– inaktivované bakterie, např. po atb léčbě – vystavení moči extrémním teplotám – extrémní pH moči (<4 a >9) – inhibice leukocyty – nezkušený odečítající (zvlášť u nebarveného preparátu – buněčná debris, tzv. pseudobakterie, Brownův pohyb koloidních částic) – kontaminované barvivo (další lidský faktor, dbát na čistotu barviček a pravidelně je měnit)
B) negativní sediment, pozitivní kultivace
– nižší počty bakterií – tyčky jsou patrné až od koncentrace 10 000 CFU/ml, koky dokonce od 100 000 CFU/ml (proto je při aktivním močovém sedimentu dobré provést kultivaci, i když v mikroskopu bakterie nevidíme)
Tato Gram-pozitivní tyčka patří mezi běžnou střevní mikroflóru a kultivačně se zachytí u 80% psů, ať už mají průjem nebo nemají. U koček je prevalence trochu nižší, kolem 60%. Na rozdíl od člověka, u kterého je průjem vyvolán pozřením enterotoxigenních izolátů, u psů nastává sekundárně následkem poškození střevního prostředí z jiné příčiny, což umožní sporulaci bakterií.
Klinické příznaky nejsou patognomické, naopak jsou velmi variabilní, od lehkých průjmů, které odeznějí sami bez léčby až po fatální krvavé. Průjmy mohou být z tenkého střeva, tlustého střeva i smíšené.
K potvrzení onemocnění samotná izolace původce nestačí. Nejsofistikovanější diagnostika by spočívala v PCR průkazu enterotoxigenních kmenů spolu s průkazem enterotoxinů. Vzhledem k finanční náročnosti takových vyšetření se v praxi používá počítání sporulujících bakterií na barveném roztěru trusu. Tato metoda vychází z korelace mezi sporulací a tvorbou toxinů. Za podezřelé se považuje už záchyt tří spor na zorné pole. U takových zvířat, která navíc vykazují vážnější klinické příznaky (horečka, hemoragická gastroenteritida a zánětlivý nebo toxický leukogram) se může přistoupit k antibiotické terapii.
Empiricky se podává ampicilin, erytromycin, metronidazol, tylosin a tetracyklin (i když u toho už byla zaznamenána zvyšující se rezistence).
Při hodnocení psů na výstavách, na procházkách mezi pejskaři i ve veterinární ordinaci se objeví název „covidový pes.“ Občas zazvoní telefon nebo přijde e-mail z některé redakce a novinář použije stejný název a ptá se, co to znamená.
Už se u nás psalo o tom, jaký vliv měla covidová pandemie na chov psů a to nikoliv z pohledu onemocnění psa, ale z pohledu stoupajícího zájmu o čtyřnohé přátele. Pravdou je, že na rozdíl od jiných států se v České republice snažili lidé mnohem častěji zpříjemnit život vlastní i život rodiny jako celku pořízením psa. Pravdou je i to, že to leckdy pomáhalo.
Vím o dívence, která si nedovedla představit výuku on line bez účasti své fenky Amálky. Amálka je border teriérka. Je to již dáma v letech neb za měsíc oslaví čtrnácté narozeniny. Se svojí mladou paničkou ochotně absolvovala u počítače pátou třídu základní školy. Bez čtyřnohé kamarádky by asi sledování výuky bylo daleko složitější. Malý praktický příklad jen dokazuje, jak velkou roli hraje pes v rodinách s dětmi.
Není to ale ještě vysvětlení termínu covidový pes. Nepochybuji o tom, že noví i zkušenější majitelé psů si nového čtyřnohého člena rodiny pořizovali se záměrem mu věnovat veškerou potřebnou péči. Ta péče ale byla někdy přehnaná a neméně často nedostatečná.
Štěně pointera, dlouhosrstá kolie – foto Jan Tichý
Do kategorie zahrnující přehnanou péči určitě patří to, že se lidé snažili neustále být ve společnosti svého psa a nenavykali jej na to, že nastane období, kdy bude muset zůstat i několik hodin sám. Výsledkem jsou častější projevy separační úzkosti, což je problém o kterém jsme již psali. Separační úzkost, která by se dala vysvětlit jako truchlení o samotě ponechaného psa, může mít celou řadu projevů. Od tichého naříkání až po výrazné vytí, štěkání, znečisťování bytu nebo ničení jeho zařízení. Většinou se hovoří o problémech, které pak vznikají ve vztazích se sousedy. V úvahu je ale třeba brát to, že pes, viditelně a slyšitelně trpí a stres, který prožívá, může ovlivnit jeho chování i zdraví po delší dobu.
Je otázkou, zda použít v probíraném problému termín nedostatečná péče. Takový covidový pes dostane určitě to nejlepší krmení. Jeho majitel pečuje o prevenci, tedy očkování, odčervení či ošetření proti zevním parazitům. Určitě se svému psovi věnuje, hraje si s ním a vychovává jej. Chybí ale část z pohledu budoucího chování psa důležitého období. To období se nazývá ranou socializací a psi jím procházejí zhruba ve věku 5-16 týdnů.
Součástí rané socializace je získávání pro život psa důležitých informací. Učí se dodržovat hierarchii smečky a respektování jejího vůdce, učí se zastavit kousnutí a seznamuje se s lidmi rozličného věku. To všechno pravděpodobně covidový pes prožívá tak jak má.
Trochu horší to je z pohledu seznamování se s různým prostředím. A tato část v rané socializaci i průběhu další výchovy covidovým psům chybí. Lidé sice mohli se psem na procházku, složitější už to ale bylo s místy s větším množstvím lidí, s hromadnou dopravou, restauracemi a také výstavami psů.
Dospělý nebo skoro dospělý pes, který byl držen doma, na dvorku nebo zahradě a maximálně se dostal na procházku v klidném prostředí, to má dnes složité. Najednou je vystaven impulsům, které nezná. Reaguje na hluk, větší množství lidí, psů nebo jiných zvířat a ty reakce jsou různé od projevu strachu, přes určitou nezvladatelnost, po hlasité projevy až po nevýraznou nervozitu. O řadě psů se dá říci, že se chovají jako utržení z řetězu.
Člověk chování a mentality psů neznalý určitě začne hovořit o nevychovanosti psa a o tom, kdo si jej měl pořídit a kdo by jej měl mít zavřeného v kotci. Ten, kdo psí duši trochu rozumí, ví, že se jedná o covidového psa, že za problém nemůže čtyřnohý člen rodiny, ale jeho majitel a hlavně doba, která celou řadu věcí omezovala.
Samozřejmě se otevírá otázka, jak covidovému psovi pomoci. Nezbývá nic jiného, než se pokusit nedostatek informací ve štěněčím věku doplnit později. Rozumný majitel vyhledává se svým psem právě to prostředí, z kterého je pes nervózní a snaží se jej na ně postupně navykat. Namístě určitě nejsou fyzické tresty ani uklidňující tabletky, ale odpoutávání pozornosti, pochvala a pamlsky. Je také možné vyhledat odbornou pomoc. Leckterý cvičák nebo psí školka jsou ideálním prostředím pro odbourávání problémů
Lze si jen přát, aby nedošlo k dalším lockdownům a aby termín covidový pes vymizel z našeho slovníku.
„Krytí proběhlo normálně, v březosti fenka žádné problémy neměla. Narodilo se osm štěňat, ale dvě z nich byla mrtvá. Myslíte si, že jsme někde udělali chybu?“ z veterinární ordinace“
V životě chovatele jsou věci radostné, ale i nadmíru smutné. Do druhé kategorie patří případy, kdy se fence narodí mrtvé štěně nebo mrtvá štěňata a chovatel místo radosti z krásného vrhu hledá odpověď na otázku: „Kde se stala chyba?“ Smutný není jen chovatel, ale hlavně matka fena a pohled na to, jak se snaží oživovat štěně, které je pravděpodobně několik hodin mrtvé, patří k nejhorším chovatelským zážitkům.
Zdravá štěňata českého fouska a malého münsterlandského ohaře – foto Jan Tichý
Odpověď na výše uvedenou otázku je složitá a obávám se, že jasno lze udělat jen velmi těžko, a že to je téma, které přesahuje možnosti jednoho krátkého povídání. Přesněji řečeno možností, proč se narodí mrtvé štěně nebo štěňata, je opravdu hodně. A většinu z nich chovatel moc ovlivnit nemůže. Někdy se také těžko rozlišuje, zda štěně uhynulo ještě v děloze fenky nebo zda k úhynu došlo v průběhu porodu nebo těsně po něm.
V souvislosti s úhynem štěňat v děloze se často hovoří o odloučení placenty. Ta je vlastně jakousi spojnicí mezi matkou a štěnětem a to spojnicí, která zabezpečuje štěněti dostatek všeho, co potřebuje k zdárnému vývinu. Při odloučení placenty štěně brzy hyne, rozkládá se a ohrožuje život matky i sourozenců a často negativně ovlivní průběh porodu. Příčin pro odloučení placenty je hodně. Od špatné výživy fenky přes infekční onemocnění až po úraz.
Dost často dochází k úhynu prvního štěněte, které se rodí. Má před sebou těžký úkol otevřít porodní cesty sourozencům. Většinou je důvodem pro úhyn přidušení nebo udušení štěněte. Příčinou může být to, že se na svět snaží protlačit dlouho, někdy jsou porodní cesty matky úzké nebo méně pružné a často také dojde k protržení obalů a přerušení pupečního provazce a štěně se nadechne dřív, než má k dispozici vzduch.
Zabránit takovému přidušení je velmi těžké, protože chovatel nemůže porod nijak uspíšit. Jediné co lze udělat je pokus o oživení štěněte. Je třeba vytřít nosní dírky a tlamičku, silnější nátury přes nějakou roušku hleny z dýchacích cest štěněte odsají. Štěněti je třeba třít hrudník. Jednak ho osušíte a také mu rozproudíte krev. Účinkovat může i jemné povytahování jazyka z tlamičky. Podráždí se tak dýchací centrum a štěně je vyprovokováno k nadechnutí. Chovatel ale musí počítat s tím, že manipulace se štěnětem velmi znervózňuje fenku, a že v zájmu dalších potomků je někdy vhodné se s mrtvým štěnětem smířit.
Další příčinou může být buď předčasný porod, nebo naopak porod v době, kdy už jsou některá štěňata mrtvá. Pokud fenka nezačne rodit do 64-65 dne po krytí, je rozumné vyhledat veterináře. Někdy bývá uváděno, že příčinou příliš časných nebo naopak opožděných porodů je velký časový rozestup mezi prvním a posledním krytím. Vypadá to, jako by v děloze fenky byla štěňata z různého krytí, mezi kterými může být i týdenní rozdíl ve vývoji. Porod pak spustí štěňata z prvního krytí a dalších x štěňat ještě není na příchod na svět připravených. Naopak mohou spustit porod štěňata z posledního krytí a jejich sourozenci z krytí prvního jsou již mrtví. Tuto teorii odmítají nebo potvrzují i vynikající odborníci. Přísahat na ni asi nelze, ale rozumný chovatel s ní počítá.
Zdravá štěňata welšteriéra – foto Jan Tichý
Narození mrtvých štěňat může způsobit celá řada dalších příčin. Rodit mrtvá se mohou štěňata fenky, která onemocněla herpesvirózu, brucelou canis nebo některým z dalších infekčních onemocnění. Mrtvá štěňata může mít fenka, která se v době březosti potkala s něčím toxickým. Někdy stačí jen prosté lakování podlahy nebo enormně silná dezinfekce psince.
Toxické vlivy mohou způsobit, že se štěňata narodí živá, ale mají nějakou vývojovou s životem neslučitelnou vadu a brzy po porodu hynou. Vývojové vady mohou být i následkem příbuzenské plemenitby.
Vždy je rozumné zvažovat případnou léčbu březí feny nebo preventivní zákroky proti vnitřním či zevním parazitům. Zda použitý přípravek může, či nemůže fence ublížit, zájemce zjistí snadno. Příbalové letáky vždy uvádějí, jak to je s použitím u březích fen nebo malých štěňat.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Těžko se radí, jak výše uvedeným problémům předejít. Asi by chovatel měl používat zdravý rozum. Krýt fenky v rozumném věku a nesnažit se pod heslem: „My jí chtěli dopřát jen jedna štěňátka,“ mámit vrh ze staré fenky. V březosti je třeba dopřát fence dostatek pohybu, ale nepřetěžovat jí.
Pokud chce chovatel odčervovat, očkovat nebo použít něco proti blechám a klíšťatům, měl by se poradit s veterinářem nebo si aspoň najít na internetu příbalový leták přípravku. Porod je rozumné sledovat, ale pokud to není nezbytně nutné, do něj nezasahovat. Zvláště u společenských plemen je třeba zachovat klid a určitě fenku nelitovat. Zkušenost učí, že taková lehce rozmazlená „závislačka“ kouká smutně na majitele a čeká, kdy to porodí za ní. Některá dokáže porod úplně zastavit a výsledkem jsou mrtvá štěňata.
Pokud není úhyn štěněte způsoben výše uvedeným udušením, je rozumné uhynulé štěně dát pitvat a to i v případě, že máme podezření, že uhynulo už v děloze matky. Věnované korunky se v zájmu příštích vrhů určitě vyplatí. Chovatel pak má šanci se dozvědět, jaká vyšetření či další opatření by měl před příštím krytím udělat.
Počítat je třeba i s tím, že mrtvá štěňata nebo nedostatečně života schopná štěňata mohou být následkem nejen příbuzenské plemenitby, ale i nevhodného spojení, které nemáme šanci předem zjistit. Některý pár, i když se nejedná o příbuzenskou plemenitbu, na sebe prostě „nesedne.“ Nad volbou spojení je třeba uvažovat i z tohoto pohledu. Bohužel v poslední době chovatele více zajímají tituly voleného psa než jeho zdraví, povaha a počty odchovů.
Život bytových koček může být někdy jednotvárný. Abyste předešli nudě a stereotypu, snažte se mazlíčkovi domácnost obohatit. Když bude mít zábavu, nebude tolik zlobit.
Kočičí strom
Základem je stabilní a pevné kočičí škrabadlo nebo kočičí strom. Ideální je, když jsou jeho součástí vyvýšené plochy a různé kukaně, které lákají k odpočinku. Kočky škrábou shora dolů, ze strany na stranu a do stran. Vyhněte se laciným škrabadlům a vyberte kousek, který nabízí všechny tři úhly pro škrábání. Naučte už malé kotě, že si má škrábat drápky na škrabadle, aby váš nábytek zůstal ušetřen.
Rozmanité vyvýšené plochy
Kočky rády zkoumají své okolí z výšky. Vytvořte svému mazlíčkovi vyvýšená místa k odpočinku. Můžete mu udělat místo na policích, vyklidit horní část skříně, nebo mu vytvořit soustavu kočičích poliček. Místo toho, abyste na zeď v obývacím pokoji zavěsily obrazy, namontujte tam pevné, pro kočku lákavé police s různými přístupovými cestami (rampa, schůdky, opěrka pohovky). Na odpočinek se hodí i závěsný pelíšek na radiátor, který se stane oblíbeným místem vašeho čtyřnohého mazlíčka: pěkně v teple a nad zemí.
Pozorovací místa
Kočky také rády pozorují dění za oknem, takže uvítají pohodlné místo na parapetu, klidně tam můžete dát měkkou podložku. Pokud máte doma akvárium, kočka ho bude nadšené pozorovat. Akvárium je pro kočku jako televize.
Krabice a hračky
Kočku kromě různorodých hraček potěší i různé obyčejné věci. Například prázdná lepenková krabice, do které se může schovat. Můžete vyrobit i různé interaktivní hračky například z ruliček od toaletního papíru. Fantazii se meze nekladou. Hlavně dbejte na bezpečnost, aby kočka některou z částí nespolkla. Na internetu najdete spoustu nápadů na hračky, které můžete kočce vlastnoručně vyrobit (do vyhledávače stačí zadat heslo DIY Cat Toys). Hračky obměňujte a vždy po čase některé schovejte a zase je po čase vyndejte, aby kočce nezevšedněly.
Kočičí tráva a šanta
Pěstujte kočce kočičí trávu nebo šáchor. To ji odradí od okusování pokojových rostlin, které mohou být jedovaté. A na balkóně můžete pěstovat šantu kočičí.
Jedna navíc
Máte několik koček? Při nákupu hraček, pelíšků a kočičích toalet nezapomeňte na pravidlo: jeden pro každou kočku plus jeden navíc. Tím se zabrání stresu mezi zvířaty, kdo bude používat záchod, oblíbenou hračku nebo místo na spaní.
Čas na hraní
Každé ráno a večer si vyhraďte 5 až 10 minut na hraní s kočkou. Tahejte před ní po zemi udici s hračkou, házejte jí míčky nebo myš s šantou, aby měla na co skákat a lovit to. Některé kočky baví honit světýlko z laserového ukazovátka. Ranní hry můžete vynechat, pokud nemáte čas, ale večerní hrátky by měly být součástí vašeho každodenního rituálu. Tím, že se kočce budete večer věnovat, zvýšíte šance na nerušený spánek. Kočka vybije přebytečnou energii a bude spokojená.
Psali jsme tu na stejné téma už loni. Osina u psa je ale problém, který se každý rok vrací a právě jsme v období, kdy je vhodné připomenout si, oč jde.
Wikipedie praví že: „Osina (arista) je vláskovitý nebo štětinovitý výrůstek, často dosti dlouhý, drsný a tuhý, dlouhý i přes 1 cm. Vyskytuje se v jednoduchém květenství klásku, např. u čeledi lipnicovité (Poaceae) nebo šáchorovité (Cyperaceae). Osinou je zakončena pleva nebo častěji plucha, což jsou ochranné obaly semene, které ho chrání při dozrání proti poškození. Osiny u některých rostlin také slouží podpoře rozmnožování. Např. u kakostů je osina vývrtkovitě stočena a u posledního závitu pravoúhle kolénkovitě ohnutá. Navlhčením rosou nebo deštěm se osina narovná a ostře zašpičatělou částí se zavrtává se semenem do země. Podobně funguje dlouhá osina na pluchách kavylů, ovsů, ovsířů a jiných druhů trav. U některých rostlin umožňuje osina navlháním a vysušováním i posunout semeno do místa s měkčí půdou. Osiny pro svůj ostrý hrot způsobují i nepříjemné problémy mnoha savcům např. psům, kterým se zapichují (v lepším případě) do tlapek a způsobují záněty.“
Vypadá to romanticky, dokud vám do toho nevběhne americký kokršpaněl… Foto vpravo Jan Tichý
Wikipedie má v tomto případě naprostou pravdu. V letních a podzimních měsících se na veterinární pracoviště obracejí majitelé psů s problémy způsobenými právě osinami, které podobně jako jehla snadno vnikají do psí kůže, která nejen osinu propustí, ale většinou se za ní uzavře. Osina se tak dostává do podkoží, které mechanicky zraňuje a vzhledem k tomu, že do těla psa přišla z nepříliš čistého venkovního prostředí i infikuje. Výsledkem pak je bolestivý zánět.
Postižené mohou být různé části těla. Ošetřovali jsme psa s osinou v oblasti krku, čas od času se objeví pacient, kterému zapadla do zevního zvukovodu nebo do spojivkového vaku. Nejčastěji jsou postiženy končetiny v meziprstí.
Pes kulhá, většinou si velmi intenzivně líže postižené místo a ve zvláště těžkých případech se objeví teplota a nechutenství. Kůže mezi některými prsty je červená a horká a celá oblast je na dotek bolestivá. Po krátké době se v meziprstí objeví podhnisaná bulka, která časem praskne a z uzavřeného hnisavého procesu se stává proces otevřený. Psovi se většinou výrazně uleví, to ale neznamená, že je celá záležitost vyřešena.
Osina u psa má nejen schopnost snadno proniknout kůží, ale i nepříjemné sklony k dalšímu pohybu psím tělem. Často se stane, že v místě, kde do kůže vnikla, se časem utvoří hnisavé ložisko, ale osina putuje dál a vyvolává další zánět např. na spodní straně tlapky nebo v okolí zápěstních kůstek. Léčba není úplně jednoduchá.
Většinou bývá uváděno, že se postižené místo rozřízne a osina vyjme. Vzhledem k její velikosti a cestovatelským vlohám ale nemusí být úplně jednoduché ji najít. V každém případě patří léčba do rukou veterináře. Pokud právě není k dosažení, je možné použít tak zvanou „černou mast“ (ichtoxyl ung.). Nejrozumnější je vymačkat odpovídající množství na kus gázy, tu přiložit na postižené místo a tlapku zavázat. „Černá mast“ má dezinfekční účinky, působí protizánětlivě a někdy doslova osinu z psího těla vytáhne.
Německý krátkosrstý ohař a basenji při činnostech, kde je s osinami třeba počítat. Foto Jan Tichý
Určitě není možné tvrdit, že každý zánět, který se objeví v meziprstí, je vyvolán osinou. Při léčbě uvedených problémů ale je vždy třeba s její možností počítat.
Psím tlapkám většina majitelů věnuje pozornost. Ta pozornost ale bývá vyvolána spíše zájmem o pořádek v bytě, než o psa samotného. Nikoho určitě netěší, když pes přinese na opečovávané podlahy, křesla nebo majitelovu postel písek, bahno nebo větvičky z venkovní procházky.
Bohužel časté mytí tlapek psí kůži mezi polštářky a v meziprstí příliš nesvědčí. Výsledkem totiž bývá vlhké a teplé prostředí, které se nadmíru líbí kvasinkám a bakteriím a pes i jeho majitelé se začnou potýkat s dlouhodobým a obtížně řešitelným zánětem kůže. Daleko vhodnější než oplachování tlapek po každé procházce je nechat psa oschnout např. v předsíni a pak mu nečistoty z tlapek vyčesat a vykartáčovat. Tento postup se ale některým hospodyňkám velmi obtížně vysvětluje.
Možná se může zdát, že výše uvedené informace nemají s problémem zvaným osina nic společného. Opak je ale pravdou. Psi, kteří mají kůži v meziprstí narušenou zánětem hůře odolávají ostrému cizímu tělesu.
Stejně jako u jiných zdravotních potíží i u osin je rozumné přemýšlet nad prevencí. Je ale třeba přiznat, že to v tomto případě není nijak jednoduché. Mohli bychom se s naším psem vyhýbat místům, kde je suchá odkvetlá tráva. To by ale nešlo např. používat lovecké psy nebo brát sebou psy na výlet do přírody. S osinou se může potkat pes i ve městě. Při stavu „psích plácků“ a jiných míst, kde je psům volný pohyb povolen, by to ale mohlo znamenat, že pes bude odkázán na vodítko a ulici a to by mu určitě nebylo ani příjemné ani prospěšné.
Rozumné je po návratu z procházky, výcviku nebo sportování v rizikovém prostředí prohlédnout ohrožené části psího těla. Osina většinou zůstává po nějakou dobu zabodnutá v kůži a je tedy šance ji najít. Velmi důležitá je péče o srst na tlapách u dlouhosrstých plemen. Osiny se totiž dokáží v srsti zachytit a teprve v následující době pokračují dál do kůže. Tady je asi možné hledat důvod pro stříhání tlapek pudlů nebo prostříhávání meziprstí u kokršpanělů, které leckdo považuje za nesmyslnou módu, která se ale z hlediska probíraného problému jeví jako velmi rozumné.
Problémy s osinami bývají označovány jako záležitost sezónní a většinou je uváděno, že se vyskytují v době, kdy dozrávají semena trav. Pravdou ale je, že suchá travní semena nebo jejich obaly je možné na zemi najít po celý rok.
Trávíte víkendy a letní dovolené nejraději na chatě? Pak s sebou jistě berete i svého zvířecího mazlíčka. To je jedna z výhod tuzemské dovolené, nemusíte pro zvíře složitě shánět hlídání a cesta není tak dlouhá jako v případě výletu do zahraničí. Jak zajistit, aby si váš čtyřnohý kamarád pobyt dosyta užil?
Jestliže s vámi zvíře cestuje na chalupu pravidelně, jistě už máte celou logistiku v malíčku. Pokud ale máte nového mazlíčka a letos s ním cestujete poprvé, nenechejte nic náhodě a důkladně se připravte. Samozřejmostí je sbalit dostatek krmiva, na které je zvíře zvyklé. Nezapomeňte ani na pamlsky, misky, pelíšek, oblíbené hračky a samozřejmě i vodítko s obojkem nebo postrojem.
Pro kočku přibalte také kočičí toaletu a dostatek steliva. Myslete na bezpečnou cestu autem. Zvíře by mělo být připoutané bezpečnostním pásem, nebo být v přepravním boxu či v zavazadlovém prostoru auta, které je oddělené mříží. Cestujete-li veřejnou dopravou, kočka musí být umístěna v přepravce, miniaturní pes může být přepravován v cestovní tašce, u větších psů je nutný náhubek (měl by být prostorný, aby zvíře mohlo dýchat s vyplazeným jazykem a ochlazovat se).
Je-li cesta delší, přibalte si s sebou cestovní misku a vodu na občerstvení. Psi se velmi málo potí a ochlazují se pouze zrychleným dýcháním při vyplazení jazyka. To ale odvádí z těla tekutiny, a pokud nemá zvíře k dispozici dostatek vody k pití, rychle se dehydratuje.
Berete-li mazlíčka na chalupu poprvé, vezměte mu pelíšek a hračky z domova. Budou totiž načichlé pachem domova, což zvířeti pomůže cítit se v novém prostředí lépe. Až si zvíře na chalupě zvykne a „zabydlí“ se, můžete mu tam obstarat nový pelíšek, hračky, misky, čímž vám příště odpadnou položky z cestovního seznamu.
Průzkum nového teritoria
Při první návštěvě chalupy je velmi důležité dát zvířeti dostatek času, aby se s novým prostředím sžilo. Po příjezdu vezměte psa na vodítko a celou chatu i její okolí si s ním obejděte, aby se s novým územím seznámil a očichal si ho. Psi mají v tomto ohledu výhodu, často se přizpůsobí rychle a za chvíli se tam chovají jako doma.
Máte-li kolem chaty oplocenou zahradu, kde bude pes trávit čas bez dozoru, zkontrolujte riziková místa, kudy by mohl utéci, a zabezpečte je. Neměly by tam být jedovaté rostliny, které by mohl pes pozřít a otrávit se. To představuje riziko zejména u štěňat a mladých psů, kteří mají tendence okusovat vše možné.
Pokud je chalupa neoplocená, nenechávejte psa venku pohybovat se o samotě. Mohl by pronásledovat zajíce, zachytit pach háravé feny od sousedů apod. V neznámém prostředí je větší riziko, že se ztratí.
Kočičí ráj
Kočky, které jsou více vázané na své teritorium, obvykle potřebují k přizpůsobení se více času a je tak lepší je nechávat pouze uvnitř chalupy. Kočku můžete zkusit vzít na obhlídku zahrady v postroji na vodítku. Ale pouze v případě, že postroj a procházky na vodítku toleruje.
Kdo chce pro kočky opravdový ráj, může jim postavit kočičí voliéru. Jde o oplocený výběh ideálně těsně sousedící s chatou, odkud kočka nemůže utéct, ale má kontakt s venkovním prostředím, může pozorovat ptáky a cvrkot na zahradě. S chalupou může být volně propojena kočičími dvířky. Kočky si tak mohou užívat venkovního prostředí, odpočívat na čerstvém vzduchu a přitom se mohou kdykoliv ukrýt v interiéru. Kočičí voliéru můžete vybavit nejrůznějšími škrabadly, posedy a hračkami, s nimiž se kočka snadno zabaví. Vhodné je zřídit zde také zastíněnou část, kde se zvíře může chladit.
Pozor na přehřátí
Dbát o to, aby se vám mazlíček v létě nepřehřál, je velmi důležité. Pes by měl mít vždy k dispozici dostatek čisté vody na pití a útočiště ve stínu. K přehřátí psů nejčastěji dochází při fyzické aktivitě za horka. V parných dnech proto na výlety raději choďte k ránu nebo večer, pokud jdete na výlet přes den, vybírejte trasy, kde se může pes zchladit (koupání v řece, smočení v lesní tůňce).
Je lepší zvolit cestu lesem, kde je stín, než po volných prostranstvích. Na sluníčku psa zbytečně nehoňte, aportovat míček může během koupání. Na zahradě psovi zajistěte dostatek vody i chladný koutek, kde může vysoké teploty přečkat. Určitě uvítá mělký bazének nebo větší lavor jako brouzdaliště.
Lékárnička pro první pomoc
Není od věci zjistit, kde je od chalupy nejbližší veterinář a uložit si na něj kontakt do telefonu pro případ nějakých akutních zdravotních komplikací. Na chatu je vhodné pořídit si zvířecí lékárničku.
Podobně jako autolékárničku ji lze koupit již předem vybavenou. Chybět by v ní neměla obyčejná pinzeta třeba na vytahování trnů či střepů z tlapky, speciální pinzeta nebo pomůcka na odstraňování klíšťat, dezinfekce, roztok na výplach oka či rány, mast na kůži, peroxid vodíku, s jehož pomocí lze vyvolat zvracení v případě pozření něčeho nestravitelného, a další léky určené speciálně pro zvířata, třeba proti průjmu a zvracení. Dále různé druhy obvazů a náplastí, ochranný návlek na tlapku, zahnuté nůžky na obvazy, gumové rukavice. Nezapomínejte ani na antiparazitární přípravky, které vaše zvíře ochrání před klíšťaty a dalšími cizopasníky.
nedokáže vyhodnotit a odlišit patologické změny v morfologii červených a bílých krvinek, stejně tak i krevních destiček
nedokáže rozlišit shluky krevních destiček a velké krevní destičky, takže může dojít k jejich záměně
nedokáže vyhodnotit mladé formy červených krvinek tzv. erytroblastů a může je záměnit s bílými krvinkami
může vyhodnotit v některých případech falešně nižší hematokrit, a proto by měl být potvrzen mikrocentrifugačním hematokritem
Závěrem: specializovaný pracovník má krev analyzovat pomocí „sklíčka“ (barvený preparát Giemsa-Romanowski) pod mikroskopem Spočítat jednotlivé typy, jejich morfologii a popíše případné patologické změny krvinek, které mohou být v některých případech velkým pomocníkem při stanovení diagnózy. Inspirovali nás VETdiagnósticos z Goias v Brazilii.
„Byla jsem tu před týdnem a napsal jste Grácii framykoinovou mastičku. Už jsme ji do oka dali dvakrát, ale nějak to nezabírá, Nemáte něco silnějšího?“ z veterinární ordinace
Pro péči o oči psa je velmi podstatné prostředí, v kterém žije. Jinak působí prašné ovzduší města a jinak čistý horský vzduch. Zvláštní pozornost je třeba věnovat psům pohybujícím se v okolí stavby. Takový poprašek nehašeného vápna, který se dostane do psího oka a tam vlivem vlhkosti vyhasí, dokáže způsobit nenapravitelnou škodu.
Vše velmi úzce souvisí s ročním obdobím. Pro lovecké psy nebo psy pohybující se venku a volně, je z pohledu očí náročné jaro. Pyl uvolňující se z květů dokáže udělat ve spojivkovém vaku psa žluté závěje. Oko samozřejmě reaguje výtokem a nedojde-li k ošetření, tedy i zánětem.
Ještě složitější bývá období, kdy dozrávají např. travní semena. I ta se dokáží v nečekaném množství dostat do spojivkového vaku a způsobit velké potíže. Majitel, jehož pes se pohybuje po louce nebo poli, by měl po návratu domů oči psa důkladně prohlédnout a má-li podezření, že se do oka něco dostalo, vypláchnout je.
Je smutné konstatování, že ve spojivkovém vaku psa lze najít nejen pyl nebo travní semínka, ale u některých plemen, kde je na výstavách běžné pudrování a bělení srsti, i použitý přípravek. Rozhodčí hodný toho jména požaduje okamžitou nápravu a to i za cenu toho, že pes nebude hodnocen.
Jak o psí oči pečovat
O důvodech působících oční potíže by se dalo psát dlouhou dobu a stejně by se všechny možnosti nevyčerpaly. Majitele psa ale zajímá, jak má prakticky o oči svého psa pečovat a kdy má vyhledat pomoc veterináře.
Podstatné je, že oko psa je neustále vlhčeno. Část této tekutiny odchází slzným kanálkem do dutiny nosní, část vytéká vnitřním očním koutkem, kde se v podobě hustší hlenovité a někdy zabarvené hmoty usazuje. Hovoří se o ospalcích a je třeba si uvědomit, že v určité míře jsou normálním projevem samočisticí schopnosti oka.
Ospalky ale dokáží srst v okolí oka slepit, a pokud nejsou odstraněny, mohou se stát živnou půdou pro řadu infekcí. Je tedy třeba oční koutky zvířete kontrolovat a případné usazeniny odstranit. Sekret vytékající z oka má jiné pH než kůže a to způsobuje u bílých plemen nepříjemně vypadající žloutnutí nebo hnědnutí srsti. U běžného psa není, mimo kontroly a případného odstranění ospalků, důvod k další péči.
V případě, že máme pocit, že výtok z oka je příliš silný či v okamžiku, kdy je podezření, že ve spojivkovém vaku zůstalo něco, co tam nepatří (semena, pyl, zbytky ostříhaných chlupů nebo prach) může majitel spojivkový vak psa vypláchnout. Pokud pes oko bolestivě mhouří a výtok z oka je hnisavý, je třeba navštívit veterináře.
Bez ohledu na to, zda se jedná o domácí ošetření, první pomoc nebo cílenou léčbu, je třeba odpovědět na dvě otázky: „Co použít a jak to použít?“
Co? – přípravky používané do očí se zhruba dají rozdělit do dvou kategorií – na tekutiny (výplachy, kapky) a různé typy mastí. Platí zásada, že na ošetření očí používáme pouze přípravky k tomu určené. Nejvhodnější jsou ty zakoupené v lékárně nebo u veterináře a pak na nich bývá místo určení (oko) uvedeno.
Možné je využít i domácích zdrojů. Vhodný je např. slabý odvar heřmánku (musí být scezený, určitě nelze psovi do oka lít i okvětní lístky) a v případě nutnosti lze sáhnout i po převařené vodě.
Obecně by se dalo říci, že majitel psa používá preventivní přípravky (borová voda, světlíkové kapky atd) určené spíše k výplachu a kosmetickému ošetření oka. O použití věcí silnějšího kalibru (např. antibiotické masti) by měl rozhodovat veterinář. Přístup: „Dneska má to očíčko začervenalé, dám mu tam trochu ophtalmo-framykoinu,“ je poměrně častý, ale zcela nesmyslný. U antibiotických přípravků je třeba dodržet mimo jiné i délku doby podávání.
Jak? – vždy platí, že vše, co se do oka dává, musí být čisté a s odpovídající expirační dobou. Používané pomůcky nesmí být ostré a je třeba se vyhnout tříštivým a lámavým materiálům.
Pokud je třeba něco otírat nebo vytírat, je rozumné použít gázu nebo přežehlený kapesník. Z obvazové nebo buničité vaty se může jejich část uvolnit a místo čistého oka máme oko s cizím tělesem a to tělesem bobtnajícím a velmi nepříjemným.
Techniku ošetření oka lze rozdělit na ošetření okolí oka a aplikaci léků či odpovídajících přípravků do oka.
Ošetření okolí oka – spočívá v odstranění ospalků, v případě větších problémů např. i hnisavého sekretu. Usazeniny okolo oka je možné setřít kouskem čisté gázy. Jsou – li zaschlé, je třeba je napřed navlhčit (převařenou vodou, borovou vodou, heřmánkem, světlíkovými kapkami) a pak odstranit.
Někdy se stane, že je výtok z oka tak silný nebo ospalky jsou tak dlouho nalepeny, že dojde i k porušení kůže. V takovém případě je třeba se poradit s veterinářem, jak problém ošetřit. Hrozí totiž nebezpečí, že špatně zvolený postup podráždí i samotné oko.
Zvláštní péči vyžadují lymfatická plemena s volnými víčky jako jsou třeba bloodhoundi. Foto Jan Tichý
Aplikace léků
Aplikace léků – není vždy úplně jednoduchou záležitostí. Jsou psi, kteří si nechají líbit úplně všechno, většina psů ale považuje oční kapky a mastičky za záležitost, které je nutné se bránit. Je třeba si uvědomit, že se manipuluje v těsné blízkosti oka, a že podávání léku má pomoci, nikoliv ublížit. Platí několik zásad:
fixace psa – srozumitelně řečeno je psa nutno do určité míry znehybnit. Rozumné je, pokud se na zásahu mohou podílet dvě osoby. Jedna psa drží, druhá aplikuje lék
trochu složitější je situace, kdy neklidného pacienta ošetřuje jeden člověk. V praxi to vypadá tak, že člověk tiskne předloktím krk psa ke svému tělu a palcem a dlaní přidržuje jeho mordu. Druhou rukou pak dává lék. Pes má omezený pohyb, ale mast nebo kapky už asi není možné aplikovat v doporučovaném směru.
je třeba počítat s tím, že pes může prudce trhnout hlavou. Je tedy nutné postupovat tak, aby člověk mohl snadno ucuknout. Více prostoru pro manipulaci a také přímočařejší pohyb umožňuje upažení než předpažení. Ten, kdo aplikuje lék pravou rukou, začíná vlevo a naopak ten, kdo používá ruku levou vpravo.
doporučuje se k oku přibližovat zezadu. Pes tak nevidí např. kapátko či mast a má tedy i menší tendenci se bránit.
podávání léku směřujeme šikmo. Kónus oční mastičky nebo kapátko nemůže být kolmo k oku. Pokud by pes škubl hlavou, přehnaně řečeno „se mu zapíchneme přímo do oka.“ Při šikmém postavení se kapátko nebo mastička spíše odsune nebo alespoň po povrchu oka sklouzne.
v rámci možnosti aplikujeme kapky nebo mast do spodního spojivkového vaku. Je prostorný a není velký problém lehce odhrnout spodní víčko a spojivkový vak tak zpřístupnit. Příslušný přípravek pak jemným promnutím očních víček rozetřeme po celé ploše oka
do oka patří jen čisté věci. Při opakovaném použití přípravku se může stát, že část materiálu, která přišla při posledním ošetření do kontaktu s okem psa, zůstane v kónus masti nebo v očním kapátku. Proto je rozumné před ale i po použití přípravku několik kapek odkápnout či vytlačit několik milimetrů masti, přebytečný materiál otřít a do oka pak aplikovat to, co s vnějším prostředím pravděpodobně zatím do kontaktu nepřišlo.
po ošetření je třeba psa chvilku hlídat. Řada jedinců se snaží mast či kapky z oka odstranit. Třou hlavu o koberec či trávu nebo si oči otírají tlapkami a hrozí tedy nebezpečí, že dojde k dalšímu podráždění oka
pokud je třeba oči psa ošetřovat pravidelně, je rozumné po zásahu odměnit psa nějakým pamlskem. Takový „žravý“ pacient často sedí v určenou hodinu před místem, kde je lék uložený a velmi výmluvně upozorňuje majitele, že je čas na jeho ošetřování.
Aplikace masti a kapek. Foto Jan Tichý
Majitelé psů se často ošetřování očí svého čtyřnohého přítele bojí. Je ale třeba se k problému postavit čelem. Rozumnější je občasná domácí péče než z malého, ale zanedbaného problému vznikající dlouhodobé onemocnění vyžadující náročnou péči. Pokud už je třeba psovi do očí dávat mast nebo kapky, je určitě lepší, pokud se opravdu do oka dostanou a nezůstávají díky neschopnosti majitele na srsti čtyřnohého pacienta.
I tady platí, že velmi důležité je, co s naším psem děláme, když je malým štěnětem, tedy v době rané socializace. Právě tehdy je možné psa navyknout na to, že s ním různým způsobem manipulujeme, že mu saháme do mordy, na uši i do očí. Většina psů pravděpodobně „dětský trénink“ v dospělosti nevyužije. Stále ale platí, že lepší je být připraven. Těch několik centimetrů ovzduší nad zemí, v kterých se naši psi pohybují, čistotou neoplývá a očních problémů k malé radosti všech zúčastněných přibývá.
Náš pes má diagnostikovaného stafylokoka, může se přenést i na nás?
Stručná odpověď zní: ,,Ano, ale velmi vzácně.“
Většina kožních infekcí u psů bývá způsobena bakterií Staphylococcus pseudintermedius. Ta je běžnou součástí psí bakteriální mikroflóry a lze ji proto vykultivovat ze sliznic a kůže 90% zdravých psů.
Jestliže dojde k nějakému narušení kožní bariéry (např. při alergii) nebo vytvoření vhodného mikroklimatu (např. úzký zvukovod plný mazu), začnou se tyto stafylokoky rychle množit a vyvolají zánět. Naštěstí i přesto, že do kontaktu s nimi přichází denně velké množství lidí, jsou zdokumentované infekce člověka ojedinělé.
V Kanadě vyhodnotili nálezy z jedné velké regionální laboratoře. Během dvou let bylo pozitivních 24 případů, což činilo pouhých 0,05%. Nejčastějším místem infekce byly měkké tkáně, ale v jednom případu se jednalo o infekci v místě kloubní náhrady a v jednom případu o sepsi. Průměrný věk nemocných byl 61 let a většinou trpěli nějakým dalším onemocněním, například cévně-srdečním nebo cukrovkou.
Není tedy nutné mít přehnané obavy, ale rozhodně je dobré dodržovat základní zásady hygieny, obzvláště, když ošetřujete kožní problémy vašich mazlíčků.
A bohužel i mezi těmito stafylokoky se objevují kmeny, které v různé míře odolávají antibiotikům. Proto by se neměla zkoušet další a další, když jedna nezaberou (to může jen rozšířit jejich odolnost), ale mělo by se provést bakteriologické vyšetření a vhodná antibiotika vybrat podle testu citlivosti.
