Tuto sobotu se chystáme na Prahu 13, kde se koná Psí den. Budeme tam vybírat vzorky trusu na parazitologické vyšetření. Je to ideální způsob jak zjistit, jestli váš pes potřebuje odčervení nebo je to zbytečné.
Naše zkušenost hovoří spíš pro to druhé. Dloudobě máme záchyt parazitů u psů cca 3%. A pokud už pejsek nakažen je, pak se velmi často jedná o obtížnější druhy parazitů, na které běžná antiparazitika nezabírají.
V dubnu jsme takhle vybírali trus na chovatelské výstavě v Letňanech. Měli jsme 100 vzorků od psů a u čtyř (od dvou majitelů) jsme našli parazita Giardia sp. Ostatní psi, ale i koně, ovce, králíci a kočky byli bez nálezu. A giardia je právě ta potvora, na kterou běžná antiparazitika nestačí a léčbu je třeba opakovat.
Jezevčík a velššpringršpaněl, astralský silky teriér a manchester terier, foto Jan Tichý
Pokud se na Psí den s Prahou 13 chystáte, není nic jednoduššího než přinést vzorek trusu nebo použít ten, který váš miláček vytvoří přímo na místě. Odběrové nádobky budou k dispozici. Doporučujeme ale sbírat vzorky tři dny, protože paraziti se vylučují nepravidelně a pravděpodobnost záchytu je u většího počtu odběrů vyšší. My to pak vyšetřujeme jako směsný vzorek, takže to můžete ukládat do téže nádoby. Jak se vzorkem zacházet se dozvíte v článku Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření.
Naše laboratoř neprovádí jen koprologii. Zabýváme se především reprodukcí psů, kdy určujeme den krytí feny a další vyšetření, která chovatelské kluby požadují. Rozšířené jsou také kožní, problémy a alergie. Tady je důležitá správná diagnóza a bez laboratoře je velmi obtížná. V neposlední řadě provádíme běžná vyšetření krve, moči a trusu pro určení diagnózy nebo jako prevenci či předoperační vyšetření. Chovatelé nám své mazlíčky vodí na odběry nebo vzorky zasílají jejich veterináři.
Nově nabízíme test pro diagnostiku Addisovovy choroby a kontrolu léčby Cushingova syndromu. ACTH stimulační test stále zůstává zlatým standardem a měl by být preferován. Jde o dvě po sobě jdoucí vyšetření hladiny kortizolu. Po prvním odběru krve se psovi aplikuje Cosacthen. Další odběr je hodinu po aplikaci.
Před několika lety byly na trh uvedeny analyzátory k měření hormonů, včetně progesteronu, určené pro veterinární ordinace. Jedná se o tzv. point-of-care přístroje (POC). Jsou jednoduché na obsluhu a výsledky dávají téměř okamžitě. Veterináři po těch přístrojích sáhli, aby rozšířili své služby. Nás se pak chovatelé ptají, zda tyto přístroje jsou dostatečně přesné.
Nejčastější příčinou nezabřeznutí je špatně určený den krytí
Pro správné načasování krytí u fenek je zapotřebí mít spolehlivé a přesné výsledky, protože fertilní čas je krátký. To znamená správné měření v rozsahu 2 – 20 ng/ml, tedy v intervalu, který je pro reprodukci nejdůležitější. Splňují tyto přístroje daný požadavek?
Podle zkušeností některých chovatelů a podle toho, že veterináři zabývající se například umělou reprodukcí vyžadují výsledky z přístroje Immulite, tomu asi tak úplně nebude. Chyběla ale nějaká objektivní studie, která by tuto domněnku potvrdila nebo vyvrátila.
Na analyzátoru záleží
Před rokem konečně vyšla nezávislá studie v časopise Frontiers in Veterinary Science. Autoři provedli srovnání přístroje Immulite, který je považován za standard v měření progesteronu u fenek, a POC Catalyst one. Z výsledků vyplývá dobrá shoda u hodnot progesteronu menších než 2 ng/ml, což je ale pouze v období nástupu říje. Při hodnotách nad 2 ng/ml nepřesnost přístrojů POC výrazně narostla. Takové výsledky pak už nejsou pro určení vhodného dne krytí spolehlivé. Použití těchto přístrojů je tedy vhodné pouze ve fázi proestru, kdy nastupuje hárání u feny. Později už výsledky nejsou tak přesné a je rozhodně lepší mít je z přístroje Immulite. Právě na analyzátoru Immulite 1000 pracujeme v Labvetu.
Immulite 1000, vpravo POC Catalyst one
Z výše uvedeného vyplývá, že důležitým faktorem při určení optimálního dne krytí je používaná přístrojová technika a samozřejmě také to, jak se s ní zachází. Ony laboratorní přístroje vyžadují poměrně velkou péči. Údržba přístroje se dělí mezi firemní techniky a laboratorní personál. Technici pouštějí přístroj do provozu, seřizují jej a při následných kontrolách ověřují jeho funkčnost a mění případné komponenty tak, aby přístroj pracoval optimálně. Vše se dá přirovnat ke garančním prohlídkám aut.
Čistota, kalibrace a kontroly
Péče laboratorního personálu se dá označit jako každodenní. Samozřejmostí je čistota přístrojů. Např. znečistění jehly, která nasává příslušný objem vzorku nebo reagencie, může způsobit že se analyzuje menší množství vzorku než je požadováno a také může dojít ke změně poměru mezi reagencií a vzorkem. Tato skutečnost se pak podepíše na konečných výsledcích, které budou falešně vysoké nebo naopak nízké. Pod čistotou si nestačí představit jen jakési „utírání prachu“ z povrchu přístroje. Většinou jsou předepsány přesné postupy proplachů se speciálními „mycími“ roztoky a je také určeno, jak často se mají dělat.
Do práce s přístroji patří i tak zvané adjustace nebo kalibrace. Jedná se o postup, při kterém se nastavují na základě známých roztoků správné kalibrační křivky, z kterých se následně odečítají hodnoty jednotlivých pacientů/klientů. Popis postupu při jejich provádění se do jednoho krátkého článku nemůže vejít. Vše ovlivňují metodiky jednotlivých vyšetření a způsob jejich provedení.
Psi si nějakým progesteronem hlavu nelámou, foto Jan Tichý
Velmi důležitá je kontrola správnosti výsledků. Ta se dělá na základě tak zvaných kontrolních vzorků u kterých je velmi pečlivě a také mnohonásobným vyšetřováním stanovená výsledná hodnota vyšetření určitého analytu, např. progesteronu. Takový kontrolní vzorek se pak analyzuje v laboratoři běžným způsobem a pokud se výsledná hodnota liší od té deklarované, je nutné hledat příčinu. Platí, že nevyjde-li kontrola, nemohou správně vycházet ani výsledky pacientů. Komerční kontrolní vzorky jsou finančně náročné, ale dá se na ně spolehnout a seriózní pracoviště se bez nich neobejde.
Někomu se může zdát, že přeháníme. Není to o tom, jak si hodně lidí představuje, že někam vložím vzorek a zmáčknu nějaký knoflík. Má-li klient obdržet správné výsledky, je třeba se práci s laboratorními přístroji patřičně věnovat a hlavně s nimi slušně zacházet. Asi nejsme jediná laboratoř, v které po příchodu do práce je první pozornost věnovaná právě přístrojům a asi nejsme jediná laboratoř, v které při příchodu do práce zdravíme: Dobrý den mašinky, jak se vám vede?
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Protože sezóna alergií začíná nabírat na síle, majitelé telefonují a ptají se na volné termíny alergologických vyšetření. A tak mám pro vás několik tipů, jak alergie u psa alespoň částečně utlumit, když ho ochráníme před alergeny.
1. Roztoči
Jedná se o nejčastější alergeny v domácnostech. Jejich přítomnost ale není důkazem špatné hygieny. Jsou prostě tam, kam padají oloupané mikroskopické kožní buňky, kterými se tato mikroskopická „zvířátka“ živí. Odtud také pochází řecký název nejběžnějších prachových roztočů – Dermatophagoides, „pojídač kůže.“
Nejraději mají teplá, vlhká a tmavá místa, to znamená teplotu nad 25 °C a vlhkost 70 – 80%. Nejvíc jich tedy žije v matracích, přikrývkách a polštářích, kobercích, čalounění a dalších bytových textiliích. Sezóna, kdy se množí, je od května do října. V zimě většina roztočů hyne.
Ale i mrtvý roztoč je zdrojem alergenů, takže v zimě, když se topením víří prach, se často setkáváme se zhoršením těchto alergií. Pokud to tedy jde, zamezte alergikovi v přístupu do vaší ložnice, používejte speciální protiroztočové matrace a pokrývky. Textilie, včetně pejskových hraček, perte každý týden. Vlhkost vzduchu udržujte pod 45% a pokojovou teplotu pod 21 °C. Roztoče a jejich alergeny odstraňujte z kůže a srsti pravidelným česáním a koupáním.
Druhou skupinou jsou roztoči potravní. Najdeme je, jak říká jejich označení, v potravinách a krmení. Ty uchovávejte ve vzduchotěsných nádobách v suchu a chladu. Zbytky vyhazujte hned do popelnice, nenechávejte je doma v odpadkovém koši. Nedělejte si zásoby na dlouhou dobu. Kde je to možné, uchovávejte krmení a pamlsky v mrazáku. Misky denně vymývejte horkou vodou. Po nakrmení omyjte pejskovi tlamu vlhkým hadříkem, abyste odstranili zbytky krmiva.
2. Pyly
Jsou to pohlavní buňky rostlin – trav, obilí, keřů, stromů a plevelných bylin. Větrem mohou být roznášeny na velké vzdálenosti a v takový teplý větrný den se jich ve vzduchu mohou vznášet miliony. Trávy kvetou od června do září, obilí od května do července, plevelné byliny od května do října a stromy od ledna do června.
Vzhledem ke vzdušnému přenosu není možné se jim úplně vyhnout. Nevětrejte během teplých větrných dnů a naopak okna otevřete v době, kdy bývá pylů ve vzduchu nejméně – po dešti, ráno nebo večer. Nechoďte tam, kde se seče tráva. Nesušte oblečení a bytové textilie venku. A tak jako u roztočů, pravidelným koupáním odstraňujte alergeny z povrchu těla vašeho alergika.
3. Spory plísní
Podobně jako pyly u rostlin, tak u plísní slouží k rozmnožování spory. I tyto mikroskopické částečky jsou lehce roznášeny větrem. Nacházíme je ve venkovním prostředí i v domácnostech. Alergie na plísně se projevují celý rok, hlavními vrcholy jsou jaro a podzim.
Odstraňte plísně z povrchů v bytě vhodným antimykotickým prostředkem a snažte se zjistit příčinu mokrých skvrn. Snižte vlhkost a zvyšte ventilaci vzduchu. Zkontrolujte bytové rostliny a zeminu, zda nejsou napadeny plísněmi. Vyhněte se procházkám v lese na podzim, kdy jsou plné tlejícího listí, nebo za vlhkého počasí. Podobně jako u pylů, sušte prádlo uvnitř a pejska pravidelně koupejte.
Je zřejmé, že takováto opatření sama o sobě alergika potíží nezbaví. Pokud ale díky testům víte, na které alergeny je váš pejsek citlivý, můžete jeho imunitní systém pomocí imunoterapie zklidnit a potíže držet pod kontrolou.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Ti, kdo se chovem psů zabývají delší dobu si asi vzpomenou, že se o příbuzenské plemenitbě dříve moc nemluvilo. Zlom nastal na konci XX. století a nezanedbatelnou roli v tom hrála kniha Chov psů v roce 2000. Napsal ji pan Hellmuth Wachtel a snažil se v ní upozornit na problémy doprovázející nadměrné využívání krycích psů a příbuzenskou plemenitbu. Pan Wachtel pocházel z Rakouska, byl genetik a chovu psů se věnoval víc než 40 let. Byl autorem velkého množství odborných článků a také překladatelem kynologické literatury.
Reprodukce psů: určení dne krytí a hormonální cyklus feny, přednáška Vladimíry Tiché
Dnes je otázka příbuzenské plemenitby velmi diskutovanou záležitostí. Ti, kdo jí nekriticky odmítají, jsou ochotní pranýřovat každého chovatele, který ji v chovu využije. Ti, kdo jí nekriticky podporují, jsou ochotni ji použít v praxi tam, kde by se jí měli vyhnout. Spory okolo příbuzenské plemenitby mezi odpůrci a příznivci se občas vedou snad ve všech klubech. Možná tedy stojí za to si okolo toho něco vysvětlit.
Obecně je možné říci, že o příbuzenskou plemenitbu se jedná, pokud má jedinec v jedné nebo více generacích stejné předky. Někdo hovoří o příbuznosti ve čtyřech či pěti generacích, není to ale úplná pravda. Příbuznost může zasahovat mnohem dál, jen ji v současných tří nebo čtyř generačních průkazech původu už nevidíme.
Cairn teriér, baset, foto Jn Tiuchý
Důležité je, že se příbuzenská plemenitba dá spočítat. Nejčastěji je využíván tak zvaný Wrightův vzorec, a pokud máte chuť se do problému ponořit hlouběji, najdete ho i s vysvětlením na internetu. Zhruba je možné říci, že na základě Wrightova vzorce se spočítá koeficient příbuzenské plemenitby.Ten pak vyjadřuje ztrátu genetické různorodosti určitého jedince. Odborně se to nazývá variabilita a jedná se vlastně o určení míry dědičně podmíněných znaků, v jejichž případě získal potomek stejnou vlohu pro vyjádření určitého znaku (exteriér) nebo vlastnosti (povaha, zdraví) od otce i od matky.
Chovatelé si teď možná říkají, že přesně to by chtěli, tedy upevnit ve svém chovu standardní exteriérové znaky nebo vlastnosti. Velký problém ale spočívá v tom, že příbuzenská plemenitba upevňuje nejen to, co chceme, ale i to, oč vůbec nestojíme.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Chovatelé většinou přemýšlí o exteriéru psa. Zapomínají na to, že součástí chovu je celá řada dalších věcí a ty příbuzenská plemenitba dokáže negativně ovlivnit. Může mít vliv např. na životaschopnost potomků, nedostatky v obranyschopnosti organizmu a potřebné odezvy na očkování, v dospělosti nedostatky v oblasti reprodukce a problémy, které lze nazvat konstituční – slabá konstituce, slabá kostra, nervová labilita, kousavost, obtížná cvičitelnost atd.
Příbuzenskou plemenitbou se zabývají i předpisy FCI. V Mezinárodní chovatelské strategii FCI (najdete ji na www.cmku.cz-dokumenty) je napsáno že: „K zachování nebo posílení genetické rozmanitosti plemene bychom se měli vyvarovat matadorbreedingu (opakování stejného jedince několikrát v jednom rodokmenu) a úzké příbuzenské plemenitby. Nemělo by docházet ke spojení sourozenců, matky a syna nebo otce a dcery. Obecně se doporučuje, aby žádný pes neměl více potomků než je 5% počtu štěňat registrovaných v populaci plemene během pěti let. Velikost populace by neměla být brána jen na národní úrovni, ale také na úrovni mezinárodní, a to zvláště u plemen s málopočetnou chovnou základnou.“
Někdy také bývá uváděno, že příbuzenská plemenitby by neměla překročit koeficient 12,5%. Ten, kdo se nechce zdržovat počítáním, může použít tabulku z publikace Dr. Jaromíra Dostála Genetika v kynologické praxi. Připomenout je určitě třeba, že uvedená tabulka počítá jen s jedním příbuzným předkem.
Koeficient příbuzenské plemenitby
Typ spojení
Koeficient v %
Sourozenci mezi sebou
25%
Rodiče a děti
25%
Polosourozenci mezi sebou
12,5%
Prarodiče s vnoučaty
12,5%
Bratranci a sestřenice se čtyřmi společnými dědy
12,5%
Strýc nebi teta s neteří či synovcem
12,5%
Polostrýc a poloteta s neteří a synovcem
6,25%
Polobratranec a polosestřenice s jedním společným dědou
3,13%
Některé chovatelské kluby mají ve svých předpisech jasně definované ustanovení říkající, jaký typ příbuzenské plemenitby je možné použít. Jinde je vše ponecháno na chovateli s tím, že příslušný poradce chovu by měl na možné negativní dopady spojení upozornit. Klub má nebo by měl mít větší přehled o chovných jedincích nebo o výsledcích jednotlivých spojení a měl by informace chovatelům poskytovat.
Příbuzenská plemenitba je určitým druhem chovu. Nakonec by bez ní asi nevznikla plemena psů. Pokud se k ní má ale přistoupit, je třeba vědět, „na čem se dělá“, tedy jaká je kvalita vybraného otce i matky a zda vědomě nekombinujeme nějaké vady a to zvláště vady zdravotní.
Druhým důležitým aspektem je i to, zda potomci z příbuzenské plemenitby budou mít šanci na výběr nepříbuzného partnera. Třetí velký problém spočívá v tom, že některá plemena spadají do kategorie málopočetných plemen s malou chovnou základnou a že se prostě příbuzenské plemenitbě nelze vyhnout.
Problémy může vyvolat i nadměrné využívání určitého psa. Je pochopitelné, že se některý nový chovný pes majitelům fen líbí. Pokud ale má víc potomků, než je rozumné, může se plemeno dostat do situace, kdy se bez příbuzenské plemenitby další generace neobejdou.
Zažili jsme to v praxi, kdy se do ČR dovezl irský teriér Camogie Crusader. Byl to nádherný pes a pokryl cca 80 % našich chovných fen. Když se v následujících generacích použil na příbuzenskou plemenitbu, byly výsledky katastrofální. Potomkům chybělo někdy i 10 zubů. V chovu se objevila dědičně podmíněná digitální hyperkeratóza, kterou jsme zatím neznali a víc než 50% jedinců bylo bázlivých a kousavých.
Pokud se vrátíme k otázce zda příbuzenskou plemenitbu ano nebo ne, tak lze říci, že příbuzenská plemenitba je způsobem chovu a to způsobem obecně využívaným. Měla by se dělat s určitým záměrem a ne proto, že nepříbuzný pes je o 50 km dál, než ten příbuzný. Měla by se dělat na základě detailních znalostí psa i feny a jejich sourozenců a předků a mělo by být jasné, jaké budou možnosti potomků ze spojení při dalším využití v chovu. Počítat je vždy třeba s tím, že bychom úspěchu jedné chovatelské stanice neměli dávat přednost před prospěchem plemene jako celku.
V každém případě by se měl chovatel vyhnout spojení matky se synem nebo vlastních sourozenců. Na příbuzenskou plemenitbu ale nelze svádět všechny problémy, které se v chovu jednotlivých plemen mohou vyskytnout. On nemocný, povahově nevyrovnaný nebo z pohledu standardu vadný jedinec může vzniknout i ze spojení, kde příbuzného předka nenajdete ani v předchozích deseti generacích.
Jsou věci, které se mohou stát asi jen v Americe. Údajně tam do útulku přivedl majitel psa a prohlásil, že ho nechce neb jeho pes je homosexuál. Případ vyvolal velkou diskuzi a to nejen v USA, ale po celém světě. Diskuze to byla leckdy kontroverzní a přilákala i naše novináře. Ptají se na to, jak to vlastně s homosexualitou psů je a zda se tímto problémem někdo v České republice zabývá.
Irský soft coated wheaten terier, foto Jan Tichý
Dá se říci, že případná homosexualita psů není příliš probádaná. Praktičtí kynologové jí spíše zamítají. Pokud se někde nějaké informace objeví, bývají to spíše bulvární časopisy než ty vědecké nebo s veterinární tématikou.
Nemusí to být zrovna homosexualita
Občas nebo spíše často se stává, že pes projeví sexuální chování vůči jedinci stejného pohlaví. Je ale otázkou, zda se spíše nejedná o projev sexuálního předráždění nebo snahy se prosadit než toho, že by pes preferoval před fenou psa samce. Podobné chování lze pozorovat velmi často u psů pubertálního věku nebo u psů, v jejichž okolí hárá větší množství fen.
Na homosexuální sklony mají někdy podezření chovatelé v případě, že fenka, která je podle nich v ideálním období pro krytí, některého psa nepřitahuje. V uvedeném případě může hrát roli celá řada faktorů. Může se např. jednat o špatně zvolený den krytí, kdy nezkušený pes o fenku jeví zájem, ale naopak pes zkušený, který často kryje, si jí ani nevšimne neb on ví, že ještě není ta správná doba.
Počítat je třeba s tím, že i psi mohou mít své sexuální rituály. Znala jsem psa , který při prvním krytí narazil na temperamentní fenku a pokud mu při dalších krytích přišla fena, která stála tak, jak to popisuje literatura, nechtěl ji. Jako další příklad lze použít psy, často používané pro inseminaci. Leckterý z nich, když přijde fenka, se už nesnaží o normální krytí, ale nastavuje se na odběr ejakulátu. Proč by se namáhal, jednodušší je se nechat odebrat.
Existuje také něco, co by se dalo nazvat instinktivní snahou o větší genetickou variabilitu. Platí to pro psy i pro fenky a znamená to, že partnera jiného plemene nebo křížence preferují před příslušníkem plemene vlastního. Občas je podezření (ale není to vědecky prokázáno) na to, že pes i fenka vědí, že určité spojení není ideální, a pak i jinak dobře kryjící pes může určitou fenku odmítat.
Astralský silky terier a manchester terier, vpravo Jack Russell terier, foto Jan Tichý
Zbytečné tresty
U méně dominantních psů někdy může dojít k problémům vlivem majitelů. V době, kdy pes začíná projevovat sexuální chování, tedy v jakési psí pubertě, psa okřikují a za jeho normální projevy jej trestají. Takovému útlocitnému majiteli (častěji majitelce) vadí, že pes obtěžuje fenky na procházkách, čuchá, kde nechaly nějakou kapičku své vůně, případně to olizují. Majitelka psa leckdy i fyzicky trestá a pak se diví, že když mu ve třech letech přivede fenku na krytí, že jí pes nechce neb se obává trestu. Psa s dostatečným pohlavním výrazem a pevné povahy ale můžete trestat, jak chcete, jeho pohlavní pud bude silnější než cokoliv jiného.
Za určitou sexuální odchylku někdo bere sexuální obtěžování členů rodiny. Důvody ale asi jsou jiné. Velmi často se hovoří o tom, že takové chování je projevem snahy prokázat svojí dominanci a získat tak odpovídající místo ve smečce tvořené rodinou. Leckdy lze usuzovat i na sexuální podtext. Dokazuje to zvýšená míra takového chování v pravidelném měsíčním cyklu majitelek. Jako příklad mohou posloužit býci z inseminačních stanic. K nim se také ženy v určité fázi hormonálního cyklu nepouštějí a o homosexuální orientaci býků při tom nikdo neuvažuje.
Nevím o tom, že by se v České republice vedl výzkum zaměřený na sexuální orientaci psů, nevím ale samozřejmě všechno. Pravdou je, že našim psům přičítáme často lidské vlastnosti a homosexuální sexuální orientace může být jednou z nich. Otázka by tedy nemusela znít, zda existují homosexuální psi, ale zda to jejich majitelé s polidšťováním nepřehánějí.
Určitě by nás zajímalo, jak to s oním americkým nešťastníkem dopadlo. Ví se, že se ho ujala jiná rodina. Zda měl nadále zájem jen o psy nebo zda někde běhá jeho početné potomstvo, se nikde nepíše. Vzhledem k americké snaze všechny v chovu nepoužívané psy vykastrovat, lze spíše očekávat, že sexuální orientace u tohoto psa už nehraje žádnou roli.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Pod tímto jednoduchým lidovým názvem se skrývá infekce dýchacích cest způsobená celou řadou virů a bakterií v jejich různých kombinacích. Odborný název je CIRDC – Canine Infectious Respiratory Disease Complex, tedy komplex psího infekčního respiračního onemocnění. Dříve se též nazýval infekční tracheobronchitida.
Tradičně se za hlavní původce považovala bakterie Bordetella bronchiseptica a viry – adenovirus typ 2, virus psinky, herpesvirus a virus parainfluenzy. Nově se k nim ještě přidaly virus psí chřipky, psí respirační koronavirus, psí pneumovirus a bakterie Mycoplasma cynos a Streptococcus equi.
Toto onemocnění se vyskytuje po celém světě a na jeho propuknutí má velký vliv prostředí a celkový zdravotní stav psa.
Vysoká nakažlivost
Vyznačuje se vysokou nakažlivostí a prudkým nástupem. Nejčastějším příznakem je suchý záchvatovitý kašel, ke kterému se může, ale nemusí, přidat i vykašlávání hlenu a výtok z nosu a očí. Většinou nebývá narušen celkový zdravotní stav, takže pejsek žere, pije a chová se naprosto normálně. To trvá několik dní až týdnů. U štěňat nebo psů s nedostatečným imunitním systémem či nějakým dalším onemocněním může dojít k rozvoji bronchopneumonie. Její příznaky zahrnují dýchací potíže, horečku, nechutenství a ztrátu hmotnosti. To může skončit až fatálně.
Poitevin, německý drátosrstý ohař, foto Jan Tichý
Samotná infekce postihuje psy všech věkových kategorií a může proběhnout jen jako ojedinělé případy nebo naopak jako „epidemie.“ Nejlépe se samozřejmě šíří tam, kde je pohromadě hodně psů, ať už se jedná o uzavřené prostory jako útulky a kotce nebo venkovní prostory při výstavách a na cvičácích. Nákaza se přenáší kapénkami a svou roli mohou hrát i bezpříznakoví nosiči. Předpokládá se, že infekci nejdříve začínají viry, které poškodí epitel horních cest dýchacích. To umožní sekundární bakteriální infekci, která dále zesílí zánět a poškození tkání. U zdravého imunitního systému dojde k jeho aktivaci, je zabráněno přestupu infekce do dolních cest dýchacích a dojde k eliminaci infekce. Za určitých okolností však toto nenastane a dojde ke vzniku pneumonie nebo chronickému respiračnímu onemocnění.
K diagnostice CIRCD většinou stačí anamnéza a klinické příznaky. Ke zjištění původců se používá bakteriologické a PCR vyšetření, ale má smysl jen u vážných nebo výrazně se zhoršujících případů, dále pokud onemocnění trvá déle jak 7 – 10 dní nebo v případě nákazy v útulcích nebo jiných zařízení, kde je pohromadě velké množství psů.
Léčba a prevence
Při lehkém průběhu onemocnění se žádná specifická léčba nedoporučuje. Mohou se podávat léky na tlumení kašle, je-li kašel dráždivý, suchý, bez výhozu. Při vykašlávání hlenu se dávají přípravky na jeho ztekucení a snadnější vykašlání. Z volně dostupných přípravků na tlumení kašle je to dextromethorphan hydrobromid (Robitussin) v dávce 2mg/kg váhy. Pro usnadnění vykašlávávní můžete podávat acetylcycstein (např. ACC) v dávce 70 – 140 mg/kg nebo ambroxol a bromhexin v dávce 1 – 2mg/kg váhy. Váš pejsek může užívat i jitrocelový sirup, při dávkování se řiďte doporučením pro děti, u malých psů dejte jen polovic. Vše dvakrát denně. Až u případů, které trvají déle jak týden nebo vykazují známky pneumonie jako je horečka, nechutenství, apatie, se nasazují antibiotika.
Jako prevence je možné dát pejska naočkovat. Existuje vakcína, která se aplikuje injekčně. Ta zajistí protilátky v krvi, které zamezují těžšímu průběhu a přestupu do dolních cest dýchacích. K dispozici je i vakcína aplikovaná na nosní sliznici, která vyvolá tvorbu slizničních protilátek a chrání tak před vstupem infekce do oragnismu. Vakcíny jsou ale pouze proti viru parainfluenzy a bakterii Bordetella bronchiseptica. Proti ostatním původcům k dispozici nejsou. Jedna složka psincového kašle, virus parainfluenzy, je i součástí každoročně aplikované základní vakcíny.
Na zdraví psů je stále více zaměřována pozornost chovatelů a majitelů jednotlivých plemen a také kynologických organizací od klubů přes Českomoravskou kynologickou unii až po FCI. Psy trápí běžná onemocnění, trápí je ale i choroby, které zdědili po rodičích, tedy choroby dědičně podmíněné.
Genetika psů
Celá řada klubů zařazuje do podmínek pro zařazení do chovu požadavek na vyšetření zaměřená na uvedený typ problémů. Někoho to těší, někomu to vadí a možná stojí za to něco si osvětlit okolo odběru vzorků a upozornit na problémy, s kterými je třeba počítat.
Vyšetření zaměřená na průkaz dědičně podmíněných onemocnění se dělí do dvou kategorií. V prvním případě se jedná o vyšetření, při kterém se hledají příznaky daného onemocnění nebo přesněji zda se jedná o psa, u kterého se choroba projevila. V odborné terminologii se pak používá označení klinické vyšetření.
Některé kluby mají přímo smlouvy s veterináři oprávněnými pro jejich plemena klinická vyšetření provádět. Na stránkách komory veterinárních lékařů lze najít seznam veterinářů oprávněných posuzovat např. oční vady, dysplazii kyčelního nebo loketního kloubu nebo pately.
Tibetský teriér, velšteriéři – foto Jan Tichý
V druhé kategorii jsou zahrnuta genetická vyšetření, při kterých se ze vzorku krve, stěru ze sliznice mordy nebo ze srsti stanoví, jak je z pohledu určité choroby pes založen. Vyšetření provádějí specializované laboratoře. I v jejich případě může mít klub s některou laboratoří uzavřenu smlouvu a požadovat vyšetření jen od ní, v jiných případech je ponechán výběr na majiteli psa.
V obou uvedených případech rozumný chovatelský klub požaduje nejen výsledky určitého vyšetření, ale také doklad o tom, že bylo uděláno opravdu u psa, u kterého je uvedeno. Kynologie je úžasný koníček, ale stejně, jako v jiných oblastech se i tady občas objeví vykukové nebo přesněji řečeno podvodníci.
Je přece lákavé odebrat si vzorek určený pro genetickou laboratoř sám a po zjištění, že je výsledek clear nebo N/N , tedy že pes je zdravý klinicky i geneticky, daného jedince odebírat pod různými jmény a čísly zápisů a výsledek uvádět u celé svojí smečky.
Veterinární laboratoř LABVET genetická vyšetření neprovádí. Zajišťujeme ale zájemcům odběry vzorků a jejich dodání do příslušné laboratoře. Nejčastěji se jedná o Genomii, Laboklin nebo Tilii. Při odběru kontrolujeme a potvrzujeme identitu psa, kterému byly vzorky odebírány. Vzhledem ke kontrole identity a předání vzorků příslušné laboratoři tak nemůže vzniknout podezření, že došlo k nějaké manipulaci se vzorkem.
Na majitele psů ale máme velkou prosbu. Ověřte si u svého klubu, na které onemocnění je genetické vyšetření požadováno. U jednotlivých plemen se jich dělá celá řada a ne všechna klub požaduje. Ověřte si také, zda klub má smlouvu s některou z laboratoří nebo zda má ve svých pravidlech, v které laboratoři se má vyšetření provádět.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Historie některých plemen je zajímavá a o jejich vzniku v podstatě rozhodla náhoda. Platí to i o plemeni na obrázku.
I u nás známe tak zvané „věčné studenty,“ většinou pány, kteří si období studií prodlužovali, jak to jen šlo, a místo moudrým knihám se věnovali radostem studentského života. Možná je trochu překvapující, že mezi ně patřil i mladý muž, který studoval teologii.
Narodil se v roce 1795, studoval v Oxfordu, alkohol mu nebyl cizí a byl vášnivým myslivcem, rybářem a příznivcem vodních sportů. V literatuře můžete najít povídání o tom, jak místo na zkoušku, na kterou nebyl připraven, se vydal na procházku do vesnice Marston a cestou potkal mlékaře se zajímavou malou fenkou. Fenka jménem Trump oslovila studenta jak vzhledem, tak povahou a na místě ji koupil.
Reverend John „Jack“ Russell (21. prosince 1795 – 28. dubna 1883) a nejznámější obrázek jeho plemene.
Připomenout je asi třeba, že toto vše se odehrávalo v XIX. století, tedy v době, kdy chovatelé psů ve Velké Británii začali věnovat větší pozornost exteriéru psů než jejich povaze, což postihlo i celou řadu teriérů včetně foxteriéra.
Trump byla údajně kříženka foxteriéra a původního black and tan teriéra. Od foxteriéra se lišila delším formátem těla, nižšími končetinami a hlavně silnější hlavou v lebeční partii a kratší mordou.
„Věčný student“ nakonec přece jen dostudoval a začal působit na faře ve Swimbridge, vesnici, která se nachází v Devonu v Anglii. Myslivosti a psům se věnoval nadále a údajně právě pro světské zájmy a pochopení, které měl pro své farníky, byl velmi oblíbený.
Fenka Trump se stala zakladatelkou nového plemene. Její potomstvo vykazovalo znaky a vlastnosti, které byly z pohledu tehdejšího lovu potřebné. Plemeno bylo tak malé, aby se vešlo do nory a tak velké a rychlé, aby mohlo pracovat ve smečkách s honiči. Bylo inteligentní, nenapadalo ostatní psy a jeho povaha by se dala označit jako radostná.
Parson Russel teriér a Jack Russel teriér – foto Jan Tichý
Vikář ze Swimbridge se jmenoval John Russell a plemeno bylo na jeho počest pojmenováno Parson Jack Russell teriér, tedy teriér faráře (parsona) Jack Russella. Parson Jack Russell teriér patřil v XIX. století mezi nejoblíbenější plemena ve Velké Británii, ale oficiálního uznání se dočkal až ve XX. století.
Postupně se v rámci plemene začaly ukazovat dva výrazné plemenné typy. Lišily se hlavně výškou a také délkou těla. V roce 2000 se plemeno rozdělilo na menší Jack Russell teriéry a větší Parson Russell teriéry. Na obrázku, který možná vypadá, že jsou na něm dva krvežízniví psi, jsou, jak většina z vás správně určila, hrající si zástupci plemene Jack Russell teriér.
Plemeno je to příjemné a radostné a také slavné z různých pohledů. Jack Russell teriérka Bothi doprovázela v osmdesátých letech XX. století polárníky manžele Fiennesovy při expedicích na severní a jižní pól. Jack Russell teriér i jeho bratranec Parson Russell teriér jsou prostě psi do nepohody, psi nenároční a také psi schopní přinést svému majiteli do života radost. Podmínkou ale je, aby majitel nezapomněl, že se jedná o psy a dokázal jim dát jasná pravidla platná pro pso-lidskou smečku.
Z laboratoře: „Přinesla jsem trus našeho psa na vyšetření na toxoplazmózu. Snacha čeká miminko, a protože bydlíme v jednom domě chce, abychom Argouška dali pryč, protože má strach, že od něj dostane toxoplazmózu. My ho máme strašně rádi, ale miminku bychom s manželem ublížit nechtěli. Hodně by nám pomohlo, kdyby bylo to vyšetření negativní.“
Trus psa jsme převzali a vyšetřili, aby paní věděla, zda jej nějaký parazit trápí či ne a zda musí nebo nemusí odčervovat. Zároveň jsme jí vysvětlili, že se nemusí nakažení toxoplazmózou od psa ona ani její snacha bát a dali povídání o tom, jak to vlastně s toxoplazmózou opravdu je.
Toxoplazmóza je onemocnění způsobené prvokem Toxoplasma gondii, které se vyskytuje u lidí i u zvířat. V poslední době se o ní hodně píše. Údajně umí ovlivnit povahu napadeného jedince a to tak, že je méně pozorný a dá se snadněji ulovit. Např. myš se nebojí kočky a objevuje se i informace, že člověk napadený toxoplazmózou má větší sklony k dopravním nehodám. Taková změna povahy a chování má svůj důvod. Prvok Toxoplazma gondii se snaží zajistit co největší množství hostitelů a svoje další rozšíření.
Onemocnění často probíhá bez vnějších příznaků a hovoří se o tak zvané „skryté infekci“. Přesto toxoplazmóza představuje nebezpečí pro lidský organizmus, protože postihuje jeho citlivé oblasti. Jedná se např. o mízní aparát, tkáně oka nebo ústřední nervstvo. Nejznámější, jak i z výše uvedeného dotazu vyplývá, jsou problémy gynekologického rázu. Toxoplazmóza může být příčinou potratů nebo narození defektních dětí.
Jak to ale s nákazou toxoplazmózy opravdu je? Okolo roku 1970 bylo prokázáno, že pohlavní vývoj toxoplazmózy probíhá u kočkovitých šelem ve střevní sliznici. S trusem pak odcházejí vývojová stádia toxoplazmózy nazývaná oocysty do zevního prostředí. Oocysty jsou velmi odolné a schopné nakazit člověk či jiná zvířata dlouhou dobu po té, co opustily střevo svého hostitele. Ostatní zvířata a člověk jsou z pohledu toxoplazmózy považováni za mezihostitele. Z hlediska zvířat v zájmovém chovu je z pohledu probíraného onemocnění nejdůležitější kočka. Ta se nakazí masem divokých nebo hospodářských zvířat, tedy např. tím, že uloví a sežere myš nebo ze syrového masa, pokud jím majitel krmí a následně oocysty toxoplazmózy vylučuje.
Neznamená to ale, že by se měli majitelé koček vyděsit a začít se svých čtyřnohých kamarádek zbavovat. Vylučování oocyst u kočky probíhá jen při jejím prvním nakažení a to asi po dobu 2-3 týdnů. Následně si kočka vytvoří odolnost a při dalším nakažení již oocysty nevylučuje. Bývá uváděno, že největší nebezpečí hrozí od koťat do věku 7-8 měsíců a to zvláště od koťat divokých.
Jako nejčastější zdroj toxoplazmózy v případě člověka nebývá uváděna kočka, ale nedostatečně tepelně opracované maso domácích i divoce žijících zvířat. Nemusí se zrovna jednat o tatarský biftek. Ono stačí míchat maso na sekanou a ochutnávat, zda je dobře osolené a okořeněné. Dobře mýt a případně dezinfikovat bychom měli např. prkénko, na kterém krájíme maso. Naše babičky měly pro přípravu masa speciálně určené pomůcky a asi dobře věděly, proč to dělají.
Určité nebezpečí kočičí trus přece jen představuje. Volně žijící kočky mohou trusem potřísnit půdu a v ní pěstovanou zeleninu. Pozor je třeba dávat na dětská pískoviště a rozumně postupuje ten, kdo pískoviště v době, kdy si na něm děti nehrají, zakrývá. On písek a hlína jsou pro zvířata ideálním prostředím pro kálení, protože se trus dá v sypkém prostředí dobře zahrabat.
V případě domácích koček je třeba hygienicky zacházet s kočičími záchodky. Kočkolit by se měl pravidelně měnit a kálecí misky vypařovat horkou vodou. Nastávající maminka by určitě uvedenou činnost neměla vykonávat. Žere-li naše kočka syrové maso, je rozumné je nakrájet na kostičky o hraně 1-2 cm a nechat je cca týden promrazit. Pokud kočka žere maso vařené, není důvod k obavám, Toxoplazmu gondii var ničí.
Welššpringeršpaněl, kavalír King Charles španěl – foto Jan Tichý
Pokud se týká psů, příliš velké nebezpečí nehrozí. U zvlášť urputných klientů přesvědčených o tom, že pes určitě toxoplazmózu přenáší někdy nezbývá než poněkud nechutně říci: „Ano, toxoplazmózu od psa můžete získat, pokud jej pozřete nedostatečně tepelně zpracovaného.“ Tento argument většinou zabere.
Pravdou je, že i v případě psů určité nebezpečí hrozí. Zdrojem infekce pak ale není pes sám. Určitě všichni známe psy, pro které je největší lahůdkou nějaký páchnoucí exkrement a také psy, kteří považují smrduté věci za Chanel č. 5 a s oblibou se v nich válí. Pokud se pes potěší trusem kočky a majitel takového „navoněného psa“ koupe a neumyje si potom ruce, teoretická možnost nákazy existuje.
Chcete-li vědět, zda vaše kočka oocysty toxoplazmózy vylučuje, stačí přinést vzorek trusu a dozvíte se, jak na tom kočka je. Takové vyšetření je rozumné dělat zvláště v případě mladých a ven chodících koček.
Jestli vás úvodní dotaz překvapil, máte štěstí na příbuzné. Je to smutné, ale někdy veterinář neřeší jen zvíře, ale i rodinné vztahy.
