Tento web používá soubory cookie pro analýzu a zlepšení vašich zkušeností. Kliknutím na tlačítko Přijmout souhlasíte s používáním souborů cookie. Více se dozvíte v našich zásadách ochrany osobních údajů.
Zatím u žádného zvířete nebylo prokázáno onemocnění (tedy nemělo příznaky) a stejně tak zatím neexistuje důkaz, že by zvířata přenášela virus SARS-CoV 2 (zjednodušeně čínská chřipka) na lidi.
Čínská chřipka
Virus byl izolován z výtěrů z nosu a tlamy u dvou psů v Hong Kongu. Prvním byl sedmnáctilety pomeranian a druhým dvouletý německý ovčák. Oba měli majitelé nemocné koronavirózou. V domácnosti druhého psa byl i čtyřletý kříženec, jehož test byl negativní. Podle malého množství viru, které měli na sliznicích, se usuzuje, že se jedná o přenos z člověka na zvíře, ne opačně.
ALE dokud nebude více informací a studií o viru a jeho chování, je potřeba dodržovat předběžnou opatrnost.
1. Běžná hygienická opatření, platná nejenom v čase koronaviru – mýt si ruce po každém kontaktu se zvířaty, jejich exkrementy, miskami na jídlo, vodu a pod.
2. Pokud onemocníte (ať už prokázaným koronavirem nebo ne) omezte kontakt se zvířaty stejně jako s lidmi. To znamená, pokud to jde, svěřte péči o mazlíčky jinému členu rodiny nebo přátelům. Pokud to nejde, před i po kontaku s nimi si myjte ruce a používejte ochranné pomůcky. Nenechte je přijít do styku se zdravými lidmi.
To je tak asi všechno, co se k tomu dá v současnosti říct.
Tak už nám, bohužel, zase běží klíšťová sezóna. Je to už pár dní, co je majitelé nachází u svých miláčků. Že by přes zimu klíšťata vymrzla je nesmysl a letos už vůbec. Četla jsem i o pokusu, kdy dali zmrznout klíště v kostce ledu, po nějaké době ho rozmrazili a ono vesele a jakoby se nic nestalo, nabralo směr nejbližší teplokrevný živočich.
Český hydrometeorologický ústav už zveřejňuje týdenní předpovědi aktivity klíšťat (ne, nedělám si legraci, vážně to ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem dělají). A také s tím začal dříve než loni.
Na jejich webu najdete i doporučení, jak se při kterém stupni v přírodě chovat, abyste minimalizovali riziko. Při tomto, nejvyšším ohrožení, se ani nedoporučuje chodit volně v lese. Jen na zpevněných cestách a prohlížet se ráno i večer, jestli se nějaké klíště u psa nenajde.
Pro nás veterináře je to čas zvýšeného zájmu o preparáty nebo obojky proti těmto roztočům. S nárůstem jejich výskytu do zeměpisných šířek i výšek roste i jejich odolnost vůči jedům, které na ně chystáme. Ale na druhou stranu jim zlepšujeme podmínky my i příroda. Oteplování, změna ve způsobu užívání půdy, přemnožená zvěř, to vše hraje v jejich prospěch.
Klíšťata táhnou na sever
Farmaceutické firmy také nezahálí a snaží se přicházet s novými, ještě účinnějšími látkami. Ona taky prognóza není příliš příznivá. Předpokládá se, že do konce století tento parazit ovládne i Skandinávii.
Klíště Ixodes ricinus si libuje v našich listnatých a smíšených lesích, kde má hlavně dostatek různě velké zvěře, na které se může živit. Ale vyhovuje mu jakékoli prostředí s dostatečnou vlhkostí a vegetací. Vyskytuje se ve čtyřech životních fázích – vajíčko, larva, nymfa a dospělec. Pro dospělce je typický hřbetní štítek, který ho chrání před vysušením a jiným poškozením.
Krev sají všechna stadia (kromě vajíčka, samozřejmě), dle své velikosti si vybírají velikost hostitele. Je pro ně typická taktika, kdy trpělivě čekají na vrcholcích rostlin až půjde kolem ta správná oběť. Poznají ji speciálním senzorickým čidlem, zvaným Hallerův orgán, který reaguje na teplotu, vlhkost, oxid uhličitý a vibrace. Další vychytávkou, kterou je Matka Příroda vybavila, jsou látky v jejich slinách zabraňující srážení krve a tvorbě zánětu, aby klíšťata mohla nerušeně několik dní sát.
Jak na klíště u psa?
A které tedy přípravky použít? Z těch starých, ale stále velmi dobře fungujících, to jsou pyretroidy (spreje a spoty Bio Kill, Advantix, obojky Scalibor, Foresto a další) mající i dobrý repelentní účinek. Ale pozor, nikdy ne na kočky, s výjimkou flumethrinu (obojek Foresto), pro ně jsou toxické! Dalšími látkami jsou amitraz (pipeta ProMeris) a pyriprol (pipeta PracTic).
K nové generaci účinných látek patří isoxazoliny (tablety Bravecto, NexGard a nejnověji Simparica, pro kočky pipeta Bravecto). A ještě jednou upozorňuji, neexperimentovat u koček a podávat pouze preparáty pro ně určené.
Odpověď je jednoduchá – protože neexistuje žádný test, který by ji jednoznačně prokázal. Borelióza je klinické onemocnění a to, že dojde k infekci boreliemi, ještě neznamená, že zvíře onemocní.
Diagnostika boreliózy
Diagnóza se stanoví na základě pěti klíčových kritérii, a to jsou: klinické příznaky, výskyt klíštěte nebo vysoká pravděpodobnost expozice, pozitivní serologický test, vyloučení ostatních diferenciálních diagnóz a uspokojivá odpověď na terapii.
Je zajímavé, že zatímco 90% lidí infikovaných boreliemi klinicky onemocní, u psů je to pouhých 5%. Také se u nich téměř vůbec nesetkáváme s kožní reakcí typickou pro člověka.
Příznaky boreliózy u psa
Klinické příznaky boreliózy se u psa objevují až za několik týdnů po infekci (v experimentech to bylo 2 až 5 měsíců) a zahrnují kulhání, záněty kloubů, zvětšení mízních uzlin, letargii a horečku. U malého procenta psů mohou být vážným následkem zánět ledvin, zánět srdečního svalu a neurologické potíže.
V případě podezření na boreliózu je zapotřebí provést kompletní vyšetření krve, vyšetření moči a serologický test na protilátky. Test používaný v naší laboratoři zjišťuje výskyt protilátek proti peptidu C6, který borelie tvoří pouze po přirozené infekci v těle hostitele, a které jsou detekovatelné asi za 3 týdny po napadení. Předchozí vakcinace proti borelióze tedy není překážkou testování. Stejným testem zároveň zjistíme možnost koinfekce jinými klíšťovými patogeny, ehrlichií a anaplasmou.
I u psů, kteří nemají žádné příznaky, ale jsou ve větším riziku infekce, se doporučuje každoroční testování. Navíc se tím ověřuje úspěšnost protiklíšťových opatření a případné vakcinace.
Plísňová (správněji houbová) kožní onemocnění psů, koček, králíků, morčat a dalších zvířat jsou, podobně jako u lidí, nepříjemným zdravotním problémem. Nezřídka jsou i problémem společného soužití.
Houby, které jsou schopné vegetovat na tkáních kůže tvoří zvláštní skupinu zvanou dermatofyta. Mezi nimi jsou druhy, které častěji parazitují u člověka, jiné častěji u zvířat, ale ostrá hranice mezi nimi neexistuje. Ke vzájemnému nakažení může dojít!
Nejčastěji se kožní houby zachycují na jedincích s citlivější pletí tj. zejména na dětech respektive mláďatech zvířat, mládeži v pubertě či ženách.
Podle dlouhodobých zkušeností našeho pracoviště se stává aktuálním problémem současnosti zejména v městském prostředí přenos houby druhu Microsporum canis nejen ze psů, ale zejména z koček na členy rodiny.
Přenos plísní
Nejčastějším zdrojem nakažení jsou v posledních letech toulavá koťata. Jejich soucitní zachránci bývají obyčejně i prvními postiženými. Na podobný podezřelý kontakt je proto v případě potíží třeba upozornit i ošetřujícího kožního lékaře.
Riziko přenosu se podstatně sníží prohlídkou nalezeného zvířete ve veterinární ordinaci nejlépe doplněnou o vyšetření v naší mykologické laboratoři a to i v případě, kdy zvíře nemá viditelné kožní onemocnění. Infekční zárodky hub může totiž přenášet i jen na srsti.
Plísňová kožní onemocnění jsou nepříjemná nejen z estetického hlediska, ale především mimořádnou úporností s potřebou dlouhodobé každodenní léčby a rovněž dlouhodobým přetrváváním zárodků (spór) v prostředí bytu (v prachu, textiliích apod.). Z kůže nemocného zvířete nebo člověka se jich miliony sypou do okolí doslova jako z cukřenky.
Plíseň u morčat a králíků se může přenést i na jejich majitele
Desatero pro prevenci
Zárodky v prostředí bytu přežívají až 1 rok a mohou kdykoliv znovu nakazit zvíře i člověka! Odolávají všem běžným desinfekčním prostředkům kromě speciálních. Jsou citlivé pouze na teplotu vyšší 50°C (vyváření). Pro prevenci a léčení „plísňových“ kožních onemocnění u domácích zvířat doporučujeme proto dodržovat alespoň následující „desatero“:
Po každém styku se zvířetem si důkladně umyjte ruce.
V prostředí, ve kterém se nemocný pes či kočka pohybují často vysávejte výkonným vysavačem, který nevíří prach a odpad likvidovat jako v bodě 5.
V pelíšku zvířete používejte jen provizorní podložky, které lze likvidovat.
Zamezte styk s nemocným zvířetem zejména dětem a ostatním zvířatům.
Před prvním ošetřením ostříhejte okolí ložisek a odstraňte šupiny a strupy. Tuto akci, stejně jako každé vyčesávání srsti, provádějte nad omyvatelnou podložkou (tác, vanička) a vyčesanou srst a kožní šupiny desinfikujte spařením horkou vodou (eventuálně spálením) podobně jako použité kartáče, přípravky apod. Zásadně pracujte v gumových rukavicích.
Nezapomínejte na nepřerušovanou každodenní léčbu zvířete podle návodu ošetřujícího veterinárního lékaře po dobu nejméně 6-8 týdnů ani při zdánlivém vyhojení.
Po ukončení léčby absolvujte kontrolní stěry léčeného zvířete případně jeho okolí v naší mykologické laboratoři na přítomnost plísní.
Průběžně kontrolujte a likvidujte výskyt zevních parazitů (hlavně blech), protože mohou přenášet spory plísní.
Vzhledem k možnosti přenosu kožních plísní i z člověka na zvířata odborně léčit případné onemocnění lidí.
Na výstavách zvířat používejte výhradně vlastní pomůcky k ošetření zvířat, dodržujte hygienická opatření při posuzování zvířat a při ošetření výstavních zařízení.
Cukrovka u psa – diabetes mellitus – je nejčastější hormonální onemocnění. Na 200 psů připadá jeden diabetik. Postihuje častěji feny (u koček naopak spíše kastrované kocoury) než psy (v poměru 2:1) ve středním věku. Nastupuje plíživě.
Když pes hubne, příznaky cukrovky u psa
Prvním příznakem je žíznivost, přes velký příjem potravy postupné hubnutí, únavnost, chřadnutí, občasné zvracení a ovocný pach dechu. Bez zavedení léčby nastává rychlý úhyn vyčerpáním. Rozpoznání cukrovky je možné jedině laboratorním vyšetřením krve a moči.
Nabízíme kompletní vyšetření jater, ledvin, slinivky břišní, event. nadledvinek, štítné žlázy, vyšetření moči, krevního obrazu, stanovení hladiny cukru – nezbytné před zahájením léčby. Naučíme vás podávat inzulín a doporučíme speciální léčebné diety pro diabetiky.
Život diabetika, to jsou pravidelné kontroly v průběhu léčby, sledování hmotnosti, vyšetření krevního cukru a moči. 1 – 2x ročně doporučujeme celkové vyšetření jater, ledvin, slinivky břišní, které napomáhá k udržení vyhovujícího zdravotního stavu diabetika.
Co Vás čeká
Musíte zvládnout techniku injekčního podávání inzulínu pravidelně 1 – 2x denně. Nastavit denní režim cukrovkáře zvláště v oblasti výživy, pravidelně podávat dietní potravu nejméně 3x denně. Kontrolovat a udržovat optimální tělesnou hmotnost zvířete. U fen bývá potřebná kastrace.
Co tím získáte
Pokud je diabetes u psa včas podchycen, zajistí správná léčba a její kontrola prakticky normální život Vašeho zvířete. Při intenzivní péči a pravidelných kontrolách prodloužíte život vašemu psovi i o několik let.
„Umění dermatologie spočívá ve včasné diagnóze.“ prof. Jan Declerq, Ghent University, Belgie
Stav kůže je zrcadlem celkového zdravotního stavu a pohody organismu. Reaguje na velké množství podnětů pouze omezeným množstvím kožních reakčních vzorů, což laicky znamená že: „Všechno vypadá stejně.“
Kožní nemoci u psů bývají dlouhodobé a často se vracejí. Důležitá je pečlivost vytrvalost. Základem je ale důkladné vyšetření.
Testy na kožní nemoci u psů
Ke správné diagnóze se proto používá celá škála diagnostických testů: kožní seškraby na parazity, stěry na bakterie, kvasinky a plísně, odběry krve pro odhalení vnitřních onemocnění a kožní biopsie pro určení typu nádoru nebo druhu autoimunitního onemocnění.
Stáhněte si e-book zdarma
Téměř každý dermatologický pacient má nějaké prvotní onemocnění a k němu se pak přidává infekce. Řešíme tedy dva problémy: O jakou infekci se jedná? Které primární onemocnění ji vyvolalo?
Vyšetření v naší laboratoři pomůže na tyto otázky odpovědět. Je možné zaslat vzorky prostřednictvím vašeho veterináře, ale pro vyšší záchyt je ideální provést odběry přímo u nás. Objednejte se na vyšetření online.
V dotazech kynologů se stále ještě potýkáme s problematikou vztahu platnosti očkování proti vzteklině v návaznosti na identifikační označení psa. Jen pro připomenutí, za platné je považováno očkování pouze v případě, že pes je čipován. Výjimku tvoří psi s čitelným tetováním narození před červencem 2011.
Novela veterinárního zákona
15. ledna 2020 vstupuje v platnost další novela zákona o veterinární péči. Je v ní zakotven požadavek říkající že: „Chovatel, který chová 3 a více psů samičího pohlaví starších 12 měsíců, je povinen tuto skutečnost písemně nebo prostřednictvím informačního systému Státní veterinární správy oznámit Krajské veterinární správě Státní veterinární správy nebo Městské veterinární správě v Praze Státní veterinární správy (dále jen „krajská veterinární správa“) nejpozději do 7 dnů ode dne, kdy počet chovaných psů samičího pohlaví starších 12 měsíců dosáhl 3 a více chovaných zvířat; v oznámení chovatel uvede počet chovaných zvířat a místo jejich chovu.“
Upozornit je třeba na to, že z pohledu zákona je chovatelem každý, kdo má nějaké zvíře, v tomto případě psa, tedy nikoliv jen ten, kdo má registrovaný název chovatelské stanice a odchovává štěňata s průkazem původu. V předchozí době platilo podobné ustanovení, jen se týkalo 5 a více fen a lovečtí psi se zkouškou lovecké upotřebitelnosti měli výjimku a hlášeni být nemuseli. Tato výjimka byla zrušena. Státní veterinární správa by údajně měla 15. ledna spustit možnost hlásit fenky elektronickou formou. Povinnost hlášení se vztahuje na domácnost. Tím, že jednu fenku napíšeme na ve společné domácnosti žijící babičku, druhou na syna a třetí na neteř se hlášení nevyhneme.
Druhá změna vyplývající z probírané novely Zákona o veterinární péči se týká identifikačního označování štěňat. Ta by měla být označena čipem do 3 měsíců věku, nejpozději však před přechodem k novému majiteli. Tato povinnost platí pro všechna štěňata, nikoliv jen pro štěňata s průkazem původu.
Státní veterinární správa zatím nevydala žádné upřesňující informace. Pokud něco takového získáme, dáme informaci na web.
Častý dotaz, který v různých variacích slýchají v tyto dny ve všech veterinárních ordinacích.
Strach z nebezpečí je normální, může ale přerůst ve fobii – nadměrný strach neadekvátní dané situaci. Fobii mohou vyvolat různé zvuky, petardy a silvestrovské ohňostroje jsou však nejčastější. Uvádí se, že až 50% psů se bojí nějakého zvuku. Na vzniku se podílejí jak faktory genetické, tak naučené. Vyšší riziko vykazují plemena ovčácká a pastevecká, nižší naopak psi lovečtí a kříženci. Štěně, vyrůstající do šesti měsíců věku ve městě, má nižší pravděpodobnost vzniku této fobie. S tím, že s postupujícím věkem dojde k ústupu potíží, se počítat nedá.
Příznaky se u jednotlivých zvířat liší, patří k nim třes, neklid, snaha se schovat nebo utéci, zrychlené dýchání, dilatace zorniček, slinění, olizování si pysků, vyprázdnění análních žlázek, nevhodné močení či kálení, neposlouchání povelů, vokalizace atd. Každý majitel jistě na svém mazlíčkovi příznaky strachu rozpozná. Je ovšem důležité zavést opatření k jeho tlumení již při mírných symptomech, protože s každou další expozicí může jejich síla narůstat.
Nejlepší je obrátit se na odborníka na léčbu poruch chování, což však pár dní před Silvestrem už nepomůže. Nezbývá než se pokusit spojit medikamentózní prostředky s úpravou prostředí.
Zavřít zvířátko do co nejvíce odhlučněného prostředí je v běžných podmínkách asi hraběcí rada, ale přesto je dobré se snažit zamezit přístupu hluku a světelných efektů co nejvíc to jde. Zatažením závěsů a stažením žaluzií a podobně. Zkuste také „maskovat“ zvuk jinými známými zvuky, např. televizí nebo rozhlasem.
Umožněte zvířeti přístup k místu, kde se rádo schovává a cítí se v bezpečí. Pro našeho kocoura to byla skříňka v kuchyňské lince. Zbylé tři kočky zůstávaly k petardám netečné.
Buďte v jeho blízkosti a chovejte se, jakoby se nic mimořádného nedělo. Zkuste ho zabavit nějakou oblíbenou činností. Snažte se ho přes den co nejvíce unavit, fyzická i mentální únava sníží vnímavost ke zvukům. Navíc zvýšený serotonin po cvičení může působit sedativně.
Důležitý je také dobrý celkový stav zvířátka. Jakýkoli zdravotní problém zvyšuje hladinu stresu a činí ho náchylnějším k pocitům strachu. A rozhodně ho netrestejte za nežádoucí chování, které je důsledkem strachu.
Výběr vhodných medikamentů nechte na veterináři, který vaše zvířátko zná. Kromě „chemie“ existují i preparáty na přírodní bázi obsahující např. kozlík lékařský, l-theanin (aminokyselina ze zeleného čaje) a alfa-casozepin (hydrolyzát kaseinu, t.j. mléčné bílkoviny).
Přejeme Vám i Vašim zvířátkům šťastný vstup do nového roku.
Od 1. ledna 2020 vstupuje v platnost novela Zákona o veterinární péči (Zák. 166/1999 Sb. znění 1. 1. 2020), která podstatným způsobem upravuje otázku vakcinace proti vzteklině v případě psů. Stále platí požadavky zakotvené v probíraném zákoně v §4 – Povinnosti chovatelů, bod (1), podle kterého je chovatel povinen „zajistit, aby byli psi, jakož i lišky a jezevci držení v zajetí, ve stáří od 3 do 6 měsíců platně očkováni proti vzteklině a poté během doby účinnosti předchozí použité očkovací látky přeočkováni, uchovávat doklad o očkování po dobu platnosti očkování a na požádání jej předložit úřednímu veterinárnímu lékaři.“
Nový požadavek vztahující se pouze na psy, tedy nikoliv na lišky nebo jezevce, je zakotven ve stejném §, v bodě (4)a zní: “Očkování psa proti vzteklině podle odstavce 1 je platné, pouze pokud pes splňuje podmínky na označení zvířat v zájmovém chovu stanovené v čl. 17 odst. 1 předpisu Evropské unie o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu, s výjimkou psa, který byl označen čitelným tetováním provedeným před 3. červencem 2011. Chovatel, který chová psa, je povinen zajistit, aby identifikační číslo psa bylo zaznamenáno v dokladu o očkování psa. Identifikačním číslem psa se rozumí alfanumerický kód zobrazený transpondérem, který umožňuje zjistit totožnost konkrétního psa.“
Do srozumitelné řeči přeloženo to znamená, že vakcinace proti vzteklině je platná pouze u psů, kteří jsou identifikačně označeni čipem. Výjimku tvoří psi s čitelným tetováním provedeným před 3. červencem 2011. Číslo čipu musí být uvedeno v očkovacím průkazu nebo v pasu psa. Štěně musí být čipem označeno nejpozději v době prvního očkování proti vzteklině, tedy nejpozději v šesti měsících věku. Dozorovým orgánem je Státní veterinární správa.
Důležité je to, že požadavek platí i pro psy již očkované.
Je jedno, zda je v očkovacím průkaze napsaná platnost
vakcinace např. do 30. 6. 2020. Není-li pes čipován, vakcinace
není považována za platnou. Za připomínku stojí, že pokud
vakcinace není platná, může být majiteli psa uložena pokuta.
Můžeme si o novém požadavku zákona myslet, co chceme, podstatné
je, že platí. Lze očekávat, že běžní majitelé psů nebudou
novým pravidlům věnovat pozornost. Rozumné by tedy bylo
v propozicích zkoušek, soutěží a svodů ve veterinárních
podmínkách na to, že platná je pouze vakcinace proti vzteklině
v případě, že je pes označen čipem, upozornit.
Na otázku „Proč se pes pořád drbe“ může být nasnadě i jízlivá odpověď: „Protože má blechy!“ Nemusíte se hned urazit! I na opečovávaného psa může přesednout blecha od sousedovic psa, od koček či od ježků na zahradě. Takže kontrola zablešení je vždy na prvním místě, pokud není pes chráněn dlouhodobě působícími odpuzujícími prostředky.
Jestliže však blechy jako příčinu svědění spolehlivě vyloučíme, nastává složitější situace. Psí drbání může mít mnoho dalších i zdánlivě odlehlých příčin a bývá i pro veterináře jedním z diagnostických oříšků.
Když blechy nejsou na vině: další možné příčiny svědění
Nahlédněme, co vše (případně ještě více) mu v té chvíli může běžet hlavou. Tedy kromě zmíněných blech:
zákožky nebo ostatní paraziti?
alergie?
přehnaná či zanedbaná péče o kůži a srst?
způsob výživy resp. přecitlivělost na některé krmivo?
zánět kůže u psa s účastí bakterií či kvasinek?
onemocnění některého vnitřního orgánu?
vnitřní paraziti?
dráždivé látky v okolí psa?
či dokonce „neuróza“?
eventuálně další možné i nemožné příčiny svědění kůže.
Význam důkladné anamnézy při diagnostice svědění
Této fázi veterinářova usilování o správnou diagnózu se také říká diferenciální diagnóza. Jeho cíleně mířené otázky naznačují, že od Vás potřebuje získat co nejvíce údajů pro anamnézu neboli historii případu. To je pro něj velmi důležité východisko pro další diagnostické úvahy.
Zde může majitel nejvíce pomoci nejen veterináři, ale především svému psu co nejpřesnějšími informacemi o vzniku a dosavadním průběhu potíží a jiných zdánlivě nesouvisejících okolnostech. Náš pacient nám to bohužel nemůže sdělit, ale vy jej máte téměř stále na očích.
Ze zkušenosti vím, že pečlivým majitelům neunikne ani několik chybějících chloupků nebo mikroskopický pupínek. Vaše informace jsou tedy velmi cenné k prvnímu vytřídění tak široké palety možných příčin vyvolávajících svědivost u psa.
Pes se stále drbe?
Mechanismus svědění: proč se pes škrábe?
Přesný mechanismus svědivosti není znám. Není ani zcela jasné, co vlastně spouští tvorbu svědivých podnětů v nervových zakončeních v kůži. Skutečností je, že se svědivostí jsou spojeny např. změny teploty či vlhkosti kůže, onemocnění kůže i vnitřních orgánů.
I různé podněty mechanické, chemické, teplotní působící na kůži přímo i působení různých látek i léků podaných vnitřně mohou vyvolávat svědivé pocity. Podráždění se z kůže přenáší nervovými vlákny do míchy a mozkové kůry.
Parazitární infekce jako zdroj svědění
Nejúpornější svědivost neutuchající ve dne ani v noci mívají nejspíše na svědomí zákožky – roztoči způsobující u psa svrab neboli prašivinu. Na druhém místě jsou to alergie.
V případě svrabu se na svědění podílí jednak pohyb roztočů vrtajících chodbičky v kůži, který se zesílí zvláště při pobytu v teplém bytě, jednak i přecitlivělost na výměšky zákožek. Obdobné problémy s přecitlivělostí mohou nastat i při napadení blechami.
SPECIFIC™ CDD Food Allergen Management je kompletní, vyvážená hypoalergenní dieta pro dospělé psy. Je velmi vhodnou alternativou doma připravované hypoalergenní diety.
Alergie a jejich vliv na drbání psa
Příčinou svědění nemusí být jen reakce na štípnutí, ale často k tomu přistupuje i časem vytvořená alergie na bleší výměsky. K vyvolání svědivé kopřivkové vyrážky pak stačí přeběhnutí jedné blešky po zádech psa.
Výsledkem opakování takových situací bývá zhrublá, strupovitá kůže na hřbetě složená až v záhyby a téměř olysalá. Východiskem není ani tak zabíjení každé blechy, ale spíše preventivní odpuzování blech dlouhodobě působícími prostředky.
Ty se mohou osvědčit i v odpuzování ostatních kožních cizopasníků, kteří sice nepůsobí tak dramatickou svědivost jako zákožky nebo alergie, ale obtěžují občas psa i jeho pána. Patří k nim např. dnes již i u nás dosti známý roztoč zvaný dravčík (lat. Cheyletiella), příbuzný zákožkám, ale cizopasící na povrchu pokožky temene a hřbetu psa. Pro viditelnost i pouhým okem získal přízvisko „pochodující lupy“. Občas se kvůli němu drbe celá rodina.
Původcem svědivosti psa (a občas i člověka) bývají téměř každoročně i tzv. sametky (lat. Neotrombicula). V období „zrání švestek“ tedy v druhé části léta je tráva plná těchto oranžových „pavoučků.“ Zakusují se do pokožky mezi prsty, okolo nosní houby i očních víček psa. Asi 2-4 týdny sají tkáňovou tekutinu z kůže a po té se dobrovolně pouštějí a v trávě zase dokončují svůj vývojový cyklus. I zde může hrát roli při vzniku svědivosti reakce kůže psa na látky vyměšované roztoči.
Atopie
Tím jsme se přiblížili ke druhé hlavní příčině úporné svědivosti založené na vrozených vlohách odborně zvané atopie. Jedná se o projevy přecitlivělosti vůči nejrůznějším látkám z okolí zvířete, které pronikají do těla hlavně dýchacími cestami případně i přes kůži. Dosáhne-li časem reaktivita psa opakovaným stykem s těmito alergizujícími látkami prahu svědivosti, propukají potíže. U psů s vrozenou vlohou k alergiím se to stává již mezi 1. – 3. rokem života.
Alergie a jejich vliv na drbání psa
Mezi nejčastější zdroje alergizujících látek patří již zmíněné blechy a pravděpodobně i cizopasící roztoči, bakterie, kvasinky a plísně (žijící běžně na pokožce psa), prach z bytu a roztoči v něm žijící, plísně ze zevního prostředí, ale i např. pylová zrnka zejména travin a plevelů. S vrozenou vlohou k přecitlivělosti třeba počítat asi u 10% psů. U některých se ale nemusí celý život projevit, pokud styk s alergizujícími látkami nepřesáhne potřebný práh.
Svědivost se u alergií soustřeďuje v prvé řadě na obličejovou část hlavy psa, uši (včetně recidivujících zánětů zevního zvukovodu), spodinu krku, břicho a tlapky. Zhoršení bývá provázeno i zánětem očních spojivek a rýmou. Zvláštním problémem v oblasti alergií je výskyt projevů přecitlivělosti na krmivo resp. některou z jeho složek.
Přirozeně nejčastější příčinou jsou přítomné bílkoviny masa, vajec, mléka nebo i soji, ale přecitlivělost se může vytvořit i na jiné složky krmiv. Proto se vyrábějí hypoalergické diety s vypuštěním poznaných alergizujících přísad.
Mírnější formy psího drbání mohou mít i prostší příčiny např. v lidské péči. Přirozeně, že zanedbaná péče o čistotu srsti bývá příčinou svědivosti. Ale dnes se setkáváme spíše s následky péče přehnané. Zejména městský člověk často přenáší své hygienické návyky i na psa a neuvědomuje si, že pokožka psa má jisté odlišnosti od pokožky lidské již ve své stavbě. Přehnaně časté užívání koupelí s odmašťujícími prostředky, zejména určenými pro lidskou pokožku, naruší ochrannou funkci kůže. Na té se mimo jiné podílí i tukové látky, enzymy a přirozená kožní mikroflóra (bakterie, kvasinky).
To vše zlikviduje nevhodně zvolený a příliš často užívaný šampon. Důsledkem je buď přímé podráždění pokožky nebo přinejmenším její přesušení nebo naopak vyprovokování nadměrné tvorby kožního mazu, oslabení její přirozené ochrany a vznik infikovaných zánětů. To vše může navodit i svědivé pocity.
Psí pokožce konečně nesvědčí ani příliš suché klima našich ústředně vytápěných bytů. Působí ztrátu přirozené vlhkosti pokožky rovněž s následnou svědivostí. Veterinární dermatologové na to mají docela jednoduchý recept- alespoň 1x za 10-14 dní takového psa prostě ponořit na chvíli do vody, aby se pokožka „nasákla“.
Jinou příčinou mírnější svědivosti může být i mimořádně prašné prostředí např. okolo rozestavěného domku se zvířenými dráždivými látkami (vápno, cement a pod.).
Nezapomínejme, že pes se pohybuje v té nejzaprášenější nejspodnější vrstvě naší „jedovaté“ atmosféry! Do oblasti příčin svědivosti psí kůže v důsledku lidské „péče“ nakonec patří např. i drbání netrimovaných stříhaných kožíšků některých teriérských plemen. Příčinou svědivosti je zde přetrvávání „staré“ nevyškubané srsti ve vlasových váčcích.
Stav kůže a srsti je i zrcadlem celkového zdraví psa
Dosti často se dnes zapomíná na jednu starou doktorskou zkušenost, že stav kůže a srsti je i zrcadlem celkového vnitřního zdraví resp. zdraví jednotlivých vnitřních orgánů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že např. psi s nemocnou slinivkou břišní mají velmi často i vleklé kožní potíže spojené i se svědivostí.
Podobně se na zdravotním stavu kůže mohou podílet i onemocnění ledvin, jater, trávicího ústrojí, žláz s vnitřní sekrecí hormonů i např. nádory vnitřních orgánů. Nejen tedy nejrůznější zevní vlivy, ale i vnitřní onemocnění stávají v pozadí nemocí kůže provázených svěděním. Na sníženou obranyschopnost pokožky reagují obvykle nejrychleji vždy přítomné bakterie či kvasinky přemnožením a následným zkomplikováním základního kožního onemocnění.
Svědění kůže prožívají vždy intenzivněji jedinci s labilnější nervovou soustavou.
K doplnění výčtu příčin drbání chybí ještě zmínka o psychogenních příčinách svědivosti známých jako neurózy. Mohou být i základní příčinou.
Na počátku bývá obvykle citový stres zvířete např. z opuštěnosti a nudy, nedostatku pohybu nebo z významné změny v okolí (majitele, prostředí a p.). Pocity svědivosti se soustředí do jednoho místa – svědivého uzlu, které si pes neustále olizuje a vykusuje. Výsledkem jsou ložiska zbytnělé kůže s povrchovým mokváním až vředovatěním nejčastěji na končetinách. Je to poměrně známá potíž zejména u velkých plemen psů.
Snad i z tohoto (nejspíše ještě neúplného) výčtu možných příčin psího drbání lze uvěřit tvrzení ze začátku tohoto článku, že to není ani pro veterinárního lékaře snadná záležitost. Navíc tak jak se kožní onemocnění vesměs pozvolna rozvíjejí, tak opět i navzdory správně zvolené léčbě vesměs pozvolna ustupují. Vyžadují tedy značnou dávku trpělivosti a často i finančních obětí od majitele psa. Určitě se proto vyplatí přizvat hned na začátku ku pomoci při stanovení pravé příčiny svědění i laboratorní pracoviště. Následně pak nezatracovat zavedenou léčbu, když se úspěch nedostaví za týden či dva!
Např. léčení kožních onemocnění komplikovaných bakteriemi či kvasinkami trvá běžně nejméně 4-6 týdnů, alergických stavů několik měsíců i let. To samo jen zdůrazňuje potřebu správného zjištění příčiny potíží hned na začátku, aby se neztrácel čas a léčba měla šanci na úspěch.
