Kdo se trochu zabývá historií psích plemen a chovu psů obecně zjistí, že se psi stávali poměrně brzy objektem různých zákonů a předpisů.
Ve Velké Británii a později i ve Francii se ze psů platily daně. Osvobozeni z nich byli psi pracovní, zejména pak psi pastevečtí. Aby se odlišili od ostatních psů, byly jim kráceny ocasy. Podle úřadů to byl jasný důkaz pracovního psa. Pravdou ale je, že toho majitelé psů zneužívali a že o ocas kvůli penězům leckdy přišel jedinec, který s pasením neměl nic společného.
Poplatky ze psů nejsou žádnou novinkou ani u nás. V roce 1922 byla v Československu zákonnou normou povolena nejvyšší dávka za jednoho psa ve výši 200 Kč ročně, což byla částka odpovídající cca průměrnému měsíčnímu platu. Za každého dalšího psa bylo možné dávku zvýšit o 50% základní sazby. Slevu měli psi hlídací, za které se mělo maximálně platit 50 Kč.
V Praze se platilo za prvního psa 150 Kč. Pes, ze kterého byly řádně zaplaceny dávky, dostal známku. Dnes od známek celá řada měst a obcí upouští a to z důvodů finančních nákladů a také proto, že se ke slovu dostává čipování, které identitu psa přesněji potvrdí.
V devatenáctém století stejně jako dnes byly tématem nekorektně se chovající zvířata psů nevyjímaje. Podle ministerského nařízení z roku 1854 pak bylo požadováno aby „Psi kousaví a zlostní tam, kde jich je třeba na řetězu byli uvázáni a vůbec tak zaopatřeni, aby nikomu neublížili.“ V pozdější době dokonce existoval v Trestním zákoníku §391 s názvem „Trest za zanedbání opatření zlých zvířat domácích.“
Na přelomu 19. a 20.století existovaly zákony vztahující se k nebezpečným ze zvířat na člověka přenosným nákazám. Velmi důležitou roli v nich hrál tak zvaný „pohodný“. Odchytával toulavé psy a na příkaz policie nebo státního veterináře je utrácel. Bohužel se mohlo jednat o úplně zdravého a hodného psa, který nikoho neohrožoval.
Asi se ale nelze moc divit tomu, že se lidé i úřady toulavých psů báli. Nebo přesněji řečeno že se báli vztekliny. A že to nebyly obavy zbytečné dokazují informace, které si lze přečíst na webu Státní veterinární správy (www.svscr.cz). Uvádí se v nich že „v období let 1919-1937 zemřelo na vzteklinu v Československu celkem 132 lidí a téměř 25 000 jich bylo léčebně očkováno v Pasteurově ústavu v Praze.“
V boji se vzteklinou významně pomohlo nařízení, které s platností od 1. 1. 1953 zavedlo povinnou vakcinaci všech psů proti vzteklině a to vakcinaci prováděnou zdarma. Velkou roli hrála i orální vakcinace lišek, která v ČR probíhala v letech 1989 -2002.
I dnes je stanovena zákonem nejvyšší možná sazba poplatku ze psů. Nemáme pohodné, ale odchytovou službu nebo odborně proškolenou městskou či státní policii. Toulaví psi se neutrácejí, ale dávají do útulku. Vakcinace proti vzteklině je povinná stejně, jako je povinné identifikační označení psů čipem. Na rozdíl od dřívějška ale není vakcinace hrazená státem.
Vzteklina se už u nás nevyskytuje ani u lišek a jsme označování za stát vztekliny prostý. Určitě je ale rozumné si občas připomenout, jak to dříve se vzteklinou bylo a že povinná vakcinace našich psů není naprostou zbytečností. Uvědomit si je také třeba nebezpečí, které hrozí od toulavých psů a koček, které jistě v dobrém úmyslu zachrání lidé na dovolené a přivezou si je ze států, kde vzteklina stále je, domů.
Na zákony a vyhlášky nadáváme a velmi často je naše nespokojenost oprávněná. Jsou ale případy, kdy jsou zcela na místě. Opatření týkající se vztekliny patří mezi ně.
Čtěte také: Novela zákona o veterinární péči
Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře
Úplně zbytečný a nesmyslný komentář.Psy nemají známky,mají čipy,které nejsou nikde evidovány.To je prostě banánová republika ČR.Poslanci vymyslí zákon o čipování psů,ale už nevymyslí,że by se ty čipy měly někde evidovat.Tak to tady prostě je,vymýšlím A,ale uż ne B.
Pokud se týká psích známek, měly svá plus i minus a měly také svá evidenční čísla, takže se podle známky většinou dalo dohledat, odkud pes je. Všechno ale má svůj vývoj a je na městech a obcích, aby se rozhodovaly o tom, jaký doklad o evidování psa jim vyhovuje.
Určitě je spousta předpisů, s kterými nelze souhlasit. V případě čipů snad stojí za připomenutí, že se vedení celostátní databáze ujala Komora veterinárních lékařů .