Labvet blog

Zájemce o psa zváží všechna pro a proti a řekne si, že má dostatek energie, času a prostoru, aby si nového čtyřnohého kamaráda mohl pořídit. Je ale třeba zvážit ještě celou řadu věcí.

Štěně nebo dospělého psa?

Rozhodnutí, zda novým přírůstkem bude psí miminko či starší čtyřnohá dáma nebo usedlý pan pes, záleží na podmínkách a představách majitele. Štěně si můžeme vychovávat k obrazu svému. Znamená to ale různě dlouhé období „loužiček“, než se pes naučí čistotě.

Znamená to i leccos rozkousaného a zničeného, než ze štěněte vyroste kultivovaný jedinec. Znamená to i hodně času, věnovaného výchově. Ono jen naučit psa, že má na povel přiběhnout, že se nemá zmítat na vodítku nebo že nemá znečisťovat byt ani městské chodníky, není nic jednoduchého.

Pokud psa nevychováme, stává se zdrojem potíží pro nás a pro naše okolí. Pokud jeho výchovu zvládneme, bude naším nejlepším společníkem, vedeným tak, že vyhovuje právě našim představám.

Koupě dospělého psa může řadu uvedených problémů odstranit. Otázkou vždy je, proč se někdo dospělého psa zbavuje. Hrají roli osobní problémy majitele nebo je vina v povaze či zdravotním stavu psa? Ne vždy totiž máme jistotu, že si pořizujeme zvíře, které zvládá základy psího slušného vychování.

Ne vždy také máme jistotu, že starší pes bude bez problémů poslouchat naše povely a tolerovat naše děti. A ne vždy máme jistotu, že nás pes v průběhu doby nepřekvapí opakujícím se zdravotním problémem.

Samostatnou kapitolu tvoří psi nalezení, na kterých je vidět, že za sebou mají řadu nepříjemných zkušeností. Rozhodující není, zda se jich ujme přímo ten, kdo je nalezl, či zda nového majitele musí hledat prostřednictvím psího útulku.

Někdy trvá delší dobu, než se pes z dřívějších zážitků vzpamatuje, získá důvěru ve svého člověka a začne žít normální psí život. Péče, kterou kdokoliv z nás takovému psovi věnuje, se mnohonásobně vrací.

Dojemné příběhy o vděčnosti psa za poskytnutý domov a přátelství člověka vypadají na první pohled velmi barvotiskově a zdá se, že patří spíše do oblasti mírně pokleslé literatury. Přesto jsou většinou pravdivé.

Psa nebo fenu?

Určitě nelze jednoznačně rozhodnout, které pohlaví je lepší. Zkušenost učí, že fenky bývají přítulnější a ovladatelnější.

Leckoho však od feny odrazují potíže, které očekává v souvislosti s jejím barvením a případným mateřstvím. Někomu může více než fena vyhovovat osobnost psa – samce.

Ten bývá dominantnější a i jeho provázejí potíže, patřící do oblasti reprodukce. Takový „zamilovaný“ pes dokáže ztratit hlavu, jeho vyvolená je pro něj důležitější než majitel a o poslušnosti se nedá hovořit.

Pes je také trochu náročnější z hlediska venčení. Fence většinou stačí udělat jednu dostatečně velkou loužičku. Pes si chce označit celý rajón a proto jej potřebuje každý den obejít a na všech důležitých místech zanechat trochu svého já.

Při rozhodování, zda novým členem rodiny žijící v domě s více nájemníky bude pes nebo fena, je rozumné brát v úvahu i složení zde žijící psí populace. Pokud v patře s námi bydlí majitelé čtyř fen, není určitě v zájmu domovního klidu vhodné si pořídit psa.

Pokud jsou tam naopak čtyři temperamentní psí samci, fenka v jejich blízkosti by v době barvení asi komplikovala život všem zúčastněným.

Teď si asi leckdo říká: „Nechám ji nebo jeho vykastrovat a bude po problémech!“ Kastrace je docela módní záležitostí a názory na ni jsou různé. V úvahu je ale třeba vzít i to, že ne vždy se obejde bez (psovi i majiteli) život komplikujících následků. To se může projevit v onemocnění kůže nebo u fen zvláště větších a těžších plemen pomočováním.

Psí organizmus je složitý a dal by se přirovnat ke klasickým hodinkám. Pokud z nich vyjmete nějaké kolečko, přestanou spolehlivě fungovat. Někdy si lidé myslí, že kastrace pomůže u rvavých a obtížně zvladatelných psů samců. Praktická zkušenost učí, že případů, kdy chování psa ovlivní, je minimum.

Někdy je ale kastrace rozumným řešením. Vhodná je např. u vodicích psů, u fen se silným a pravidelným falešným mateřstvím nebo u fen s cukrovkou, u kterých je říje velmi rizikovým obdobím.

Čistokrevný pes nebo kříženec?

Zájemce o štěně má několik možností. Může sáhnout po tak zvané uliční směsi. Tato varianta většinou nebývá finančně náročná, ale skrývá v sobě některá úskalí.

Nevíme, co ze štěněte vyroste. Leckdo se dočká překvapení popsaného v Poláčkově knize „Pučálkovic Amina“. Kupuje si fenku, z které má vyrůst drobný rodinný mazlíček a za rok nejraději v nočních hodinách (aby nikoho nepotkal) chodí venčit psa velikosti menšího koně a s povahou hladového tygra.

Štěňatům kříženců velmi často jejich „chovatel“ nevěnuje potřebnou péči. Sem může patřit zanedbaná výživa stejně jako neochota věnovat finance do potřebného odčervení nebo očkování.

Trochu jednodušší to mají ti, kdo se rozhodnou pro psa z útulku. Ani oni nebudou vědět, co si pes v minulosti prožil. Zaměstnanci útulku ale většinou výborně odhadnou povahu psa a poradí i s tím, jak s ním zacházet.

Zájemce o štěně se může také rozhodnout pro, jak většinou prodávající říká, „čistokrevné“ štěně, ale bez průkazu původu. Tedy jedince, jehož rodiče jsou známi a vykazují vlastnosti určitého plemene a velmi často mají i rodokmeny, které prokazují jejich původ. Otázka je, proč nemohou být oficiálně využiti v čistokrevném chovu.

Zájemce o štěně se většinou dozví, že chovatel nechce svojí fenku otravovat výstavami nebo že se jedná o páté či šesté štěně ve vrhu, které už nemůže průkaz původu získat. To jsou vymyšlené historky a velmi často se rodiče štěněte nedostanou do chovu pro závažný zdravotní nebo povahový problém.

V poslední době nabízejí čistokrevná štěňata ale bez průkazu původu nechvalně známé množírny. Těm je rozumné se vyhnout. Tomu jak poznat dobrého chovate, se budeme věnovat příště.

Chce-li zájemce příslušníka určitého plemene, je určitě rozumné sáhnout po psovi s průkazem původu. Rozhodně nelze tvrdit, že jen ten, kdo si koupí psa s průkazem původu, získá toho správného čtyřnohého přítele. Právo na laskavého pána a klidný domov mají určitě ve stejné míře psi s průkazem původu, kříženci i ti „čistokrevní, ale bez rodokmenu.“

Psa si ale nepořizujeme na týden nebo měsíc. Každý, kdo se pro koupi psa rozhodne, by měl znát možné klady i rizika rizika své volby.

Jak se orientovat v plemenech?

V současné době existuje více než 400 plemen psů. Některá si jsou velmi podobná u jiných se laik a občas i odborník zarazí a ptá se: „Je to vůbec pes?“

Rozdílnost jednotlivých plemen nevznikla nijak samoúčelně, ale odvozuje se z jejich původního využití. Ten, kdo si vybírá svého budoucího čtyřnohého společníka musí počítat s tím, že se uvedené původní využití plemene, přestože řada z nich už dávno svůj účel neplní, promítne do jeho vzhledu a povahy i dnes.

Původně lovecké plemeno bude honit kočky, možná dávit slepice a v lese utíkat za zvěří. Pastevecké plemeno bude pást celou rodinu a strážní pes bude hlídat nás i náš majetek, což může být nepříjemné např. na dovolené v kempu. Začátečník ovšem většinou neví, za jakým účelem bylo určité plemeno chováno a co tedy od něj může očekávat.

Mezinárodní kynologická organizace Federation Cynologique Internationale, známá pod zkratkou FCI, dělí plemena psů do deseti skupin. V rámci jednotlivých skupin jsou ještě různé sekce a dohromady tak vzniká celkem přehledný obrázek o plemenech psů.

Toto členění do určité míry obráží pracovní zaměření a tedy i povahu jednotlivých plemen a občas také zemi jejich původu, tedy oblast, v které určité plemeno vzniklo. Na webu Českomoravské kynologické unie (organizace zastřešující chov psů s průkazem původu v České republice) je uveden seznam plemen a u každého z nich je k dispozici standard. To je mezinárodně uznávaná norma, která popisuje exteriér (vzhled) plemene a také jeho povahu.

U většiny standardů je i historie plemene. Hodně informací je možné najít u chovatelských klubů a na internetu obecně. Rozumný budoucí majitel psa informace hledá. Vyplatí se mu to.

---

Čtěte také: Od koho si koupíme příštího člena rodiny?

---