Autor: Vladimíra Tichá

Tentokrát nebylo poznání plemene, soudě podle typů těch, kdo nás sledují, úplně jednoduché. Není na tom nic divného, nehádali jste plemeno, které bychom běžně potkávali na ulici nebo které by se v závratných počtech ukazovalo na výstavách.

Historie probíraného plemene je velmi dlouhá, někteří autoři uvádějí, že až 500 let. O první popis plemene se v roce 1591 postaral pan Schonebol. Zajímaví a zvláštní lovečtí psi pocházejí z pobřeží severního Norska. Důležitou součástí stravy zdejších obyvatel byly mořské ryby a na pobřeží žijící vodní ptactvo. To se dalo využít nejen jako potrava, ale velmi žádané byly krásně hřející pokrývky naplněné jeho jemným prachovým peřím.

Právě při lovu ptáků se malý pes se zvláštní stavbou těla nejvíce uplatňoval. Jeho nejčastější kořistí byli papuchalkové. V češtině se občas říká „ta papuchalka“. Správný název prý zní „ten papuchalk.“ Snad se na mě nebudou ornitologové zlobit, ale mně tenhle krásný pták připadá jako kříženec kachny a papouška. V nomenklatuře je řazen mezi alkovité a oplývá celou řadou zajímavých vlastností.

Dokáže se v moři ponořit až 70 m hluboko a údajně vydrží bez kyslíku i 5 minut. Hnízdí ve skalách a vyhovují mu skalnaté komíny severských mořských břehů. Nepatří mezi žádné obry, dorůstá délky pod 30 cm. K velikosti těla má poměrně silný trojúhelníkový dlouhý zobák, který, jak praví Wikipedie, má v době hnízdění jasnou oranžovou, modrou a žlutou barvu.

Papuchalkové s oblibou využívají ledovci vytvořené fjordy. Hnízda ukrývají v skalních rozsedlinách nebo v dírách v zemi. Své potomstvo pečlivě chrání a jejich výše zmíněný silný zobák je velmi účinnou zbraní. V krátkém období před vylétnutím z hnízda ale rodiče přestávají své potomstvo bránit. Jedná se o časově krátké období, v kterém se papuchalkové lovili. Psi vyhledávali mladé a zatím nelítající papuchalky a živé je nosili lovcům.

Úzké komíny ve fjordech, strmé skalnaté srázy zasahující až pod mořskou hladinu a velká hloubka, to vše vyžadovalo úplně jiného psa, než lov na polích a v lesích zbytků Evropy. Pes schopný přinést svému pánovi malé papuchalky musel být schopný se vejít do úzkých prostor, musel být velmi mrštný a musel za svou kořistí jít až pod hladinu moře.

Všechny tyto požadavky naše dnešní plemeno splňuje. Okolo 35 cm vysoký pes má stavbu těla, která se vymyká stavbě těla šelem psovitých, mezi které psi patří. Snadno jej poznáte podle nadpočetných prstů na hrudních i pánevních končetinách. Mělo by jich být na každé končetině nejméně šest a umožňují psovi opírat se o kolmé stěny a šplhat v úzkých komínech.

Stejný význam má i flexibilita hrudní končetiny. Pes dokáže rozpažit tak, že jsou levá i pravá hrudní končetina v jedné přímce. Stejně překvapující je schopnost ohnout hlavu tak, že temenem leží na hřbetě nebo to, že pes dokáže neprodyšně uzavřít ušní boltce a při potápění ochránit zevní zvukovod před vniknutím vody.

Dnes patří papuchalkové mezi chráněné druhy zvířat a jejich lov je zakázán. Starobylé norské plemeno tak přišlo o své původní zaměstnání, stále ale je pýchou země, z které pochází. Teď už asi víte, že se jedná o norského lundehunda. Název plemene vznikl úplně jednoduše. Lunde se v Norsku říkalo papuchalkům a hunde je pes. Proto také někde můžete najít název norský papuchalčí pes nebo norský ptačí pes.

Pokud se podíváme do historie jednotlivých plemen zjistíme, že hodně z nich bylo šlechtěno jako pomocník člověka při lovu.. Platí to např. i o pudlovi, který byl původně loveckým psem se specializací na lov vodních ptáků. Platí to i o psovi na obrázku.

Plemeno, o kterém si dnes povídáme a které jste správně určovali, patří mezi nejoblíbenější lovecké psy snad po celém světě. Jeho předky byli starošpanělští krátkosrstí ohaři, kteří byli v XVII. století v Německu kříženi se psy používanými při lovu ptactva. Výsledkem byl středně těžký méně obratný pes. Lovcům, kteří začali používat palné zbraně, vzhledově příliš nevyhovoval a tak do jeho chovu pustili anglického pointra. Výsledkem byl lehčí výborně pohyblivý ohař, který si od svých předků vzal ty nejlepší vlastnosti. Měl pevné vystavování, výborný nos, prostorné hledání a výbornou cvičitelnost.

V roce 1897 vznikla první plemenná kniha plemene a princ Albrecht ze Solms-Braunfeldu sepsal základy standardu, které popisovaly žádoucí exteriér psa. Velmi důležité bylo i to, že položil základy hodnocení povahy plemene. Srozumitelněji řečeno se jednalo o první zkušební řád. Od té doby se psi a fenky plemene používají ve většině států v chovu až po té co ukáží, že mají správné pracovní vlohy.

Plemeno patří do FCI sk. VII mezi ohaře. Jejich základní vlastností je vystavování, tedy schopnost v typickém postoji ukázat lovci, kde je zvěř. Tato schopnost je využívána při lovu drobné zvěře, hlavně bažantů a koroptví. Na rozdíl od britských plemen ohařů, kteří jsou specialisty na drobnou zvěř, má naše dnešní plemeno daleko širší využití. Není to jen specialista na polní práci, ale myslivci dovede pomáhat i v lesních honitbách, kde je použitelné např. při dosledu postřelené spárkaté zvěře a výborně pracuje i ve vodních revírech.

Exteriér plemene se v průběhu doby příliš neměnil. Jedná se středně velkého elegantního psa s ušlechtilou hlavou a vytrvalým a prostorným pohybem. Prut (ocas) se většinou kupíruje a to i v Německu, kde je kupírování ocasů zakázáno. Musí se ale jednat o psa používaného v myslivosti a kupírování je povoleno proto, že při pohybu v lese a v křovinách snadno dochází k poranění prutu, které se těžko hojí a následná nekróza stejně zkrácením ocasu končí.

Srst je krátká. Standard plemene uvádí hnědou a černou barvu srsti, která může být kombinovaná s bílou. Pes může být celý hnědý nebo celý černý, může mít základní barvu bílou s hnědými nebo černými plotnami a může také mít bílou a hnědou nebo bílou a černou barvu tak zkombinovanou, že nelze říci, která barva převažuje a výsledkem je nenápadný pro loveckého psa velmi žádoucí vzhled. U takového zbarvení se mluví o hnědém nebo černém bělouši.

Černá barva nebo černí bělouši jsou v poslední době na našich zkouškách a výstavách často k vidění. Nebylo to tak ale vždy. Po docela dlouhou dobu byli černě zbarvení jedinci vyřazováni z chovu. Tenkrát neexistovala možnost prokázat původ psa (udělat parentitu) a panoval názor, že pokud dojde k nežádoucímu krytí je velká šance, že potomstvo bude mít vlohu pro černou barvu. Co bylo černé nebo v kombinaci s černou barvou bylo považováno za křížence. Zda měli dřívější chovatelé pravdu či ne, asi těžko rozhodneme. To, že se od zákazu černě zbarvených nebo černých běloušů upustilo, je ale pro plemeno určitě moc dobře.

Teď už všichni víte, že na obrázku je německý krátkosrstý ohař. Jedná se o plemeno u nás velmi oblíbené. V Top  počtu zapsaných jedinců do naší plemenné knihy obsadil v roce 2021 s 806 jedinci čtrnácté místo. Je to plemeno oblíbené, ale plemeno, které se do města příliš nehodí. Přesněji řečeno může je mít městský člověk, pokud je ochotný psovi poskytnout fyzickou a psychickou zátěž.

Německý krátkosrstý ohař, kterému se mezi příznivci loveckých plemen přátelsky přezdívá „kraťas“, je každým coulem lovecký pes. Jeho schopnosti vystihuje konstatování říkající, že pokud německý krátkosrstý ohař v lese nebo na poli žádnou zvěř nenajde, tak tam žádná není.

Možná se to někomu nebude zdát možné, ale plemeno, které jste tentokrát hádali, bylo původně vyšlechtěno k lovu vlků. Jedná se o velmi starobylé plemeno, které pochází ze západní Francie z oblasti okolo města Poitiers. Za jeho předky jsou považována tři zaniklá plemena, jejichž jména Larye, Mnontemboeufův honič a céris najdeme jen literatuře zabývající se historií chovu psů.

V XVII. století se rozhodl markýz de Larye vyšlechtit z výše uvedených plemen dokonalého loveckého psa. Celkem se mu to dařilo, ale v roce 1793 jeho život, a tedy i chovatelskou činnost přerušila gilotina. Velká francouzská revoluce ovlivnila i chov psů.

Psi markýze de Larye úplně nezanikli. O další chov se snažila rodina Montmorillonů. Ani ta ale nebyla úplně úspěšná. Epidemie vztekliny, která postihla Francii v XIX. století slibný chov zajímavých psů skoro zlikvidovala. Chovná základna byla tak malá, že by se plemeno nemohlo udržet. A tak se sáhlo po foxhoundech. Údajně se tak stalo v roce 1844. Ten z vás, kdo napsal, že by se mohlo jednat o foxhounda, nebyl se svým tipem až tak moc daleko.

Foxhoundi byli v chovu plemene použiti ještě jednou a to po 2. světové válce. I ta se na chov celé řady plemen velmi negativně podepsala. Přes problémy, s kterými se chov potýkal, vzniklo velmi zajímavé plemeno. Literatura, konkrétně pan Desmond Morris , o něm píše jako o nesmírně majestátním zvířeti nebo o mistrovském díle chovu.

Původní lovec vlků se dnes používá při lovu drobné zvěře a také jako pes společenský. Je zařazen do FCI sk. VI mezi honiče. Jeho eleganci podtrhuje krásná protáhlá ušlechtilá hlava. Patří mezi větší plemena, jeho kohoutková výška se pohybuje okolo 60-70 cm. Má krásnou krátkou lesklou srst, která se vyskytuje většinou v kombinaci bílo-červeno-černé. Prý existují i bílo-oranžoví jedinci. Je to asi jediné plemeno, u kterého se standard zabývá barvou varlat a píše, že může být různorodá.

Pohybem plemeno odpovídá všem požadavkům na honiče. Je rychlý, výborně cválá a standard říká, že je „ dobře skákající a snadno pronikající podrostem“.

Do České republiky byl probíraný zástupce vysokonohých honičů dovezen v roce 2014 a moc zápisů v naší plemenné knize zatím nemá. Je to určitě škoda, protože se jedná o velmi příjemné plemeno. Jeho povaha by se dala označit jako lehce odtažitá, ale vůči svým lidem milá.

Plemeno mělo celou řadu názvů. Známo bylo, jako chien du Haut-Poitou nebo poitouský honič. Na seznamu FCI skupiny či VI. jej najdete jako poitevina. Pan de Larye by asi měl radost. Položil základy pro chov velmi krásného a zajímavého plemene.

Jsou plemena stará a plemena, která vznikala nedávno. Plemeno, které jste měli určit, patří do kategorie těch nejnovějších. Jeho standard byl schválen v roce 1986.

Předci plemene pochází z Anglie. Bývali označováni za dostihové koně chudých. V XIX. století byly ve Velké Británii velmi oblíbené různé závody od klasických koňských dostihů až po dostihy psí. Velmi oblíbený byl tehdy greyhound. Přece jen se ale jedná o větší plemeno a z hlediska finančních nákladů byl pro některé chudší skupiny lidí příliš nákladný. A tak vznikla menší, někdo říká, že miniaturní, verze greyhounda.

Novému plemeni dali starý název whappet, který v podstatě znamená malý pes, který ňafá a z kterého se vyvinul název současný – whippet. Ten kdo současné whippety zná, ví, že to není úplně malý pes a určitě to není žádný ňafálek. Pravdou také není to, co se o nich někdy říká, tedy že jsou hloupí. Naopak. Současný whippet je středně velký, inteligentní a přátelský pes s velkým sportovním talentem.

Whippeti nebo chcete-li po česku vipeti jsou nadmíru elegantní psi, pro které je typická jemná, krátká a uzavřená srst. Vyskytovat se může v různých barevných kombinacích i v jednobarevné formě.

V Massachusetts působil chovatel Walter Wheeler. Jeho chovatelská stanice s názvem Windsprite je rodištěm plemene, o kterém si povídáme. Na to, jak to s jeho vznikem opravdu bylo, panují rozdílné názory. Samotný pan Wheeler říká, že využil toho, že v jeho chovu byli jedinci s vlohou pro dlouhou srst. Jeho odpůrci trochu zlomyslně namítají, že využil výskytu hrubé vady a postavil na tom chov nového plemene.

Bez ohledu na to, zda má pravdu pan Wheeler nebo jeho oponenti, vzniklo nové plemeno, které získává stále více příznivců. Nese název Silk Windsprite a dávno se už nechová jen v USA, ale své příznivce má po celém světě.

Do České republiky bylo nové plemeno dovezeno v roce 2003. Počty zápisů kolísají. Nejvíce jedinců (33) bylo do plemenné knihy zapsáno v roce 2018, naopak v roce 2021 nepřibyl žádný zápis.

Plemeno je mladé, ale zatím se nezdá, že by bylo zatíženo zdravotními problémy. To platí i o klasických vipetech, u kterých je uváděno jen minimum dědičně podmíněných chorob. Zatím se jedná o plemeno FCI neuznané. V seznamu plemen je najdete pod názvem dlouhosrstý vipet.

Od klasického vipeta se liší jen délkou srsti, která má být dlouhá, hedvábná a jemná, ale nemá být příliš objemná. U typu srsti i u jejího zbarvení standard doporučuje, aby se pozornost věnovala tomu, že má zvyšovat eleganci psa. Ve stavbě těla, utváření hlavy a typického klenuté horní linie je vidět, že to je chrt každým coulem.

Mimochodem, ta klenutá horní linie není žádným samoúčelným exteriérovým a lidmi zbytečně vymyšleným znakem. Takové utváření hřbetu a beder umožňuje psovi při běhu daleko dopředu podsunout pánevní končetiny, získat tak silný odraz a na něj navazující rychlost.

V tipování plemene někdo napsal, že se jedná o hubeného psa. Není to pravda. Je to prostě chrt a ten má být osvalený a má mít výrazně vtažené břicho. A to je něco jiného než hubenost. V každém případě je dlouhosrstý vipet sice plemeno mladé, ale plemeno velmi příjemné bez sklonů k agresivitě nebo rvačkám a tomu, kdo si je pořídí, bude dělat jen radost.

Některá plemena jsou překvapivě stará. Patří mezi ně i němečtí špicové. Údaje o jejich původu se trochu rozcházejí. Jako předek bývá uváděn pes rašelinný. Pokud narazíte na termín pes bažinný, tak to je jen různé označení pro stejného psa. Většina plemen byla šlechtěna ve snaze získat psa pro určitý druh práce. O plemeni německý špic se píše, že to byli vždy psi společenští.

Plemeno jako takové se chová v celé řadě velikostních a barevných rázů. Standard plemene uvádí dle velikosti vlčího špice – keeshonda, velkého špice, středního špice, malého špice a trpasličího špice – pomeraniana.

Pestré jsou velikostní rázy plemene, neméně pestré jsou i barvy, v kterých se může vyskytovat. U nejmenšího rázu jsou uvedeny následující barvy srsti: bílý, černý, hnědý, oranžový, vlkošedý a jinak zbarvený. Do kategorie jinak zbarvený pak spadá dalších pět barev:creme, creme-sable, orange-sable, black-and-tan a strakoš.

Trochu vysvětlení zaslouží dvojí název toho největšího a také nejmenšího ze špiců, tedy špice vlčího – keeshonda a toho nejmenšího trpasličí ho špice – pomeraniana.

U vlčího špice ovlivnilo vznik dvou názvů místo, kde se plemeno chovalo, tedy pomezí Německa a Holandska. Němečtí chovatelé jej podle zbarvení nazývali Wolfsspitz a jejich holandští kolegové dali příjemnému psovi jméno po politikovi, který se jmenoval Cornelius „Kees“ de Gyzelaar a jednoho ze psů vlastnil. Rozdíl mezi keeshondem a vlčím špicem není velký a spočívá nejvíce v popisu zbarvení.

Trochu složitější to je u nejmenší variety plemene u trpasličího špice – pomeraniana. Podle našich předpisů se jedná o stejné plemeno, v řadě států tuto varietu považují za plemena dvě a pro každé mají vlastní standard. Trpasličí špic odpovídá stavbou těla svým větším kolegům. Pomeranian je kompaktnější a má silnější kostru. Hlava je kulatější a stop výraznější a možná by se dalo říci, že je líbivější.

V literatuře můžeme pomeraniana najít také jako pomořanského špice. Označení získal podle Pomořanska, což je historické území u Baltského moře na pomezí mezi Polskem a Německem. Odtud se plemeno v 18. století vyvezlo do Anglie. Jednalo se tenkrát o psy úplně jiné, než je dnešní pomeranian. Údajně vážili až 14 kg a velikostí odpovídali spíše dnešním středním špicům. Současný název je odvozen právě od slova Pomořanský. Oblíbené plemeno můžeme najít na obrazech známého anglického malíře Thomase Gainsborougha. Na přiloženém obraze je špic v barvě bílé, která byla tenkrát nejoblíbenější.

Postupně se plemeno zmenšovalo, až se dostalo na současnou váhu cca 2 kg. Malého temperamentního psa milovala šlechta a to hlavně její něžnější část. Černého pomořanského špice vlastnila pověstná královna Viktorie. Pes se jmenoval Turi a doprovázel svojí paní i na smrtelném loži.

Na konci 19. století se pomořanský špic dostal do USA. Okamžitě zaznamenal řadu příznivců a tamní chovatelský klub uspořádal už v roce 1911 první velkou výstavu plemene.

Zájemce o plemeno německý špic s číslem standardu 97 asi bude zajímat výška jednotlivých velikostních rázů. Najdou ji ve standardu plemene na webu Českomoravské kynologické unie. Nás dnes zajímá plemeno na obrázku a u toho je uváděna kohoutková výška 21 cm s povolenou odchylkou +/- 3 cm.

To, co mu chybí na velikosti, nahrazuje úžasnou povahou. Malý, nesmírně inteligentní a přátelský pes má rád lidi všeho věku. Je to pes, který snese označení radostný a který přinese svému majiteli do života pohodu. Jedná se o oblíbené malé společenské plemeno a jeho název v textu několikrát zazněl. Správně hádali ti, kdo napsali, že na obrázku je POMERANIAN.

Irsko je zemí původu velmi zajímavých plemen. Patří mezi ně i krásně zbarvený elegantní zástupce setrů. Údajně vznikl křížením irského červenobílého setra a červeně zbarveného psa neznámého původu.

Původně bylo plemeno šlechtěno jako lovecký pes spolupracující s loveckými dravci. Byl tedy jedním z plemen, používaných sokolníky. Později byl využíván jako pes pomáhající při lovu ptáků do sítí a své definitivní uplatnění našel po té, co lovci začali používat střelné zbraně.

Vzhledem k tomu, nestaré střelné zbraně byly časově náročné na přípravu před výstřelem, potřebovali lovci nový typ čtyřnohých pomocníků. Už nechtěli, aby pes našel zvěř a hnal ji tak dlouho, až se unavila a bylo snadné ji šípem nebo oštěpem ulovit. Hledali se psi, kteří zvěř našli, ukázali lovci kde je a teprve až byl připraven k výstřelu zvěř na povel zvedli. Dnes tomu označení nalezené zvěře říkáme vystavování a je to typická vlastnost FCI sk.VII. – ohařů.

Není ale vystavování jako vystavování. Ze starých obrázků i ze soudobé praxe víme, že většina plemen při vystavování strne v postoji, přičemž má pokrčeně zvednutou přední končetinu. Správně bychom měli v myslivecké terminologii používat označení běh. U většiny psů tvoří linie mezi špičkou čenichu přes hřbet až po konec prutu (ocasu) přímku. Existuje ale skupina plemen, která označují nalezení zvěře tím, že si sedne. Dokonce se říká, že podle toho dostali i název – setři.

Kynologická nomenklatura zná čtyři plemena setrů: anglického, irského červeno-bílého, irského a gordon setra. Jsou to na pohled krásní a elegantní psi s vynikajícími loveckými vlohami. Jsou považováni za specialisty pro lov drobné zvláště pak pernaté zvěře. Pravdou je, že v České republice dokáží najít využití i jako všestranní lovečtí psi a také jako psi společenští.

Plemeno, o kterém si povídáme, se chová cca od XVIII. století. V XIX. století je, stejně jako jiná plemena, trochu postihla snaha šlechtit psy krásné a lehce se zapomínalo na jejich povahu. Pro zvýšení elegance byl údajně použit barzoj. Původní chovatelé plemene se ale úspěšně bránili a plemeno se vrátilo ke svému původnímu využití.

Chovatelský klub plemene byl založen ve Velké Británii v roce 1882 a o čtyři roky později byl zveřejněn závazný standard. To, že i dnes chovatelé dbají na udržení loveckých vloh dokazuje v roce 1998 klubem ze země původu zveřejněný pracovní standard. Ten mnoho plemen nemá a je to možná škoda, protože je v něm zakotveno, jak by měl ideální představil plemene pracovat.

Plemeno má slušnou oblibu i u nás. Dokazuje to 251 jedinců zapsaných do naší plemenné knihy v roce 2020. Není na tom nic divného, protože se jedná nejen o pracovitého, ale hlavně na pohled krásného psa. Leckdy si jej právě pro krásu a eleganci pořizují lidé, kteří moc nevědí, jaké nároky pes má.

Irský setr, o kterém si povídáme a kterého jste správně tipovaly, totiž potřebuje fyzickou i psychickou zátěž. Pokud si někdo představuje, že mu bude stačit procházka okolo paneláku na vyvenčení, velmi se mýlí. Nemůže se pak divit, že jeho pes je krásný, ale obtížně zvladatelný. Možná díky tomu občas někdo označuje irského setra jako problematické plemeno. Problematický není on, ale lidé, kteří si jej pořizují. Stále platí, že než si pořídíme psa, měli bychom hledat informace o nárocích plemene, které jsme si vybrali.

Dnešní plemeno pochází z hornatého poloostrova na středozápadě Velké Británie. Jméno této oblasti je odvozováno od germánského slova Walha, které označuje cizince. Zajímavé je, že podobný původ je uváděn i u našeho Valašska. Oblast, o které hovoříme, obývají Keltové.

Názory na historii jednotlivých plemen se často rozcházejí. Platí to i o malém psovi, o kterém literatura říká, že je jedním z nejstarších příslušníků velké rodiny teriérů. Dokonce bývá uváděno, že je nástupcem původního Old English Black and Tan teriéra a tedy jakýmsi praprapředkem současných teriérských plemen.

Pravdou je, že někteří autoři mají na stáří plemene trochu jiný názor. Myslí si, že je příbuzným nebo spíše potomkem erdelteriéra, od kterého se liší hlavně velikostí. Ke zmenšení plemene prý došlo vlivem náročného prostředí hornaté krajiny a také výběrem psů a fen pro chov zaměřený hlavně na produkci norníků.

Pravděpodobnější je asi první teorie. Dokazuje to Sbírka zákonů, kterou v 10. století sepsal král Howell Dobrý a v které hovořil i o psech. Jednoho z nich nazýval House Cur. V keltštině Cur znamená něco jako darebák, lotr, kujón nebo podvraťák a je to označení, které až na poslední slovo dost vypovídá o povaze psa, o kterém hovoříme.

Opravdové písemné zmínky o plemeni lze vystopovat do XVIII. století. Středně vysoký teriér se tenkrát používal hlavně jako norník k lovu lišek, jezevců, vyder a kun. Vzhledem ke své velikosti vyhovoval také jako doplněk smeček foxhoundů, kterým bez problémů stačil.

Větší zájem exteriéru plemene věnovali chovatelé až v XIX. století. Samostatný chovatelský klub byl založen ve Velké Británii v roce 1885. V Československu se plemeno chovalo již za první republiky a velký rozmach zaznamenalo po 2. světové válce. Patřilo tehdy k nejpočetnějším plemenům využívaným při výkonu práva myslivosti.

Možná už dnes nikdo neví, že pes a fenka plemene byli čestným darem, který při státní návštěvě v Československu obdržel etiopský císař Hale Selassie nebo že příslušníka plemene vlastnil známý fotograf Erich Tylínek. Za připomenutí určitě stojí, že krásného pracovitého psa jménem Aero Vostok měl Ing. Václav Růžička.

Tento úžasný pán hovořící několika jazyky byl ředitelem Vojenských lesů a také po nějakou dobu presidentem FCI. Právě on se postaral o to, že FCI uznalo českého teriéra a českého fouska. Aero Vostok byl velšteriér a tedy zástupce plemene, které jste měli uhodnout a které většina z vás také správně uvedla.

Plemeno z minulé hádanky je poměrně staré. Nejedná se přímo o plemeno, ale o jeho varietu. První zmínky o ní jsou z XII. a XIII. století. Byl to oblíbený pes šlechticů a králů. Zdánlivě malý drobný psík ale nebyl jen mazlíčkem, skrývalo se v něm a stále skrývá statečné psí srdíčko.

Např. o fence Lilene, kterou vlastnil Jindřich III., se píše, že odhalila nebezpečí, které jejímu pánovi hrozilo. Se svým pánem se zúčastňovala různých jednání. Jednou krále přišel navštívit mnich a Lilene k němu okamžitě pocítila nedůvěru, začala vztekle štěkat a král nechal psa vyvést. Měl si pamatovat, co mu fenka naznačovala, protože jej stejný mnich později zavraždil.

Zajímavé je, že Lilene vypadala skoro stejně jako dnešní příslušníci plemene a to Jindřich III. žil v XVI. století. Plemeno bylo oblíbeno i u jiných historických osobností. Měla je ráda Marie Terezie a madam Pompadour. Jako doplněk lidí se objevuje na obrazech Rubense nebo Goyi.

Uvádí se, že po dobu více než 200 let bylo plemeno nejoblíbenějším společenským psem. Dnes jej trochu do pozadí zatlačuje blízký příbuzný nebo chcete-li bratr. Obě plemena mají stejný standard a liší se jen nesením ucha. Jedno z plemen je má vztyčené a druhé klopené.

Plemeno se jako celek nazývá malý kontinentální španěl a jako země původu je uváděna Francie. Varieta se vztyčeným uchem nese označení Papillon. Do češtiny přeloženo to znamená motýlek a podkladem pro jméno jsou velké a široké ušní boltce, které připomínají tvarem i nesením motýlí křídla.

Na obrázku je druhá varieta označovaná jako Phalene, což by se dalo přeložit jako mol nebo přesněji můra. Možná někdo nemá můry rád. V případě dnešního plemene by se ale hodně mýlil. Papillon i Phalene jsou úžasní psi. Přátelští, mazliví, inteligentní, ovladatelní, krásní na pohled a těší je pohyb úměrný jejich velikosti a schopnostem. Mít malého kontinentálního španěla a je jedno, zda motýlka nebo můru, znamená mít v životě zdroj radosti.