Plemeno z minulé hádanky je poměrně staré. Nejedná se přímo o plemeno, ale o jeho varietu. První zmínky o ní jsou z XII. a XIII. století. Byl to oblíbený pes šlechticů a králů. Zdánlivě malý drobný psík ale nebyl jen mazlíčkem, skrývalo se v něm a stále skrývá statečné psí srdíčko.
Např. o fence Lilene, kterou vlastnil Jindřich III., se píše, že odhalila nebezpečí, které jejímu pánovi hrozilo. Se svým pánem se zúčastňovala různých jednání. Jednou krále přišel navštívit mnich a Lilene k němu okamžitě pocítila nedůvěru, začala vztekle štěkat a král nechal psa vyvést. Měl si pamatovat, co mu fenka naznačovala, protože jej stejný mnich později zavraždil.
Zajímavé je, že Lilene vypadala skoro stejně jako dnešní příslušníci plemene a to Jindřich III. žil v XVI. století. Plemeno bylo oblíbeno i u jiných historických osobností. Měla je ráda Marie Terezie a madam Pompadour. Jako doplněk lidí se objevuje na obrazech Rubense nebo Goyi.
Uvádí se, že po dobu více než 200 let bylo plemeno nejoblíbenějším společenským psem. Dnes jej trochu do pozadí zatlačuje blízký příbuzný nebo chcete-li bratr. Obě plemena mají stejný standard a liší se jen nesením ucha. Jedno z plemen je má vztyčené a druhé klopené.
Plemeno se jako celek nazývá malý kontinentální španěl a jako země původu je uváděna Francie. Varieta se vztyčeným uchem nese označení Papillon. Do češtiny přeloženo to znamená motýlek a podkladem pro jméno jsou velké a široké ušní boltce, které připomínají tvarem i nesením motýlí křídla.
Na obrázku je druhá varieta označovaná jako Phalene, což by se dalo přeložit jako mol nebo přesněji můra. Možná někdo nemá můry rád. V případě dnešního plemene by se ale hodně mýlil. Papillon i Phalene jsou úžasní psi. Přátelští, mazliví, inteligentní, ovladatelní, krásní na pohled a těší je pohyb úměrný jejich velikosti a schopnostem. Mít malého kontinentálního španěla a je jedno, zda motýlka nebo můru, znamená mít v životě zdroj radosti.
Plemeno, jehož název jste měli uhodnout a většinou jste je hádali správně, pochází z Velké Británie. V literatuře se můžeme dočíst, že vzniklo cca v XIV. století a za jeho předky jsou považováni staroangličtí honiči a harrierové.
Plemeno bylo vyšlechtěno ve snaze získat malého honiče specializovaného zvláště na lov zajíců a později králíků. Základním požadavkem byla inteligence, rychlost, schopnost pracovat ve smečce a taková velikost, aby psa nebo smečku psů mohl sledovat pěší lovec.
Zdálo by se, že se tedy jednalo o psa vyhledávaného chudými lidmi, kteří neměli peníze na koně. Skutečnost je trochu jiná a plemeno bylo chováno na dvorech anglických králů a královen, např. Jindřicha VIII., Alžběty I., Viléma Oranžského nebo Jiřího IV.
V České republice je plemeno oblíbené. Ročně se do naší plemenné knihy zapisuje 200-300 jedinců. Přístup k využití plemene je trochu skvrnou v historii české kynologii. V osmdesátých letech XX. století patřilo pro svoji nekomplikovanou povahu, malou velikost a výhodným fyziologickým vlastnostem k oblíbeným laboratorním zvířatům.
V poslední době se z plemene stal spíše společensko-sportovní pes, ale vlohy pro práci při výkonu práva myslivosti mu nechybí. S tím by měl počítat každý nabyvatel štěněte. Jinak se bude divit, když mu pes na procházce v přírodě bude dokazovat, že patří do skupiny honičů a uteče za zvěří.
Kde svého psa má může pak majitel zjistit podle krásně znělého „hlasu“ (štěkání), kterým se pes projevuje při kontaktu se zvěří a o kterém majitelé plemene říkají, že je nejkrásnější ze všech psů. Poznat, kde právě pes je je do určité míry možné i podle bílé špičky ocásku (prutu). Ten pes nese vztyčený a ta bílá špička funguje jako signální praporek.
Na začátku chovu se moc nedbalo na kohoutkovou výšku, základní požadavek byl, aby byla malá. V určitém období byli oblíbení jedinci, jejichž velikost byla taková, že se vešli do kapsy kabátu lovce. Později se kohoutková výška ustálila na současných 33-40 cm.
Plemeno mělo několik jmen. Úsměvný asi je název Jelly Dogs, což prý doslova přeloženo znamená džemoví psi. Odvozeno to je od brusinek nebo spíše brusinkového džemu, který byl nedílnou součástí pokrmů připravovaných ze zaječího masa.
Současný název je odvozován od označení pro malého tvora, které v keltštině zní beag a ve starofrancouzštině beigh. Hovoříme o příjemném a půvabném plemeni, jehož oficiální jméno je beagle, zkráceně bígl.
Plemeno, které jste měli určit, pochází ze Severní Itálie z horské oblasti nedaleko Milána.
Stejně jako v jiných případech není historie plemene úplně jasná. Francouzští a italští kynologové občas vedou spory, zda je toto plemeno předkem briarda nebo zda je tomu naopak. Za předky plemene jsou považováni asijští ovčáčtí psi, které na území dnešní Itálie měli přivézt Féničané.
Pokud se podíváte do mapy zjistíte, že z Asie je opravdu blíže do Itálie, a že Italové asi mají pravdu. Odpovídá tomu jak zeměpisné položení států, tak některé historické prameny.
Plemeno patří mezi ovčácká plemena a používalo se hlavně při pasení a také ochraně stád ovcí a koz v horských oblastech. Využití odpovídá povaha i vzhled. Plemeno je inteligentní a snoubí v sobě ovladatelnost i samostatnost. Vzhledem ke své síle dokáže zvítězit i nad stáda ohrožujícími šelmami.
Typickým znakem plemene je srst. Na většině těla je hrubá. Literatura uvádí, že připomíná srst kozí. Dá se to asi říci o struktuře, nikoliv o délce. Jak pes dospívá, prolíná hustá a nezvykle dlouhá podsada do hrubých pesíků a spolu vytváří zfilcovatělé smotky. Pomáhá tomu i to, že srst velmi zajímavého plemene nelíná. Výsledkem je jakýsi „kabát“, který chrání tělo před nepřízní počasí, ale nebrání psovi v pohybu.
Srst na hlavě je měkčí, zakrývá obličejovou část a při bojích ji do určité míry chrání před poraněním. Barva srsti je šedá ve všech odstínech, méně typické, ale tolerované je zbarvení černé nebo typu isabela.
Oficiální název plemene v zemi původu, tedy v Itálii je Cane da Pastore Bergamasco. U nás mu říkáme jednodušeji – bergamský ovčák.
Plemeno, které jste měli určit a také většinou správně určili, původně patřilo mezi ovčácké psy a také psy doprovázející karavany. První zmínky o něm pochází z roku 1895, ale pravděpodobně se ve své domovině chovalo už mnohem dříve. V jeho standardu je uváděno, že je považován za původního Svatého psa Tibetu.
Mezi pastevci bylo plemeno oblíbeno pro svoji mrštnost a schopnost se vyrovnat i s náročným terénem. Údajně dokázalo ve stísněných horských soutěskách běhat po hřbetě ovcí a koz, dostat se tak před stádo, obrátit je a ze slepé soutěsky vyhnat ven.V uvedeném roce 1895 někdo o plemeni napsal, že na první pohled připomíná hrubosrstého teriéra a od té doby mu označení teriér zůstalo. Pravdou je, že s klasickými teriéry nemá nic společného. Připomíná je možná jen větší temperament, který je odlišuje od ostatních tibetských plemen.
Do Evropy přesněji řečeno do Velké Británie plemeno dovezla na počátku XX. století lékařka, která pracovala v nemocnici na pomezí mezi Tibetem a Indií. Doktorka Geigerová dostala fenku plemene darem od vděčného pacienta a brzy si k ní pořídila i psa. Obdivovala přítulnost ale také statečnost svých psů. Desmond Morris např. píše o tom, jak ji napadl divoký pes a její psi ji tak bránili, až to jeden z nich zaplatil životem.
Stejná dáma později přesvědčila indickou kynologickou organizaci, aby plemeno uznala a stejný úspěch slavila v roce 1930 ve Velké Británii. Dnes se plemeno chová jako společenský pes a v nomenklatuře FCI je řazeno do sk. IX.
Plemeno mělo celou řadu různých názvů. Patří mezi ně Bhutan Terrier, Bhutanese Dog, Darjeeling Teriér, Lhasa Terrier a dnes jej známe pod jménem Tibetský teriér. V ČR patří mezi středně početná plemena. V roce 2020 se do naší plemenné knihy zapsalo 76 odvezených psů a narozených štěňat.
Tibetský teriér patří mezi plemena, která dokazují, že ani kynologii se politika nevyhne. Ve standardu mělo plemeno uveden jako stát původu Tibet. To se v nedávné době nelíbilo mocné Číně, která požadovala na FCI změnu, protože plemeno prý není tibetské ale čínské. Mezi chovateli a majiteli nejen tibetských teriérů se zvedl velký odpor a výrazně u FCI protestovali. Protestovali i naši chovatelé. FCI z problému vybruslilo šalamounsky. Země původu plemene je uváděna jako Tibet (China). V nomenklatuře FCI sk.IX ale zůstala sekce tibetských plemen, do které patří Tibetský teriér, Lhasa apso, Tibetský španěl a Shi-tzu.
Ve středověku se na území Velké Británie používala lovecká plemena, která měla svůj původ ve Španělsku. Lovečtí psi patřili k lovcům a myslivosti. Své čtyřnohé kamarády ale chtěli mít i něžnější příslušníci šlechtických rodin. A tak někdy před 400 lety vzniklo malé plemeno španěla. Jeho úkolem bylo hrát si s dětmi a mazlit se s dámami. Občas malí přátelští psi fungovali jako ohřívací podložky, které si jejich malí i velcí pánové dávali v zimě do lůžka místo nahřáté cihly.
Velmi módními se malí španělé stali za vlády anglického krále Karla I. a jeho syna Karla II. Uvádí se, že po nich získali společenští španělé své jméno King Charles. V té době jim byla přidělena celá řada privilegií. Např. jim nesměl být zakázán nikam přístup. A tak měli příslušníci plemene povolen vstup i do anglického parlamentu a prý to platí i dnes.
Móda měla vliv na utváření stavby plemene. Prosazovány např. byly malé a kulaté hlavy a původní King Charles s delší nosní partií se postupem doby skoro vytratil. Ke změně došlo až v roce 1926, kdy se rozhodl pan Roswell Eldridge původní vzhled plemene podpořit. Pán, který pocházel z Ameriky, to udělal mazaně. Vypsal na příštích pěti Cruftových výstavách cenu pro nejkrásnějšího King Charlese s dlouhou čenichovou partií.
Benjamin von Block: Budoucí rakouský císař Josef I. se svým kavalírkem, 1684; vpravo A. van Dyck: Budoucí anglický král Karel II. se sestrami a malými španěly, 1635-1636
Staronový vzhled plemene měl celou řadu příznivců a plemeno se začalo chovat ve dvou varietách- větší s delší čenichovou partií a menší s kulatější hlavou a kratší čenichovou partií. V roce 1945 byly uznány obě variety jako samostatné plemeno. A tak dnes máme Kavalíra King Charles španěla a King Charles španěla. Pokud by si někdo myslel, že některý z nich trpí problémy brachycefalických plemen, velmi by se mýlil.
Kavalír King Charles španěl – foto Jan Tichý
Kavalír je v některých státech velmi oblíbený. např. v Anglii se údajně zapisovalo víc než 12000 štěňat. K nám byl první pár importován z Velké Británie v roce 1975. Plemeno má pro svoji úžasnou povahu hodně příznivců a např. v roce 2020 bylo do naší plemenné knihy zapsáno 809 jedinců.
Na obrázku je kavalír King Charles španěl. A pokud se chcete o tomto plemeni něco dozvědět, nezapomeňte si pustit podcast, který připravuje LABVET ve spolupráci s internetovým časopisem e-Canis a který bude zaměřen právě na toto plemeno. Povídat o něm bude jedna z našich největších odbornic paní Michaela Čermáková.
Plemeno na obrázku je velmi staré a nejedná se o žádnou „fifinku“ ale o velmi pracovitého psa. Desmond Morris ve své Encyklopedii uvádí, že se plemeno chovalo v oblasti Algarve, která se nachází na jihoportugalském pobřeží. Pravdou je, že je používali rybáři nejen v této oblasti. Údajně psi tohoto plemene pomáhali rybářům nahánět ryby do sítí, sítě vytahovat, a pokud z nich některá ryba unikla, tak ji ulovili a aportovali.
Jedná se o plemeno s vynikajícím zrakem a i této vlastnosti rybáři využívali. Psi dokázali na dálku identifikovat velká hejna ryb a štěkotem na ně upozorňovali. Jejich poměrně vysoký a daleko se rozléhající hlas prý byl využíván jako mlhová siréna v době, kdy byla viditelnost na moři takřka nulová.
Plemeno muselo úzce spolupracovat s lidmi, rybářské lodě byly malé a oddělovat na nich psy od sebe, nebylo možné. Proto má plemeno velmi prošlechtěnou přátelskou povahu vůči lidem i ostatním psům a je ideálním rodinným psem.
V polovině minulého století ale plemeno takřka vyhynulo a zůstalo jen pár jedinců. Systém rybolovu se změnil a příjemný pes s vodě odolnou srstí už nebyl potřeba. Jak už to bývá, našlo se pár jedinců, kterým se podařilo chov plemene nejen udržet, ale i rozšířit.
Plemeno je populární nejen ve své domovině v Portugalsku, ale v celé Evropě a také v Americe. Jedním z jeho majitelů byl např. americký prezident Barack Obama. Washington Post porovnával dary, které prezident Obama dostal od různých státníků. Na pátém místě mezi nejlepšími prý figuruje český dar – miska pro psa.
Portugalský vodní pes
Do plemenné knihy ČMKU byli první příslušníci plemene zapsáni v roce 2008. Dnes se jedná o slušně zastoupené plemeno, protože se ročně zapisuje okolo 100 jedinců.
Portugalský vodní pes – foto Jan Tichý
Plemeno má typickou srst vodních psů. Vyskytuje se ve dvou typech- dlouhá zvlněná nebo kratší kudrnatá. Srst nelíná a plemeno je vhodné pro většinu alergiků. Úprava srsti je podobná jako u dalších pro vodní práci používaných plemen. Správně typovali ti, kdo napsali, že se jedná o portugalského vodního psa.
Na zdraví psů je stále více zaměřována pozornost chovatelů a majitelů jednotlivých plemen a také kynologických organizací od klubů přes Českomoravskou kynologickou unii až po FCI. Psy trápí běžná onemocnění, trápí je ale i choroby, které zdědili po rodičích, tedy choroby dědičně podmíněné.
Genetika psů
Celá řada klubů zařazuje do podmínek pro zařazení do chovu požadavek na vyšetření zaměřená na uvedený typ problémů. Někoho to těší, někomu to vadí a možná stojí za to něco si osvětlit okolo odběru vzorků a upozornit na problémy, s kterými je třeba počítat.
Vyšetření zaměřená na průkaz dědičně podmíněných onemocnění se dělí do dvou kategorií. V prvním případě se jedná o vyšetření, při kterém se hledají příznaky daného onemocnění nebo přesněji zda se jedná o psa, u kterého se choroba projevila. V odborné terminologii se pak používá označení klinické vyšetření.
Některé kluby mají přímo smlouvy s veterináři oprávněnými pro jejich plemena klinická vyšetření provádět. Na stránkách komory veterinárních lékařů lze najít seznam veterinářů oprávněných posuzovat např. oční vady, dysplazii kyčelního nebo loketního kloubu nebo pately.
Tibetský teriér, velšteriéři – foto Jan Tichý
V druhé kategorii jsou zahrnuta genetická vyšetření, při kterých se ze vzorku krve, stěru ze sliznice mordy nebo ze srsti stanoví, jak je z pohledu určité choroby pes založen. Vyšetření provádějí specializované laboratoře. I v jejich případě může mít klub s některou laboratoří uzavřenu smlouvu a požadovat vyšetření jen od ní, v jiných případech je ponechán výběr na majiteli psa.
V obou uvedených případech rozumný chovatelský klub požaduje nejen výsledky určitého vyšetření, ale také doklad o tom, že bylo uděláno opravdu u psa, u kterého je uvedeno. Kynologie je úžasný koníček, ale stejně, jako v jiných oblastech se i tady občas objeví vykukové nebo přesněji řečeno podvodníci.
Je přece lákavé odebrat si vzorek určený pro genetickou laboratoř sám a po zjištění, že je výsledek clear nebo N/N , tedy že pes je zdravý klinicky i geneticky, daného jedince odebírat pod různými jmény a čísly zápisů a výsledek uvádět u celé svojí smečky.
Veterinární laboratoř LABVET genetická vyšetření neprovádí. Zajišťujeme ale zájemcům odběry vzorků a jejich dodání do příslušné laboratoře. Nejčastěji se jedná o Genomii, Laboklin nebo Tilii. Při odběru kontrolujeme a potvrzujeme identitu psa, kterému byly vzorky odebírány. Vzhledem ke kontrole identity a předání vzorků příslušné laboratoři tak nemůže vzniknout podezření, že došlo k nějaké manipulaci se vzorkem.
Na majitele psů ale máme velkou prosbu. Ověřte si u svého klubu, na které onemocnění je genetické vyšetření požadováno. U jednotlivých plemen se jich dělá celá řada a ne všechna klub požaduje. Ověřte si také, zda klub má smlouvu s některou z laboratoří nebo zda má ve svých pravidlech, v které laboratoři se má vyšetření provádět.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Historie některých plemen je zajímavá a o jejich vzniku v podstatě rozhodla náhoda. Platí to i o plemeni na obrázku.
I u nás známe tak zvané „věčné studenty,“ většinou pány, kteří si období studií prodlužovali, jak to jen šlo, a místo moudrým knihám se věnovali radostem studentského života. Možná je trochu překvapující, že mezi ně patřil i mladý muž, který studoval teologii.
Narodil se v roce 1795, studoval v Oxfordu, alkohol mu nebyl cizí a byl vášnivým myslivcem, rybářem a příznivcem vodních sportů. V literatuře můžete najít povídání o tom, jak místo na zkoušku, na kterou nebyl připraven, se vydal na procházku do vesnice Marston a cestou potkal mlékaře se zajímavou malou fenkou. Fenka jménem Trump oslovila studenta jak vzhledem, tak povahou a na místě ji koupil.
Reverend John „Jack“ Russell (21. prosince 1795 – 28. dubna 1883) a nejznámější obrázek jeho plemene.
Připomenout je asi třeba, že toto vše se odehrávalo v XIX. století, tedy v době, kdy chovatelé psů ve Velké Británii začali věnovat větší pozornost exteriéru psů než jejich povaze, což postihlo i celou řadu teriérů včetně foxteriéra.
Trump byla údajně kříženka foxteriéra a původního black and tan teriéra. Od foxteriéra se lišila delším formátem těla, nižšími končetinami a hlavně silnější hlavou v lebeční partii a kratší mordou.
„Věčný student“ nakonec přece jen dostudoval a začal působit na faře ve Swimbridge, vesnici, která se nachází v Devonu v Anglii. Myslivosti a psům se věnoval nadále a údajně právě pro světské zájmy a pochopení, které měl pro své farníky, byl velmi oblíbený.
Fenka Trump se stala zakladatelkou nového plemene. Její potomstvo vykazovalo znaky a vlastnosti, které byly z pohledu tehdejšího lovu potřebné. Plemeno bylo tak malé, aby se vešlo do nory a tak velké a rychlé, aby mohlo pracovat ve smečkách s honiči. Bylo inteligentní, nenapadalo ostatní psy a jeho povaha by se dala označit jako radostná.
Parson Russel teriér a Jack Russel teriér – foto Jan Tichý
Vikář ze Swimbridge se jmenoval John Russell a plemeno bylo na jeho počest pojmenováno Parson Jack Russell teriér, tedy teriér faráře (parsona) Jack Russella. Parson Jack Russell teriér patřil v XIX. století mezi nejoblíbenější plemena ve Velké Británii, ale oficiálního uznání se dočkal až ve XX. století.
Postupně se v rámci plemene začaly ukazovat dva výrazné plemenné typy. Lišily se hlavně výškou a také délkou těla. V roce 2000 se plemeno rozdělilo na menší Jack Russell teriéry a větší Parson Russell teriéry. Na obrázku, který možná vypadá, že jsou na něm dva krvežízniví psi, jsou, jak většina z vás správně určila, hrající si zástupci plemene Jack Russell teriér.
Plemeno je to příjemné a radostné a také slavné z různých pohledů. Jack Russell teriérka Bothi doprovázela v osmdesátých letech XX. století polárníky manžele Fiennesovy při expedicích na severní a jižní pól. Jack Russell teriér i jeho bratranec Parson Russell teriér jsou prostě psi do nepohody, psi nenároční a také psi schopní přinést svému majiteli do života radost. Podmínkou ale je, aby majitel nezapomněl, že se jedná o psy a dokázal jim dát jasná pravidla platná pro pso-lidskou smečku.
Z laboratoře: „Přinesla jsem trus našeho psa na vyšetření na toxoplazmózu. Snacha čeká miminko, a protože bydlíme v jednom domě chce, abychom Argouška dali pryč, protože má strach, že od něj dostane toxoplazmózu. My ho máme strašně rádi, ale miminku bychom s manželem ublížit nechtěli. Hodně by nám pomohlo, kdyby bylo to vyšetření negativní.“
Trus psa jsme převzali a vyšetřili, aby paní věděla, zda jej nějaký parazit trápí či ne a zda musí nebo nemusí odčervovat. Zároveň jsme jí vysvětlili, že se nemusí nakažení toxoplazmózou od psa ona ani její snacha bát a dali povídání o tom, jak to vlastně s toxoplazmózou opravdu je.
Toxoplazmóza je onemocnění způsobené prvokem Toxoplasma gondii, které se vyskytuje u lidí i u zvířat. V poslední době se o ní hodně píše. Údajně umí ovlivnit povahu napadeného jedince a to tak, že je méně pozorný a dá se snadněji ulovit. Např. myš se nebojí kočky a objevuje se i informace, že člověk napadený toxoplazmózou má větší sklony k dopravním nehodám. Taková změna povahy a chování má svůj důvod. Prvok Toxoplazma gondii se snaží zajistit co největší množství hostitelů a svoje další rozšíření.
Onemocnění často probíhá bez vnějších příznaků a hovoří se o tak zvané „skryté infekci“. Přesto toxoplazmóza představuje nebezpečí pro lidský organizmus, protože postihuje jeho citlivé oblasti. Jedná se např. o mízní aparát, tkáně oka nebo ústřední nervstvo. Nejznámější, jak i z výše uvedeného dotazu vyplývá, jsou problémy gynekologického rázu. Toxoplazmóza může být příčinou potratů nebo narození defektních dětí.
Jak to ale s nákazou toxoplazmózy opravdu je? Okolo roku 1970 bylo prokázáno, že pohlavní vývoj toxoplazmózy probíhá u kočkovitých šelem ve střevní sliznici. S trusem pak odcházejí vývojová stádia toxoplazmózy nazývaná oocysty do zevního prostředí. Oocysty jsou velmi odolné a schopné nakazit člověk či jiná zvířata dlouhou dobu po té, co opustily střevo svého hostitele. Ostatní zvířata a člověk jsou z pohledu toxoplazmózy považováni za mezihostitele. Z hlediska zvířat v zájmovém chovu je z pohledu probíraného onemocnění nejdůležitější kočka. Ta se nakazí masem divokých nebo hospodářských zvířat, tedy např. tím, že uloví a sežere myš nebo ze syrového masa, pokud jím majitel krmí a následně oocysty toxoplazmózy vylučuje.
Neznamená to ale, že by se měli majitelé koček vyděsit a začít se svých čtyřnohých kamarádek zbavovat. Vylučování oocyst u kočky probíhá jen při jejím prvním nakažení a to asi po dobu 2-3 týdnů. Následně si kočka vytvoří odolnost a při dalším nakažení již oocysty nevylučuje. Bývá uváděno, že největší nebezpečí hrozí od koťat do věku 7-8 měsíců a to zvláště od koťat divokých.
Jako nejčastější zdroj toxoplazmózy v případě člověka nebývá uváděna kočka, ale nedostatečně tepelně opracované maso domácích i divoce žijících zvířat. Nemusí se zrovna jednat o tatarský biftek. Ono stačí míchat maso na sekanou a ochutnávat, zda je dobře osolené a okořeněné. Dobře mýt a případně dezinfikovat bychom měli např. prkénko, na kterém krájíme maso. Naše babičky měly pro přípravu masa speciálně určené pomůcky a asi dobře věděly, proč to dělají.
Určité nebezpečí kočičí trus přece jen představuje. Volně žijící kočky mohou trusem potřísnit půdu a v ní pěstovanou zeleninu. Pozor je třeba dávat na dětská pískoviště a rozumně postupuje ten, kdo pískoviště v době, kdy si na něm děti nehrají, zakrývá. On písek a hlína jsou pro zvířata ideálním prostředím pro kálení, protože se trus dá v sypkém prostředí dobře zahrabat.
V případě domácích koček je třeba hygienicky zacházet s kočičími záchodky. Kočkolit by se měl pravidelně měnit a kálecí misky vypařovat horkou vodou. Nastávající maminka by určitě uvedenou činnost neměla vykonávat. Žere-li naše kočka syrové maso, je rozumné je nakrájet na kostičky o hraně 1-2 cm a nechat je cca týden promrazit. Pokud kočka žere maso vařené, není důvod k obavám, Toxoplazmu gondii var ničí.
Welššpringeršpaněl, kavalír King Charles španěl – foto Jan Tichý
Pokud se týká psů, příliš velké nebezpečí nehrozí. U zvlášť urputných klientů přesvědčených o tom, že pes určitě toxoplazmózu přenáší někdy nezbývá než poněkud nechutně říci: „Ano, toxoplazmózu od psa můžete získat, pokud jej pozřete nedostatečně tepelně zpracovaného.“ Tento argument většinou zabere.
Pravdou je, že i v případě psů určité nebezpečí hrozí. Zdrojem infekce pak ale není pes sám. Určitě všichni známe psy, pro které je největší lahůdkou nějaký páchnoucí exkrement a také psy, kteří považují smrduté věci za Chanel č. 5 a s oblibou se v nich válí. Pokud se pes potěší trusem kočky a majitel takového „navoněného psa“ koupe a neumyje si potom ruce, teoretická možnost nákazy existuje.
Chcete-li vědět, zda vaše kočka oocysty toxoplazmózy vylučuje, stačí přinést vzorek trusu a dozvíte se, jak na tom kočka je. Takové vyšetření je rozumné dělat zvláště v případě mladých a ven chodících koček.
Jestli vás úvodní dotaz překvapil, máte štěstí na příbuzné. Je to smutné, ale někdy veterinář neřeší jen zvíře, ale i rodinné vztahy.
Plemeno, které jste měli uhádnout, pochází z Belgie. Jeho předci se zde chovali již okolo XIV. a XV. století. Důkazem je slavný obraz Jana van Eycka, který vznikl v roce 1434 a jmenuje se Manželé Arnolfiniovi, na kterém je předek plemene vyobrazen.
Plemeno patří do FCI sk.IX. a má číslo standardu 81. Má dva velmi blízké příbuzné, kteří mají č. standardu 80 a 82. Zajímavé je, že se všichni mohou narodit v jednom vrhu a teprve podle typu a zbarvení srsti se určí, ke kterému plemeni určitý sourozenec patří.
Manželé Arnolfini – Jan van Eyck (* kolem 1385 v Maaseiku – 9. července 1441 v Bruggách)
Původním účelem plemene bylo hubení nepříjemných hlodavců ve stájích. Často psi doprovázeli svého pána a jeho koňské spřežení, ale vzhledem k tomu, že se jedná o malé psy, seděli s kočím na kozlíku. Odtud možná plyne záliba příslušníků plemene v místech, z kterých mají rozhled.
Původně mělo plemeno o něco delší čenichovou partii než má v současnosti. V XIX. století byli k původním zástupcům plemene přikříženi mopsové a king Charles španělé v barvě ruby. Plemeno se zmenšilo a jeho hlava dostala takřka lidský výraz. Srst je černá nebo černá s pálením a je hrubá. Němci tvrdí, že přikřížen byl i opičí pinč a ten, kdo zmiňoval v určování plemene i tuto možnost, nebyl daleko od pravdy.
Plemeno je temperamentní, radostné, laskavé, bez sklonů ke rvavosti. Je ale také hrdé a velmi inteligentní. Přes poměrně krátkou čenichovou partii je netrápí problémy brachycefalických plemen. Příjemné je nejen plemeno samo, ale i lidé okolo něj. Asi platí, jaký pán, takový pes. Teď už asi všichni ví, že se jedná o belgického grifonka (Griffon Belge, č. standardu 81) a že jeho příbuzní jsou bruselský grifonek (Griffon Bruxellois č. standardu 80) a brabantík (Petit Brabançon č. standardu 82).
