Rubrika: Zdravý pes

Řekne-li se před běžným chovatelem slovo žláza, představí si jako první asi žlázu mléčnou. Faktem je, že v těle psa a samozřejmě i dalších savců funguje celá řada dalších žláz, bez kterých by se správná funkce jednotlivých orgánů a nakonec i celého organismu, neobešla. Obecně se dělí na žlázy s vnitřním vylučováním (endokrinní sekrecí) a vnějším vylučováním (exokrinní sekrecí).

Do první kategorie patří žlázy, které vylučují hormony, které se v nich vytvářejí, přímo do krve. Typickým příkladem žlázy s vnitřní sekrecí je slinivka břišní, v které vzniká inzulin. Žlázy s vnější sekrecí vylučují své produkty na povrch těla nebo do tělních dutin a většinou mají místní účinek. Mezi žlázy s vnější sekrecí patří např. slzné žlázy nebo žlázy slinné.

Produkce důležitých hormonů

Štítná žláza (glandula thyroidea) bývá označována za největší žlázu s vnitřní sekrecí v organizmu. U psa je uložena v přední části krku nad hrtanem a v blízkosti průdušnice. Je složena ze dvou laloků a u normálního zdravého psa ji asi nenahmatáme. Produkuje několik hormonů, z nichž nejznámější a nejdůležitější asi je Tetraidothyronine (tyroxin), který je označován zkratkou T4. Tento hormon cirkuluje v krvi ve formě vázané na bílkoviny. Existuje ale i ve formě na bílkoviny nevázané a označován pak je jako volný neboli free tyroxin a používá se pro něj zkratka fT4.

Štítná žláza ovlivňuje celou řadu v těle psa probíhajících dějů. Podílí se např. na metabolizmu, ovlivňuje růst psa, tvorbu červených krvinek, hospodaření s kyslíkem, vliv má na reprodukční systém, udržování tělesné teploty, na nervový systém a na kvalitu osrstění. O funkci i anatomické stavbě štítné žlázy by se toho dalo napsat mnohem víc. Výše uvedený text snad ale pro základní vysvětlení postačuje.

Organizmus má svůj vlastní regulační mechanizmus, který se stará o to, aby potřebné množství tyroxinu bylo stále k dispozici. Přitom platí, že problémy nastávají v případě, kdy je funkce štítné žlázy nedostatečná stejně jako tam, kde je nadbytečná. Hovoří se pak o hypotyreóze (málo hormonů) a hypertyreóze (nadbytek hormonů). U psa to častěji bývá hypotyreóza.

Příčin může být víc

Příčiny onemocnění jsou různé. Může se jednat o vrozenou poruchu tvorby hormonů, o následek zánětlivého onemocnění nebo o onemocnění nádorové. Velmi často bývá uváděn autoimunitní problém, tedy případ, při kterém buňky štítné žlázy poškozuje vlastní imunitní systém psa. V ojedinělých případech se jedná o tak zvané druhotné nebo sekundární onemocnění.

Hypotyreóza u psa má celou řadu příznaků. U některých pacientů se ukáže jen jeden z nich, u jiných je jasněji hodnotitelná kombinace a existují i psi, u kterých zvláště v počátku onemocnění jsou klinické příznaky tak nevýrazné, že je majitel snadno přehlédne. Různí se i věk, v kterém se onemocnění projeví. Nejčastěji bývá uváděno stáří 5-7 let, výjimkou nejsou psi daleko mladší, ani psi z kategorie seniorů.

Hypotyreóza u psa mívá následující příznaky:

Jedno vyšetření nestačí

Důležitá je odpověď na otázku: „Jak se pozná, že zrovna náš pes má problém se štítnou žlázou?“ Prvním ukazatelem je samozřejmě zdravotní stav psa, který může leccos napovědět. Konečný verdikt je ale možné říci až na základě laboratorního vyšetření. Doporučuje se alespoň základní biochemické vyšetření krve, v kterém by měla být zahrnuta např. hladina cholesterolu a ukazatele týkající se jater a ledvin. Orgánová onemocnění mohou totiž ovlivnit hladiny hormonů a s tím je třeba v případě onemocnění štítné žlázy počítat. Vzhledem k často se vyskytující anemii je třeba udělat krevní obraz a nezastupitelné je vyšetření hormonů štítné žlázy, zejména T4 , eventuálně fT4 a doporučováno je i stanovení výše uvedeného TSH.

Upozornit je třeba na to, že jedno vyšetření nemusí být směrodatné, a že je třeba alespoň vyšetření hormonů v případě negativního výsledku opakovat. Upozornit je třeba i na to, že je rozumné nechávat dělat vyšetření ve veterinárních laboratořích nebo přesněji řečeno v laboratořích, kde mají testy a reagencie určené pro psy. Ona se hodnota hladiny T4 dělané prostřednictvím reagencií určených pro lidi od té skutečné velmi liší.

Pokud se hypotyreóza u psa prokáže, není léčba nijak náročná. Spočívá v dodávání (substituci) chybějících hormonů a zdravotní stav psa se, až na výjimky např. u nádorových onemocnění, celkem rychle upravuje. V průběhu léčby by měly probíhat pravidelné kontroly. Hladinu dodávaných hormonů je třeba sledovat, protože, jak bylo výše uvedeno, je špatné, když jich je málo a je špatné, i když jich je moc. Majitel nemocného psa musí počítat s tím, že s největší pravděpodobností bude pes „na práškách“ do konce života. Ten život ale může být jinak plnohodnotný jak z pohledu psa, tak z pohledu jeho využití. Pes se správně vedenou léčbou může být využíván při výkonu. Trochu jiné to je z pohledu chovatelského.

Hypotyreóza u psa bývá dědičná

Onemocnění štítné žlázy může být záležitostí určitého jedince, bohužel má velmi často dědičný podklad. V praxi to znamená, že se pes s vlohou pro zdravotní problém narodí. Pak nastupuje zjednodušeně řečeno známé členění psů a fen do tří kategorií. Jedinci z pohledu hypotyreózy zdraví klinicky i geneticky, tedy takoví, kteří neonemocní ani vlohu pro chorobu nepředávají svým potomkům.

Druhou kategorii tvoří jedinci zdraví klinicky, ale z genetického hlediska přenašeči. Neonemocní, ale vlohu pro chorobu dávají dál. Poslední kategorii tvoří psi nemocní, kteří mají nejen klinické příznaky, ale vždy dávají vlohu pro stejný problém potomkům.

Pokud je mně známo, zatím neexistují genetická vyšetření prokazující, že u nemocného jedince se jedná o dědičný problém nebo že pes je přenašečem vlohy pro ně. Vše tedy je na bázi chovatelské etiky. Dokáže ale každý chovatel říci: „Máš nemocnou štítnou žlázu, léčba je sice úspěšná, ale v zájmu tvých synů a dcer tě v chovu využívat nebudu?“

Čtěte také: Určení dne krytí feny

Pod tímto jednoduchým lidovým názvem se skrývá infekce dýchacích cest způsobená celou řadou virů a bakterií v jejich různých kombinacích. Odborný název je CIRDC – Canine Infectious Respiratory Disease Complex, tedy komplex psího infekčního respiračního onemocnění. Dříve se též nazýval infekční tracheobronchitida.

Tradičně se za hlavní původce považovala bakterie Bordetella bronchiseptica a viry – adenovirus typ 2, virus psinky, herpesvirus a virus parainfluenzy. Nově se k nim ještě přidaly virus psí chřipky, psí respirační koronavirus, psí pneumovirus a bakterie Mycoplasma cynos a Streptococcus equi.

Toto onemocnění se vyskytuje po celém světě a na jeho propuknutí má velký vliv prostředí a celkový zdravotní stav psa.

Vysoká nakažlivost

Vyznačuje se vysokou nakažlivostí a prudkým nástupem. Nejčastějším příznakem je suchý záchvatovitý kašel, ke kterému se může, ale nemusí, přidat i vykašlávání hlenu a výtok z nosu a očí. Většinou nebývá narušen celkový zdravotní stav, takže pejsek žere, pije a chová se naprosto normálně. To trvá několik dní až týdnů. U štěňat nebo psů s nedostatečným imunitním systémem či nějakým dalším onemocněním může dojít k rozvoji bronchopneumonie. Její příznaky zahrnují dýchací potíže, horečku, nechutenství a ztrátu hmotnosti. To může skončit až fatálně.

Samotná infekce postihuje psy všech věkových kategorií a může proběhnout jen jako ojedinělé případy nebo naopak jako „epidemie.“ Nejlépe se samozřejmě šíří tam, kde je pohromadě hodně psů, ať už se jedná o uzavřené prostory jako útulky a kotce nebo venkovní prostory při výstavách a na cvičácích. Nákaza se přenáší kapénkami a svou roli mohou hrát i bezpříznakoví nosiči. Předpokládá se, že infekci nejdříve začínají viry, které poškodí epitel horních cest dýchacích. To umožní sekundární bakteriální infekci, která dále zesílí zánět a poškození tkání. U zdravého imunitního systému dojde k jeho aktivaci, je zabráněno přestupu infekce do dolních cest dýchacích a dojde k eliminaci infekce. Za určitých okolností však toto nenastane a dojde ke vzniku pneumonie nebo chronickému respiračnímu onemocnění.

K diagnostice CIRCD většinou stačí anamnéza a klinické příznaky. Ke zjištění původců se používá bakteriologické a PCR vyšetření, ale má smysl jen u vážných nebo výrazně se zhoršujících případů, dále pokud onemocnění trvá déle jak 7 – 10 dní nebo v případě nákazy v útulcích nebo jiných zařízení, kde je pohromadě velké množství psů.

Léčba a prevence

Při lehkém průběhu onemocnění se žádná specifická léčba nedoporučuje. Mohou se podávat léky na tlumení kašle, je-li kašel dráždivý, suchý, bez výhozu. Při vykašlávání hlenu se dávají přípravky na jeho ztekucení a snadnější vykašlání. Z volně dostupných přípravků na tlumení kašle je to dextromethorphan hydrobromid (Robitussin) v dávce 2mg/kg váhy. Pro usnadnění vykašlávávní můžete podávat acetylcycstein (např. ACC) v dávce 70 – 140 mg/kg nebo ambroxol a bromhexin v dávce 1 – 2mg/kg váhy. Váš pejsek může užívat i jitrocelový sirup, při dávkování se řiďte doporučením pro děti, u malých psů dejte jen polovic. Vše dvakrát denně. Až u případů, které trvají déle jak týden nebo vykazují známky pneumonie jako je horečka, nechutenství, apatie, se nasazují antibiotika.

Jako prevence je možné dát pejska naočkovat. Existuje vakcína, která se aplikuje injekčně. Ta zajistí protilátky v krvi, které zamezují těžšímu průběhu a přestupu do dolních cest dýchacích. K dispozici je i vakcína aplikovaná na nosní sliznici, která vyvolá tvorbu slizničních protilátek a chrání tak před vstupem infekce do oragnismu. Vakcíny jsou ale pouze proti viru parainfluenzy a bakterii Bordetella bronchiseptica. Proti ostatním původcům k dispozici nejsou. Jedna složka psincového kašle, virus parainfluenzy, je i součástí každoročně aplikované základní vakcíny.

Veterinární klinika Průhonice: PSINCOVÝ KAŠEL

Z laboratoře: „Přinesla jsem trus našeho psa na vyšetření na toxoplazmózu. Snacha čeká miminko, a protože bydlíme v jednom domě chce, abychom Argouška dali pryč, protože má strach, že od něj dostane toxoplazmózu. My ho máme strašně rádi, ale miminku bychom s manželem ublížit nechtěli. Hodně by nám pomohlo, kdyby bylo to vyšetření negativní.“

Trus psa jsme převzali a vyšetřili, aby paní věděla, zda jej nějaký parazit trápí či ne a zda musí nebo nemusí odčervovat. Zároveň jsme jí vysvětlili, že se nemusí nakažení toxoplazmózou od psa ona ani její snacha bát a dali povídání o tom, jak to vlastně s toxoplazmózou opravdu je.

Toxoplazmóza je onemocnění způsobené prvokem Toxoplasma gondii, které se vyskytuje u lidí i u zvířat. V poslední době se o ní hodně píše. Údajně umí ovlivnit povahu napadeného jedince a to tak, že je méně pozorný a dá se snadněji ulovit. Např. myš se nebojí kočky a objevuje se i informace, že člověk napadený toxoplazmózou má větší sklony k dopravním nehodám. Taková změna povahy a chování má svůj důvod. Prvok Toxoplazma gondii se snaží zajistit co největší množství hostitelů a svoje další rozšíření.

Onemocnění často probíhá bez vnějších příznaků a hovoří se o tak zvané „skryté infekci“. Přesto toxoplazmóza představuje nebezpečí pro lidský organizmus, protože postihuje jeho citlivé oblasti. Jedná se např. o mízní aparát, tkáně oka nebo ústřední nervstvo. Nejznámější, jak i z výše uvedeného dotazu vyplývá, jsou problémy gynekologického rázu. Toxoplazmóza může být příčinou potratů nebo narození defektních dětí.

Jak to ale s nákazou toxoplazmózy opravdu je? Okolo roku 1970 bylo prokázáno, že pohlavní vývoj toxoplazmózy probíhá u kočkovitých šelem ve střevní sliznici. S trusem pak odcházejí vývojová stádia toxoplazmózy nazývaná oocysty do zevního prostředí. Oocysty jsou velmi odolné a schopné nakazit člověk či jiná zvířata dlouhou dobu po té, co opustily střevo svého hostitele. Ostatní zvířata a člověk jsou z pohledu toxoplazmózy považováni za mezihostitele.
Z hlediska zvířat v zájmovém chovu je z pohledu probíraného onemocnění nejdůležitější kočka. Ta se nakazí masem divokých nebo hospodářských zvířat, tedy např. tím, že uloví a sežere myš nebo ze syrového masa, pokud jím majitel krmí a následně oocysty toxoplazmózy vylučuje.

Neznamená to ale, že by se měli majitelé koček vyděsit a začít se svých čtyřnohých kamarádek zbavovat. Vylučování oocyst u kočky probíhá jen při jejím prvním nakažení a to asi po dobu 2-3 týdnů. Následně si kočka vytvoří odolnost a při dalším nakažení již oocysty nevylučuje. Bývá uváděno, že největší nebezpečí hrozí od koťat do věku 7-8 měsíců a to zvláště od koťat divokých.

Jako nejčastější zdroj toxoplazmózy v případě člověka nebývá uváděna kočka, ale nedostatečně tepelně opracované maso domácích i divoce žijících zvířat. Nemusí se zrovna jednat o tatarský biftek. Ono stačí míchat maso na sekanou a ochutnávat, zda je dobře osolené a okořeněné. Dobře mýt a případně dezinfikovat bychom měli např. prkénko, na kterém krájíme maso. Naše babičky měly pro přípravu masa speciálně určené pomůcky a asi dobře věděly, proč to dělají.

Určité nebezpečí kočičí trus přece jen představuje. Volně žijící kočky mohou trusem potřísnit půdu a v ní pěstovanou zeleninu. Pozor je třeba dávat na dětská pískoviště a rozumně postupuje ten, kdo pískoviště v době, kdy si na něm děti nehrají, zakrývá. On písek a hlína jsou pro zvířata ideálním prostředím pro kálení, protože se trus dá v sypkém prostředí dobře zahrabat.

V případě domácích koček je třeba hygienicky zacházet s kočičími záchodky. Kočkolit by se měl pravidelně měnit a kálecí misky vypařovat horkou vodou. Nastávající maminka by určitě uvedenou činnost neměla vykonávat. Žere-li naše kočka syrové maso, je rozumné je nakrájet na kostičky o hraně 1-2 cm a nechat je cca týden promrazit. Pokud kočka žere maso vařené, není důvod k obavám, Toxoplazmu gondii var ničí.

Pokud se týká psů, příliš velké nebezpečí nehrozí. U zvlášť urputných klientů přesvědčených o tom, že pes určitě toxoplazmózu přenáší někdy nezbývá než poněkud nechutně říci: „Ano, toxoplazmózu od psa můžete získat, pokud jej pozřete nedostatečně tepelně zpracovaného.“ Tento argument většinou zabere.

Pravdou je, že i v případě psů určité nebezpečí hrozí. Zdrojem infekce pak ale není pes sám. Určitě všichni známe psy, pro které je největší lahůdkou nějaký páchnoucí exkrement a také psy, kteří považují smrduté věci za Chanel č. 5 a s oblibou se v nich válí. Pokud se pes potěší trusem kočky a majitel takového „navoněného psa“ koupe a neumyje si potom ruce, teoretická možnost nákazy existuje.

Chcete-li vědět, zda vaše kočka oocysty toxoplazmózy vylučuje, stačí přinést vzorek trusu a dozvíte se, jak na tom kočka je. Takové vyšetření je rozumné dělat zvláště v případě mladých a ven chodících koček.

Jestli vás úvodní dotaz překvapil, máte štěstí na příbuzné. Je to smutné, ale někdy veterinář neřeší jen zvíře, ale i rodinné vztahy.