„Já mu ty tabletky nedokážu dát. Co kdybych každý den přišla a sestřička by mu je dala. Od ní si to nechá líbit.“ z veterinární ordinace

Většina z nás si pod termínem lék představuje klasickou tabletku. Škála různých přípravků je ale daleko širší a dobře se dá rozdělit podle způsobu jejich použití, tedy na léky určené k vnitřnímu použití a léky určené k vnějšímu použit.

Léky určené k vnitřnímu použití

Tato kategorie je poměrně rozsáhlá a pro lepší přehled se dá ještě rozdělit podle způsobu podávání (aplikace).

Injekční aplikace

Tato kategorie spadá do rukou odborného veterinárního personálu. A i když si leckdo z chovatelů a majitelů psů myslí, že píchnout injekci není žádný problém, je skutečnost trochu jiná. Opravdu je třeba vědět, co, kolik, kam a jak dát. Do špatného místa nebo špatně píchnutá injekce nemusí mít očekávaný léčebný efekt, protože se lék vstřebává jiným způsobem, než je třeba. Špatně nebo na špatné místo píchnutá injekce může mít i velmi nepříjemné následky. Typickým příkladem je nekróza (odumírání tkáně), ke které někdy dochází po špatné aplikaci vápníku, typickým příkladem jsou i abscesy zaviněné nečistou prací.

Aplikace per rektum

Do češtiny převedeno to znamená přes konečník. Tímto způsobem se mohou podávat různé nálevy, pěny, gely a některé léky ve formě tobolek. Nejčastěji se ale jedná o z hlediska pacientů dvou i čtyřnohých tak málo oblíbené čípky. Práce s nimi se zdá být jednoduchá, ale přece jen je třeba dodržovat určité zásady.

• čípky jsou většinou baleny do různých fólií. Jejich úkolem je udržet kuželovitý tvar čípku a chránit jej před znečištěním i mechanickým poškozením. Určitě není rozumné čípky, které nejsou určeny k okamžitému použití, rozbalovat a prohlížet.
• čípky je třeba mít uloženy spíše v chladnu, neměly by ale zmrznout. Někdy si majitelé psů myslí, že je třeba čípky před použitím trochu nahřát – „aby nestudily“. S takovým tepelně ošetřeným čípkem se ale obtížně manipuluje, protože výše uvedené „vehiculum“ je uzpůsobeno k tomu, aby se v teplém střevě rozpustilo. Předehřátý čípek měkne a obtížně se pak do psího konečníku zasouvá
• samotná aplikace není složitá, ale většinou všem zúčastněným nepříjemná. Čípek se vyjme z ochranné folie a svou zašpičatělou částí vsune do konečníku psa. Je třeba jej ale zasunout poněkud hlouběji, jinak hrozí nebezpečí, že pes čípek okamžitě vytlačí. V praxi to znamená, že s čípkem do konečníku psa vsouváme i svůj prst. Proto je lepší pracovat v gumových rukavicích nebo alespoň s gumovým návlekem na jeden prst. Důvodů je hned několik. Prst obalený psím trusem je záležitost nehygienická a neestetická. Ne každý z nás má do hladka opilované nehty a trochu ostřejší hrana dokáží psí konečník poranit. Z tohoto pohledu je rozumné prst, kterým čípek zasouváme, navlhčit nebo natřít vazelínou, mastí nebo čistým vepřovým sádlem. Manipulace je pak jednodušší a z pohledu psa příjemnější.

Aplikace per os

Přes ústa (tlamu) je asi nejčastějším způsobem podávání léků. Může se jednat o léky ve formě tekuté nebo pevné. Do první kategorie patří různé kapky, čaje nebo nálevy, do druhé tablety, tobolky, prášky atd. Všichni z nás určitě na své kůži zažili, že polykání uvedených léků je často nutné, ale také nepříjemné.

Člověk si dokáže vysvětlit, proč to dělá. Psovi můžete vyprávět kolem dokola, že když bude polykat tabletky, bude zase s námi chodit na procházky. Možná se nechá umluvit, ale stejně nebude vědět, proč mu něco tak odporného nutíte, a na lék v našich rukou bude hledět s nedůvěrou. Celou situaci ještě někdy zhoršuje to, že majitelé psů nevědí, jak do svého čtyřnohého přítele lék vpravit.

Léky v tekuté formě

Jejich podávání má jednu nevýhodu. Ne vždy je totiž snadné ověřit, zda pes opravdu vše pozřel. Výhodné naopak je, že manipulace s tekutými léčivy není příliš náročná. V podstatě existují dva způsoby, jak je psovi podat:

• pomocí pamlsku – jedná-li se např. o kapky a nebrání tomu typ onemocnění psa, je úplně nejjednodušší nakapat potřebné množství na kostku cukru nebo piškot. Většina psů to pak bere jako odměnu a s pochoutkou pozře i lék. Méně vhodné je nakapat lék na maso. To má nevsakující strukturu a lék po něm snadno steče.
• aplikace přímo do dutiny ústní – touto formou se většinou podává psovi větší množství tekutiny. Může to být např. léčebný čaj nebo výživa, může se ale jednat i o v tekutině rozpuštěný jiný lék (tabletu, kapky, sypký prášek). Tento typ podávání léku je z hlediska manipulace se psem trochu složitější. Pokud bychom psovi tekutinu nalili přímo do tlamy je pravděpodobné, že ji vyplivne a zároveň hrozí nebezpečí, že se tekutina dostane jinam, než chceme a že se pes začne dusit. Rozumnější je aplikovat tuto formu léku do koutku mordy, přesněji řečeno do oblasti mezi dásní a pyskem. Postup je následovný: psovi se lehce zvedne hlava, odtáhne se spodní pysk. Do utvořené řasy se pomocí lžičky nebo injekční stříkačky (bez jehly) vlije potřebné množství tekutiny. Pak se psovi přidrží morda tak, aby ji nemohl otevřít, a hlava se lehce zakloní. Tekutina vtéká samospádem psovi do hrdla a on je přinucen polykat.

Léky v pevné formě

Je jich celá řada. Do této kategorie např. patří:

• pilulky – kulaté prášky velikosti hrášku
• tablety – většinou ploché lisované prášky
• Dražé – potažené prášky trochu připomínající bonbóny. Jejich obal zabraňuje předčasnému rozpuštění
• tobolky (kapsule) – v tomto případě obal tobolky tvoří pouzdro, do kterého je lék nasypán. Dříve býval obal tobolky z oplatky, v současné době se většinou jedná o želatinu. Obal tobolky je upraven tak, aby se rozpustil až v určitém úseku zažívacího traktu a tím se dosáhne toho, že lék začíná působit opravdu v místě svého určení. Chybu dělá ten, kdo tobolku rozlomí, její obsah vysype a zamíchá např. do potravy, protože tím snižuje nebo úplně omezuje účinek léku.
• sypká forma – do této kategorie patří např. zažívací soda

Zkušenost řady majitelů psů učí, že bez ohledu na to, zda se jedná o malou pilulku nebo větší tobolku, nemusí být vůbec snadné lék do psa dostat. Zkušenost také učí, že po té, co celá rodina svede se psem boj, a všichni jsou přesvědčeni, že se dílo podařilo, pes zamele jazykem a lék je opět v rodinném kruhu. Řada psů s výrazem „to jsem hodný, že jsem to tak krásně spolkl“ dokáže i několik minut schovávat tabletu pod jazykem či na patře a v nestřeženém okamžiku ji pak vyplivne pod stůl.

Způsobů jak přinutit psa, aby lék pozřel, je celá řada. Ty dále uvedené patří mezi nejčastěji používané:

• nejjednodušší je psa trochu podvést a jde-li to, podat lék ve formě pamlsku. Jako trojský kůň pro lék dobře poslouží plněná čokoláda, kousek masa, paštika nebo máslem spojený dětský piškotek. Malou pilulku je možné do pamlsku skrýt celou, větší prášek je možné rozdrtit. Je ale třeba dodržovat výše naznačené požadavky na podávání léku a také typ choroby psa. Není tedy možné rozdrtit tobolku a není také možné pravidelně podávat léky v čokoládě psovi s cukrovkou (pokud ovšem nepoužijeme čokoládu pro diabetiky). Pravdou je, že řada psů se chová jako příslovečná Popelka. Takový šikula dokáže oddělit prášek od pamlsku jako popel od hrachu. Hodně psů také náš podvod odhalí a pamlsek, který jindy považuje za pochoutku, odmítá nebo s odporem plive
• máme také možnost se nezabývat tím, co pes chce či nechce a prášek mu prostě vnutíme. Psovi otevřeme mordu a prášek položíme až na kořen jazyka. Platí, že čím dál, tím lépe. Pak mordu zavřeme a stiskneme mu čelisti. Tím zabráníme psovi nejen otevřít mordu, ale zároveň mu omezujeme možnost hýbat jazykem do stran a prášek tak někam vysunout či zasunout. Psí hlavu lehce zakloníme a prsty mu hladíme hrdlo. Požadovaný směr hlazení je shora dolů. Tím zvenku podráždíme celou oblast a byl-li prášek umístěn dostatečně dozadu, pes jej spolkne. Celá akce připomíná doby nedávno minulé, kdy hospodyně v čase předvánočním vykrmovaly husy pomocí speciálních kvalitní potravou tvořených šišek. Pokud máme pocit, že pes polykal, otevřeme mu mordu a podíváme se, zda prášek nezůstal někde viset. Je třeba zkontrolovat nejen patro, kam se léky rády lepí, ale i postranní části mordy. Psi jsou prostě ve skrývání nepozřených léků praví kouzelníci a je třeba ověřit, kdo zvítězil, zda pán nebo pes.
• existuje i možnost lék rozdrtit, rozpustit jej v malém množství tekutiny a podat jako výše uvedené léčivo v tekuté formě. I tady je ale třeba brát v úvahu typ léku a také to, že většina rozdrcených léků bývá hořká a to psi velmi špatně snáší.
• někdo používá pro umístění tabletky pinzetu nebo speciální podavač. Osobně se trochu obávám, že v případě neklidného nebo bránícího se psa může dojít k poranění patra.

Podávání léků je určitou zkouškou výchovy psa. Jedinec, který je zvyklý na to, že s ním pán manipuluje, léky užívá s menšími problémy než zvíře, které vládne celé rodině. O tom, jak bude probíhat případná léčba našeho psa rozhodujeme v době, kdy je ještě malým štěnětem. Je-li naše výchova správná, problémy nebudou.

Čtěte také: Nemocný pes a léky

VETHOPE – Jak psovi podávat léky v tabletách?

MŮJ PES – Aplikace léků

„Byli jsme tady před týdnem a to očíčko se mu za tu dobu vůbec nezlepšilo. A dávala jste mu do oka tu mast, co jsem Vám předepsal? Ne pane doktore, my ji ještě nekoupili.“ z veterinární ordinace

Úspěšná léčba nemocného psa je závislá na řadě faktorů. Patří sem včasné rozeznání příznaků, pravdivé informace pro ošetřujícího veterináře, správné určení příčiny a samozřejmě léčba neboli opatření, která jsou přijata.

O tom, co a jak se bude dělat, rozhoduje veterinář. Na majiteli zvířete pak je, aby jeho doporučení uvedl v praxi. Hovoří se o takzvané „domácí péči“. Ta se může týkat řady oblastí. Patří sem výživa psa (diety, četnost krmení atd.), omezení či zvýšení jeho fyzické zátěže, úprava prostředí, v kterém se nachází ( např. umístění nemocného kotcového psa v domě) a také podávání léků.

Na první pohled se zdá, vše výše uvedené jako naprostá samozřejmost. Zkušenost učí, že to až tak jednoduché nebývá, že pro řadu lidí je nemocný pes velmi složitým problémem, a že zvláště podávání léků dělá lidem a jejich psům potíže.

Léčiva obecně bývají označována jako farmaka a vědní obor, který se jimi zabývá se nazývá farmakologie. Vše co se týká přípravy, kvality, zkoušení, označování, skladování a vydávání léčiv, je obsaženo v tak zvaném lékopise, který je jakousi přesné postupy a přístupy stanovující normou.

Celá oblast je velmi složitá a studium lékárnictví je právem považováno za jeden z nejtěžších oborů. Můžeme být jen rádi, že na nás běžných smrtelnících není požadováno, abychom byli v této oblasti odborně vzdělaní.

I když nejsme lékárníci, je asi dobře připomenout, že lék většinou není v koncentrované formě, ale že se skládá z několika složek, mezi které např. patří:

• základní složka – účinná látka
• korigující složka – látka, která upravuje některé vlastnosti léku, jako je např. chuť
• vehiculum – látka, v které je účinná složka léku rozpuštěna nebo rozmělněna, tedy jakýsi lidově řečeno „nosič“

Je třeba si také uvědomit, že v případě léků platí některé zásady. Mezi ně např. patří:

• psovi dáváme jen to, co předepsal veterinární lékař. Parkovou univerzitu a v ní působící dámy a pány doporučující pilulku, která jejich psovi pomohla, a proto je zázračná, je lepší neposlouchat.
• používané léky musí být správně skladované. Asi není rozumné dát skleničku s kapkami na okno, kam svítí sluníčko s tím, že ji dobře vidíme a nezapomeneme kapky dát
• nesmí se používat léky prošlé. Cena léků není zanedbatelná. To ale neznamená, že si máme brát léky s prošlou exspirací, které nám někdo za menší cenu či zadarmo nabídne. V lepším případě nemusí mít požadovanou účinnost, v horším případě mohou i uškodit.
• používané léky musí být dávány v množství a v čase doporučeném veterinárním lékařem. Představa, že se nic neděje, když v neděli posunu dávku antibiotik o pět či šest hodin (byli jsme na oslavě a chceme se vyspat) je zavádějící stejně jako názor, že dvojnásobná dávka léku bude mít dvojnásobný účinek. Často se stává, že příznaky onemocnění odeznějí, pes se jeví zdravý, ale podle pokynů veterináře má lék užívat ještě několik dní. Určitě se v takovém případě vyplatí léky podle původního předpisu dobrat a léčbu nepřerušit.
• je třeba dodržovat pokyny týkající se samotného podávání léků. Něco se dává před a něco po krmení a jsou i léky, které se např. nesnášejí s určitým typem potravy. Doporučení v této oblasti nejsou zbytečným otravováním pacientů a jejich majitelů, ale snahou zabezpečit co nejlepší účinnost léku.

Někdy je třeba přemýšlet i nad množstvím léku, které máme psovi podat. Základní množství určí veterinář, který např. stanoví, že pes bude brát čtvrtinu nebo polovinu tablety a nás čeká problém, jak to malé, kulaté nic rozdělit. Jsou prášky, které se dělí snadno, jsou prášky, u kterých to může být problém.

Lepší, než lámat malou pilulku nebo velkou tabletu mezi prsty, je použít ostrý nůž a tabletku přeseknout. Může se stát, že budeme muset i něco odměřit. Nelze očekávat, že běžný člověk doma má analytické váhy nebo odměrné válce. Existuje termín „domácí měření“, pod kterým se skrývá nikoliv přesná míra, ale velmi přesný odhad s použitím dostupných „měřidel“.

Např. po okraj naplněná kávová lžička má obsah 5 ml, polévková lžíce 15 ml a jedna kapka z běžného kapátka 0,2 ml. Je ale třeba vědět, co, čím a komu odměřujeme. Určitě není rozumné stanovovat pomocí polévkové lžíce potřebný objem projímadla a pak si s ní, aniž bychom ji umyli, nabírat polévku.

Výše uvedená pravidla určitě není problém dodržet. Daleko horší už ale může být zvláště lék předepsaný pro vnitřní užití, do psa dostat. O tom, ale bude příští povídání.

Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?

„Půjčila jsem sousedce přenosku, aby mohla odnést svoji kočku k veterináři. Řekli jí, že kočka má plíseň Microsporum canis. Teď máme stejné podezření u naší Ajky. Myslíte si, že se mohla nakazit přes tu přenosku?“ z  veterinární ordinace

Péče o psa se netýká jen zvířete samotného, ale i jeho okolí. Pojem to je široký od pelíšku přes přenosku pro cestu autem až po kotec a výběh. Důležité je jakým způsobem prostory, v kterých se pes pohybuje, udržujeme v čistotě.

Obecně platí, že čím méně „chemie“ tím lépe pro našeho psa a nakonec i pro nás. Je ovšem oblast, v které výše uvedené pravidlo úplně neplatí. Řeč je o dezinfekci a dezinsekci, tedy o případech, kdy se nebráníme jen prosté špíně, ale i původcům různých zdravotních problémů. V literatuře v této souvislosti můžeme najít zkratku DDD. Třetí D patří deratizaci, která bývá s dezinfekcí a dezinsekcí dávána do jednoho balíčku.

Definice říkají, že dezinfekce je záměrné ničení choroboplodných zárodků, dezinsekce členovců a hmyzu a deratizace likviduje krysy a další nežádoucí hlodavce.

Dezinfekce a dezinsekce jsou nezbytnou nutností v různých veterinárních zařízeních, své by o nich ale měli vědět upravovatelé psů, zaměstnanci útulků a majitelé větších chovů. Základní znalosti určitě neuškodí ani běžnému majiteli psa, kočky či jiných zvířat. Nikdy nevíme, co nás čeká a je lepší být připraven než pak pracně hledat informace.

Nejčastěji se asi potkáváme s dezinfekcí. V praxi to znamená, že se snažíme přerušit cestu zárodku od zdroje infekce k vnímavému jedinci. Tu cestu můžeme zahradit, můžeme se postarat o to, aby se daný zárodek dál nemnožil, a také můžeme zárodek zničit.

O tom, že je čas od času třeba část psího těla, nástroje či různé pomůcky nebo prostředí, v kterém se pes pohybuje, zbavit původců infekčních onemocnění, asi není třeba nikoho přesvědčovat. Způsobů využití dezinfekce je ale celá řada. K tomu, aby naše činnost byla úspěšná, je třeba vědět, co použít a jak to použít.

Tři kategorie dezinfekce

• fyzikální – teplo, osvit atd. Do této kategorie mimo jiné patří vyváření, žehlení, vypalování či horká voda
• chemická – prostřednictvím různých chemických látek a sloučenin
• Kombinovaná – fyzikální + chemická

Způsoby dezinfekce

• omýváním – tento způsob asi není nutné nikomu vysvětlovat, nejjednodušší dezinfekcí je např. mytí rukou
• ponořením do roztoku – tento způsob se často používá u různých nástrojů. Do příslušného dezinfekčního roztoku se „namočí“ dezinfikovaný objekt a ponechá se v něm po předepsanou dobu
• otíráním – i tento způsob je dobře známý. V dezinfekčním roztoku namočenou gázou, čistou látkou či jiným savým materiálem se otírá např. stůl, vytírá se podlaha, psí pelíšek atd. Velmi oblíbené jsou různé dezinfekčním roztokem napuštěné ubrousky
• postřikem – v tomto případě se může jednat o ošetření malé plochy, např. místa, kde bude aplikována injekce, může se jednat ale i o velkoplošný zásah. Jsou situace, kdy nezbývá nic jiného než naplnit stříkačku určenou k postřiku stromů dezinfekčním prostředkem a její pomocí ošetřit celou místnost, kotec či jiný velký prostor
• aerosolem – aerosol je ve své podstatě směs kapalných nebo pevných částic rozptýlených v plynném prostředí. V uvedeném případě se v prostředí vytváří jakási pomyslná mlha, která obsahuje mikroorganismy ničící částice. Vypadá to velmi elegantně. Žádný nedůvěru působící „hadr“, žádná klouzavá rozlitá tekutina a k tomu většinou jasně dezinfekční vůně. Je ale třeba si uvědomit, že pravidelné používání aerosolových dezinfekčních prostředků nemusí každý dobře snášet. Co je ve vzduchu, to dýcháme a pokud je ve vzduchu rozptýlená dezinfekce, dýcháme i jí a to naše plíce nemusí dobře snášet.
• pěnou – příjemný způsob dezinfekce. Pěna mívá dobrou přilnavost a pokryje celou dezinfikovanou oblast.
• osvitem – další z dobře známých způsobů dezinfekce. Nejčastěji jsou používány tak zvané germicidní lampy, které ničí bakterie. V domácnostech běžně užívaným prostředkem pro dezinfekci osvitem je horské sluníčko
• dýmováním- tento způsob dezinfekce se nejčastěji používá v případě plísní. Má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že se dým např. v dobře uzavřené místnosti dostane takřka všude, tedy i tam, kam bychom s omýváním či postřikem nedosáhli. Nevýhodou může být případné znečištění dezinfikovaných věcí a prostor
• plamenem – jsou situace, kdy letlampa je tím nejlepším způsobem, jak se zbavit nežádoucích mikroorganismů
• horká pára – může být ideální např. v případě kotce, či psí boudy

Na co nezapomenout

Má-li být dezinfekce účinná, je třeba si uvědomit, co všechno výsledky naší práce ovlivňuje. Je to zejména volba správného přípravku, pří které je třeba myslet na:

• spektrum účinnosti přípravku – je nutné vědět, proti čemu bojujeme. Jsou přípravky, které působí jen na bakterie, přípravky, které působí na viry, přípravky, které působí na plísně, přípravky, které působí nejen na plísně, ale i na jejich spory a přípravky, které mají širší spektrum účinnosti a působí např. na viry a bakterie. Objevila-li se v našem chovu parvoviróza, asi přípravek, který je účinný jen na bakterie, nebude tím nejvhodnějším pro dezinfekci prostředí.
• místo, které dezinfikujeme-jiné přípravky se používají v potravinářství a jiné na chirurgických sálech transplantačních center, jiný přípravek použijeme na dezinfekci mléčné žlázy fenky po návratu z procházky ke štěňatům a jiný na prostory, v kterých přebývala kočka postižená plísní
• vliv prostředí – budeme-li např. v letním horku dezinfikovat kotce, je třeba počítat s tím, že se část tekutých přípravků odpaří
• vliv na prostředí – koncentrovaná kyselina solná asi zničí leccos. Použijeme-li ji ale na dezinfekci truhlíku s pelargoniemi, který použil sousedův zdravý pes jako pomyslný patník, může se stát, že nebudeme mít ani truhlík ani pelargonie

Při práci s dezinfekčními přípravky a na návodech k použití jsou uvedeny výrazy, kterým běžný člověk nemusí rozumět. Na co je tedy možní narazit:

• detergentní – čistící, mycí
• baktericidní- ničící bakterie
• germicidní – ničící bakterie
• virucidní – ničící viry
• fungicidní – ničící plísně
• sporicidní – ničící spory plísní nebo bakterií
• expozice – doba, po kterou má přípravek působit
• expirace – doba použitelnosti nebo také doba, do které je nutno přípravek spotřebovat
• pracovní roztok – roztok, který se podle návodu připravuje v případech, kdy se přípravek nepoužívá koncentrovaný
• koncentrace pracovního roztoku – některé dezinfekční roztoky je třeba před použitím ředit. V návodech jsou většinou uváděny požadavky v objemových dílech nebo v procentech. Např. může být uvedeno, že se smíchá 98 ml vody + 2 ml koncentrovaného dezinfekčního roztoku nebo že se pracuje s 2% roztokem
• doba použitelnosti pracovního roztoku – doba, do které je nutno pracovní roztok spotřebovat

Normální člověk různé poučky a přesně formulovaná pravidla příliš nemiluje. Jsou ale oblasti, v kterých se jim není rozumné vyhýbat a dezinfekce určitě do této kategorie patří. Existují prostě určité zásady, které ne nezbytně nutné dodržovat. O nich ale příště.

Čtěte také: Separační úzkost

Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

„Bydlíte v činžáku a máte psa? To bych nemohla, psa byste si přece měli pořizovat, jedině když máte zahradu,“ „moudrá“ paní v parku.

Výše uvedené, a dlužno říci že nesmyslné, prohlášení lze slýchat poměrně často. Pravdou ale je, že otázku, zda psa ustájit doma nebo venku, řeší celá řada majitelů.

Odpověď není jednoduchá. Je totiž třeba zvážit, zda se jedná o psa, který na zahradě pobývá přes den nebo ve společnosti svého majitele a jinak má své „bydliště“ (pelíšek, misku na žrádlo atd.) v domě nebo o psa, který je na zahradě trvale umístěn. V druhém případě je třeba zvažovat celou řadu informací.

Důležitou roli hraje místo bydliště majitele. Jiná to bude v teplejší nížině a jiné na horách. Obecně je ale možné říci, že trvale může být venku umístěna většina plemen. Výjimku tvoří společenská plemena (např. maltézský psík, čivava, čínský chocholatý pes, pražský krysařík atd.) a také plemena naháčů . Jsou to plemena bez srsti, takže i laik pochopí, že je nemá před nepřízní počasí co chránit (jedná se např. o peruánské nebo mexické naháče).

Celoroční pobyt venku asi nebude svědčit některým krátkosrstým plemenům, jako je sicilský chrt nebo faraonský pes. Naopak pobyt v kotci vyhovuje jiným krátkosrstým plemenům, např. německému krátkosrstému ohaři, německému boxerovi nebo krátkosrsté kolii. I vysloveně špatné počasí zvládá většina pasteveckých a salašnických plemen (border kolie, německý ovčák, australský ovčák, chodský pes, bernský salašnický pes) a plemena molosů (např. středoasiat, kavkazan). Zapomenout bychom neměli na knírače všech velikostí a také na většinu pracovních teriérů (jack russell terier, parson russell terier, jagdterier, erdel terier, irský terier atd). Pobyt v horách vysloveně vyhovuje bernardýnům, českým horským psům nebo pyrenejským horským psům.

Bouda nebo kotec?

Má-li být pes trvale umístěn mimo byt, je třeba mu poskytnout potřebné prostředí, tedy odpovídající boudu a eventuálně kotec. Důležité je umístění kotce a boudy. Mělo by se volit stinné a suché místo bez průvanu. Přemýšlet je třeba i nad vzdáleností od sousedů nebo od ulice. Určitě není sousedům příjemné poslouchat celý den štěkajícího psa.

Bouda by měla být dostatečně, ale nikoliv přehnaně velká. Malá bouda je pro psa nepohodlná, velkou si obtížně zahřeje. Uváděno bývá, že správná velikost boudy je taková, aby si v ní pes mohl pohodlně stoupnout a pohodlně lehnout s nataženými končetinami. Bouda by měla být zateplená a výhodné jsou boudy s předsíňkou. Rozumná je odklápěcí střecha, protože se bouda snadněji udržuje.

Kotec by měl být dostatečně velký a měl by se snadno uklízet. Vhodné je v něm umístit odpočinkové místo, které zůstane suché, i když prší. Vyhovující je např. dřevěná podlážka. Přemýšlet je třeba i nad oplocením kotce. Mělo by být zapouštěné do země, aby se pes nepodhrabal, tak vysoké, aby je nepřeskočil a z takového materiálu, aby se neporanil. Nevhodné jsou např. pletiva s velkými oky, v kterých snadno uvízne tlapka.

Do vybavení patří dvě dobře omyvatelné misky. Jedna na vodu a druhá na krmení. Voda by se měla každodenně měnit a v zimních měsících kontrolovat, zda nezamrzla. Miska na krmení by se měla každý den mýt a případné nesnědené zbytky potravy likvidovat. Každodenní odstraňování exkrementů je povinností. Zvláště, když se jedná o mladého psa, je rozumné mu dát k dispozici i nějakou hračku.

Majitelé psů se často ptají, od jakého věku je možné štěně do kotce a boudy umístit. I tady hraje roli celá řada faktorů. Snadněji si na kotec zvyká pes, který z něj pochází. Není rozumné si v listopadu přinést štěně, které bylo odchováno v panelákovém přehřátém bytě a dát ho rovnou do boudy, do které svojí velikostí musí nejdříve dorůst. V takovém případě je třeba štěně na boudu postupně navykat. Rozumné je si pořídit štěně z jarního vrhu, u kterého přechod na nové bydlení připadne do teplejších měsíců a nenastávají tak žádné problémy.

Majitel může zvolit i variantu, při které má pes k dispozici celou zahradu a v ní někde umístěnou boudu. Je totiž třeba dávat pozor na to, jak se pes chová u plotu. V řadě případů jej rozčilují okolo jdoucí psi, na které je schopný přes plot útočit. Problémem bývají i děti, které leckdy těší psa za plotem dráždit. Pak se jednou nedovře branka, pes se dostane na ulici a může dojít k maléru.

Jiný pes se vydráždit nedá, ale může se z něj stát velký loudil. Ne vše, co mu „laskavý“ okolojdoucí nabídne, ale svědčí psímu žaludku. Počítat je třeba i s tím, že pes bude okolo plotu běhat sem a tam a vyběhá si cestičku-mlat, kde nepřežije žádná pěkná kytička.

Jsou psi, kteří se naučí na zahradě chodit po cestičkách a neohrožují práci svého majitele- zahrádkáře. Jsou ale i psi jiní, pro které je hrabání v záhonech zábavou, a kteří dokáží očesat majitelem pěstované jahody dřív, než dozrají. Pes na zahradě může být radostí i starostí.

Na závěr jedna psí prosba. Hodně lidí říká: „Nemám zahradu, nemohu mít psa“ a domnívá se, že pes na zahradě je spokojený pes. Není to pravda. I pes, který je umístěn mimo lidské obydlí potřebuje pravidelný kontakt s člověkem a potřebuje i pravidelný pohyb. Hodně smutných a leckdy zanedbaných psů sedí za plotem a smutně se dívá na své čtyřnohé kolegy z činžáků, které jejich majitelé pravidelně vodí na procházky.

Čtěte také: Separační úzkost

„To, že má pes blechy, dokazuje, že je zdravý. Jestli ho máte rádi, tak ho těch blech nebudete zbavovat,“ říká „moudrá“ paní v parku a majiteli psa začátečníkovi.

Výše uvedená rada není výmyslem, ale vlastní zkušeností. Pravdou je že zazněla asi před 30 lety a že dnes určitě i laici vědí, že pes by blechy ve svém zájmu i v zájmu svého okolí mít neměl. Pravdou také je, že začínající i zkušení majitelé psů jsou často vystaveni názorům, kterým se možná divíme nebo smějeme, ale kterým bohužel hodně lidí věří. Stačí, aby jim rádce sdělil, že on nebo ona už vychovali hodně psů a dobře vědí, jak to má být.

Pro takové rady se vžil název „parková univerzita“ a zkušenost učí, že se s ní majitelé psů nejvíce setkávají na místech, kde své čtyřnohé kamarády venčí a tedy na psích pláccích a v parcích. Vzdělávání parkové univerzity se týká široké problematiky chovu psů a hlavně péče o ně od výchovy přes výživu a hodnocení exteriéru až po oblast veterinární. Oblíbeným předmětem je i psí reprodukce.

Možná následující příklady někoho pobaví, psům, jejichž majitelé parkové univerzitě věří, ale může být ublíženo. Problém je i v tom, že rádoby odborné rady někdy znějí docela rozumně.

Mýtus a skutečnost

Podobných rad by se našlo mnohem víc. Velmi často připomínají situace z filmu Kulový blesk, kde se jedna z účastnic výměny bytu neustále odvolává na sousedku (Máňa říkala). Pokud se někomu zdá být dnešní povídání poněkud aprílové, tak se mýlí. Všechno to jsou praktické zkušenosti.

Čtěte také: Raná socializace- důležité období v životě štěněte

Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře