Rubrika: Reprodukce psů

V poslední době se mezi chovateli skloňuje název bakterie, o které se dříve vůbec nemluvilo a která je dnes považována za největšího strašáka kynologů v oblasti reprodukce. Jedná se o mycoplasmu, o které se říká, že je důvodem pro nezabřezávání, potraty a neplodnost a také o tom, že k nakažení dochází zásadně pohlavním stykem. Možná stojí za to, něco o ní napsat.

Co je mycoplasma?

Mycoplasma patří mezi nejmenší a nejjednodušší bakterie, občas bývá označovaná jako přechod mezi viry a bakteriemi. Má poměrně jednoduchou stavbu těla, např. nemá buněčnou stěnu, což ovlivňuje celou řadu věcí včetně špatné odezvy na antibiotickou léčbu. Do buněk svého hostitele nevniká, ale „přisaje se“ na jejich povrch.

Existuje velké množství druhů mycoplasem. Většinou se jedná o tak zvané slizniční komensály, tedy o zárodky, které ke svému životu využívají nějakého hostitele, ale při tom mu neškodí. Řadu druhů mycoplasem najdeme i u psů. Jako potencionální nebezpečí bývají zmiňovány M. cynos, M. spumatis a M. canis. M.cynos se může podílet na vzniku pneumonií, M. spumatis a M. canis mohou být příčinou onemocnění urogenitálního traktu. Pravdou ale je, že informací o jednotlivých druzích mycoplasem a jejich případné patogenitě moc není.

Jak se mycoplasma u psů šíří?

K přenosu mycoplasmosy dochází kapénkovou infekcí, pohlavním stykem a popisován je i přenos prostřednictvím krve sajícího parazita, např. klíštěte. Pokud tedy někdo tvrdí, že jeho fenku nakazil pes při krytí nebo naopak nakazila fenka psa, může, ale také nemusí mít pravdu.

K tomu, aby se mycoplasmosa u určitého jedince namnožila tak, aby mohla škodit, potřebuje ještě vhodné prostředí. A to nalézá u jedinců s oslabenou obranyschopností organismu, kteří se ataku bakterie nedokáží úspěšně bránit.

Příznaky a diagnostika

Chovatele samozřejmě zajímá, zda má jedinec, u kterého se některá z mycoplasem přemnožila v pohlavním traktu, nějaké klinické dobře viditelné příznaky. Ojediněle se mohou vyskytnout např. vřídky na pohlavních orgánech, ale větší postižení organizmu (teploty, nechutenství, zvracení, průjmy atd.) majitel psa nebo fenky nepozoruje. Trochu jiné to je v případě pneumonií, ale na ty se naráží zcela ojediněle.

Chovatelé se infekce mycoplasmosou bojí a hledají, jak ji prokázat. Vzhledem k tomu, o jaký zárodek se jedná, je velmi obtížná klasická kultivace prováděná u jiných bakterií např. streptokoků, stafylokoků atd. K dispozici ale je PCR vyšetření, tedy vyšetření, které prokazuje, že ve vzorku odebraném od psa nebo feny je nebo není přítomna DNA/ RNA zárodku, který hledáme.

Existuje několik způsobů PCR vyšetření nebo přesněji řečeno několik závěrů, které z určitého typu vyšetření vycházejí.

Vyšetření kvalitativní – je finančně příjemnější a říká, zda v odebraném vzorku byla mycoplasmosa prokázána.

Vyšetření kvantitativní – je podrobnější, čemuž odpovídá i cena a výsledkem je nejen prosté konstatování, že je v organismu mycoplasma přítomna, ale také kolik jí tam je. To je informace velmi důležitá z pohledu nutnosti případné léčby.

Typizace – třetí typ vyšetření říká nejen, zda je mycoplasmosa přítomna, ale také o který druh jde. Provádí se většinou až po té, kdy je přítomnost mycoplasmy prokázána a cena vyšetření je tomu odpovídající.

Kdy léčit mycoplasmu?

Léčba mycoplasmosy u psů není úplně jednoduchá. Nedají se použít běžně používaná antibiotika, a co je velmi podstatné, nepostačí týden až deset dnů trvající podávání antibiotik běžně úspěšné u jiných infekcí. V případě mycoplasmosy je třeba lék podávat 3 – 6 týdnů. Po skončení léčby by mělo být provedeno kontrolní vyšetření.

Ale pozor. To, že je výsledek negativní ještě neznamená, že s odstupem dvou, tří a více měsících bude výsledek stejný. Mycoplasmosa je velmi rozšířená a psa v takové izolaci, aby ji nepotkal, asi neudržíme. Reinfekce jsou běžné.

Otevírá se otázka, kdy vlastně psa nebo fenku, u kterých byla mycoplasma prokázána, je třeba léčit. Tady se trochu rozchází pohled chovatelů a veterinářů. Chovatelé jsou přesvědčeni, že je třeba léčit vždy a to nejen jedince, u kterého byla bakterie prokázána, ale všechny psy i fenky v daném chovu. Negativní výsledek vyšetření na mycoplasmosu také bývá jednou z podmínek při krytí.

Trochu odlišný je přístup většiny veterinářů. Ti rozumní nevidí rádi zbytečnou antibiotickou léčbu a doporučují přeléčení psa nebo fenky tehdy, pokud výsledek kvantitativního vyšetření prokazuje vysokou zátěž.

Na závěr je asi třeba připomenout, že Labvet může nabídnout odběr vzorků na mycoplasmosu a zajistíme i jejich předání příslušným laboratořím, které vyšetření PCR provádí. Vzorky u fen odebíráme z pochvy z oblasti před děložním krčkem a u psů z předkožky. Odběr to není nijak náročný. V případě pozitivního záchytu nabízíme konzultaci i případnou léčbu. Mimo vyšetření zaměřeného na mycoplasmosu u psů můžeme nabídnout i celé reprodukční balíčky. Vyšetření v nich zakotvená jsou o něco širší a zaměřují se na průkaz nejen mycoplasmosy, ale také na ureaplasmosu, chlamydie, brucelozu a základní bakteriologické vyšetření.

Pokud chcete svoji fenku před krytím vyšetřit, máte dvě možnosti. Můžete přijít 6 – 8 týdnů před předpokládaným krytím. Bude-li mycoplasmosa prokázána, máte ještě čas fenku přeléčit. Můžete také přijít na začátku barvení a pak se rozhodovat na základě výsledků zda krýt budete či ne.

Pes je živý tvor a vše co se ho týká nelze vysvětlit jednoduchými poučkami. Výše byl použitý termín „může se podílet“. Chybně přistupuje ten, kdo nezabřeznutí fenky okamžitě přisuzuje mycoplasmose. Příčin přece může být daleko víc. Pokud je mně známo, tak zatím nejsou k dispozici odborné práce zabývající se podrobně touto problematikou. Nedávno nás strašila herpesviróza, dnes už se o ní nemluví. Čas ukáže, zda se mycoplasmosy budeme bát ještě za nějakou dobu nebo zda zjistíme, že to není tak závažný problém, jak si dnes řada lidí myslí.

Čtěte také: Péče o březí fenku – očkování a odčervení

Ti, kdo se chovem psů zabývají delší dobu si asi vzpomenou, že se o příbuzenské plemenitbě dříve moc nemluvilo. Zlom nastal na konci XX. století a nezanedbatelnou roli v tom hrála kniha Chov psů v roce 2000. Napsal ji pan Hellmuth Wachtel a snažil se v ní upozornit na problémy doprovázející nadměrné využívání krycích psů a příbuzenskou plemenitbu. Pan Wachtel pocházel z Rakouska, byl genetik a chovu psů se věnoval víc než 40 let. Byl autorem velkého množství odborných článků a také překladatelem kynologické literatury.

Dnes je otázka příbuzenské plemenitby velmi diskutovanou záležitostí. Ti, kdo jí nekriticky odmítají, jsou ochotní pranýřovat každého chovatele, který ji v chovu využije. Ti, kdo jí nekriticky podporují, jsou ochotni ji použít v praxi tam, kde by se jí měli vyhnout. Spory okolo příbuzenské plemenitby mezi odpůrci a příznivci se občas vedou snad ve všech klubech. Možná tedy stojí za to si okolo toho něco vysvětlit.

Obecně je možné říci, že o příbuzenskou plemenitbu se jedná, pokud má jedinec v jedné nebo více generacích stejné předky. Někdo hovoří o příbuznosti ve čtyřech či pěti generacích, není to ale úplná pravda. Příbuznost může zasahovat mnohem dál, jen ji v současných tří nebo čtyř generačních průkazech původu už nevidíme.

Důležité je, že se příbuzenská plemenitba dá spočítat. Nejčastěji je využíván tak zvaný Wrightův vzorec, a pokud máte chuť se do problému ponořit hlouběji, najdete ho i s vysvětlením na internetu. Zhruba je možné říci, že na základě Wrightova vzorce se spočítá koeficient příbuzenské plemenitby. Ten pak vyjadřuje ztrátu genetické různorodosti určitého jedince. Odborně se to nazývá variabilita a jedná se vlastně o určení míry dědičně podmíněných znaků, v jejichž případě získal potomek stejnou vlohu pro vyjádření určitého znaku (exteriér) nebo vlastnosti (povaha, zdraví) od otce i od matky.

Chovatelé si teď možná říkají, že přesně to by chtěli, tedy upevnit ve svém chovu standardní exteriérové znaky nebo vlastnosti. Velký problém ale spočívá v tom, že příbuzenská plemenitba upevňuje nejen to, co chceme, ale i to, oč vůbec nestojíme.

Chovatelé většinou přemýšlí o exteriéru psa. Zapomínají na to, že součástí chovu je celá řada dalších věcí a ty příbuzenská plemenitba dokáže negativně ovlivnit. Může mít vliv např. na životaschopnost potomků, nedostatky v obranyschopnosti organizmu a potřebné odezvy na očkování, v dospělosti nedostatky v oblasti reprodukce a problémy, které lze nazvat konstituční – slabá konstituce, slabá kostra, nervová labilita, kousavost, obtížná cvičitelnost atd.

Příbuzenskou plemenitbou se zabývají i předpisy FCI. V Mezinárodní chovatelské strategii FCI (najdete ji na www.cmku.cz-dokumenty) je napsáno že: „K zachování nebo posílení genetické rozmanitosti plemene bychom se měli vyvarovat matadorbreedingu (opakování stejného jedince několikrát v jednom rodokmenu) a úzké příbuzenské plemenitby. Nemělo by docházet ke spojení sourozenců, matky a syna nebo otce a dcery. Obecně se doporučuje, aby žádný pes neměl více potomků než je 5% počtu štěňat registrovaných v populaci plemene během pěti let. Velikost populace by neměla být brána jen na národní úrovni, ale také na úrovni mezinárodní, a to zvláště u plemen s málopočetnou chovnou základnou.“

Někdy také bývá uváděno, že příbuzenská plemenitby by neměla překročit koeficient 12,5%. Ten, kdo se nechce zdržovat počítáním, může použít tabulku z publikace Dr. Jaromíra Dostála Genetika v kynologické praxi. Připomenout je určitě třeba, že uvedená tabulka počítá jen s jedním příbuzným předkem.

Některé chovatelské kluby mají ve svých předpisech jasně definované ustanovení říkající, jaký typ příbuzenské plemenitby je možné použít. Jinde je vše ponecháno na chovateli s tím, že příslušný poradce chovu by měl na možné negativní dopady spojení upozornit. Klub má nebo by měl mít větší přehled o chovných jedincích nebo o výsledcích jednotlivých spojení a měl by informace chovatelům poskytovat.

Příbuzenská plemenitba je určitým druhem chovu. Nakonec by bez ní asi nevznikla plemena psů. Pokud se k ní má ale přistoupit, je třeba vědět, „na čem se dělá“, tedy jaká je kvalita vybraného otce i matky a zda vědomě nekombinujeme nějaké vady a to zvláště vady zdravotní.

Druhým důležitým aspektem je i to, zda potomci z příbuzenské plemenitby budou mít šanci na výběr nepříbuzného partnera. Třetí velký problém spočívá v tom, že některá plemena spadají do kategorie málopočetných plemen s malou chovnou základnou a že se prostě příbuzenské plemenitbě nelze vyhnout.

Problémy může vyvolat i nadměrné využívání určitého psa. Je pochopitelné, že se některý nový chovný pes majitelům fen líbí. Pokud ale má víc potomků, než je rozumné, může se plemeno dostat do situace, kdy se bez příbuzenské plemenitby další generace neobejdou.

Zažili jsme to v praxi, kdy se do ČR dovezl irský teriér Camogie Crusader. Byl to nádherný pes a pokryl cca 80 % našich chovných fen. Když se v následujících generacích použil na příbuzenskou plemenitbu, byly výsledky katastrofální. Potomkům chybělo někdy i 10 zubů. V chovu se objevila dědičně podmíněná digitální hyperkeratóza, kterou jsme zatím neznali a víc než 50% jedinců bylo bázlivých a kousavých.

Pokud se vrátíme k  otázce zda příbuzenskou plemenitbu ano nebo ne, tak lze říci, že příbuzenská plemenitba je způsobem chovu a to způsobem obecně využívaným. Měla by se dělat s určitým záměrem a ne proto, že nepříbuzný pes je o 50 km dál, než ten příbuzný. Měla by se dělat na základě detailních znalostí psa i feny a jejich sourozenců a předků a mělo by být jasné, jaké budou možnosti potomků ze spojení při dalším využití v chovu. Počítat je vždy třeba s tím, že bychom úspěchu jedné chovatelské stanice neměli dávat přednost před prospěchem plemene jako celku.

V každém případě by se měl chovatel vyhnout spojení matky se synem nebo vlastních sourozenců. Na příbuzenskou plemenitbu ale nelze svádět všechny problémy, které se v chovu jednotlivých plemen mohou vyskytnout. On nemocný, povahově nevyrovnaný nebo z pohledu standardu vadný jedinec může vzniknout i ze spojení, kde příbuzného předka nenajdete ani v předchozích deseti generacích.

Čtěte také: Otazníky kolem genetických vyšetření

Jsou věci, které se mohou stát asi jen v Americe. Údajně tam do útulku přivedl majitel psa a prohlásil, že ho nechce neb jeho pes je homosexuál. Případ vyvolal velkou diskuzi a to nejen v USA, ale po celém světě. Diskuze to byla leckdy kontroverzní a přilákala i naše novináře. Ptají se na to, jak to vlastně s homosexualitou psů je a zda se tímto problémem někdo v České republice zabývá.

Dá se říci, že případná homosexualita psů není příliš probádaná. Praktičtí kynologové jí spíše zamítají. Pokud se někde nějaké informace objeví, bývají to spíše bulvární časopisy než ty vědecké nebo s veterinární tématikou.

Nemusí to být zrovna homosexualita

Občas nebo spíše často se stává, že pes projeví sexuální chování vůči jedinci stejného pohlaví. Je ale otázkou, zda se spíše nejedná o projev sexuálního předráždění nebo snahy se prosadit než toho, že by pes preferoval před fenou psa samce. Podobné chování lze pozorovat velmi často u psů pubertálního věku nebo u psů, v jejichž okolí hárá větší množství fen.

Na homosexuální sklony mají někdy podezření chovatelé v případě, že fenka, která je podle nich v ideálním období pro krytí, některého psa nepřitahuje. V uvedeném případě může hrát roli celá řada faktorů. Může se např. jednat o špatně zvolený den krytí, kdy nezkušený pes o fenku jeví zájem, ale naopak pes zkušený, který často kryje, si jí ani nevšimne neb on ví, že ještě není ta správná doba.

Počítat je třeba s tím, že i psi mohou mít své sexuální rituály. Znala jsem psa , který při prvním krytí narazil na temperamentní fenku a pokud mu při dalších krytích přišla fena, která stála tak, jak to popisuje literatura, nechtěl ji. Jako další příklad lze použít psy, často používané pro inseminaci. Leckterý z nich, když přijde fenka, se už nesnaží o normální krytí, ale nastavuje se na odběr ejakulátu. Proč by se namáhal, jednodušší je se nechat odebrat.

Existuje také něco, co by se dalo nazvat instinktivní snahou o větší genetickou variabilitu. Platí to pro psy i pro fenky a znamená to, že partnera jiného plemene nebo křížence preferují před příslušníkem plemene vlastního. Občas je podezření (ale není to vědecky prokázáno) na to, že pes i fenka vědí, že určité spojení není ideální, a pak i jinak dobře kryjící pes může určitou fenku odmítat.

Zbytečné tresty

U méně dominantních psů někdy může dojít k problémům vlivem majitelů. V době, kdy pes začíná projevovat sexuální chování, tedy v jakési psí pubertě, psa okřikují a za jeho normální projevy jej trestají. Takovému útlocitnému majiteli (častěji majitelce) vadí, že pes obtěžuje fenky na procházkách, čuchá, kde nechaly nějakou kapičku své vůně, případně to olizují. Majitelka psa leckdy i fyzicky trestá a pak se diví, že když mu ve třech letech přivede fenku na krytí, že jí pes nechce neb se obává trestu. Psa s dostatečným pohlavním výrazem a pevné povahy ale můžete trestat, jak chcete, jeho pohlavní pud bude silnější než cokoliv jiného.

Za určitou sexuální odchylku někdo bere sexuální obtěžování členů rodiny. Důvody ale asi jsou jiné. Velmi často se hovoří o tom, že takové chování je projevem snahy prokázat svojí dominanci a získat tak odpovídající místo ve smečce tvořené rodinou. Leckdy lze usuzovat i na sexuální podtext. Dokazuje to zvýšená míra takového chování v pravidelném měsíčním cyklu majitelek. Jako příklad mohou posloužit býci z inseminačních stanic. K nim se také ženy v určité fázi hormonálního cyklu nepouštějí a o homosexuální orientaci býků při tom nikdo neuvažuje.

Nevím o tom, že by se v České republice vedl výzkum zaměřený na sexuální orientaci psů, nevím ale samozřejmě všechno. Pravdou je, že našim psům přičítáme často lidské vlastnosti a homosexuální sexuální orientace může být jednou z nich. Otázka by tedy nemusela znít, zda existují homosexuální psi, ale zda to jejich majitelé s polidšťováním nepřehánějí.

Určitě by nás zajímalo, jak to s oním americkým nešťastníkem dopadlo. Ví se, že se ho ujala jiná rodina. Zda měl nadále zájem jen o psy nebo zda někde běhá jeho početné potomstvo, se nikde nepíše. Vzhledem k americké snaze všechny v chovu nepoužívané psy vykastrovat, lze spíše očekávat, že sexuální orientace u tohoto psa už nehraje žádnou roli.

Čtěte také: A co páni psové?

Na zdraví psů je stále více zaměřována pozornost chovatelů a majitelů jednotlivých plemen a také kynologických organizací od klubů přes Českomoravskou kynologickou unii až po FCI. Psy trápí běžná onemocnění, trápí je ale i choroby, které zdědili po rodičích, tedy choroby dědičně podmíněné.

Genetika psů

Celá řada klubů zařazuje do podmínek pro zařazení do chovu požadavek na vyšetření zaměřená na uvedený typ problémů. Někoho to těší, někomu to vadí a možná stojí za to něco si osvětlit okolo odběru vzorků a upozornit na problémy, s kterými je třeba počítat.

Vyšetření zaměřená na průkaz dědičně podmíněných onemocnění se dělí do dvou kategorií. V prvním případě se jedná o vyšetření, při kterém se hledají příznaky daného onemocnění nebo přesněji zda se jedná o psa, u kterého se choroba projevila. V odborné terminologii se pak používá označení klinické vyšetření.

Některé kluby mají přímo smlouvy s veterináři oprávněnými pro jejich plemena klinická vyšetření provádět. Na stránkách komory veterinárních lékařů lze najít seznam veterinářů oprávněných posuzovat např. oční vady, dysplazii kyčelního nebo loketního kloubu nebo pately.

V druhé kategorii jsou zahrnuta genetická vyšetření, při kterých se ze vzorku krve, stěru ze sliznice mordy nebo ze srsti stanoví, jak je z pohledu určité choroby pes založen. Vyšetření provádějí specializované laboratoře. I v jejich případě může mít klub s některou laboratoří uzavřenu smlouvu a požadovat vyšetření jen od ní, v jiných případech je ponechán výběr na majiteli psa.

V obou uvedených případech rozumný chovatelský klub požaduje nejen výsledky určitého vyšetření, ale také doklad o tom, že bylo uděláno opravdu u psa, u kterého je uvedeno. Kynologie je úžasný koníček, ale stejně, jako v jiných oblastech se i tady občas objeví vykukové nebo přesněji řečeno podvodníci.

Je přece lákavé odebrat si vzorek určený pro genetickou laboratoř sám a po zjištění, že je výsledek clear nebo N/N , tedy že pes je zdravý klinicky i geneticky, daného jedince odebírat pod různými jmény a čísly zápisů a výsledek uvádět u celé svojí smečky.

Veterinární laboratoř LABVET genetická vyšetření neprovádí. Zajišťujeme ale zájemcům odběry vzorků a jejich dodání do příslušné laboratoře. Nejčastěji se jedná o Genomii, Laboklin nebo Tilii. Při odběru kontrolujeme a potvrzujeme identitu psa, kterému byly vzorky odebírány. Vzhledem ke kontrole identity a předání vzorků příslušné laboratoři tak nemůže vzniknout podezření, že došlo k nějaké manipulaci se vzorkem.

Na majitele psů ale máme velkou prosbu. Ověřte si u svého klubu, na které onemocnění je genetické vyšetření požadováno. U jednotlivých plemen se jich dělá celá řada a ne všechna klub požaduje. Ověřte si také, zda klub má smlouvu s některou z laboratoří nebo zda má ve svých pravidlech, v které laboratoři se má vyšetření provádět.

Čtěte také: Otazníky kolem genetických vyšetření

Po zveřejnění informace o nové Vyhlášce č. 384/21 o ochraně psů a koček při chovu za účelem reprodukce, došla celá řada dotazů a žádostí o vysvětlení. Na místě je asi připomenout, že vysvětlovat záměry vyhlášky je úkol pro Oddělení ochrany zvířat na Ministerstvu zemědělství nebo Státní veterinární správu.

Požádali jsme o vysvětlení, jak to je se stanovením věku pro využití psů a fen v reprodukci. Samotné ustanovení není nic nového. Platilo i v dřívějších předpisech a bylo a je součástí Zápisního řádu Českomoravské kynologické unie a dbá se na jeho dodržování. Platí také, že chovatelské kluby si požadavky související s reprodukcí a s odběrem štěňat mohou zpřísnit, ale nemohou zmírnit.

Pravidla

Jen pro vysvětlení. Platí pravidla říkající, že pes nebo fenka plemene do 50 cm kohoutkové výšky mohou být využiti v reprodukci, tedy fenky být kryty a psi krýt od ukončeného 14 měsíce věku. U plemen nad 50 cm kohoutkové výšky je pak pravidlo upraveno a říká, že psi i fenky mohou být využiti v reprodukci od ukončeného 17 měsíce věku.

V případě fen platí, že mohou být kryty do ukončeného 8 roku věku. Lze povolit výjimku na základě potvrzení veterináře, že je fenka zdravá a schopná donosit a odchovat vrh, ale pouze do ukončeného 9 roku věku. U psů samců žádné horní věkové omezení není.

Mezi kynology se vedly a stále vedou spory, jak správně vysvětlovat formulaci „ukončený měsíc nebo rok věku“. Někdo si říká, že to je den, kdy má fenka např. osmé narozeniny, jiný názor říká, že se jedná o den, kdy má deváté narozeniny, že teprve pak končí osmý rok věku. Ke každému předpisu se zpracovává odůvodnění. Je k dispozici i u nové vyhlášky a jsou v něm uvedeny praktické příklady, jak při vysvětlování věku postupovat.

Pes malého plemene se narodil 1. února 2008.

• 1. března 2008 – pes ukončil první měsíc života,
• 1. srpna 2008 – pes ukončil šestý měsíc života
• 1. února 2009 – pes ukončil dvanáctý měsíc života
• 1. dubna 2009 – pes ukončil čtrnáctý měsíc života a může být využit v reprodukci

Stejně se vysvětluje termín „ukončený 8. rok věku“.

Fenka se narodila 1. února 2012.

• 1. února 2013 – ukončila první rok života
• 1. února 2017- ukončila pátý rok života
• 1. února 2020- ukončila osmý rok života a dále může být kryta jen na základě povolení výjimky
• 1. února 2021 – ukončila devátý rok života a žádná další výjimka v možnosti krytí jí nemůže být povolena.

Překážky pro množitele

Pro množitele jsou věková omezení psů a fen při využití v reprodukci věcí nežádoucí. Stejně jim vadí ustanovení říkající, že fenka smí mít maximálně 3 vrhy během 24 měsíců. Předpis sice chrání fenku a jejím prostřednictvím i štěňata, je ale určitě nemilým zásahem do zisků množitele.

Můžeme si o nové vyhlášce myslet leccos negativního. Probíraná věková omezení jsou ale ku prospěchu fen, psů i štěňat. Platí nejen pro organizované chovatele, ale i pro ty, kdo mají více než tři fenky. Jen je třeba si přát, aby případné přestupky byly odhaleny a penalizovány. Zda tak tomu bude, ukáže čas.

Čtěte také: A co páni psové?