Co je to za psa 23

Na loveckých plemenech je asi nejlépe vidět, jak se měnilo využití psů v návaznosti na historii nebo spíše vývoj lidské společnosti. Začalo to u původních honičů (brakýřů), kteří zvěř štvali tak dlouho, až se unavila a lovec ji mohl ulovit. Pak přišli na řadu psi, kteří pomáhali při lovu ptáků do sítí. Velmi oblíbená byla plemena používaná sokolníky, tedy plemena spolupracující při lovu s dravými ptáky.

S nástupem palných zbraní vznikala plemena pracující tak zvaně „pod flintou“, tedy ve vzdálenosti dostřelu. Speciální kategorii tvoří stavěcí psi (u nás nazývaní ohaři), kteří zvěř vystavili (označili) a teprve až byl lovec připraven k výstřelu, jí zvedli.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image.png.

Honiči pracující na stopě živé zvěře se zvláště v lesních honitbách stále používali. Typická pro ně byla vytrvalost, výborný nos a také to, že hlasitě dávali najevo, že stopu sledují. Zajímavé a pro lovce důležité bylo i to, že podle intonace hlášení (štěkání) se dalo a dodnes dá poznat, stopu jaké zvěře pes sleduje.

S nástupem palných zbraní se objevil problém postřelené zvěře, kterou bylo třeba najít a to jak v zájmu zvěře samotné, tak i z pohledu ekonomického. Dosledovaná zvěř se zbytečně netrápila a také nepřišlo nazmar to, kvůli čemu byla lovena, tedy její maso. Vytvořila se skupina psů, kteří byli schopni sledovat poraněnou zvěř podle kapiček krve, které za sebou nechávala. Krvi říkají myslivci barva a stopa s kapičkami krve je označovaná jako pobarvená stopa nebo barva.

Pracovat na pobarvené stopě umí snad všechna lovecká plemena od jezevčíků, přes teriéry, slídiče až po ohaře. Pokud ale narazí na živou zvěř nebo na její stopu, je pro ně velmi těžké ji nesledovat.

Existují ale plemena, která dají pobarvené stopě přednost před stopou živé zvěře. Původně byli označováni jako „zkažení psi“. Postupně se ale přišlo na to, že právě takový pes je ideální pro dosled poraněné zvěře a tak vznikla specializovaná plemena nazvaná barváři.

V Evropě byl asi jedním z prvních hannoverský barvář. Vyšlechtěn byl na přelomu 18. a 19. století. Jedná se o klidného a mohutného psa s výbornými pachovými schopnostmi. Barváři se používali při dosledu spárkaté a hlavně pak jelení zvěře a to leckdy v náročných horských a podhorských revírech. Hannoverský barvář se leckomu jevil pro takový terén příliš těžkopádný.

Problém se snažil vyřešit v druhé polovině 19. století baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu. Spojil hannoverského barváře s původními lehčími plemeny horských honičů a položil tak základ chovu plemene, které je velmi oblíbeno i v současnosti.

Jedná se o středně velkého lehčího psa, který se výborně pohybuje i v složitém terénu. Právě pohyblivost, vytrvalost a samozřejmě výborný nos jsou základními vlastnostmi plemene. Kohoutková výška psů se pohybuje okolo 50 cm, fenky jsou o něco menší. Plemeno má obdélníkový rámec těla, končetiny nejsou výrazně dlouhé. Pohybuje se s vodorovně nesenou nebo lehce zvednutou hlavou. I na nesení hlavy je vidět, že to je plemeno určené k práci na stopě.

Srst musí psa chránit před nepřízní počasí. Je uzavřená, středně hrubá a nemá být příliš lesklá. Barvu srsti přesně popisuje standard a je to zajímavé čtení. Zbarvení je tmavě červené, v barvě jelení červeně, červenohnědé, červenožluté, také plavě žluté až žemlové; červeno-šedé jako zimní srst jelení zvěře, také s pálením nebo tmavou příměsí. Čenich a uši jsou tmavé. Přípustná je tak zvaná „brakýřská hvězda“ tedy malý bílý znak na hrudi.

Správný představitel plemene je klidný, výborně ovladatelný, vůči své lidské rodině přátelská ale k cizím lidem je nedůvěřivý. Ten, kdo označil psa na obrázku, jako barváře moc nechyboval. Přesný název ale je bavorský barvář. O jeho oblibě v České republice svědčí i to, že byl vyobrazen na poštovní známce.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standart plemene na eCanis

Co je to za psa 22

Plemeno, které jste měli tentokrát určit, bylo docela těžké. Pravdou ale je, že jsme je zmiňovali v březnu u jeho blízkého příbuzného. Jedná se o poměrně staré plemeno, které bylo chováno již ve středověku. Jeho domovinou je Irsko a uvádí se, že se jedná o potomka starých ptačích psů.

Původně bylo plemeno používáno sokolníky. V literatuře jej někdy najdeme pod názvem Falconer Dog, což by se dalo přeložit jako sokolnický pes. Na povahu svých předků nezapomnělo a našlo uplatnění i při lovu ptáků. Dobře vycvičený pes zvěř našel a zalehnutím označil. Lovec pak přišel se sítí a přehodil ji jak přes psa, tak přes zvěř.

S nástupem palných zbraní lovci využívali schopnosti plemene zvěř označit a nevypíchnout. Dnes hovoříme o tom, že pes zvěř vystavuje a víme, že se může jednat o různé formy vystavování od strnulého postoje se zdviženou tlapkou, přes usednutí až po uvedené zalehnutí.

Lovce přitahovalo i červeno-bílé zbarvení srsti. Takový ve vysoké trávě ležící jednobarevný pes se snadno spletl se zvěří a neopatrný lovec by po něm mohl střelit. Červenobílá barva se u divoké zvěře nevyskytuje a zastřelení psa tak nehrozilo. Zbarvení dalo plemeni jméno, které se používá dodnes- irský červenobílý setr.

Plemeno bylo v Irsku velmi oblíbené. V XIX. století se ale kynologové začali více zajímat o exteriér než o výkon psa. Nastupovala éra psích výstav a naše dnešní plemeno pomalu zatlačoval jeho kolega nebo spíše potomek, který měl krásnou jednotnou mahagonovou barvu- irský setr. Došlo to tak daleko, že červenobílí setři skoro zanikli.

Ve XX. století se ale našli příznivci plemene a začali je pomalu regenerovat. Údajně k tomu mělo dojít okolo roku 1940. Pak chov ovlivnila 2. světová válka a až o třicet let později se plemeni začali irští chovatelé více věnovat. Byl založen chovatelský klub také speciální výbor, který měl vést chov. V roce 1987 plemeno uznal Kennel klub a dnes se údajně v Irsku do plemenné knihy zapisuje cca 200 štěňat. V ČR je to trochu horší. Plemeno sice své příznivce má a je velmi úspěšné na speciálních akcích z výkonu známých jako Field Trials. Do naší plemenné knihy se ročně zapisuje cca 30 jedinců.

Teď se možná někdo ptá, jak že se liší irský a irský červenobílý setr. Základní rozdíl je v barvě. Další rozdíly vidí asi jen odborník na britské ohaře. Irský červenobílý setr má o něco výše nasazené ušní boltce, je celkově kratší a kratší, nikoliv však krátká, je jeho srst.

Po povahové stránce je naše dnešní plemeno klidnější než jeho mahagonový příbuzný. Je dobře cvičitelné, nepere se a leckdo jej má jako společensko-sportovního psa. Je to ale trochu škoda. Irský červenobílý setr je každou buňkou svého těla lovecký pes a být domácí fifinkou mu moc nesvědčí.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standart plemene na eCanis

Co je to za psa 21

Skotsko je krásná země, plná jezer, starých hradů a rozsáhlých vřesovišť. Najdete jej v severní části Velké Británie a přilehlých ostrovech. Zdejší klima ovlivňuje Golfský proud. Nejsou tu velká horka, ani kruté zimy, ale lidem i zvířatům znepříjemňuje život rychlé střídání počasí. O Skotsku se píše, že během jedné hodiny se vystřídá sluníčko s deštěm, sněhem a kroupami.

Hodně lidí se zde v dřívějších dobách živilo chovem ovcí a skotská vlna měla po celém světě tu nejlepší pověst. Velký význam měl také rybolov zaměřený na mořské ale i říční ryby. Vznikla zde celá řada plemen psů a to převážně plemen pasteveckých a také loveckých. Stáda ovcí bylo třeba pást a bylo, je také třeba bránit před zvěří a rybáři potřebovali čtyřnohé pomocníky k ochraně říčních revírů.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie-220-800-465-2.jpg.

Mezi zdejší plemena patří i i naše dnešní plemeno. Chová se zde od XVII. století a patří mezi plemena, která se za tři sta let chovu moc nezměnila. Na starých obrazech vypadá skoro stejně, jako na fotografiích z poslední doby. Na výstavách psů se malý teriér poprvé objevil okolo roku 1909 a o rok později byl ve Skotsku založen první chovatelský klub. K nám se plemeno dostalo poměrně brzy. Chovalo se již na začátku XX. století a v roce 1924 bylo jedním z prvních plemen v Československu založeném Klubu chovatelů hrubosrstých teriérů. Dnes se do naší plemenné knihy ročně zapisuje střídavě 20-40 štěňat.

Temperamentní teriér není žádný nafintěný krasavec. Vypadá rozcuchaně a je na něm vidět, že je plemenem do nepohody. Je spíše malý, kohoutková výška se pohybuje v rozmezí od 28-31 cm. Unese ho i dítě, protože váží okolo 7 kg. Má menší hlavu s jasně vyznačeným stopem a silnými čelistmi. Jeho zuby jsou v poměru k tělu velké a schopné se poprat i s větším nepřítelem. Široko posazené oči jsou tmavé a mírně je zakrývá husté obočí. To v noře chrání oči před nečistotami. Stojící uši jsou malé, špičaté a pes s nimi dokáže vyjádřit, jakou má náladu.

Jméno plemene je odvozeno od skotských mohyl

Přesto, že se jedná o malého psa, nelze jej označit jako nízkonohé plemeno. Jeho končetiny jsou středně dlouhé a hrudník se určitě neotírá o zem. Svaly nejsou hrubé, ale výborně vyvinuté. Je to spíš atlet než zápasník těžké váhy. Pes se lehce pohybuje, umí vyvinout velkou rychlost a je vytrvalý.

Srst je tvrdá a má krátkou a velmi hustou podsadu. Musí prostě být taková, aby psa chránila před vlhkostí a zimou a přitom se na ní nedržela nečistota. Zbarvení je krémové, pšeničné, červené, šedé nebo skoro černé a všechny barvy mohou být žíhané. Zvláště u světle zbarvených jedinců bývá líbivé tmavší zbarvení na uších a mordě. Pes vypadá jako by strčil hlavu do komína a umazal se od sazí. Srst se upravuje trimováním.

Shirley Temple získala za roli ve filmu Zářící oči (1934) zvláštní cenu Americké filmové akademie, později byla velvyslankyní USA v Československu, vpravo anglický buldok, irský teriér a …

Vzhled našeho dnešního plemene je určitě zajímavý, daleko důležitější ale je jeho povaha. Je to inteligentní velmi bystrý pes se zájmem o vše živé. Je nebojácný a dokáže stejně dobře ulovit malého hlodavce jako velkou lišku. Nebojí se vody a ve Skotsku byl soupeřem vyder. Není v něm žádná zloba vůči lidem a vzhledem k tomu, že se původně používal k lovu ve smečkách, nemá sklony ke rvačkám. Děti má rád, zdá se, že si myslí, že je s nimi větší zábava než s dospělými.

Je temperamentní a radostný. Někdy se zdá, že je těžké jeho temperament zkrotit. Majitelé ale říkají, že se v dospělosti zklidní a stává se z něj poslušný pes. Při správném přístupu je schopný se naučit snad všechno. Právě proto asi byl vybrán jako partner pro chytrou kočku v roztomilém filmu Zatracená kočka.

Ve Skotsku je možné na vřesovištích vidět kamenné mohyly. Někdo si myslí, že byly postaveny na počest dávných válečníků, jiní říkají, že vyznačovaly hranice pozemků. Nazývají se cairny. Podle jejich zbarvení získal jméno malý a radostný teriér, o kterém je dnešní povídání. Jedná se o cairn teriéra, kterého můžete najít i pod počeštělým názvem kern teriér.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standard plemene na eCanis

Co je to za psa 20

Jsou plemena, která byla dlouhou dobu cíleně šlechtěna a naopak jsou plemena, která vznikla spíše náhodou. Do druhé kategorie patří plemeno, které jste správně určovali. Přesto, že má jako zemi původu uvedenu Velkou Británii, jeho historie začíná ve Francii.

Naše dnešní plemeno patří mezi tak zvaná plemena krátkonohá. Jedná se o psy, u kterých dochází k předčasné osifikaci růstových plotének v dlouhých kostech, což v praxi znamená, že kost přestane růst do délky. Pes se jinak normálně vyvíjí, jen ty končetiny prostě zůstanou krátké.

Právě takto „postižené“ štěně se ve Francii narodilo ve vrhu vysokonohých honičů. Chovatel tenkrát mohl říci, že se mu krátkonohý pes nehodí a dál se o něj nezajímat. Opak byl ale skutečností. Zajímavé štěně mělo všechny ideální vlastnosti honiče a k tomu výhodu nepříliš rychlého pohybu. Využít jej mohl i pěší lovec.

Chovatelé začali nízkonohé psy vyhledávat a cíleně chovat. Ve francouzštině se nízký řekne bas a z toho je možné odvodit název nízkonohého honiče – baset. Basetů je celá řada, nás ale dnes zajímá ten z nich, jehož další vývoj se z Francie přesunul do Velké Británie. Údajně se tak stalo v roce 1866. Anglický chovatel sir Everet Millais si plemeno velmi oblíbil, ale rozhodl se, že trochu upraví jeho vzhled a také povahu a v chovu využil bloodhounda. Ten předal svým potomkům mohutnost a také větší množství volné kůže.

Z dnešního pohledu se volná kůže může zdát být velkým zdravotním handicapem. Není-li přehnaná, je naopak velkým kladem pro pracovní psy. Pokud takový pes narazí v houštině na ostrou větev, kůže se natáhne a větev po ní sklouzne. Hladkosrsté plemeno s pevně přilehlou kůží by se při takovém kontaktu poranilo a jsou případy, kdy to končí i smrtí psa.

Plemeni dali ve Velké Británii název basset hound a často bývá označováno také jako anglický baset. Je to zdánlivě těžký a nepohyblivý pes, ale skutečnost je trochu jiná. Baset není vhodný k tomu, aby doprovázel svého pána na kole. Rychlostí, kterou si sám zvolí, ale dokáže urazit docela velkou vzdálenost.

Poručí Colombo a jeho pes mají sochu v Budapesti, pohled na město

Možná se někomu může zdát, že to je plemeno, které se už dávno při výkonu práva myslivosti nepoužívá. Baset má ale vynikající lovecké vlohy. Pracuje s nízkým nosem a jeho velké a dlouhé ucho (myslivci by řekli slecho) funguje jako vějíř, který nahání pachy přímo pod nosní houbu. Zvěř sleduje s nadšením a kontakt s ní svému pánovi ohlašuje nádherně znějícím štěkotem. O basetovi se říká, že má „znělý“ hlas.

Baset má vynikající povahu. Dalo by se říci, že je to důstojný a moudrý pes. Píše se o něm, že má smutný a zádumčivý pohled. Umí si ale hrát a své lidi velmi miluje. K cizím je mírně odtažitý, nikoliv agresivní. Učí se dobře, ale velmi zvažuje, co opravdu musí udělat a čemu se vyhne, protože to považuje za zbytečné.

Baset, foto Jan Tichý

Na výstavách nebývají počty basetů nijak omračující. Přesto se jedná o oblíbené plemeno a ročně se do naší plemenné knihy zapisuje okolo sta jedinců. Pokud by se chtěl někdo potěšit tím, co basset hound všechno umí, mohl by se jít podívat do kina na film Srdce na dlani. Hrají tam dva úžasní psi s uměleckými jmény Váleček a Šalina. Ve skutečnosti se jedná o šlechtice v plemeni – psa jménem Why Not Lady Barnett´s a fenku Alohomora Lady Barnett´s. Příznivce psů film určitě pobaví a potěší.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standard plemene na eCanis

Co je to za psa 19

Krásné a povahově vynikající plemeno patří údajně mezi nejstarší španěly. V letech 880-948 žil dodnes známý velšský král Hywel Dda. Mimo jiné zpracoval zákoník, v kterém se zmínil i o našem dnešním plemeni. Napsal o něm, že „španěl králův má cenu libry.“ V XVI. Století se plemeno dostalo do Anglie a brzy se stalo velmi oblíbené. Používali je lovci všech kategorií od šlechty až po sedláky.

Podobně jako řada dalších plemen se napřed zajímavý červenobílý pes využíval při lovu ptáků do sítí. S nástupem střelných zbraní se jeho práce trochu změnila. Jedná se o plemeno, pro které je typická takzvaná „práce pod flintou.“ V praxi to znamená, že se pes při lovu od svého pána moc nevzdaluje. Pečlivě prohledává prostory před lovcem, ale vždy jen do takové dálky, aby ještě bylo možné zvednutou zvěř střelit. Pes jí pak aportuje.

otazníky kolem reprodukce psů

V průběhu staletí lidé plemeni dávali různé názvy např. velšský kokršpaněl nebo velšský špringer španěl. Asi nejvíce se povaze a pracovnímu využití plemene přibližuje velšský název Targfi, který by v doslovném překladu z velštiny zněl „rozháněcí pes.“

Své dnešní pojmenování velššpringeršpaněl nebo chcete-li podle nomenklatury FCI Welsh Springer Spaniel plemeno získalo v XIX. století. Tvoří je složenina tří slov vypovídajících o zemi původu plemene a o tom, že se jedná o španěla. O vzniku prostředního slova springer, se vedou občas spory. Někdo říká, že je odvozeno od povahy temperamentního a pružného plemene ochotného kdykoliv vyrazit a jiný podle reakce zvěře, kterou pes vypíchne a která před lovcem vyskočí.

Anglický Kennel club plemeno uznal už na konci XIX. století a hned po svém založení je uznala i FCI. U nás se chová od roku 1963, kdy pan František Limml přivezl prvního zástupce plemene z Hamburku. Velššpringeršpanělé si rychle získávali oblibu a dnes se ročně do naší plemenné knihy zapisuje okolo 100 jedinců.

Velšský král Hywel Dda, 880-948

Pokud by někdo hledal odpověď na otázku proč je velššpringeršpaněl oblíbený, našel by hned celou řadu důvodů. Pro české myslivce to je ideální plemeno. Najde uplatnění v polních i lesních honitbám a cizí mu není ani práce ve vodě. Je to výborný aportér a velkou výhodou je i dobrá cvičitelnost plemene. Není velký, je skladný a je nenáročný. Trochu péče ale zaslouží jeho srst.

Lovecké vlohy má velššpringeršpaněl velké. Zajímavé a pro život v lidské společnosti jsou důležité i jeho další povahové vlastnosti. Nepere se, má rád lidskou společnost, je velmi aktivní a také velmi vytrvalý. Agresivita je mu cizí. Je to prostě plemeno, na kterém je vidět, že je staré, a že chovatelé věnovali jeho povaze po celou dobu chovu velkou pozornost. Je to také plemeno elegantní. Kombinace bílé a červené srsti je velmi působivá.

Foto Jan Tichý

Pokud by velššpringeršpaněla někdo srovnával s jeho příbuznými anglickým kokršpanělem a anglickým špringršpanělem zjistil by, že plemeno z Walesu je velikostí někde mezi nimi. Má trochu jiný typ hlavy a menší ušní boltec a celkově působí velmi vyváženým dojmem.

Plemeno zastřešuje Klub chovatelů loveckých slídičů a společnost lidí okolo červenobílého elegána je velmi příjemná. Pokud si někdo velššpringeršpaněla pořídí, získá výborného čtyřnohého kamaráda a k tomu ještě řadu přátel dvounohých.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.

Co je to za psa 18

O tom, jak plemeno, které jste měli určit vzniklo, se moc neví. Legenda vypráví, že se jeho předek jako jediný zachránil z lodi, která ztroskotala v irské zátoce Tralee. Ta se nachází na jihozápadě Irska v hrabství Kerry. Tento předek měl předat svým potomkům statečnost, vytrvalost, výbornou orientaci ve vodě a vzhledem k tomu, že se jednalo o lodního psa, i nenávist vůči krysám a schopnost je dávit.

Přesto, že se jedná o krásné plemeno, není popisováno, že by žilo na šlechtických dvorech. Naopak bylo typickým selským psem, který byl považován za víceúčelového pomocníka lidí. Chránil majetek svého pána před čtyř i dvounohými škůdci a byl také využívaným loveckým psem. Nejvíce byl používán při lovu vyder. Ty byly velkými nepřáteli všech ryb a nejvíce pak lososů. Dokázaly způsobit velké škody v rybářských revírech a pes, který se nebál ani vydry ani studené vody, byl velmi žádaný.

otazníky kolem reprodukce psů

Na výstavách se plemeno ukázalo až na počátku XX. století. V roce 1920 vznikl v Dublinu chovatelský klub a plemeno velmi rychle získalo své příznivce. Irové je považovali a dodnes považují za národní pýchu a za jednoho z nejkrásnějších psů vůbec. Netrvalo dlouho a z Irska se plemeno rychle rozšířilo do celého světa včetně Československa. V třicátých letech minulého století u nás působila řada chovatelů a naše odchovy byly po celém světě velmi ceněné.

Možná se ptáte, proč si plemeno tak rychle získalo oblibu lidí. On je to totiž moc krásný pes. Je středně veliký, kohoutková výška se pohybuje okolo 48 cm. Má výraznou hlavu, kterou kryje mohutný vous. Větší množství srsti má plemeno i nad očima. Dnes mu z ní, aby prý pes dobře viděl, pletou lidé copánky. Ona ale ta srst není jen ozdobou. Měla chránit oči psa před nečistotami z vodních ploch. Plemeno nemuselo dobře vidět, řídilo se sluchem a čichem a nadbytek srsti mu nevadil a ani teď moc nevadí.

O příslušnících plemene se říká, že jsou hrdí. Ten dojem vyvolává jejich nesení hlavy a krásný pohyb. Hlavu nesou vztyčenou a v revíru pracují s vysokým nosem. Hřbet mají rovný a prut (ocas) se dříve kupíroval. Dnes se ponechává v přirozené délce. Je to dobře, protože při práci ve vodě funguje jak kormidlo. Plemeno se pohybuje lehce a vytrvale a dalo by se říci, že má velkou sílu.

Zátoka Tralee v irském hrabství Kerry

Asi největší ozdobou našeho dnešního plemene je jeho srst. Je bohatá, zvlněná, nemá podsadu a nepropouští vodu. Štěňata se rodí černá a v průběhu života se srst přebarvuje do světlejších odstínů. Samotní Irové považují za ideál barvu půlnoční modři. Někteří psi jsou v dospělosti až světle šedí a velmi líbivé je přetrvávání tmavé srsti na hlavě a končetinách.

Srst je chloubou, ale také trápením plemene. Je jemná a snadno se do ní zachytávají nečistoty, klacíčky, suchá tráva, bláto a v zimě sníh. Upravuje se stříháním, a pokud někdo chce psa používat při výkonu práva myslivosti nebo s ním běhat po polích a v lese, asi mu nezbude nic jiného, než mu ostříhat srst na končetinách nakrátko. Jinak ho čeká po návratu domů vyčesávání srsti, které nebude krátkou dobu.

Za oblibu plemene nemůže jen jeho elegance. On to je povahově velmi zajímavý pes. Není úplně jednoduché jej zvládnout, pokud se to ale majiteli povede, získá vynikajícího pomocníka. Pes bude hlídat majetek, bude majitele všude doprovázet a chovat se při tom jako šlechtic. Většinou to ale není smečkový pes. Zvláště psi samci rádi prokazují svojí nadvládu. Naše dnešní plemeno se prostě rádo pere. Ono také patří mezi teriéry a jejich příslovečný temperament mu nechybí.

Jak praví legenda, předek plemene se měl poprvé objevit v hrabství Kerry, které dalo plemeni první část jména. Druhou získalo podle svého zbarvení, které bývá označováno jako modré. Hádat jste měli plemeno, kterému se někdy říká modrý teriér z hrabství Kerry, tedy Kerry blue teriér.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standard plemene na eCanis

Co je to za psa 17

Historie plemene, které jste měli určit, není úplně jasná. Situaci komplikuje to, že existují dvě skoro stejná plemena, která se liší jen tím, že jedno má ušní boltec postavený a druhé klopený. Zdá se, že první zmínky o plemeni pochází ze XVII. století, kdy byl chován hlavně v zemědělských usedlostech a byl považován za víceúčelového psa, jehož hlavním úkolem byla likvidace nepříjemných hlodavců ve stájích.

Větší popularitu získalo plemeno na konci XIX. století. Postarali se o to studenti z Cambridge, kterým malý temperamentní a skladný pes vyhovoval. Nebyl náročný na výživu, všude se vešel a brzy objevili, že se dá použít nejen při likvidaci krys, ale také jako norník. Dokonce byla snaha plemeno nazvat Cantab teriér, ale název se neujal.

otazníky kolem reprodukce psů

Jeden z těchto psů se na začátku XX. století dostal do města Norwich. Jmenoval se Rags, měl pískovou barvu, dožil se vysokého věku a zanechal za sebou velké množství potomků. Ti byli kříženi s dalšími plemeny teriérů. Vzali si od nich ostrost a schopnost pracovat v noře. Z pohledu tehdejších lovů měli ještě jednu důležitou vlastnost, chyběla jim (a stále chybí) vzájemná nesnášenlivost a mohli tedy pracovat ve smečkách.

Anglický Kennel club plemeno uznal v roce 1932. A to ve dvou variantách. Jedna měla ucho vztyčené a druhá svěšené. Brzy se malý a radostný pes dostal do ostatních evropských států a také do USA. Stále se ale v chovu vyskytovali jedinci s dvojím nesením ucha. K rozdělení na dvě plemena došlo až v roce 1964. Dnes se obě plemena chovají po celém světě a samozřejmě i v České republice. Ten se vtyčeným uchem byl k nám dovezen l v roce 1997. Jeho popularita pomalu ale jistě stoupá, v roce 2021 bylo do naší plemenné knihy zapsáno 39 jedinců.

Jedná se o malé plemeno, kohoutková výška se pohybuje okolo 25 cm. Správný představitel plemene musí být kompaktní. Není to žádný chudinka, ale sportovní pes s rozumnou sílou kostry. Typický vzhled charakterizuje hlava se vztyčenýma ušima a nepříliš velké jiskrné a radostí zářící oko.

Na hlavě a uších je srst krátká. Případné jizvy z čestných bojů jsou dobře viditelné a standard plemene doslova říká, že “nemají být příliš penalizovány.“

Norfolk teriér, vpravo Norwich teriér, foto Jan Tichý

Na zbytku těla má plemeno hrubou drátovitou srst, s hustou podsadou. O něco delší srst vytváří okolo krku límec. Není to samoúčelná ozdoba. Vrstva srsti měla chránit měkké hrdlo. Srst se upravuje trimováním. Z hlediska majitelů to je výhoda i nevýhoda. Když pes začne línat otrimuje se a po bytě je jen minimum chlupů. Srst se vykytuje v barvě pšeničné, červené, černé s pálením anebo šedé s pálením.

Trimování není úplně jednoduchá činnost a musí se umět. Je to práce časově náročná a leckterá úpravna si škubáním srsti nechce zdržovat. Vezmou tedy seřezávající nůž nebo mašinku a nůžky. Jednotlivé chlupy tak přetrhnou a jejich kořínky zůstávají v kůži. Efektem je změklá srst, což by majitelům, kteří nejezdí po výstavách nemuselo vadit. Daleko horší je, že zbytky srsti v kůži vyvolávají svědění a bývají často podkladem pro nepříjemné a těžko léčitelné dermatitidy.

Malý temperamentní teriér se ve většině států už dávno nepoužívá při výkonu práva myslivosti. Lovecké vlohy mu ale přesto nechybí a zvěř jej nadmíru zajímá. Jinak je to příjemný radostný pes patřící do kategorie „závisláků.“ Má rád děti, ale pokud mu některé z nich byť nechtěně ublíží, dlouho si to pamatuje. Nestane se ale agresivním psem, jen se určité věkové kategorii lidí opatrně vyhýbá.

norwich teriér

Teď už asi většina z vás ví, že jsme si povídali o Norwich teriérovi, a že jeho kolega se svislým uchem se jmenuje Norfolk teriér. Připomenout je možná třeba, že na obrázku bylo štěně a jedná se o jednoho ze zakladatelů chovu plemene v ČR.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standard plemene na eCanis

Co je to za psa 16

Tentokrát nebylo poznání plemene, soudě podle typů těch, kdo nás sledují, úplně jednoduché. Není na tom nic divného, nehádali jste plemeno, které bychom běžně potkávali na ulici nebo které by se v závratných počtech ukazovalo na výstavách.

Historie probíraného plemene je velmi dlouhá, někteří autoři uvádějí, že až 500 let. O první popis plemene se v roce 1591 postaral pan Schonebol. Zajímaví a zvláštní lovečtí psi pocházejí z pobřeží severního Norska. Důležitou součástí stravy zdejších obyvatel byly mořské ryby a na pobřeží žijící vodní ptactvo. To se dalo využít nejen jako potrava, ale velmi žádané byly krásně hřející pokrývky naplněné jeho jemným prachovým peřím.

objednávka vyšetření trusu

Právě při lovu ptáků se malý pes se zvláštní stavbou těla nejvíce uplatňoval. Jeho nejčastější kořistí byli papuchalkové. V češtině se občas říká „ta papuchalka“. Správný název prý zní „ten papuchalk.“ Snad se na mě nebudou ornitologové zlobit, ale mně tenhle krásný pták připadá jako kříženec kachny a papouška. V nomenklatuře je řazen mezi alkovité a oplývá celou řadou zajímavých vlastností.

Dokáže se v moři ponořit až 70 m hluboko a údajně vydrží bez kyslíku i 5 minut. Hnízdí ve skalách a vyhovují mu skalnaté komíny severských mořských břehů. Nepatří mezi žádné obry, dorůstá délky pod 30 cm. K velikosti těla má poměrně silný trojúhelníkový dlouhý zobák, který, jak praví Wikipedie, má v době hnízdění jasnou oranžovou, modrou a žlutou barvu.

Papuchalkové s oblibou využívají ledovci vytvořené fjordy. Hnízda ukrývají v skalních rozsedlinách nebo v dírách v zemi. Své potomstvo pečlivě chrání a jejich výše zmíněný silný zobák je velmi účinnou zbraní. V krátkém období před vylétnutím z hnízda ale rodiče přestávají své potomstvo bránit. Jedná se o časově krátké období, v kterém se papuchalkové lovili. Psi vyhledávali mladé a zatím nelítající papuchalky a živé je nosili lovcům.

Papuchalk bělobradý

Úzké komíny ve fjordech, strmé skalnaté srázy zasahující až pod mořskou hladinu a velká hloubka, to vše vyžadovalo úplně jiného psa, než lov na polích a v lesích zbytků Evropy. Pes schopný přinést svému pánovi malé papuchalky musel být schopný se vejít do úzkých prostor, musel být velmi mrštný a musel za svou kořistí jít až pod hladinu moře.

Všechny tyto požadavky naše dnešní plemeno splňuje. Okolo 35 cm vysoký pes má stavbu těla, která se vymyká stavbě těla šelem psovitých, mezi které psi patří. Snadno jej poznáte podle nadpočetných prstů na hrudních i pánevních končetinách. Mělo by jich být na každé končetině nejméně šest a umožňují psovi opírat se o kolmé stěny a šplhat v úzkých komínech.

Stejný význam má i flexibilita hrudní končetiny. Pes dokáže rozpažit tak, že jsou levá i pravá hrudní končetina v jedné přímce. Stejně překvapující je schopnost ohnout hlavu tak, že temenem leží na hřbetě nebo to, že pes dokáže neprodyšně uzavřít ušní boltce a při potápění ochránit zevní zvukovod před vniknutím vody.

Dnes patří papuchalkové mezi chráněné druhy zvířat a jejich lov je zakázán. Starobylé norské plemeno tak přišlo o své původní zaměstnání, stále ale je pýchou země, z které pochází. Teď už asi víte, že se jedná o norského lundehunda. Název plemene vznikl úplně jednoduše. Lunde se v Norsku říkalo papuchalkům a hunde je pes. Proto také někde můžete najít název norský papuchalčí pes nebo norský ptačí pes.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standard plemene na eCanis

Příbuzenská plemenitba

Ti, kdo se chovem psů zabývají delší dobu si asi vzpomenou, že se o příbuzenské plemenitbě dříve moc nemluvilo. Zlom nastal na konci XX. století a nezanedbatelnou roli v tom hrála kniha Chov psů v roce 2000. Napsal ji pan Hellmuth Wachtel a snažil se v ní upozornit na problémy doprovázející nadměrné využívání krycích psů a příbuzenskou plemenitbu. Pan Wachtel pocházel z Rakouska, byl genetik a chovu psů se věnoval víc než 40 let. Byl autorem velkého množství odborných článků a také překladatelem kynologické literatury.

otazníky kolem reprodukce psů

Dnes je otázka příbuzenské plemenitby velmi diskutovanou záležitostí. Ti, kdo jí nekriticky odmítají, jsou ochotní pranýřovat každého chovatele, který ji v chovu využije. Ti, kdo jí nekriticky podporují, jsou ochotni ji použít v praxi tam, kde by se jí měli vyhnout. Spory okolo příbuzenské plemenitby mezi odpůrci a příznivci se občas vedou snad ve všech klubech. Možná tedy stojí za to si okolo toho něco vysvětlit.

Obecně je možné říci, že o příbuzenskou plemenitbu se jedná, pokud má jedinec v jedné nebo více generacích stejné předky. Někdo hovoří o příbuznosti ve čtyřech či pěti generacích, není to ale úplná pravda. Příbuznost může zasahovat mnohem dál, jen ji v současných tří nebo čtyř generačních průkazech původu už nevidíme.

Důležité je, že se příbuzenská plemenitba dá spočítat. Nejčastěji je využíván tak zvaný Wrightův vzorec, a pokud máte chuť se do problému ponořit hlouběji, najdete ho i s vysvětlením na internetu. Zhruba je možné říci, že na základě Wrightova vzorce se spočítá koeficient příbuzenské plemenitby. Ten pak vyjadřuje ztrátu genetické různorodosti určitého jedince. Odborně se to nazývá variabilita a jedná se vlastně o určení míry dědičně podmíněných znaků, v jejichž případě získal potomek stejnou vlohu pro vyjádření určitého znaku (exteriér) nebo vlastnosti (povaha, zdraví) od otce i od matky.

Chovatelé si teď možná říkají, že přesně to by chtěli, tedy upevnit ve svém chovu standardní exteriérové znaky nebo vlastnosti. Velký problém ale spočívá v tom, že příbuzenská plemenitba upevňuje nejen to, co chceme, ale i to, oč vůbec nestojíme.

Chovatelé většinou přemýšlí o exteriéru psa. Zapomínají na to, že součástí chovu je celá řada dalších věcí a ty příbuzenská plemenitba dokáže negativně ovlivnit. Může mít vliv např. na životaschopnost potomků, nedostatky v obranyschopnosti organizmu a potřebné odezvy na očkování, v dospělosti nedostatky v oblasti reprodukce a problémy, které lze nazvat konstituční – slabá konstituce, slabá kostra, nervová labilita, kousavost, obtížná cvičitelnost atd.

Příbuzenskou plemenitbou se zabývají i předpisy FCI. V Mezinárodní chovatelské strategii FCI (najdete ji na www.cmku.cz-dokumenty) je napsáno že: „K zachování nebo posílení genetické rozmanitosti plemene bychom se měli vyvarovat matadorbreedingu (opakování stejného jedince několikrát v jednom rodokmenu) a úzké příbuzenské plemenitby. Nemělo by docházet ke spojení sourozenců, matky a syna nebo otce a dcery. Obecně se doporučuje, aby žádný pes neměl více potomků než je 5% počtu štěňat registrovaných v populaci plemene během pěti let. Velikost populace by neměla být brána jen na národní úrovni, ale také na úrovni mezinárodní, a to zvláště u plemen s málopočetnou chovnou základnou.“

Někdy také bývá uváděno, že příbuzenská plemenitby by neměla překročit koeficient 12,5%. Ten, kdo se nechce zdržovat počítáním, může použít tabulku z publikace Dr. Jaromíra Dostála Genetika v kynologické praxi. Připomenout je určitě třeba, že uvedená tabulka počítá jen s jedním příbuzným předkem.

Koeficient příbuzenské plemenitby
Typ spojeníKoeficient v %
Sourozenci mezi sebou25%
Rodiče a děti25%
Polosourozenci mezi sebou12,5%
Prarodiče s vnoučaty12,5%
Bratranci a sestřenice se čtyřmi společnými dědy12,5%
Strýc nebi teta s neteří či synovcem12,5%
Polostrýc a poloteta s neteří a synovcem6,25%
Polobratranec a polosestřenice s jedním společným dědou3,13%

Některé chovatelské kluby mají ve svých předpisech jasně definované ustanovení říkající, jaký typ příbuzenské plemenitby je možné použít. Jinde je vše ponecháno na chovateli s tím, že příslušný poradce chovu by měl na možné negativní dopady spojení upozornit. Klub má nebo by měl mít větší přehled o chovných jedincích nebo o výsledcích jednotlivých spojení a měl by informace chovatelům poskytovat.

Příbuzenská plemenitba je určitým druhem chovu. Nakonec by bez ní asi nevznikla plemena psů. Pokud se k ní má ale přistoupit, je třeba vědět, „na čem se dělá“, tedy jaká je kvalita vybraného otce i matky a zda vědomě nekombinujeme nějaké vady a to zvláště vady zdravotní.

Druhým důležitým aspektem je i to, zda potomci z příbuzenské plemenitby budou mít šanci na výběr nepříbuzného partnera. Třetí velký problém spočívá v tom, že některá plemena spadají do kategorie málopočetných plemen s malou chovnou základnou a že se prostě příbuzenské plemenitbě nelze vyhnout.

Problémy může vyvolat i nadměrné využívání určitého psa. Je pochopitelné, že se některý nový chovný pes majitelům fen líbí. Pokud ale má víc potomků, než je rozumné, může se plemeno dostat do situace, kdy se bez příbuzenské plemenitby další generace neobejdou.

Zažili jsme to v praxi, kdy se do ČR dovezl irský teriér Camogie Crusader. Byl to nádherný pes a pokryl cca 80 % našich chovných fen. Když se v následujících generacích použil na příbuzenskou plemenitbu, byly výsledky katastrofální. Potomkům chybělo někdy i 10 zubů. V chovu se objevila dědičně podmíněná digitální hyperkeratóza, kterou jsme zatím neznali a víc než 50% jedinců bylo bázlivých a kousavých.

Pokud se vrátíme k  otázce zda příbuzenskou plemenitbu ano nebo ne, tak lze říci, že příbuzenská plemenitba je způsobem chovu a to způsobem obecně využívaným. Měla by se dělat s určitým záměrem a ne proto, že nepříbuzný pes je o 50 km dál, než ten příbuzný. Měla by se dělat na základě detailních znalostí psa i feny a jejich sourozenců a předků a mělo by být jasné, jaké budou možnosti potomků ze spojení při dalším využití v chovu. Počítat je vždy třeba s tím, že bychom úspěchu jedné chovatelské stanice neměli dávat přednost před prospěchem plemene jako celku.

V každém případě by se měl chovatel vyhnout spojení matky se synem nebo vlastních sourozenců. Na příbuzenskou plemenitbu ale nelze svádět všechny problémy, které se v chovu jednotlivých plemen mohou vyskytnout. On nemocný, povahově nevyrovnaný nebo z pohledu standardu vadný jedinec může vzniknout i ze spojení, kde příbuzného předka nenajdete ani v předchozích deseti generacích.

Čtěte také: Otazníky kolem genetických vyšetření

rezervace vyšetření

Co je to za psa 15

Pokud se podíváme do historie jednotlivých plemen zjistíme, že hodně z nich bylo šlechtěno jako pomocník člověka při lovu.. Platí to např. i o pudlovi, který byl původně loveckým psem se specializací na lov vodních ptáků. Platí to i o psovi na obrázku.

Plemeno, o kterém si dnes povídáme a které jste správně určovali, patří mezi nejoblíbenější lovecké psy snad po celém světě. Jeho předky byli starošpanělští krátkosrstí ohaři, kteří byli v XVII. století v Německu kříženi se psy používanými při lovu ptactva. Výsledkem byl středně těžký méně obratný pes. Lovcům, kteří začali používat palné zbraně, vzhledově příliš nevyhovoval a tak do jeho chovu pustili anglického pointra. Výsledkem byl lehčí výborně pohyblivý ohař, který si od svých předků vzal ty nejlepší vlastnosti. Měl pevné vystavování, výborný nos, prostorné hledání a výbornou cvičitelnost.

otazníky kolem reprodukce psů

V roce 1897 vznikla první plemenná kniha plemene a princ Albrecht ze Solms-Braunfeldu sepsal základy standardu, které popisovaly žádoucí exteriér psa. Velmi důležité bylo i to, že položil základy hodnocení povahy plemene. Srozumitelněji řečeno se jednalo o první zkušební řád. Od té doby se psi a fenky plemene používají ve většině států v chovu až po té co ukáží, že mají správné pracovní vlohy.

Plemeno patří do FCI sk. VII mezi ohaře. Jejich základní vlastností je vystavování, tedy schopnost v typickém postoji ukázat lovci, kde je zvěř. Tato schopnost je využívána při lovu drobné zvěře, hlavně bažantů a koroptví. Na rozdíl od britských plemen ohařů, kteří jsou specialisty na drobnou zvěř, má naše dnešní plemeno daleko širší využití. Není to jen specialista na polní práci, ale myslivci dovede pomáhat i v lesních honitbách, kde je použitelné např. při dosledu postřelené spárkaté zvěře a výborně pracuje i ve vodních revírech.

Exteriér plemene se v průběhu doby příliš neměnil. Jedná se středně velkého elegantního psa s ušlechtilou hlavou a vytrvalým a prostorným pohybem. Prut (ocas) se většinou kupíruje a to i v Německu, kde je kupírování ocasů zakázáno. Musí se ale jednat o psa používaného v myslivosti a kupírování je povoleno proto, že při pohybu v lese a v křovinách snadno dochází k poranění prutu, které se těžko hojí a následná nekróza stejně zkrácením ocasu končí.

Princ Albrecht ze Solms-Braunfeldu (1841 – 1901)

Srst je krátká. Standard plemene uvádí hnědou a černou barvu srsti, která může být kombinovaná s bílou. Pes může být celý hnědý nebo celý černý, může mít základní barvu bílou s hnědými nebo černými plotnami a může také mít bílou a hnědou nebo bílou a černou barvu tak zkombinovanou, že nelze říci, která barva převažuje a výsledkem je nenápadný pro loveckého psa velmi žádoucí vzhled. U takového zbarvení se mluví o hnědém nebo černém bělouši.

Černá barva nebo černí bělouši jsou v poslední době na našich zkouškách a výstavách často k vidění. Nebylo to tak ale vždy. Po docela dlouhou dobu byli černě zbarvení jedinci vyřazováni z chovu. Tenkrát neexistovala možnost prokázat původ psa (udělat parentitu) a panoval názor, že pokud dojde k nežádoucímu krytí je velká šance, že potomstvo bude mít vlohu pro černou barvu. Co bylo černé nebo v kombinaci s černou barvou bylo považováno za křížence. Zda měli dřívější chovatelé pravdu či ne, asi těžko rozhodneme. To, že se od zákazu černě zbarvených nebo černých běloušů upustilo, je ale pro plemeno určitě moc dobře.

Teď už všichni víte, že na obrázku je německý krátkosrstý ohař. Jedná se o plemeno u nás velmi oblíbené. V Top  počtu zapsaných jedinců do naší plemenné knihy obsadil v roce 2021 s 806 jedinci čtrnácté místo. Je to plemeno oblíbené, ale plemeno, které se do města příliš nehodí. Přesněji řečeno může je mít městský člověk, pokud je ochotný psovi poskytnout fyzickou a psychickou zátěž.

Německý krátkosrstý ohař, foto Jan Tichý

Německý krátkosrstý ohař, kterému se mezi příznivci loveckých plemen přátelsky přezdívá „kraťas“, je každým coulem lovecký pes. Jeho schopnosti vystihuje konstatování říkající, že pokud německý krátkosrstý ohař v lese nebo na poli žádnou zvěř nenajde, tak tam žádná není.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Labvet-alergologie_-220-800-465-3.png.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-6.png.
Standard plemene na eCanis