Na loveckých plemenech je asi nejlépe vidět, jak se měnilo využití psů v návaznosti na historii nebo spíše vývoj lidské společnosti. Začalo to u původních honičů (brakýřů), kteří zvěř štvali tak dlouho, až se unavila a lovec ji mohl ulovit. Pak přišli na řadu psi, kteří pomáhali při lovu ptáků do sítí. Velmi oblíbená byla plemena používaná sokolníky, tedy plemena spolupracující při lovu s dravými ptáky.
S nástupem palných zbraní vznikala plemena pracující tak zvaně „pod flintou“, tedy ve vzdálenosti dostřelu. Speciální kategorii tvoří stavěcí psi (u nás nazývaní ohaři), kteří zvěř vystavili (označili) a teprve až byl lovec připraven k výstřelu, jí zvedli.
Honiči pracující na stopě živé zvěře se zvláště v lesních honitbách stále používali. Typická pro ně byla vytrvalost, výborný nos a také to, že hlasitě dávali najevo, že stopu sledují. Zajímavé a pro lovce důležité bylo i to, že podle intonace hlášení (štěkání) se dalo a dodnes dá poznat, stopu jaké zvěře pes sleduje.
S nástupem palných zbraní se objevil problém postřelené zvěře, kterou bylo třeba najít a to jak v zájmu zvěře samotné, tak i z pohledu ekonomického. Dosledovaná zvěř se zbytečně netrápila a také nepřišlo nazmar to, kvůli čemu byla lovena, tedy její maso. Vytvořila se skupina psů, kteří byli schopni sledovat poraněnou zvěř podle kapiček krve, které za sebou nechávala. Krvi říkají myslivci barva a stopa s kapičkami krve je označovaná jako pobarvená stopa nebo barva.
Pracovat na pobarvené stopě umí snad všechna lovecká plemena od jezevčíků, přes teriéry, slídiče až po ohaře. Pokud ale narazí na živou zvěř nebo na její stopu, je pro ně velmi těžké ji nesledovat.
Existují ale plemena, která dají pobarvené stopě přednost před stopou živé zvěře. Původně byli označováni jako „zkažení psi“. Postupně se ale přišlo na to, že právě takový pes je ideální pro dosled poraněné zvěře a tak vznikla specializovaná plemena nazvaná barváři.
V Evropě byl asi jedním z prvních hannoverský barvář. Vyšlechtěn byl na přelomu 18. a 19. století. Jedná se o klidného a mohutného psa s výbornými pachovými schopnostmi. Barváři se používali při dosledu spárkaté a hlavně pak jelení zvěře a to leckdy v náročných horských a podhorských revírech. Hannoverský barvář se leckomu jevil pro takový terén příliš těžkopádný.
Problém se snažil vyřešit v druhé polovině 19. století baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu. Spojil hannoverského barváře s původními lehčími plemeny horských honičů a položil tak základ chovu plemene, které je velmi oblíbeno i v současnosti.
Jedná se o středně velkého lehčího psa, který se výborně pohybuje i v složitém terénu. Právě pohyblivost, vytrvalost a samozřejmě výborný nos jsou základními vlastnostmi plemene. Kohoutková výška psů se pohybuje okolo 50 cm, fenky jsou o něco menší. Plemeno má obdélníkový rámec těla, končetiny nejsou výrazně dlouhé. Pohybuje se s vodorovně nesenou nebo lehce zvednutou hlavou. I na nesení hlavy je vidět, že to je plemeno určené k práci na stopě.
Srst musí psa chránit před nepřízní počasí. Je uzavřená, středně hrubá a nemá být příliš lesklá. Barvu srsti přesně popisuje standard a je to zajímavé čtení. Zbarvení je tmavě červené, v barvě jelení červeně, červenohnědé, červenožluté, také plavě žluté až žemlové; červeno-šedé jako zimní srst jelení zvěře, také s pálením nebo tmavou příměsí. Čenich a uši jsou tmavé. Přípustná je tak zvaná „brakýřská hvězda“ tedy malý bílý znak na hrudi.
Správný představitel plemene je klidný, výborně ovladatelný, vůči své lidské rodině přátelská ale k cizím lidem je nedůvěřivý. Ten, kdo označil psa na obrázku, jako barváře moc nechyboval. Přesný název ale je bavorský barvář. O jeho oblibě v České republice svědčí i to, že byl vyobrazen na poštovní známce.
