentem FCI. Právě on se postaral o to, že FCI uznalo českého teriéra a českého fouska. Aero Vostok byl velšteriér a tedy zástupce plemene, které jste měli uhodnout a které většina z vás také správně uvedla.

Plemeno z minulé hádanky je poměrně staré. Nejedná se přímo o plemeno, ale o jeho varietu. První zmínky o ní jsou z XII. a XIII. století. Byl to oblíbený pes šlechticů a králů. Zdánlivě malý drobný psík ale nebyl jen mazlíčkem, skrývalo se v něm a stále skrývá statečné psí srdíčko.

Např. o fence Lilene, kterou vlastnil Jindřich III., se píše, že odhalila nebezpečí, které jejímu pánovi hrozilo. Se svým pánem se zúčastňovala různých jednání. Jednou krále přišel navštívit mnich a Lilene k němu okamžitě pocítila nedůvěru, začala vztekle štěkat a král nechal psa vyvést. Měl si pamatovat, co mu fenka naznačovala, protože jej stejný mnich později zavraždil.

Zajímavé je, že Lilene vypadala skoro stejně jako dnešní příslušníci plemene a to Jindřich III. žil v XVI. století. Plemeno bylo oblíbeno i u jiných historických osobností. Měla je ráda Marie Terezie a madam Pompadour. Jako doplněk lidí se objevuje na obrazech Rubense nebo Goyi.

Uvádí se, že po dobu více než 200 let bylo plemeno nejoblíbenějším společenským psem. Dnes jej trochu do pozadí zatlačuje blízký příbuzný nebo chcete-li bratr. Obě plemena mají stejný standard a liší se jen nesením ucha. Jedno z plemen je má vztyčené a druhé klopené.

Plemeno se jako celek nazývá malý kontinentální španěl a jako země původu je uváděna Francie. Varieta se vztyčeným uchem nese označení Papillon. Do češtiny přeloženo to znamená motýlek a podkladem pro jméno jsou velké a široké ušní boltce, které připomínají tvarem i nesením motýlí křídla.

Na obrázku je druhá varieta označovaná jako Phalene, což by se dalo přeložit jako mol nebo přesněji můra. Možná někdo nemá můry rád. V případě dnešního plemene by se ale hodně mýlil. Papillon i Phalene jsou úžasní psi. Přátelští, mazliví, inteligentní, ovladatelní, krásní na pohled a těší je pohyb úměrný jejich velikosti a schopnostem. Mít malého kontinentálního španěla a je jedno, zda motýlka nebo můru, znamená mít v životě zdroj radosti.

Plemeno, jehož název jste měli uhodnout a většinou jste je hádali správně, pochází z Velké Británie. V literatuře se můžeme dočíst, že vzniklo cca v XIV. století a za jeho předky jsou považováni staroangličtí honiči a harrierové.

Plemeno bylo vyšlechtěno ve snaze získat malého honiče specializovaného zvláště na lov zajíců a později králíků. Základním požadavkem byla inteligence, rychlost, schopnost pracovat ve smečce a taková velikost, aby psa nebo smečku psů mohl sledovat pěší lovec.

Zdálo by se, že se tedy jednalo o psa vyhledávaného chudými lidmi, kteří neměli peníze na koně. Skutečnost je trochu jiná a plemeno bylo chováno na dvorech anglických králů a královen, např. Jindřicha VIII., Alžběty I., Viléma Oranžského nebo Jiřího IV.

V České republice je plemeno oblíbené. Ročně se do naší plemenné knihy zapisuje 200-300 jedinců. Přístup k využití plemene je trochu skvrnou v historii české kynologii. V osmdesátých letech XX. století patřilo pro svoji nekomplikovanou povahu, malou velikost a výhodným fyziologickým vlastnostem k oblíbeným laboratorním zvířatům.

V poslední době se z plemene stal spíše společensko-sportovní pes, ale vlohy pro práci při výkonu práva myslivosti mu nechybí. S tím by měl počítat každý nabyvatel štěněte. Jinak se bude divit, když mu pes na procházce v přírodě bude dokazovat, že patří do skupiny honičů a uteče za zvěří.

Kde svého psa má může pak majitel zjistit podle krásně znělého „hlasu“ (štěkání), kterým se pes projevuje při kontaktu se zvěří a o kterém majitelé plemene říkají, že je nejkrásnější ze všech psů. Poznat, kde právě pes je je do určité míry možné i podle bílé špičky ocásku (prutu). Ten pes nese vztyčený a ta bílá špička funguje jako signální praporek.

Na začátku chovu se moc nedbalo na kohoutkovou výšku, základní požadavek byl, aby byla malá. V určitém období byli oblíbení jedinci, jejichž velikost byla taková, že se vešli do kapsy kabátu lovce. Později se kohoutková výška ustálila na současných 33-40 cm.

Plemeno mělo několik jmen. Úsměvný asi je název Jelly Dogs, což prý doslova přeloženo znamená džemoví psi. Odvozeno to je od brusinek nebo spíše brusinkového džemu, který byl nedílnou součástí pokrmů připravovaných ze zaječího masa.

Současný název je odvozován od označení pro malého tvora, které v keltštině zní beag a ve starofrancouzštině beigh. Hovoříme o příjemném a půvabném plemeni, jehož oficiální jméno je beagle, zkráceně bígl.

Plemeno, které jste měli určit, pochází ze Severní Itálie z horské oblasti nedaleko Milána.

Stejně jako v jiných případech není historie plemene úplně jasná. Francouzští a italští kynologové občas vedou spory, zda je toto plemeno předkem briarda nebo zda je tomu naopak. Za předky plemene jsou považováni asijští ovčáčtí psi, které na území dnešní Itálie měli přivézt Féničané.

Pokud se podíváte do mapy zjistíte, že z Asie je opravdu blíže do Itálie, a že Italové asi mají pravdu. Odpovídá tomu jak zeměpisné položení států, tak některé historické prameny.

Plemeno patří mezi ovčácká plemena a používalo se hlavně při pasení a také ochraně stád ovcí a koz v horských oblastech. Využití odpovídá povaha i vzhled. Plemeno je inteligentní a snoubí v sobě ovladatelnost i samostatnost. Vzhledem ke své síle dokáže zvítězit i nad stáda ohrožujícími šelmami.

Typickým znakem plemene je srst. Na většině těla je hrubá. Literatura uvádí, že připomíná srst kozí. Dá se to asi říci o struktuře, nikoliv o délce. Jak pes dospívá, prolíná hustá a nezvykle dlouhá podsada do hrubých pesíků a spolu vytváří zfilcovatělé smotky. Pomáhá tomu i to, že srst velmi zajímavého plemene nelíná. Výsledkem je jakýsi „kabát“, který chrání tělo před nepřízní počasí, ale nebrání psovi v pohybu.

Srst na hlavě je měkčí, zakrývá obličejovou část a při bojích ji do určité míry chrání před poraněním. Barva srsti je šedá ve všech odstínech, méně typické, ale tolerované je zbarvení černé nebo typu isabela.

Oficiální název plemene v zemi původu, tedy v Itálii je Cane da Pastore Bergamasco. U nás mu říkáme jednodušeji – bergamský ovčák.

Plemeno, které jste měli určit a také většinou správně určili, původně patřilo mezi ovčácké psy a také psy doprovázející karavany. První zmínky o něm pochází z roku 1895, ale pravděpodobně se ve své domovině chovalo už mnohem dříve. V jeho standardu je uváděno, že je považován za původního Svatého psa Tibetu.

Mezi pastevci bylo plemeno oblíbeno pro svoji mrštnost a schopnost se vyrovnat i s náročným terénem. Údajně dokázalo ve stísněných horských soutěskách běhat po hřbetě ovcí a koz, dostat se tak před stádo, obrátit je a ze slepé soutěsky vyhnat ven.V uvedeném roce 1895 někdo o plemeni napsal, že na první pohled připomíná hrubosrstého teriéra a od té doby mu označení teriér zůstalo. Pravdou je, že s klasickými teriéry nemá nic společného. Připomíná je možná jen větší temperament, který je odlišuje od ostatních tibetských plemen.

Do Evropy přesněji řečeno do Velké Británie plemeno dovezla na počátku XX. století lékařka, která pracovala v nemocnici na pomezí mezi Tibetem a Indií. Doktorka Geigerová dostala fenku plemene darem od vděčného pacienta a brzy si k ní pořídila i psa. Obdivovala přítulnost ale také statečnost svých psů. Desmond Morris např. píše o tom, jak ji napadl divoký pes a její psi ji tak bránili, až to jeden z nich zaplatil životem.

Stejná dáma později přesvědčila indickou kynologickou organizaci, aby plemeno uznala a stejný úspěch slavila v roce 1930 ve Velké Británii. Dnes se plemeno chová jako společenský pes a v nomenklatuře FCI je řazeno do sk. IX.

Plemeno mělo celou řadu různých názvů. Patří mezi ně Bhutan Terrier, Bhutanese Dog, Darjeeling Teriér, Lhasa Terrier a dnes jej známe pod jménem Tibetský teriér. V ČR patří mezi středně početná plemena. V roce 2020 se do naší plemenné knihy zapsalo 76 odvezených psů a narozených štěňat.

Tibetský teriér patří mezi plemena, která dokazují, že ani kynologii se politika nevyhne. Ve standardu mělo plemeno uveden jako stát původu Tibet. To se v nedávné době nelíbilo mocné Číně, která požadovala na FCI změnu, protože plemeno prý není tibetské ale čínské. Mezi chovateli a majiteli nejen tibetských teriérů se zvedl velký odpor a výrazně u FCI protestovali. Protestovali i naši chovatelé. FCI z problému vybruslilo šalamounsky. Země původu plemene je uváděna jako Tibet (China). V nomenklatuře FCI sk.IX ale zůstala sekce tibetských plemen, do které patří Tibetský teriér, Lhasa apso, Tibetský španěl a Shi-tzu.

Ve středověku se na území Velké Británie používala lovecká plemena, která měla svůj původ ve Španělsku. Lovečtí psi patřili k lovcům a myslivosti. Své čtyřnohé kamarády ale chtěli mít i něžnější příslušníci šlechtických rodin. A tak někdy před 400 lety vzniklo malé plemeno španěla. Jeho úkolem bylo hrát si s dětmi a mazlit se s dámami. Občas malí přátelští psi fungovali jako ohřívací podložky, které si jejich malí i velcí pánové dávali v zimě do lůžka místo nahřáté cihly.

Velmi módními se malí španělé stali za vlády anglického krále Karla I. a jeho syna Karla II. Uvádí se, že po nich získali společenští španělé své jméno King Charles. V té době jim byla přidělena celá řada privilegií. Např. jim nesměl být zakázán nikam přístup. A tak měli příslušníci plemene povolen vstup i do anglického parlamentu a prý to platí i dnes.

Móda měla vliv na utváření stavby plemene. Prosazovány např. byly malé a kulaté hlavy a původní King Charles s delší nosní partií se postupem doby skoro vytratil. Ke změně došlo až v roce 1926, kdy se rozhodl pan Roswell Eldridge původní vzhled plemene podpořit. Pán, který pocházel z Ameriky, to udělal mazaně. Vypsal na příštích pěti Cruftových výstavách cenu pro nejkrásnějšího King Charlese s dlouhou čenichovou partií.

Staronový vzhled plemene měl celou řadu příznivců a plemeno se začalo chovat ve dvou varietách- větší s delší čenichovou partií a menší s kulatější hlavou a kratší čenichovou partií. V roce 1945 byly uznány obě variety jako samostatné plemeno. A tak dnes máme Kavalíra King Charles španěla a King Charles španěla. Pokud by si někdo myslel, že některý z nich trpí problémy brachycefalických plemen, velmi by se mýlil.

Kavalír je v některých státech velmi oblíbený. např. v Anglii se údajně zapisovalo víc než 12000 štěňat. K nám byl první pár importován z Velké Británie v roce 1975. Plemeno má pro svoji úžasnou povahu hodně příznivců a např. v roce 2020 bylo do naší plemenné knihy zapsáno 809 jedinců.

Na obrázku je kavalír King Charles španěl. A pokud se chcete o tomto plemeni něco dozvědět, nezapomeňte si pustit podcast, který připravuje LABVET ve spolupráci s internetovým časopisem e-Canis a který bude zaměřen právě na toto plemeno. Povídat o něm bude jedna z našich největších odbornic paní Michaela Čermáková.