Je tady jaro, chovatelé hledají „hárání feny“

Možná výše uvedené tvrzení někoho udiví. Pokud se ale podíváme na to, co se děje v přírodě, potvrdíme si, že jaro je obdobím, které má nenahraditelný význam z pohledu reprodukce většiny zvířat. Do určité míry to platí i o psech nebo přesněji řečeno o fenách, a proto chovatelé právě z kraje roku zadávají do vyhledávačů na svých telefonech dotaz „hárání feny“ (a hesla související) častěji než jindy.

Určení dne krytí feny

Hned po Novém roce, jakmile se jen trochu začne prodlužovat den, začíná nám v Labvetu „sezóna“ reprodukce psů. Chovatelé se zajímají o volné termíny pro vyšetření hladiny progesteronu k určení dne krytí a další vyšetření, která po nich jejich kluby nebo majitelé krycích partnerů požadují. Řešíme i dotazy na spolehlivost analyzátorů, které si pro vyšetření hladiny hormonů pořizují mnozí kolegové.

Reprodukce psů je vlajkovou lodí Labvetu už dlouho. Publikovali jsme na toto téma řadu článků na našem blogu. Od bakteriologických vyšetření před krytím, určení dne krytí feny přes potíže se zabřezáváním až po růstové testy štěňat. Pokud i vy patříte mezi ty, kteří na telefonu „gůglují“ hárání feny, určitě vám naše články, podcasty či webináře přijdou vhod.

Má hárat na jaře?

Pravdou je, že celá řada chovatelů si už starosti s tím, zda fena má či nemá hárat na jaře, moc nedělá a feny hárají v kterémkoliv období. Přesto je procento fen, které považují jarní měsíce za ideální období pro rozmnožování, vysoké. Není se čemu divit. Příroda je mocná čarodějka a ví, že fenka nakrytá na jaře porodí štěňata z hlediska jejich vývoje v ideálním termínu. Staří chovatelé říkali, že taková štěňata „rostou do sluníčka“. Mají tedy dostatek vitamínu D, když jdou do světa se nepotýkají se zimou a vlhkem a dlouhý den jim umožňuje dostatek času na tolik potřebné hry a pohyb.

hárání feny
Jezevčík, welshteriér, foto Jan Tichý

Výhodné to je i z pohledu nabyvatelů štěňat. Řada z nich si s příchodem nového člena rodiny bere dovolenou, což bývá příjemné, pokud se překrývá s prázdninami dětí. Nabyvatel má na štěně víc času, štěně se snáze aklimatizuje a lépe se vytváří vztah mezi majitelem a psem a také postavení psa ve smečce, kterou pro něj je lidská rodina.

Majitelé fen to občas vidí trochu jinak. Takové jarní krytí feny má i své nevýhody. Plánujeme zahraniční dovolenou a najednou máme doma košík štěňat, která těžko dáme někomu jinému na starost. Chovatel se také může obávat toho, zda bude na štěňata odbyt. Ono platí, že pro někoho je pořízení štěněte na přelomu jara a léta ideální, jiný má naopak zcela jiné zájmy a nechce si nechat letní měsíce a dovolenou rušit štěnětem. Otázka ale je, zda si takový člověk má psa vůbec pořizovat.

V každém případě platí, že procento fen krytých v jarním období je vysoké a že zvláště začátečníci narážejí na různé problémy. Může se jednat o neznalost samotného průběhu říje, o potíže s určením optimálního dne krytí a také o péči o nastávající matku. Otázky typu: „Napřed má jasně červený výtok, pak to bledne a za tři týdny vypadá, jako by z ní tekla masová voda. Je to normální? Jak poznám, kdy jet za ženichem? A co to je svázání a jak dlouho má trvat? Nakryli jsme šampionem a pak si ještě sama našla voříška. To ale asi už byla „zašpuntovaná“ a po voříškovi štěňata mít nebude, nebo se mýlím? Máme jí víc krmit? Může chodit na procházky a hrát si s ostatními psy? Jak to je s očkováním? Začínají výstavy, mohu na ně s březí fenkou chodit? A co porod?“

Podobných otázek je celá řada. Hárání feny pak u majitelů vyvolává mnoho otázek. Kladou je svým veterinářům a ptají se zkušených i rádoby zkušených chovatelů. Pokud se obrátíte na LABVET, rádi vám poradíme a pomůžeme. K dispozici je ale také možnost získat odpovědi na otázky a prohloubit svoje znalosti.


Veterinární laboratoř Labvet.cz na Firmy.cz
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.

Přišla zima, přišly deště

Letošní léto bylo dlouhé a horké, ale přechod do mírnějšího podzimu se zatím nekonal. Naopak, o víkendu 17. – 18. září došlo k prudkému ochlazení, které doprovázel studený déšť. Právě v tomto termínu se konala mezinárodní výstava psů všech plemen v Klatovech a zdálo se, že většina lidí a některá plemena psů, nesou změnu počasí velmi těžko.

Výstava to byla venkovní a leckterý vystavovaný pes se nechtěl předvádět a zdálo se, že má úplně jasnou představu o tom, že chce jít domů do teplého pelíšku a nějaká výstava nebo tituly ho příliš nezajímají. Naopak byla v Klatovech řada psů, kterým chladné počasí vyhovovalo a vypadali velmi spokojeně. Platí to i o vítězném kerry blue teriérovi na obrázku.

Stejné pocity jako ti vystavovaní v Klatovech měli i někteří psi, s kterými majitelé šli na víkendovou delší přestávku nebo na celodenní výlet. Otevírá se tak otázka: „Jak bychom se měli při tak náhlém ochlazení k našim psům chovat?“ Asi nelze určit pro všechny psy stejná pravidla. Hodně záleží na plemeni psa, jeho věku, temperamentu, kondici a samozřejmě na zdravotním stavu. Lovecká plemena, ovčáčtí psi, hrubosrstí teriéři nebo sportovně naladění psi ve výborné kondici se s náhlou změnou počasí vyrovnají snadno. I u nich by ale majitelé měli dodržovat určité přístupy. Řada krátkosrstých plemen a malá plemena společenská v dešti a větru moc spokojená nebudou a je třeba přemýšlet nad tím, jak je ochránit a co s nimi ještě lze podnikat a co ne.

U všech psů je někdy větší a někdy menším problémem to, že změna venkovní teploty je prudká a oni nemají čas se aklimatizovat a otužovat. Nejde ani tak o zimu, té se pohybem většina psů může vyhnout. Větším nebezpečím je studené vlhko. V podzimním nebo jarním aprílovém počasí psi snadno provlhnou až na kůži a následně prochladnou. Většinou netrpí jako my rýmou nebo kašlem, ale stoupá počet onemocnění plic a velmi se zvýrazňují problémy pohybového aparátu. I nás lidi ve vlhku a zimě přece víc trápí bolavé klouby, než v jiném ročním období.

Leckdo pořizuje svým čtyřnohým přátelům nějaké oblečení. Ke slovu přichází např. pláštěnka. Není to úplně ideální řešení. Možná trochu ochrání před vlhkem, se zimou je to složitější. Oblíbené jsou různé kabátky nebo svetříky, ty se ale snadno nasáknou vodou a pro psa je to daleko horší, než když žádné oblečení nemá. Pokud už chceme psy trochu ochránit, je vhodnější, než overal pokrývající celé tělo psa, dečka z kombinovaného materiálu, která je nahoře nepromokavá a ve spodní části mírně hřející. Končetiny psa zůstávají volné a pes se může pohybovat přesně tak, jak potřebuje. Uvedená dečka dobře poslouží u starších psů s bolavými zády nebo se sklony k onemocnění ledvin.

V poslední době jsou velmi oblíbené psí kočárky. Pokud se používají pro rychlý přesun psa z jednoho místa na místo druhé, asi proti nim nelze nic namítat. Mýlí se ale majitel, který si myslí, že provezení v kočárku nahradí procházku se psem. Ona taková procházka v rozumné délce má kladný vliv na fyzickou i psychickou kondici psa. Svaly se potřebují protáhnout a z kočárku jeden vzkazy zanechané čtyřnohými kolegy a kolegyněmi opravdu nepřečte.

Specifický přístup si zaslouží staří psi, nemocmní psi a také malá štěňata. V jejich případě než delší procházka je vhodnější jen krátký pobyt venku, tedy čas nezbytně nutný pro vyvenčení. Určitě není vhodné u zdravých psů omezovat pobyt venku. Rozumný majitel se ale snaží, aby se pes na procházce hýbal a v žádném případě jej nenechá čekat přivázaného před krámem nebo hospodou. Po návratu domů je třeba psa důkladně vysušit. Nemusí se zrovna jednat o fénování, stačí důkladně vytřít srst dobře sající tkaninou. Platí to i o psech ubytovaných v kotcích. Zavřít promoklého psa do kotce určitě jeho zdraví neprospívá.

Začíná období honů a tak je třeba u psů loveckých nebo dalších plemen vystavených větší fyzické námaze přemýšlet nad úpravou krmné dávky. V chladu pes vynakládá trochu více energie a není od věci mu krmnou dávku lehce zvednout. Vhodné je krmit potravou vytemperovanou na pokojovou teplotu. Nabídnout psovi prochladlému z pobytu venku kus masa z ledničky není rozumné. Výsledkem mohou být nepříjemné průjmy a určitě netěší žádného majitele běhat se svým průjmujícím psem půlku noci v mlze, dešti a větru venku a uklízet po něm řídké exkrementy.

Jak již bylo řečeno, nelze stanovit přesná pravidla, jak se v sychravém počasí chovat ke všem psům. Je třeba zapojit zdravý selský rozum a přemýšlet nad tím, na co náš pes fyzicky a psychicky má, co ho těší a také co zvládneme my majitelé.

Čtěte také: Co mi dnes oblečou?

rezervace vyšetření

Hypotyreóza u psa – nemoc štítné žlázy

Řekne-li se před běžným chovatelem slovo žláza, představí si jako první asi žlázu mléčnou. Faktem je, že v těle psa a samozřejmě i dalších savců funguje celá řada dalších žláz, bez kterých by se správná funkce jednotlivých orgánů a nakonec i celého organismu, neobešla. Obecně se dělí na žlázy s vnitřním vylučováním (endokrinní sekrecí) a vnějším vylučováním (exokrinní sekrecí).

Do první kategorie patří žlázy, které vylučují hormony, které se v nich vytvářejí, přímo do krve. Typickým příkladem žlázy s vnitřní sekrecí je slinivka břišní, v které vzniká inzulin. Žlázy s vnější sekrecí vylučují své produkty na povrch těla nebo do tělních dutin a většinou mají místní účinek. Mezi žlázy s vnější sekrecí patří např. slzné žlázy nebo žlázy slinné.

SPECIFIC CED-DM Endocrine Support . krmivopro psy s nadměrnou aktivitou štítné žlázy

Produkce důležitých hormonů

Štítná žláza (glandula thyroidea) bývá označována za největší žlázu s vnitřní sekrecí v organizmu. U psa je uložena v přední části krku nad hrtanem a v blízkosti průdušnice. Je složena ze dvou laloků a u normálního zdravého psa ji asi nenahmatáme. Produkuje několik hormonů, z nichž nejznámější a nejdůležitější asi je Tetraidothyronine (tyroxin), který je označován zkratkou T4. Tento hormon cirkuluje v krvi ve formě vázané na bílkoviny. Existuje ale i ve formě na bílkoviny nevázané a označován pak je jako volný neboli free tyroxin a používá se pro něj zkratka fT4.

Štítná žláza ovlivňuje celou řadu v těle psa probíhajících dějů. Podílí se např. na metabolizmu, ovlivňuje růst psa, tvorbu červených krvinek, hospodaření s kyslíkem, vliv má na reprodukční systém, udržování tělesné teploty, na nervový systém a na kvalitu osrstění. O funkci i anatomické stavbě štítné žlázy by se toho dalo napsat mnohem víc. Výše uvedený text snad ale pro základní vysvětlení postačuje.

Organizmus má svůj vlastní regulační mechanizmus, který se stará o to, aby potřebné množství tyroxinu bylo stále k dispozici. Přitom platí, že problémy nastávají v případě, kdy je funkce štítné žlázy nedostatečná stejně jako tam, kde je nadbytečná. Hovoří se pak o hypotyreóze (málo hormonů) a hypertyreóze (nadbytek hormonů). U psa to častěji bývá hypotyreóza.

border teriér v trávě, v detailu je takzvaný krysí ocas
Krysí ocas u border teriéra, foto Jan Tichý

Příčin může být víc

Příčiny onemocnění jsou různé. Může se jednat o vrozenou poruchu tvorby hormonů, o následek zánětlivého onemocnění nebo o onemocnění nádorové. Velmi často bývá uváděn autoimunitní problém, tedy případ, při kterém buňky štítné žlázy poškozuje vlastní imunitní systém psa. V ojedinělých případech se jedná o tak zvané druhotné nebo sekundární onemocnění.

Hypotyreóza u psa má celou řadu příznaků. U některých pacientů se ukáže jen jeden z nich, u jiných je jasněji hodnotitelná kombinace a existují i psi, u kterých zvláště v počátku onemocnění jsou klinické příznaky tak nevýrazné, že je majitel snadno přehlédne. Různí se i věk, v kterém se onemocnění projeví. Nejčastěji bývá uváděno stáří 5-7 let, výjimkou nejsou psi daleko mladší, ani psi z kategorie seniorů.

Hypotyreóza u psa mívá následující příznaky:

– změna kvality srsti. Srst bývá nezvykle tvrdá a naježená a často dochází ke ztrátě podsady

– lysivost. Lysá místa se nejčastěji vyskytují na prutu psa. Jako příznak onemocnění bývá výstižně uváděn tzv. krysí ocas a jak vypadá ocas krysy asi každý ví. Lysivost se může projevovat v různých formách. Řídnutím až úplnou ztrátou srsti bývají postiženy hřbetní partie, boky a pánevní končetiny. Změny nebývají svědivé, ale může dojít k ukládání tmavého pigmentu v postižených místech. V úvahu je třeba brát to, že příčin lysivosti může být daleko víc a že ne každý pes s tímto problémem je pes s nemocnou štítnou žlázou.

– seboreická dermatitida – neinfekční onemocnění kůže, pro které jsou typická mastná, šupinatá a někdy zánětlivá ložiska

– přibývání na váze. Ale pozor, ne každý obézní pes je pes s hypotyreózou.

– horší fyzická kondice spojená s únavou

– horší psychická kondice. Pes pomaleji reaguje, nezajímá jej okolí, zvěř či jiní psi. Působí smutným dojmem a dokonce se uvádí, že typickým příznakem hypotyreózy je „tragický výraz psa“

– zácpa, zimomřivost, chudokrevnost (anemie), opakované záněty zevního zvukovodu

– poruchy plodnosti, např. feny nehárají, hůře zabřezávají a u psů se vyskytuje nekvalitní ejakulát

Ilustrační onrázek cairn teriér a curly coated retriever
Cairn teriér, ; foto Jan Tichý curly coated retriever, foto Jan Tichý

Jedno vyšetření nestačí

Důležitá je odpověď na otázku: „Jak se pozná, že zrovna náš pes má problém se štítnou žlázou?“ Prvním ukazatelem je samozřejmě zdravotní stav psa, který může leccos napovědět. Konečný verdikt je ale možné říci až na základě laboratorního vyšetření. Doporučuje se alespoň základní biochemické vyšetření krve, v kterém by měla být zahrnuta např. hladina cholesterolu a ukazatele týkající se jater a ledvin. Orgánová onemocnění mohou totiž ovlivnit hladiny hormonů a s tím je třeba v případě onemocnění štítné žlázy počítat. Vzhledem k často se vyskytující anemii je třeba udělat krevní obraz a nezastupitelné je vyšetření hormonů štítné žlázy, zejména T4 , eventuálně fT4 a doporučováno je i stanovení výše uvedeného TSH.

Upozornit je třeba na to, že jedno vyšetření nemusí být směrodatné, a že je třeba alespoň vyšetření hormonů v případě negativního výsledku opakovat. Upozornit je třeba i na to, že je rozumné nechávat dělat vyšetření ve veterinárních laboratořích nebo přesněji řečeno v laboratořích, kde mají testy a reagencie určené pro psy. Ona se hodnota hladiny T4 dělané prostřednictvím reagencií určených pro lidi od té skutečné velmi liší.

Pokud se hypotyreóza u psa prokáže, není léčba nijak náročná. Spočívá v dodávání (substituci) chybějících hormonů a zdravotní stav psa se, až na výjimky např. u nádorových onemocnění, celkem rychle upravuje. V průběhu léčby by měly probíhat pravidelné kontroly. Hladinu dodávaných hormonů je třeba sledovat, protože, jak bylo výše uvedeno, je špatné, když jich je málo a je špatné, i když jich je moc. Majitel nemocného psa musí počítat s tím, že s největší pravděpodobností bude pes „na práškách“ do konce života. Ten život ale může být jinak plnohodnotný jak z pohledu psa, tak z pohledu jeho využití. Pes se správně vedenou léčbou může být využíván při výkonu. Trochu jiné to je z pohledu chovatelského.

Obrázek s proklikem na podcasty Labvetu na Spotify

Hypotyreóza u psa bývá dědičná

Onemocnění štítné žlázy může být záležitostí určitého jedince, bohužel má velmi často dědičný podklad. V praxi to znamená, že se pes s vlohou pro zdravotní problém narodí. Pak nastupuje zjednodušeně řečeno známé členění psů a fen do tří kategorií. Jedinci z pohledu hypotyreózy zdraví klinicky i geneticky, tedy takoví, kteří neonemocní ani vlohu pro chorobu nepředávají svým potomkům.

Druhou kategorii tvoří jedinci zdraví klinicky, ale z genetického hlediska přenašeči. Neonemocní, ale vlohu pro chorobu dávají dál. Poslední kategorii tvoří psi nemocní, kteří mají nejen klinické příznaky, ale vždy dávají vlohu pro stejný problém potomkům.

Pokud je mně známo, zatím neexistují genetická vyšetření prokazující, že u nemocného jedince se jedná o dědičný problém nebo že pes je přenašečem vlohy pro ně. Vše tedy je na bázi chovatelské etiky. Dokáže ale každý chovatel říci: „Máš nemocnou štítnou žlázu, léčba je sice úspěšná, ale v zájmu tvých synů a dcer tě v chovu využívat nebudu?“


rezervace vyšetření
Veterina Labvet.cz na Firmy.cz

Čtěte také: Určení dne krytí feny


Příbuzenská plemenitba u psů

Ti, kdo se chovem psů zabývají delší dobu si asi vzpomenou, že se o příbuzenské plemenitbě dříve moc nemluvilo. Zlom nastal na konci XX. století a nezanedbatelnou roli v tom hrála kniha Chov psů v roce 2000. Napsal ji pan Hellmuth Wachtel a snažil se v ní upozornit na problémy doprovázející nadměrné využívání krycích psů a příbuzenskou plemenitbu. Pan Wachtel pocházel z Rakouska, byl genetik a chovu psů se věnoval víc než 40 let. Byl autorem velkého množství odborných článků a také překladatelem kynologické literatury.

Reprodukce psů: určení dne krytí a hormonální cyklus feny, přednáška Vladimíry Tiché

Dnes je otázka příbuzenské plemenitby velmi diskutovanou záležitostí. Ti, kdo jí nekriticky odmítají, jsou ochotní pranýřovat každého chovatele, který ji v chovu využije. Ti, kdo jí nekriticky podporují, jsou ochotni ji použít v praxi tam, kde by se jí měli vyhnout. Spory okolo příbuzenské plemenitby mezi odpůrci a příznivci se občas vedou snad ve všech klubech. Možná tedy stojí za to si okolo toho něco vysvětlit.

Obecně je možné říci, že o příbuzenskou plemenitbu se jedná, pokud má jedinec v jedné nebo více generacích stejné předky. Někdo hovoří o příbuznosti ve čtyřech či pěti generacích, není to ale úplná pravda. Příbuznost může zasahovat mnohem dál, jen ji v současných tří nebo čtyř generačních průkazech původu už nevidíme.

Cairn teriér, baset, foto Jn Tiuchý

Důležité je, že se příbuzenská plemenitba dá spočítat. Nejčastěji je využíván tak zvaný Wrightův vzorec, a pokud máte chuť se do problému ponořit hlouběji, najdete ho i s vysvětlením na internetu. Zhruba je možné říci, že na základě Wrightova vzorce se spočítá koeficient příbuzenské plemenitby. Ten pak vyjadřuje ztrátu genetické různorodosti určitého jedince. Odborně se to nazývá variabilita a jedná se vlastně o určení míry dědičně podmíněných znaků, v jejichž případě získal potomek stejnou vlohu pro vyjádření určitého znaku (exteriér) nebo vlastnosti (povaha, zdraví) od otce i od matky.

Chovatelé si teď možná říkají, že přesně to by chtěli, tedy upevnit ve svém chovu standardní exteriérové znaky nebo vlastnosti. Velký problém ale spočívá v tom, že příbuzenská plemenitba upevňuje nejen to, co chceme, ale i to, oč vůbec nestojíme.

Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.

Chovatelé většinou přemýšlí o exteriéru psa. Zapomínají na to, že součástí chovu je celá řada dalších věcí a ty příbuzenská plemenitba dokáže negativně ovlivnit. Může mít vliv např. na životaschopnost potomků, nedostatky v obranyschopnosti organizmu a potřebné odezvy na očkování, v dospělosti nedostatky v oblasti reprodukce a problémy, které lze nazvat konstituční – slabá konstituce, slabá kostra, nervová labilita, kousavost, obtížná cvičitelnost atd.

Příbuzenskou plemenitbou se zabývají i předpisy FCI. V Mezinárodní chovatelské strategii FCI (najdete ji na www.cmku.cz-dokumenty) je napsáno že: „K zachování nebo posílení genetické rozmanitosti plemene bychom se měli vyvarovat matadorbreedingu (opakování stejného jedince několikrát v jednom rodokmenu) a úzké příbuzenské plemenitby. Nemělo by docházet ke spojení sourozenců, matky a syna nebo otce a dcery. Obecně se doporučuje, aby žádný pes neměl více potomků než je 5% počtu štěňat registrovaných v populaci plemene během pěti let. Velikost populace by neměla být brána jen na národní úrovni, ale také na úrovni mezinárodní, a to zvláště u plemen s málopočetnou chovnou základnou.“

Někdy také bývá uváděno, že příbuzenská plemenitby by neměla překročit koeficient 12,5%. Ten, kdo se nechce zdržovat počítáním, může použít tabulku z publikace Dr. Jaromíra Dostála Genetika v kynologické praxi. Připomenout je určitě třeba, že uvedená tabulka počítá jen s jedním příbuzným předkem.

Koeficient příbuzenské plemenitby
Typ spojeníKoeficient v %
Sourozenci mezi sebou25%
Rodiče a děti25%
Polosourozenci mezi sebou12,5%
Prarodiče s vnoučaty12,5%
Bratranci a sestřenice se čtyřmi společnými dědy12,5%
Strýc nebi teta s neteří či synovcem12,5%
Polostrýc a poloteta s neteří a synovcem6,25%
Polobratranec a polosestřenice s jedním společným dědou3,13%

Některé chovatelské kluby mají ve svých předpisech jasně definované ustanovení říkající, jaký typ příbuzenské plemenitby je možné použít. Jinde je vše ponecháno na chovateli s tím, že příslušný poradce chovu by měl na možné negativní dopady spojení upozornit. Klub má nebo by měl mít větší přehled o chovných jedincích nebo o výsledcích jednotlivých spojení a měl by informace chovatelům poskytovat.

Příbuzenská plemenitba je určitým druhem chovu. Nakonec by bez ní asi nevznikla plemena psů. Pokud se k ní má ale přistoupit, je třeba vědět, „na čem se dělá“, tedy jaká je kvalita vybraného otce i matky a zda vědomě nekombinujeme nějaké vady a to zvláště vady zdravotní.

Druhým důležitým aspektem je i to, zda potomci z příbuzenské plemenitby budou mít šanci na výběr nepříbuzného partnera. Třetí velký problém spočívá v tom, že některá plemena spadají do kategorie málopočetných plemen s malou chovnou základnou a že se prostě příbuzenské plemenitbě nelze vyhnout.

Problémy může vyvolat i nadměrné využívání určitého psa. Je pochopitelné, že se některý nový chovný pes majitelům fen líbí. Pokud ale má víc potomků, než je rozumné, může se plemeno dostat do situace, kdy se bez příbuzenské plemenitby další generace neobejdou.

Zažili jsme to v praxi, kdy se do ČR dovezl irský teriér Camogie Crusader. Byl to nádherný pes a pokryl cca 80 % našich chovných fen. Když se v následujících generacích použil na příbuzenskou plemenitbu, byly výsledky katastrofální. Potomkům chybělo někdy i 10 zubů. V chovu se objevila dědičně podmíněná digitální hyperkeratóza, kterou jsme zatím neznali a víc než 50% jedinců bylo bázlivých a kousavých.

Pokud se vrátíme k  otázce zda příbuzenskou plemenitbu ano nebo ne, tak lze říci, že příbuzenská plemenitba je způsobem chovu a to způsobem obecně využívaným. Měla by se dělat s určitým záměrem a ne proto, že nepříbuzný pes je o 50 km dál, než ten příbuzný. Měla by se dělat na základě detailních znalostí psa i feny a jejich sourozenců a předků a mělo by být jasné, jaké budou možnosti potomků ze spojení při dalším využití v chovu. Počítat je vždy třeba s tím, že bychom úspěchu jedné chovatelské stanice neměli dávat přednost před prospěchem plemene jako celku.

V každém případě by se měl chovatel vyhnout spojení matky se synem nebo vlastních sourozenců. Na příbuzenskou plemenitbu ale nelze svádět všechny problémy, které se v chovu jednotlivých plemen mohou vyskytnout. On nemocný, povahově nevyrovnaný nebo z pohledu standardu vadný jedinec může vzniknout i ze spojení, kde příbuzného předka nenajdete ani v předchozích deseti generacích.

Čtěte také: Otazníky kolem genetických vyšetření

Mohou být psi na psy?

Jsou věci, které se mohou stát asi jen v Americe. Údajně tam do útulku přivedl majitel psa a prohlásil, že ho nechce neb jeho pes je homosexuál. Případ vyvolal velkou diskuzi a to nejen v USA, ale po celém světě. Diskuze to byla leckdy kontroverzní a přilákala i naše novináře. Ptají se na to, jak to vlastně s homosexualitou psů je a zda se tímto problémem někdo v České republice zabývá.

Irský soft coated wheaten terier, foto Jan Tichý

Dá se říci, že případná homosexualita psů není příliš probádaná. Praktičtí kynologové jí spíše zamítají. Pokud se někde nějaké informace objeví, bývají to spíše bulvární časopisy než ty vědecké nebo s veterinární tématikou.

Nemusí to být zrovna homosexualita

Občas nebo spíše často se stává, že pes projeví sexuální chování vůči jedinci stejného pohlaví. Je ale otázkou, zda se spíše nejedná o projev sexuálního předráždění nebo snahy se prosadit než toho, že by pes preferoval před fenou psa samce. Podobné chování lze pozorovat velmi často u psů pubertálního věku nebo u psů, v jejichž okolí hárá větší množství fen.

Na homosexuální sklony mají někdy podezření chovatelé v případě, že fenka, která je podle nich v ideálním období pro krytí, některého psa nepřitahuje. V uvedeném případě může hrát roli celá řada faktorů. Může se např. jednat o špatně zvolený den krytí, kdy nezkušený pes o fenku jeví zájem, ale naopak pes zkušený, který často kryje, si jí ani nevšimne neb on ví, že ještě není ta správná doba.

Počítat je třeba s tím, že i psi mohou mít své sexuální rituály. Znala jsem psa , který při prvním krytí narazil na temperamentní fenku a pokud mu při dalších krytích přišla fena, která stála tak, jak to popisuje literatura, nechtěl ji. Jako další příklad lze použít psy, často používané pro inseminaci. Leckterý z nich, když přijde fenka, se už nesnaží o normální krytí, ale nastavuje se na odběr ejakulátu. Proč by se namáhal, jednodušší je se nechat odebrat.

Existuje také něco, co by se dalo nazvat instinktivní snahou o větší genetickou variabilitu. Platí to pro psy i pro fenky a znamená to, že partnera jiného plemene nebo křížence preferují před příslušníkem plemene vlastního. Občas je podezření (ale není to vědecky prokázáno) na to, že pes i fenka vědí, že určité spojení není ideální, a pak i jinak dobře kryjící pes může určitou fenku odmítat.

Astralský silky terier a manchester terier, vpravo Jack Russell terier, foto Jan Tichý

Zbytečné tresty

U méně dominantních psů někdy může dojít k problémům vlivem majitelů. V době, kdy pes začíná projevovat sexuální chování, tedy v jakési psí pubertě, psa okřikují a za jeho normální projevy jej trestají. Takovému útlocitnému majiteli (častěji majitelce) vadí, že pes obtěžuje fenky na procházkách, čuchá, kde nechaly nějakou kapičku své vůně, případně to olizují. Majitelka psa leckdy i fyzicky trestá a pak se diví, že když mu ve třech letech přivede fenku na krytí, že jí pes nechce neb se obává trestu. Psa s dostatečným pohlavním výrazem a pevné povahy ale můžete trestat, jak chcete, jeho pohlavní pud bude silnější než cokoliv jiného.

Za určitou sexuální odchylku někdo bere sexuální obtěžování členů rodiny. Důvody ale asi jsou jiné. Velmi často se hovoří o tom, že takové chování je projevem snahy prokázat svojí dominanci a získat tak odpovídající místo ve smečce tvořené rodinou. Leckdy lze usuzovat i na sexuální podtext. Dokazuje to zvýšená míra takového chování v pravidelném měsíčním cyklu majitelek. Jako příklad mohou posloužit býci z inseminačních stanic. K nim se také ženy v určité fázi hormonálního cyklu nepouštějí a o homosexuální orientaci býků při tom nikdo neuvažuje.

Nevím o tom, že by se v České republice vedl výzkum zaměřený na sexuální orientaci psů, nevím ale samozřejmě všechno. Pravdou je, že našim psům přičítáme často lidské vlastnosti a homosexuální sexuální orientace může být jednou z nich. Otázka by tedy nemusela znít, zda existují homosexuální psi, ale zda to jejich majitelé s polidšťováním nepřehánějí.

Určitě by nás zajímalo, jak to s oním americkým nešťastníkem dopadlo. Ví se, že se ho ujala jiná rodina. Zda měl nadále zájem jen o psy nebo zda někde běhá jeho početné potomstvo, se nikde nepíše. Vzhledem k americké snaze všechny v chovu nepoužívané psy vykastrovat, lze spíše očekávat, že sexuální orientace u tohoto psa už nehraje žádnou roli.

Čtěte také: A co páni psové?

Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.

Odběry vzorků na vyšetření na dědičně podmíněné choroby psů

Na zdraví psů je stále více zaměřována pozornost chovatelů a majitelů jednotlivých plemen a také kynologických organizací od klubů přes Českomoravskou kynologickou unii až po FCI. Psy trápí běžná onemocnění, trápí je ale i choroby, které zdědili po rodičích, tedy choroby dědičně podmíněné.

Genetika psů

Celá řada klubů zařazuje do podmínek pro zařazení do chovu požadavek na vyšetření zaměřená na uvedený typ problémů. Někoho to těší, někomu to vadí a možná stojí za to něco si osvětlit okolo odběru vzorků a upozornit na problémy, s kterými je třeba počítat.

Vyšetření zaměřená na průkaz dědičně podmíněných onemocnění se dělí do dvou kategorií. V prvním případě se jedná o vyšetření, při kterém se hledají příznaky daného onemocnění nebo přesněji zda se jedná o psa, u kterého se choroba projevila. V odborné terminologii se pak používá označení klinické vyšetření.

Některé kluby mají přímo smlouvy s veterináři oprávněnými pro jejich plemena klinická vyšetření provádět. Na stránkách komory veterinárních lékařů lze najít seznam veterinářů oprávněných posuzovat např. oční vady, dysplazii kyčelního nebo loketního kloubu nebo pately.

Tibetský teriér, velšteriéři – foto Jan Tichý

V druhé kategorii jsou zahrnuta genetická vyšetření, při kterých se ze vzorku krve, stěru ze sliznice mordy nebo ze srsti stanoví, jak je z pohledu určité choroby pes založen. Vyšetření provádějí specializované laboratoře. I v jejich případě může mít klub s některou laboratoří uzavřenu smlouvu a požadovat vyšetření jen od ní, v jiných případech je ponechán výběr na majiteli psa.

V obou uvedených případech rozumný chovatelský klub požaduje nejen výsledky určitého vyšetření, ale také doklad o tom, že bylo uděláno opravdu u psa, u kterého je uvedeno. Kynologie je úžasný koníček, ale stejně, jako v jiných oblastech se i tady občas objeví vykukové nebo přesněji řečeno podvodníci.

Je přece lákavé odebrat si vzorek určený pro genetickou laboratoř sám a po zjištění, že je výsledek clear nebo N/N , tedy že pes je zdravý klinicky i geneticky, daného jedince odebírat pod různými jmény a čísly zápisů a výsledek uvádět u celé svojí smečky.

Veterinární laboratoř LABVET genetická vyšetření neprovádí. Zajišťujeme ale zájemcům odběry vzorků a jejich dodání do příslušné laboratoře. Nejčastěji se jedná o Genomii, Laboklin nebo Tilii. Při odběru kontrolujeme a potvrzujeme identitu psa, kterému byly vzorky odebírány. Vzhledem ke kontrole identity a předání vzorků příslušné laboratoři tak nemůže vzniknout podezření, že došlo k nějaké manipulaci se vzorkem.

Na majitele psů ale máme velkou prosbu. Ověřte si u svého klubu, na které onemocnění je genetické vyšetření požadováno. U jednotlivých plemen se jich dělá celá řada a ne všechna klub požaduje. Ověřte si také, zda klub má smlouvu s některou z laboratoří nebo zda má ve svých pravidlech, v které laboratoři se má vyšetření provádět.

Čtěte také: Otazníky kolem genetických vyšetření

Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.

Jack Russel teriér

Co je to za psa 2

Historie některých plemen je zajímavá a o jejich vzniku v podstatě rozhodla náhoda. Platí to i o plemeni na obrázku.

I u nás známe tak zvané „věčné studenty,“ většinou pány, kteří si období studií prodlužovali, jak to jen šlo, a místo moudrým knihám se věnovali radostem studentského života. Možná je trochu překvapující, že mezi ně patřil i mladý muž, který studoval teologii.

Narodil se v roce 1795, studoval v Oxfordu, alkohol mu nebyl cizí a byl vášnivým myslivcem, rybářem a příznivcem vodních sportů. V literatuře můžete najít povídání o tom, jak místo na zkoušku, na kterou nebyl připraven, se vydal na procházku do vesnice Marston a cestou potkal mlékaře se zajímavou malou fenkou. Fenka jménem Trump oslovila studenta jak vzhledem, tak povahou a na místě ji koupil.

Reverend John „Jack“ Russell (21. prosince 1795 – 28. dubna 1883) a nejznámější obrázek jeho plemene.

Připomenout je asi třeba, že toto vše se odehrávalo v XIX. století, tedy v době, kdy chovatelé psů ve Velké Británii začali věnovat větší pozornost exteriéru psů než jejich povaze, což postihlo i celou řadu teriérů včetně foxteriéra.

Trump byla údajně kříženka foxteriéra a původního black and tan teriéra. Od foxteriéra se lišila delším formátem těla, nižšími končetinami a hlavně silnější hlavou v lebeční partii a kratší mordou.

„Věčný student“ nakonec přece jen dostudoval a začal působit na faře ve Swimbridge, vesnici, která se nachází v Devonu v Anglii. Myslivosti a psům se věnoval nadále a údajně právě pro světské zájmy a pochopení, které měl pro své farníky, byl velmi oblíbený.

Fenka Trump se stala zakladatelkou nového plemene. Její potomstvo vykazovalo znaky a vlastnosti, které byly z pohledu tehdejšího lovu potřebné. Plemeno bylo tak malé, aby se vešlo do nory a tak velké a rychlé, aby mohlo pracovat ve smečkách s honiči. Bylo inteligentní, nenapadalo ostatní psy a jeho povaha by se dala označit jako radostná.

Parson Russel teriér a Jack Russel teriér – foto Jan Tichý

Vikář ze Swimbridge se jmenoval John Russell a plemeno bylo na jeho počest pojmenováno Parson Jack Russell teriér, tedy teriér faráře (parsona) Jack Russella. Parson Jack Russell teriér patřil v XIX. století mezi nejoblíbenější plemena ve Velké Británii, ale oficiálního uznání se dočkal až ve XX. století.

Postupně se v rámci plemene začaly ukazovat dva výrazné plemenné typy. Lišily se hlavně výškou a také délkou těla. V roce 2000 se plemeno rozdělilo na menší Jack Russell teriéry a větší Parson Russell teriéry. Na obrázku, který možná vypadá, že jsou na něm dva krvežízniví psi, jsou, jak většina z vás správně určila, hrající si zástupci plemene Jack Russell teriér.

Plemeno je to příjemné a radostné a také slavné z různých pohledů. Jack Russell teriérka Bothi doprovázela v osmdesátých letech XX. století polárníky manžele Fiennesovy při expedicích na severní a jižní pól. Jack Russell teriér i jeho bratranec Parson Russell teriér jsou prostě psi do nepohody, psi nenároční a také psi schopní přinést svému majiteli do života radost. Podmínkou ale je, aby majitel nezapomněl, že se jedná o psy a dokázal jim dát jasná pravidla platná pro pso-lidskou smečku.

Toxoplazmóza u koček a psů

Z laboratoře: „Přinesla jsem trus našeho psa na vyšetření na toxoplazmózu. Snacha čeká miminko, a protože bydlíme v jednom domě chce, abychom Argouška dali pryč, protože má strach, že od něj dostane toxoplazmózu. My ho máme strašně rádi, ale miminku bychom s manželem ublížit nechtěli. Hodně by nám pomohlo, kdyby bylo to vyšetření negativní.“

Trus psa jsme převzali a vyšetřili, aby paní věděla, zda jej nějaký parazit trápí či ne a zda musí nebo nemusí odčervovat. Zároveň jsme jí vysvětlili, že se nemusí nakažení toxoplazmózou od psa ona ani její snacha bát a dali povídání o tom, jak to vlastně s toxoplazmózou opravdu je.

Toxoplazmóza je onemocnění způsobené prvokem Toxoplasma gondii, které se vyskytuje u lidí i u zvířat. V poslední době se o ní hodně píše. Údajně umí ovlivnit povahu napadeného jedince a to tak, že je méně pozorný a dá se snadněji ulovit. Např. myš se nebojí kočky a objevuje se i informace, že člověk napadený toxoplazmózou má větší sklony k dopravním nehodám. Taková změna povahy a chování má svůj důvod. Prvok Toxoplazma gondii se snaží zajistit co největší množství hostitelů a svoje další rozšíření.

Onemocnění často probíhá bez vnějších příznaků a hovoří se o tak zvané „skryté infekci“. Přesto toxoplazmóza představuje nebezpečí pro lidský organizmus, protože postihuje jeho citlivé oblasti. Jedná se např. o mízní aparát, tkáně oka nebo ústřední nervstvo. Nejznámější, jak i z výše uvedeného dotazu vyplývá, jsou problémy gynekologického rázu. Toxoplazmóza může být příčinou potratů nebo narození defektních dětí.

kočky, ilustrační foto

Jak to ale s nákazou toxoplazmózy opravdu je? Okolo roku 1970 bylo prokázáno, že pohlavní vývoj toxoplazmózy probíhá u kočkovitých šelem ve střevní sliznici. S trusem pak odcházejí vývojová stádia toxoplazmózy nazývaná oocysty do zevního prostředí. Oocysty jsou velmi odolné a schopné nakazit člověk či jiná zvířata dlouhou dobu po té, co opustily střevo svého hostitele. Ostatní zvířata a člověk jsou z pohledu toxoplazmózy považováni za mezihostitele.
Z hlediska zvířat v zájmovém chovu je z pohledu probíraného onemocnění nejdůležitější kočka. Ta se nakazí masem divokých nebo hospodářských zvířat, tedy např. tím, že uloví a sežere myš nebo ze syrového masa, pokud jím majitel krmí a následně oocysty toxoplazmózy vylučuje.

Neznamená to ale, že by se měli majitelé koček vyděsit a začít se svých čtyřnohých kamarádek zbavovat. Vylučování oocyst u kočky probíhá jen při jejím prvním nakažení a to asi po dobu 2-3 týdnů. Následně si kočka vytvoří odolnost a při dalším nakažení již oocysty nevylučuje. Bývá uváděno, že největší nebezpečí hrozí od koťat do věku 7-8 měsíců a to zvláště od koťat divokých.

Jako nejčastější zdroj toxoplazmózy v případě člověka nebývá uváděna kočka, ale nedostatečně tepelně opracované maso domácích i divoce žijících zvířat. Nemusí se zrovna jednat o tatarský biftek. Ono stačí míchat maso na sekanou a ochutnávat, zda je dobře osolené a okořeněné. Dobře mýt a případně dezinfikovat bychom měli např. prkénko, na kterém krájíme maso. Naše babičky měly pro přípravu masa speciálně určené pomůcky a asi dobře věděly, proč to dělají.

Určité nebezpečí kočičí trus přece jen představuje. Volně žijící kočky mohou trusem potřísnit půdu a v ní pěstovanou zeleninu. Pozor je třeba dávat na dětská pískoviště a rozumně postupuje ten, kdo pískoviště v době, kdy si na něm děti nehrají, zakrývá. On písek a hlína jsou pro zvířata ideálním prostředím pro kálení, protože se trus dá v sypkém prostředí dobře zahrabat.

V případě domácích koček je třeba hygienicky zacházet s kočičími záchodky. Kočkolit by se měl pravidelně měnit a kálecí misky vypařovat horkou vodou. Nastávající maminka by určitě uvedenou činnost neměla vykonávat. Žere-li naše kočka syrové maso, je rozumné je nakrájet na kostičky o hraně 1-2 cm a nechat je cca týden promrazit. Pokud kočka žere maso vařené, není důvod k obavám, Toxoplazmu gondii var ničí.

Welššpringeršpaněl, kavalír King Charles španěl – foto Jan Tichý

Pokud se týká psů, příliš velké nebezpečí nehrozí. U zvlášť urputných klientů přesvědčených o tom, že pes určitě toxoplazmózu přenáší někdy nezbývá než poněkud nechutně říci: „Ano, toxoplazmózu od psa můžete získat, pokud jej pozřete nedostatečně tepelně zpracovaného.“ Tento argument většinou zabere.

Pravdou je, že i v případě psů určité nebezpečí hrozí. Zdrojem infekce pak ale není pes sám. Určitě všichni známe psy, pro které je největší lahůdkou nějaký páchnoucí exkrement a také psy, kteří považují smrduté věci za Chanel č. 5 a s oblibou se v nich válí. Pokud se pes potěší trusem kočky a majitel takového „navoněného psa“ koupe a neumyje si potom ruce, teoretická možnost nákazy existuje.

Chcete-li vědět, zda vaše kočka oocysty toxoplazmózy vylučuje, stačí přinést vzorek trusu a dozvíte se, jak na tom kočka je. Takové vyšetření je rozumné dělat zvláště v případě mladých a ven chodících koček.

Jestli vás úvodní dotaz překvapil, máte štěstí na příbuzné. Je to smutné, ale někdy veterinář neřeší jen zvíře, ale i rodinné vztahy.

Kdo si tohle vymyslel?

Původ plemen psů

Takovou otázku můžeme občas slýchat na výstavách psů nebo i na ulici, když laik potká nějaké plemeno, o kterém toho moc neví a diví se, jak vypadá. Čemu vlastně odpovídá exteriér (vzhled) jednotlivých plemen? Je to opravdu jen nesmyslný lidský záměr nebo lze hledat i nějaké praktické důvody? Následující povídání by mohlo něco objasnit.

Možná si neuvědomujeme, že v dobách, kdy vznikala většina současných plemen, zněl základní požadavek: “Potřebujeme psa, který bude použitelný pro nějakou práci a té práci musí odpovídat jeho povaha i vzhled.“ Ten požadavek platil pro psy lovecké, pracovní, strážní i společenské.

Jako příklad jsem si vybrala několik plemen. Patří mezi ně určitě pudlové a jejich úprava srsti. Potkat můžeme psy a fenky v různém střihu. Někoho překvapí takzvaný střih klasický někdy také nazývaný lví. Takto upravený pes má části těla vyholené nakrátko, ale v některých partiích je naopak ponechána delší srst. Uvedený typ úpravy patří mezi historické postupy.

Pudl

Pudl byl původně loveckým psem využívaným pro práci ve vodě. Úprava srsti byla koncipována tak, aby byly maximálně odlehčené některé tělní partie, hlavně druhá polovina těla a psovi byl tak usnadněn pohyb ve vodě. Naopak na jiných částech těla byla srst ponechávána v původní délce ve snaze ochránit důležité a citlivé orgány. Delší srst byla na hlavě, kde chránila mozek. Důležitá byla délka srsti na hrudníku, která tvořila jakousi vestu chránící plíce a srdce. Na končetinách byla srst ve tvaru manžety chránící citlivé klouby a to zejména klouby zápěstní a hlezenní. Většinou byla ponechána delší srst také v oblasti kyčelního kloubu a ocasu.

Královský pudl, pekinéz

Dnes už má pudl v nomenklatuře FCI trochu jiné zařazení než v době svého vzniku. Patří mezi plemena společenská, ale někteří chovatelé stále historický střih používají a nelze jim to vytýkat. Podobně se postupuje i u portugalských vodních psů. V jejich případě je odlehčena tedy ostříhána zadní půlka těla a nakrátko se upraví i morda a ocas. Na hlavě zůstává typická chocholka a přední část těla, hlavně hrudník, je chráněna delší srstí. V obou případech platí, že jsou jasně stanoveny požadavky na kvalitu srsti. Před zimou a vodou nechrání jen střih, ale hlavně struktura srsti.

Dalším společenským plemenem, jehož stavba těla a osrstění mají historické opodstatnění, je pekinéz. Toto krásné a bohužel nepříliš časté plemeno pochází z Číny, kde se chovalo v sídle čínských císařů v Zakázaném městě. Podlahy tam byly mramorové a byl zastáván názor, že klapot drápků psích končetin by rušil rozjímání učenců. Proto má pekinéz hrudník utvářený tak, aby se dobře nosil na ruce a osrstěné meziprstí, aby pokud už musí jít po svých, chodil jako v měkkých nehlučných „bačkůrkách.“

Nač ty dlouhé uši?

Zajímavé jsou požadavky na exteriér některých honičů. Např. basset má mít uši tak dlouhé, aby dosahovaly až před špičku čenichu. Určitě to plemeni sluší, ale není to ten podstatný důvod, proč délku uší standard popisuje. Basset je honič, který pracuje s nízkým nosem, tedy se skloněnou hlavou. Uši dosahující až k zemi fungují jako vějíř. Pohybují se podle hlavy a nahánějí psovi pachy přímo pod nosní houbu a tak mu umožňují snadněji sledovat stopu zvěře.

Portugalský vodní pes, basset, beagle – foto Jan Tichý

U basseta a také třeba u bloodhounda je požadována volná a elastická kůže a to zvláště na hrdle. Psi pracovali v houštinách a často se dostali do kontaktu s ostrou větví. Kdyby kůže byla tenká a napnutá, snadno by došlo k úrazu s fatálními následky. Do elastické a volné kůže se ostrý předmět obtížně zapíchne. Kůže povolí a uhne.

Standard půvabného beagla říká, že špička vesele neseného ocasu má být bílá. I tady lze najít pro požadavek praktické vysvětlení. Beagle je honič. Pracoval v různých houštinách a lovci se snadno mohl ztratit z dohledu. Jeho vztyčený prut (ocas) s bílou špičkou fungoval jak signalizační vlajka říkající: “Pane, tady jsem!“

Chrtí oblouk

Původní a velmi často i současné využití psů mívá dopad na celkovou stavbu těla. Jako příklad lze použít plemena chrtů a jejich klenutou horní linii. Oblouk, který tvoří linie od kohoutku po nasazení ocasu, by byl u celé řady plemen považován za hrubou vadu. V případě chrtů např. vipeta nebo italského chrtíka ale má úzkou souvislost s jejich pohybem. Umožňuje psovi podsunout pánevní končetiny hluboko dopředu, silný odraz a tedy vysokou rychlost.

Italský chrtík, dlouhosrstý vipet – foto Jan Tichý

Celou řadu lidí může překvapit norský lundehund. Požadováno u něj je, aby měl na hrudních i pánevních končetinách nejméně 6 prstů a od ostatních psů se liší i dalšími schopnostmi vyplývajícími ze stavby těla. Plemeno se používalo při lovu papuchalků a někdy bývá nazýváno norský papuchalk pes.

Nejlépe stavbu těla vysvětluje standard plemene, v kterém se říká že: “Lundehund byl velmi důležitý pro obyvatele pobřeží Norska. Jedinečná anatomie psa s nadpočetnými funkčními prsty, krkem, který se při ohnutí dotýká hřbetu, ušními boltci, které se mohou uzavřít a ultraflexibilními předními končetinami, které umožňují šplhání po téměř vertikálních útesech a vstup do hnízdních dutin papuchalků, umožňovala přinášení živých ptáků.“

Norský lundehund, jeho tlapka s funkčním pátým prstem – foto Jan Tichý

V popisu exteriéru odpovídajícímu původnímu využití plemen by se dalo pokračovat dlouhou dobu. Patří sem mohutnost bulmastifa, jehož vzhled měl odradit problematické lidi, kožní spojení prstů novofundlandského psa, které by se dalo přirovnat k plovacím blánám nebo nízkozvedané tlapky při pohybu border kolie.

Vzhled našich plemen v návaznosti na důvod, proč byla vyšlechtěna, je určitě zajímavý. Daleko podstatnější ale je, že původnímu využití odpovídá i povaha psů. Nad tou by se každý, kdo si pořizuje psa měl zamyslet. Bude vědět nebo alespoň může odhadnout, jaký jeho pes bude a zda takové plemeno chce, zda dokáže vyhovět jeho potřebám a zda dokáže zvládnout jeho povahu.

Čtěte také: Co mi dnes oblečou? Sukýnku, overal nebo svetr?

Jak se vypočítává věk psů a fen pro reprodukci

Po zveřejnění informace o nové Vyhlášce č. 384/21 o ochraně psů a koček při chovu za účelem reprodukce, došla celá řada dotazů a žádostí o vysvětlení. Na místě je asi připomenout, že vysvětlovat záměry vyhlášky je úkol pro Oddělení ochrany zvířat na Ministerstvu zemědělství nebo Státní veterinární správu.

Požádali jsme o vysvětlení, jak to je se stanovením věku pro využití psů a fen v reprodukci. Samotné ustanovení není nic nového. Platilo i v dřívějších předpisech a bylo a je součástí Zápisního řádu Českomoravské kynologické unie a dbá se na jeho dodržování. Platí také, že chovatelské kluby si požadavky související s reprodukcí a s odběrem štěňat mohou zpřísnit, ale nemohou zmírnit.

Během březosti a kojení se u fen zvyšují energetické a živinové požadavky. Z tohoto důvodu je SPECIFIC™ CPD-M Puppy Medium Breed vhodným krmivem i pro březí a kojící feny všech plemen.

Pravidla

Jen pro vysvětlení. Platí pravidla říkající, že pes nebo fenka plemene do 50 cm kohoutkové výšky mohou být využiti v reprodukci, tedy fenky být kryty a psi krýt od ukončeného 14 měsíce věku. U plemen nad 50 cm kohoutkové výšky je pak pravidlo upraveno a říká, že psi i fenky mohou být využiti v reprodukci od ukončeného 17 měsíce věku.

Do kdy může mít fena štěňata

V případě fen platí, že mohou být kryty do ukončeného 8 roku věku. Lze povolit výjimku na základě potvrzení veterináře, že je fenka zdravá a schopná donosit a odchovat vrh, ale pouze do ukončeného 9 roku věku. U psů samců žádné horní věkové omezení není.

Mezi kynology se vedly a stále vedou spory, jak správně vysvětlovat formulaci „ukončený měsíc nebo rok věku“. Někdo si říká, že to je den, kdy má fenka např. osmé narozeniny, jiný názor říká, že se jedná o den, kdy má deváté narozeniny, že teprve pak končí osmý rok věku. Ke každému předpisu se zpracovává odůvodnění. Je k dispozici i u nové vyhlášky a jsou v něm uvedeny praktické příklady, jak při vysvětlování věku postupovat.

Basenji, tibetský španěl – foto Jan Tichý

Pes malého plemene se narodil 1. února 2008.

  • 1. března 2008 – pes ukončil první měsíc života,
  • 1. srpna 2008 – pes ukončil šestý měsíc života
  • 1. února 2009 – pes ukončil dvanáctý měsíc života
  • 1. dubna 2009 – pes ukončil čtrnáctý měsíc života a může být využit v reprodukci

Stejně se vysvětluje termín „ukončený 8. rok věku“.

Fenka se narodila 1. února 2012.

  • 1. února 2013 – ukončila první rok života
  • 1. února 2017- ukončila pátý rok života
  • 1. února 2020- ukončila osmý rok života a dále může být kryta jen na základě povolení výjimky
  • 1. února 2021 – ukončila devátý rok života a žádná další výjimka v možnosti krytí jí nemůže být povolena.

Překážky pro množitele

Pro množitele jsou věková omezení psů a fen při využití v reprodukci věcí nežádoucí. Stejně jim vadí ustanovení říkající, že fenka smí mít maximálně 3 vrhy během 24 měsíců. Předpis sice chrání fenku a jejím prostřednictvím i štěňata, je ale určitě nemilým zásahem do zisků množitele.

Můžeme si o nové vyhlášce myslet leccos negativního. Probíraná věková omezení jsou ale ku prospěchu fen, psů i štěňat. Platí nejen pro organizované chovatele, ale i pro ty, kdo mají více než tři fenky. Jen je třeba si přát, aby případné přestupky byly odhaleny a penalizovány. Zda tak tomu bude, ukáže čas.

Veterina Labvet.cz na Firmy.cz

Čtěte také: A co páni psové?

Přines bobek na FOR PETS 2025 a získej vstupenku ZDARMA

X