Ne, nepřebrali jste. Za pohyb kožních šupinek může roztoč cheyletiella neboli dravčík, který je nese na sobě a (sám pouhým okem neviditelný) způsobuje výše zmíněný jev. Na rozdíl od svrabu, který se „zavrtává“ do kůže, dravčík žije na jejím povrchu a živí se keratinem z pokožky. My to vidíme jako lupy u psa nebo kočky.
Na psech parazituje Cheyletiella yasguri, na kočkách Cheyletiella blakei a na králících Cheyletiella parasitivorax. Ač člověk není jejich hostitelem, přechodně si mohou pochutnat i na něm a projeví se jako červené svědivé pupínky.
Dravčík, vlevo s vajíčkem – foto archiv Labvet
Častěji prý bývají postiženi majitelé koček než psů. Onemocnění je velmi nakažlivé a přenáší se přímým kontaktem mezi zvířaty nebo třeba chovatelskými pomůckami. Spekuluje se i o tom, že prostředníkem mohou být blechy, vši a všenky. Napadení tímto roztočem způsobuje exfoliativní (odlupovací) dermatitidu, tedy šupinatění kůže. U psů převážně na hřbetě a u koček na hlavě, krku a hřbetě. Svědivost může i nemusí být.
Klinický obraz dále ovlivňuje případná sekundární infekce a může proto vypadat různě. Diagnostika se provádí povrchovým seškrabem kůže a záchytem roztočů na lepící pásku. Odebraný vzorek prohlížíme pod mikroskopem a hledáme vajíčka i dospělé jedince s typickým morfologickým znakem, kterým je silný háček na makadlech po stranách hlavy dravčíka.
U čistotných koček mohou být tito paraziti nalezeni i v trusu, poté, co je spolknou během své toalety. K léčbě dravčíkovitosti není sice žádný přípravek přímo registrován, ale celkem dobře zabírají ty, které se používají i na jiné roztoče, jako je svrab (např. ADVANTIX) a demodex. Ošetřena by měla být všechna zvířata v kontaktu a též prostředí. Dospělé samičky jsou v něm totiž schopny přežít až deset dní.
Závěrem musím ještě upozornit, že ne pokaždé šupinatění kůže znamená dravčíka, příčiny mohou být i jiné a proto je nutné důkladné vyšetření.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Svatý Martin letos na bílém koni nepřijel, přesto je možná rozumné se trochu zamyslet nad péčí o psa v zimě. Ve fyziologii zvířat i lidí se používá termín termoregulace. Do srozumitelné řeči převedeno je to schopnost živého organizmu kontrolovat a ovlivňovat svojí tělesnou teplotu. Ta se u různých druhů zvířat liší a může se lišit i v rámci plemen, pohlaví nebo průběhu dne.
Pan William O. Reece ve své publikaci Fysiologie domácích zvířat uvádí u psa rozmezí tělesné teploty 37,9-39,9 oC, u slepice 40,6-43,0 oC a u velblouda 34,2-40,7 oC . Pravdou je, že pokud přijde k veterináři pes s teplotou nad 39 oC, považuje se to za zvýšenou teplotu a zvažuje se, čím je způsobena, zda chorobou nebo např. rozčilením.
Pes v zimě, dlouhosrstý vipet – foto Jan Tichý
Způsoby termoregulace u člověka a psa se liší. Člověk se mimo jiné ochlazuje pocením částí nebo celého těla. Pes se potí pouze na tlapkách, ale se snížením teploty organizmu to nemá moc společného. Naopak i malé dítě ví, že rychle dýchající pes s vyplazeným jazykem je asi pes, který potřebuje svůj organizmus ochladit. Dělá to pomocí rychlé výměny vzduchu, který svojí cestou dýchacím ústrojím přináší chlad a odnáší teplo. To, že je dýchání zrychlené, má praktický podklad. Chladnější vzduch se nedostává až do plicních sklípků a nedochází k jejich hyperventilaci.
Velký význam při termoregulaci má krev. Právě ona je tím, kdo roznáší teplo z vnitřku těla až na povrch kůže. Důležitou úlohu hraje hustá síť krevních vlásečnic v kůži psa. Celý proces je velmi složitý, ale stručně řečeno když je psovi horko, cévky se rozšiřují a umožňují tak větší výdej tepla. Když je psovi naopak zima zúží se a výdej tepla se omezí.
Schematické znázornění nervů a žláz na řezu kůží psa. Krevní zásobení není uvedeno; a, b – součásti nervové pleteně v kůži a chlupovém váčku; c – specializovaný senzorický orgán (typický pro chlad nebo teplo). Smrštěním svalu napřimovače chlupu se napřímí chlupový folikul. Převzato z Muller GH, Kirk RW, Scott DW – Small animal dermatology.
Zúžení či rozšíření krevních vlásečnic není jediným termoregulačním nástrojem. Mezi ty bránící výdeji tepla např. patří:
schopnost psa se schoulit a tak omezit plochu těla přicházející do kontaktu se zevním chladem
zvýšení objemu izolační vrstvy tvořené srstí. Je-li psovi zima, srst se naježí a vzduchová izolační vrstva se zvětší. Odborně se tomu říká piloerekce
zvětšená vrstva podkožního tuku. To je něco, co u v bytě žijících psů asi moc nevidíme. U nich jsou tukové vrstvy více následkem loudění a nadmíry dobrot než zimy.
zajímavý je způsob úspory tepla v případě končetin. Tepny, které vedou od srdce ohřátou krev jsou uloženy blízko žil, v kterých je naopak krev chladnější. Díky blízkému uložení část tepla přechází z tepen do žil a naopak
podchlazení organizmu do určité míry brání i třes těla
Obecně platí, že psům zima nevadí, i když je to pro ně stejně jako pro ostatní živé tvory náročnější období a záleží na nás lidech, jak jim ho svojí péčí usnadníme či naopak zkomplikujeme.
Majitelé psů se často ptají, zda i v zimě má mít pes hodně pohybu nebo zda jsou vhodnější krátké procházky. Odpověď na uvedenou otázku není jednoznačná. Velmi záleží na povětrnostních podmínkách. Nad zkrácením normální délky procházky bychom měli uvažovat snad až v případě silných mrazů a ani pro psy nejsou příjemné studené deště kombinované s větrem. Důležitá je i forma venčení. Něco jiného je ve sněhu radostně pobíhající pes a něco jiného pes na vodítku, který mezi loužemi a zmrazky pomalou chůzí doprovází svého majitele.
Velmi záleží také na věku a plemeni psa. Jiná je situace starších a hůře se pohybujících psů, malých štěňat nebo plemen naháčů. Roli samozřejmě hraje i zdraví psa.
Bordfer teriér, Jack Russell teriér – foto Jan Tichý
Pokud je sníh, měli bychom věnovat v průběhu procházky pozornost psům se středně dlouhou nebo dlouhou srstí. Sníh má nepříjemnou schopnost se na srst psa nalepit a vytvářet zledovatělé koule např. mezi prsty na tlapkách. Psovi to určitě není příjemné a velmi snadno dojde k poranění měkké a citlivé kůže v meziprstí.
Zasněženou krajinu přivítají děti i dospělí a sníh se nadmíru líbí i celé řadě psů. Sníh ale neznamená jen bílou čistou krásu. Mohou se pod ním skrývat i věci psům a hlavně jejich tlapkám nebezpečné. Do této kategorie patří ostré střepy nebo zbytky plechovek, které nejsou ve sněhu vidět, a pes se jim nemá možnost vyhnout. V zimním období stoupá i počet úrazů způsobených lyžemi, sáňkami nebo bruslemi
My lidé jsme asi rádi, že jsou silnice a chodníky zbavovány sněhu a ledu. Trochu jiné to je v případě psích tlapek. Posypové materiály jsou z jejich pohledu a nakonec i z pohledu naší obuvi hodně agresivní. Očištění tlapek od posypové soli je rozumné, musí se ale dělat tak, aby to psovi neublížilo. Vhodné je tlapky ošetřit před procházkou. Někdy stačí natřít polštářky indulonou, k dispozici je i celá řada speciálních přípravků.
Často se lidé ptají i na to, zda v zimě upravovat krmnou dávku. Pokud zrovna nemáme spřežení saňových psů, s kterým jezdíme na závody, není důvod v průběhu zimy krmnou dávku psa upravovat. Vyjímku mohou tvořit psi ustájení v kotcích, pro které studené období znamená zvýšený výdej energie, kterou je pak třeba nahradit. U psů v kotci je nutné kontrolovat misky s vodou, které snadno zamrzají. Otázku tekutin je třeba řešit i u psů bytových, protože přetopené prostředí se většinou projeví větší žíznivostí.
Majitelé psů v zimě svým psům asi neúmyslně ubližují. Mezi nejčastější chyby patří:
Uvazování psů před obchody. Rozumné je oddělit nákupy od procházek se psem.
Oblékání psů. Teplá dečka u jezevčíka vyššího věku s bolavými zády je určitě rozumným opatřením. Mladý temperamentní labrador v elegantním svetru příliš spokojený nebude a dokonce může hrozit nebezpečí, že se přehřeje, začne zrychleně dýchat a velký přísun studeného vzduchu do přehřátého organizmu může mít velmi nepříjemné následky. Majitelé psů by měli zvažovat, kdy je oblékání jejich čtyřnohých přátel vhodné a kdy je výsledkem přenášením lidských představ do psího života.
Psi nás doprovázejí všude, tedy i na zimní dovolenou. Je ale třeba zvažovat, zda je rozumné psa brát na sjezdovku, zda má takový fyzický fond, aby dokázal tahat saně, zda jeho síly stačí na 50 km dlouhý výlet na běžkách a zda opravdu musíme na čaj do restaurace, kam našeho psa nevezmou a on na nás čeká venku v mrazu.
Mytí psích tlapek je záležitost zdánlivě běžná a žádoucí. Je ale třeba počítat s tím, že méně někdy znamená více a že tlapky je třeba nejen umýt, ale také důkladně vysušit.
Některá plemena se bez úpravy srsti neobejdou. Je ale třeba zvažovat, kdy našemu psovi sestřih zvaný „dohola“ necháme udělat. Zimní měsíce proto určitě vhodné nejsou. Přesto, že psům zima příliš nevadí, i oni se mohou nastydnout a i pro ně to může mít vážné následky.
Jsme v ročním čase, kdy se ježci ukládají k zimnímu spánku. Coby hmyzožravci jsou v zimě připraveni o přirozenou potravu a tak toto období překonávají ve stavu odborně nazvaném hibernace.
Na rozdíl od spánku, kdy všechny tělesné funkce zùstávají víceméně normální, je u zimního spánku potřeba energie silně omezena a metabolismus tak téměř zastaven. Ježci upadají do nehybnosti, snižuje se počet tepů z cca 190 na 20 za minutu, tělesná teplota klesá z 35°C na 10°C i méně a dech se zpomalí na jedno nadechnutí za několik minut.
Na konci podzimu si začínají hledat vhodná místa k vybudování hnízd s odborným téměř strašidelným názvem hibernaculum. Takovými místy jsou živé ploty, kořeny stromů, hromady dřeva nebo kompostu, opuštěné králičí nory, kůlny a dřevěné přístřešky.
Samotné hnízdo je vybudované ze suchého listí, trávy a jiné vegetace a může být až 50 cm silné. Protože během zimního spánku ztratí spáč třetinu své váhy, je životně nutné, aby před usnutím vážil aspoň 600 gramù. Proto ježci, kteří v listopadu váží méně, potřebují pomoc člověka.
Pes je pro většinu z nás každodenním společníkem, členem rodiny a tvorem, bez kterého by náš život byl asi smutnější. Totéž se dá říci o kočkách, křečcích, morčatech, rybičkách a dalších domácích mazlíčcích. Soužití člověka a zvířete ale mohou doprovázet i jiné zážitky, než ty příjemné. Do této kategorie patří znečistěné městské ulice, štěkánci a mňoukalové znepříjemňující život sousedům a i to, že občas některý ze čtyřnohých přátel poraní člověka.
Ví se, že k velkému počtu úrazů dochází při domácích pracích a kutilství, ví se také (a dokazují to statistiky), že nejčastěji poraní zvíře (pes, kočka) někoho ze své rodiny. Ony se totiž do kategorie poranění člověka započítávají případy, ke kterým např. dojde při hře se psem nebo kočkoua při jejich ošetřování.
Pod termín poranění jsou řazeny i drobné oděrky způsobené štěněčím ostrým zoubkem nebo drápkem na klín vyskakující kočky. Všichni to známe. Taháme se se psem o hračku a on místo klacíku uchopí a stiskne náš prst, kočka se rozhodne, že vyskočí na skříň a jako odrazový můstek použije naše záda nebo pes hltoun s podávaným pamlskem ukousne i kus naší kůže. K závažnějším poraněním dochází, pokud někdo sáhne mezi peroucí se psy. Podobných příkladů, z kterých lze vinit spíše majitele než zvíře, bychom našli celou řadu. Určitě neplatí, že každý ve statistice uváděný člověk poraněný psem měl tu smůlu, že potkal agresivní bestii.
Jsou samozřejmě i závažnější problémy a je třeba vědět, co se v případě poranění člověka zvířetem má dělat. Dnes zná asi každý člověk základy první pomoci a umí tedy ošetřit i poranění, které způsobí zvíře. Je třeba si uvědomit, že se nemusí jednat pouze o ošetření zhmožděné tkáně, ale že zvířecí zuby a drápy nemusí oplývat čistotou a že poraněná tkáň reaguje zánětem. Základem ošetření tedy je důkladná dezinfekce. Často je to nepříjemné až bolestivé, ale je lepší malá chvilka trápení než dlouhodobé problémy se zaníceným a obtížně léčitelným poraněním.
Norwich terier, malý münsterlandský ohař – foto Jan Tichý
Počítat je třeba s tím, že existuje i určité nebezpečí přenosu infekcí. Do této kategorie např. patří tak zvaná bartonelóza neboli nemoc kočičího škrábnutí. V tlamě a v okolí drápů kočky (zdravé i nemocné) žijí bakterie, které nemají na kočku samotnou žádný vliv, ale mohou, pokud se dostanou při poranění přes kůži nebo sliznici, vyvolat onemocnění u člověka. Většinou se jedná jen o zánětlivý problém poraněné tkáně, u oslabených lidí by ale reakce mohla být větší. I v případě nemoci kočičího škrábnutí je důležitá důkladná dezinfekce rány, a pokud by nastal větší problém, zvládnou jej antibiotika.
Jsou choroby, které by nezvládlo nic. Na prvním místě určitě figuruje vzteklina.Platí, že Česká republika patří mezi státy vztekliny prosté. Přesto se s nebezpečím, které vzteklina představuje, stále počítá. Znovu k nám přenést vzteklinu mohou nejen migrující divoká zvířata, ale problémy hrozí od nerozumně dovážených zvířat v zájmovém chovu. Asi dobrým úmyslem vedený člověk se někde na bulharské či jiné pláži ujme ubohého opuštěného kotěte, štěněte nebo dospělého psa či kočky a nemyslí na to, co všechno si s ním může domů přivést.
Většina lidí si nebezpečí vztekliny uvědomuje, a pokud dojde k poranění člověka např. psem, ptají se, zda je očkován proti vzteklině a požadují předložení očkovacího průkazu. Oficiální předpisy ale říkají něco jiného a prosté předložení očkovacího průkazu jim nestačí.
U zvířat vnímavých na vzteklinu je v případě, že poraní člověka požadováno klinické vyšetření a to bezprostředně po poranění a pátý den po poranění. Očkování proti vzteklině je v takovém případě důležité, nikoliv ale vyšetření nahrazující. Důvod je jednoduchý. U zvířat stejně jako u lidí existuje určité procento jedinců, kteří si z různých důvodů protilátky na základě očkování nevytvoří. Vyšetření zvířete ale dá jasnou odpověď, zda vzteklinu má, či ne a zda tedy člověka může či nemůže nakazit.
Pokud vám tedy vaše štěně při hře vytrhne z ucha náušnici a vy navštívíte lékaře, aby ucho ošetřil a náušnici nasadil zpět a on bude požadovat vyšetření psa, nevzpouzejte se. Pan doktor si nevymýšlí a nechce vás otravovat, on jen zná a dodržuje platné předpisy.
Původně se zdálo, že doba covidová výrazně sníží zájem o štěňata. Opak je ale pravdou a řada lidí si štěňata pořizuje. V praxi to znamená, že takzvaně „neporostou do sluníčka“ a že tedy nároky na jejich výživu mohou být o něco složitější než u jarních vrhů, a že by se tedy jejich výživě měla věnovat větší péče. Neznamená to zvýšené dávky krmiva, ale rozumný chovatel bude nad výživou svého čtyřnohého přítele více uvažovat a to jak co do formy zvoleného krmiva, tak v otázce kontroly výživy štěněte jako celku.
Někdo přísahá na granule, jiný naopak volí BARF. V obou případech se otevírá otázka, zda zvolený způsob výživy našemu štěněti vyhovuje, a zda rostoucímu štěněti máme přidávat přípravky s vápníkem a fosforem. Hodně řekne kondice a chování psa. Hravé, lehce baculaté, ale nikoliv přetloustlé štěně s lesklou srstí a tvarovaným trusem, je pravděpodobně krmeno správně.
Úroveň výživy a to, zda odpovídá svým složením věku štěněte, je ale vhodné ověřit i laboratorním vyšetřením. V LABVETu jsme pro něj zvolili označení „růstový test.“ Jedná se o vyšetření krve zaměřené na úroveň bílkovinné, glycidové a minerální výživy a na některé růstové enzymy. Ze samotného názvu vyplývá, že je test určen štěňatům v období růstu. Ideální je jej provádět u štěňat ve věku cca 5-6 měsíců.
Vyšetření je vhodné podstatě u všech štěňat. Provádět by se hlavně mělo u štěňat velkých a obřích plemen, kde snadno dojde k nepoměru mezi celkovou váhou a vývojem kostry. Rozumné je růst a vývoj štěněte zkontrolovat také tam, kde jsou vidět poruchy postavení končetin, prošláplá nadprstí nebo bolestivost kloubů.
Pokud si někdo říká, že tohle vše přece napraví přidávání přípravků s vápníkem, dost se mýlí. Ony vztahy mezi vápníkem a fosforem jsou složité a nadměrné přidávání jedné ze složek může způsobit nežádoucí odbourávání složky druhé. Lepší je proto vědět, co se má v krmné dávce štěněte ubrat nebo naopak přidat.
A právě to se dozvíte z růstového testu. Pacient, kterému se má odebírat krev se zaměřením na růstový test by měl být nalačno, pít může kolik chce. Odběry provádíme od pondělka do čtvrtka od 7-14 hod, v pátek od 7-12 hod. Termín odběru si můžete rezervovat online. Jste-li z větší dálky, může odebrat krev váš veterinář a zaslat ji poštou nebo naším svozem.
Průjem u psa či kočky není nic příjemného. Naše mazlíčky dokáže občas pořádně potrápit. Při hledání příčiny je někdy nutné provést bakteriologické vyšetření trusu.
Salmonely a kampylobakterie musí přežít
Samotný odběr je často podceňovaná, ale velmi důležitá fáze vyšetření. Nejméně vhodný je přitom rektální výtěr, protože pro vyšetření poskytne jen malé množství trusu. Nejlepší je nabrat čerstvý vzorek cca 2-3 g do čisté (sterilita zde není nutná), pevně uzavíratelné nádobky.
Transport do veterinární laboratoře by měl být co nejrychlejší, aby se udržely naživu psí, kočičí a další salmonely a kampylobakterie. Ideální je, když se vzorek zpracuje do dvou hodin po odběru. Při delší době doručení je vhodné použít transportní medium, například Amies. Vzorky by měly být uchovány v chladu (4-10°C), ale nesmí zmrznout (např. když majitelé seberou vzorek trusu na zahradě po nočním mrazíku).
Použití antibiotik, když má pes (kočka nebo jiné zvíře) průjem, je poměrně kontroverzní téma. Neexistují jednotný pohled ani jednotná doporučení. Také není přesně známo, jak se které bakterie podílejí na potížích. Všechny je totiž můžeme najít i ve střevě naprosto zdravých zvířat. Proto by se bakteriologické vyšetření mělo dělat po důkladném vyšetření (např. horečka, krev v trusu, celková slabost, zánětlivý leukogram, …) a epidemiologické anamnéze (kontakt s nemocným zvířetem, zkrmování syrového masa, nedávné použití ATB,…).
Vyšetřovat trus bakteriologicky jen jako „prevenci“ nebo u zdravých zvířat, u jejichž majitele bylo diagnostikováno Clostridium difficile nebo Campylobacter spp., není tedy úplně nejlepší nápad.
Má-li mít laboratorní vyšetření trusu nebo moči psa, kočky nebo jiného zvířete požadovaný efekt pro pacienta i jeho majitele, je třeba dodržet určitá pravidla. Patří mezi ně nejen postup samotného vyšetření – analýzy vzorku, ale i preanalytická fáze. Do srozumitelné řeči přeloženo to je péče o vzorek před tím, než se začne odborně zpracovávat. Pod pojmem preanalytická fáze se tedy např. skrývá odběr vzorků na vyšetření, skladování moči nebo trusu, teplota, v které mají být uchovávány a samozřejmě i identifikační označení, protože záměna vzorku by nebyla ničím příjemným.
Při vyšetření krve, kožních seškrabů atd., se vzorky většinou odebírají přímo na odborném pracovišti (veterinární laboratoř, ošetřovna) a o preanalytickou fázi stará uvedené pracoviště. Trochu jiné to je v případě, kdy vzorky odebírá a do laboratoře přináší majitel zvířete. Nejčastěji se to týká vyšetření trusu nebo moči a je třeba se zamyslet nad otázkami: „Jak, kolik, do čeho a jak uchovávat?“
Odpověď na otázku „Jak?“ je zcela jednoduchá. Vždy co nečistěji a se snahou neznečistit zvíře, sebe ani vzorek.
Kolik?
V případě trusu je požadován vzorek cca 1 g, což odpovídá velikosti vlašského ořechu. Z takového vzorku je možné udělat běžně dostupná vyšetření (parazitologické, chemické, bakteriologické). Moči by mělo být cca 5ml, tedy asi 1 polévková lžíce. Takový objem postačí pro pomerně podrobné vyšetření včetně vyšetření bakteriologického.
Jak správně odebrat vzorek trusu nebo moči psa, kočky nebo dalších domácích mazlíčků
Vzorky moči i trusu by se měly odebírat do čistých nádobek. Stačí vypláchnutý kelímek od jogurtu, sklenička od marmelády nebo kelímek od kosmetického krému. Nádobky by měly být dobře uzavíratelné nebo je alespoň překryjeme igelitem nebo alobalem. Měly by také mít širší hrdlo. Ono páčit z lahvičky od kečupu trus od sedmdesátikilové dogy není nic snadného.
Na požádání laboratoř samozřejmě poskytne odběrový materiál. Vhodné je nádobku se vzorkem označit tak, aby nemohlo dojít k záměně. Ideální je uvést jméno majitele a základní informace o pacientovi – plemeno, pohlaví, věk a jméno. Pokud vzorek podáváte k přepravě poštou nebo kurýrem, je dobré vystlat krabičku papírem, aby se obal nerozbil, případně vsákl unikající materiál.
Sběr moči psa nebo kočky. Stačí množství o objemu polévkové lžíce.
Stáří vzorku – moč by se měla vyšetřovat vždy čerstvá a do laboratoře je třeba ji dodat nejlépe do 2 hod po odběru. I v případě trusu je vždy ideální vyšetřovat vzorek čerstvý. Pokud trus není vyschlý, plesnivý nebo zmrzlý, může být starý až 24 hod, při některém typu vyšetření se dokonce doporučuje sbírat vzorky tři dny po sobě. To ale neznamená, že necháme v parku ležet trus od pondělka do středy a pak jej sesbíráme. Vzorek je rozumné odebrat hned po té, co jej pacient „vytvořil“ a eventuálně skladovat při dodržení dále uvedených požadavků.
Trus psa nebo dalšího zvířete umístěte do vhodné nádoby. Stačí zvorek velikosti vlašského ořechu.
Jak skladovat moč nebo trus?
Moč by se neměla uchovávat delší dobu. S jejím stárnutím se mění řada vlastností, které mohou mít dopad na výsledek vyšetření. Jedná se např. o pH nebo o množství bakterií, které se dokáží v pro ně příjemném tekutém prostředí rychle namnožit.
Trus psa, kočky a dalších zvířat lze po nějakou dobu na suchém a stinném místě uchovávat. Nesmí zmrznout, vyschnout nebo zplesnivět. Ideální je zacházet s ním jako s vajíčkem.
Možná se někomu uváděné požadavky zdají být zbytečné. Laboratorní vyšetření se ale dělá proto, aby se správně stanovila diagnóza nebo abychom získali informace o svém čtyřnohém příteli. Mají-li být získané informace správné, musí být v pořádku celá práce se vzorkem, tedy nejen samotná analýza, ale i to, co jí předchází.
Doporučujeme vyšetřovat trus preventivně. Vyhnete se tak často zbytečnému odčervování. Podle toho, co víme z vyšetření která provádíme, dospělí psi parazity (postrachem bývá škrkavka) nemají. Záchyt máme cca 3-4 %. A často to bývají paraziti, na které běžné odčervovací prostředky nestačí.
Pokud se vám zdá, že váš pes či kočka moc pije vodu, může se jednat o příznak řady závažných onemocnění. Měla by se nám vždy v hlavě rozsvítit červená kontrolka.
Nejprve vylučte vnější příčiny jako je horké počasí, vyšší zátěž nebo podávání některých léků, způsobujících tyto symptomy, například glukokortikoidů nebo diuretik. Někdy i přechod z vlhké na suchou stravu může vést k vyšší potřebě vody. Poté zkuste změřit množství, které vaše zvíře vypije za den. Jako normální se udává 50ml/kg váhy, to je například u desetikilového psíka půl litru denně.
Vypije-li dvojnásobek, zavání to průšvihem. U koček přesné množství vody, kterou by měly vypít denně, neznáme. Je to ale asi méně než u psů, protože kočky, jakožto potomci pouštních zvířat, s vodou v těle lépe hospodaří. Ale nesmíme podcenit ani případy, kdy zvířátko, které dosud pilo velice skromně, najednou začne pít víc, i když se množství drží v normálních mezích. I taková změna může signalizovat problém.
Dalším krokem je nabrat vzorek moči, nejlépe ranní, a navštívit veterinu. U nekastrovaných fenek je dobré si vzpomenout, kdy naposledy hárala, protože se může jednat o pyometru, neboli hnisavý zánět dělohy. Tam bývají i další, dramatičtější příznaky, jako například celková skleslost, zvracení, průjem, případně i hnisavý výtok.
SPECIFIC Endocrine Support – dieta pro psí a kočičí cukrovkáře
Pes nebo kočka moc čůrá
Rovněž u onemocnění močových cest bývají další klinické příznaky, jako časté močení, bolestivé močení, viditelná krev v moči, pomočování. Tato onemocnění se diagnostikují poměrně snadno, jestliže však pacient nemá žádné výrazné příznaky, nastává postupné pátraní po dalších onemocněních. Vyšetření moči může ukázat jako příčinu potíží cukrovku u psa nebo kočky, nebo nás může nasměrovat k dalšímu vyšetření ledvin či nadledvinek.
Následujícím krokem jsou krevní testy. Ty dokáží odhalit cukrovku, onemocnění jater, ledvin a posílit podezření na onemocnění nadledvin nebo štítné žlázy. Pro potvrzení endokrinologických potíží jsou potom indikovány speciální screeningové testy. Dle uvážení ošetřujícího veterináře může být ještě provedeno rentgenové a sonografické vyšetření.
Nejčastějšími onemocněními, která vyvolávají zvýšené pití, jsou u psů i koček cukrovka, chronické selhání ledvin, onemocnění jater a z endokrinologických potíží Cushingův syndrom u psů a hypertyreóza u koček.
Cukrovka – diabetes mellitus – je nejčastější hormonální onemocnění. Na 800 koček připadá jeden diabetik. Postihuje nejčastěji kastrované kocoury zpravidla ve středním věku. Nastupuje náhle.
Kočka hubne a hodně pije vodu
Prvním příznakem je žíznivost, přes velký příjem potravy postupné hubnutí, únavnost, chřadnutí, občasné zvracení a ovocný pach dechu. Bez zavedení léčby nastává rychlý úhyn vyčerpáním. Rozpoznání cukrovky je možné jedině laboratorním vyšetřením krve a moči.
pravidelné kontroly v průběhu léčby, sledování hmotnosti, vyšetření krevního cukru a moči
1 – 2x ročně celkové vyšetření jater, ledvin, slinivky břišní, které napomáhá k udržení vyhovujícího zdravotního stavu diabetika
Co Vás čeká
zvládnout techniku injekčního podávání inzulínu pravidelně 1 – 2x denně
zvládnout denní režim cukrovkáře zvláště v oblasti výživy, pravidelně podávat dietní potravu nejméně 3x denně
kontrolovat a udržovat optimální tělesnou hmotnost zvířete
pravidelné kontroly v laboratoři
Co tím získáte
Pokud je cukrovka včas podchycena, zajistí správná léčba a její kontrola prakticky normální život Vaší kočky. Při intenzivní péči a pravidelných kontrolách prodloužíte život Vaší kočce i o několik let.
Zánět kůže u psa (dermatitis) dělíme na povrchový a hluboký, logicky podle toho, jaké vrstvy kůže postihuje. Dlouho se tento problém řešil pouze s pomocí antibiotik, ale s přibývající rezistencí bakterií se začaly hledat nové cesty. U hlubokých pyodermií zatím u antibiotik musíme zůstat, ale u těch povrchových už naštěstí máme i jiné možnosti.
Nejčastějším původcem potíží bývá Staphylococcus pseudintermedius, běžný komenzál sliznic a kůže, který se za pro něj příhodných podmínek změní v patogena. Tou podmínkou může být obyčejné zapaření nebo poranění kůže, napadení parazity, ale též nějaké vnitřní onemocnění nebo alergie. Proto se nemůžeme spokojit pouze s diagnózou bakeriální pyodermie, ale musíme se pokusit najít i její skryté příčiny.
Vyšetření zahrnuje bakteriologické testy a určení citlivosti na antibiotika. Výsledky do 48 hodin.
Tam, kde to je možné, se doporučuje začít s léčbou pomocí dezinfekční látky zvané chlorhexidin. Je to v případech, když nejsou zasaženy příliš velké plochy těla nebo je-li celotělové postižení lehké a teprve počínající. Existují šampony, roztoky, gely nebo pěny, výběr závisí na preferencích majitele i na tom, co snese pacient.
Šamponování má i tu výhodu, že pomůže odstranit z těla krusty a šupiny, ve kterých jsou bakterie přítomny, a urychlí tak uzdravování. Tato terapie se vždy doporučuje jako doplňková i tam, kde se musí použít terapie antibiotiky. Zkrátí dobu jejich podávání a snižuje riziko vzniku rezistentních kmenů.
V roce 2015 byla uveřejněna studie, která prokázala stejnou účinnost 4% chlorhexidinu jako mělo antibiotikum amoxicilin s kyselinou klavulanovou. Za čtyři týdny léčby došlo k likvidaci bakterií u všech psů a to i v případě, že měli rezistentní variantu výše zmíněné bakterie.
Jako doplněk k diagnostice je vždy možné provést bakteriologické vyšetření k určení citlivosti dané bakterie na antibiotika. Důrazně je to však doporučováno v chronických nebo vracejících se případech, ale též u pacientů, kteří jsou i z jiných příčin opakovaně léčeni antibiotiky. Striktním dodržováním zásad rozumného užívání antibiotik totiž chráníme i sebe. I když je riziko, že se od psů nakazíme, velmi malé, případy přenosu na člověka zdokumentovány už byly.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
