Kdo si tohle vymyslel?

Takovou otázku můžeme občas slýchat na výstavách psů nebo i na ulici, když laik potká nějaké plemeno, o kterém toho moc neví a diví se, jak vypadá. Čemu vlastně odpovídá exteriér (vzhled) jednotlivých plemen? Je to opravdu jen nesmyslný lidský záměr nebo lze hledat i nějaké praktické důvody? Následující povídání by mohlo něco objasnit.

Možná si neuvědomujeme, že v dobách, kdy vznikala většina současných plemen, zněl základní požadavek: “Potřebujeme psa, který bude použitelný pro nějakou práci a té práci musí odpovídat jeho povaha i vzhled.“ Ten požadavek platil pro psy lovecké, pracovní, strážní i společenské.

Jako příklad jsem si vybrala několik plemen. Patří mezi ně určitě pudlové a jejich úprava srsti. Potkat můžeme psy a fenky v různém střihu. Někoho překvapí takzvaný střih klasický někdy také nazývaný lví. Takto upravený pes má části těla vyholené nakrátko, ale v některých partiích je naopak ponechána delší srst. Uvedený typ úpravy patří mezi historické postupy.

Pudl

Pudl byl původně loveckým psem využívaným pro práci ve vodě. Úprava srsti byla koncipována tak, aby byly maximálně odlehčené některé tělní partie, hlavně druhá polovina těla a psovi byl tak usnadněn pohyb ve vodě. Naopak na jiných částech těla byla srst ponechávána v původní délce ve snaze ochránit důležité a citlivé orgány. Delší srst byla na hlavě, kde chránila mozek. Důležitá byla délka srsti na hrudníku, která tvořila jakousi vestu chránící plíce a srdce. Na končetinách byla srst ve tvaru manžety chránící citlivé klouby a to zejména klouby zápěstní a hlezenní. Většinou byla ponechána delší srst také v oblasti kyčelního kloubu a ocasu.

Královský pudl, pekinéz

Dnes už má pudl v nomenklatuře FCI trochu jiné zařazení než v době svého vzniku. Patří mezi plemena společenská, ale někteří chovatelé stále historický střih používají a nelze jim to vytýkat. Podobně se postupuje i u portugalských vodních psů. V jejich případě je odlehčena tedy ostříhána zadní půlka těla a nakrátko se upraví i morda a ocas. Na hlavě zůstává typická chocholka a přední část těla, hlavně hrudník, je chráněna delší srstí. V obou případech platí, že jsou jasně stanoveny požadavky na kvalitu srsti. Před zimou a vodou nechrání jen střih, ale hlavně struktura srsti.

Dalším společenským plemenem, jehož stavba těla a osrstění mají historické opodstatnění, je pekinéz. Toto krásné a bohužel nepříliš časté plemeno pochází z Číny, kde se chovalo v sídle čínských císařů v Zakázaném městě. Podlahy tam byly mramorové a byl zastáván názor, že klapot drápků psích končetin by rušil rozjímání učenců. Proto má pekinéz hrudník utvářený tak, aby se dobře nosil na ruce a osrstěné meziprstí, aby pokud už musí jít po svých, chodil jako v měkkých nehlučných „bačkůrkách.“

Nač ty dlouhé uši?

Zajímavé jsou požadavky na exteriér některých honičů. Např. basset má mít uši tak dlouhé, aby dosahovaly až před špičku čenichu. Určitě to plemeni sluší, ale není to ten podstatný důvod, proč délku uší standard popisuje. Basset je honič, který pracuje s nízkým nosem, tedy se skloněnou hlavou. Uši dosahující až k zemi fungují jako vějíř. Pohybují se podle hlavy a nahánějí psovi pachy přímo pod nosní houbu a tak mu umožňují snadněji sledovat stopu zvěře.

Portugalský vodní pes, basset, beagle – foto Jan Tichý

U basseta a také třeba u bloodhounda je požadována volná a elastická kůže a to zvláště na hrdle. Psi pracovali v houštinách a často se dostali do kontaktu s ostrou větví. Kdyby kůže byla tenká a napnutá, snadno by došlo k úrazu s fatálními následky. Do elastické a volné kůže se ostrý předmět obtížně zapíchne. Kůže povolí a uhne.

Standard půvabného beagla říká, že špička vesele neseného ocasu má být bílá. I tady lze najít pro požadavek praktické vysvětlení. Beagle je honič. Pracoval v různých houštinách a lovci se snadno mohl ztratit z dohledu. Jeho vztyčený prut (ocas) s bílou špičkou fungoval jak signalizační vlajka říkající: “Pane, tady jsem!“

Chrtí oblouk

Původní a velmi často i současné využití psů mívá dopad na celkovou stavbu těla. Jako příklad lze použít plemena chrtů a jejich klenutou horní linii. Oblouk, který tvoří linie od kohoutku po nasazení ocasu, by byl u celé řady plemen považován za hrubou vadu. V případě chrtů např. vipeta nebo italského chrtíka ale má úzkou souvislost s jejich pohybem. Umožňuje psovi podsunout pánevní končetiny hluboko dopředu, silný odraz a tedy vysokou rychlost.

Italský chrtík, dlouhosrstý vipet – foto Jan Tichý

Celou řadu lidí může překvapit norský lundehund. Požadováno u něj je, aby měl na hrudních i pánevních končetinách nejméně 6 prstů a od ostatních psů se liší i dalšími schopnostmi vyplývajícími ze stavby těla. Plemeno se používalo při lovu papuchalků a někdy bývá nazýváno norský papuchalk pes.

Nejlépe stavbu těla vysvětluje standard plemene, v kterém se říká že: “Lundehund byl velmi důležitý pro obyvatele pobřeží Norska. Jedinečná anatomie psa s nadpočetnými funkčními prsty, krkem, který se při ohnutí dotýká hřbetu, ušními boltci, které se mohou uzavřít a ultraflexibilními předními končetinami, které umožňují šplhání po téměř vertikálních útesech a vstup do hnízdních dutin papuchalků, umožňovala přinášení živých ptáků.“

Norský lundehund, jeho tlapka s funkčním pátým prstem – foto Jan Tichý

V popisu exteriéru odpovídajícímu původnímu využití plemen by se dalo pokračovat dlouhou dobu. Patří sem mohutnost bulmastifa, jehož vzhled měl odradit problematické lidi, kožní spojení prstů novofundlandského psa, které by se dalo přirovnat k plovacím blánám nebo nízkozvedané tlapky při pohybu border kolie.

Vzhled našich plemen v návaznosti na důvod, proč byla vyšlechtěna, je určitě zajímavý. Daleko podstatnější ale je, že původnímu využití odpovídá i povaha psů. Nad tou by se každý, kdo si pořizuje psa měl zamyslet. Bude vědět nebo alespoň může odhadnout, jaký jeho pes bude a zda takové plemeno chce, zda dokáže vyhovět jeho potřebám a zda dokáže zvládnout jeho povahu.

Čtěte také: Co mi dnes oblečou? Sukýnku, overal nebo svetr?

Světová výstava psů – Brno 2021

Ve dnech 30. září 2021-3.října 2021 se v Brně konala Světová výstavy psů. Bylo to po třetí, co jihomoravské metropole Světovou výstavu hostila. První dvě se konaly ještě za Československa a to v roce 1965 a 1990 a třetí již byla čistě česká. Měla jsem to potěšení se všech tří „světovek“ zúčastnit a tak mohu srovnávat.

Ta letošní byla určitě nejslavnostnější a také nejproblematičtější. Nikdo nevěděl, zda ji covid překazí úplně, částečně nebo zda se výstavě vyhne. Pravdivá je druhá verze. Výstava se konala, ale s omezeným počtem psů a také s častými změnami rozhodčích. Ne každý totiž mohl kvůli hygienickým požadavkům přijet nebo se pak bez problémů vrátit zpátky.

Nakonec se přihlásilo 12 161 psů a fen. Reprezentovali 303 plemen a jejich rázů. Vezmeme-li v úvahu, že na seznamu FCI můžeme najít 368 plemen řádně a prozatímně uznaných, přihlásil se na naši výstavu celkem slušný počet plemen. Čtyřnozí účastníci přijeli z 55 států a to např. z Islandu nebo z Japonska. (Přehled plemen podle počtu nebo podle abecedy)

Zajímavé bylo zastoupení jednotlivých plemen. Nejvíce se přihlásilo jezevčíků, pudlů a malých kníračů. K vidění byly takové rarity, jak je španělský sabuesco nebo estonský honič. Pokud někoho zajímá počet plemen ve skupinách FCI, výstavních třídách nebo v rámci jednotlivých plemen, najde podrobnosti v přiložených statistikách.

V logu výstavy je národní plemeno český teriér, ale někdo si ho může plést s kerry blue teriérem. Foto Jan Tichý

Světová výstava je nejen příležitostí k hodnocení psů z celého světa. Má i svojí společenskou stránku. Patří do ní nejen závěrečný výstavní kruh, v kterém se předvádějí ti nejlepší z nejlepších. Velké množství zájemců přilákaly stánky našich národních plemen. Za všechny je možné uvést české strakaté psy, české teriéry , chodské psy, české horské psy, československé vlčáky nebo pražské krysaříky. Chovatelé a jejich kluby připravili velké množství propagačních materiálů a byli připraveni zájemců opakovaně vysvětlovat vše, co je zajímalo.

Čeští strakatí psi, chodští psi, českoslovenští vlčáci a pražští krysaříci měli pro diváky připravený program. Skupina českých strakáčů se svými majiteli tančila a cvičila na tóny Smetanovy Vltavy. Chodští psi předváděli každý den něco jiného. Diváci tak mohli vidět fenku s neuvěřitelným množstvím zkoušek, která ukazovala perfektně provedené cviky poslušnosti. Uměleckým zážitkem byl tanec se psem v provedené další fenky a její majitelky. Velký potlesk sklidila dívenka, která předváděla, jak to vypadá, když psa a dítě baví frisbee.

Že je československý vlčák pracovní nebo chcete-li služební plemeno a přitom pes milující svojí rodinu lidskou i psí dokazovali zástupci právě tohoto krásného plemene. Přítomné oborníky i laiky bavil i překvapoval pražský krysařík s krásným jménem Guliver. Za jeho cviky poslušnosti, vyhledávání člověka, neuvěřitelně radostný aport i prvky tance se psem by se nemuseli stydět ani border kolie. A pak že je krysařík fifinka, s kterou se nedá nic dělat.

Naši „světovku charakterizovali krásní psi, příjemné prostředí, přátelští pořadatelé i televizní přenos, který mohli sledovat ti, kdo se do Brna nedostali. Byla i propagací české kynologie jako celku. Dokladem je článek, který je možné si přečíst na webu ČMKU (www.cmku.cz) a také na stránkách FCI. Napsal jej president FCI Dr. Tamás Jakkel. Určitě je potěšující, že nás šéf FCI za výstavu pochválil a potěšující je i Zlatý špendlík FCI, který nejen jako poděkování za uspořádání Světové výstavy ale i za práci českých kynologů za všechny obdržel president ČMKU Lubomír Široký.

Ze všech tří světových výstav pořádaných v Brně byla ta poslední nejslavnostnější a také nejpestřejší. Pravdou je, že je k dispozici úplně jiná technika a vybavení. Letošní výstava měla moc pěkné logo. Je na něm profil českého teriéra, kterému se do ušního boltce vešla česká vlajka. Málokdo ale asi ví, že předlohou pro logo byl dědeček fenky Ilonky Garex, která se na Word Dog Show 2021 stala nejkrásnějším mladým teriérem.

Pokud by někoho zajímaly výsledky jednotlivých psů, najde je na https://www.wds2021.cz/cz/vysledky. Možná si tam někdo vybere ženicha pro svojí fenku a pokud bude potřebovat pomoc s určením optimálního dne krytí, je mu LABVET k dispozici.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Dědičné potíže border teriérů

Geneticky podmíněná onemocnění ztěžují chov celé řady plemen. Dříve jsme se podobnými věcmi moc nezabývali. Možná jsme je brali jako běžný průvodní jev chovu psů a v řadě případů si mysleli, že se jedná o následky jiného onemocnění, např. různých viróz nebo otrav. Pravdou je, že se dnes snad u každého plemene nějaký dědičně podmíněný zdravotní problém vyskytuje. O tom, jak moc je závažný, pak rozhoduje jeho dopad na život a pracovní využití psů a také četnost, v jaké se v populaci plemene vyskytuje.

Svou „Achillovu patu“ má i plemeno, které si získává stále více příznivců a kterým je malý výborně ovladatelný a pracovitý border teriér. Onemocnění se nazývá Canine Epileptoid Cramping Syndrome, najít jej lze také pod zkratkou CECS a mezi chovateli bývá označováno jako křeče border teriérů. Charakter onemocnění asi nejlépe vystihuje slovo cramping. Je odvozeno od slova cramp, které pochází z angličtiny a má celou řadu významů. Mezi ně např. patří svěrák, ale také ochromení nebo postižení křečí.

Canine Epileptoid Cramping Syndrome je onemocnění, které je považováno za metabolickou, nervovou a svalovou poruchu. Občas je zaměňováno s epilepsii, ale epilepsií v pravém slova smyslu není. Nedochází při něm k pravidelným záškubům, ale spíše ke ztuhnutí svalů. V poslední době se objevily zprávy hledající příčinu probíraného onemocnění v negativní reakci na lepek.

Čtrnáctiletá fenka, CECS ji trápí od dvou let. Vpravo trojice zdravých psů, foto Jan Tichý

CECS je onemocnění, které má tak zvaný záchvatovitý charakter. V praxi to znamená, že se střídají období, v kterých je pes zcela bez problémů s krátkým obdobím křečí. Ty se mohou vyskytovat v různé formě. Nejčastěji se onemocnění projevuje křečovitým strnutím končetin. Hrudní končetiny se napínají před a pánevní za tělo. Pes trochu vypadá, jako by se protahoval. Končetiny jsou ztuhlé a nelze je ohnout. Při silnějším záchvatu pes upadá na bok a v křeči zůstává několik vteřin až minut. Po odeznění křeče bývá lehce dezorientován, ale poměrně rychle se vrací do normálního stavu.

U celé řady nervových onemocnění lze vypozorovat vyvolávací impuls. U CECS to nefunguje. Křeče se dostavují u psů v afektu, u psů v naprostém klidu a poměrně často u psů po větší zátěži, např. po návratu z lesa nebo z delší procházky.

U všech onemocnění je důležité odpovědět na čtyři otázky. Co je způsobuje, jak je prokázat, jak je léčit a jak jim předcházet. V případě křečí border teriérů se zatím moc neví, co onemocnění vlastně způsobuje. Jediná známá skutečnost je to, že se jedná o problém dědičný a že významnou roli hraje metabolismus psa.

Stejně problematické to je s průkazem onemocnění. Nezbývá nic jiného než postupovat metodou vylučovací, tedy zjišťovat, zda se nejedná o jinou chorobu. Požadováno bývá široké laboratorní vyšetření zaměřené na funkci vnitřních orgánů. Zejména bývá doporučováno stanovení žlučových kyselin, které může rozhodnout, zda se nejedná o tak zvaný jaterní shunt (vrozená cévní anomálie jater) a doporučovaná jsou i vyšetření zaměřená na onemocnění slinivky břišní (pankreatopatie). V obou případech mohou být křeče jedním z průvodních příznaků.

Doporučováno bývá i vyšetření neurologické. Velmi důležitá je anamnéza, tedy informace podávané chovatelem a zcela ideální je, pokud majitel natočí psa v záchvatu na video. V dnešní době mobilních telefonů s velkou výbavou to není velký problém a video nebo alespoň fotografie dokáží ve správné diagnóze výrazně pomoci. Ono se těžko určuje onemocnění, které veterinární lékař zná jen z popisu a v ordinaci pes většinou záchvat nedostane. V Evropě zatím, alespoň pokud je mně známo, žádná genetická laboratoř průkaz CECS nenabízí.

Vzhledem k tomu, že Canine Epileptoid Cramping Syndrome je onemocnění dědičné, úplné vyléčení psa není možné. Léčba se tedy zaměřuje na tlumení příznaků. Léky podávané u jedinců postižených epilepsií v případě CECS většinou nefungují. Výrazně úspěšná ale bývají dietní opatření.

Border teriér, foto Jan Tichý

Vhodné je sáhnout po některé komerční dietě. Občas pomáhají diety zaměřené na onemocnění ledvin, v kterých bývá nižší obsah bílkovin, a někteří veterináři doporučují bezlepkovou dietu.

Velmi složitá je otázka prevence. Canine Epileptoid Cramping Syndrome patří mezi geneticky podmíněná onemocnění. Jedná se o autozomální recesivní typ dědičnosti. V praxi to znamená, že vlohu pro onemocnění musel postižený jedinec získat jak od otce, tak od matky. Vzhledem k tomu, že genetické vyšetření není dostupné, nemá chovatelský klub možnost věc ošetřit v podmínkách pro zařazení do chovu.

Řešení problému je nejvíce v rukou chovatele. Není přece rozhodující, kdo mně nebo spíše mému psovi co prokázal. Rozhodující je to, co o něm vím, co vím o jeho zdravotním stavu a také to, zda jsem schopen či schopna říci: „Jsi pracovitý a výstavně úspěšný pes nebo fena, ale do chovu nepatříš!“ Je to i o ochotě majitelů psů a fen oznámit poradci chovu, že právě u jeho zvířete se něco podobného ukázalo. Pak jde udělat sice omezená, ale přece jen nějaká opatření v rámci chovu plemene jako celku.

Velký problém spočívá v tom, že se Canine Epileptoid Cramping Syndrome se neobjevuje u štěňat, ale většinou u jedinců ve věku 2-6 roků. V praxi to znamená, že leckterý postižený pes nebo fenka do chovu zasáhli dřív, než i ten nejslušnější chovatel věděl, že se jedná o nemocné jedince.

Je třeba si uvědomit, že pokud z našeho chovu vyjde štěně, kterému chybí zub nebo má ucho jinak nesené než požaduje standard, je to smutné, ale nebrání to psovi, aby prožil plnohodnotný psí život, dělal svému pánovi radost a odvedl požadovanou práci v praxi. Pokud odchováme štěně, které se bude s nějakou chorobou a Canine Epileptoid Cramping Syndrome do této oblasti určitě patří, potýkat celý život, připravujeme jemu i jeho majiteli řadu let trápení a problémů. A to by cílem chovu psů v žádném případě být nemělo.


Čtěte také: Otazníky kolem genetických vyšetření


Labvet.cz – odběry na genetická vyšetření

rezervace online

Covidový pes

Při hodnocení psů na výstavách, na procházkách mezi pejskaři i ve veterinární ordinaci se objeví název „covidový pes.“ Občas zazvoní telefon nebo přijde e-mail z některé redakce a novinář použije stejný název a ptá se, co to znamená.

Už se u nás psalo o tom, jaký vliv měla covidová pandemie na chov psů a to nikoliv z pohledu onemocnění psa, ale z pohledu stoupajícího zájmu o čtyřnohé přátele. Pravdou je, že na rozdíl od jiných států se v České republice snažili lidé mnohem častěji zpříjemnit život vlastní i život rodiny jako celku pořízením psa. Pravdou je i to, že to leckdy pomáhalo.

Vím o dívence, která si nedovedla představit výuku on line bez účasti své fenky Amálky. Amálka je border teriérka. Je to již dáma v letech neb za měsíc oslaví čtrnácté narozeniny. Se svojí mladou paničkou ochotně absolvovala u počítače pátou třídu základní školy. Bez čtyřnohé kamarádky by asi sledování výuky bylo daleko složitější. Malý praktický příklad jen dokazuje, jak velkou roli hraje pes v rodinách s dětmi.

Není to ale ještě vysvětlení termínu covidový pes. Nepochybuji o tom, že noví i zkušenější majitelé psů si nového čtyřnohého člena rodiny pořizovali se záměrem mu věnovat veškerou potřebnou péči. Ta péče ale byla někdy přehnaná a neméně často nedostatečná.

Štěně pointera, dlouhosrstá kolie – foto Jan Tichý

Do kategorie zahrnující přehnanou péči určitě patří to, že se lidé snažili neustále být ve společnosti svého psa a nenavykali jej na to, že nastane období, kdy bude muset zůstat i několik hodin sám. Výsledkem jsou častější projevy separační úzkosti, což je problém o kterém jsme již psali. Separační úzkost, která by se dala vysvětlit jako truchlení o samotě ponechaného psa, může mít celou řadu projevů. Od tichého naříkání až po výrazné vytí, štěkání, znečisťování bytu nebo ničení jeho zařízení. Většinou se hovoří o problémech, které pak vznikají ve vztazích se sousedy. V úvahu je ale třeba brát to, že pes, viditelně a slyšitelně trpí a stres, který prožívá, může ovlivnit jeho chování i zdraví po delší dobu.

Je otázkou, zda použít v probíraném problému termín nedostatečná péče. Takový covidový pes dostane určitě to nejlepší krmení. Jeho majitel pečuje o prevenci, tedy očkování, odčervení či ošetření proti zevním parazitům. Určitě se svému psovi věnuje, hraje si s ním a vychovává jej. Chybí ale část z pohledu budoucího chování psa důležitého období. To období se nazývá ranou socializací a psi jím procházejí zhruba ve věku 5-16 týdnů.

Součástí rané socializace je získávání pro život psa důležitých informací. Učí se dodržovat hierarchii smečky a respektování jejího vůdce, učí se zastavit kousnutí a seznamuje se s lidmi rozličného věku. To všechno pravděpodobně covidový pes prožívá tak jak má.

Trochu horší to je z pohledu seznamování se s různým prostředím. A tato část v rané socializaci i průběhu další výchovy covidovým psům chybí. Lidé sice mohli se psem na procházku, složitější už to ale bylo s místy s větším množstvím lidí, s hromadnou dopravou, restauracemi a také výstavami psů.

Dospělý nebo skoro dospělý pes, který byl držen doma, na dvorku nebo zahradě a maximálně se dostal na procházku v  klidném prostředí, to má dnes složité. Najednou je vystaven impulsům, které nezná. Reaguje na hluk, větší množství lidí, psů nebo jiných zvířat a ty reakce jsou různé od projevu strachu, přes určitou nezvladatelnost, po hlasité projevy až po nevýraznou nervozitu. O řadě psů se dá říci, že se chovají jako utržení z řetězu.

Člověk chování a mentality psů neznalý určitě začne hovořit o nevychovanosti psa a o tom, kdo si jej měl pořídit a kdo by jej měl mít zavřeného v kotci. Ten, kdo psí duši trochu rozumí, ví, že se jedná o covidového psa, že za problém nemůže čtyřnohý člen rodiny, ale jeho majitel a hlavně doba, která celou řadu věcí omezovala.

Samozřejmě se otevírá otázka, jak covidovému psovi pomoci. Nezbývá nic jiného, než se pokusit nedostatek informací ve štěněčím věku doplnit později. Rozumný majitel vyhledává se svým psem právě to prostředí, z kterého je pes nervózní a snaží se jej na ně postupně navykat. Namístě určitě nejsou fyzické tresty ani uklidňující tabletky, ale odpoutávání pozornosti, pochvala a pamlsky. Je také možné vyhledat odbornou pomoc. Leckterý cvičák nebo psí školka jsou ideálním prostředím pro odbourávání problémů

Lze si jen přát, aby nedošlo k dalším lockdownům a aby termín covidový pes vymizel z našeho slovníku.

Čtěte také: Ohrožuje Covid-19 naše psy?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Když se narodí mrtvá štěňata

Krytí proběhlo normálně, v březosti fenka žádné problémy neměla. Narodilo se osm štěňat, ale dvě z nich byla mrtvá. Myslíte si, že jsme někde udělali chybu? z veterinární ordinace“

V životě chovatele jsou věci radostné, ale i nadmíru smutné. Do druhé kategorie patří případy, kdy se fence narodí mrtvé štěně nebo mrtvá štěňata a chovatel místo radosti z krásného vrhu hledá odpověď na otázku: „Kde se stala chyba?“ Smutný není jen chovatel, ale hlavně matka fena a pohled na to, jak se snaží oživovat štěně, které je pravděpodobně několik hodin mrtvé, patří k nejhorším chovatelským zážitkům.

Zdravá štěňata českého fouska a malého münsterlandského ohaře – foto Jan Tichý

Odpověď na výše uvedenou otázku je složitá a obávám se, že jasno lze udělat jen velmi těžko, a že to je téma, které přesahuje možnosti jednoho krátkého povídání. Přesněji řečeno možností, proč se narodí mrtvé štěně nebo štěňata, je opravdu hodně. A většinu z nich chovatel moc ovlivnit nemůže. Někdy se také těžko rozlišuje, zda štěně uhynulo ještě v děloze fenky nebo zda k úhynu došlo v průběhu porodu nebo těsně po něm.

V souvislosti s úhynem štěňat v děloze se často hovoří o odloučení placenty. Ta je vlastně jakousi spojnicí mezi matkou a štěnětem a to spojnicí, která zabezpečuje štěněti dostatek všeho, co potřebuje k zdárnému vývinu. Při odloučení placenty štěně brzy hyne, rozkládá se a ohrožuje život matky i sourozenců a často negativně ovlivní průběh porodu. Příčin pro odloučení placenty je hodně. Od špatné výživy fenky přes infekční onemocnění až po úraz.

Dost často dochází k úhynu prvního štěněte, které se rodí. Má před sebou těžký úkol otevřít porodní cesty sourozencům. Většinou je důvodem pro úhyn přidušení nebo udušení štěněte. Příčinou může být to, že se na svět snaží protlačit dlouho, někdy jsou porodní cesty matky úzké nebo méně pružné a často také dojde k protržení obalů a přerušení pupečního provazce a štěně se nadechne dřív, než má k dispozici vzduch.

Zabránit takovému přidušení je velmi těžké, protože chovatel nemůže porod nijak uspíšit. Jediné co lze udělat je pokus o oživení štěněte. Je třeba vytřít nosní dírky a tlamičku, silnější nátury přes nějakou roušku hleny z dýchacích cest štěněte odsají. Štěněti je třeba třít hrudník. Jednak ho osušíte a také mu rozproudíte krev. Účinkovat může i jemné povytahování jazyka z tlamičky. Podráždí se tak dýchací centrum a štěně je vyprovokováno k nadechnutí. Chovatel ale musí počítat s tím, že manipulace se štěnětem velmi znervózňuje fenku, a že v zájmu dalších potomků je někdy vhodné se s mrtvým štěnětem smířit.

Další příčinou může být buď předčasný porod, nebo naopak porod v době, kdy už jsou některá štěňata mrtvá. Pokud fenka nezačne rodit do 64-65 dne po krytí, je rozumné vyhledat veterináře. Někdy bývá uváděno, že příčinou příliš časných nebo naopak opožděných porodů je velký časový rozestup mezi prvním a posledním krytím. Vypadá to, jako by v děloze fenky byla štěňata z různého krytí, mezi kterými může být i týdenní rozdíl ve vývoji. Porod pak spustí štěňata z prvního krytí a dalších x štěňat ještě není na příchod na svět připravených. Naopak mohou spustit porod štěňata z posledního krytí a jejich sourozenci z krytí prvního jsou již mrtví. Tuto teorii odmítají nebo potvrzují i vynikající odborníci. Přísahat na ni asi nelze, ale rozumný chovatel s ní počítá.

Narození mrtvých štěňat může způsobit celá řada dalších příčin. Rodit mrtvá se mohou štěňata fenky, která onemocněla herpesvirózu, brucelou canis nebo některým z dalších infekčních onemocnění. Mrtvá štěňata může mít fenka, která se v době březosti potkala s něčím toxickým. Někdy stačí jen prosté lakování podlahy nebo enormně silná dezinfekce psince.

Zdravá štěňata welšteriéra – foto Jan Tichý

Toxické vlivy mohou způsobit, že se štěňata narodí živá, ale mají nějakou vývojovou s životem neslučitelnou vadu a brzy po porodu hynou. Vývojové vady mohou být i následkem příbuzenské plemenitby.

Vždy je rozumné zvažovat případnou léčbu březí feny nebo preventivní zákroky proti vnitřním či zevním parazitům. Zda použitý přípravek může, či nemůže fence ublížit, zájemce zjistí snadno. Příbalové letáky vždy uvádějí, jak to je s použitím u březích fen nebo malých štěňat.

Těžko se radí, jak výše uvedeným problémům předejít. Asi by chovatel měl používat zdravý rozum. Krýt fenky v rozumném věku a nesnažit se pod heslem: „My jí chtěli dopřát jen jedna štěňátka,“ mámit vrh ze staré fenky. V březosti je třeba dopřát fence dostatek pohybu, ale nepřetěžovat jí.

Další podcasty najdete na youtube kanálu Labvetu a v podcastových aplikacích.

Pokud chce chovatel odčervovat, očkovat nebo použít něco proti blechám a klíšťatům, měl by se poradit s veterinářem nebo si aspoň najít na internetu příbalový leták přípravku. Porod je rozumné sledovat, ale pokud to není nezbytně nutné, do něj nezasahovat. Zvláště u společenských plemen je třeba zachovat klid a určitě fenku nelitovat. Zkušenost učí, že taková lehce rozmazlená „závislačka“ kouká smutně na majitele a čeká, kdy to porodí za ní. Některá dokáže porod úplně zastavit a výsledkem jsou mrtvá štěňata.

Pokud není úhyn štěněte způsoben výše uvedeným udušením, je rozumné uhynulé štěně dát pitvat a to i v případě, že máme podezření, že uhynulo už v děloze matky. Věnované korunky se v zájmu příštích vrhů určitě vyplatí. Chovatel pak má šanci se dozvědět, jaká vyšetření či další opatření by měl před příštím krytím udělat.

Počítat je třeba i s tím, že mrtvá štěňata nebo nedostatečně života schopná štěňata mohou být následkem nejen příbuzenské plemenitby, ale i nevhodného spojení, které nemáme šanci předem zjistit. Některý pár, i když se nejedná o příbuzenskou plemenitbu, na sebe prostě „nesedne.“ Nad volbou spojení je třeba uvažovat i z tohoto pohledu. Bohužel v poslední době chovatele více zajímají tituly voleného psa než jeho zdraví, povaha a počty odchovů.

Čtěte také: Péče o březí fenku – očkování a odčervení


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

eCanis.cz: Proč se rodí mrtvá štěňata?

Osina u psa

Psali jsme tu na stejné téma už loni. Osina u psa je ale problém, který se každý rok vrací a právě jsme v období, kdy je vhodné připomenout si, oč jde.

Wikipedie praví že: „Osina (arista) je vláskovitý nebo štětinovitý výrůstek, často dosti dlouhý, drsný a tuhý, dlouhý i přes 1 cm. Vyskytuje se v jednoduchém květenství klásku, např. u čeledi lipnicovité (Poaceae) nebo šáchorovité (Cyperaceae). Osinou je zakončena pleva nebo častěji plucha, což jsou ochranné obaly semene, které ho chrání při dozrání proti poškození. Osiny u některých rostlin také slouží podpoře rozmnožování. Např. u kakostů je osina vývrtkovitě stočena a u posledního závitu pravoúhle kolénkovitě ohnutá. Navlhčením rosou nebo deštěm se osina narovná a ostře zašpičatělou částí se zavrtává se semenem do země. Podobně funguje dlouhá osina na pluchách kavylůovsůovsířů a jiných druhů trav. U některých rostlin umožňuje osina navlháním a vysušováním i posunout semeno do místa s měkčí půdou. Osiny pro svůj ostrý hrot způsobují i nepříjemné problémy mnoha savcům např. psům, kterým se zapichují (v lepším případě) do tlapek a způsobují záněty.“

Vypadá to romanticky, dokud vám do toho nevběhne americký kokršpaněl… Foto vpravo Jan Tichý

Wikipedie má v tomto případě naprostou pravdu. V letních a podzimních měsících se na veterinární pracoviště obracejí majitelé psů s problémy způsobenými právě osinami, které podobně jako jehla snadno vnikají do psí kůže, která nejen osinu propustí, ale většinou se za ní uzavře. Osina se tak dostává do podkoží, které mechanicky zraňuje a vzhledem k tomu, že do těla psa přišla z nepříliš čistého venkovního prostředí i infikuje. Výsledkem pak je bolestivý zánět.

Postižené mohou být různé části těla. Ošetřovali jsme psa s osinou v oblasti krku, čas od času se objeví pacient, kterému zapadla do zevního zvukovodu nebo do spojivkového vaku. Nejčastěji jsou postiženy končetiny v meziprstí.

Pes kulhá, většinou si velmi intenzivně líže postižené místo a ve zvláště těžkých případech se objeví teplota a nechutenství. Kůže mezi některými prsty je červená a horká a celá oblast je na dotek bolestivá. Po krátké době se v meziprstí objeví podhnisaná bulka, která časem praskne a z uzavřeného hnisavého procesu se stává proces otevřený. Psovi se většinou výrazně uleví, to ale neznamená, že je celá záležitost vyřešena.

Osina u psa má nejen schopnost snadno proniknout kůží, ale i nepříjemné sklony k dalšímu pohybu psím tělem. Často se stane, že v místě, kde do kůže vnikla, se časem utvoří hnisavé ložisko, ale osina putuje dál a vyvolává další zánět např. na spodní straně tlapky nebo v okolí zápěstních kůstek. Léčba není úplně jednoduchá.

Většinou bývá uváděno, že se postižené místo rozřízne a osina vyjme. Vzhledem k její velikosti a cestovatelským vlohám ale nemusí být úplně jednoduché ji najít. V každém případě patří léčba do rukou veterináře. Pokud právě není k dosažení, je možné použít tak zvanou „černou mast“ (ichtoxyl ung.). Nejrozumnější je vymačkat odpovídající množství na kus gázy, tu přiložit na postižené místo a tlapku zavázat. „Černá mast“ má dezinfekční účinky, působí protizánětlivě a někdy doslova osinu z psího těla vytáhne.

Německý krátkosrstý ohař a basenji při činnostech, kde je s osinami třeba počítat. Foto Jan Tichý

Určitě není možné tvrdit, že každý zánět, který se objeví v meziprstí, je vyvolán osinou. Při léčbě uvedených problémů ale je vždy třeba s její možností počítat.

Psím tlapkám většina majitelů věnuje pozornost. Ta pozornost ale bývá vyvolána spíše zájmem o pořádek v bytě, než o psa samotného. Nikoho určitě netěší, když pes přinese na opečovávané podlahy, křesla nebo majitelovu postel písek, bahno nebo větvičky z venkovní procházky.

Bohužel časté mytí tlapek psí kůži mezi polštářky a v meziprstí příliš nesvědčí. Výsledkem totiž bývá vlhké a teplé prostředí, které se nadmíru líbí kvasinkám a bakteriím a pes i jeho majitelé se začnou potýkat s dlouhodobým a obtížně řešitelným zánětem kůže. Daleko vhodnější než oplachování tlapek po každé procházce je nechat psa oschnout např. v předsíni a pak mu nečistoty z tlapek vyčesat a vykartáčovat. Tento postup se ale některým hospodyňkám velmi obtížně vysvětluje.

Možná se může zdát, že výše uvedené informace nemají s problémem zvaným osina nic společného. Opak je ale pravdou. Psi, kteří mají kůži v meziprstí narušenou zánětem hůře odolávají ostrému cizímu tělesu.

Stejně jako u jiných zdravotních potíží i u osin je rozumné přemýšlet nad prevencí. Je ale třeba přiznat, že to v tomto případě není nijak jednoduché. Mohli bychom se s naším psem vyhýbat místům, kde je suchá odkvetlá tráva. To by ale nešlo např. používat lovecké psy nebo brát sebou psy na výlet do přírody. S osinou se může potkat pes i ve městě. Při stavu „psích plácků“ a jiných míst, kde je psům volný pohyb povolen, by to ale mohlo znamenat, že pes bude odkázán na vodítko a ulici a to by mu určitě nebylo ani příjemné ani prospěšné.

Rozumné je po návratu z procházky, výcviku nebo sportování v rizikovém prostředí prohlédnout ohrožené části psího těla. Osina většinou zůstává po nějakou dobu zabodnutá v kůži a je tedy šance ji najít. Velmi důležitá je péče o srst na tlapách u dlouhosrstých plemen. Osiny se totiž dokáží v srsti zachytit a teprve v následující době pokračují dál do kůže. Tady je asi možné hledat důvod pro stříhání tlapek pudlů nebo prostříhávání meziprstí u kokršpanělů, které leckdo považuje za nesmyslnou módu, která se ale z hlediska probíraného problému jeví jako velmi rozumné.

Problémy s osinami bývají označovány jako záležitost sezónní a většinou je uváděno, že se vyskytují v době, kdy dozrávají semena trav. Pravdou ale je, že suchá travní semena nebo jejich obaly je možné na zemi najít po celý rok.


PESWEB – První pomoc: cizí tělesa v kůži a srsti

Opravdu stoupají počty psů?

Když se v médiích objeví článek na téma psi, vždy je na místě se trochu bát. Řada z nich totiž psům a jejich majitelům příliš nepomáhá. Podobné to je i v současné době, kdy se novináři soustředili na stoupající počty psů a otevřeli otázku: „Jsou majitelé schopní nové čtyřnohé členy rodiny vychovat?“ nebo „Vzniká generace nezvládnutelných psů?“

Otázky to jsou určitě zajímavé a často bývají dávány do souvislosti s tím, že jsou uzavřeny cvičáky a také školy a školky pro psy. Kdo má zájem ale určitě, najde kontakt na někoho, kdo mu poradí. I na našem webu jsou různé zajímavé nabídky. Pro některé majitele určitě může být výchova psa bez odborné pomoci složitá, na druhou stranu je třeba říci, že uvedené instituce mohou majiteli poradit, ale to, jakou autoritu u svého psa má, za něj nevyřeší.

Německý krátkosrstý ohař, štěňata malého münsterlandského ohaře – foto Jan Tichý

Osobně nemám velké obavy z toho, že v době, kdy se situace vrátí do normálu, se začnou plnit útulky. Člověk si na psa rychle zvykne a nerad se ho vzdává. Potíže ale mohou vznikat vlivem horšící se ekonomické situace rodin. Pes přece jen něco stojí, v rodinném rozpočtu se s ním musí počítat a na to je třeba myslet dřív, než si štěně domů přivedeme.

Jak to je doopravdy se zvýšeným zájmem o psy? Je to jen názor nebo existují nějaké důkazy?

Chovatelské kluby a poradci chovu určitě mohou dosvědčit, že zájem o štěňata všech plemen je velký. Lidé současnou dobu a to, že jsou více doma, často vnímají jako příležitost si splnit dávné přání a také přání dětí a psa si pořídí.

Určitý důkaz toho, že v loňském roce byl větší zájem o štěňata, je možné hledat v počtu zápisů psů a fen do plemenné knihy Českomoravské kynologické unie. Pod označením „zápis do plemenné knihy“ se skrývají počty u nás narozených štěňat s průkazem původu a počty zapsaných importovaných psů fen z jiných států a to jak štěňat tak dospělých jedinců.

Každý pes dostane své číslo zápisu, které v podstatě říká o kolikátého jedince plemene zapsaného do naší plemenné knihy se jedná. Čísla zápisů jsou jedním z identifikačních znaků psů a jsou také výborným podkladem pro zpracování roční statistiky. Výsledkem je přehled říkající, jak to z pohledu počtu nových psů a fen vypadá v rámci jednotlivých plemen i v rámci Českomoravské kynologické unie celkem.

V posledních letech se ročně do naší plemenné knihy zapisovalo okolo 42-43 000 jedinců (štěňat a dovezených psů). V roce 2018 to bylo 42 986 jedinců, v roce 2019 44 116 a v roce 2020 46 105. Z uvedených čísel vyplývá, že počet zápisů rostl již v předchozích letech, ale za loňský rok poskočil cca o 2 tisíce.

Zajímavé není jen celkové číslo, ale i to, jak si vedou jednotlivá plemena. V níže uvedené tabulce je TOP patnáct plemen za rok 2020 a pro zajímavost tabulku doplňují naše národní plemena.

Zhruba se dá říci, že dlouhodobě vedou němečtí ovčáci a jezevčíci. Na dalších místech v TOP patnáctce k určitým změnám ale dochází. Je vidět, že zájem je o plemena, s kterými lze dělat různé sportovní aktivity, např. border kolie, australský ovčák nebo malinois. Své příznivce mají plemena, která by se pro svoji přátelskou povahu dala řadit mezi psy rodinné, např. retrieveři a stafordšírští bulteriéři a třetí kategorii tvoří menší společenská plemena, např. yorkshire teriér , čivava nebo kavalír king Charles španěl. Stranou nezůstávají ani plemena lovecká (jezevčík, německý krátkosrstý ohař).

Malý hrubosrstý vendeéský basset, jezevčík hrubosrstý – foto Jan Tichý

Připomenout je určitě třeba, že Českomoravská kynologická unie je u nás největší organizací zastřešující chov psů s průkazem původu, ale není organizací jedinou. Počítat je třeba s tím, že se moc neví, jaký podíl mají v české a moravské psí populaci ti s průkazem původu. Odhaduje se, že tvoří necelou 1/4 .

Pořadí plemen podle počtu zápisů do plemenné knihy ČMKU v roce 2020

pořadíplemenopočet zápisů
1.Německý ovčák4 621
2.Jezevčík1 973
3.Stafordšírský bullterier1 506
4.Border kolie1 342
5.Labradorský retriever1 333
6.Čivava1 326
7.Australský ovčák1 093
8.Yorkšírský terier1 075
9.Zlatý retriever887
10.Kavalír King Charles španěl809
11.Belgický ovčák – Malinois805
12.Německý ohař krátkosrstý731
13.Francouzský buldoček682
14.Německý špic681
15.Pudl620
19.Chodský pes549
32.Český fousek402
41.Pražský krysařík302
52.Československý vlčák247
77.Český strakatý pes145
89.Český horský pes89
235.Český teriér3

Čtěte také: JAK poznám, že je zdravý, když se ho nemohu zeptat?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Péče o březí fenku – očkování a odčervení

Naše Andulka začala barvit a chceme ji krýt. Nevíme ale, jak to je s očkováním a odčervením. Každý nám říká něco jiného. Poradíte?“ dotaz z veterinární ordinace

Dotazy jak to je s preventivními úkony u březích fen jsou poměrně časté a je pravdou, že názory na tuto problematiku se rozcházejí. Někdo přísahá na odčervení a naopak zamítá očkování, jiný by se všemu u březí fenky raději vyhnul a další si myslí, že očkování, odčervování a případné ošetření proti zevním parazitům nemá s březostí nic společného.

Thajský ridgeback, anglický toy teriér – foto Jan Tichý

Dříve se doporučovalo odčervit fenku před očekávanou říjí a pak v polovině březosti a to zejména přípravkem zaměřeným na škrkavky. I při sebevětší péči se může stát, že se u březí feny objeví některá z tasemnic. Nejčastěji se jedná o tasemnici psí, která má jako mezihostitele blechu. Staří chovatelé si určitě pamatují na doby, kdy bylo zcela vyloučeno zbavit březí fenu tasemnice. Tehdy používané přípravky většinou vyvolávaly silný průjem a přímo kolikové bolesti. Mohlo se stát, že s vypuzovanou tasemnicí odešla i štěňata.

S dalšími parazity se dřívější chovatelé příliš často nepotkávali a ani oni, ani veterináři se jimi nezabývali. Dnes je situace trochu jiná. Mimo uvedených škrkavek a tasemnic se v chovu psů potýkáme s řadou dalších vnitřních parazitů. Naše psy např. trápí giardie, různé druhy isospor nebo tenkohlavec liščí. Nepříjemné je to, že jednorázové odčervení uvedené parazity z psího organizmu neodstraní.

Rozumné tedy je nechat vyšetřit trus fenky před krytím, v polovině březosti a neuškodí ani vyšetření v týdnu před předpokládaným porodem. Pokud se něco najde, jsou k dispozici přípravky, které lze použít, aniž by březí fence uškodily.Nemá-li chovatel možnost nechat trus vyšetřit, určitě neudělá chybu, pokud fenku odčerví před říjí a v polovině březosti.

Počítat je ale třeba s tím, že i když je nález koprologického vyšetření trusu negativní nebo byla fenka odčervena, mohou se u štěňat objevit škrkavky. Důvod spočívá ve způsobu vývoje škrkavek a v tělních (somatických) larvách, které má fenka v sobě a které se v průběhu březosti uvolní. Somatické larvičky se vyšetřením trusu neprokáží a nezničí je běžné odčervení. V praxi to znamená, že by chovatel měl nechat vyšetřit trus štěňat ve věku okolo 14 dnů nebo štěňata odčervit.

Březí fenu nemusí trápit jen paraziti vnitřní. Pokud přichází do kontaktu s dalšími psy a není ničím preventivně chráněna, může si opatřit vlastní soukromou menažérii v podobě blech nebo dravčíků a z procházky si přinést klíšťata. Zvláště první dvě „breberky“ se snadno přenesou na štěňata a mohou pro štěňata znamenat velkou zátěž. Pokud naší fenku něco podobného v březosti postihne, je třeba zakročit. Musí se to ale dělat s rozumem. S nepříjemnými cizopasníky přece nechceme odstranit i štěňata.

V případě zevních i vnitřních parazitů platí, že veškerá léčba by měla být konzultována s veterinářem a přesně cílená. Její součástí musí samozřejmě být i opatření zaměřená na prostředí. Je třeba počítat s tím, že problém, který se dá u březí feny vyřešit bez většího nebezpečí může pro malá štěňata znamenat velmi ztížený životní start.

Tenkohlavec liščí a Giardia canis (označené a uprostřed zvětšené), vpravo dravčík.

V otázce očkování březích fen se mohou názory lehce rozcházet. Většina chovatelů se snaží mít své feny v potřebné imunitě a očkuje s určitým předstihem před krytím. Mimo očkování proti herpesviróze by se fena neměla očkovat těsně před nebo po krytí. Očkovat lze, pokud je použita vhodná očkovací látka, v polovině březosti, v některých případech i daleko později.

Z hlediska štěňat se jeví nejdůležitější očkování proti psince, parvoviróze, coronaviróze a infekčnímu zánětu jater. U fen, u kterých byla prokázána herpesviróza nebo kterým uhynula na toto onemocnění štěňata, je rozumné očkovat proti herpesviróze. Vakcina se aplikuje okolo krytí a pak ještě jednou v týdnu před předpokládaným porodem. Trochu opatrnější je třeba být v případě očkování proti leptospiróze a vzteklině. Typ použité vakcíny by měl určovat veterinář. On zná nákazovou situaci, složení očkovací látky i to, zda je pro daný případ vhodná či ne. I tady platí, že by se nemělo kombinovat odčervení s očkováním.

Pokud byla fenka pravidelně očkovaná a říje přijde v takovém termínu, že očkování lidově řečeno prochází, nic moc se neděje. Většina vakcín vyvolává dostatečnou imunitu a očkování můžeme přeložit na dobu po odstavu štěňat.

Velmi záleží na nákazové situaci. V době, kdy naše chovy likvidovala parvoviróza, se očkování proti ní v polovině březosti velmi doporučovalo. Zdůvodňovalo se to v rámci možností výbornou hladinou protilátek štěňat od takto očkované feny.

Očkování a odčervení březích fen jsou věci, které by měl chovatel konzultovat s ošetřujícím veterinářem. Opatrnost a odborné vedení v těchto oblastech se určitě vyplatí. Mezi chovateli kolující „zaručeně nejlepší léky“ v sobě skrývají řadu nebezpečí. Patří sem nevhodnost přípravku pro daný problém, neznalost správného dávkování, problematické skladování a často i několik let prošlá doba použitelnosti.

Zkušenosti s našimi službami si chovatelé vyměňují ve facebookové skupině Labvet – progesteron club.

Čtěte také: Reprodukce psů – další články na blogu


Výživa březí feny

Včera jsme kryli. Ode dneška jí dávám 2x víc žrádla, přece chci, aby měla hodně štěňat.“ takychovatel

Chovatelé by většinou chtěli vědět, zda je jejich fena březí co nejdříve po krytí. Vede je k tomu řada důvodů. Vyjma toho, že si občas někdo chce naplánovat psí „mateřskou dovolenou,“ přemýšlejí hlavně o tom, jak změnit a zlepšit péči věnovanou feně. Z hlediska očekávaného potomstva i samotné matky jsou podobné úvahy určitě rozumné, ale uvést je v praxi není vždy zcela jednoduché.

Začínající, ale bohužel často i zkušení chovatelé často zapomínají na tři úzce související pravidla, která nelze při péči o březí fenu pominout.

  • Březost je fyziologický, tedy normální stav.

Chovatelé občas mívají sklony zacházet s březí fenou stejně jako s nemocným jedincem. Podobné jednání neprospívá feně, případným potomkům ani chovateli samotnému.

  • Méně někdy znamená více.

Březí fena samozřejmě zvýšenou péči potřebuje. Nic ale nelze přehánět. Přemíra péče často mívá opačný výsledek, než chovatel očekává.

  • O průběhu březosti i porodu do velké míry rozhoduje péče o fenu nejen v období, kdy se chystá být matkou, ale v celém jejím životě.

I když je mateřství zcela normální a přirozenou záležitostí, znamená pro každou matku (feny nevyjímaje) značnou fyzickou i psychickou zátěž. Celková kondice hraje v průběhu březosti, porodu i odchovu potomstva nesmírně velkou roli. Chovatel by měl dbát na to, aby kondice feny byla v naprostém pořádku již před krytím. Pokud není, neměl by fenu krýt.

Celkem jednoduchá bývá situace pracovně zatížených fen nebo fen zvyklých na pravidelný pohyb. Horší už je to v případech, kdy se fenka „mazlíček“ ve svém každodenním životě dostane ven jen na nezbytně nutnou dobu k vyvenčení a pak se rychle vrací domů, do prostředí chráněného před zlými lidmi, psy a pro ni příjemnou a pro majitele nevítanou námahou svalů.

Do podobné situace se dostávají i feny, které v podstatě neopouští svůj kotec. Očekávat, že potřebnou „fyzičku“ fena dožene v průběhu březosti, je značně riskantní. Fyzická zátěž březí fenky by měla být úměrná, ale dostatečná. Ke konci březosti je třeba vše přizpůsobit počtu štěňat nebo přesněji řečeno velikosti bříška. Honit fenku jezevčíka, která tahá březí bříško skoro po zemi po schodech do čtvrtého patra určitě není rozumné.

Kerry blue teriér, irský setr – foto Jan Tichý

Nesmyslné je předpokládat, že mateřství spraví případné zdravotní potíže. Je pravda, že v době březosti se aktivizuje celý obranný systém nastávající matky a její organizmus se snaží využít i nejskrytější rezervy. Březost, porod i odchov štěňat mohou proběhnout přímo ukázkově a zdravotní problémy se zdají být zažehnány. Po odstavu štěňat se však většinou potíže objevují znova a velmi často v daleko horší míře, než před krytím.

Určitou výjimku mohou tvořit problémy gynekologického rázu. Např. po zánětu dělohy nebo po císařském řezu se doporučuje krýt fenku při následující říji. To ale neznamená, že fenku neschopnou rodit jinak než „císařem“ máme krýt každého půl roku. Jeden císařský řez je smůla, dva by měly být důvodem k vyřazení fenky z chovu.

I u feny, která je po všech stránkách k mateřství ideálně připravená, by se měl chovatel zamýšlet nad několika oblastmi, v kterých může, vzhledem k březosti, dojít k určitým změnám. Jedná se zejména o výživu a preventivním zákrokům typu odčervení a očkování

Otázka krmení patří k nejvíce diskutovaným problémům v chovu psů vůbec a v případě březích fen zvlášť. Pro řadu chovatelů je ideálem fena v blahobytné kondici a u řady z nich stále přetrvávají názory typu „Čím víc budu krmit, tím víc štěňat bude a také fena bude mít víc mléka.“ Neuvědomují si rozdíl mezi správnou kondicí a přetučnělostí a často se pak diví, že fena obtížně zabřezává a ještě obtížněji rodí, a že ani s laktací to není nejlepší.

Do poloviny březosti je růst zárodků a později plodů v děloze feny náročný spíše z hlediska vývoje než hmotnosti. Změny, které probíhají v jejím organizmu, mimo jiné způsobují i lepší využívání všeho, co se jí v oblasti výživy dostává. V tomto období tedy fena zcela vystačí s běžnou krmnou dávkou.

Zhruba od pátého týdne nároky feny na výživu stoupají a měnit by se tedy měla i krmná dávka. Doporučováno je zvýšení o 5 – 10% týdně. V praxi to znamená, že ke konci březosti se zvýší krmná dávka feny ve srovnání s dobou krytí asi cca o jednu třetinu.

Někdy je uváděn koeficient zvýšené potřeby energie v době březosti. Ten se trochu liší v souvislosti s velikostí a hmotností plemen. Pokud by jako příklad byla použita níže uvedená plemena, vypadala by příslušná čísla asi následovně:

Plemenováha v kgenergetická potřeba dospělý pes kcal/ denkoeficientenergetická potřeba vysokobřezí fena kcal/den
čivava1,51001,3130
americký
kokršpaněl
74501,4630
kerry blue
teriér
151 0001,41 400
irský setr251 5001,52 250
gigantická
plemena
603 5001,75 950

Čísla uvedená v tabulce jsou vysloveně orientační. Jejich skutečnou hodnotu je třeba odvodit od potřeb jednotlivých fen, jejich kondice, zátěže i určeného či odhadovaného počtu štěňat.

S přibývajícími týdny březosti je třeba nejen mírně zvyšovat objem krmné dávky, ale zároveň ji feně předkládat víckrát denně a v menších porcích. Důvodem k tomu je zvětšující se velikost dělohy, která tlačí na ostatní břišní orgány a omezuje je tak do určité míry v jejich činnosti. Méně se toho vejde do psího žaludku či střev, náročnější se stává i trávení.

Samostatnou kapitolu ve výživě březí feny tvoří oblast vitamínů a minerálií. Právě tady se leckdo ve snaze feně co nejvíce pomoci dopouští chyb. Řada chovatelů se zcela oprávněně obává poporodní eklampsie (odvápnění) feny. Většinou k němu dochází cca okolo 14-20 dne po vrhu, tedy v době, kdy je na fenku z pohledu kojení kladená největší zátěž. K odvápnění ale může dojít i před porodem nebo těsně po něm.

Velkou roli při vzniku uvedeného onemocnění hraje vápník a to nejen v souvislosti s jeho množstvím v organizmu, ale také jeho poměr např. k fosforu nebo hořčíku. Chovatelé si důležitost vápníku uvědomují, a snaží se eklampsii velkými dávkami vápník obsahujících přípravků předejít. I v tomto případě méně znamená více.

Organismus feny, který dostává vápník v množství daleko přesahujícím jeho momentální potřebu, si tento důležitý prvek přestává sám brát z potravy. Má jej přece chovatelem předložený jako na dlani, proč by se tedy namáhal. V době nejvyšší laktace, kdy fena potřebuje zužitkovat úplně všechno, najednou neví, jak si z předkládaného krmiva vápník vzít. Dostává se do situace netrénovaného sportovce. Měsíce je vozen autem v obavě, aby se příliš neunavil, a pak jej někdo pošle běhat maratón.

Chovatelé se někdy obtížně smiřují s tím, že sklony k eklampsii jsou velmi často i geneticky podmíněnou záležitostí a to jak z hlediska určitých plemen, tak i jednotlivých rodin. Z toho vyplývá, že fena, u které se opakovaně problémy tohoto typu objevily, by neměla být dále využívána v chovu.

Z pohledu výživy mají určitě o něco jednodušší situaci chovatelé krmící granulemi a to těmi, které jsou určeny pro březí fenky. Chybu určitě nedělá ani ten, kdo krmí tradičně. Vždy by se mělo vycházet z potřeb dané fenky, z její kondice i z toho, co vyžaduje a naopak odmítá. Určitě by se neměly dělat žádné rychlé a násilné změny, ale plynule pokračovat v běžné výživě.

Počítat je třeba i s tím, že březí fena má zvýšené nároky na příjem tekutin. Je tedy zvláště nutné dbát na to, aby měla k dispozici dostatečné množství čisté vody.


Zkušenosti s našimi službami si chovatelé vyměňují ve facebookové skupině Labvet – progesteron club.

Čtěte také: Reprodukce psů – další články na blogu


Pár slov o březosti aneb co se děje v naší fence po krytí?

Dobře jsme nakryli, tak teď už je to jen na vás. Hlavně fenu hlídejte zítra. To se vajíčka zavrtávají do dělohy. Kdyby moc skákala, tak vypadnou,“ rádoby vzdělaný majitel krycího psa.

Po spáření spermie psa putují přes děložní krček, děložní tělo a děložní rohy až k vejcovodům, kde čekají na vajíčka. Údajně jsou spermie v pohlavních orgánech fenky schopné oplodnit vajíčko 4-5 dnů.

Zajímavá je rychlost, jakou spermie putují. Např. MVDr. Jan Koller uváděl, že spermie se pohybuje rychlostí 3 – 5 mm za minutu. Děložní tělo s děložními rohy u feny průměrné velikosti (beagle, kokršpaněl, střední pudl) jsou dlouhé zhruba okolo 220 mm. Znamená to, že spermie se s vajíčky mohou setkat již hodinu po uskutečněném krytí. V průběhu této doby prodělává spermie další vývoj, který ji připravuje na celkem složitý úkol – proniknout do vajíčka přes obtížně průchodnou obranou bariéru.

Schopnost spermie tuto bariéru překonat je dána biochemickými pochody narušujícími stěnu vajíčka a aktivním pohybem spermie. Po spojení spermie s vajíčkem splynou i prvojádra obou pohlavních buněk. Jedná se o velmi složitý proces, jehož výsledkem je oplozená vaječná buňka – zygota.

Zygota postupuje vejcovodem směrem k děloze a přitom prodělává první stádia růstu. Z původního jednobuněčného útvaru se stává útvar dvoubuněčný, čtyřbuněčný, osmibuněčný, šestnáctibuněčný atd. Celý proces se nazývá rýhováním vajíčka. V době, kdy zygota sestoupí až do dělohy, vypadá jako z mnoha buněk složená kulička. Její označení – morula – je odvozeno od latinského názvu plodu moruše (morulla), který svým tvarem připomíná.

Jednotlivé zárodky se v děložních rozích rozptýlí a začíná probíhat proces označovaný nidace nebo implantace. Česky by se toto dění dalo nazvat usazováním nebo zahnízděním zárodků ve sliznici děložní. U psa k němu dochází přibližně 16. – 17. den po krytí. Proces je to velmi složitý a březí fena by měla mít náležitou péči. V tomto období by neměla být vystavována příliš velké zátěži ani stresům.

Na nidaci zárodků reaguje děloha, která se v průběhu březosti několikanásobně zvětší. Zvětšuje se i žluté tělísko, které mimo jiné produkuje tolikrát citovaný progesteron, který v průběhu březosti zabraňuje jejímu přerušení. Další proměny prodělává i samotný zárodek. Vytvářejí se v něm tři buněčné vrstvy – zárodečné listy, které tvoří základ pro vývoj tkání a orgánů budoucího mláděte.

V počátku vývoje si jsou zárodky savců, ryb a ptáků velmi podobné. V určitém období se i u savců objevují náznaky žaber, které postupně vymizí. Dokud nejsou vyjádřeny zřetelné znaky druhové, to je přibližně v 1/3 doby nitroděložního vývoje, je vznikající organizmus nazýván zárodkem (embryem). V době, kdy už je poznat, co že ze zárodku vyroste, mluvíme o plodu (fetu).

Prosté zahnízdění zárodku v děložní sliznici nestačí k jeho dalšímu zdárnému vývoji. K tomu je třeba daleko pevnějšího spojení zárodku a matky. Začínají vznikat tak zvané plodové obaly. Jsou to blanité vaky, které zárodek a později plod chrání, umožňují jeho výživu, dýchání a také vyměšování. Spojení plodových obalů s plodem zajišťuje pupeční provazec.

Vnější plodový obal bývá nazýván „klkatý“. Svůj název má podle výrůstků – klků, které lze najít na jeho vnější části a které prorůstají do děložní sliznice. Klky obsahují jemné vlásečnice, které do nich byly přivedeny z pupečního provazce. Jejich jemnými stěnami prolíná krevní plazma z těla matky do těla plodu.

V březosti zůstává přezka povolená a prosáklá.

Podle rozložení klků se rozeznávají typy placent (lůžek). Např. opice a hlodavci mají klky rozložené do kruhu a jejich placenta se nazývá discoidea. Šelmy, tedy i pes, mají tak zvanou placentu pásovou (placenta zonaria). Klky v ní tvoří jakýsi pás uložený kolmo na plod. V praxi to znamená opravdu pevné usazení plodů v děloze, které umožňovalo šelmám matkám lovit. Plodové obaly jednotlivých štěňat se mohou v děloze matky dotýkat, ale nesrůstají. Každé štěně má tedy svoje plodové obaly i své vlastní lůžko.

Plíce plodu jsou v době nitroděložního vývoje nefunkční a jeho krevní oběh je jiný než u narozených jedinců. O přísun potřebného kyslíku se stará matka. Přesto tvoří krevní oběh matky i plodu dva samostatné celky, protože jejich cévy na sebe přímo nenavazují.

Zhruba okolo 28 dne březosti mají zárodky kulovitý tvar a děloha připomíná růženec, v kterém počet navlečených korálků odpovídá počtu štěňat. Dokud nebyl k dispozici ultrazvuk, bylo nahmatání „růžence“ jedním ze způsobů potvrzení březosti fenky. Dnes se v tomto období dělá sonografické vyšetření. Upozornit je asi třeba na to, že radost z potvrzení štěňat může být předčasná a že i v pozdějším období je fenka schopná plody vstřebat.

Většina dění během březosti feny probíhá skrytá před zvědavým pohledem chovatele. Jsou ovšem určité známky, které můžeme vidět. U řady fen se po krytí nevrací přezka do normálního stavu. Stejně jako další části pohlavního ústrojí feny zůstává mírně zduřelá, jakoby prosáknutá. U většiny fen se objevuje hlenovitý čirý nebo lehce zabarvený výtok.

Chovatelé se děsí a mají podezření na onemocnění typu zánětu dělohy. Pokud výtok není hnisavý a páchnoucí, není žádný důvod k obavám. Příroda chrání nenarozené potomstvo proti všem možným nebezpečím a tedy i proti infekci. Jednou z obranných bariér je i zvýšená sekrece v oblasti pochvy.

Asi po třech až čtyřech týdnech se začíná projevovat reakce mléčné žlázy. Struky jsou zarůžovělé, mírně zvětšené a jakoby ztuhlé. Připomínají malé gumové zátky trčící do prostoru. Postupně se začíná zvětšovat objem feny v krajině posledních žeber. Tam se totiž v první polovině březosti děloha skrývá. V druhé polovině březosti se zvětšuje objem celé dutiny břišní.

Zhruba 10 – 7 dní před porodem lze přes stěnu břišní nahmatat pohyby plodů. Asi týden před porodem výrazně zduří mléčná žláza, u některých fen se v tomto období objevuje první sekret. Ve stejném období se břišní svaly feny povolují, děloha klesá a vše se chystá k porodu.

K uvedeným změnám nedochází u všech fen ve stejné míře. Velmi záleží na typu plemene, počtu štěňat ve vrhu i na tom, kolikátý vrh fena čeká. Jinak bude reagovat svalovina břišní stěny u malého kvadratického plemene, např. west highland white teriéra při prvním porodu feny a třech štěňatech a jinak bude vypadat sedmiletá fenka českého fouska, která na svět přivedla již dva početné vrhy a právě čeká dalších osm štěňat.

Některým fenám se v průběhu březosti nevyhýbají potíže, odpovídající nevolnostem nastávající lidské maminky. Jsou feny, které trpí zvracením nebo nechutenstvím, jsou i feny, které v době březosti projevují doposud skryté chutě.

Highland white teriér, český housek – foto Jan Tichý

Měla jsem fenku, u které nejlepším způsobem potvrzení březosti byla její neukojitelná touha po mrkvi. Jinak ji s přesvědčením masožravce odmítala a s pečlivostí Popelky oddělila sebemenší kousky zeleniny od ostatního krmiva. Do týdne po krytí zapomněla na slušné vychování a speciálně mrkev byla ochotna ukrást v krámě nebo sousedům ji vytahat ze záhonu.

Hodně chovatelů uvádí změny v chování březích fen. Nastávající psí matky bývají spavé, línější, celkově na sebe opatrnější a řada z nich touží po lidské společnosti a pohlazení daleko více, než jindy. Na některé feně není poznat vůbec nic. Důstojnost mateřství se jí vyhýbá a ani rostoucí objem není důvodem k tomu, aby přestala honit kočky a plavat v každé louži, která se jí naskytne.


Zkušenosti s našimi službami si chovatelé vyměňují ve facebookové skupině Labvet – progesteron club.


Čtěte také: Určení dne krytí feny