Autor: Vladimíra Tichá

Krásné a povahově vynikající plemeno patří údajně mezi nejstarší španěly. V letech 880-948 žil dodnes známý velšský král Hywel Dda. Mimo jiné zpracoval zákoník, v kterém se zmínil i o našem dnešním plemeni. Napsal o něm, že „španěl králův má cenu libry.“ V XVI. Století se plemeno dostalo do Anglie a brzy se stalo velmi oblíbené. Používali je lovci všech kategorií od šlechty až po sedláky.

Podobně jako řada dalších plemen se napřed zajímavý červenobílý pes využíval při lovu ptáků do sítí. S nástupem střelných zbraní se jeho práce trochu změnila. Jedná se o plemeno, pro které je typická takzvaná „práce pod flintou.“ V praxi to znamená, že se pes při lovu od svého pána moc nevzdaluje. Pečlivě prohledává prostory před lovcem, ale vždy jen do takové dálky, aby ještě bylo možné zvednutou zvěř střelit. Pes jí pak aportuje.

V průběhu staletí lidé plemeni dávali různé názvy např. velšský kokršpaněl nebo velšský špringer španěl. Asi nejvíce se povaze a pracovnímu využití plemene přibližuje velšský název Targfi, který by v doslovném překladu z velštiny zněl „rozháněcí pes.“

Své dnešní pojmenování velššpringeršpaněl nebo chcete-li podle nomenklatury FCI Welsh Springer Spaniel plemeno získalo v XIX. století. Tvoří je složenina tří slov vypovídajících o zemi původu plemene a o tom, že se jedná o španěla. O vzniku prostředního slova springer, se vedou občas spory. Někdo říká, že je odvozeno od povahy temperamentního a pružného plemene ochotného kdykoliv vyrazit a jiný podle reakce zvěře, kterou pes vypíchne a která před lovcem vyskočí.

Anglický Kennel club plemeno uznal už na konci XIX. století a hned po svém založení je uznala i FCI. U nás se chová od roku 1963, kdy pan František Limml přivezl prvního zástupce plemene z Hamburku. Velššpringeršpanělé si rychle získávali oblibu a dnes se ročně do naší plemenné knihy zapisuje okolo 100 jedinců.

Pokud by někdo hledal odpověď na otázku proč je velššpringeršpaněl oblíbený, našel by hned celou řadu důvodů. Pro české myslivce to je ideální plemeno. Najde uplatnění v polních i lesních honitbám a cizí mu není ani práce ve vodě. Je to výborný aportér a velkou výhodou je i dobrá cvičitelnost plemene. Není velký, je skladný a je nenáročný. Trochu péče ale zaslouží jeho srst.

Lovecké vlohy má velššpringeršpaněl velké. Zajímavé a pro život v lidské společnosti jsou důležité i jeho další povahové vlastnosti. Nepere se, má rád lidskou společnost, je velmi aktivní a také velmi vytrvalý. Agresivita je mu cizí. Je to prostě plemeno, na kterém je vidět, že je staré, a že chovatelé věnovali jeho povaze po celou dobu chovu velkou pozornost. Je to také plemeno elegantní. Kombinace bílé a červené srsti je velmi působivá.

Pokud by velššpringeršpaněla někdo srovnával s jeho příbuznými anglickým kokršpanělem a anglickým špringršpanělem zjistil by, že plemeno z Walesu je velikostí někde mezi nimi. Má trochu jiný typ hlavy a menší ušní boltec a celkově působí velmi vyváženým dojmem.

Plemeno zastřešuje Klub chovatelů loveckých slídičů a společnost lidí okolo červenobílého elegána je velmi příjemná. Pokud si někdo velššpringeršpaněla pořídí, získá výborného čtyřnohého kamaráda a k tomu ještě řadu přátel dvounohých.

O tom, jak plemeno, které jste měli určit vzniklo, se moc neví. Legenda vypráví, že se jeho předek jako jediný zachránil z lodi, která ztroskotala v irské zátoce Tralee. Ta se nachází na jihozápadě Irska v hrabství Kerry. Tento předek měl předat svým potomkům statečnost, vytrvalost, výbornou orientaci ve vodě a vzhledem k tomu, že se jednalo o lodního psa, i nenávist vůči krysám a schopnost je dávit.

Přesto, že se jedná o krásné plemeno, není popisováno, že by žilo na šlechtických dvorech. Naopak bylo typickým selským psem, který byl považován za víceúčelového pomocníka lidí. Chránil majetek svého pána před čtyř i dvounohými škůdci a byl také využívaným loveckým psem. Nejvíce byl používán při lovu vyder. Ty byly velkými nepřáteli všech ryb a nejvíce pak lososů. Dokázaly způsobit velké škody v rybářských revírech a pes, který se nebál ani vydry ani studené vody, byl velmi žádaný.

Na výstavách se plemeno ukázalo až na počátku XX. století. V roce 1920 vznikl v Dublinu chovatelský klub a plemeno velmi rychle získalo své příznivce. Irové je považovali a dodnes považují za národní pýchu a za jednoho z nejkrásnějších psů vůbec. Netrvalo dlouho a z Irska se plemeno rychle rozšířilo do celého světa včetně Československa. V třicátých letech minulého století u nás působila řada chovatelů a naše odchovy byly po celém světě velmi ceněné.

Možná se ptáte, proč si plemeno tak rychle získalo oblibu lidí. On je to totiž moc krásný pes. Je středně veliký, kohoutková výška se pohybuje okolo 48 cm. Má výraznou hlavu, kterou kryje mohutný vous. Větší množství srsti má plemeno i nad očima. Dnes mu z ní, aby prý pes dobře viděl, pletou lidé copánky. Ona ale ta srst není jen ozdobou. Měla chránit oči psa před nečistotami z vodních ploch. Plemeno nemuselo dobře vidět, řídilo se sluchem a čichem a nadbytek srsti mu nevadil a ani teď moc nevadí.

O příslušnících plemene se říká, že jsou hrdí. Ten dojem vyvolává jejich nesení hlavy a krásný pohyb. Hlavu nesou vztyčenou a v revíru pracují s vysokým nosem. Hřbet mají rovný a prut (ocas) se dříve kupíroval. Dnes se ponechává v přirozené délce. Je to dobře, protože při práci ve vodě funguje jak kormidlo. Plemeno se pohybuje lehce a vytrvale a dalo by se říci, že má velkou sílu.

Asi největší ozdobou našeho dnešního plemene je jeho srst. Je bohatá, zvlněná, nemá podsadu a nepropouští vodu. Štěňata se rodí černá a v průběhu života se srst přebarvuje do světlejších odstínů. Samotní Irové považují za ideál barvu půlnoční modři. Někteří psi jsou v dospělosti až světle šedí a velmi líbivé je přetrvávání tmavé srsti na hlavě a končetinách.

Srst je chloubou, ale také trápením plemene. Je jemná a snadno se do ní zachytávají nečistoty, klacíčky, suchá tráva, bláto a v zimě sníh. Upravuje se stříháním, a pokud někdo chce psa používat při výkonu práva myslivosti nebo s ním běhat po polích a v lese, asi mu nezbude nic jiného, než mu ostříhat srst na končetinách nakrátko. Jinak ho čeká po návratu domů vyčesávání srsti, které nebude krátkou dobu.

Za oblibu plemene nemůže jen jeho elegance. On to je povahově velmi zajímavý pes. Není úplně jednoduché jej zvládnout, pokud se to ale majiteli povede, získá vynikajícího pomocníka. Pes bude hlídat majetek, bude majitele všude doprovázet a chovat se při tom jako šlechtic. Většinou to ale není smečkový pes. Zvláště psi samci rádi prokazují svojí nadvládu. Naše dnešní plemeno se prostě rádo pere. Ono také patří mezi teriéry a jejich příslovečný temperament mu nechybí.

Jak praví legenda, předek plemene se měl poprvé objevit v hrabství Kerry, které dalo plemeni první část jména. Druhou získalo podle svého zbarvení, které bývá označováno jako modré. Hádat jste měli plemeno, kterému se někdy říká modrý teriér z hrabství Kerry, tedy Kerry blue teriér.

Historie plemene, které jste měli určit, není úplně jasná. Situaci komplikuje to, že existují dvě skoro stejná plemena, která se liší jen tím, že jedno má ušní boltec postavený a druhé klopený. Zdá se, že první zmínky o plemeni pochází ze XVII. století, kdy byl chován hlavně v zemědělských usedlostech a byl považován za víceúčelového psa, jehož hlavním úkolem byla likvidace nepříjemných hlodavců ve stájích.

Větší popularitu získalo plemeno na konci XIX. století. Postarali se o to studenti z Cambridge, kterým malý temperamentní a skladný pes vyhovoval. Nebyl náročný na výživu, všude se vešel a brzy objevili, že se dá použít nejen při likvidaci krys, ale také jako norník. Dokonce byla snaha plemeno nazvat Cantab teriér, ale název se neujal.

Jeden z těchto psů se na začátku XX. století dostal do města Norwich. Jmenoval se Rags, měl pískovou barvu, dožil se vysokého věku a zanechal za sebou velké množství potomků. Ti byli kříženi s dalšími plemeny teriérů. Vzali si od nich ostrost a schopnost pracovat v noře. Z pohledu tehdejších lovů měli ještě jednu důležitou vlastnost, chyběla jim (a stále chybí) vzájemná nesnášenlivost a mohli tedy pracovat ve smečkách.

Anglický Kennel club plemeno uznal v roce 1932. A to ve dvou variantách. Jedna měla ucho vztyčené a druhá svěšené. Brzy se malý a radostný pes dostal do ostatních evropských států a také do USA. Stále se ale v chovu vyskytovali jedinci s dvojím nesením ucha. K rozdělení na dvě plemena došlo až v roce 1964. Dnes se obě plemena chovají po celém světě a samozřejmě i v České republice. Ten se vtyčeným uchem byl k nám dovezen l v roce 1997. Jeho popularita pomalu ale jistě stoupá, v roce 2021 bylo do naší plemenné knihy zapsáno 39 jedinců.

Jedná se o malé plemeno, kohoutková výška se pohybuje okolo 25 cm. Správný představitel plemene musí být kompaktní. Není to žádný chudinka, ale sportovní pes s rozumnou sílou kostry. Typický vzhled charakterizuje hlava se vztyčenýma ušima a nepříliš velké jiskrné a radostí zářící oko.

Na hlavě a uších je srst krátká. Případné jizvy z čestných bojů jsou dobře viditelné a standard plemene doslova říká, že “nemají být příliš penalizovány.“

Na zbytku těla má plemeno hrubou drátovitou srst, s hustou podsadou. O něco delší srst vytváří okolo krku límec. Není to samoúčelná ozdoba. Vrstva srsti měla chránit měkké hrdlo. Srst se upravuje trimováním. Z hlediska majitelů to je výhoda i nevýhoda. Když pes začne línat otrimuje se a po bytě je jen minimum chlupů. Srst se vykytuje v barvě pšeničné, červené, černé s pálením anebo šedé s pálením.

Trimování není úplně jednoduchá činnost a musí se umět. Je to práce časově náročná a leckterá úpravna si škubáním srsti nechce zdržovat. Vezmou tedy seřezávající nůž nebo mašinku a nůžky. Jednotlivé chlupy tak přetrhnou a jejich kořínky zůstávají v kůži. Efektem je změklá srst, což by majitelům, kteří nejezdí po výstavách nemuselo vadit. Daleko horší je, že zbytky srsti v kůži vyvolávají svědění a bývají často podkladem pro nepříjemné a těžko léčitelné dermatitidy.

Malý temperamentní teriér se ve většině států už dávno nepoužívá při výkonu práva myslivosti. Lovecké vlohy mu ale přesto nechybí a zvěř jej nadmíru zajímá. Jinak je to příjemný radostný pes patřící do kategorie „závisláků.“ Má rád děti, ale pokud mu některé z nich byť nechtěně ublíží, dlouho si to pamatuje. Nestane se ale agresivním psem, jen se určité věkové kategorii lidí opatrně vyhýbá.

Teď už asi většina z vás ví, že jsme si povídali o Norwich teriérovi, a že jeho kolega se svislým uchem se jmenuje Norfolk teriér. Připomenout je možná třeba, že na obrázku bylo štěně a jedná se o jednoho ze zakladatelů chovu plemene v ČR.

Tentokrát nebylo poznání plemene, soudě podle typů těch, kdo nás sledují, úplně jednoduché. Není na tom nic divného, nehádali jste plemeno, které bychom běžně potkávali na ulici nebo které by se v závratných počtech ukazovalo na výstavách.

Historie probíraného plemene je velmi dlouhá, někteří autoři uvádějí, že až 500 let. O první popis plemene se v roce 1591 postaral pan Schonebol. Zajímaví a zvláštní lovečtí psi pocházejí z pobřeží severního Norska. Důležitou součástí stravy zdejších obyvatel byly mořské ryby a na pobřeží žijící vodní ptactvo. To se dalo využít nejen jako potrava, ale velmi žádané byly krásně hřející pokrývky naplněné jeho jemným prachovým peřím.

Právě při lovu ptáků se malý pes se zvláštní stavbou těla nejvíce uplatňoval. Jeho nejčastější kořistí byli papuchalkové. V češtině se občas říká „ta papuchalka“. Správný název prý zní „ten papuchalk.“ Snad se na mě nebudou ornitologové zlobit, ale mně tenhle krásný pták připadá jako kříženec kachny a papouška. V nomenklatuře je řazen mezi alkovité a oplývá celou řadou zajímavých vlastností.

Dokáže se v moři ponořit až 70 m hluboko a údajně vydrží bez kyslíku i 5 minut. Hnízdí ve skalách a vyhovují mu skalnaté komíny severských mořských břehů. Nepatří mezi žádné obry, dorůstá délky pod 30 cm. K velikosti těla má poměrně silný trojúhelníkový dlouhý zobák, který, jak praví Wikipedie, má v době hnízdění jasnou oranžovou, modrou a žlutou barvu.

Papuchalkové s oblibou využívají ledovci vytvořené fjordy. Hnízda ukrývají v skalních rozsedlinách nebo v dírách v zemi. Své potomstvo pečlivě chrání a jejich výše zmíněný silný zobák je velmi účinnou zbraní. V krátkém období před vylétnutím z hnízda ale rodiče přestávají své potomstvo bránit. Jedná se o časově krátké období, v kterém se papuchalkové lovili. Psi vyhledávali mladé a zatím nelítající papuchalky a živé je nosili lovcům.

Úzké komíny ve fjordech, strmé skalnaté srázy zasahující až pod mořskou hladinu a velká hloubka, to vše vyžadovalo úplně jiného psa, než lov na polích a v lesích zbytků Evropy. Pes schopný přinést svému pánovi malé papuchalky musel být schopný se vejít do úzkých prostor, musel být velmi mrštný a musel za svou kořistí jít až pod hladinu moře.

Všechny tyto požadavky naše dnešní plemeno splňuje. Okolo 35 cm vysoký pes má stavbu těla, která se vymyká stavbě těla šelem psovitých, mezi které psi patří. Snadno jej poznáte podle nadpočetných prstů na hrudních i pánevních končetinách. Mělo by jich být na každé končetině nejméně šest a umožňují psovi opírat se o kolmé stěny a šplhat v úzkých komínech.

Stejný význam má i flexibilita hrudní končetiny. Pes dokáže rozpažit tak, že jsou levá i pravá hrudní končetina v jedné přímce. Stejně překvapující je schopnost ohnout hlavu tak, že temenem leží na hřbetě nebo to, že pes dokáže neprodyšně uzavřít ušní boltce a při potápění ochránit zevní zvukovod před vniknutím vody.

Dnes patří papuchalkové mezi chráněné druhy zvířat a jejich lov je zakázán. Starobylé norské plemeno tak přišlo o své původní zaměstnání, stále ale je pýchou země, z které pochází. Teď už asi víte, že se jedná o norského lundehunda. Název plemene vznikl úplně jednoduše. Lunde se v Norsku říkalo papuchalkům a hunde je pes. Proto také někde můžete najít název norský papuchalčí pes nebo norský ptačí pes.

Pokud se podíváme do historie jednotlivých plemen zjistíme, že hodně z nich bylo šlechtěno jako pomocník člověka při lovu.. Platí to např. i o pudlovi, který byl původně loveckým psem se specializací na lov vodních ptáků. Platí to i o psovi na obrázku.

Plemeno, o kterém si dnes povídáme a které jste správně určovali, patří mezi nejoblíbenější lovecké psy snad po celém světě. Jeho předky byli starošpanělští krátkosrstí ohaři, kteří byli v XVII. století v Německu kříženi se psy používanými při lovu ptactva. Výsledkem byl středně těžký méně obratný pes. Lovcům, kteří začali používat palné zbraně, vzhledově příliš nevyhovoval a tak do jeho chovu pustili anglického pointra. Výsledkem byl lehčí výborně pohyblivý ohař, který si od svých předků vzal ty nejlepší vlastnosti. Měl pevné vystavování, výborný nos, prostorné hledání a výbornou cvičitelnost.

V roce 1897 vznikla první plemenná kniha plemene a princ Albrecht ze Solms-Braunfeldu sepsal základy standardu, které popisovaly žádoucí exteriér psa. Velmi důležité bylo i to, že položil základy hodnocení povahy plemene. Srozumitelněji řečeno se jednalo o první zkušební řád. Od té doby se psi a fenky plemene používají ve většině států v chovu až po té co ukáží, že mají správné pracovní vlohy.

Plemeno patří do FCI sk. VII mezi ohaře. Jejich základní vlastností je vystavování, tedy schopnost v typickém postoji ukázat lovci, kde je zvěř. Tato schopnost je využívána při lovu drobné zvěře, hlavně bažantů a koroptví. Na rozdíl od britských plemen ohařů, kteří jsou specialisty na drobnou zvěř, má naše dnešní plemeno daleko širší využití. Není to jen specialista na polní práci, ale myslivci dovede pomáhat i v lesních honitbách, kde je použitelné např. při dosledu postřelené spárkaté zvěře a výborně pracuje i ve vodních revírech.

Exteriér plemene se v průběhu doby příliš neměnil. Jedná se středně velkého elegantního psa s ušlechtilou hlavou a vytrvalým a prostorným pohybem. Prut (ocas) se většinou kupíruje a to i v Německu, kde je kupírování ocasů zakázáno. Musí se ale jednat o psa používaného v myslivosti a kupírování je povoleno proto, že při pohybu v lese a v křovinách snadno dochází k poranění prutu, které se těžko hojí a následná nekróza stejně zkrácením ocasu končí.

Srst je krátká. Standard plemene uvádí hnědou a černou barvu srsti, která může být kombinovaná s bílou. Pes může být celý hnědý nebo celý černý, může mít základní barvu bílou s hnědými nebo černými plotnami a může také mít bílou a hnědou nebo bílou a černou barvu tak zkombinovanou, že nelze říci, která barva převažuje a výsledkem je nenápadný pro loveckého psa velmi žádoucí vzhled. U takového zbarvení se mluví o hnědém nebo černém bělouši.

Černá barva nebo černí bělouši jsou v poslední době na našich zkouškách a výstavách často k vidění. Nebylo to tak ale vždy. Po docela dlouhou dobu byli černě zbarvení jedinci vyřazováni z chovu. Tenkrát neexistovala možnost prokázat původ psa (udělat parentitu) a panoval názor, že pokud dojde k nežádoucímu krytí je velká šance, že potomstvo bude mít vlohu pro černou barvu. Co bylo černé nebo v kombinaci s černou barvou bylo považováno za křížence. Zda měli dřívější chovatelé pravdu či ne, asi těžko rozhodneme. To, že se od zákazu černě zbarvených nebo černých běloušů upustilo, je ale pro plemeno určitě moc dobře.

Teď už všichni víte, že na obrázku je německý krátkosrstý ohař. Jedná se o plemeno u nás velmi oblíbené. V Top  počtu zapsaných jedinců do naší plemenné knihy obsadil v roce 2021 s 806 jedinci čtrnácté místo. Je to plemeno oblíbené, ale plemeno, které se do města příliš nehodí. Přesněji řečeno může je mít městský člověk, pokud je ochotný psovi poskytnout fyzickou a psychickou zátěž.

Německý krátkosrstý ohař, kterému se mezi příznivci loveckých plemen přátelsky přezdívá „kraťas“, je každým coulem lovecký pes. Jeho schopnosti vystihuje konstatování říkající, že pokud německý krátkosrstý ohař v lese nebo na poli žádnou zvěř nenajde, tak tam žádná není.

Možná se to někomu nebude zdát možné, ale plemeno, které jste tentokrát hádali, bylo původně vyšlechtěno k lovu vlků. Jedná se o velmi starobylé plemeno, které pochází ze západní Francie z oblasti okolo města Poitiers. Za jeho předky jsou považována tři zaniklá plemena, jejichž jména Larye, Mnontemboeufův honič a céris najdeme jen literatuře zabývající se historií chovu psů.

V XVII. století se rozhodl markýz de Larye vyšlechtit z výše uvedených plemen dokonalého loveckého psa. Celkem se mu to dařilo, ale v roce 1793 jeho život, a tedy i chovatelskou činnost přerušila gilotina. Velká francouzská revoluce ovlivnila i chov psů.

Psi markýze de Larye úplně nezanikli. O další chov se snažila rodina Montmorillonů. Ani ta ale nebyla úplně úspěšná. Epidemie vztekliny, která postihla Francii v XIX. století slibný chov zajímavých psů skoro zlikvidovala. Chovná základna byla tak malá, že by se plemeno nemohlo udržet. A tak se sáhlo po foxhoundech. Údajně se tak stalo v roce 1844. Ten z vás, kdo napsal, že by se mohlo jednat o foxhounda, nebyl se svým tipem až tak moc daleko.

Foxhoundi byli v chovu plemene použiti ještě jednou a to po 2. světové válce. I ta se na chov celé řady plemen velmi negativně podepsala. Přes problémy, s kterými se chov potýkal, vzniklo velmi zajímavé plemeno. Literatura, konkrétně pan Desmond Morris , o něm píše jako o nesmírně majestátním zvířeti nebo o mistrovském díle chovu.

Původní lovec vlků se dnes používá při lovu drobné zvěře a také jako pes společenský. Je zařazen do FCI sk. VI mezi honiče. Jeho eleganci podtrhuje krásná protáhlá ušlechtilá hlava. Patří mezi větší plemena, jeho kohoutková výška se pohybuje okolo 60-70 cm. Má krásnou krátkou lesklou srst, která se vyskytuje většinou v kombinaci bílo-červeno-černé. Prý existují i bílo-oranžoví jedinci. Je to asi jediné plemeno, u kterého se standard zabývá barvou varlat a píše, že může být různorodá.

Pohybem plemeno odpovídá všem požadavkům na honiče. Je rychlý, výborně cválá a standard říká, že je „ dobře skákající a snadno pronikající podrostem“.

Do České republiky byl probíraný zástupce vysokonohých honičů dovezen v roce 2014 a moc zápisů v naší plemenné knize zatím nemá. Je to určitě škoda, protože se jedná o velmi příjemné plemeno. Jeho povaha by se dala označit jako lehce odtažitá, ale vůči svým lidem milá.

Plemeno mělo celou řadu názvů. Známo bylo, jako chien du Haut-Poitou nebo poitouský honič. Na seznamu FCI skupiny či VI. jej najdete jako poitevina. Pan de Larye by asi měl radost. Položil základy pro chov velmi krásného a zajímavého plemene.

Jsou plemena stará a plemena, která vznikala nedávno. Plemeno, které jste měli určit, patří do kategorie těch nejnovějších. Jeho standard byl schválen v roce 1986.

Předci plemene pochází z Anglie. Bývali označováni za dostihové koně chudých. V XIX. století byly ve Velké Británii velmi oblíbené různé závody od klasických koňských dostihů až po dostihy psí. Velmi oblíbený byl tehdy greyhound. Přece jen se ale jedná o větší plemeno a z hlediska finančních nákladů byl pro některé chudší skupiny lidí příliš nákladný. A tak vznikla menší, někdo říká, že miniaturní, verze greyhounda.

Novému plemeni dali starý název whappet, který v podstatě znamená malý pes, který ňafá a z kterého se vyvinul název současný – whippet. Ten kdo současné whippety zná, ví, že to není úplně malý pes a určitě to není žádný ňafálek. Pravdou také není to, co se o nich někdy říká, tedy že jsou hloupí. Naopak. Současný whippet je středně velký, inteligentní a přátelský pes s velkým sportovním talentem.

Whippeti nebo chcete-li po česku vipeti jsou nadmíru elegantní psi, pro které je typická jemná, krátká a uzavřená srst. Vyskytovat se může v různých barevných kombinacích i v jednobarevné formě.

V Massachusetts působil chovatel Walter Wheeler. Jeho chovatelská stanice s názvem Windsprite je rodištěm plemene, o kterém si povídáme. Na to, jak to s jeho vznikem opravdu bylo, panují rozdílné názory. Samotný pan Wheeler říká, že využil toho, že v jeho chovu byli jedinci s vlohou pro dlouhou srst. Jeho odpůrci trochu zlomyslně namítají, že využil výskytu hrubé vady a postavil na tom chov nového plemene.

Bez ohledu na to, zda má pravdu pan Wheeler nebo jeho oponenti, vzniklo nové plemeno, které získává stále více příznivců. Nese název Silk Windsprite a dávno se už nechová jen v USA, ale své příznivce má po celém světě.

Do České republiky bylo nové plemeno dovezeno v roce 2003. Počty zápisů kolísají. Nejvíce jedinců (33) bylo do plemenné knihy zapsáno v roce 2018, naopak v roce 2021 nepřibyl žádný zápis.

Plemeno je mladé, ale zatím se nezdá, že by bylo zatíženo zdravotními problémy. To platí i o klasických vipetech, u kterých je uváděno jen minimum dědičně podmíněných chorob. Zatím se jedná o plemeno FCI neuznané. V seznamu plemen je najdete pod názvem dlouhosrstý vipet.

Od klasického vipeta se liší jen délkou srsti, která má být dlouhá, hedvábná a jemná, ale nemá být příliš objemná. U typu srsti i u jejího zbarvení standard doporučuje, aby se pozornost věnovala tomu, že má zvyšovat eleganci psa. Ve stavbě těla, utváření hlavy a typického klenuté horní linie je vidět, že to je chrt každým coulem.

Mimochodem, ta klenutá horní linie není žádným samoúčelným exteriérovým a lidmi zbytečně vymyšleným znakem. Takové utváření hřbetu a beder umožňuje psovi při běhu daleko dopředu podsunout pánevní končetiny, získat tak silný odraz a na něj navazující rychlost.

V tipování plemene někdo napsal, že se jedná o hubeného psa. Není to pravda. Je to prostě chrt a ten má být osvalený a má mít výrazně vtažené břicho. A to je něco jiného než hubenost. V každém případě je dlouhosrstý vipet sice plemeno mladé, ale plemeno velmi příjemné bez sklonů k agresivitě nebo rvačkám a tomu, kdo si je pořídí, bude dělat jen radost.