Původně se zdálo, že doba covidová výrazně sníží zájem o štěňata. Opak je ale pravdou a řada lidí si štěňata pořizuje. V praxi to znamená, že takzvaně „neporostou do sluníčka“ a že tedy nároky na jejich výživu mohou být o něco složitější než u jarních vrhů, a že by se tedy jejich výživě měla věnovat větší péče. Neznamená to zvýšené dávky krmiva, ale rozumný chovatel bude nad výživou svého čtyřnohého přítele více uvažovat a to jak co do formy zvoleného krmiva, tak v otázce kontroly výživy štěněte jako celku.
Někdo přísahá na granule, jiný naopak volí BARF. V obou případech se otevírá otázka, zda zvolený způsob výživy našemu štěněti vyhovuje, a zda rostoucímu štěněti máme přidávat přípravky s vápníkem a fosforem. Hodně řekne kondice a chování psa. Hravé, lehce baculaté, ale nikoliv přetloustlé štěně s lesklou srstí a tvarovaným trusem, je pravděpodobně krmeno správně.
Úroveň výživy a to, zda odpovídá svým složením věku štěněte, je ale vhodné ověřit i laboratorním vyšetřením. V LABVETu jsme pro něj zvolili označení „růstový test.“ Jedná se o vyšetření krve zaměřené na úroveň bílkovinné, glycidové a minerální výživy a na některé růstové enzymy. Ze samotného názvu vyplývá, že je test určen štěňatům v období růstu. Ideální je jej provádět u štěňat ve věku cca 5-6 měsíců.
Vyšetření je vhodné podstatě u všech štěňat. Provádět by se hlavně mělo u štěňat velkých a obřích plemen, kde snadno dojde k nepoměru mezi celkovou váhou a vývojem kostry. Rozumné je růst a vývoj štěněte zkontrolovat také tam, kde jsou vidět poruchy postavení končetin, prošláplá nadprstí nebo bolestivost kloubů.
Pokud si někdo říká, že tohle vše přece napraví přidávání přípravků s vápníkem, dost se mýlí. Ony vztahy mezi vápníkem a fosforem jsou složité a nadměrné přidávání jedné ze složek může způsobit nežádoucí odbourávání složky druhé. Lepší je proto vědět, co se má v krmné dávce štěněte ubrat nebo naopak přidat.
A právě to se dozvíte z růstového testu. Pacient, kterému se má odebírat krev se zaměřením na růstový test by měl být nalačno, pít může kolik chce. Odběry provádíme od pondělka do čtvrtka od 7-14 hod, v pátek od 7-12 hod. Termín odběru si můžete rezervovat online. Jste-li z větší dálky, může odebrat krev váš veterinář a zaslat ji poštou nebo naším svozem.
Má-li mít laboratorní vyšetření trusu nebo moči psa, kočky nebo jiného zvířete požadovaný efekt pro pacienta i jeho majitele, je třeba dodržet určitá pravidla. Patří mezi ně nejen postup samotného vyšetření – analýzy vzorku, ale i preanalytická fáze. Do srozumitelné řeči přeloženo to je péče o vzorek před tím, než se začne odborně zpracovávat. Pod pojmem preanalytická fáze se tedy např. skrývá odběr vzorků na vyšetření, skladování moči nebo trusu, teplota, v které mají být uchovávány a samozřejmě i identifikační označení, protože záměna vzorku by nebyla ničím příjemným.
Při vyšetření krve, kožních seškrabů atd., se vzorky většinou odebírají přímo na odborném pracovišti (veterinární laboratoř, ošetřovna) a o preanalytickou fázi stará uvedené pracoviště. Trochu jiné to je v případě, kdy vzorky odebírá a do laboratoře přináší majitel zvířete. Nejčastěji se to týká vyšetření trusu nebo moči a je třeba se zamyslet nad otázkami: „Jak, kolik, do čeho a jak uchovávat?“
Odpověď na otázku „Jak?“ je zcela jednoduchá. Vždy co nečistěji a se snahou neznečistit zvíře, sebe ani vzorek.
Kolik?
V případě trusu je požadován vzorek cca 1 g, což odpovídá velikosti vlašského ořechu. Z takového vzorku je možné udělat běžně dostupná vyšetření (parazitologické, chemické, bakteriologické). Moči by mělo být cca 5ml, tedy asi 1 polévková lžíce. Takový objem postačí pro pomerně podrobné vyšetření včetně vyšetření bakteriologického.
Jak správně odebrat vzorek trusu nebo moči psa, kočky nebo dalších domácích mazlíčků
Vzorky moči i trusu by se měly odebírat do čistých nádobek. Stačí vypláchnutý kelímek od jogurtu, sklenička od marmelády nebo kelímek od kosmetického krému. Nádobky by měly být dobře uzavíratelné nebo je alespoň překryjeme igelitem nebo alobalem. Měly by také mít širší hrdlo. Ono páčit z lahvičky od kečupu trus od sedmdesátikilové dogy není nic snadného.
Na požádání laboratoř samozřejmě poskytne odběrový materiál. Vhodné je nádobku se vzorkem označit tak, aby nemohlo dojít k záměně. Ideální je uvést jméno majitele a základní informace o pacientovi – plemeno, pohlaví, věk a jméno. Pokud vzorek podáváte k přepravě poštou nebo kurýrem, je dobré vystlat krabičku papírem, aby se obal nerozbil, případně vsákl unikající materiál.
Sběr moči psa nebo kočky. Stačí množství o objemu polévkové lžíce.
Stáří vzorku – moč by se měla vyšetřovat vždy čerstvá a do laboratoře je třeba ji dodat nejlépe do 2 hod po odběru. I v případě trusu je vždy ideální vyšetřovat vzorek čerstvý. Pokud trus není vyschlý, plesnivý nebo zmrzlý, může být starý až 24 hod, při některém typu vyšetření se dokonce doporučuje sbírat vzorky tři dny po sobě. To ale neznamená, že necháme v parku ležet trus od pondělka do středy a pak jej sesbíráme. Vzorek je rozumné odebrat hned po té, co jej pacient „vytvořil“ a eventuálně skladovat při dodržení dále uvedených požadavků.
Trus psa nebo dalšího zvířete umístěte do vhodné nádoby. Stačí zvorek velikosti vlašského ořechu.
Jak skladovat moč nebo trus?
Moč by se neměla uchovávat delší dobu. S jejím stárnutím se mění řada vlastností, které mohou mít dopad na výsledek vyšetření. Jedná se např. o pH nebo o množství bakterií, které se dokáží v pro ně příjemném tekutém prostředí rychle namnožit.
Trus psa, kočky a dalších zvířat lze po nějakou dobu na suchém a stinném místě uchovávat. Nesmí zmrznout, vyschnout nebo zplesnivět. Ideální je zacházet s ním jako s vajíčkem.
Možná se někomu uváděné požadavky zdají být zbytečné. Laboratorní vyšetření se ale dělá proto, aby se správně stanovila diagnóza nebo abychom získali informace o svém čtyřnohém příteli. Mají-li být získané informace správné, musí být v pořádku celá práce se vzorkem, tedy nejen samotná analýza, ale i to, co jí předchází.
Doporučujeme vyšetřovat trus preventivně. Vyhnete se tak často zbytečnému odčervování. Podle toho, co víme z vyšetření která provádíme, dospělí psi parazity (postrachem bývá škrkavka) nemají. Záchyt máme cca 3-4 %. A často to bývají paraziti, na které běžné odčervovací prostředky nestačí.
V poslední době se množí otázky na téma: „Kdo může vystavovat průkazy původu pro psy? Existuje v České republice více možností?“. Celá problematika asi zaslouží trochu vysvětlení a následující povídání by mohlo pomoci se alespoň částečně zájemcům o chov psů zorientovat.
Štěňata českého fouska, foto Jan Tichý
Základním dokumentem v čistokrevném chovu, je průkaz původu. Dal by se přirovnat k lidskému rodnému listu. PP hodný toho označení, obsahuje celou řadu informací. Patří mezi ně základní údaje o psovi (plemeno, jméno a název chovatelské stanice, datum vrhu, typ a barva srsti, identifikační označení a číslo zápisu), údaje o chovateli (jméno, adresa a podpis), údaje o pracovišti, které PP vystavilo (adresa, razítko, podpis) a rodokmen psa (přehled předků, většinou 3- 4 generace).Např. PP vydané Českomoravskou kynologickou unií mají hologram, který dokazuje jejich pravost.
Průkazy původu vystavují jednotlivé kynologické organizace a průkaz původu si v podstatě může každý vystavit sám. Bez razítka plemenné knihy a nezbytných oficiálních údajů to je ale jen možná zajímavý, ale jinak neplatný kus papíru.
Lidé se ptají a bohužel někdy také neptají, která organizace může PP vystavovat. Chov psů je zájmová činnost a na rozdíl od hospodářských zvířat není tato oblast řízená zákonem. V chovu psů s průkazem původu, nebo chcete-li laicky s rodokmenem, působí celá řada organizací. Asi nejznámější jsou FCI a UCI.
FCI – Federation Cynologique Internationale je mezinárodní kynologická organizace, která vznikla v roce 1911. Jejími členy je 93 států, a některé další, např. Velká Británie nebo USA spolupracují s FCI na základě dohody. FCI dává základní pravidla chovu psů a schvaluje standardy jednotlivých plemen. Českou republiku zastupuje v FCI Českomoravská kynologická unie (ČMKU).
Průkazy původu (PP) vystavené ČMKU jsou uznávány u všech členských států FCI a je na nich logo, jehož součástí je znak FCI – zeměkoule.
UCI – United kenel Clubs International je mezinárodní kynologická organizace, která byla založena v Německu v roce 1976. Jejími členy je cca 16 států. UCI používá standardy FCI. Českou republiku v UCI zastupuje Českomoravská kynologická federace (CKF). I ona vystavuje PP pro odchovy svých chovatelů a i u ní platí, že si členové UCI vzájemně PP uznávají.
Podobných organizací zastřešujících chov jednoho nebo více plemen a vydávajících vlastní průkazy původů existuje ještě celá řada. Samostatnou kapitolu tvoří mezinárodní chovatelské kluby. Některé pracují v rámci FCI a PP pro štěňata pak vystavují plemenné knihy členských států FCI. Jiné kluby, např. v případě pitbulů, tedy plemene, které se do plemenných knih FCI nezapisuje, si vystavují PP samy.
Velmi důležitou informací pro případného zájemce by měly být základní předpisy dané organizace. V České republice platí Vyhláška 21/2013 Sb. O stanovení podmínek při chovu psů a koček. V ní jsou zakotveny požadavky zaměřené na ochranu psů a koček. Patří mezi ně např. minimální a maximální věk pro využití fen a psů v chovu, minimální věk pro odběr štěněte od fenky nebo maximální počet vrhů u jedné feny za určité období.
Některé kynologické organizace např. ČMKU mají tyto požadavky zakotvené ve svých předpisech, jiné je zcela pomíjí. Pravdou je, že požadavky platí pro všechny organizované chovatele, slušná organizace ale na jejich znění upozorňuje a např. krytí fen mimo stanovené věkové rozmezí nebo předčasný odběr štěňat od fenky trestá.
Velmi důležitá je také otázka, zda se v dané organizaci pracuje s podmínkami pro zařazení do chovu a zda jsou u plemen, kde to je třeba, sledovány vlohy pro dědičně podmíněná onemocnění.
Občas se stane, že se určitý jedinec právě z uvedených důvodů nedostane např. v rámci ČMKU dochovu a jeho majitel si řekne, o nic nejde, budu chovat pod jinou organizací. Člověk, který se v problematice neorientuje, pak získá štěně, které může být nepříjemně zatíženo vlohou pro nějakou chorobu.
Existují i případy, kdy je chovatel z jedné organizace pro podvody nebo nekorektní přístup k chovu psů vyloučen a klidně přestoupí do organizace jiné. Otázkou je, zda se přestup projeví na jeho morálce, nebo zda v nové organizaci bude vesele podvádět dál.
Některé organizace vzájemně spolupracují, jiné ne, a běžný člověk se v tom obtížně vyzná. Leckdy je velmi překvapen, že se jeho pes nemůže v jiné organizaci, než z které pochází, zúčastnit výstav, zkoušek nebo být zařazen do chovu. Bývá pak zklamaný a těžko se mu vysvětluje, že akce, na které se těšil, jsou pro jeho psa nepřístupné.
Existuje i další problém při vystavování PP. Někteří „také chovatelé“ klidně zájemci o štěně řeknou, že mu ho dají bez PP. Pokud ale o ten doklad stojí, za určitou částku nechají štěněti PP vystavit v zahraničí. Ta částka bývá někdy překvapivě veliká. Ví se o člověku, u kterého činí rozdíl mezi štěnětem bez PP a stejným štěnětem s PP 50 000,- Kč. Lidé jsou prostě různí a mezi těmi, kdo prodávají štěňata, se narazí i na podvodníky.
Asi nelze říkat zájemcům o chov psů s PP, že si musí brát štěně jen od chovatele z té či oné organizace. Kdo si ale chce kupovat psa, měl by velmi přemýšlet, od koho si ho bere. To samozřejmě neplatí jen o štěňatech s PP. Stále se řeší problematika množíren. Pravdou je, že pokud si lidé budou z pochybných chovů pořizovat štěňata, takové chovy budou existovat. Jde přece o „kšeft“ a pokud bude odbyt, budou i množírny.
S přicházejícím podzimem se většinou ve veterinárních ordinacích objeví více psů a koček s kožními problémy. Může za to roztoč, který je znám pod celou řadou jmen od Trombicula autumnalis, přes sametku zarděnkovitou a sametku podzimní až po spíše lidový název sviluška.
Trombikulóza, jak se onemocnění vyvolané sametkami nazývá, se objevuje koncem léta, přetrvává do prvních chladnějších dní a postihuje nejen zvířata, ale i člověka. Sametka je půdní roztoč a nepatří mezi klasické parazity. Potíže vyvolává jedno z jejích vývojových stádií – larva.
Sametka podzimní (Trombicula autumnalis), životní cyklus
Dospělí jedinci sametky žijí v horních vrstvách půdy. Samička na podzim naklade velké množství vajíček. Z nich se vylíhnou larvy, které ke svému dalšímu vývoji potřebují teplokrevného živočicha. Nejvíce jí vyhovují obratlovci, jako jsou myši, krtci, kočky nebo psi. Nepohrdne ani člověkem a „chutnají“ jí i ptáci, mezi kterými si údajně nejraději vybírá kosy.
Šestinohá larva sametky je velká cca 0,2 mm. Po vylíhnutí se snaží dostat na vrchol travin a keřů odkud snadno napadne svého dočasného hostitele. Larva má tři páry končetin a poměrně velká kusadla. Těmi se zakousne do kůže zvířete nebo člověka a zároveň začne do vzniklé ranky vypouštět sliny. Ty obsahují řadu enzymů schopných rozkládat buňky tkání. Larva se pak živí tekutinou, která z těchto rozložených buněk vzniká. Nesaje krev, jak si někdo občas myslí.
U svých hostitelů vyhledávají larvy sametky měkká a tedy dobře napadnutelná místa. U psů se nejčastěji jedná o meziprstí, mezinoží nebo oblast břicha. Ráda vyhledává kožní řasy, v kterých jí vyhovuje teplota i to, že je tam dobře chráněna. Sametku ale můžeme najít i na mordě, okolo očí, uší atd. a je jí úplně jedno, zda se jedná o psa krátkosrstého, dlouhosrstého nebo naháče.
Postižená místa psa svědí, líže si je a drbe a tím většinou pokožku ještě více poraní a otevírá tak cestu pro případné další bakteriální nebo kvasinkové infekce. K dalšímu vývoji postačí larvě sametky, aby setrvala na svém hostiteli tři dny. Negativní vliv na kůži ale přetrvává mnohem déle.
Pokud uvedené příznaky na konci léta a začátku podzimu pes vykazuje, je vhodné se podívat, zda někde na jeho těle sametku neuvidíme. Nemusí být úplně jednoduché ji najít. Vzhledem k velikosti larev jednotlivce asi nenajdeme. Sametka ale má tendenci vyskytovat se ve shlucích. V takovém případě může majitel psa vidět oranžové nebo narůžovělé chumáče larev, které lze snadno seškrábnout.
Otevírá se otázka, jak problémům předcházet a jak jimi způsobené onemocnění kůže léčit. Je možné využít antiparazitika, která se používají jako prevence před blechami, klíšťaty a jinými zevními parazity. Jejich účinnost ale nemusí být tak výrazná, jak bychom si přáli. Moc nepomáhá ani nastříkání končetin psa nějakým repelentem. Sametkám vyhovuje tráva a vlhkost a v takovém prostředí se většina přípravků rychle smyje. Rozumné je se v zátěžovém období vyhýbat vlhkým místům se starou trávou. Takový postup ale nelze používat u pracovních a hlavně loveckých plemen.
Whipet a jezevčík – foto Jan Tichý
Počítat je třeba s tím, že sametku si náš pes může přinést nejen z volné přírody, ale že můžeme mít semeniště oranžových larviček i na vlastní zahradě. Existují sice postřiky, které by mohly pomoci, znamenalo by to ale udržovat nejen vlastní zahradu, ale i celé okolí a to bývá v praxi obtížně proveditelné.
Pokud už je pes larvami sametek napaden, je třeba je mechanicky odstranit a postižené místo běžnými přípravky dezinfikovat. Dojde-li k následnému zánětu kůže, je vhodné navštívit veterináře. Zvláště složitá může být situace u alergických psů. V jejich případě nebude domácí ošetření postačovat.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
Kdo se trochu zabývá historií psích plemen a chovu psů obecně zjistí, že se psi stávali poměrně brzy objektem různých zákonů a předpisů.
Ve Velké Británii a později i ve Francii se ze psů platily daně. Osvobozeni z nich byli psi pracovní, zejména pak psi pastevečtí. Aby se odlišili od ostatních psů, byly jim kráceny ocasy. Podle úřadů to byl jasný důkaz pracovního psa. Pravdou ale je, že toho majitelé psů zneužívali a že o ocas kvůli penězům leckdy přišel jedinec, který s pasením neměl nic společného.
Pes z pohledu zákonů dříve a nyní – foto Jan Tichý
Poplatky ze psů nejsou žádnou novinkou ani u nás. V roce 1922 byla v Československu zákonnou normou povolena nejvyšší dávka za jednoho psa ve výši 200 Kč ročně, což byla částka odpovídající cca průměrnému měsíčnímu platu. Za každého dalšího psa bylo možné dávku zvýšit o 50% základní sazby. Slevu měli psi hlídací, za které se mělo maximálně platit 50 Kč.
V Praze se platilo za prvního psa 150 Kč. Pes, ze kterého byly řádně zaplaceny dávky, dostal známku. Dnes od známek celá řada měst a obcí upouští a to z důvodů finančních nákladů a také proto, že se ke slovu dostává čipování, které identitu psa přesněji potvrdí.
V devatenáctém století stejně jako dnes byly tématem nekorektně se chovající zvířata psů nevyjímaje. Podle ministerského nařízení z roku 1854 pak bylo požadováno aby „Psi kousaví a zlostní tam, kde jich je třeba na řetězu byli uvázáni a vůbec tak zaopatřeni, aby nikomu neublížili.“ V pozdější době dokonce existoval v Trestním zákoníku §391 s názvem „Trest za zanedbání opatření zlých zvířat domácích.“
Na přelomu 19. a 20.století existovaly zákony vztahující se k nebezpečným ze zvířat na člověka přenosným nákazám. Velmi důležitou roli v nich hrál tak zvaný „pohodný“. Odchytával toulavé psy a na příkaz policie nebo státního veterináře je utrácel. Bohužel se mohlo jednat o úplně zdravého a hodného psa, který nikoho neohrožoval.
Asi se ale nelze moc divit tomu, že se lidé i úřady toulavých psů báli. Nebo přesněji řečeno že se báli vztekliny. A že to nebyly obavy zbytečné dokazují informace, které si lze přečíst na webu Státní veterinární správy (www.svscr.cz). Uvádí se v nich že „v období let 1919-1937 zemřelo na vzteklinu v Československu celkem 132 lidí a téměř 25 000 jich bylo léčebně očkováno v Pasteurově ústavu v Praze.“
V boji se vzteklinou významně pomohlo nařízení, které s platností od 1. 1. 1953 zavedlo povinnou vakcinaci všech psů proti vzteklině a to vakcinaci prováděnou zdarma. Velkou roli hrála i orální vakcinace lišek, která v ČR probíhala v letech 1989 -2002.
I dnes je stanovena zákonem nejvyšší možná sazba poplatku ze psů. Nemáme pohodné, ale odchytovou službu nebo odborně proškolenou městskou či státní policii. Toulaví psi se neutrácejí, ale dávají do útulku. Vakcinace proti vzteklině je povinná stejně, jako je povinné identifikační označení psů čipem. Na rozdíl od dřívějška ale není vakcinace hrazená státem.
Staffordšírský bulterier, welsh terier – foto Jan Tichý
Vzteklina se už u nás nevyskytuje ani u lišek a jsme označování za stát vztekliny prostý. Určitě je ale rozumné si občas připomenout, jak to dříve se vzteklinou bylo a že povinná vakcinace našich psů není naprostou zbytečností. Uvědomit si je také třeba nebezpečí, které hrozí od toulavých psů a koček, které jistě v dobrém úmyslu zachrání lidé na dovolené a přivezou si je ze států, kde vzteklina stále je, domů.
Na zákony a vyhlášky nadáváme a velmi často je naše nespokojenost oprávněná. Jsou ale případy, kdy jsou zcela na místě. Opatření týkající se vztekliny patří mezi ně.
Podle typu srsti se dají plemena psů dělit do různých skupin. Různá pak je i péče o jejich srst, a pokud se plemeno upravuje, tak také způsob úpravy. Lidé věci neznalí si často myslí, že se jedná o leckdy nesmyslné zkrášlování psů a uniká jim, že přístup k péči o srst obecně a k její úpravě zvlášť, může mít dopad nejen na vzhled psa, ale i na jeho zdravotní stav.
Srst a kůže patří mezi důležité exteriérové znaky jednotlivých plemen. Občas je vnímáme jen z estetického pohledu a uniká nám, že mají v organizmu psa velmi důležité postavení a také že stav kůže a srsti jsou ukazatelem hovořícím o celkové kondici a zdravotním stavu psa. Uniká nám také, že špatnou péčí o srst můžeme položit základy k nepříjemnému a dlouhodobému onemocnění kůže. To je problém, který někdy bývá obtížně řešitelný a přesto, že se nejedná o smrtelné onemocnění, značně znepříjemňuje život psovi i jeho majitelům.
Určitě neuškodí, pokud si okrajově zopakujeme anatomii.
Kůže a srst tvoří přechod mezi vnitřním a vnějším prostředím těla a mají řadu funkcí. Patří mezi ně ochrana organizmu, termoregulace a vnímání impulzů ze zevního prostředí. Kůže se skládá ze tří vrstev. Nejspodnější je podkoží, které chrání svaly, obsahuje velké množství vazivové tkáně a také tukových buněk. Ty nejsou vždy tak škodlivé, jak si někdy myslíme. Slouží jako zásobárna energie a v tuku se rozpouští některé důležité vitamíny např. A, D, E a K.
Druhou, nejpevnější a nejsilnější vrstvu kůže, tvoří škára. I ona obsahuje velké množství vazivových vláken, je propletená krevními a mízními cévami. Jsou v ní zakončena nervová vlákna, obsahuje mazové žlázy a také chlupové váčky. Poslední vrstvou kůže je třemi až pěti vrstvami buněk tvořená pokožka. Je pevně přirostlá ke škáře a protože sama neobsahuje žádné krevní cévky, bere si výživu ze škáry. Nejspodnější vrstva buněk pokožky se neustále obnovuje a vytlačuje nad ní ležící staré buňky.
Srst je typickým znakem savců a skládá se z různého množství chlupů. Uváděno bývá, že jich je až několik milionů. Chlup je v podstatě zrohovatělé ohebné vlákno. Vyrůstá z chlupového váčku (folikulu) a má k dispozici pomocné orgány, např. sval vzpřimovač, který je schopný chlup napřímit nebo mazový váček. Vzpřimovač má velký význam při termoregulaci a také při vyjádření emocí. Stačí si připomenout rozzlobeného psa s „naježenou srstí“. Podle délky, síly a také funkce se u psa uvádějí tři druhy chlupů.
Pesíky neboli krycí chlupy jsou nejčetnější a tvoří základní osrstění. Najdeme mezi nimi i malý počet tak zvaných chlupů vůdčích.
Podsada, dříve se používal půvabný název „vlnovlas“, je tvořená jemnějšími a kratšími chlupy. Jejím úkolem je tepelná izolace. U některých plemen psů chybí, u jiných se vyskytuje jen v zimním období a u dalších ji najdeme celoročně.
Hmatové chlupy jsou poměrně dlouhé, tuhé a jsou lokalizovány na hlavě, zejména pak na okrajích očních víček a nad koutkem mordy. Uvádí se, že jsou důležitou částí hmatu psa. V současné době se u některých plemen považují za estetickou vadu (pudl) a odstraňují se. Bývá to podkladem pro spory na zahraničních výstavách v zemích, kde platí přísné zákony na ochranu zvířat. Odstranění hmatového chlupu se považuje za týrání a kontrola při vstupu psa z výstavy vyloučí.
Kerry blue teriér, welsh teriér – foto Jan Tichý
Jednotlivá plemena se v síle kůže a hlavně pak typu srsti velmi liší. Existují plemena krátkosrstá, dlouhosrstá, se středně dlouhou srstí a také plemena bezsrstá, jako jsou např. peruánští nebo mexičtí naháči. Velmi široká je i paleta typů srsti a používá se celá řada termínů pro její popis od srsti jemné, měkké přes hedvábnou, pevnou až po hrubou nebo drátovitou.
Péče o srst je nedílnou součástí péče o psa. To, jakou pozornost je třeba této oblasti věnovat, se odvíjí od typu srsti. U všech ale platí, že časté koupání v teplé vodě a šamponování srsti nesvědčí. U krátkosrstých plemen stačí kartáčování, u plemen s dlouhou srstí je třeba pravidelně sahat po kartáči a hřebenu a existují plemena, jejichž srst je třeba upravovat. Řada z nich se stříhá buď po celém těle, nebo jen na některých partiích.
U hrubosrstých plemen se používá technika úpravy označovaná jako trimování. Pokud si někdo dá do překladače slovo trimming, je mu nabídnut český výraz seřezávání. Není to ale přesné vyjádření. Zkušenější chovatelé a majitelé hrubosrstých plemen vědí, že se nejedná o zkracování srsti oříznutím nebo ostřiháním, ale že se jednotlivé chlupy i s kořínky vytrhávají. Lidé věci neznalí se často ptají, proč má někdo snahu trápit psa a škubat ho jako pomyslnou husu. Pokud se ale na problém podíváme trochu hlouběji, zjistíme, že takový přístup k úpravě některých plemen má praktický a také historický podklad.
Border teriér se správně upravovanou srstí, ostříhaný border teriér – foto Jan Tichý
Uvádí se, že většina plemen líná na jaře a na podzim. Není to úplně pravda, protože k uvolňování srsti dochází, jak zvláště majitelé v bytě držených psů vědí, v průběhu celého roku. K celkové výměně srsti z letní na zimní a naopak ale ve většině případů opravdu dochází v podzimních a jarních měsících. U některých plemen je to tak intenzivní proces samovolného vypadávání chlupů, že pes zůstává skoro holý, v jiných případech je třeba odumřelou srst vyčesávat a tím línání ku prospěchu psa, kvality jeho srsti a zdraví urychlit.
Složitější je situace u hrubosrstých teriérů. Jako příklad poslouží welsh teriér, border teriér, foxteriér, lakeland teriér a řada dalších plemen. Z historie víme, že se jedná o plemena, která vznikla na území Velké Británie a vesměs byla vyšlechtěna jako plemena lovecká se specializací na práci pod zemí. Bez ohledu na to, zda hrubosrstí teriéři mají jako zemi původu uvedenu Anglii, Irsko nebo Skotsko, vždy se jednalo o oblasti s velmi náročným počasím. Zima, déšť, někdy sníh, mokré křoviny a vítr vyžadovaly chov odolných psů. To se vztahovalo nejen na konstituci psa, ale i na jeho srsti.
Nebylo žádoucí, aby takový čtyřnohý pomocník na jaře a na podzim úplně vylínal a takřka tak obnažil kůži. Ideální byl pes, který měl přibližně stejnou srst v průběhu celého roku a pokud docházelo k výměně zimní srsti za letní a naopak, nebylo to tak výrazné, jako u jiných plemen. Srst měla být hrubá, protože se na ní nečistoty od bláta, větviček a travin až po sníh přichytávají daleko hůře než na srst měkkou.
To vše dávalo podklad pro vznik plemen, u kterých dochází k výměně srsti v průběhu celého roku a jejichž srst někdy vypadává sama, většinou k tomu ale potřebuje mechanickou pomoc. Tu mohly poskytovat stěny nory nebo husté křoviny v revíru a také ruce majitele. Jednotlivé chlupy byly vytrženy i s kořínkem a umožnily tak růst nové srsti. Ta byla opět hrubá, dobře odolná a také, což asi dávné chovatele moc nezajímalo, dobře pigmentovaná.
Dnešní hrubosrstí teriéři často nemají příležitost získat přírodní podporu při výměně srsti a musí se tedy upravovat, správně řečeno trimovat nebo škubat. Používají se na to speciální trimovací nože, které srst nepřetrhnou ani nepřeříznou, jen umožní upravovateli jednotlivé chlupy dobře o nůž opřít a následně vtrhnout. Srst se trimuje po směru růstu, jinak by mohlo dojít k poranění chlupových folikul. Dříve speciální trimovací nože nebyly k dispozici a trimovali jsme pomocí starých pilek na železo, tupých nožů a ti nejšikovnější používali jen vlastní prsty.
Trimování není úplně jednoduché a dobře otrimovat psa je časově náročnější, než vzít strojek a ostříhat jej. Jednodušší je i použití nůžek nebo seřezávacích nožů. To vše hrubé teriérské srsti škodí. Vhodné také není psa protrimovat a zbytek srsti ostříhat. Bohužel podobným způsobem velmi často upravují psí salóny. Výsledek pak majitele nepříjemně překvapí. U některých plemen, např. u lakeland teriéra, je dopad nekorektní úpravy vidět hned u některých se dostaví až po několika úpravách. Srst ztrácí hrubost, měkne, je řídká a často kudrnatá, nemá podsadu a ztrácí lesk a sílu pigmentace. To, co bylo dříve mahagonové je světle béžové a bílá srst je našedlá.
Trimovací nože, trimování – foto Jan Tichý
Teď si asi někdo říká, že mu je jedno, jestli jeho pes má srst tvrdou nebo měkkou a rozhodující pro něj není ani zbarvení. Přece má pracovního psa a to, že srst úplně neodpovídá standardu plemene a nedostane na výstavě slušnou známku, ho nijak netrápí. Nekorektní přístup k úpravě ale má i jiné než estetické dopady. Srst ztrácí svojí původní ochrannou schopnost. Snadno se na ni chytají nečistoty všeho druhu. Hrubá srst takřka nepromokne, úpravou poničená srst se promáčí velmi rychle.
Velkým problémem je i to, že špatný přístup k úpravě srsti může mít za následek onemocnění. Kořínky chlupů, které by se trimováním uvolnili z kůže, v ní zůstávají. Psa to svědí, drbe se a tím si poraní pokožku a otevře tak vstup pro bakterie a kvasinky. Nastupuje antibiotická léčba, hovoří se o nekvalitním chovu a alergiích a vina přitom je ve špatném přístupu k úpravě.
Pravdou je, že řada majitelů netrimuje psa celého, ale citlivější části, např. hrdlo, slecha a okolí konečníku, stříhá. Pravdou také je, že u starších psů, kde už výměna srsti probíhá pomaleji a pes je vzhledem k věku citlivější, někdo přechází na stříhání. Takový člověk ale asi ví, jak moc bude se starým psem chodit do revíru a také jak se s nepříjemnými následky typu svědění vyrovnávat. Pravdou také je, že existuje celá řada plemen s měkkou srstí, která se stříhají a k nepříjemným dopadům od řídnutí srsti až po její onemocnění nedochází. Jako příklad poslouží kerry blue teriér. Ten ale má úplně jiný typ srsti, která skoro nelíná, po stříhání neřídne a má takovou strukturu, že odolává vodě. Odpovídá to tomu, že kerry blue byl plemenem určeným pro lov vyder a také tomu, že naši předkové to se šlechtěním plemen uměli. S úpravou srsti trimováním by se mělo citlivě s respektem ke štěněti začínat v době, kdy mění štěněčí srst za dospělou, tedy zhruba okolo tří měsíců věku. Ostříhá-li někdo hrubosrstého teriéra v tomto období, udělá z něj obratem plemeno s měkkou srstí.
Kvalitu srsti ovlivňuje celá řada faktorů. Patří mezi ně vloha zděděná po předcích, celkový zdravotní stav psa, jeho výživa a kondice. Správná péče včetně korektní úpravy může hodně pomoci, ale také hodně ublížit. S tím by měl počítat každý, kdo hrubosrstého teriéra má nebo kdo si ho chce pořídit.
Reprodukce schopnost vyplývající mimo jiné i z normálně vyvinutých pohlavních orgánů jsou záležitostí, kterým by se v chovu psů měla věnovat prvořadá pozornost.
Skutečnost bývá trochu jiná a pro celou řadu chovatelů jsou důležitější výstavní úspěchy než to, zda je pes schopen normálně krýt a zda fenka normálně zabřezává, rodí a stará se o své potomstvo. Vše velmi úzce souvisí s chovatelskou etikou. Klub může pomoci chovných podmínek zabránit tomu, aby se do chovu nedostal jedinec s absencí řezáku. Nemůže už ale zakázat chovateli, aby kryl fenku, které má tendence zadávit štěňata, která se o ně nestará a která zabřezne jen s pomocí hormonální léčby.
Výhodné cenové akce prémiového krmiva pro dospělé psy i štěňata značky Specific™. V akci najdete i veterinární dietu s nízký obsahem tuků a kalorií pro psy s nadváhou.
V případě pánů psů se nejčastěji vyskytují problémy, které známe pod názvem kryptorchismus nebo monorchismus. Požadavky na reprodukční orgány samců jsou zakotveny ve standardech jednotlivých plemen, kde většinou poslední odstavec jasně říká že „pes musí mít dvě normálně vyvinutá a do šourku sestouplá varlata“. Požadavek je to pochopitelný a velmi rozumný, ale může okolo něj být řada problémů, které lze rozdělit do několika oblastí.
Ta první by se dala nazvat oblastí chovatelskou, tedy oblastí, která hledá odpovědi na otázky kde, proč a jak se tato vada v chovu vzala. Zajímavý je samozřejmě problém z pohledu chovatele a nabyvatele štěněte, tedy z pohledu prodávajícího a nakupujícího a určitě je třeba přemýšlet i nad zdravím postiženého psa, protože na něj často má absence varlete dopad.
Německý ohař krátkosrstý, normálněvyvinutá varlata – foto Jan Tichý
Určitě je třeba vysvětlit některé v této souvislosti používané pojmy. Chovatelé běžně hovoří o tom, že pes je kryptorchid. Název je odvozený od řeckého krypto znamenajícího skrytý. V praxi to tedy znamená, že jedno nebo obě varlata jsou skrytá, nejčastěji v dutině břišní, tříselném kanále nebo v podkoží v oblasti před šourkem. Druhý v této oblasti používaný termín – monorchid, má význam trochu odlišný. Mono znamená jedno. Monorchid je tedy pes, který má vyvinuté pouze jedno varle.
Pouhým pohledem nebo pohmatem je obtížné rozhodnout, o co se vlastně jedná. Jedno nebo obě varlata nejsou v šourku hmatná a bez odborného, například sonografického vyšetření (a někdy i s ním) je velmi těžké říci, zda jsou varlata skrytá či nevyvinutá. Z hlediska chovatelského není rozhodující, zda se jedná o krypto či monorchida. V obou případech je to závažná odchylka pohlavních orgánů psa, odchylka, která může mít velmi negativní dopad na jeho plodnost a tedy odchylka z hlediska možných potomků velmi nežádoucí.
Varlata (testis) jsou orgány tvořené mimo jiné semenoplodnými kanálky, v kterých se tvoří spermie. Ty pak putují do nadvarlat, kde dozrávají a pokud dojde k páření, dostávají se prostřednictvím pyje (penisu) do pohlavních orgánů feny. Pokud k páření nedojde, jsou postupně uvolňovány a odcházejí z těla například s močí.
Kvalitu spermií ovlivňuje řada faktorů. Patří mezi ně i teplota, při které probíhá jejich vývoj. Ta nesmí být příliš vysoká a proto jsou varlata uložena mimo tělo nebo spíše mimo dutinu břišní psa. Nejsou tam ale od samého začátku jeho života. V době embryonálního vývoje jsou varlata uložena na vnější straně pobřišnice budoucího psa samce. Jak se pes postupně vyvíjí, varlata cestují, většinou se používá termín sestupují, a zhruba v šesti až sedmi týdnech věku štěněte by měla být v šourku. Věk, v kterém sestup dokončí, se řídí plemenem, zdravotním stavem psa a samozřejmě dochází k různým individuálním odchylkám.
Chovatelé to, zda varlata sestoupila či ne, pozorně sledují. Je ale třeba si uvědomit, že zvláště u malých plemen nemusí být pro laika jednoduché rozhodnout, zda jsou varlata tam, kde mají být, tedy v šourku a pokud tam jsou, určitě není možné na 100 % tvrdit, že tam i zůstanou.
Z praxe jsou známy případy, kdy štěně ve věku šesti až sedmi týdnů obě varlata mělo prokazatelně v šourku a s odstupem dvou nebo tří měsíců bylo hmatné varle pouze jedno nebo žádné. Příčiny podobného jevu mohou být různé. Nejčastěji je uváděno, že odpovídajícím způsobem nerostou vazy, které varle drží a to je vlastně zatahováno zpět do oblasti před šourkem nebo, nedojde-li k uzavření tříselného kanálu, i do dutiny břišní. Známy jsou i případy, kdy k podobné poruše dojde následkem úrazu.
Z hlediska chovatele i nabyvatele štěněte jsou oba uváděné případy záležitostí velmi složitou. Chovatel je přesvědčen, že prodával plnohodnotné štěně a nový majitel se cítí podveden a velmi často žádá zpět peníze. Dá se říci, že k takovému „zpět vtaženému“ varleti se přistupuje podobně, jako k případům, kdy se po výměně chrupu projeví absence zubů nebo nekorektní skus. Rozumný chovatel se snaží problémům předejít, nabyvateli štěněte psa ukáže, že vše je tam, kde má být. Chybu určitě nedělá ten, kdo si nechá veterinářem štěňata prohlédnout a potvrdit jejich zdravotní stav, typ skusu i probíranou oblast.
Z chovatelského hlediska jsou samčí orgány psa velmi důležité. Smutné je pravidlo schválnosti, podle kterého většinou pes, který varlata nemá na svém místě, bývá po exteriérové stránce překrásný. Má-li pes některou z výše uvedených vad, je vyloučen z chovu, ale neznamená to, že je automaticky neplodný a nebo že ztrácí zájem o opačné pohlaví. Pořídí-li si tedy někdo takto postiženého psa s tím, že jej bez nebezpečí potomstva může ponechat s fenou nebo že se nemusí obávat toho, že by pes za háravými fenkami utíkal, mýlí se.
Je známo, že obě uvedené vady (kryptorchismus u psa, monorchismus) jsou dědičné. Například MVDr. Jan Koller uvádí, že jde o záležitost recesivní a polyvalentní, což v praxi znamená, že se uplatňuje více genů, že nepříjemnou vlohu musí získat pes od obou rodičů a že z hlediska genetického je to záležitost velmi složitá.
Leckoho asi překvapí, že nositelem čistě samčího problému je i matka fena. To je z hlediska vedení chovu velmi důležitá informace. Pokud se tedy někomu ve vrhu narodí kryptorchid, měl by z toho pro následné využití matky feny v chovu a také sester psa, vyvodit správné důsledky. Určitě by neměl opakovat stejné spojení. A přemýšlí-li o korektním chovu, neměl by si z vrhu, kde se kryptorchid vyskytl, ponechávat fenku pro další chov. Pokud to udělá, může očekávat, že se mu psi s nepříjemnou vadou objeví i v dalších vrzích.
Z pohledu chovu je monorchismus nebo kryptorchismus u psa věcí důležitou. Neméně důležitý ale je dopad, který nesestouplé varle může mít pro samotného psa. Ten kdo má takto postiženého jedince by na to měl, pokud se vyskytnou zdravotní problémy, upozornit ošetřujícího veterináře. Organismus psa je jako jemný hodinový strojek. Každé skřípající kolečko se může projevit. Zvláště to platí v oblasti zvýšené či snížené hladiny různých hormonů a ten, kdo zdravotní problém řeší, by měl vědět, že podobné nebezpečí hrozí.
U určitého procenta psů s nesestouplým varletem dochází ve vyšším věku k velmi nepříjemné komplikaci. Varle se začne zvětšovat, působí v dutině břišní jako nežádoucí těleso a ojedinělé nejsou ani případy, kdy se celá záležitost zvrhne v zhoubné bujení. Proto řada veterinářů doporučuje skryté varle operativně vyjmout v době, kdy ještě žádné zdravotní potíže nejsou.
Pokud se na to, že varle nesestupuje správným způsobem nebo je zatahováno zpět, přijde včas, je možné se pokusit problém ovlivnit léky. Z hlediska zdraví psa to může být určité řešení. Každý, kdo má podobně ovlivňovaného psa, by se ale měl na celou záležitost dívat z hlediska celého chovu, nikoliv jen z hlediska daného jedince. Měl by prostě být schopen říci: „Můj pes by bez ovlivnění léky nebyl v oblasti reprodukce v pořádku, a proto nemůže být využíván v chovu.“
Řešením určitě není operativně vložené umělé varle. Rozhodčí na výstavě nebo bonitaci asi pozná, že varle má jiný tvar a jinou konzistenci. Obtížně ale bude prokazovat, oč se jedná. Někteří majitelé psů pro výstavní úspěch sáhnou po lecčems. Z hlediska chovu plemene i samotného psa je to přehnaně řečeno barbarství. I v případě krypto nebo monorchismu, stejně jako v celém chovu psů, prostě nesmírně záleží na osobnosti majitele psa a na jeho seriózním přístupu.
Je čas dovolených a je možné s potěšením konstatovat, že většina majitelů psů zasloužené dny volna tráví společně se svými čtyřnohými kamarády. Navštěvujeme s nimi nejen české kraje, ale cestují s námi i do zahraničí. Některým majitelům ale uniká, že pokud si chtějí na cesty psa vzít sebou, musí zajistit celou řadu věcí. Problém se dá rozdělit na dvě části – na zabezpečení pohody a zdraví psa a na otázku veterinárních předpisů.
Každý rok se zveřejňují články na téma cestování se psem v horku. Obsahují upozornění na to, jaké nebezpečí psovi může na cestách hrozit. Číslo „jedna“ má v této problematice určitě přehřátí psa.
Snad i malé děti vědí, že by pes neměl být ponecháván na parkovišti v rozehřátém autě a že je třeba mu v průběhu cesty zajistit dostatek tekutin. Přesto každoročně zaplatí životem několik psů nedbalost svého majitele. Největším nebezpečím asi jsou parkoviště a na nich v rozpálených autech ponechaní psi. Mají-li štěstí, někdo si jich všimne a s pomocí policie auto otevřou. Mají-li smůlu, čekání na majitele nepřežijí. Neplatí názory říkající že „nic se nemůže stát, budu pryč jen několik minut“. K přehřátí může dojít během krátké chvilky.
Pokud cestujeme se psem na dovolenou, je na místě přemýšlet i nad jeho krmením. Určitě je nejjednodušší si sebou vzít pytel granulí. Náhlá změna typu používaného krmiva ale celé řadě psů nesvědčí. Krmíme-li psa masem a přílohou a pak mu najednou začneme předkládat byť kvalitní granule, může to skončit zažívacími problémy. Mít průjmujícího psa někde v kempu nebo v hotelu určitě není žádná radost. Počítat je třeba s tím, že na každém výletu, ať krátkém nebo dlouhém, by měl mít pes zajištěný dostatek pitné vody.
Přemýšlet bychom také měli v zájmu bezpečí psa i nás samotných, jak ho v autě umístíme. Ideální je dobře větratelná a prostorná přenoska. Je-li na ní pes zvyklý, může následně sloužit jako pelíšek a místo na spaní. Všichni ale asi víme, že většina psů považuje za lepší místo k odpočinku pánovu postel. Pak je rozumné sebou mít deku, na které pes, byť v posteli, může spát. Většina hotelů není příliš nadšená, když musí vyklepávat z lůžkovin psí chlupy.
Zvláště u méně osrstěných jedinců je třeba myslet i na to, že sluneční paprsky působí stejně na jejich kůži, jako na tu naši, a mohou ji spálit. Pomocí krémů, olejů nebo sprejů s UV filtrem je možné těmto nepříjemným situacím předcházet. Myslete na to, že na rozpáleném písku nebo na horských túrách trpí psí tlapky více než podrážky našich bot a vyplatí se jim proto věnovat patřičnou péči.
Máme nejen naháče, ale i plemena s dlouhou a bohatou srstí. Často mají jejich majitelé snahu je v letním období ostříhat nebo přímo oholit. Určitě jsou vedeni dobrou snahou. Uvědomit by si ale měli, že delší srst nechrání psa jen před zimou, ale i před horkem. Mezi chlupy se vytvoří vzduchový polštář, který vytváří slušnou izolační vrstvu. Stačí si připomenout Araby v dlouhých hábitech nebo beskydské bači, kteří i v horkém létě nosili kožich. Leckterému ostříhanci není v pálícím slunci příjemně. A to ještě není řeč o tom, co takové oholení udělá s kvalitou srsti a zdravím kůže.
Ten, kdo jede do teplejších krajin, a nemusí to být zrovna Afrika, by měl přemýšlet nad preventivním ošetřením psa před nepříjemnými chorobami, které si může z dovolené přivést. Veterinář určitě poradí, který přípravek použít, aby pes po pár dnech na Jižní Moravě nebo v Chorvatsku neonemocněl např. dirofilariózou.
Cestujeme-li po České republice, je rozumné sebou mít očkovací průkaz nebo pas psa a to samozřejmě s platným očkováním proti vzteklině. Trochu složitější to může být při návštěvách zahraničí.
Bergamský ovčák, peruánský naháč – foto Jan Tichý
Platí, že pes by měl mít vystavený pet pas a měl by být identifikačně označen čipem. Výjimku tvoří psi narození před červencem 2011, ti ale asi už moc cestovat nebudou. Obecně platí i požadavek na platnou vakcinaci proti vzteklině. Upozornit je třeba na to, že pes musí být označen čipem dříve, než je očkován proti vzteklině. Pokud jste tedy psa nechali očkovat proti vzteklině např. 1. dubna 2018 vakcínou s tříletou platností a čipován bude 10. 4. 2020, může se stát, že budete mít při případné kontrole v zahraničí problémy, které mohou skončit až umístěním psa do karantény.
Jiné podmínky platí pro dospělé psy a jiné pro štěňata mladší tří měsíců, u kterých ještě nemůže být platná vakcinace proti vzteklině provedena. Některé státy zakazují vstup takových štěňat na své území, jiné to povolí, ale za předpokladu předložení předepsaného formuláře. Otázkou samozřejmě je, jak moc je rozumné brát úplně malé štěně na dlouhou cestu do zahraničí.
Další podmínky se v rámci jednotlivých států mohou hodně lišit. Někde je např. požadován doklad o odčervení zaměřeném na echinokokózu (Irsko, Finsko). Ošetření musí být provedeno soukromým veterinárním lékařem ve lhůtě 120 – 24 hodin před vstupem na území těchto států a musí být potvrzeno v pasu.
Roli nehrají jen veterinární podmínky státu, do kterého jedeme. Určitě se chceme se svým psem bez problémů vrátit zpátky. V případě států EU nebo tak zvaných třetích vyjmenovaných zemí stačí pro návrat do ČR pas, platná vakcinace proti vzteklině a identifikační označení psa. Existují ale také země, v jejichž případě k návratu na území EU a tedy i ČR, musí být pes nejen vakcinován proti vzteklině, ale musí ještě podstoupit sérologické vyšetření prokazující hladinu ochranných protilátek proti vzteklině. Prostě jednodušší je návrat z dovolené z Mauricia než z Ukrajiny.
V uvedeném případě musí pes podstoupit sérologické vyšetření prokazující hladinu ochranných protilátek proti vzteklině. K tomuto vyšetření odebere schválený veterinární lékař nejdříve 30 dní od data očkování proti vzteklině vzorek krve a odešle k vyšetření do schválené laboratoře. V případě ČR to dělá např. Státní veterinární ústav Praha. Vyšetření je možné udělat ještě před odjezdem z ČR, a pokud bude majitel psa dbát na to, aby měl vždy platnou vakcinaci proti vzteklině, tedy byl např. přeočkováván v požadovaném termínu , platí vyšetření po celou dobu života psa.
Před cestou do zahraničí lidé v současné době pečlivě sledují podmínky stanovené kvůli koronaviróze. Zapomenout by ale neměli na to, co je požadováno u psů. Pravdou je, že si většina států čtyřnohého doprovodu dovolenkářů moc nevšímá. Praktické zkušenosti ale dokazují, že to neplatí vždy a že pokuty nebo poplatky za psa v karanténě mohou dovolenou velmi znepříjemnit.
Otevírá se otázka, kde vlastně získáme informace o tom, co, kdy a jak který stát požaduje. Je třeba pochválit Státní veterinární správu. Na jejich webu (www.svscr.cz) najdete rubriku „cestování se psi, kočkami a fretkami“ a v ní všechny potřebné a také aktuální informace.
Povídání o tom, že v Holandsku byl zakázán chov nebo přesněji řečeno zápis do plemenné knihy některých brachycefalických plemen měl velkou odezvu. Možná někoho zajímá, co na to Českomoravská kynologická unie a co na to chovatelské kluby postižených plemen.
Dělá se něco okolo brachycefalických plemen?
Problém určitě není stranou jejich zájmu. Společné jednání se konalo v sobotu 27. června 2020 v Hostouni nedaleko Kladna a domlouvali se, jak postupovat dál.
Důvodů pro takové setkání bylo několik. Patří mezi ně např. výše zmíněná opatření přijatá pro některá plemena v Holandsku spočívající v zákazu jejich zápisu do plemenné knihy a ve snaze připařovat k nim plemena jiná a tak změnit utváření hlavy. Patří mezi ně snaha informovat media o tom, jaká je skutečná situace v našem chovu a patří mezi ně i snaha informovat FCI o stavu a opatřeních v České republice.
Setkání se zúčastnili zástupci Českomoravské kynologické unie v čele s předsedou MVDr. Lubomírem Širokým, který informoval o postoji FCI k problematice brachycefalických plemen a o reakcích ČMKU. Ty lze stručně shrnout v konstatování říkající že“ČMKU nesouhlasí se zákazy chovu jednotlivých plemen ani se změnou jejich exteriéru způsobenou připařováním plemen jiných. ČMKU ale také nesouhlasí s chovem nemocných psů a žádá na chovatelských klubech, aby se na problematiku brachycefalického syndromu v chovu zaměřily“.
Pomeranian je v Holandsku na seznamu plemen, která by se měla také zakázat. Prostorné nozdry. Foto Jan Tichý
MVDr. Ing. Veronika Chrpová, která je členkou Vědecké komise FCI, seznámila přítomné s možností hodnotit postižení jednotlivých plemen zátěžovým testem s tím, že bude snahou ze strany FCI proškolit odborníky z jednotlivých států. Pokud FCI bude pořádat školení nebo semináře zaměřené na tuto problematiku, ČMKU tam svého zástupce vyšle a následně bude informovat chovatelské kluby.
Diskuze byla bohatá, návrhů a dotazů hodně. Zhruba je možné říci, že se účastníci shodli na následujících bodech.
Je třeba důsledně vysvětlovat že:
ne každý zástupce krátkolebých plemen trpí brachycefalickým syndromem, tedy dýchacími potížemi
případné dechové potíže automaticky nevyplývají z kratší čenichové partie, ale z celkového utváření hlavy a dýchacího ústrojí
některá plemena z holandského seznamu např. shi-tzu vůbec brachycefalickým syndromem netrpí
je třeba rozlišovat chov psů s PP zastřešený ČMKU a chov psů pod jinými organizacemi případně chov psů bez PP. Chovatelské kluby ČMKU ve svých podmínkách pro zařazení do chovu sledují zdravotní stav psů a v jejich odchovech je brachycefalický syndrom minimální
nabyvatelům štěňat je třeba vysvětlovat historii jednotlivých plemen a k čemu bylo dané plemeno vyšlechtěno tak, aby měli odpovídající představy o chování a využití psa. Např. pekinéz nebyl vyšlechtěn jako pohyblivé plemeno. Ten, kdo si ho pořizuje, by s tím měl počítat a nečekat, že s ním pes bude chodit na několik kilometrové výlety
ČMKU naváže kontakt s Komorou veterinárních lékařů s tím, že paušalizování problémů ze strany veterinárních lékařů poškozuje chov psů s průkazem původu
Chovatelské kluby brachycefalických plemen dodají ČMKU do 31. srpna 2020 ozdravné postupy u svých plemen a jejich aplikaci v podmínkách pro zařazení do chovu. ČMKU tyto informace zpracuje a zašle je na FCI. Zároveň bude materiál podkladem pro případná jednání.
Bude-li FCI pořádat školení o neinvazivních metodách prokazování brachycefalického syndromu, vyšle na ně ČMKU svého zástupce a informace poskytne chovatelským klubům
Celé jednání trvalo cca 3 hodiny a přesto, že se nejednalo o příjemných věcech, mělo přátelskou atmosféru a bylo konstruktivní.
Možná se může někomu zdát, že jde jen o pár plemen a že, když se nejedná o plemeno jeho, není co řešit. Uvědomit si ale je třeba, že dnes jsou napadaná brachycefalická plemena, zítra to mohou být plemena malá a pozítří naopak velká. Zažili jsme snahu o zákaz z hlediska odborné kynologie neexistujících „bojových“ plemen psů, můžeme zažít snahu o zákazy plemen dalších.
Pravdou ale je, že snaha omezit chov psů s přehnanými exteriérovými znaky a se zdravotními problémy je zcela na místě. Bohužel je pro celou řadu lidí určitý extrém ve vzhledu psa nebo v jeho povaze přitažlivý. Stačí si vzpomenout na popularitu čivavy Fofoly.
Tlapky jsou částí psího těla, které většina majitelů věnuje pravidelnou pozornost. V zájmu čistoty vlastního bytu je myjeme nebo alespoň otíráme po návratu z procházky, staráme se o to, aby psi neměli příliš dlouhé drápky. U řady plemen je součástí předepsané úpravy co nejkratší střih srsti na tlapě nebo spíše na prstech a v meziprstí.
Osina u psa, zrada na rozkvetlé louce
Do určité míry odpovídá péče o spodní část psích končetin ročnímu období. V létě trápí psy všude přítomný agresivní prach, rozpálený beton a tající asfalt, v zimě vlhko a samozřejmě chemické i mechanické prostředky používané k posypu chodníků a vozovek. Uvedená nebezpečí si většina lidí uvědomuje a snaží se své psy před nimi chránit. K dispozici je poměrně široký sortiment psích i lidských ochranných krémů a vazelín a často kladné vlastnosti přípravků využívá nejen pes, ale i jeho pán.
Zrádné rozkvetlé louky
Většina lidí řadí faktory ohrožující psí končetiny a z nich vyplývající onemocnění do oblasti chorob civilizačních. Často mají pravdu. Psi našich předků asi s horkým asfaltem nalepeným na srst nebojovali stejně, jako je netrápila k posypu silnic používaná sůl. Pravdou ale je, že i Jack London psal o ostrých ledových hranách do krve zraňujících tlapy saňových psů a že nebezpečí nejen pro tlapky, ale pro všechny části psího těla se skrývá i v místech, kde je často nečekáme.
Řekne-li se louka, představí si většina z nás voňavý travnatý koberec protkaný lučním kvítím, tedy idylické prostředí, zvoucí ke hrám všeho druhu. Právě na louce nebo i malém travnatém plácku ale může psa potkat problém, který mu dokáže znepříjemňovat život poměrně dlouhou dobu. Vyvolá jej malý kousek trávy označovaný jako osina. Uvedený název asi není pro většinu lidí věcí nesrozumitelnou. Dokonce existuje české, na slušném blogu obtížně publikovatelné přísloví, které o pocitech člověka, který se dostal do úzkého kontaktu s osinou, hovoří.
Malé semínko trávy
Co to vlastně je ta osina? Na základní škole jsme se učili, že květ trávy vypadá trochu jinak, než květy ostatních rostlin. Opylení obstarává vítr a okvětní lístky, které by lákaly včely, jsou zbytečností. Květ trávy a budoucí semena ochraňují plevy. Ty bývají zakončeny štětinovitým výběžkem nazývaným osina. Je to jakýsi přírodní zahradník, který umožňuje snadnější zasazení semene.
Mops, paterdale teriér, foto Jan Tichý
Osiny jsou podle druhu trávy rozdílně dlouhé a velmi ostré. Do určité míry by se dalo říci, že mají aerodynamický tvar. V praxi to znamená, že podobně jako jehla i osina snadno vnikají do různých materiálů. Jedním z nich je pružná psí kůže, která nejen osinu propustí, ale většinou se za ní uzavře. Osina se tak dostává do podkoží, které mechanicky zraňuje a vzhledem k tomu, že do těla psa přišla z nepříliš čistého venkovního prostředí i infikuje. Výsledkem pak je bolestivý zánět.
Osina v tlapce způsobí, že pes kulhá. Většinou si velmi intenzivně líže postižené místo a ve zvláště těžkých případech se objeví teplota a nechutenství. Kůže mezi některými prsty je červená a horká a celá oblast je na dotek bolestivá. Po krátké době se v meziprstí objeví podhnisaná bulka, která časem praskne a z uzavřeného hnisavého procesu se stává proces otevřený. Psovi se většinou výrazně uleví, to ale neznamená, že je celá záležitost vyřešena.
Bolestivá cesta tělem
Osina má nejen schopnost snadno proniknout psí kůží, ale i nepříjemné sklony k dalšímu pohybu psím tělem. Často se stane, že v místě, kde do kůže vnikla, se časem utvoří hnisavé ložisko, ale osina putuje dál a vyvolává další zánět např. na spodní straně tlapky nebo v okolí zápěstních kůstek. Léčba není úplně jednoduchá.
Většinou bývá uváděno, že se postižené místo rozřízne a osina se vyjme. Vzhledem k její velikosti a cestovatelským vlohám ale nemusí být úplně jednoduché ji najít. V každém případě patří léčba do rukou veterináře. Pokud právě není k dosažení, je možné použít tak zvanou „černou mast“ (ichtoxyl ung.). Nejrozumnější je vymačkat odpovídající množství na kus gázy, tu přiložit na postižené místo a tlapku zavázat. „Černá mast“ má dezinfekční účinky, působí protizánětlivě a někdy doslova osinu z psího těla vytáhne.
Border teriér, foto Jan Tichý
Určitě není možné tvrdit, že každý zánět, který se objeví v meziprstí je vyvolán osinou. Stejně tak není možné říkat, že osina nezpůsobí problémy v jiných částech psího těla. Poměrně často „zapadne“ do zevního zvukovodu, dokáže se zachytit ve spojivkovém vaku oka, vklouznout do pochvy feny nebo projít kůží na hrdle, ve slabinách nebo kdekoliv jinde. Vždy může znamenat obtížně řešitelný a také obtížně diagnostikovatelný problém.
Existuje prevence?
Stejně jako u jiných zdravotních potíží i u osin je rozumné přemýšlet nad prevencí. Je ale třeba přiznat, že to v tomto případě není nijak jednoduché. Mohli bychom se s naším psem vyhýbat místům, kde je suchá odkvetlá tráva. Při stavu „psích plácků“ a jiných míst, kde je psům volný pohyb povolen, by to ale mohlo znamenat, že pes bude odkázán na vodítko a ulici a to by mu určitě nebylo ani příjemné ani prospěšné.
Rozumné je po návratu z procházky či výcviku v rizikovém prostředí prohlédnout ohrožené části psího těla. Osina většinou zůstává po nějakou dobu zabodnutá v kůži a je tedy šance ji najít. Velmi důležitá je péče o srst na tlapách u dlouhosrstých plemen. Osiny se totiž dokáží v srsti zachytit a teprve v následující době pokračují dál do kůže. Tady je asi možné hledat důvod pro stříhání tlapek pudlů nebo prostříhávání meziprstí u kokršpanělů, které leckdo považuje za nesmyslnou módu, které se ale z hlediska probíraného problému jeví jako velmi rozumné.
Problémy s osinami bývají označovány jako záležitost sezónní a většinou je uváděno, že se vyskytují v době, kdy dozrávají semena trav. Pravdou ale je, že suchá travní semena nebo jejich obaly je možné na zemi najít po celý rok.
