Geneticky podmíněná onemocnění ztěžují chov celé řady plemen. Dříve jsme se podobnými věcmi moc nezabývali. Možná jsme je brali jako běžný průvodní jev chovu psů a v řadě případů si mysleli, že se jedná o následky jiného onemocnění, např. různých viróz nebo otrav. Pravdou je, že se dnes snad u každého plemene nějaký dědičně podmíněný zdravotní problém vyskytuje. O tom, jak moc je závažný, pak rozhoduje jeho dopad na život a pracovní využití psů a také četnost, v jaké se v populaci plemene vyskytuje.
Svou „Achillovu patu“ má i plemeno, které si získává stále více příznivců a kterým je malý výborně ovladatelný a pracovitý border teriér. Onemocnění se nazývá Canine Epileptoid Cramping Syndrome, najít jej lze také pod zkratkou CECS a mezi chovateli bývá označováno jako křeče border teriérů. Charakter onemocnění asi nejlépe vystihuje slovo cramping. Je odvozeno od slova cramp, které pochází z angličtiny a má celou řadu významů. Mezi ně např. patří svěrák, ale také ochromení nebo postižení křečí.
Canine Epileptoid Cramping Syndrome je onemocnění, které je považováno za metabolickou, nervovou a svalovou poruchu. Občas je zaměňováno s epilepsii, ale epilepsií v pravém slova smyslu není. Nedochází při něm k pravidelným záškubům, ale spíše ke ztuhnutí svalů. V poslední době se objevily zprávy hledající příčinu probíraného onemocnění v negativní reakci na lepek.
CECS je onemocnění, které má tak zvaný záchvatovitý charakter. V praxi to znamená, že se střídají období, v kterých je pes zcela bez problémů s krátkým obdobím křečí. Ty se mohou vyskytovat v různé formě. Nejčastěji se onemocnění projevuje křečovitým strnutím končetin. Hrudní končetiny se napínají před a pánevní za tělo. Pes trochu vypadá, jako by se protahoval. Končetiny jsou ztuhlé a nelze je ohnout. Při silnějším záchvatu pes upadá na bok a v křeči zůstává několik vteřin až minut. Po odeznění křeče bývá lehce dezorientován, ale poměrně rychle se vrací do normálního stavu.
U celé řady nervových onemocnění lze vypozorovat vyvolávací impuls. U CECS to nefunguje. Křeče se dostavují u psů v afektu, u psů v naprostém klidu a poměrně často u psů po větší zátěži, např. po návratu z lesa nebo z delší procházky.
U všech onemocnění je důležité odpovědět na čtyři otázky. Co je způsobuje, jak je prokázat, jak je léčit a jak jim předcházet. V případě křečí border teriérů se zatím moc neví, co onemocnění vlastně způsobuje. Jediná známá skutečnost je to, že se jedná o problém dědičný a že významnou roli hraje metabolismus psa.
Stejně problematické to je s průkazem onemocnění. Nezbývá nic jiného než postupovat metodou vylučovací, tedy zjišťovat, zda se nejedná o jinou chorobu. Požadováno bývá široké laboratorní vyšetření zaměřené na funkci vnitřních orgánů. Zejména bývá doporučováno stanovení žlučových kyselin, které může rozhodnout, zda se nejedná o tak zvaný jaterní shunt (vrozená cévní anomálie jater) a doporučovaná jsou i vyšetření zaměřená na onemocnění slinivky břišní (pankreatopatie). V obou případech mohou být křeče jedním z průvodních příznaků.
Doporučováno bývá i vyšetření neurologické. Velmi důležitá je anamnéza, tedy informace podávané chovatelem a zcela ideální je, pokud majitel natočí psa v záchvatu na video. V dnešní době mobilních telefonů s velkou výbavou to není velký problém a video nebo alespoň fotografie dokáží ve správné diagnóze výrazně pomoci. Ono se těžko určuje onemocnění, které veterinární lékař zná jen z popisu a v ordinaci pes většinou záchvat nedostane. V Evropě zatím, alespoň pokud je mně známo, žádná genetická laboratoř průkaz CECS nenabízí.
Vzhledem k tomu, že Canine Epileptoid Cramping Syndrome je onemocnění dědičné, úplné vyléčení psa není možné. Léčba se tedy zaměřuje na tlumení příznaků. Léky podávané u jedinců postižených epilepsií v případě CECS většinou nefungují. Výrazně úspěšná ale bývají dietní opatření.
Vhodné je sáhnout po některé komerční dietě. Občas pomáhají diety zaměřené na onemocnění ledvin, v kterých bývá nižší obsah bílkovin, a někteří veterináři doporučují bezlepkovou dietu.
Velmi složitá je otázka prevence. Canine Epileptoid Cramping Syndrome patří mezi geneticky podmíněná onemocnění. Jedná se o autozomální recesivní typ dědičnosti. V praxi to znamená, že vlohu pro onemocnění musel postižený jedinec získat jak od otce, tak od matky. Vzhledem k tomu, že genetické vyšetření není dostupné, nemá chovatelský klub možnost věc ošetřit v podmínkách pro zařazení do chovu.
Řešení problému je nejvíce v rukou chovatele. Není přece rozhodující, kdo mně nebo spíše mému psovi co prokázal. Rozhodující je to, co o něm vím, co vím o jeho zdravotním stavu a také to, zda jsem schopen či schopna říci: „Jsi pracovitý a výstavně úspěšný pes nebo fena, ale do chovu nepatříš!“ Je to i o ochotě majitelů psů a fen oznámit poradci chovu, že právě u jeho zvířete se něco podobného ukázalo. Pak jde udělat sice omezená, ale přece jen nějaká opatření v rámci chovu plemene jako celku.
Velký problém spočívá v tom, že se Canine Epileptoid Cramping Syndrome se neobjevuje u štěňat, ale většinou u jedinců ve věku 2-6 roků. V praxi to znamená, že leckterý postižený pes nebo fenka do chovu zasáhli dřív, než i ten nejslušnější chovatel věděl, že se jedná o nemocné jedince.
Je třeba si uvědomit, že pokud z našeho chovu vyjde štěně, kterému chybí zub nebo má ucho jinak nesené než požaduje standard, je to smutné, ale nebrání to psovi, aby prožil plnohodnotný psí život, dělal svému pánovi radost a odvedl požadovanou práci v praxi. Pokud odchováme štěně, které se bude s nějakou chorobou a Canine Epileptoid Cramping Syndrome do této oblasti určitě patří, potýkat celý život, připravujeme jemu i jeho majiteli řadu let trápení a problémů. A to by cílem chovu psů v žádném případě být nemělo.
Čtěte také: Otazníky kolem genetických vyšetření
Labvet.cz – odběry na genetická vyšetření
