Žijeme v době internetu a hodně lidí hledá informace právě v něm. Leckdy máme problém se v získaných informacích orientovat a hlavně často nevíme, zda jsou či nejsou pravdivé a odborně podložené. Internet prostě snese hodně.
Trochu lepší to je v odborných publikacích. Na našem trhu jich je celkem dost. Většina bývá přeložená ze zahraničních materiálů a i v jejich případě můžeme narazit na problémy. Např. holandská literatura často doporučuje vakcinaci proti Aujezského chorobě. Zvláště majitelé loveckých plemen by to určitě přivítali, ale vakcína u nás není a zatím se nezdá, že by se v budoucnu situace zlepšila.
Velkým problémem v publikacích zaměřených na reprodukci bývá to, že jsou z pera zkušeného chovatele, který toho sice z praktického pohledu hodně ví, ale detailní odborné znalosti mu chybí. Může to být i naopak. Veterinář radí, co a jak dělat, ale při bližším zkoumání zjistíte, že nikdy nezažil přirozené krytí nebo přirozený porod fenky.
Z uvedených důvodů určitě udělá radost všem, kdo se o reprodukci psů zajímají, novinka na našem knižním trhu. Jmenuje se PRŮVODCE PSÍ REPRODUKCÍ a podepsáni pod ní jsou Roman Kvapil a Renata Kvapilová. Majitelé psů z Prahy a okolí a také chovatelé boxerů a bostonků určitě vědí, že se jedná o dva veterináře působící v tak zvané „malé praxi“ a také o zkušené chovatele.
To, že se v autorech snoubí odborné vzdělání s chovatelskou a veterinární praxí je na publikaci znát. Zájemce v ní najde nejen podstatné informace, ale i velký počet autentických fotografií.
To, jak je knížka výborně strukturovaná, zjistí čtenář v okamžiku, kdy si otevře seznam kapitol. Od anatomie pohlavních orgánů přes fyziologii pohlavních funkcí, krytí, březost, porod, výživu štěňat až po různá onemocnění typu pyrometry a kastraci, v ní začátečník i zkušený chovatel najde potřebné informace.
Asi by se daly jednotlivé pasáže probírat podrobněji. Daleko rozumnější ale je si knížku pořídit. Určitě nebudete litovat.
„Nevíme, co máme dělat. Když odejdeme z bytu, Roxana vyje, štěká, škrábe na dveře a udělá nečistotu manželovi v posteli. Sousedé se zlobí, mají malé dítě a to nemůže spát. Dveře musel manžel oplechovat. Jsou na to nějaké léky?“ z veterinární ordinace
S popisovaným problémem se čas od času asi setká každý veterinář a určitě jej řeší na cvičácích a v psích školách a školkách, tedy všude tam, kde se zabývají výchovou psů. Nepříjemné chování má i svůj odborný název – separační úzkost.
Separační úzkost u psa může být vrozená a pak je boj s ní velmi problematický. Může být ale i získaná. Někdy si lidé myslí, že se jedná o nevychovanost nebo o projev nudy. Nelze to jednoznačně vyloučit ale ani tvrdit u všech případů. Velmi často je separační úzkost projevem panického strachu a dala by se označit za psí fobii. V takovém případě ji pes nedokáže vědomě zastavit a je třeba si uvědomit, že to pro něj není příjemná záležitost a že takové panické záchvaty strachu jsou velkým stresem.
Projevy
Projevy separační úzkosti jsou různé, od štěkání, vytí a naříkání, přes snahu se dostat z uzavřeného prostoru násilím ven, kálením v místech, kde by to pes nikdy nedělal až po individuální projevy typu nadměrného slinění, drbání se, zrychleného dýchání a třesu.
Separační úzkost postihuje psy, když zůstanou sami doma nebo uzavření v kotci. Řada psů velmi těžko snáší, když mají zůstat bez dozoru v autě a s naříkajícími psy se velmi často setkáváme u různých obchodů.
Separační úzkostí trpívají nervově labilnější psi a velmi často psi „závisláci“. Znáte to, takový svého pána nesmírně milující pes s ním chce být v úzkém kontaktu neustále. Chodí za páníčkem po bytě, spí s ním v posteli, a pokud mu to je dovoleno, provází majitele i na toaletu. Naříká, když má zůstat v jiné místnosti a pokud jej majitel uváže před krámem k nelibosti prodavaček i nakupujících kvílí tak, že jsou z toho nervózní všichni v okolí.
Někdy je separační úzkost vyvolána stresujícím zážitkem, který psa potká, když je v bytě sám. Může se např. dostavit u epileptika, kterého postihl záchvat v době, kdy byl majitel v práci. Vím o psovi, který uváděnými problémy začal trpět po té, co v domě prováděli rekonstrukci a pracovali s hlučnou sbíječkou. Příkladů by se asi našla celá řada.
Co se dá se separační úzkostí dělat?
Jako první by se mělo uvést to, co se dělat nemá. Určitě není vhodné psa trestat. Vrátit se domů a psovi vynadat případně sáhnout po fyzickém trestu je nesmysl. Nešťastník si většinou neuvědomí, zač je trestán. Pravidlo říkající, že člověk má projevit nespokojenost v okamžiku, kdy pes projeví nežádoucí chování, se tady těžko dodržuje. Naopak podobné trestání stav psa spíše zhoršuje, než pomáhá. Ke strachu ze samoty se přidá ještě strach z toho, co bude, až se páníček vrátí domů.
Separační úzkost se dá ovlivnit různými medikamenty. K dispozici jsou uklidňující léky, přípravky na bázi feromonů, spreje a dokonce i obojky, které uklidňující látku vypouští během doby, kdy je pes sám doma. Na internetu je poměrně široká nabídka, vhodné je ale vše konzultovat s veterinářem.
Těžko asi budeme své psy podmiňovat kvůli tomu, že nechtějí být sami, celoživotnímu podávání uklidňujících přípravků. Z naší strany by to možná bylo pohodlné, ale psovi nadbytek chemikálií určitě neprospívá.
Nejlepší je psa postupně na samotu navykat. Začíná se tím, že se pes třeba jen na malou chvíli ponechá sám v jiné místnosti. Doba, po kterou je sám se postupně prodlužuje. Začíná se minutami a končí např. hodinou.
Porušení zaběhnutých stereotypů
Vhodné je se např. obléknout tak, jako když jdeme ven. Pes znejistí, ale majitel neodejde a zůstane doma. Pes tak ztratí prvotní impuls ke strachu.
Podobně lze naznačovat, že opravdu odcházíme, ale jen otevřeme dveře a zase se vrátíme zpět. Později opravdu odejdeme, ale jen na minutu nebo dvě. Čas, po který majitel byt opouští, se pomalu prodlužuje. Podobné tréninky by se měly dělat několikrát denně a to vždy s ohledem na reakci psa.
Někdy pomůže zdánlivá hloupost
Měli jsme foxteriéra Arga. Byl to celkem sebevědomý pes, přesto, když měl zůstat doma sám, dával svoji nespokojenost velmi hlasitě najevo. Jednou zapomněla matka vypnout rádio. Pes spal v jedné místnosti a rádio hrálo ve druhé. Žádný nářek se neozval. Argulínek si prostě neuvědomil, že jsme všichni odešli, rádio přece hrálo a to jsme si pouštěli jen, když jsme byli doma.
Občas si lidé myslí, že když truchlícímu psovi pořídí kamaráda, nebude se sám doma bát. K jejich velkému zklamání bývá situace úplně jiná. Nový pes rychle okouká chování problematického kolegy a přidá se k němu. Místo jednoho vyjícího psa pak často majitelé mívají vyjící psy dva.
Prevence
S určitou separační úzkostí se asi někdy setkali všichni majitelé psů nebo přesněji řečeno ti, kteří si přinesli domů malé štěně. Řeč je o tesknění po mámě fence a po sourozencích. Štěně si ale většinou rychle na nové prostředí zvyká. Majitel by ale s nebezpečím separační úzkosti měl počítat a měl by štěně zvykat na samotu. Není to žádné trápení psů, ale důležitá součást výchovy. Samozřejmě ale musí počkat, než se štěně v novém prostředí aklimatizuje.
Zvláště v současné době, kdy je celá rodina včetně dětí neustále doma, je třeba štěně na to, že se jednou vrátíme do práce a do školy, připravit. Je třeba ho nechávat samotné v místnosti a později odejít na procházku bez něj. Normální štěně čas bez nás prospí a na to, že majitel nemusí být vždy k dispozici, si bez problémů zvykne.
Když se v médiích objeví článek na téma psi, vždy je na místě se trochu bát. Řada z nich totiž psům a jejich majitelům příliš nepomáhá. Podobné to je i v současné době, kdy se novináři soustředili na stoupající počty psů a otevřeli otázku: „Jsou majitelé schopní nové čtyřnohé členy rodiny vychovat?“ nebo „Vzniká generace nezvládnutelných psů?“
Otázky to jsou určitě zajímavé a často bývají dávány do souvislosti s tím, že jsou uzavřeny cvičáky a také školy a školky pro psy. Kdo má zájem ale určitě, najde kontakt na někoho, kdo mu poradí. I na našem webu jsou různé zajímavé nabídky. Pro některé majitele určitě může být výchova psa bez odborné pomoci složitá, na druhou stranu je třeba říci, že uvedené instituce mohou majiteli poradit, ale to, jakou autoritu u svého psa má, za něj nevyřeší.
Osobně nemám velké obavy z toho, že v době, kdy se situace vrátí do normálu, se začnou plnit útulky. Člověk si na psa rychle zvykne a nerad se ho vzdává. Potíže ale mohou vznikat vlivem horšící se ekonomické situace rodin. Pes přece jen něco stojí, v rodinném rozpočtu se s ním musí počítat a na to je třeba myslet dřív, než si štěně domů přivedeme.
Německý krátkosrstý ohař, štěňata malého münsterlandského ohaře – foto Jan Tichý
Jak to je doopravdy se zvýšeným zájmem o psy? Je to jen názor nebo existují nějaké důkazy?
Chovatelské kluby a poradci chovu určitě mohou dosvědčit, že zájem o štěňata všech plemen je velký. Lidé současnou dobu a to, že jsou více doma, často vnímají jako příležitost si splnit dávné přání a také přání dětí a psa si pořídí.
Určitý důkaz toho, že v loňském roce byl větší zájem o štěňata, je možné hledat v počtu zápisů psů a fen do plemenné knihy Českomoravské kynologické unie. Pod označením „zápis do plemenné knihy“ se skrývají počty u nás narozených štěňat s průkazem původu a počty zapsaných importovaných psů fen z jiných států a to jak štěňat tak dospělých jedinců.
Každý pes dostane své číslo zápisu, které v podstatě říká o kolikátého jedince plemene zapsaného do naší plemenné knihy se jedná. Čísla zápisů jsou jedním z identifikačních znaků psů a jsou také výborným podkladem pro zpracování roční statistiky. Výsledkem je přehled říkající, jak to z pohledu počtu nových psů a fen vypadá v rámci jednotlivých plemen i v rámci Českomoravské kynologické unie celkem.
V posledních letech se ročně do naší plemenné knihy zapisovalo okolo 42-43 000 jedinců (štěňat a dovezených psů). V roce 2018 to bylo 42 986 jedinců, v roce 2019 44 116 a v roce 2020 46 105. Z uvedených čísel vyplývá, že počet zápisů rostl již v předchozích letech, ale za loňský rok poskočil cca o 2 tisíce.
Zajímavé není jen celkové číslo, ale i to, jak si vedou jednotlivá plemena. V níže uvedené tabulce je TOP patnáct plemen za rok 2020 a pro zajímavost tabulku doplňují naše národní plemena.
Zhruba se dá říci, že dlouhodobě vedou němečtí ovčáci a jezevčíci. Na dalších místech v TOP patnáctce k určitým změnám ale dochází. Je vidět, že zájem je o plemena, s kterými lze dělat různé sportovní aktivity, např. border kolie, australský ovčák nebo malinois. Své příznivce mají plemena, která by se pro svoji přátelskou povahu dala řadit mezi psy rodinné, např. retrieveři a stafordšírští bulteriéři a třetí kategorii tvoří menší společenská plemena, např. yorkshire teriér , čivava nebo kavalír king Charles španěl. Stranou nezůstávají ani plemena lovecká (jezevčík, německý krátkosrstý ohař).
Malý hrubosrstý vendeéský basset, jezevčík hrubosrstý – foto Jan Tichý
Připomenout je určitě třeba, že Českomoravská kynologická unie je u nás největší organizací zastřešující chov psů s průkazem původu, ale není organizací jedinou. Počítat je třeba s tím, že se moc neví, jaký podíl mají v české a moravské psí populaci ti s průkazem původu. Odhaduje se, že tvoří necelou 1/4 .
Pořadí plemen podle počtu zápisů do plemenné knihy ČMKU v roce 2020
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
„ Můžete mně prodat tabletku na odčervení? Náš Karlos asi má roupy. Sice žádné červíčky nevidíme, ale jezdí po zadečku a olizuje si konečník. Vnučka si přinesla roupy ze školky a také ji zadeček tak strašně svědil.“ z veterinární ordinace
Paní si místo léku na odčervení odnesla informaci, že roup jako cizopasník na rozdíl od člověka, koně nebo králíka u psa neexistuje, a také radu, aby se zastavila se s Karlosem v ordinaci, protože asi potřebuje vyčistit anální žlázky. Zároveň ať přinese Karlosův trus. Vyšetříme ho a řekneme, zda je třeba psa odčervit a pokud ano, tak čím. Problémy s análními žlázkami trápí celou řadu psů a možná je třeba na to upozornit.
Co to vlastně anální žlázky jsou?
Někdo anální žlázky u psa označuje jako rudiment, tedy za něco zakrnělého, co už pes nepoužívá. Skutečnost je trochu jiná. Anální neboli pachové žlázy mají i další šelmy např. kočka, liška, lasička nebo tchoř. Fungují jako součást obranného systému a také jako prostředek, kterým si zvíře označuje svoje teritorium.
Jedná se o párový útvar tvořený kožní vchlípeninou a uložený po obou stranách konečníku. Pokud bychom si konečník představili jako hodinový ciferník, najdeme anální žlázky zhruba na číslech 4 a 8. Každá žlázka je tvořena váčkem, který je spojený rourovitým vývodem s okrajem konečníku. Velikost análních žlázek se liší podle plemene psa a hlavně pak podle toho, jak jsou naplněny.
V análních žlázkách se tvoří sekret, jehož konzistence i barva může být velmi různorodá od vodnaté a lehce nažloutlé s pevnějšími vločkami, přes hnědavou pastu až po tmavou a poměrně tuhou hmotu. Sekret obsahuje určité procento tuku a má svůj specifický pach, který nám lidem určitě není příjemný. Většinou obsah análních žlázek odchází při kálení. Někdy, např. když je pes vyděšen, dojde k samovolnému uvolnění obsahu.
Čištění análních žlázek, sekret ze zdravých žlázek
Bohužel se poměrně úzký vývod anální žlázky občas ucpe. Sekret vzniká, ale nemůže ven, což není psovi příjemné a není to příjemné ani jeho okolí. Takový pes většinou nevoní a majitel pak chodí k veterináři s dotazem: “Co mám dělat? Najednou strašně „smrtí.“ Problémem není jen to, že se žlázky přeplňují. Komplikací jsou kvasinkové nebo bakteriální infekce, které způsobí zánět. A ten bývá často obtížně léčitelný. Pokud si majitel psa včas problému nevšimne, může dojít až k prasknutí žlázky a někdy musí celý problém skončit chirurgickým odstraněním análních žlázek.
Co dělat, když pes sáňkuje?
Příznaků je celá řada. Patří k nim výše uvedená svědivost, která se projevuje tím, že pes takzvaně sáňkuje, tedy otírá si konečník o zem a také se v jeho oblasti olizuje nebo se okusuje v oblasti kořene ocasu. Řada psů opravdu mění svůj pach a velmi častá je svědivost celého těla a také záněty kůže. Ty bývají lokalizovány v hřbetní liště, tedy v pomyslném pruhu od týlu přes kohoutek až po kořen ocasu. V uvedené oblasti je větší množství mazových žláz a ty na přeplnění análních váčků reagují. Praktická zkušenost učí, že se leckdy u onemocnění kůže hledají různé exotické příčiny a problémů by psa zbavilo vyčištění análních žlázek.
Výše uvedené problémy ještě nemusí znamenat, že došlo k zánětu análních váčků, může se jednat jen o jejich přeplnění. Pokud přeplnění přesáhne únosnou míru nebo se přidá kvasinková či bakteriální infekce, k zánětu dojde. Sekret z análních žlázek pak je hnisavý a často s příměsí krve. To už není psovi jen nepříjemné, ale jedná se i o dost bolestivou záležitost.
Příjemná není ani léčba. Ze zanícených a bolestivých žlázek je třeba uvolnit sekret, často se přistupuje k antibiotickým výplachům a obstřikům a někdy je třeba žlázky chirurgicky odstranit. Vzhledem k tomu, že zánět probíhá v okolí konečníku, je vše z hlediska dalších infekcí velmi problematické.
Pokud se podaří zánět zvládnout, je vždy třeba počítat s tím, že zvláště ve vývodech žlázek mohlo dojít k zajizvení a srůstům, a že se pes s podobnými problémy bude potýkat i v budoucnosti.
Prevence je důležitá
I v případě análních žlázek platí, že prevence je důležitá. Majitel může případným problémům předcházet. Pokud pes začne sáňkovat, nebo se více věnovat oblasti okolo konečníku, je rozumné s tím začít něco dělat. Majitel např. může před procházkou, na které pes kálí, dát na konečník teplý (nikoliv horký) obklad. Ten většinou rozehřeje tukový špunt ve vývodech žlázek a při kálení se obsah uvolní.
Pokud takový jednoduchý zákrok nepomůže je čas navštívit veterináře a nechat žlázky vyprázdnit. Někdy umí svého psa ošetřit i samotný majitel. Je ale třeba, aby to dělal citlivě. Ono k zánětu análních žlázek nemusí dojít jen na základě přeplnění nebo infekce. Podobný problém může vyvolat i zhmoždění způsobené špatným přístupem.
Anální žlázky lze uvolnit nebo vyprázdnit dvěma způsoby. Ten první spočívá v tom, že se palcem a ukazováčkem podeberou žlázky ze spodu a tlakem nahoru se obsah vytlačí. Lépe jsou na tom psi, které je možné držet za ocas a jeho pomocí regulovat napětí okolo konečníku. Druhý způsob spočívá v tom, že se jeden prst vloží psovi do konečníku, druhý se opře o žlázku zvenku a obsah se opět vytlačí. Druhý způsob je psovi mnohem méně příjemný a použít by jej měl v indikovaných případech pouze veterinární lékař. Jinak hrozí poranění konečníku.
Velmi individuální je časový rozestup čištění análních žlázek. Některý pes potřebuje takový zákrok jednou za měsíc, jiný jednou za čtvrt roku, jiný občas a některý vůbec ne. Jsou plemena, kterým se žlázky nadměrně plní a jsou naopak plemena, u kterých o probíraném tématu vůbec nic nevědí. Hodně také záleží na kondici psa nebo přesněji řečeno na pohybu, který mu majitel umožní. Velkou roli hraje i výživa.
Teď si možná majitelé některých psů dávají za vinu, že svému čtyřnohému příteli nikdy nenechali anální žlázky vyčistit. Ono ale platí, že se to má dělat jen tam, kde je to třeba. Pokud pes nemá k problémům sklony, je lepší nechat vše přírodě. Někdy prostě méně znamená více.
„Můžete Chrisovi ostříhat drápy? Má je tak dlouhé, že nemůže skákat do postele. z veterinární ordinace
Majitelé psů se poměrně často obracejí na veterináře s požadavkem na zkrácení drápků. Stříhání drápků většinou také bývá součástí úpravy psa. Na první pohled je to záležitost jednoduchá.
Vezmou se kleštičky, několikrát se udělá „cvak,“ drápy jsou zkráceny a pes vesele utíká domů. Skutečnost ale bývá jiná. Opravdu se vezmou kleště, opravdu se udělá „cvak,“ i dráp je zkrácen, ale pes kvílí, krev z něj teče a vzhledem k velmi bolestivému zážitku si příště nenechá na tlapky sáhnout vůbec nebo jen s velkou nechutí
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Psí pedikúra
V lidské podobě se péče o nehty na nohou nazývá pedikúra a ten, kdo ji chce provozovat, musí mít patřičné vzdělání. Určitě neplatí, že by psovi směl drápy stříhat jen absolvent specializovaného rekvalifikačního kurzu. Potřebné vědomosti by ale měl mít každý, kdo chce drápy psa upravit.
Z anatomického hlediska se psí drápy (unguiculae) dají přirovnat k lidským nehtům. Na každém drápu lze, podle toho co vidíme či nevidíme , rozeznat dvě části.
kořen drápu – je lidskému oku skrytý, navazuje na drápovou kost, která zakončuje poslední článek prstu a je krytý a chráněný kožním valem.
tělo drápu – je lehce zakřivené, mělo by opisovat zhruba jednu čtvrtinu pomyslného kruhu a bývá zakončeno různě ostrým hrotem, kterým se dráp dotýká podložky.
Dráp má i svoji strukturu, kterou tvoří:
rohovinová vrstva – je to vnější část drápu, která je zformována do tvaru připomínajícího pouzdro na šípy a bývá proto označována jako toulec. Většina rohoviny toulce je pevná a tvrdá. Výjimkou je tak zvaná chodidlová část, která je tvořena měkčí a většinou snadno se drobící rohovinou. Z vnějšku to vypadá jako by na spodku drápu byl malý žlábek. Barva rohoviny bývá jedním ze znaků uváděných ve standardech plemen a je zajímavá i z hlediska ošetřování drápů.
škára – vyplňuje velkou část drápu a v místě kde kořen drápu navazuje na okostici drápové kosti vytváří tak zvané lůžko. Škára je protkána nervovými vlákny a je i bohatě krvená. Poranění lůžka drápu i zhmoždění škáry vyplňující část toulce je pro psa velmi bolestivé a dochází i k nepříjemnému a někdy těžko zastavitelnému krvácení.
Přerostlý dráp na hrudní končetině, hrudní končetina norského lundehunda – foto Jan Tichý
Tak zvaný prstový orgán masožravců tvoří mimo článků prstů a na ně navazujících drápů ještě polštářky (tori). Právě ony nesou největší váhu těla a tlumí nárazy vznikající při pohybu. Na povrchu polštářků je 2-3mm silná zrohovatělá ale celkem ohebná vrstva, která má typickou „rourkovitou“strukturu. Potřebnou pružnost polštářků zajišťuje vazivová a tuková tkáň podkoží a také velké množství žlázek, jejichž sekret udržuje polštářky vláčné.
Kolik má prstů?
V různých soutěžích bývá občas zařazována otázka na počet psích prstů a ne všechny odpovědi počítají s tím, že v této oblasti jsou hrudní a pánevní končetiny rozdílné. Na hrudní končetině má pes pět prstů.
První prst je uložen na vnitřní straně končetiny a to tak vysoko, že nedochází ke kontaktu s podložkou a často nemá vyvinutý polštářek. Funkce tohoto prstu je zdrojem diskusí. Staří chovatelé uváděli, že určuje výšku kroku psa. Pravdou je, že se anatomické atlasy v označení tohoto prstu rozcházejí. Někdy je označován jako první a někdy jako pátý.
U některých plemen se poměrně často vyskytuje vrozená absence tohoto prstu a jsou plemena (dlouhosrstá, dostihová), u kterých snadno dochází k jeho poranění nebo spíše zatržení. Chovatelé preventivně snadno zranitelný prst odstraňují a určitě nelze říci, že by u takto ošetřeného psa docházelo ke změně pohybu. Připomenout je asi třeba, že odstranění pátých prstů může být hodnoceno jako změna exteriéru psa a tedy i jako porušení Zákona na ochranu zvířat.
Další čtyři prsty jsou vybavené polštářky, jejich drápy se dotýkají podložky a jejich postavení určuje tvar tlapky. Na hrudní končetině jsou ještě dva, přímo na prsty nenavazující polštářky. Jeden je poměrně velký a tvoří základ šlapací plochy, druhý připomíná palec bez nehtu a je umístěn na zadní straně končetiny.
Deformace drápků a tlapky u mopse, stříhání drápků – foto Jan Tichý
Na pánevní končetině jsou čtyři polštářky opatřené prsty, jejichž drápky přicházejí do kontaktu s podložkou. Je zde rovněž velký, šlapadlovou plochu tvořící, polštářek. I na pánevní končetině někdy bývá na vnitřní straně končetiny uložen prst. Jeho velikost může být velmi rozdílná od kožního drápkem zakončeného útvaru až po zdvojený poměrně velkými polštářky vybavený prst s vyvinutým kostním podkladem. Je označován jako rudiment (zakrnělý orgán), vlčí dráp nebo paspárek a u většiny plemen je nežádoucí.
Jsou ovšem plemena (např. briard), která mají požadavek na paspárek zakotven přímo ve standardu a u kterých by jeho odstranění bylo nepříjemnou chybou. Existuje i plemeno, které má standardem daný větší počet prstů na hrudní i pánevní končetině. Jmenuje se norský lundehund a zvláštní utváření tlapky mu pomáhalo při prolézání skalnatými komíny fjordů.
Kdy stříhat, kdy pilovat?
Jak už bylo řečeno, bývá zkracování drápků považováno za samozřejmou, je ovšem otázkou, zda vždy nutnou, součást psí hygieny. Běžný zdravý pes, který má správně utvářenou tlapku a dostatek pohybu a to i po pevné a úměrně hrubé podložce si drápy obrušuje sám a žádný zákrok ze strany majitele ani nikoho jiného nepotřebuje. Jeho drápy jsou pevné, hrot zakončující tělo drápu není nijak ostrý.
Pečovat je třeba pouze o neobrušující se dráp prvního prstu na hrudní končetině, který bývá ostrý a někdy přerůstá do té míry, že se svým hrotem zapichuje zpět do prstu, z kterého vyrůstá.
Nemá-li pes dostatek pohybu nebo v případě špatně utvářené tlapky nemusí docházet k postupnému obrušování drápku. Ten přerůstá a dochází k změně jeho tvaru. Místo ideální linie, při které se drápek ohýbá ve tvaru 1/4 kruhu může dojít k výraznějšímu zakřivení nebo naopak k narovnání drápu.
Zdánlivá banalita má pro psa řadu nepříjemných následků. Mění se úhel kontaktu s podložkou, končetiny prokluzují, tlapka přestává být pružná a nedokáže tedy tlumit nárazy tak, jak je třeba. Změna rozevření prstů může být časem bolestivá a určitě velké trápení způsobí případy, kdy se dráp stočí tak, že zarůstá do tkáně prstu. Pokud jsou drápy přerostlé, je tedy třeba je zkrátit. To se může dělat dvěma způsoby.
Opilování – je vhodné tam, kde má dráp odpovídající délku, ale jeho hrot je příliš ostrý. Používá se obyčejný pilník na lidské nehty, kterým se opatrně ostrá špička zabrousí. Tento přístup je dobře využitelný např. u malých štěňat. Ta se většinou po pevném a drápy obrousit schopném podkladě nepohybují a lidská pomoc tedy může být vítaná.
Stříhání – zkracování drápků vyžaduje určitou šikovnost a také znalost anatomie. Je totiž třeba odhadnout, kam až v zkracovaném drápku dosahuje škára a drápek krátit několik mm pod místem, kde končí. Jinak dojde k bolestivému a krvácejícímu poranění. Odhadnout správné místo nemusí být jednoduché. U nepigmentovaných drápů je rozhraní dobře vidět, u pigmentovaných naopak vidět není. Pak je rozumné zkracovat drápek postupně a řídit se tím, jak vypadá na řezu.
Důležitá není jen volba správného místa, ale i správného nástroje. Ideální jsou kleště, v kterých břit funguje jako gilotina. V jejich případě je řez ostrý. Jako nepříliš vhodné se jeví klasické nůžky nebo kleště z lidské manikúry. I ony dráp zkrátí, ale předem jej stisknou a vzhledem k jeho toulcovitému tvaru tak může dojít ke zhmoždění drápu i několik mm nad vybraným místem řezu. Pes reaguje bolestivě, a pokud je rohovina drápu hodně tvrdá, může se vytvořit podélná prasklina, která zasahuje až k lůžku. Prasklina je zdrojem bolesti a může být i místem vhodným pro vniknutí infekce.
Jack Russell terier, pointer na honu – foto Jan Tichý
I při největší opatrnosti se může stát, že se dráp tak zvaně zastřihne, tedy že dojde k narušení škáry. Poraněné místo je třeba dezinfikovat a případné krvácení zastavit. Dobře se osvědčil Traumacel (prášek zastavující krvácení), výborné zkušenosti jsou s hodně tmavým roztokem hypermanganu nebo s lapisem.
O tom kdy začít se zkracováním drápků a jak často je dělat se vedou mezi chovateli velké diskuse. Velmi často je také otevírána otázka, zda příčinou špatného tvaru tlapky jsou přerůstající drápy, které tlapu deformují či zda je špatné utváření tlapy a postavení prstů důvodem, pro který drápy přerůstají. Někdy se zdá, že je to stejné jako s otázkou zda byla dříve slepice nebo vejce.
Obecně se ví, že je lepší problémům předcházet než je následně řešit. Platí to i v případě drápů. Prevencí tady ale není časté střihání, ale dostatek pohybu na pevné podložce. Příliš časté střihání mívá totiž jako následek zrychlený růst drápů a může se pak stát, že pes, který by nikdy podobné ošetření nepotřeboval, je bude, díky dobře myšlené snaze svého majitele, muset podstupovat poměrně často.
Chybně také uvažuje ten, kdo razí teorii, že pokud se opakovaně zkracují drápy tak krátce, že dojde k porušení škáry, dojde k jejímu zatažení a dráp pak lze stříhat bez problémů. Škára se asi opravdu trochu zatáhne, ale uvedené ošetření drápů způsobuje psovi bolest a je otázkou zda výsledek stojí za trápení, kterému je pes vystaven.
„Naše Andulka začala barvit a chceme ji krýt. Nevíme ale, jak to je s očkováním a odčervením. Každý nám říká něco jiného. Poradíte?“ dotaz z veterinární ordinace
Dotazy jak to je s preventivními úkony u březích fen jsou poměrně časté a je pravdou, že názory na tuto problematiku se rozcházejí. Někdo přísahá na odčervení a naopak zamítá očkování.
Jiný by se všemu u březí fenky raději vyhnul a další si myslí, že očkování, odčervování a případné ošetření proti zevním parazitům nemá s březostí nic společného.
Během březosti a kojení se u fen zvyšují energetické a živinové požadavky. Z tohoto důvodu je SPECIFIC™ CPD-M Puppy Medium Breed vhodným krmivem i pro březí a kojící feny všech plemen.
Odčervení březí feny?
Dříve se doporučovalo, že březí fena se má odčervit před očekávanou říjí a pak v polovině březosti a to zejména přípravkem zaměřeným na škrkavky. I při sebevětší péči se může stát, že se u březí feny objeví některá z tasemnic.
Nejčastěji se jedná o tasemnici psí, která má jako mezihostitele blechu. Staří chovatelé si určitě pamatují na doby, kdy bylo zcela vyloučeno zbavit březí fenu tasemnice. Tehdy používané přípravky většinou vyvolávaly silný průjem a přímo kolikové bolesti. Mohlo se stát, že s vypuzovanou tasemnicí odešla i štěňata.
S dalšími parazity se dřívější chovatelé příliš často nepotkávali a ani oni, ani veterináři se jimi nezabývali. Dnes je situace trochu jiná. Mimo uvedených škrkavek a tasemnic se v chovu psů potýkáme s řadou dalších vnitřních parazitů. Naše psy např. trápí giardie, různé druhy isospor nebo tenkohlavec liščí. Nepříjemné je to, že jednorázové odčervení uvedené parazity z psího organizmu neodstraní.
Rozumné tedy je nechat vyšetřit trus fenky před krytím, v polovině březosti a neuškodí ani vyšetření v týdnu před předpokládaným porodem. Toto vyšetření je zdarma, pokud jste byli v Labvetu na určení optimálního dne krytí.
Pokud se něco najde, jsou k dispozici přípravky, které lze použít, aniž by březí fence uškodily. Nemá-li chovatel možnost nechat trus vyšetřit, určitě neudělá chybu, pokud fenku odčerví před říjí a v polovině březosti. Každý ale může využít naši službu Pošli bobek.
Thajský ridgeback, anglický toy teriér – foto Jan Tichý
Počítat je ale třeba s tím, že i když je nález koprologického vyšetření trusu negativní nebo byla fenka odčervena, mohou se u štěňat objevit škrkavky. Důvod spočívá ve způsobu vývoje škrkavek a v tělních (somatických) larvách, které má fenka v sobě a které se v průběhu březosti uvolní.
Somatické larvičky se vyšetřením trusu neprokáží a nezničí je běžné odčervení. V praxi to znamená, že by chovatel měl nechat vyšetřit trus štěňat ve věku okolo 14 dnů nebo štěňata odčervit.
Březí fenu nemusí trápit jen paraziti vnitřní. Pokud přichází do kontaktu s dalšími psy a není ničím preventivně chráněna, může si opatřit vlastní soukromou menažérii v podobě blech nebo dravčíků a z procházky si přinést klíšťata.
Zvláště první dvě „breberky“ se snadno přenesou na štěňata a mohou pro štěňata znamenat velkou zátěž. Pokud naší fenku něco podobného v březosti postihne, je třeba zakročit. Musí se to ale dělat s rozumem. S nepříjemnými cizopasníky přece nechceme odstranit i štěňata.
V případě zevních i vnitřních parazitů platí, že veškerá léčba by měla být konzultována s veterinářem a přesně cílená. Její součástí musí samozřejmě být i opatření zaměřená na prostředí. Je třeba počítat s tím, že problém, který se dá u březí feny vyřešit bez většího nebezpečí může pro malá štěňata znamenat velmi ztížený životní start.
Vnitřní a vnější parazité
V otázce očkování březích fen se mohou názory lehce rozcházet. Většina chovatelů se snaží mít své feny v potřebné imunitě a očkuje s určitým předstihem před krytím. Mimo očkování proti herpesviróze by se fena neměla očkovat těsně před nebo po krytí. Očkovat lze, pokud je použita vhodná očkovací látka, v polovině březosti, v některých případech i daleko později.
tenkohlavec,giardia, dravčík
Z hlediska štěňat se jeví nejdůležitější očkování proti psince, parvoviróze, coronaviróze a infekčnímu zánětu jater. U fen, u kterých byla prokázána herpesviróza nebo kterým uhynula na toto onemocnění štěňata, je rozumné očkovat proti herpesviróze. Vakcina se aplikuje okolo krytí a pak ještě jednou v týdnu před předpokládaným porodem.
Trochu opatrnější je třeba být v případě očkování proti leptospiróze a vzteklině. Typ použité vakcíny by měl určovat veterinář. On zná nákazovou situaci, složení očkovací látky i to, zda je pro daný případ vhodná či ne. I tady platí, že by se nemělo kombinovat odčervení s očkováním.
Pokud byla fenka pravidelně očkovaná a říje přijde v takovém termínu, že očkování lidově řečeno prochází, nic moc se neděje. Většina vakcín vyvolává dostatečnou imunitu a očkování můžeme přeložit na dobu po odstavu štěňat.
Konzultace s veterinářem
Velmi záleží na nákazové situaci. V době, kdy naše chovy likvidovala parvoviróza, se očkování proti ní v polovině březosti velmi doporučovalo. Zdůvodňovalo se to v rámci možností výbornou hladinou protilátek štěňat od takto očkované feny.
Očkování a odčervení březích fen jsou věci, které by měl chovatel konzultovat s ošetřujícím veterinářem. Opatrnost a odborné vedení v těchto oblastech se určitě vyplatí. Mezi chovateli kolující „zaručeně nejlepší léky“ v sobě skrývají řadu nebezpečí. Patří sem nevhodnost přípravku pro daný problém, neznalost správného dávkování, problematické skladování a často i několik let prošlá doba použitelnosti.
„Včera jsme kryli. Ode dneška jí dávám 2x víc žrádla, přece chci, aby měla hodně štěňat.“takychovatel
Chovatelé by většinou chtěli vědět, zda je jejich fena březí co nejdříve po krytí. Vede je k tomu řada důvodů. Vyjma toho, že si občas někdo chce naplánovat psí „mateřskou dovolenou,“ přemýšlejí hlavně o tom, jak změnit a zlepšit péči věnovanou feně. Z hlediska očekávaného potomstva i samotné matky jsou podobné úvahy určitě rozumné, ale uvést je v praxi není vždy zcela jednoduché.
Začínající, ale bohužel často i zkušení chovatelé často zapomínají na tři úzce související pravidla, která nelze při péči o březí fenu pominout.
Březost je fyziologický, tedy normální stav.
Chovatelé občas mívají sklony zacházet s březí fenou stejně jako s nemocným jedincem. Podobné jednání neprospívá feně, případným potomkům ani chovateli samotnému.
Méně někdy znamená více.
Březí fena samozřejmě zvýšenou péči potřebuje. Nic ale nelze přehánět. Přemíra péče často mívá opačný výsledek, než chovatel očekává.
Během březosti a kojení se u fen zvyšují energetické a živinové požadavky. Z tohoto důvodu je CPD-M Puppy medium Breed vhodným krmivem i pro březí a kojící feny všech plemen.
O průběhu březosti i porodu do velké míry rozhoduje péče o fenu nejen v období, kdy sechystá být matkou, ale v celém jejím životě.
I když je mateřství zcela normální a přirozenou záležitostí, znamená pro každou matku (feny nevyjímaje) značnou fyzickou i psychickou zátěž. Celková kondice hraje v průběhu březosti, porodu i odchovu potomstva nesmírně velkou roli. Chovatel by měl dbát na to, aby kondice feny byla v naprostém pořádku již před krytím. Pokud není, neměl by fenu krýt.
Celkem jednoduchá bývá situace pracovně zatížených fen nebo fen zvyklých na pravidelný pohyb. Horší už je to v případech, kdy se fenka „mazlíček“ ve svém každodenním životě dostane ven jen na nezbytně nutnou dobu k vyvenčení a pak se rychle vrací domů, do prostředí chráněného před zlými lidmi, psy a pro ni příjemnou a pro majitele nevítanou námahou svalů.
Do podobné situace se dostávají i feny, které v podstatě neopouští svůj kotec. Očekávat, že potřebnou „fyzičku“ fena dožene v průběhu březosti, je značně riskantní. Fyzická zátěž březí fenky by měla být úměrná, ale dostatečná. Ke konci březosti je třeba vše přizpůsobit počtu štěňat nebo přesněji řečeno velikosti bříška. Honit fenku jezevčíka, která tahá březí bříško skoro po zemi po schodech do čtvrtého patra určitě není rozumné.
Kerry blue teriér, irský setr – foto Jan Tichý
Nesmyslné je předpokládat, že mateřství spraví případné zdravotní potíže. Je pravda, že v době březosti se aktivizuje celý obranný systém nastávající matky a její organizmus se snaží využít i nejskrytější rezervy. Březost, porod i odchov štěňat mohou proběhnout přímo ukázkově a zdravotní problémy se zdají být zažehnány. Po odstavu štěňat se však většinou potíže objevují znova a velmi často v daleko horší míře, než před krytím.
Určitou výjimku mohou tvořit problémy gynekologického rázu. Např. po zánětu dělohy nebo po císařském řezu se doporučuje krýt fenku při následující říji. To ale neznamená, že fenku neschopnou rodit jinak než „císařem“ máme krýt každého půl roku. Jeden císařský řez je smůla, dva by měly být důvodem k vyřazení fenky z chovu.
I u feny, která je po všech stránkách k mateřství ideálně připravená, by se měl chovatel zamýšlet nad několika oblastmi, v kterých může, vzhledem k březosti, dojít k určitým změnám. Jedná se zejména o výživu a preventivním zákrokům typu odčervení a očkování
Otázka krmení patří k nejvíce diskutovaným problémům v chovu psů vůbec a výživa březí feny zvlášť. Pro řadu chovatelů je ideálem fena v blahobytné kondici a u řady z nich stále přetrvávají názory typu „Čím víc budu krmit, tím víc štěňat bude a také fena bude mít víc mléka.“ Neuvědomují si rozdíl mezi správnou kondicí a přetučnělostí a často se pak diví, že fena obtížně zabřezává a ještě obtížněji rodí, a že ani s laktací to není nejlepší.
Do poloviny březosti je růst zárodků a později plodů v děloze feny náročný spíše z hlediska vývoje než hmotnosti. Změny, které probíhají v jejím organizmu, mimo jiné způsobují i lepší využívání všeho, co se jí v oblasti výživy dostává. V tomto období tedy fena zcela vystačí s běžnou krmnou dávkou.
Zhruba od pátého týdne nároky feny na výživu stoupají a měnit by se tedy měla i krmná dávka. Doporučováno je zvýšení o 5 – 10% týdně. V praxi to znamená, že ke konci březosti se zvýší krmná dávka feny ve srovnání s dobou krytí asi cca o jednu třetinu.
Někdy je uváděn koeficient zvýšené potřeby energie v době březosti. Ten se trochu liší v souvislosti s velikostí a hmotností plemen. Pokud by jako příklad byla použita níže uvedená plemena, vypadala by příslušná čísla asi následovně:
Plemeno
váha v kg
energetická potřeba dospělý pes kcal/ den
koeficient
energetická potřeba vysokobřezí fena kcal/den
čivava
1,5
100
1,3
130
americký kokršpaněl
7
450
1,4
630
kerry blue teriér
15
1 000
1,4
1 400
irský setr
25
1 500
1,5
2 250
gigantická plemena
60
3 500
1,7
5 950
Čísla uvedená v tabulce jsou vysloveně orientační. Jejich skutečnou hodnotu je třeba odvodit od potřeb jednotlivých fen, jejich kondice, zátěže i určeného či odhadovaného počtu štěňat.
S přibývajícími týdny březosti je třeba nejen mírně zvyšovat objem krmné dávky, ale zároveň ji feně předkládat víckrát denně a v menších porcích. Důvodem k tomu je zvětšující se velikost dělohy, která tlačí na ostatní břišní orgány a omezuje je tak do určité míry v jejich činnosti. Méně se toho vejde do psího žaludku či střev, náročnější se stává i trávení.
Samostatnou kapitolu ve výživě březí feny tvoří oblast vitamínů a minerálií. Právě tady se leckdo ve snaze feně co nejvíce pomoci dopouští chyb. Řada chovatelů se zcela oprávněně obává poporodní eklampsie (odvápnění) feny. Většinou k němu dochází cca okolo 14-20 dne po vrhu, tedy v době, kdy je na fenku z pohledu kojení kladená největší zátěž. K odvápnění ale může dojít i před porodem nebo těsně po něm.
Velkou roli při vzniku uvedeného onemocnění hraje vápník a to nejen v souvislosti s jeho množstvím v organizmu, ale také jeho poměr např. k fosforu nebo hořčíku. Chovatelé si důležitost vápníku uvědomují, a snaží se eklampsii velkými dávkami vápník obsahujících přípravků předejít. I v tomto případě méně znamená více.
Organismus feny, který dostává vápník v množství daleko přesahujícím jeho momentální potřebu, si tento důležitý prvek přestává sám brát z potravy. Má jej přece chovatelem předložený jako na dlani, proč by se tedy namáhal. V době nejvyšší laktace, kdy fena potřebuje zužitkovat úplně všechno, najednou neví, jak si z předkládaného krmiva vápník vzít. Dostává se do situace netrénovaného sportovce. Měsíce je vozen autem v obavě, aby se příliš neunavil, a pak jej někdo pošle běhat maratón.
Chovatelé se někdy obtížně smiřují s tím, že sklony k eklampsii jsou velmi často i geneticky podmíněnou záležitostí a to jak z hlediska určitých plemen, tak i jednotlivých rodin. Z toho vyplývá, že fena, u které se opakovaně problémy tohoto typu objevily, by neměla být dále využívána v chovu.
Z pohledu výživy mají určitě o něco jednodušší situaci chovatelé krmící granulemi a to těmi, které jsou určeny pro březí fenky. Chybu určitě nedělá ani ten, kdo krmí tradičně. Vždy by se mělo vycházet z potřeb dané fenky, z její kondice i z toho, co vyžaduje a naopak odmítá. Určitě by se neměly dělat žádné rychlé a násilné změny, ale plynule pokračovat v běžné výživě.
Počítat je třeba i s tím, že březí fena má zvýšené nároky na příjem tekutin. Je tedy zvláště nutné dbát na to, aby měla k dispozici dostatečné množství čisté vody.
„Dobře jsme nakryli, tak teď už je to jen na vás. Hlavně fenu hlídejte zítra. To se vajíčka zavrtávají do dělohy. Kdyby moc skákala, tak vypadnou,“ rádoby vzdělaný majitel krycího psa.
Putování spermií a oplodnění
Po spáření spermie psa putují přes děložní krček, děložní tělo a děložní rohy až k vejcovodům, kde čekají na vajíčka. Údajně jsou spermie v pohlavních orgánech fenky schopné oplodnit vajíčko 4-5 dnů.
Nejčastější infekční příčiny reprodukčních poruch u psů a jak se jim vyhnout – webinář Labvetu
Zajímavá je rychlost, jakou spermie putují. MVDr. Jan Koller uváděl, že spermie se pohybuje rychlostí 3 – 5 mm za minutu. Děložní tělo s děložními rohy u feny průměrné velikosti (beagle, kokršpaněl, střední pudl) jsou dlouhé zhruba okolo 220 mm. Znamená to, že spermie se s vajíčky mohou setkat již hodinu po uskutečněném krytí.
V průběhu této doby prodělává spermie další vývoj, který ji připravuje na celkem složitý úkol – proniknout do vajíčka přes obtížně průchodnou obranou bariéru.
Schopnost spermie tuto bariéru překonat je dána biochemickými pochody narušujícími stěnu vajíčka a aktivním pohybem spermie. Po spojení spermie s vajíčkem splynou i prvojádra obou pohlavních buněk. Jedná se o velmi složitý proces, jehož výsledkem je oplozená vaječná buňka – zygota.
Zygota postupuje vejcovodem směrem k děloze a přitom prodělává první stádia růstu. Z původního jednobuněčného útvaru se stává útvar dvoubuněčný, čtyřbuněčný, osmibuněčný, šestnáctibuněčný atd. Celý proces se nazývá rýhováním vajíčka. V době, kdy zygota sestoupí až do dělohy, vypadá jako z mnoha buněk složená kulička. Její označení – morula – je odvozeno od latinského názvu plodu moruše (morulla), který svým tvarem připomíná.
Vývoj zárodku a nidace
Jednotlivé zárodky se v děložních rozích rozptýlí a začíná probíhat proces označovaný nidace nebo implantace. Česky by se toto dění dalo nazvat usazováním nebo zahnízděním zárodků ve sliznici děložní. U psa k němu dochází přibližně 16. – 17. den po krytí. Proces je to velmi složitý a březí fena by měla mít náležitou péči. V tomto období by neměla být vystavována příliš velké zátěži ani stresům.
Během březosti a kojení se u fen zvyšují energetické a živinové požadavky. Z tohoto důvodu je SPECIFIC™ CPD-M Puppy Medium Breed vhodným krmivem i pro březí a kojící feny všech plemen.
Na nidaci zárodků reaguje děloha, která se v průběhu březosti několikanásobně zvětší. Zvětšuje se i žluté tělísko, které mimo jiné produkuje tolikrát citovaný progesteron, který v průběhu březosti zabraňuje jejímu přerušení. Další proměny prodělává i samotný zárodek. Vytvářejí se v něm tři buněčné vrstvy – zárodečné listy, které tvoří základ pro vývoj tkání a orgánů budoucího mláděte.
V počátku vývoje si jsou zárodky savců, ryb a ptáků velmi podobné. V určitém období se i u savců objevují náznaky žaber, které postupně vymizí. Dokud nejsou vyjádřeny zřetelné znaky druhové, to je přibližně v 1/3 doby nitroděložního vývoje, je vznikající organizmus nazýván zárodkem (embryem). V době, kdy už je poznat, co že ze zárodku vyroste, mluvíme o plodu (fetu).
Prosté zahnízdění zárodku v děložní sliznici nestačí k jeho dalšímu zdárnému vývoji. K tomu je třeba daleko pevnějšího spojení zárodku a matky. Začínají vznikat tak zvané plodové obaly. Jsou to blanité vaky, které zárodek a později plod chrání, umožňují jeho výživu, dýchání a také vyměšování. Spojení plodových obalů s plodem zajišťuje pupeční provazec.
Vnější plodový obal bývá nazýván „klkatý“. Svůj název má podle výrůstků – klků, které lze najít na jeho vnější části a které prorůstají do děložní sliznice. Klky obsahují jemné vlásečnice, které do nich byly přivedeny z pupečního provazce. Jejich jemnými stěnami prolíná krevní plazma z těla matky do těla plodu.
V březosti zůstává přezka povolená a prosáklá.
Podle rozložení klků se rozeznávají typy placent (lůžek). Např. opice a hlodavci mají klky rozložené do kruhu a jejich placenta se nazývá discoidea. Šelmy, tedy i pes, mají tak zvanou placentu pásovou (placenta zonaria). Klky v ní tvoří jakýsi pás uložený kolmo na plod. V praxi to znamená opravdu pevné usazení plodů v děloze, které umožňovalo šelmám matkám lovit. Plodové obaly jednotlivých štěňat se mohou v děloze matky dotýkat, ale nesrůstají. Každé štěně má tedy svoje plodové obaly i své vlastní lůžko.
Plíce plodu jsou v době nitroděložního vývoje nefunkční a jeho krevní oběh je jiný než u narozených jedinců. O přísun potřebného kyslíku se stará matka. Přesto tvoří krevní oběh matky i plodu dva samostatné celky, protože jejich cévy na sebe přímo nenavazují.
Zhruba okolo 28 dne březosti mají zárodky kulovitý tvar a děloha připomíná růženec, v kterém počet navlečených korálků odpovídá počtu štěňat. Dokud nebyl k dispozici ultrazvuk, bylo nahmatání „růžence“ jedním ze způsobů potvrzení březosti feny. Dnes se v tomto období dělá sonografické vyšetření. Upozornit je asi třeba na to, že radost z potvrzení štěňat může být předčasná, a že i v pozdějším období je fenka schopná plody vstřebat.
Viditelné změny u březí feny
Většina dění během březosti feny probíhá skrytá před zvědavým pohledem chovatele. Jsou ovšem určité známky, které můžeme vidět. U řady fen se po krytí nevrací přezka do normálního stavu. Stejně jako další části pohlavního ústrojí feny zůstává mírně zduřelá, jakoby prosáknutá. U většiny fen se objevuje hlenovitý čirý nebo lehce zabarvený výtok.
Chovatelé se děsí a mají podezření na onemocnění typu zánětu dělohy. Pokud výtok není hnisavý a páchnoucí, není žádný důvod k obavám. Příroda chrání nenarozené potomstvo proti všem možným nebezpečím a tedy i proti infekci. Jednou z obranných bariér je i zvýšená sekrece v oblasti pochvy.
Asi po třech až čtyřech týdnech se začíná projevovat reakce mléčné žlázy. Struky jsou zarůžovělé, mírně zvětšené a jakoby ztuhlé. Připomínají malé gumové zátky trčící do prostoru.
Postupně se začíná zvětšovat objem feny v krajině posledních žeber. Tam se totiž v první polovině březosti děloha skrývá. V druhé polovině březosti se zvětšuje objem celé dutiny břišní.
Zhruba 10 – 7 dní před porodem lze přes stěnu břišní nahmatat pohyby plodů. Asi týden před porodem výrazně zduří mléčná žláza, u některých fen se v tomto období objevuje první sekret. Ve stejném období se břišní svaly feny povolují, děloha klesá a vše se chystá k porodu.
K uvedeným změnám nedochází u všech fen ve stejné míře. Velmi záleží na typu plemene, počtu štěňat ve vrhu i na tom, kolikátý vrh fena čeká.
Jinak bude reagovat svalovina břišní stěny u malého kvadratického plemene, např. west highland white teriéra při prvním porodu feny a třech štěňatech a jinak bude vypadat sedmiletá fenka českého fouska, která na svět přivedla již dva početné vrhy a právě čeká dalších osm štěňat.
Některým fenám se v průběhu březosti nevyhýbají potíže, odpovídající nevolnostem nastávající lidské maminky. Jsou feny, které trpí zvracením nebo nechutenstvím, jsou i feny, které v době březosti projevují doposud skryté chutě.
Highland white teriér, český housek – foto Jan Tichý
I chuť na mrkev může znamenat březost feny
Měla jsem fenku, u které nejlepším způsobem potvrzení březosti byla její neukojitelná touha po mrkvi. Jinak ji s přesvědčením masožravce odmítala a s pečlivostí Popelky oddělila sebemenší kousky zeleniny od ostatního krmiva. Do týdne po krytí zapomněla na slušné vychování a speciálně mrkev byla ochotna ukrást v krámě nebo sousedům ji vytahat ze záhonu.
Hodně chovatelů uvádí změny v chování březích fen. Nastávající psí matky bývají spavé, línější, celkově na sebe opatrnější a řada z nich touží po lidské společnosti a pohlazení daleko více, než jindy. Na některé feně není poznat vůbec nic. Důstojnost mateřství se jí vyhýbá a ani rostoucí objem není důvodem k tomu, aby přestala honit kočky a plavat v každé louži, která se jí naskytne.
Krevní nátěr je technika hematologické analýzy, která se snaží identifikovat morfologie a abnormality v krevních buňkách.
Tento test se provádí z kapky krve, umístěné na podložní sklíčko a rozetřené na tenkou vrstvu.
Je to velmi důležitý test, který pomáhá veterinářům diagnostikovat řadu nemocí. Vyžaduje velkou opatrnost, aby analýza a výsledek byly spolehlivé!
Aby byla zajištěna dobrá kvalita vzorku, musí být sklíčko bez nečistot a sklíčko, použité při roztěru krve, musí klouzat rovnoměrně po druhém sklíčku.
Kromě toho je třeba dbát na to, aby se krev nesrážela nebo nevyschla!
Bezvadný nátěr nesmí být ani příliš silný, ani příliš tenký, aby nedošlo ke zhoršení vizualizace buněk. Roztěr krve musí zabírat pouze střed sklíčka, aniž by se dotýkal okrajů. Vzorek se pod mikroskopem prohlíží právě v místech, kde rozetřená vrstva přechází do ztracena, protože právě tady jsou buňky rozprostřeny vedle sebe.
Jedině tak můžeme zaručit dobrou analýzu materiálu a podat přesné údaje veterinárním lékařům!
V poslední době se často věnujeme reprodukci psů. Určitě to je oblast, která si naší pozornost zaslouží. Zapomínat bychom ale neměli ani na stárnoucí psy. Čtyřnohý přítel nás doprovází deset a více let a jeho životní období až nepříjemně kopírují život lidský. Každé z těchto období klade rozdílné nároky na péči, kterou by měl majitel svému psovi věnovat. I pes je novorozencem, batoletem, „puberťákem,“ tvorem na vrcholu sil a stárnoucí bytostí. A právě psím seniorům je věnováno následující povídání.
Délku psího života ovlivňuje řada faktorů. Jedním z nich je příslušnost k plemeni. Zkušenost učí, že velká plemena typu německá doga nebo irský vlkodav se dožívají o několik let nižšího věku než čivava nebo norwich teriér, kteří dokáží rodinu svou společností těšit i patnáct a více let.
Velkou roli hraje způsob, jakým pes svůj život prožil. Organismus fenky neúměrně využívané v chovu nebo psa dlouhodobě pracujícího v těžkých podmínkách či naopak jedince, který prožije celý svůj život na gauči, se s nástrahami stáří vyrovnává velmi těžko.
Velkou roli samozřejmě hraje péče, kterou majitel svému čtyřnohému příteli věnuje. Do této oblasti patří výživa, prevence a také péče o dostatečnou fyzickou kondici zvířete.
Biologické hodiny tikají i psům
Přes veškerou snahu ale psí biologické hodiny tikají a jednou přijde doba, kdy se začnou projevovat příznaky stáří. Zhruba by se dalo říci, že u malých plemen se začínají objevovat ve věku 9-10 let, u středních ve věku 7-8 let a u velkých plemen psů v 6-7 letech. To je čas, kdy je třeba přemýšlet nad tím, jak pomůžeme svému psovi, aby chystající se trampoty stáří prožil v co největší pohodě.
Starší psi mívají při podávání antiparazitik zažívací potíže. Parazitologie trusu je pro ně šetrnějším řešením.
Je asi třeba odpovědět na otázku: “Co je to stáří?“ Rozhodně to není nemoc, ale přirozený vývoj každého tvora. Je ale třeba počítat s tím, že nemoci ve stáří přicházejí častěji. Starší organizmus je k nim vnímavější a také uzdravovaní trvá déle. K tomu přistupuje snížená přizpůsobivost změnám a pokles výkonnosti tělesných funkcí. Stejně jako u lidí i u zvířat je řada zdravotních potíží, které lze označit za typické nemoci stáří. Řadu z nich nelze vyléčit, jen je zmírnit tak, aby pes senior i s nimi v rámci možností spokojeně žil.
Mezi nejčastější problémy starých psů (ale i koček) patří obtíže s příjmem a trávením potravy. Na jejich vzniku se podílí horší stav chrupu, pomalejší činnost žaludku a střev a menší výkonnost tak důležitých orgánů, jako jsou játra a ledviny.
Problémem může být ochabování svalů, kloubní potíže, horší výkonnost srdce a plic, které mají dopad v znatelném poklesu fysické kondice. Snižuje se schopnost získat energii z přijímané potravy a menší aktivitu také vykazuje hormonální činnost.
Pointer rád pracuje i ve vyšším věku, německá doga. Foto Jan Tichý
Pozor na obezitu
Uvedené skutečnosti spolu s výše zmíněnou slabší „fyzičkou“ mají vliv na zvýšený sklon k obezitě. Dochází i k zhoršenému smyslovému vnímání. Řada psů ztrácí zrak, klesá i schopnost vnímat zvuky a u některých psů stáří postihuje i pro ně tak důležitý čich. Majitelé psů se většinou obracejí na veterináře v době, kdy se některý z výše uvedených problémů projevil. To je ale pozdě. Dostane-li se náš pes do kritického věku, je třeba učinit určitá opatření. Ta se v prvé řadě týkají výživy.
Starý pes by měl dostávat potravu častěji ( 2-3x denně) a v menších dávkách a mělo by se jednat o potravu snadno stravitelnou a obsahující kvalitní suroviny. Je třeba přemýšlet nad trvalým zvýšeným přívodem vitamínů a to zvláště vitaminu A a vitaminů ze skupiny B. Krmná dávka by měla obsahovat i dostatečné množství minerálií. Pokud se majitele nechce nad složením krmné dávky přemýšlet, najde poměrně slušnou nabídku v komerčních dietách.
Pravidelná veterinární péče
Určitě neudělá chybu ten, kdo nechá svého psa vyšetřit se zaměřením na funkci vnitřních orgánů a zvláště pak ledvin. Z malého množství krve se dají zjistit počínající potíže. Důležité je, že se s jejich řešením začíná včas, a že to dokáže psovi nebo kočce prodloužit spokojený život i o několik roků.
Takový geriatrický test by měl psí senior opakovat každý rok nebo ještě lépe každého půl roku. Pomůže odhalit nastupující nedostatečnost ledvin, počínající cukrovku, nevyvážený poměr minerálů v krvi nebo narušenou funkci jater či slinivky břišní. Následná léčba může spočívat jen v speciálně zaměřené dietě nebo lécích podporujících funkci určitého orgánu nebo v úpravě krmné dávky se zaměřením na vyrovnání minerálního metabolismu.
Potřebnou péči je nutné věnovat psímu chrupu, a pokud naše domácí síly nestačí na rostoucí zubní kámen u psa, je třeba požádat o pomoc veterináře. Boj se zubním kamenem je nakonec nejen v zájmu psa, ale i v zájmu jeho majitele. Taková zanedbaná psí ústní dutina dokáže páchnout tak, že s postiženým psem v jedné místnosti vydrží jen silné nátury.
Zubní kámen u starého border teriéra. Foto Jan Tichý
Fyzická kondice stárnoucího psa je oblast, kterou je třeba řešit u každého jedince individuálně. Platí ale, že psí senior se má pohybovat úměrně ke svým schopnost a předchozí zátěži. Vytáhnout desetiletého obézního a doposud jen u televize ležícího jezevčíka na pochod Praha – Prčice je nerozumné stejně jako chtít na dvanáctileté mopsí babičce aby nás po svých doprovázela v horkém létě na výlet na kolech. Chybou je ale i opak. Zavřít a bez pohybu nechat pointra, který byl doposud využíván při výkonu práva myslivosti hraničí s týráním.
Zjistí-li majitel psa, že jeho pes hůře vidí, bývá zděšen. V této oblasti trochu přenášíme do psího života své lidské pocity. Psa snížená schopnost vidět trápí daleko méně než nás. Dokáže se vyrovnat i s tím, že oslepne úplně. Je ale na jeho majiteli, aby mu trochu usnadnil situaci. Není rozumné např. přemístit nábytek v místnosti, protože pes pak do nezvyklých překážek naráží. Na procházku je lepší chodit na vodítku. Pach majitele a vodítko poskytnou oporu i orientaci. Laskavě je třeba zacházek i s méně slyšícím psem. Je ale třeba rozlišovat, co je ztráta sluchu a co ztráta poslušnosti.
Řada lidí přemýšlí nad tím, že si ke starému psovi pořídí ještě jednoho, mladého. Pokud zrovna náš pes není „rozený rváč,“ není myšlenka na druhého psa určitě myšlenkou špatnou. Hovoří pro ni nejméně dvě věci – starý pes získá mladého přítele a většinou vedle něj omládne a až nastane doba a náš čtyřnohý kamarád odejde do věčných lovišť, náš život nezůstane tak prázdný.
