Rubrika: Prevence

„Nevíme, co máme dělat. Když odejdeme z bytu, Roxana vyje, štěká, škrábe na dveře a udělá nečistotu manželovi v posteli. Sousedé se zlobí, mají malé dítě a to nemůže spát. Dveře musel manžel oplechovat. Jsou na to nějaké léky?“ z veterinární ordinace

S popisovaným problémem se čas od času asi setká každý veterinář a určitě jej řeší na cvičácích a v psích školách a školkách, tedy všude tam, kde se zabývají výchovou psů. Nepříjemné chování má i svůj odborný název – separační úzkost.

Separační úzkost u psa může být vrozená a pak je boj s ní velmi problematický. Může být ale i získaná. Někdy si lidé myslí, že se jedná o nevychovanost nebo o projev nudy. Nelze to jednoznačně vyloučit ale ani tvrdit u všech případů. Velmi často je separační úzkost projevem panického strachu a dala by se označit za psí fobii. V takovém případě ji pes nedokáže vědomě zastavit a je třeba si uvědomit, že to pro něj není příjemná záležitost a že takové panické záchvaty strachu jsou velkým stresem.

Projevy

Projevy separační úzkosti jsou různé, od štěkání, vytí a naříkání, přes snahu se dostat z uzavřeného prostoru násilím ven, kálením v místech, kde by to pes nikdy nedělal až po individuální projevy typu nadměrného slinění, drbání se, zrychleného dýchání a třesu.

Separační úzkost postihuje psy, když zůstanou sami doma nebo uzavření v kotci. Řada psů velmi těžko snáší, když mají zůstat bez dozoru v autě a s naříkajícími psy se velmi často setkáváme u různých obchodů.

Separační úzkostí trpívají nervově labilnější psi a velmi často psi „závisláci“. Znáte to, takový svého pána nesmírně milující pes s ním chce být v úzkém kontaktu neustále. Chodí za páníčkem po bytě, spí s ním v posteli, a pokud mu to je dovoleno, provází majitele i na toaletu. Naříká, když má zůstat v jiné místnosti a pokud jej majitel uváže před krámem k nelibosti prodavaček i nakupujících kvílí tak, že jsou z toho nervózní všichni v okolí.

Někdy je separační úzkost vyvolána stresujícím zážitkem, který psa potká, když je v bytě sám. Může se např. dostavit u epileptika, kterého postihl záchvat v době, kdy byl majitel v práci. Vím o psovi, který uváděnými problémy začal trpět po té, co v domě prováděli rekonstrukci a pracovali s hlučnou sbíječkou. Příkladů by se asi našla celá řada.

Co se dá se separační úzkostí dělat?

Jako první by se mělo uvést to, co se dělat nemá. Určitě není vhodné psa trestat. Vrátit se domů a psovi vynadat případně sáhnout po fyzickém trestu je nesmysl. Nešťastník si většinou neuvědomí, zač je trestán. Pravidlo říkající, že člověk má projevit nespokojenost v okamžiku, kdy pes projeví nežádoucí chování, se tady těžko dodržuje. Naopak podobné trestání stav psa spíše zhoršuje, než pomáhá. Ke strachu ze samoty se přidá ještě strach z toho, co bude, až se páníček vrátí domů.

Separační úzkost se dá ovlivnit různými medikamenty. K dispozici jsou uklidňující léky, přípravky na bázi feromonů, spreje a dokonce i obojky, které uklidňující látku vypouští během doby, kdy je pes sám doma. Na internetu je poměrně široká nabídka, vhodné je ale vše konzultovat s veterinářem.

Těžko asi budeme své psy podmiňovat kvůli tomu, že nechtějí být sami, celoživotnímu podávání uklidňujících přípravků. Z naší strany by to možná bylo pohodlné, ale psovi nadbytek chemikálií určitě neprospívá.

Nejlepší je psa postupně na samotu navykat. Začíná se tím, že se pes třeba jen na malou chvíli ponechá sám v jiné místnosti. Doba, po kterou je sám se postupně prodlužuje. Začíná se minutami a končí např. hodinou.

Porušení zaběhnutých stereotypů

Vhodné je se např. obléknout tak, jako když jdeme ven. Pes znejistí, ale majitel neodejde a zůstane doma. Pes tak ztratí prvotní impuls ke strachu.

Podobně lze naznačovat, že opravdu odcházíme, ale jen otevřeme dveře a zase se vrátíme zpět. Později opravdu odejdeme, ale jen na minutu nebo dvě. Čas, po který majitel byt opouští, se pomalu prodlužuje. Podobné tréninky by se měly dělat několikrát denně a to vždy s ohledem na reakci psa.

Někdy pomůže zdánlivá hloupost

Měli jsme foxteriéra Arga. Byl to celkem sebevědomý pes, přesto, když měl zůstat doma sám, dával svoji nespokojenost velmi hlasitě najevo. Jednou zapomněla matka vypnout rádio. Pes spal v jedné místnosti a rádio hrálo ve druhé. Žádný nářek se neozval. Argulínek si prostě neuvědomil, že jsme všichni odešli, rádio přece hrálo a to jsme si pouštěli jen, když jsme byli doma.

Občas si lidé myslí, že když truchlícímu psovi pořídí kamaráda, nebude se sám doma bát. K jejich velkému zklamání bývá situace úplně jiná. Nový pes rychle okouká chování problematického kolegy a přidá se k němu. Místo jednoho vyjícího psa pak často majitelé mívají vyjící psy dva.

Prevence

S určitou separační úzkostí se asi někdy setkali všichni majitelé psů nebo přesněji řečeno ti, kteří si přinesli domů malé štěně. Řeč je o tesknění po mámě fence a po sourozencích. Štěně si ale většinou rychle na nové prostředí zvyká. Majitel by ale s nebezpečím separační úzkosti měl počítat a měl by štěně zvykat na samotu. Není to žádné trápení psů, ale důležitá součást výchovy. Samozřejmě ale musí počkat, než se štěně v novém prostředí aklimatizuje.

Zvláště v současné době, kdy je celá rodina včetně dětí neustále doma, je třeba štěně na to, že se jednou vrátíme do práce a do školy, připravit. Je třeba ho nechávat samotné v místnosti a později odejít na procházku bez něj. Normální štěně čas bez nás prospí a na to, že majitel nemusí být vždy k dispozici, si bez problémů zvykne.

Čtěte také: JAK poznám, že je zdravý, když se ho nemohu zeptat?

Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

„ Můžete mně prodat tabletku na odčervení? Náš Karlos asi má roupy. Sice žádné červíčky nevidíme, ale jezdí po zadečku a olizuje si konečník. Vnučka si přinesla roupy ze školky a také ji zadeček tak strašně svědil.“ z veterinární ordinace

Paní si místo léku na odčervení odnesla informaci, že roup jako cizopasník na rozdíl od člověka, koně nebo králíka u psa neexistuje, a také radu, aby se zastavila se s Karlosem v ordinaci, protože asi potřebuje vyčistit anální žlázky. Zároveň ať přinese Karlosův trus. Vyšetříme ho a řekneme, zda je třeba psa odčervit a pokud ano, tak čím. Problémy s análními žlázkami trápí celou řadu psů a možná je třeba na to upozornit.

Co to vlastně anální žlázky jsou?

Někdo anální žlázky u psa označuje jako rudiment, tedy za něco zakrnělého, co už pes nepoužívá. Skutečnost je trochu jiná. Anální neboli pachové žlázy mají i další šelmy např. kočka, liška, lasička nebo tchoř. Fungují jako součást obranného systému a také jako prostředek, kterým si zvíře označuje svoje teritorium.

Jedná se o párový útvar tvořený kožní vchlípeninou a uložený po obou stranách konečníku. Pokud bychom si konečník představili jako hodinový ciferník, najdeme anální žlázky zhruba na číslech 4 a 8. Každá žlázka je tvořena váčkem, který je spojený rourovitým vývodem s okrajem konečníku. Velikost análních žlázek se liší podle plemene psa a hlavně pak podle toho, jak jsou naplněny.

V análních žlázkách se tvoří sekret, jehož konzistence i barva může být velmi různorodá od vodnaté a lehce nažloutlé s pevnějšími vločkami, přes hnědavou pastu až po tmavou a poměrně tuhou hmotu. Sekret obsahuje určité procento tuku a má svůj specifický pach, který nám lidem určitě není příjemný. Většinou obsah análních žlázek odchází při kálení. Někdy, např. když je pes vyděšen, dojde k samovolnému uvolnění obsahu.

Bohužel se poměrně úzký vývod anální žlázky občas ucpe. Sekret vzniká, ale nemůže ven, což není psovi příjemné a není to příjemné ani jeho okolí. Takový pes většinou nevoní a majitel pak chodí k veterináři s dotazem: “Co mám dělat? Najednou strašně „smrtí.“ Problémem není jen to, že se žlázky přeplňují. Komplikací jsou kvasinkové nebo bakteriální infekce, které způsobí zánět. A ten bývá často obtížně léčitelný. Pokud si majitel psa včas problému nevšimne, může dojít až k prasknutí žlázky a někdy musí celý problém skončit chirurgickým odstraněním análních žlázek.

Co dělat, když pes sáňkuje?

Příznaků je celá řada. Patří k nim výše uvedená svědivost, která se projevuje tím, že pes takzvaně sáňkuje, tedy otírá si konečník o zem a také se v jeho oblasti olizuje nebo se okusuje v oblasti kořene ocasu. Řada psů opravdu mění svůj pach a velmi častá je svědivost celého těla a také záněty kůže. Ty bývají lokalizovány v hřbetní liště, tedy v pomyslném pruhu od týlu přes kohoutek až po kořen ocasu. V uvedené oblasti je větší množství mazových žláz a ty na přeplnění análních váčků reagují. Praktická zkušenost učí, že se leckdy u onemocnění kůže hledají různé exotické příčiny a problémů by psa zbavilo vyčištění análních žlázek.

Výše uvedené problémy ještě nemusí znamenat, že došlo k zánětu análních váčků, může se jednat jen o jejich přeplnění. Pokud přeplnění přesáhne únosnou míru nebo se přidá kvasinková či bakteriální infekce, k zánětu dojde. Sekret z análních žlázek pak je hnisavý a často s příměsí krve. To už není psovi jen nepříjemné, ale jedná se i o dost bolestivou záležitost.

Příjemná není ani léčba. Ze zanícených a bolestivých žlázek je třeba uvolnit sekret, často se přistupuje k antibiotickým výplachům a obstřikům a někdy je třeba žlázky chirurgicky odstranit. Vzhledem k tomu, že zánět probíhá v okolí konečníku, je vše z hlediska dalších infekcí velmi problematické.

Pokud se podaří zánět zvládnout, je vždy třeba počítat s tím, že zvláště ve vývodech žlázek mohlo dojít k zajizvení a srůstům, a že se pes s podobnými problémy bude potýkat i v budoucnosti.

Prevence je důležitá

I v případě análních žlázek platí, že prevence je důležitá. Majitel může případným problémům předcházet. Pokud pes začne sáňkovat, nebo se více věnovat oblasti okolo konečníku, je rozumné s tím začít něco dělat. Majitel např. může před procházkou, na které pes kálí, dát na konečník teplý (nikoliv horký) obklad. Ten většinou rozehřeje tukový špunt ve vývodech žlázek a při kálení se obsah uvolní.

Pokud takový jednoduchý zákrok nepomůže je čas navštívit veterináře a nechat žlázky vyprázdnit. Někdy umí svého psa ošetřit i samotný majitel. Je ale třeba, aby to dělal citlivě. Ono k zánětu análních žlázek nemusí dojít jen na základě přeplnění nebo infekce. Podobný problém může vyvolat i zhmoždění způsobené špatným přístupem.

Anální žlázky lze uvolnit nebo vyprázdnit dvěma způsoby. Ten první spočívá v tom, že se palcem a ukazováčkem podeberou žlázky ze spodu a tlakem nahoru se obsah vytlačí. Lépe jsou na tom psi, které je možné držet za ocas a jeho pomocí regulovat napětí okolo konečníku. Druhý způsob spočívá v tom, že se jeden prst vloží psovi do konečníku, druhý se opře o žlázku zvenku a obsah se opět vytlačí. Druhý způsob je psovi mnohem méně příjemný a použít by jej měl v indikovaných případech pouze veterinární lékař. Jinak hrozí poranění konečníku.

Velmi individuální je časový rozestup čištění análních žlázek. Některý pes potřebuje takový zákrok jednou za měsíc, jiný jednou za čtvrt roku, jiný občas a některý vůbec ne. Jsou plemena, kterým se žlázky nadměrně plní a jsou naopak plemena, u kterých o probíraném tématu vůbec nic nevědí. Hodně také záleží na kondici psa nebo přesněji řečeno na pohybu, který mu majitel umožní. Velkou roli hraje i výživa.

Teď si možná majitelé některých psů dávají za vinu, že svému čtyřnohému příteli nikdy nenechali anální žlázky vyčistit. Ono ale platí, že se to má dělat jen tam, kde je to třeba. Pokud pes nemá k problémům sklony, je lepší nechat vše přírodě. Někdy prostě méně znamená více.

Čtěte také: JAK poznám, že je zdravý, když se ho nemohu zeptat?

„Můžete Chrisovi ostříhat drápy? Má je tak dlouhé, že nemůže skákat do postele. z veterinární ordinace

Majitelé psů se poměrně často obracejí na veterináře s požadavkem na zkrácení drápků. Stříhání drápků většinou také bývá součástí úpravy psa. Na první pohled je to záležitost jednoduchá.

Vezmou se kleštičky, několikrát se udělá „cvak,“ drápy jsou zkráceny a pes vesele utíká domů. Skutečnost ale bývá jiná. Opravdu se vezmou kleště, opravdu se udělá „cvak,“ i dráp je zkrácen, ale pes kvílí, krev z něj teče a vzhledem k velmi bolestivému zážitku si příště nenechá na tlapky sáhnout vůbec nebo jen s velkou nechutí

Psí pedikúra

V lidské podobě se péče o nehty na nohou nazývá pedikúra a ten, kdo ji chce provozovat, musí mít patřičné vzdělání. Určitě neplatí, že by psovi směl drápy stříhat jen absolvent specializovaného rekvalifikačního kurzu. Potřebné vědomosti by ale měl mít každý, kdo chce drápy psa upravit.

Z anatomického hlediska se psí drápy (unguiculae) dají přirovnat k lidským nehtům. Na každém drápu lze, podle toho co vidíme či nevidíme , rozeznat dvě části.

1. kořen drápu – je lidskému oku skrytý, navazuje na drápovou kost, která zakončuje poslední článek prstu a je krytý a chráněný kožním valem.
2. tělo drápu – je lehce zakřivené, mělo by opisovat zhruba jednu čtvrtinu pomyslného kruhu a bývá zakončeno různě ostrým hrotem, kterým se dráp dotýká podložky.

Dráp má i svoji strukturu, kterou tvoří:

1. rohovinová vrstva – je to vnější část drápu, která je zformována do tvaru připomínajícího pouzdro na šípy a bývá proto označována jako toulec. Většina rohoviny toulce je pevná a tvrdá. Výjimkou je tak zvaná chodidlová část, která je tvořena měkčí a většinou snadno se drobící rohovinou. Z vnějšku to vypadá jako by na spodku drápu byl malý žlábek. Barva rohoviny bývá jedním ze znaků uváděných ve standardech plemen a je zajímavá i z hlediska ošetřování drápů.
2. škára – vyplňuje velkou část drápu a v místě kde kořen drápu navazuje na okostici drápové kosti vytváří tak zvané lůžko. Škára je protkána nervovými vlákny a je i bohatě krvená. Poranění lůžka drápu i zhmoždění škáry vyplňující část toulce je pro psa velmi bolestivé a dochází i k nepříjemnému a někdy těžko zastavitelnému krvácení.

Tak zvaný prstový orgán masožravců tvoří mimo článků prstů a na ně navazujících drápů ještě polštářky (tori). Právě ony nesou největší váhu těla a tlumí nárazy vznikající při pohybu. Na povrchu polštářků je 2-3mm silná zrohovatělá ale celkem ohebná vrstva, která má typickou „rourkovitou“strukturu. Potřebnou pružnost polštářků zajišťuje vazivová a tuková tkáň podkoží a také velké množství žlázek, jejichž sekret udržuje polštářky vláčné.

Kolik má prstů?

V různých soutěžích bývá občas zařazována otázka na počet psích prstů a ne všechny odpovědi počítají s tím, že v této oblasti jsou hrudní a pánevní končetiny rozdílné. Na hrudní končetině má pes pět prstů.

První prst je uložen na vnitřní straně končetiny a to tak vysoko, že nedochází ke kontaktu s podložkou a často nemá vyvinutý polštářek. Funkce tohoto prstu je zdrojem diskusí. Staří chovatelé uváděli, že určuje výšku kroku psa. Pravdou je, že se anatomické atlasy v označení tohoto prstu rozcházejí. Někdy je označován jako první a někdy jako pátý.

U některých plemen se poměrně často vyskytuje vrozená absence tohoto prstu a jsou plemena (dlouhosrstá, dostihová), u kterých snadno dochází k jeho poranění nebo spíše zatržení. Chovatelé preventivně snadno zranitelný prst odstraňují a určitě nelze říci, že by u takto ošetřeného psa docházelo ke změně pohybu. Připomenout je asi třeba, že odstranění pátých prstů může být hodnoceno jako změna exteriéru psa a tedy i jako porušení Zákona na ochranu zvířat.

Další čtyři prsty jsou vybavené polštářky, jejich drápy se dotýkají podložky a jejich postavení určuje tvar tlapky. Na hrudní končetině jsou ještě dva, přímo na prsty nenavazující polštářky. Jeden je poměrně velký a tvoří základ šlapací plochy, druhý připomíná palec bez nehtu a je umístěn na zadní straně končetiny.

Na pánevní končetině jsou čtyři polštářky opatřené prsty, jejichž drápky přicházejí do kontaktu s podložkou. Je zde rovněž velký, šlapadlovou plochu tvořící, polštářek. I na pánevní končetině někdy bývá na vnitřní straně končetiny uložen prst. Jeho velikost může být velmi rozdílná od kožního drápkem zakončeného útvaru až po zdvojený poměrně velkými polštářky vybavený prst s vyvinutým kostním podkladem. Je označován jako rudiment (zakrnělý orgán), vlčí dráp nebo paspárek a u většiny plemen je nežádoucí.

Jsou ovšem plemena (např. briard), která mají požadavek na paspárek zakotven přímo ve standardu a u kterých by jeho odstranění bylo nepříjemnou chybou. Existuje i plemeno, které má standardem daný větší počet prstů na hrudní i pánevní končetině. Jmenuje se norský lundehund a zvláštní utváření tlapky mu pomáhalo při prolézání skalnatými komíny fjordů.

Kdy stříhat, kdy pilovat?

Jak už bylo řečeno, bývá zkracování drápků považováno za samozřejmou, je ovšem otázkou, zda vždy nutnou, součást psí hygieny. Běžný zdravý pes, který má správně utvářenou tlapku a dostatek pohybu a to i po pevné a úměrně hrubé podložce si drápy obrušuje sám a žádný zákrok ze strany majitele ani nikoho jiného nepotřebuje. Jeho drápy jsou pevné, hrot zakončující tělo drápu není nijak ostrý.

Pečovat je třeba pouze o neobrušující se dráp prvního prstu na hrudní končetině, který bývá ostrý a někdy přerůstá do té míry, že se svým hrotem zapichuje zpět do prstu, z kterého vyrůstá.

Nemá-li pes dostatek pohybu nebo v případě špatně utvářené tlapky nemusí docházet k postupnému obrušování drápku. Ten přerůstá a dochází k změně jeho tvaru. Místo ideální linie, při které se drápek ohýbá ve tvaru 1/4 kruhu může dojít k výraznějšímu zakřivení nebo naopak k narovnání drápu.

Zdánlivá banalita má pro psa řadu nepříjemných následků. Mění se úhel kontaktu s podložkou, končetiny prokluzují, tlapka přestává být pružná a nedokáže tedy tlumit nárazy tak, jak je třeba. Změna rozevření prstů může být časem bolestivá a určitě velké trápení způsobí případy, kdy se dráp stočí tak, že zarůstá do tkáně prstu. Pokud jsou drápy přerostlé, je tedy třeba je zkrátit. To se může dělat dvěma způsoby.

Opilování – je vhodné tam, kde má dráp odpovídající délku, ale jeho hrot je příliš ostrý. Používá se obyčejný pilník na lidské nehty, kterým se opatrně ostrá špička zabrousí. Tento přístup je dobře využitelný např. u malých štěňat. Ta se většinou po pevném a drápy obrousit schopném podkladě nepohybují a lidská pomoc tedy může být vítaná.

Stříhání – zkracování drápků vyžaduje určitou šikovnost a také znalost anatomie. Je totiž třeba odhadnout, kam až v zkracovaném drápku dosahuje škára a drápek krátit několik mm pod místem, kde končí. Jinak dojde k bolestivému a krvácejícímu poranění. Odhadnout správné místo nemusí být jednoduché. U nepigmentovaných drápů je rozhraní dobře vidět, u pigmentovaných naopak vidět není. Pak je rozumné zkracovat drápek postupně a řídit se tím, jak vypadá na řezu.

Důležitá není jen volba správného místa, ale i správného nástroje. Ideální jsou kleště, v kterých břit funguje jako gilotina. V jejich případě je řez ostrý. Jako nepříliš vhodné se jeví klasické nůžky nebo kleště z lidské manikúry. I ony dráp zkrátí, ale předem jej stisknou a vzhledem k jeho toulcovitému tvaru tak může dojít ke zhmoždění drápu i několik mm nad vybraným místem řezu. Pes reaguje bolestivě, a pokud je rohovina drápu hodně tvrdá, může se vytvořit podélná prasklina, která zasahuje až k lůžku. Prasklina je zdrojem bolesti a může být i místem vhodným pro vniknutí infekce.

I při největší opatrnosti se může stát, že se dráp tak zvaně zastřihne, tedy že dojde k narušení škáry. Poraněné místo je třeba dezinfikovat a případné krvácení zastavit. Dobře se osvědčil Traumacel (prášek zastavující krvácení), výborné zkušenosti jsou s hodně tmavým roztokem hypermanganu nebo s lapisem.

O tom kdy začít se zkracováním drápků a jak často je dělat se vedou mezi chovateli velké diskuse. Velmi často je také otevírána otázka, zda příčinou špatného tvaru tlapky jsou přerůstající drápy, které tlapu deformují či zda je špatné utváření tlapy a postavení prstů důvodem, pro který drápy přerůstají. Někdy se zdá, že je to stejné jako s otázkou zda byla dříve slepice nebo vejce.

Obecně se ví, že je lepší problémům předcházet než je následně řešit. Platí to i v případě drápů. Prevencí tady ale není časté střihání, ale dostatek pohybu na pevné podložce. Příliš časté střihání mívá totiž jako následek zrychlený růst drápů a může se pak stát, že pes, který by nikdy podobné ošetření nepotřeboval, je bude, díky dobře myšlené snaze svého majitele, muset podstupovat poměrně často.

Chybně také uvažuje ten, kdo razí teorii, že pokud se opakovaně zkracují drápy tak krátce, že dojde k porušení škáry, dojde k jejímu zatažení a dráp pak lze stříhat bez problémů. Škára se asi opravdu trochu zatáhne, ale uvedené ošetření drápů způsobuje psovi bolest a je otázkou zda výsledek stojí za trápení, kterému je pes vystaven.

Čtěte také: JAK poznám, že je zdravý, když se ho nemohu zeptat?

„Chtěli jsme našemu Jamesovi vyčistit uši. Na špejli jsem si namotala vatu a čistila. Jenže vata spadla do ucha. Myslíte si, že ji vyklepe?“ telefonický dotaz

Pozvali jsme psa do ordinace. Vatový smotek byl, asi tím, jak se jej majitelka snažila „vydloubnout“ ven, zatlačen tak hluboko, že by jej pes sám nevyklepal. A bez pomoci veterináře by určitě následovaly nepříjemné problémy ve formě zánětu zevního zvukovodu. Ještě že byl pes hodný a nechal si cizí těleso vytáhnout z ucha, aniž by se bránil.

Na to, zda a jak se má pečovat o psí uši, se začínající i zkušenější chovatelé ptají poměrně často. Jednoznačná rada asi neexistuje. Potřebu péče o uši, a hlavně pak o zevní zvukovod, ovlivňuje celá řada faktorů od velikosti a nesení ušního boltce, délky srsti, věku psa, jeho pracovního využití až po množství tvořícího se ušního mazu.

Něco o anatomii psího ucha

Sluchový orgán psa se dělí do tří částí na ucho zevní, střední a vnitřní. Z pohledu probírané péče je zajímavé zevní ucho, které se skládá z ušního boltce a zevního zvukovodu. Ušní boltec je tvořen pružnou chrupavkou. Kůže, která jí pokrývá, je na vnější části boltce volná a po celé ploše je porostlá srstí. Na spodní části kůže pevně přiléhá ke chrupavce, většina plochy je holá a srst tvoří jen jakési lemování.

Na vnějším okraji ušního boltce je kůže zdvojená a tvoří různě výraznou řasu, která je označována jako duplikatura nebo Henryho kapsa. Okraje uší jsou protkané drobnými krevními vlásečnicemi a dojde-li k jejich poranění, je krvácení silné a těžko se zastavuje. Místo, v kterém boltec navazuje na zevní zvukovod, bývá nazýváno jámou ušního boltce. V této oblasti kůže vytváří různé valy a záhyby.

Ušní boltec připomíná trojúhelník, který svojí základnou přiléhá k hlavě. Šířka této základny i její umístění stejně jako velikost, tvar a síla chrupavky se u jednotlivých plemen liší. Dalo by se říci, že odpovídají pracovnímu využití psů a jsou typickými exteriérovými znaky některých skupin plemen. Např. v FCI skupině č. I. převládá ucho vztyčené, v FCI skupině č. III. je nejčastější ucho vysoko nasazené a překlopené a FCI skupinu č. VI. charakterizuje velké, převislé ucho s jemnou chrupavkou.

Zevní zvukovod

Zevní zvukovod by se dal charakterizovat jako trubice vedoucí od ušního boltce k bubínku. Stěny zvukovodu jsou pokryty jemnou výstelkou, z které vyrůstají řídké chloupky. Jejich úkolem je bránit střední a vnitřní ucho před nečistotami ze zevního prostředí. Stejnou funkci má i ušní maz produkovaný výstelkou. Malé množství ušního mazu je tedy fyziologické.

Průběh zvukovodu by se zhruba dal rozdělit do dvou úseků. První část vede od ušního boltce šikmo dolů a v druhém úseku se lehce otáčí k hlavě a takřka vodorovně pokračuje k ušnímu bubínku. V praxi to není zdaleka tak jednoznačné, ale určité zakřivení zvukovodu je patrné u všech plemen. Obava lidí, že při čištění zvukovodu hrozí nebezpečí, že propíchnou ušní bubínek, tedy není příliš opodstatněná.

Není ucho jako ucho

Průběh zvukovodu je do značné míry ovlivněn tvarem a postavením boltce. U plemen se vztyčeným uchem bývá první část přímá, naopak u plemen s velkým, převislým a těžkým uchem je možné vidět esovité zakřivení. Z hlediska ošetřování ucha je zajímavý nejen průběh zevního zvukovodu, ale i jeho délka a šířka. Jsou psi, u kterých je zvukovod široký jako tunel s čtyřproudovou vozovkou a jsou naopak jedinci, jejichž zvukovod vypadá jako uzounká a neprostupná štěrbina.

Prof. MVDr. Hugo Černý, DrSc ve VETERINÁRNÍ ANATOMII pro studium i praxi uvádí že: „malá plemena (jezevčík, malý knírač, teriéři) mají zvukovod dlouhý cca 40 mm, u větších plemen délka kolísá v rozmezí 40-65 mm a šířka zvukovodu podle plemenné příslušnosti psa se pohybuje cca od 12 mm do 18 mm. Stejný autor popisuje délku zvukovodu od ušního boltce k ohbí, tedy k místu, kde lehce zatáčí, u malých plemen v průměru 12 mm u větších 15-18 mm.“

Kdy a jak čistit zevní zvukovod

Někdo si myslí, že malé množství mazu nebo pár chloupků ve zvukovodu jsou důvodem k čištění ucha. Psí salony velmi často zařazují čistění uší jako součást úpravy a to i v případě, kdy to třeba opravdu není. Jak tedy k péči o uši přistupovat?

V prvé řadě je třeba pravidelná kontrola stavu uší a to zvláště po návratu z pobytu ve volné přírodě. Všechny zbytky trav a jejich semínek je třeba rychle odstranit.

Jak již bylo řečeno, malé množství mazu je normální a do psího ucha patří. Pokud se ale ve zvukovodu objeví jeho nadměrné množství, je vhodné uši vyčistit. Na trhu jsou přípravky, které po nakapání do ucha nadbytečný maz rozpustí a pes jej pak bez další pomoci ze strany člověka vyklepe.

Někdy na špinavé ucho jen kapky nestačí a je třeba mechanické odstranění mazu. Nejedná o žádný nadměrně složitý úkon. Stačí lehce nahoru natáhnout ušní boltec. Tím se zvukovod narovná a uvolní a cesta pro správné čištění je otevřena. Nejčastěji se používají vatové smotky namočené v nějakém olejovitém roztoku. Vhodné je vatu namotat např. na chirurgickou pinzetu. Je opatřena zoubky, které zabrání sklouznutí vatového smotku do zvukovodu. Stejně funguje např. peán nebo silný drát s drážkami. Pokud je nástroj, kterým zvukovod psa čistíme, směrovaný šikmo k hlavě, nemusíme se bát, že poraníme např. bubínek.

Nevhodné jsou špejle, sirky a také vatové tyčinky používané u lidí, protože hrozí nebezpečí, že měkká vatovitá část sklouzne a majitel psa ji sám těžko vyloví ven. Vhodné není vyplachování uší vodou nebo kysličníkem a ani namáčení vaty do vodnatých přípravků. Zvyšovalo by to vlhkost ve zvukovodu a ta nadmíru vyhovuje bakteriím a kvasinkám. Sporné je používání alkoholických roztoků. Ty pro změnu výstelku zvukovodu příliš vysušují.

Pár chloupků ve zvukovodu je normální a žádoucí

Velmi přemýšlet by se mělo nad vytrháváním chlupů ze zevního zvukovodu. Ty chloupky tam nerostou bezdůvodně. Jejich úkolem je zachytit větší nečistoty, které by mohly do ucha zapadnout. Pokud se jedná o „živé“ rostoucí chlupy, dochází při jejich vytrhnutí k poranění výstelky zvukovodu a tím se otevírá vstupní brána pro infekci.

Pravdou je, že jsou jedinci, u kterých srst ve zvukovodu roste tak silně, že jej úplně uzavře. Leckdy se vytvoří chuchvalec mrtvé srsti a ten je třeba opatrně uvolnit a vytrhnout. Stříhání se moc nedoporučuje. Kořínek chlupu ve zvukovodu zůstává a může růst dál a zbytky ostříhané srsti zapadnou do zvukovodu, kde pak fungují jako cizí těleso.

U plemen s delší srstí je třeba udržovat jak vnitřní tak vnější stranu boltce a okolí ušní jámy. Těžká, znečištěná a zfilcovatělá srst je podkladem pro vznik dlouhodobého problému. U plemen s dlouhými a přilehlými ušními boltci je vhodně ucho občas „větrat.“ Těžký boltec funguje jako poklička na hrnci a výrazně omezuje větrání zvukovodu. Celá řada majitelů např. kokršpanělů sepne psovi v době krmení uši na hlavě kolíčkem nebo uši složí do síťky. Výsledek je dvojí. Ucho dobře větrá a pes si jej nenamočí do misky se žrádlem. Při příslovečné žravosti našich psů takové opatření není psovi nepříjemné. Kolíček znamená žrádlo a tedy záležitost radostnou.

Velkou roli hraje životní rytmus psa. Zkušenost učí, že psům, kteří mají dostatek pohybu v přírodě, je třeba o uši pečovat méně než u psů, kteří tráví svůj živost na gauči a pod peřinou. Pokud si majitel psa není jistý, jak má k uším přistupovat a zda je čištění potřebné či ne, může se poradit u veterináře. O kontrolu uší může požádat i při očkování.

Stále je třeba počítat s tím, že čistit uši ať mechanicky či pomocí chytrých kapek u psů, kde to není potřeba, je nejen zbytečné ale také riskantní. Přehnaná péče může být příčinou pro vznik zánětu zevního zvukovodu. A to je onemocnění nepříjemné a také často se vracející. V péči o uši psa prostě platí pravidlo říkající že: “Méně je často více!“

Čtěte také: Pane doktore, už zase klepe hlavou

Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

Hello Sandy: Jak vyčistit uši psa?