„Byli jsme tady před týdnem a to očíčko se mu za tu dobu vůbec nezlepšilo. A dávala jste mu do oka tu mast, co jsem Vám předepsal? Ne pane doktore, my ji ještě nekoupili.“ z veterinární ordinace
Úspěšná léčba nemocného psa je závislá na řadě faktorů. Patří sem včasné rozeznání příznaků, pravdivé informace pro ošetřujícího veterináře, správné určení příčiny a samozřejmě léčba neboli opatření, která jsou přijata.
O tom, co a jak se bude dělat, rozhoduje veterinář. Na majiteli zvířete pak je, aby jeho doporučení uvedl v praxi. Hovoří se o takzvané „domácí péči“. Ta se může týkat řady oblastí. Patří sem výživa psa (diety, četnost krmení atd.), omezení či zvýšení jeho fyzické zátěže, úprava prostředí, v kterém se nachází ( např. umístění nemocného kotcového psa v domě) a také podávání léků.
Na první pohled se zdá, vše výše uvedené jako naprostá samozřejmost. Zkušenost učí, že to až tak jednoduché nebývá, že pro řadu lidí je nemocný pes velmi složitým problémem, a že zvláště podávání léků dělá lidem a jejich psům potíže.
Léčiva obecně bývají označována jako farmaka a vědní obor, který se jimi zabývá se nazývá farmakologie. Vše co se týká přípravy, kvality, zkoušení, označování, skladování a vydávání léčiv, je obsaženo v tak zvaném lékopise, který je jakousi přesné postupy a přístupy stanovující normou.
Celá oblast je velmi složitá a studium lékárnictví je právem považováno za jeden z nejtěžších oborů. Můžeme být jen rádi, že na nás běžných smrtelnících není požadováno, abychom byli v této oblasti odborně vzdělaní.
I když nejsme lékárníci, je asi dobře připomenout, že lék většinou není v koncentrované formě, ale že se skládá z několika složek, mezi které např. patří:
- základní složka – účinná látka
- korigující složka – látka, která upravuje některé vlastnosti léku, jako je např. chuť
- vehiculum – látka, v které je účinná složka léku rozpuštěna nebo rozmělněna, tedy jakýsi lidově řečeno „nosič“
Je třeba si také uvědomit, že v případě léků platí některé zásady. Mezi ně např. patří:
- psovi dáváme jen to, co předepsal veterinární lékař. Parkovou univerzitu a v ní působící dámy a pány doporučující pilulku, která jejich psovi pomohla, a proto je zázračná, je lepší neposlouchat.
- používané léky musí být správně skladované. Asi není rozumné dát skleničku s kapkami na okno, kam svítí sluníčko s tím, že ji dobře vidíme a nezapomeneme kapky dát
- nesmí se používat léky prošlé. Cena léků není zanedbatelná. To ale neznamená, že si máme brát léky s prošlou exspirací, které nám někdo za menší cenu či zadarmo nabídne. V lepším případě nemusí mít požadovanou účinnost, v horším případě mohou i uškodit.
- používané léky musí být dávány v množství a v čase doporučeném veterinárním lékařem. Představa, že se nic neděje, když v neděli posunu dávku antibiotik o pět či šest hodin (byli jsme na oslavě a chceme se vyspat) je zavádějící stejně jako názor, že dvojnásobná dávka léku bude mít dvojnásobný účinek. Často se stává, že příznaky onemocnění odeznějí, pes se jeví zdravý, ale podle pokynů veterináře má lék užívat ještě několik dní. Určitě se v takovém případě vyplatí léky podle původního předpisu dobrat a léčbu nepřerušit.
- je třeba dodržovat pokyny týkající se samotného podávání léků. Něco se dává před a něco po krmení a jsou i léky, které se např. nesnášejí s určitým typem potravy. Doporučení v této oblasti nejsou zbytečným otravováním pacientů a jejich majitelů, ale snahou zabezpečit co nejlepší účinnost léku.
Někdy je třeba přemýšlet i nad množstvím léku, které máme psovi podat. Základní množství určí veterinář, který např. stanoví, že pes bude brát čtvrtinu nebo polovinu tablety a nás čeká problém, jak to malé, kulaté nic rozdělit. Jsou prášky, které se dělí snadno, jsou prášky, u kterých to může být problém.
Lepší, než lámat malou pilulku nebo velkou tabletu mezi prsty, je použít ostrý nůž a tabletku přeseknout. Může se stát, že budeme muset i něco odměřit. Nelze očekávat, že běžný člověk doma má analytické váhy nebo odměrné válce. Existuje termín „domácí měření“, pod kterým se skrývá nikoliv přesná míra, ale velmi přesný odhad s použitím dostupných „měřidel“.
Např. po okraj naplněná kávová lžička má obsah 5 ml, polévková lžíce 15 ml a jedna kapka z běžného kapátka 0,2 ml. Je ale třeba vědět, co, čím a komu odměřujeme. Určitě není rozumné stanovovat pomocí polévkové lžíce potřebný objem projímadla a pak si s ní, aniž bychom ji umyli, nabírat polévku.
Výše uvedená pravidla určitě není problém dodržet. Daleko horší už ale může být zvláště lék předepsaný pro vnitřní užití, do psa dostat. O tom, ale bude příští povídání.
Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?
