Autor: Labvet

MVDr. Petr Vokoun

Na otázku „Proč se pes pořád drbe“ může být nasnadě i jízlivá odpověď: „Protože má blechy!“ Nemusíte se hned urazit! I na opečovávaného psa může přesednout blecha od sousedovic psa, od koček či od ježků na zahradě. Takže kontrola zablešení je vždy na prvním místě, pokud není pes chráněn dlouhodobě působícími odpuzujícími prostředky.

Jestliže však blechy jako příčinu svědění spolehlivě vyloučíme, nastává složitější situace. Psí drbání může mít mnoho dalších i zdánlivě odlehlých příčin a bývá i pro veterináře jedním z diagnostických oříšků.

Nahlédněme, co vše (případně ještě více) mu v té chvíli může běžet hlavou. Tedy kromě zmíněných blech:

• zákožky nebo ostatní paraziti?
• alergie?
• přehnaná či zanedbaná péče o kůži a srst?
• způsob výživy resp. přecitlivělost na některé krmivo?
• zánět kůže u psa s účastí bakterií či kvasinek?
• onemocnění některého vnitřního orgánu?
• vnitřní paraziti?
• dráždivé látky v okolí psa?
• či dokonce „neuróza“?
• eventuálně další možné i nemožné příčiny svědění kůže.

Této fázi veterinářova usilování o správnou diagnózu se také říká diferenciální diagnóza. Jeho cíleně mířené otázky naznačují, že od Vás potřebuje získat co nejvíce údajů pro anamnézu neboli historii případu. To je pro něj velmi důležité východisko pro další diagnostické úvahy.

Zde může majitel nejvíce pomoci nejen veterináři, ale především svému psu co nejpřesnějšími informacemi o vzniku a dosavadním průběhu potíží a jiných zdánlivě nesouvisejících okolnostech. Náš pacient nám to bohužel nemůže sdělit, ale vy jej máte téměř stále na očích. Ze zkušenosti vím, že pečlivým majitelům neunikne ani několik chybějících chloupků nebo mikroskopický pupínek. Vaše informace jsou tedy velmi cenné k prvnímu vytřídění tak široké palety možných příčin vyvolávajících svědivost u psa.

Přesný mechanismus svědivosti není znám. Není ani zcela jasné, co vlastně spouští tvorbu svědivých podnětů v nervových zakončeních v kůži. Skutečností je, že se svědivostí jsou spojeny např. změny teploty či vlhkosti kůže, onemocnění kůže i vnitřních orgánů. I různé podněty mechanické, chemické, teplotní působící na kůži přímo i působení různých látek i léků podaných vnitřně mohou vyvolávat svědivé pocity. Podráždění se z kůže přenáší nervovými vlákny do míchy a mozkové kůry.

Nejúpornější svědivost neutuchající ve dne ani v noci mívají nejspíše na svědomí zákožky – roztoči způsobující u psa svrab neboli prašivinu. Na druhém místě jsou to alergie.

V případě svrabu se na svědění podílí jednak pohyb roztočů vrtajících chodbičky v kůži, který se zesílí zvláště při pobytu v teplém bytě, jednak i přecitlivělost na výměšky zákožek. Obdobné problémy s přecitlivělostí mohou nastat i při napadení blechami.

Příčinou svědění nemusí být jen reakce na štípnutí, ale často k tomu přistupuje i časem vytvořená alergie na bleší výměsky. K vyvolání svědivé kopřivkové vyrážky pak stačí přeběhnutí jedné blešky po zádech psa. Výsledkem opakování takových situací bývá zhrublá, strupovitá kůže na hřbetě složená až v záhyby a téměř olysalá. Východiskem není ani tak zabíjení každé blechy, ale spíše preventivní odpuzování blech dlouhodobě působícími prostředky.

Ty se mohou osvědčit i v odpuzování ostatních kožních cizopasníků, kteří sice nepůsobí tak dramatickou svědivost jako zákožky nebo alergie, ale obtěžují občas psa i jeho pána. Patří k nim např. dnes již i u nás dosti známý roztoč zvaný dravčík (lat. Cheyletiella), příbuzný zákožkám, ale cizopasící na povrchu pokožky temene a hřbetu psa. Pro viditelnost i pouhým okem získal přízvisko „pochodující lupy“. Občas se kvůli němu drbe celá rodina.

Původcem svědivosti psa (a občas i člověka) bývají téměř každoročně i tzv. sametky (lat. Neotrombicula). V období „zrání švestek“ tedy v druhé části léta je tráva plná těchto oranžových „pavoučků.“ Zakusují se do pokožky mezi prsty, okolo nosní houby i očních víček psa. Asi 2-4 týdny sají tkáňovou tekutinu z kůže a po té se dobrovolně pouštějí a v trávě zase dokončují svůj vývojový cyklus. I zde může hrát roli při vzniku svědivosti reakce kůže psa na látky vyměšované roztoči.

Atopie

Tím jsme se přiblížili ke druhé hlavní příčině úporné svědivosti založené na vrozených vlohách odborně zvané atopie. Jedná se o projevy přecitlivělosti vůči nejrůznějším látkám z okolí zvířete, které pronikají do těla hlavně dýchacími cestami případně i přes kůži. Dosáhne-li časem reaktivita psa opakovaným stykem s těmito alergizujícími látkami prahu svědivosti, propukají potíže. U psů s vrozenou vlohou k alergiím se to stává již mezi 1. – 3. rokem života.

Mezi nejčastější zdroje alergizujících látek patří již zmíněné blechy a pravděpodobně i cizopasící roztoči, bakterie, kvasinky a plísně (žijící běžně na pokožce psa), prach z bytu a roztoči v něm žijící, plísně ze zevního prostředí, ale i např. pylová zrnka zejména travin a plevelů. S vrozenou vlohou k přecitlivělosti třeba počítat asi u 10% psů. U některých se ale nemusí celý život projevit, pokud styk s alergizujícími látkami nepřesáhne potřebný práh.

Svědivost se u alergií soustřeďuje v prvé řadě na obličejovou část hlavy psa, uši (včetně recidivujících zánětů zevního zvukovodu), spodinu krku, břicho a tlapky. Zhoršení bývá provázeno i zánětem očních spojivek a rýmou. Zvláštním problémem v oblasti alergií je výskyt projevů přecitlivělosti na krmivo resp. některou z jeho složek.

Přirozeně nejčastější příčinou jsou přítomné bílkoviny masa, vajec, mléka nebo i soji, ale přecitlivělost se může vytvořit i na jiné složky krmiv. Proto se vyrábějí hypoalergické diety s vypuštěním poznaných alergizujících přísad.

Mírnější formy psího drbání mohou mít i prostší příčiny např. v lidské péči. Přirozeně, že zanedbaná péče o čistotu srsti bývá příčinou svědivosti. Ale dnes se setkáváme spíše s následky péče přehnané. Zejména městský člověk často přenáší své hygienické návyky i na psa a neuvědomuje si, že pokožka psa má jisté odlišnosti od pokožky lidské již ve své stavbě. Přehnaně časté užívání koupelí s odmašťujícími prostředky, zejména určenými pro lidskou pokožku, naruší ochrannou funkci kůže. Na té se mimo jiné podílí i tukové látky, enzymy a přirozená kožní mikroflóra (bakterie, kvasinky).

To vše zlikviduje nevhodně zvolený a příliš často užívaný šampon. Důsledkem je buď přímé podráždění pokožky nebo přinejmenším její přesušení nebo naopak vyprovokování nadměrné tvorby kožního mazu, oslabení její přirozené ochrany a vznik infikovaných zánětů. To vše může navodit i svědivé pocity.

Psí pokožce konečně nesvědčí ani příliš suché klima našich ústředně vytápěných bytů. Působí ztrátu přirozené vlhkosti pokožky rovněž s následnou svědivostí. Veterinární dermatologové na to mají docela jednoduchý recept- alespoň 1x za 10-14 dní takového psa prostě ponořit na chvíli do vody, aby se pokožka „nasákla“.

Jinou příčinou mírnější svědivosti může být i mimořádně prašné prostředí např. okolo rozestavěného domku se zvířenými dráždivými látkami (vápno, cement a pod.).

Nezapomínejme, že pes se pohybuje v té nejzaprášenější nejspodnější vrstvě naší „jedovaté“ atmosféry! Do oblasti příčin svědivosti psí kůže v důsledku lidské „péče“ nakonec patří např. i drbání netrimovaných stříhaných kožíšků některých teriérských plemen. Příčinou svědivosti je zde přetrvávání „staré“ nevyškubané srsti ve vlasových váčcích.

Stav kůže a srsti je i zrcadlem celkového zdraví psa

Dosti často se dnes zapomíná na jednu starou doktorskou zkušenost, že stav kůže a srsti je i zrcadlem celkového vnitřního zdraví resp. zdraví jednotlivých vnitřních orgánů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že např. psi s nemocnou slinivkou břišní mají velmi často i vleklé kožní potíže spojené i se svědivostí.

Podobně se na zdravotním stavu kůže mohou podílet i onemocnění ledvin, jater, trávicího ústrojí, žláz s vnitřní sekrecí hormonů i např. nádory vnitřních orgánů. Nejen tedy nejrůznější zevní vlivy, ale i vnitřní onemocnění stávají v pozadí nemocí kůže provázených svěděním. Na sníženou obranyschopnost pokožky reagují obvykle nejrychleji vždy přítomné bakterie či kvasinky přemnožením a následným zkomplikováním základního kožního onemocnění.

Svědění kůže prožívají vždy intenzivněji jedinci s labilnější nervovou soustavou.

K doplnění výčtu příčin drbání chybí ještě zmínka o psychogenních příčinách svědivosti známých jako neurózy. Mohou být i základní příčinou.

Na počátku bývá obvykle citový stres zvířete např. z opuštěnosti a nudy, nedostatku pohybu nebo z významné změny v okolí (majitele, prostředí a p.). Pocity svědivosti se soustředí do jednoho místa – svědivého uzlu, které si pes neustále olizuje a vykusuje. Výsledkem jsou ložiska zbytnělé kůže s povrchovým mokváním až vředovatěním nejčastěji na končetinách. Je to poměrně známá potíž zejména u velkých plemen psů.

Snad i z tohoto (nejspíše ještě neúplného) výčtu možných příčin psího drbání lze uvěřit tvrzení ze začátku tohoto článku, že to není ani pro veterinárního lékaře snadná záležitost. Navíc tak jak se kožní onemocnění vesměs pozvolna rozvíjejí, tak opět i navzdory správně zvolené léčbě vesměs pozvolna ustupují. Vyžadují tedy značnou dávku trpělivosti a často i finančních obětí od majitele psa. Určitě se proto vyplatí přizvat hned na začátku ku pomoci při stanovení pravé příčiny svědění i laboratorní pracoviště. Následně pak nezatracovat zavedenou léčbu, když se úspěch nedostaví za týden či dva!

Např. léčení kožních onemocnění komplikovaných bakteriemi či kvasinkami trvá běžně nejméně 4-6 týdnů, alergických stavů několik měsíců i let. To samo jen zdůrazňuje potřebu správného zjištění příčiny potíží hned na začátku, aby se neztrácel čas a léčba měla šanci na úspěch.

---

Čtěte také: Kožní problémy u psa

---